Kapitola 173: Skryté tváře v Jeskyni deseti tisíc bohů 1 (TGCF)

Hua Chengův dech hřál, ale z jeho slov mrazilo.

Ve velkém sále se někdo schovává?

Xie Lian po kratičkém zamyšlení sám Hua Chenga objal na oplátku.

Samozřejmě to nebylo ze strachu, i když tu byl důvod k obavám. Pokud se tu někdo schovával, aniž by si toho on sám všiml, pak ten někdo musel mít velkou moc. Ve chvíli, kdy by zjistil, že ho odhalili, nejspíš by přešel do protiútoku. Jednostranné držení a šepot by mohl působit podezřele, ale jakmile se objetí stalo vzájemným, působilo to prostě jako důvěrná chvilka.

Princ se nenápadně rozhlédl po okolí a zašeptal: „Kde myslíš, že je schovaný?“

Do velkého sálu vedly jediné dveře, kterými sami vešli. Uvnitř nebyl žádný nábytek, dokonce ani oltář nebo pódium, zkrátka žádné místo ke skrývání se. Kromě nich se zde nacházely jen kamenné sochy chrámových služebníků.

Oba současně zašeptali: „Sochy!“

Vnitřek těch soch byl dutý, což znamenalo, že mohly sloužit jako úkryt. Živý člověk by to nedokázal, ale duch určitě ano.

Poté, co si vzájemně potvrdili tvou teorii, Xie Lian skutečně něco vycítil a nenápadně vzhlédl. Kamenná socha asi tři zhangy od nich ho přiměla zúžit oči.

Představovala mladého muže, nejspíš vyššího postavení, jehož postoj i po smrti působil klidně. Sochy však byly otiskem smrti lidí z Wuyongu, takže jejich pózy většinou zahrnovaly objímání hlavy nebo choulení se do klubíček, ale tahle byla jedna z mála, která prostě jen stála. To, co k ní přitáhlo princův pohled, však nebyl onen postoj – byla to její tvář.

I když byla rozmazaná, stále dokázal rozeznat, že se její levá tvář usmívá, zatímco pravá se stáčí k pláči.

Xie Lian vyhrkl: „To je on!“ S tím tasil a udeřil.

Hua Cheng stihl jen vykřiknout: „Gege?“

Socha byla rozseknuta a na podlaze se válely kamenné úlomky podobné skořápce. Uvnitř však nikdo nebyl. Xie Lian se s tím nespokojil a každý úlomek obrátil.

Hua Cheng ho chytil za ruku. „Gege, co jsi viděl?“

Xie Lian mu několik úlomků ukázal. „San Langu, ta socha… její tvář… Byla to maska Bílé beztvářnosti!“

Hua Chengův výraz se mírně změnil. „Počkej chvilku.“

Nato sesbíral a spojil všechny úlomky a za chvíli už se dívali na kompletní tvář. Oba na ni mlčky hleděli.

Princ předtím viděl napůl usměvavou a napůl plačící masku démona. Hua Chengem sestavená tvář však měla rozmazané rysy a nijak se nelišila od ostatních soch.

Měl Xie Lian halucinaci? Dostal se do moci iluze?

Stání na místě by jim odpovědi nepřineslo, a tak prohledali celou halu a rozbili zbylé kamenné sochy. Po chvíli přemyšlení je napadlo, že ten někdo se možná snaží vylézt na horu před nimi, takže vzdali čekání na Pei Minga a dali se na cestu.

Horské svahy Pece měly v sobě jakousi zvláštní tíhu, která jim bránila používat na cestování duchovní sílu. Nezbývalo tedy než jít pešky. Čím víc stoupali, tím byla cesta strmější a vzduch kolem nich se více ochlazoval. Nejdřív se pokryla tenkou vrstvou sněhu, ale postupně jim sníh sahal až po kotníky a po čtyřech hodinách pochodu dokonce po kolena. Výstup se stal namáhavější.

Šli bez přestávky, a přestože princ necítil zimu, byl celý zpocený, tvář měl bledou a tváře zčervenalé námahou. Hřbetem ruky si setřel pot z čela a ohlédl se. Chystal se něco říct, ale z ničeho nic se v půli kroku propadl a zmizel v hustém sněhu.

Hua Cheng šel naštěstí těsně za ním a okamžitě ho vytáhl zpět k sobě.

„Gege, buď opatrný!“

Xie Lian se vedle něj postavil a prohlédl si místo, kde se propadl. Sníh odhalil hlubokou, temnou díru, vedoucí kamsi do nitra hory. Kdyby se včas nezachytil kraje nebo kdyby byl Hua Cheng jen o chvilku pomalejší, určitě by spadl dovnitř.

„V téhle oblasti je mnoho podobných děr. Stále si zhruba pamatuji jejich umístění, takže se drž blízko u mě. Před chvílí jsi šel příliš rychle, to je nebezpečné, ale stačí zpomalit a bude to v pořádku.“

Horský svah byl pod sněhem poměrně tenký a všude se mohly skrývat větší nebo menší propasti a propadliny. Xie Lian neměl nejmenší tušení kolik jich je a jak jsou hluboké, ale zdálo se, že Hua Cheng si skutečně vybavuje jejich přibližné umístění.

Nadechl se. „Dobře, půjdeme u sebe. Na sněhovém poli stejně nemůžeme křičet o pomoc, abychom nespustili lavinu, takže to bude lepší.“

Jenže sotva to dořekl, zepředu k nim dolehl čísi vzteklý křik:

„Už jsi skončil?“

Kdo by se odvážil takhle vyřvávat na strmé a nebezpečně zasněžené hoře?

Xie Lian si zaclonil rukou oči a ohromně strnul. Na bílé pláni se rvaly dvě malé černé tečky. Jedna z nich držela dlouhý luk a bez ustání na druhého střílela šípy, druhá svírala šavli a s divokým mácháním všechny šípy odrážela. Obě zbraně se leskly duchovním světlem a oba muži na sebe pokřikovali kletby.

Muž s šavlí zrovna zařval: „Už jsem řekl, že jsem toho malého parchanta nezabil! Taky je hledám!“

Byli to Nan Feng a Fu Yao!

Aniž by se zabýval tím, proč jsou tu zrovna tihle dva, zatoužil na ně také zakřičet: „Zavřete pusy!“ Naštěstí se včas zarazil. Kdyby tu na sebe pořvávali všichni tři, lavinu by měli jistou.

Hua Cheng ho objal a povytáhl obočí. „Neví snad ti dva, jaké jsou následky křiku na takovém místě?“

„Tak hloupí nejsou, ale… když se rozčílí, naprosto nevnímají nic kolem sebe.“

Nan Feng a Fu Yao byli oba v ráži, nadávali a hádali se, ale protože byli od nich stále daleko, neslyšeli přesně, co je obsahem jejich hádky. Ani si nevšimli, že se k nim někdo blíží.

Xie Lian měl nutkání vtrhnout tam a odtrhnout je od sebe, ale těžký sníh a ukryté propadliny vylučovaly jakýkoliv spěch. Po dvou rychlých krocích, kdy se málem znovu ocitl pod sněhem, se zastavil.

„Nemůžeme je nechat takhle bojovat!“

Kolem něj proletěl stříbrný motýl podobný ostrému šípu. Princ se nejdřív vylekal, ale vzápětí se uklidnil.

Dobrý nápad! Pokud k nim nestihnou dojít, může to za ně udělat přízračný motýl.

Rychlost malého motýlka byla skutečně obrovská a peroucí se dvojice stihla něco jen třikrát vykřiknout, než byl u nich. Princ si však s překvapením všiml si, že Hua Chengův výraz najednou ochladl.

Něco nebylo v pořádku.

„Co se děje?“ zeptal se ho.

Úsměv na rtech Krále duchů byl pryč a místo toho měl tvář stejně ledovou, jako byla pláň, na které stáli.

Před nimi, u zasněžených srázů pod vrcholkem hory, se obrovský kus bílého sněhu zachvěl a utrhl.

Nan Feng a Fu Yao ten tlak ucítili i v zápalu boje. Oba vzhlédli a konečně pochopili, co se na ně řítí.

V příštím okamžiku hora změnila svůj vzhled. Utržený blok sněhu spustil řetězovou reakci, strhával další a další kusy sněhového pole a valil se jako sněhové tsunami. S duněním a bílými oblaky se tlačil přímo na ně.

Opravdu způsobili lavinu!

Xie Lian popadl Hua Chenga za ruku a dal se na útěk. Vzápětí mu došlo, že vepředu jsou ještě ti dva, mnohem blíž k valící se lavině, a v půlce kroku se zastavil a ohlédl. Nan Feng a Fu Yao konečně přestali bojovat a dali se na útěk. Fu Yao však po pár krocích zmizel v nějaké díře a ven mu trčela jen půlka těla. Nan Feng, který běžel rychleji, se ohlédl a na okamžik zaváhal. Vypadalo to, že mu chce jít na pomoc, ale sněhová vlna už byla u nich.

Ve chvíli, kdy se je chystala spolknout, vypustil princ Ruoye. Bílý pruh hedvábí vyskočil a hned na to se pevně obtočil kolem Fu Yaa a Nan Fenga.

„Gege! Nech je být, neobtěžuj se s nimi!“ zavolal Hua Cheng zamračeně.

Xie Lian však pevně svíral Ruoye a táhl ty dva za sebou. „Nemůžu! Spadli by do nějaké propasti a pohřbil je sníh!“

„Pozdě!“

„Cože? Už?“ Víc říct nestihl.

Stačil jen vzhlédnout, než mu výhled zaclonil temný stín.

Zatímco se snažil zachránit Fu Yaoa a Nan Fenga, ztratil drahocenný čas a lavina ho dostihla. Studená a těžká sněhová vlna se přes něj přehnala a oddělila ho od Hua Chenga. Xie Lian byl tou vlnou vláčen, a i když se mu dařilo chvíli bojovat a držet hlavu nahoře, nakonec bylo sněhu příliš. Zapadal do další a další vrstvy sněhu a lapal po dechu. Dokázal jen vykřiknout: „San Langu!“ a pak už skončil pohřben v ledovém proudu.

Těžko říct, kolik času uplynulo, než se zasněžená hora konečně utišila.

O hodnou chvíli později se na rovném a netknutém poli sněhu náhle vynořila ruka.

Nejdřív osahala sníh kolem sebe, pak se vynořil loket, rameno a nakonec i hlava. Brzy na to se ze sněhu vyplazil celý člověk, vytřásl sníh z vlasů a nakonec si dlouze povzdechl.

Byl to Xie Lian.

Vyhrabávat se z těžké vrstvy sněhu bylo podobné, jako snažit se vylézt z hrobu. Tvář i ruce měl rudé od omrzlin a znecitlivělé, takže si je musel chvíli třít. Když vzhlédl, působil ztraceně.

V bílé sněhové pokrývce nebyla ani stopa po rudé.

Nechtěl jen tak začít křičet, aby nestrhl další lavinu, takže se prostě postavil, bezcílně popocházel zasněženou plání a tiše volal: „San Langu? Nan Fengu? Fu Yao?“

Zamířil stejným směrem, jakým šli předtím s Hua Chengem, ale když byl teď sám, přišlo mu, že je mnohem chladněji. Zvedl se vítr a Ruoye se mu sám uvolnil ze zápěstí. Prince to zmátlo. Ruoye tohle nedělal, a i když ho vypustil, hedvábný pruh látky se stále držel jeho pokynů. Co se to dělo?

Věděl, že něco není v pořádku, ale nedokázal to pojmenovat, takže jen pokračoval v chůzi. Vítr se změnil ve sněhovou vichřici, skrze kterou téměř neviděl.

Najednou se z bílé mlhy před ním kdosi vynořil. Viděl jen bílé roucho, černé vlasy a rukávy vlající ve větru, jak ten člověk kráčel se skloněnou hlavou přímo k němu.

Xie Lian nadšeně vykročil k němu a zavolal: „Příteli! Konečně…“

Ten muž vzhlédl a Xie Lianovi odumřela slova na rtech.

Muž měl na tváři bílou masku, jejíž polovina se usmívala a druhá plakala.

Bylo, to jako by ho někdo bodl nožem a Xie Lian ze sebe vyrazil výkřik. Oči se mu rozšířily a zalapal po dechu. Teprve když se několikrát prudce nadechl a celý otřesený si všiml, že vůbec nechodí po zasněžené hoře, ale leží na jakémsi temném místě.

Takže to byl sen…

Žádný div. Ve snech se vždy děly věci, které nedávaly smysl. Dlouze vydechl, otřel si pot z čela a trochu se uvolnil. Ohmatal zem kolem sebe a zjistil, že leží na kamenech pokrytých mechem. Fang Xin měl stále u pasu a Ruoye byl pořád pevně omotaný kolem jeho paže. Vytvořil v dlaních kouli světla a zavolal: „San Langu?“

Jenže když plameny ozářily prostor kolem něj, okamžitě si uvědomil, že hned vedle něj stojí bezhlučně a tiše další postava.

Z toho šoku ho polil studený pot a rukou okamžitě nahmatal jílec meče. Jak si toho mohl nevšimnout?

Když se však podíval pořádně, opět se uklidnil. Nebyl to nikdo živý, pouze kamenná socha. Vypadala však jinak, než sochy obětí výbuchu sopky. Tohle byla zjevně socha vytvořená člověkem, a to dokonce božská socha.

Se světlem v ruce obešel Xie Lian okolí a uvědomil si, že se ocitl na dně jeskyně. Uprostřed ní někdo vztyčil božskou sochu, určenou k uctívání. Umělec nádherně zdůraznil splývavé záhyby roucha, takže její póza působila velmi elegantně. Přesto zde bylo něco zvláštního.

Tvář sochy totiž zakrýval jako mlha lehký závoj.

Přestože se to zdálo zvláštní, nepřidávalo to soše na ošklivosti, naopak. Dodávalo jí to tajemnou krásu. Xie Lian nikdy nepotkal nebeského úředníka, jehož sochy by měly zakrytou tvář. Podvědomě natáhl ruku, aby lehký závoj strhl, ale za zády se mu ozval hlas:

„Gege.“

Ohlédl se a u vchodu do jeskyně spatřil osobu v červeném. Byl to Hua Cheng. Záhada tváře božské sochy okamžitě ztratila na důležitosti a on se k němu rozběhl.

„San Langu! Zrovna jsem si říkal, kde jsi. Jak ti je? Jsi v pořádku? Nějaké zranění? Ta lavina byla velmi prudká!“

Hua Cheng mu šel naproti. „Jsem v pořádku. Co ty, gege?“

„Mně se nic nestalo. Víš, co je tohle za místo?“

Vyšli z jeskyně a uviděli, ústí do dlouhé chodby, jejíž konec mizel v nedohlednu. Museli se ocitnout v rozsáhlém podzemním komplexu.

Princ byl zvyklý, že Hua Cheng dokáže odpovědět na každou otázku, ale k jeho překvapení Hua Cheng zavrtěl hlavou: „Nevím. Nejspíš jsme někde pod zasněženou částí hory.“

„A to jsem si myslel, že jsme v nějakém tebou nalezeném úkrytu. Nemůžu uvěřit, že ani ty nevíš, kde se nacházíme!“

„Opravdu nevím,“ odtušil Hua Cheng.

Tak tohle se stalo poprvé.

Na horské stezce znal každou propadlinu, ale teď nevěděl o téhle obří jeskyni? Copak na ni předtím nenarazil?

Princ se cítil poněkud zmateně, ale nijak na něj nenaléhal. Místo toho zvedl dlaň s plamenem výš. „Jak jsme se sem dostali?“

Hua Cheng přivolal několik stříbrných motýlů, kteří je ozářili slabým třepotavým světlem. Tiše odpověděl: „Nejspíš jsme se omylem propadli do jedné z propastí. Nezdá se, že by nás sem někdo dostal úmyslně.“

Xie Lian si okamžitě vybavil svůj sen, a před záda mu přeběhl mráz. Zároveň s tím si uvědomil něco dalšího: „My jsme tady, ale kde je Nan Feng a Fu Yao?“

Hua Cheng neprojevil sebemenší znepokojení. „Pravděpodobně pohřbení pod sněhem. Koho to zajímá, jsou to nebeští úředníci. Tohle je nezabije.“

Xie Lianovi cukly koutky, ale vážně odpověděl: „Možná je to nezabije, ale pokud jim nepomůžeme, mohou tam zůstat uvěznění i několik desítek let. To bych nikomu nepřál. Možná se sem také propadli? Pojďme je najít. Mimochodem, San Langu, když jsi za nimi předtím poslal svého stříbrného motýla, slyšel jsi, co říkali?“

Hua Cheng se pousmál. „Jen další nesmyslné hádky. Co taky jiného?“

Xie Lian si nemyslel, že by to bylo tak jednoduché, jinak by se nedala vysvětlit náhlá změna výrazu v Hua Chengově tváři, když k nim motýl dolétl. I teď, navzdory svému úsměvu, měl v očích ledový pohled. Pokud o tom však nechtěl mluvit, Xie Lian by nevyzvídal.

Oba mlčky kráčeli dlouhou kamennou jeskynní chodbou.

Po nějaké době Xie Lianovi došlo, že komplex kamenné jeskyně je mnohem propletenější, než si myslel. Nebyla zde žádná hlavní cesta, chodba se větvila do množství rozcestí, mířících k dalším jeskyním všech velikostí.

V každé z nich stála božská socha, někdy vysoká, jindy nízká, jednou ve věku chlapce, jindy mladého muže. Měnily se i její roucha a pózy. Jednou socha ležela, jindy stála, v klidu seděla nebo pózovala s mečem v ruce, tančila… Lišila se i úroveň dovednosti sochaře. Některé sochy byly hrubé a bez větších detailů, jiné naopak neobyčejně nádherné, až by se dalo říct téměř nadpozemské. Pravděpodobně je vytesalo několik různých sochařů.

Jak se tak princ rozhlížel, nemohl si pomoci a v úžasu zvolal: „Tohle… tohle je Jeskyně deseti tisíc bohů. Ten, kdo ji vytvořil, musel být nesmírně zbožný.“

Všechny božské sochy měly společnou jednu věc – jejich tváře byly zakryté světlým závojem.

Některým zahaloval dokonce celé tělo, což bylo ještě víc zvláštní. Xie Lian byl velmi zvědavý a znovu se chystal jeden závoj stáhnout, aby si sochu mohl prohlédnout celou, ale Hua Cheng ho zastavil.

„Gege, to bys neměl dělat.“

Xie Lian se ohlédl. „Proč ne? Přijde mi to všechno hrozně zvláštní.“

„Právě proto, že je to tak zvláštní, je lepší to nedělat“ vysvětlil Hua Cheng. „Pokud mají sochy zakrytou tvář, pak to má jistě svůj důvod. Hlava je místo, kde se shromažďuje duchovní energie. Když odstraníš závoj, tato energie by se mohla uvolnit a kdoví, co by nastalo pak.“

Znělo to dost složitě, ale zároveň to dávalo smysl. Pokud by odstranění závoje v těch sochách mohlo něco probudit, jejich situace by se zkomplikovala. Princ nad tím chvíli přemýšlel a pak ruku spustil.

„Jen mě zajímalo, kterého boha zobrazují…“

Hua Cheng se pousmál. „Jsme v království Wuyong, takže to nejspíš bude jejich korunní princ. Žádné velké tajemství.“

„To si nemyslím,“ zavrtěl Xie Lian hlavou.

„Hm? Proč ne?“

„Podle všech nástěnných maleb, které jsme cestou viděli, je wuyongský styl odívání od těchto soch velmi odlišný. Takže si myslím, že s ním nemají nic společného. Ve skutečnosti je nejspíš ani nevytesal nikdo z Wuyongu.“

Hua Cheng se na něj zářivě usmál. „Tak? Gege, máš opravdu úžasné oko na detaily.“

Xie Lian mu úsměv oplatil. „To ne, spíš jde o jejich celkový styl. Šaty, plynulé linie oděvu… vypadá to spíš na pozdější období. Jako třeba… jako sochy z Xian Le.“

„Zdá se, gege, že jsi v této oblasti velmi vzdělaný,“ pozvedl Hua Cheng obočí.

„Ale kdepak, jen jsem už takových soch viděl za život opravdu hodně.“

Nevěděl, co přesně se děje, ale instinkt mu napovídal, že na Hua Chengově chování je něco zvláštního. Teď se mu dokonce zdálo, že po jejich rozhovoru se snaží zamaskovat svou nervozitu.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Nejsem si jistá, zda stihnu do další neděle překlad, protože jedeme od čtvrtka do hoodně pozdní neděle pryč. Tak kdyby náhodou, dočkáte se v průběhu týdne. Díky za trpělivost!

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)