Kapitola 166: Svatý zrozený pod Zlověstnou hvězdou 2 (TGCF)

Xie Lian při pohledu na ten výjev oněměl, zatímco Pei Ming ho dál studoval s mírně nakloněnou hlavou. „Mohl něco takového dokázat?“ nadhodil.

„Proč ne?“ odtušil Hua Cheng.

Všichni se na něj podívali.

„V čem je to jiné, než když jmenujete smrtelníka generálem a přivedete ho do Nebeské říše? Pokud by královský princ Wuyongu všechny stáhl na Nebesa jen dočasně a po skončení katastrofy je vrátil na zem, proč by to nemělo jít?“

„Karmínový dešti dotýkající se květu, tvrdíš, že je to snadné. Milý pane, měl bys vědět, že jmenovat generála spotřebuje mnoho duchovní síly. A jmenovat jich tolik naráz?“

Pozvednutí generála na Nebesa ve skutečnosti znamenalo použít vlastní duchovní sílu k „výchově“ smrtelníka, který dotyčnému bohu sloužil. Kdyby neexistovalo žádné omezení, mohli by si jich nebeští úředníci jmenovat tolik, kolik by je napadlo. Císař by si klidně přivedl svůj dvůr i s harémem a generál by mohl rovnou jmenovat celou svou armádu.

Hua Cheng však ještě neskončil: „Soudě podle zachovalých nálezů mělo celé království Wuyong jen kolem sta tisíc obyvatel. V okolí královského hlavního města jich nemohlo být víc jak deset tisíc.“

Xie Lian potřásl hlavou. „Bylo by to dost obtížné… ale dalo by se to zvládnout. Velmi obtížně, ale dalo.“

„I kdyby jich všech bylo jen deset tisíc, žádný nebeský úředník by se neodvážil jmenovat tolik lidí. Pokud se mu to opravdu povedlo, nevím, zda mu gratulovat spíš k odvaze nebo extrémní hlouposti. Nevím o nikom, koho by to jen napadlo,“ řekl Pei Ming.

Xie Lian si fascinovaně prohlížel most na nástěnné malbě a nevnímal nic okolo. V jeho očích vypadaly tváře bíle oděného korunního prince a jeho čtyř zástupců čím dál podivněji. Víc a víc v nich viděl svou vlastní tvář a tváře svých čtyř preceptorů. Vybavila se mu nebeská fáze Zlověstné hvězdy. Celý příběh byl jako reinkarnace jeho vlastního života, že se v něm mísila touha dozvědět se, co bylo dál, s pocitem, že už to možná ví.

Nedokázal už se dál dívat a raději se otočil k ostatním. „Našli jste nějakou vodu?“

Ban Yue, která za sebou táhla Pei Sua, odpověděla: „Bratříček se tam šel podívat.“

Měla tím na mysli Yin Yua. Xie Lian se krátce podíval na Pei Sua, ležícího se zavřenýma očima. Trochu se ošil, ale nakonec navrhl: „Myslím, že až se vydáme do Pece, měl by generál Pei mladší zůstat zde.“

Pei Su měl nyní smrtelné tělo, což by mohl být problém. Stále netušili, co je čeká.

Pei Ming si přidřepl ke svému mladšímu příbuznému. „Ano, souhlasím. Ale Vaše Výsosti, neměl by vědět důvod? On to pochopí. Nech mě, ať mu to vysvětlím.“

„Ano, souhlasím. Proto jsem to navrhl, dokud není při vědomí.“

Pei Su býval mladým bohem bojových umění a před sebou měl nekonečně zářnou budoucnost. Bude se cítit zatrpkle, až zjistí, že ho nechtějí vzít s sebou, protože by s nimi neudržel krok. Udělal však chyby, které musí být potrestány, a zatrpklost je pocit, který k vyhnanství patří. Nezbude mu, než to přijmout.

Zůstali v chrámu a ještě chvíli o tom diskutovali.

Xie Lianovi přišlo divné, že se Yin Yu stále nevrací. „Kde může být? Copak ještě nenašel vodu?“

Hua Cheng se upřeně zahleděl na několik přízračných motýlů, spočívajících mu na konečcích prstů. Vykonali těžkou práci a nyní se k němu vrátili, aby šetřili energii. „Nemělo by mu to trvat tak dlouho.“

Xie Lian s obavami vstal. „Půjdu se po něm podívat. Generále Pei, máš to zde na starost. San Langu, doprovodíš mě?“

Ani mu nepřišlo na mysl, že by mohli zůstat každý zvlášť. Nechal Ruoye za sebou, aby svým tělem vytvořil kolem ostatních ochranný kruh. Společně pak opustili chrám a vydali se směrem k hlubší části podzemního města.

Po cestě míjeli mnoho domů v různě zachovalém stavu. Xie Lian u jednoho popadl skleněný pohárek, který se mu docela líbil.

Hua Chenga to pobavilo. „Proč to bereš s sebou?“

„Pokud najdeme nějakou vodu, můžeme ji v tom odnést generálu Pei Suovi.“

Pravdou však bylo, že Xie Lian už byl jednoduše zvyklý sbírat každý použitelný odpad, na který narazil. Teď potěšeně pohárek pohladil. „Když tak o tom přemýšlím, je to starožitnost stará tisíce let!“

Hua Cheng se zasmál. „Pokud se ti takové věci líbí, zastav se pak u mne. Mám pár podobných hraček a můžeš si nějakou vybrat.“

Po nějaké chvíli konečně uslyšeli slabé zurčení tekoucí vody. Netrvalo dlouho a princ zvolal: „Tady!“

Skutečně našli řeku. Xie Lian vložil pohárek do vody a začal ho důkladně umývat. Tisíce let popela na něm vytvořilo silnou krustu, která nešla dolů, ale po otření byl alespoň jakž takž čistý.  Naplnili ho tedy vodou.

Hua Cheng se rozhlížel okolo, a když spatřil prince s plným pohárkem, jak ho zvedá k ústům, rychle se otočil. „Nepij to!“

Xie Lian už měl téměř namočené rty a teď se zmateně zastavil. „Proč?“

Náhle uslyšel tichý hlas: „Takové horko!“

Byli zde docela sami, tak odkud se ten hlas vzal? Xie Lian se rozhlédl, aby našel mluvčího, ale k jeho překvapení ten hlas vycházel z pohárku v jeho ruce.

Z vody ho upřeně pozorovaly dva zářivé šarlatové body.

Co to bylo? Ať hleděl, jak hleděl, vypadalo to jako oči.

Když pohled oplatil, ta věc vyrazila přímo proti jeho obličeji. Vyšplíchla voda a Xie Lian pohárek prudce odhodil, až se tisíce let stará starožitnost roztříštila o zeď. Co se týče té věci uvnitř, po chvíli se odplazila do tmy. Princ si v tom zmatku stihl jen všimnout, že připomíná jakousi černou kouli.

„Co to bylo?“ zděsil se.

Hua Chneg už stál před ním v ochranitelském postoji.

Xie Lian se cítil žalostně. „Předtím to v té sklenici nebylo, ne?“

„Ne. Dostalo se to tam při nabírání. V podzemní řece se často shlukují podivní tvorové. Proto jsem ti říkal, abys to nepil.“

„Ale nechal bys z toho pít generála Peie,“ podotkl.

Náhle zaslechli čísi zakašlání.

„Kdo je tam?“ zvolal princ.

Rozhodně to bylo podivné, takže se okamžitě připravil na útok. Jenže místo toho k nim jako příliv dolehlo brebentění a podivné výkřiky a temné zákoutí se rozzářilo dvojicemi červených bodů. Postupně se k nim stahovaly blíž a blíž.

„Neměj strach, to nejsou lidé,“ řekl Hua Cheng.

„Dělám si starosti právě proto, že to nejsou lidé!“

Xie Lian se pokusil zaposlouchat do těch hlasů a brzy rozluštil, co říkají. Mezi opakovanými zvuky kašle a pláče se ozývaly věty:

„Je to moc horké, pálí to, pálí…“

„Hořím!“

„Tak moc to bolí!“

„Dusím se, je tam někdo?“

„Nemůžu se hýbat, nemůžu se pohnout!“

Hlasy byly tiché, ale zřetelně z nich cítil bolest. Pronikaly mu do hlavy, jako kdyby mu ušima lezli drobní mravenci. Už už se chystal sáhnout po meči, když ostatní hlasy přehlušil jiný:

„Vaše Výsosti, kde jste? Vaše Výsosti, zachraňte mě, zachraňte mě!“

Xie Lianovi naskočila husí kůže a chvíli měl pocit, že ten hlas volá jeho. Hua Cheng však mávl rukou a vypustil tisíce přízračných motýlů přímo na rudě zářící oči.

Tam, kam motýli doletěli, osvětlili nespočet štěbetajících tvorů. Skutečně to nebyli lidé. Skrývaly se tam krysy!

Hua Cheng sevřel princovu ruku. „Říkal jsem ti, že je tu spousta krys. Jdeme!“

Princ stále nevěřil vlastním očím. „Tohle mají být krysy? Jsou velké spíš jako kočky!“

 Skutečně. Každá z těch krys byla velká nejméně jako kotě, chlupy měly černé jako inkoust a ostré jako jehly. Jejich malá červená očka ze tmy zlostně zářila a mnohé z nich seděly dokonce na stěnách, odkud je pozorně sledovaly a broukaly si lidskou řečí. Nahánělo to hrůzu. Jakmile na ně stříbrní motýli zaútočili, stříbrná a rudá světla se začala míhat a navzájem se zabíjet. Mezi tolika záblesky nebylo možné vytušit, kdo vyhrává, ale boj byl velmi krutý.

„Doufám, že ty stvůry neodvlekly Yin Yua, že ne?“ polekal se princ.

„Tak neschopný snad není. Nejspíš ho dostalo něco jiného.“

Při první větě se Xie Lian trochu uvolnil, při druhé se opět napjal. „Jak je možné, že je tu těch krys tolik? A proč jsou tak velké? Co tu vůbec jedí?“

„To je jednouché,“ odvětil Hua Cheng. „Jedí mrtvé. Jsou to mrchožrouti.“

Když tohle město zasypal sopečný popel, lidé a větší domácí zvířata jako dobytek, koně, ovce a podobně, se neměli kam schovat. Krysy se však zavrtaly hluboko do podzemí a vystačily si jen s trochou vzduchu a zásobami potravin.

Jakmile se prach usadil, znovu vylezly z děr a hledaly potravy v pohřbeném městě.

Všechno však bylo zničeno buď lávou, nebo pokryto sopečným popelem. Prokousali se mnoha věcmi, ale jídlo nenacházeli.

Až jednoho dne ucítily pach hniloby, vycházející z kamenných soch. Některé mrtvoly byly pokryty tenčí vrstvou popela, a když uvnitř začaly hnít, linul se z nich zvláštní zápach, doprovázený mrtvolnou vodou.

Hladové krysy sochy obklopily a vmžiku si prokousaly malé otvory, jimiž vnikly dovnitř a ohlodaly, co tam zbylo.

Ti nejnižší a nejodpornější tvorové často přežijí nejdéle. Mrtvoly zůstaly uzavřeny v popelu a s nimi byla uzavřena i jejich hrůza, vztek, frustrace a další silné emoce. Jakmile krysy snědly mrtvá těla, pozřely i všechny tyto emoce. Začaly mluvit lidským jazykem a opakovaly to, co ti lidé chtěli sdělit v okamžiku své smrti, ale co jim bylo odepřeno.

Xie Lian chápavě kývl. „Už chápu, proč říkají zrovna tohle.“

Hua Cheng sebou trhl a nečekaně rychle se otočil. „Co jsi říkal?“

Princ se pod Hua Chengovým upřeným pohledem zarazil. „Řekl jsem něco špatně?“¨

„Co říkali? Co jsi slyšel?“

„San Langu, copak ty jsi to neslyšel? Opakují věty o tom, jak to pálí, že se dusí, že se nemůžou hýbat a podobně.“

Než mu však mohl odpovědět, Xie Lianovi to došlo. Už věděl, co je špatně.

Mrtvoly požírající krysy opakovaly nejsilnější emoce obyvatel Wuyongu, takže to pochopitelně muselo být v jejich jazyce.

Jak je tedy možné, že jim rozumí?

Obrázek jsem našla zde, tak snad nechám kredit autorovi.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-