Nechtěl však na Hua Chenga tlačit.
„Pokud si myslíš, že je bezpečnější nechat je zakryté,
tak dobře.“
Hua Cheng přikývl a oba pokračovali v chůzi.
Ocitli se na dalším rozcestí, kde Hua Cheng bez zaváhání zamířil doleva. Xie
Lian zůstal stát na místě a Král duchů se ohlédl.
„Co se děje?“
„San Langu, jsi v této jeskyni poprvé, že?“
„Samozřejmě.“
„Tak jak víš tak jistě, že musíme doleva?“
„Nevím to jistě. Vybírám namátkou,“ odpověděl Hua
Cheng.
„Když jsi tu nikdy předtím nebyl, jak můžeš chodit
náhodně? Neměli bychom to rozhodnutí pečlivě zvážit?“
Hua Cheng se usmál: „Naopak. Právě proto, že jsem zde
nikdy nebyl, je nejlepší jít náhodně. O rozložení tohoto místa nic nevíme,
takže proč nespoléhat na štěstí? V tom jsem vždy vynikal.“
Dávalo to sice smysl, ale dosud vždy nechal Hua Cheng o
cestě rozhodovat Xie Liana. Sám se vedení ujímal jen výjimečně.
Princ přesto přikývl a chystal se jej následovat, když
tu cosi zaslechl.
„San Langu! Počkej, slyšíš to?“
„Co mám slyšet?“
„Vpravo. Ozývají se tam hlasy.“
Hua Cheng se bez výrazu zaposlouchal, ale pak zavrtěl
hlavou. „Gege, myslím, že jsi špatně slyšel. Nic tam není.“
„Ale je!“ vykřikl princ. „Poslouchej pozorně, zní tam
mužský hlas!“
Hua Cheng znovu zkoušel poslouchat a nakonec se
zamračil. „Stále nic neslyším.“
„Že bych měl zase halucinace?“ zarazil se Xie Lian.
„Vaše Výsosti, působí to podezřele. Může to být léčka.
Navrhuji, abychom si o tom promluvili, až se dostaneme z jeskyně.“
Xie Lian chvíli váhal, ale nakonec rázně zavrtěl
hlavou. „Ne! Můžou tam být Nan Feng a Fu Yao. Půjdeme se podívat.“
Rozběhl se doprava. Doléhalo k němu Hua Chengovo
volání: „Gege, počkej!“
Princ však zrychlil, protože hlas z chodby zněl
najednou úzkostně. Ten někdo se musel dostat do mimořádně nebezpečné situace,
takže nebyl čas se zdržovat.
Čím hlouběji šel, tím zřetelněji rozeznával dva hlasy,
v nichž teď spíše zaznívalo rozčílení.
Skutečně to byl Nan Feng a Fu Yao.
Nedokázal odhadnout, jak dlouho se plahočil klikatým
tunelem, než našel zdroj hlasů v obrovské jeskyni. Nebyly v ní žádné
božské sochy, pouze hluboká jáma, odkud hlasy Nan Fenga a Fu Yaoa vycházely. Nejspíš
v ní byli uvěznění a nedokázali vylézt, ale protože na sebe u toho stále
zlostně pokřikovali, nemohlo být nebezpečí nijak velké. Dole byla příliš velká
tma, takže si princ spojil ruce kolem úst a zakřičel: „Haló! Co se vám stalo?“
Hádka na dně jámy okamžitě utichla. Odpověděl mu Fu
Yaoův hlas: „Vaše Výsosti? Jsi to ty? Pospěš si a vytáhni nás nahoru!“
Nan Feng mlčel, což bylo poněkud nezvyklé.
„Vy nedokážete vylézt sami? Není to tak hluboko, co se
tam stalo?“
Fu Yao odpověděl a znělo to naštvaně, jak byl nejspíš stále
vytočený z předchozí hádky. „Do háje, kdybychom dokázali vylézt, už dávno
to uděláme! Vaše Výsosti, copak to nevidíš?“
Xie Lian přimhouřil oči. „Nedohlédnu k vám. Máš ještě
duchovní sílu? Zapal mi nějaké světlo, abych tam dolů viděl. Nebo můžu poslat kouli
plamenů…“
Než mohl dokončit větu, oba zaráz naléhavě vykřikli:
„Ne!“
V jejich hlasech zněla hrůza.
Fu Yao ještě rychle pokračoval: „Žádný oheň!
V žádném případně, nic takového!“
Xie Lian usoudil, že když to nepůjde ohněm, bude si
muset vystačit jinak. Jeho první reakcí bylo se ohlédnout: „San Langu…“
Hua Cheng však za ním nebyl. Nikdo za ním nebyl. Xie
Lian pocítil mírné obavy a pak ho přepadl zmatek. Že by Hua Cheng zabloudil?
Od chvíle, kdy vstoupili do Jeskyně deseti tisíc bohů,
se choval dost podivně, ale stále netušil proč. Xie Lian se rozhlédl kolem sebe
a všiml si, že mu na rameni sedí malý stříbrný motýlek. Zkusil se ho lehce
dotknout.
„…Ahoj?“
Jakmile přízračný motýl ucítil jeho dotek, několikrát
mávl křídly, ale neodletěl, spíš jako by se mu jen předváděl. Hua Cheng jednou řekl,
že se jeho motýli dělí do kategorií podle různého účelu. Xie Lian netušil, jaký
účel má tento konkrétní, ale ať už byl stvořen k čemukoliv, rozhodně
vydával trochu světla.
Zeptal se ho: „Můžeš zaletět dolů?“
Motýlek zamával křídly a skutečně slétl do tmy. Princ
za ním křikl: „Děkuji!“ a počkal, dokud nedosáhne dna jámy.
Jakmile jeho měkké světlo ozářilo situaci dole,
rozšířily se mu oči.
Dno jámy připomínalo strašidelné bílé pole – vše bylo
pokryté silnou vrstvou hedvábných vláken.
Nan Feng a Fu Yao stáli zabaleni do dvou kokonů jako
mouchy uvízlé v pavučině. Tváře měli pokryté černými a fialovými modřinami
a hlavy měli od krve, ale nedalo se říct, jestli to způsobila pavučina nebo
jejich předchozí rvačka.
Princ sám sebe pochválil, že si nepočínal lehkomyslně
a neposlal rovnou dolů osvětlovací plameny, protože celá jáma by nejspíš
okamžitě chytila plamenem.
„Jak se to stalo?“ zavolal dolů. „To je pavučina?
Uvízli jste v hnízdě pavoučího ducha?“
„Jak to mám vědět?“ vykřikl Fu Yao. „Ať je to
jakkoliv, nemůžeme se osvobodit!“
Zoufale s sebou cukal. Nan Feng tam však jen stál
s nečitelným výrazem, a pokud chvíli vypadal, že se také chystá volat o
pomoc, při pohledu na Xie Liana se zarazil a svá slova spolkl. Místo toho řekl:
„Nechoď dolů, to hedvábí je opravdu záludné. Jakmile se tě dotkne, je těžké se
ho zbavit.“
„Nepůjdu tam.“
Po chvíli přemýšlení přivázal jeden konec Ruoye k rukojeti
Fang Xina a chystal se meč spustit dolů. Jakmile se však Ruoye dostal do
poloviny jámy, pavučiny si ho všimly a prudce vystřelili vzhůru, jako by mu
chtěly ukázat, zač je toho loket. Ruoye vyděšeně couvl, ale bylo pozdě.
Pavučiny ho zachytili, omotaly se kolem něj do uzlů a prudce škubly, čímž
strhly dolů i Xie Liana.
Nikdy by ho nenapadlo, jak silná a nebezpečná ta
pavučina může být!
V okamžiku, kdy dopadl na dno do hedvábné sítě,
ho bílé šňůry svázaly do kokonu, a další úponky ještě zpevnily kokony na tělech
Nan Fenga a Fu Yaoa.
Sám Fu Yao byl rudý vzteky.
„Jak jsi sem mohl spadnout? Podívej se na nás, jsme
jak tři blázni! Rovnou tu všichni můžeme společně umřít!“
„Proč si stěžuješ?“ ohradil se Nan Feng. „Stalo se to
jen proto, že se nás snažil zachránit!“
Xie Lian se náhle začal smát a chichotat.
Oba dva se něj nechápavě podívali.
„Poškodil sis tím pádem mozek? Nepřišel jsi o rozum?“
Princi se z koutku očí kutálely slzy a jen
s velkými obtížemi vykoktal: „N…ne, haha, co je tohle za pavučinu? Strašně
to…. hehe, strašně to lechtá! Nemůžu… hahaha!“
Ve skutečnosti jemně dopadl na dno jámy jak do
hedvábného lůžka a pavučiny, které ho přišly spoutat, byly stejně jemné a
opatrné. Zatímco ho zbavovaly pohybu, tu a tam se o něj jemně otřely, jako by
ho lechtaly. Xie Lian se stočil do klubíčka a snažil se bránit.
„Ne, ne, počkat! Nechte toho… haha, dost! Říkám dost!“
Teprve pak mu bílé hedvábí spoutalo ruce za záda a
zastavilo se. Nan Feng a Fu Yao na něj celou dobu nevěřícně hleděli.
O chvíli později se Fu Yao zeptal: „Jak je možné, že
se ty pavučiny k nám chovaly tak krutě, ale k tobě jsou tak jemné?
Dokonce ti ani nezakryly tvář!“
Xie Lian konečně popadl dech. „Vždyť máte také volné
obličeje!“
Fu Yao zakoulel očima. „Byly zakryté, ale dokázali
jsme ta vlákna prokousat, jinak bychom nemohli ani volat o pomoc.“
Xie Lian se snažil chvíli vláknům vzdorovat, ale
pavučina byla skutečně silná. Navíc ho z toho smíchu píchalo v boku,
takže byl dočasně neschopen pohybu. Rezignovaně si lehl na zem, aby si odpočal.
„Jak jste se tu vlastně ocitli?“
„Nevím,“ odpověděl Fu Yao. „Když spadla lavina, sníh
nás zasypal, jako by se hroutilo samo nebe. Když jsme přišli k sobě, už
jsme byli tady.“
„Ne, to nemyslím. Proč jste přišli na horu Tong´lu?“
Fu Yao znovu dostal vztek. „Pronásledoval jsem toho
ženského ducha Lan Chang s duchem plodu. Netuším, proč je tady on!“
„Já? Já jsem tady ze stejného důvodu!“ odpověděl Nan
Feng.
Fu Yao si odplivl. „Tak proč jsi je nehonil? Proč jsi napadl mě? Já… můj generál už jasně řekl, že s ním duch plodu nemá nic společného, že nestojí za jejich smrtí! Všichni jen zneužívají jeho dobré srdce a pošlapávají jeho pověst, zatraceně! Pro dobrotu na žebrotu!“1
Xie Lian se navyklým způsobem snažil jejich hádku
usmířit. „Dobře, přestaňte se hádat. Už to chápu. Nechte toho křičení. Dokonce
jste kvůli tomu strhli lavinu, tak přestaňte aspoň teď. Pojďme raději společně
vymyslet, jak z toho ven.“
Nan Fenga však také popadla zlost: „Che, tvůj generál
si odváží stěžovat si, že ho lidé podezírají? Copak si neuvědomuje své vlastní
chování?“
Fu Yao zúžil oči. „Co jsi to řekl? Zkus to
zopakovat!“
Nan Feng mu vrátil zlostný pohled. „To si klidně
zkusím! Znovu to řeknu nahlas – nejde ti o dobré úmysly, jen předstíráš
vstřícnost vůči těm, které nesnášíš, protože ti to tajně dělá dobře! Dělá ti to
dobře a jen čekáš, až ze sebe ostatní udělají hlupáky! Nesnaž se nikomu
podsouvat nějaké ‚pro dobrotu na žebrotu‘. Snad opravdu nevěříš, že jsi dobrý
člověk? Skutečně dobří lidé se chovají jinak, ale o tom ty nemůžeš vědět!“
Fu Yaovi naskočily na čele žíly. „To jsou jen kecy,
jen tvoje představy! Co ty o tom víš?“
„Že jsou to kecy? Sám nejlíp víš, jaká je pravda!
Každý to ví!“ křičel Nan Feng.
Tepající žíly vystoupily Fu Yaovi i na krku: „Jakým
právem mě poučuješ, povyšuješ se nade mě? Už teď na ostatní hledíš
z takové výšky, tak pozor, abys nespadl! Mohl by sis ublížit!“
„Že se povyšuju? Jsem desetkrát lepší než ty!“
rozkřičel se Nan Feng. „Myslíš, že nikdo neví o tom tvém hnusném činu?“
Stačila tahle zmínkya a Fu Yaoův hněv dosáhl svého
maxima. „Ano! Přiznávám se, že jsem to udělal! Ale ty že jsi lepší? Neodkopl
jsi snad svého pána, jakmile se objevila tvá manželka? Tvoje žena a syn se
stali důležitější než on! Každý dělá věci, které jsou pro něj výhodné, to je
normální! Není ti trapné pořád vytahovat ty posrané staré záležitosti?“
Při slovech o manželce a synovi se Nan Feng přestal
ovládat: „Ty zasranej… Ty! Bereš si mě do úst? To ty se styď!“
Ačkoliv se nemohli ani pohnout, už zase si šli po krku
a neuvědomili si, že jejich původní oslovování se z „můj generál“ a „tvůj
generál“ změnilo na „já“ a „ty“. Byli příliš rozčílení a vůbec si nevšímali, že
si přestali dávat pozor. Když se vzpamatovali, došlo jim, že je Xie Lian už dlouho
ignoruje.
Ohlédli se jeho směrem a spatřili, že se mezitím tiše
převrátil na svém hedvábném lůžku a ukazuje jim záda.
„Hm, nic jsem neviděl,“ zamumlal. „Chci říct, nic jsem
neslyšel.“
Po chvíli ticha se přetočil ke kamenné zdi a jemně
řekl: „Už jste skončili? No, pokud jde o to, o čem jste se bavili, nechci to rozebírat,
ale vážně si myslím, že manželka a syn jsou v životě to nejdůležitější. Na
tom není nic špatného, je to normální lidský cit. Všechno to jsou tak staré
záležitosti, tak se v tom přestaňme vrtat a raději pojďme vymyslet, jak
uniknout…“
Fu Yao ho přerušil: „Ty už to víš?“
Protože se zdálo, že nemá cenu zapírat, Xie Lian pouze
kývl. „Vím.“
„Kdy jsi to… jak jsi to zjistil?“ vyptával se Fu Yao
nevěřícně.
Xie Lian neměl to srdce říct jim pravdu. „Už ani
nevím.“
Skutečná odpověď zněla, že to bylo velmi, velmi dávno.
Už od hory Yujun měl slabé podezření, které si ověřil v průsmyku Ban Yue.
Jací mladší úředníci ze Středního dvora? Nikdo takový neexistoval.
Nan Feng a Fu Yao byly jen malé klony, vytvořené Feng Xinem a Mu Qingem!
Fu Yao stále nemohl pobrat, že jeho pravá identita
byla tak snadno prohlédnuta, a neúprosně se dožadoval: „Kdy přesně jsi to
zjistil? Jak jsi to zjistil? Něčím jsme se museli prozradit, čím to bylo?“
Xie Lian by nesnesl, kdyby jim musel říct pravdu.
Nešlo o žádné uklouznutí, jejich převlek byl jednoduše děravý jak řešeto.
Všichni tři spolu přece vyrůstali, jak by mohl neznat
jejich chování a způsob řeči? Od nedbalých falešných jmen2 až po nikdy se neměnící
osobnosti. Bylo příliš snadné je odhalit. Kdyby nepoznal zrovna tyhle dva,
musel by se do krve stydět.
Některé věci je však lepší neříkat, stejně jako je
lepší některé věci nedělat. Například Feng Xin nemohl jako nebeský úředník jen
tak protáčet oči nebo nadávat, ale v jiné identitě se dokázal mnohem víc
uvolnit a otevřít. Proto nikdy necítil potřebu je odhalit.
Žádné komentáře:
Okomentovat