Kapitola 172: Na černém volovi; kopyta letící k Peci (TGCF)

Yulong byl sice duchovní nástroj, ale stále to byla zbraň.

Rong Guang se zasmál: „Yushi Huang je velkorysá, kdokoliv jiný by mu to nabídl jen pro ten jeho výraz. Pei Ming by se nikdy neodvážil Yulong použít, hahaha….“

Xie Lian už měl jeho výsměchu dost. „Možná ne, možná ano. Jsi nějak moc chytrý.“ Dalším talismanem znovu zapečetil jeho ústa.

V tu chvíli k nim z dálky dolehlo Pei Mingovo volání: „Vaše Výsosti, Karmínový dešti dotýkající se květu, už jste odpočatí? Je čas si zabalit a vyrazit!“

Dlouho si spolu povídali a na další odpočinek nezbyl čas. Vládce deště jim nabídla, že je na volovi sveze k úpatí Pece, a Xie Lian s vděkem přijal. Černý vůl se zatřásl a rázem byl třikrát větší než předtím, tak velký, že by bez problémů unesl šest osob. Klekl na přední nohy a položil tělo k zemi, aby mohla Vládce deště nasednout hned za jeho hlavu. Další byl na řadě Pei Ming, ale nechal si od Vládce deště pořádnou mezeru. Poslední nasedli Xie Lian s Hua Chengem.

Jakmile byli všichni nahoře, černý vůl se vztyčil do dechberoucí výšky. Xie Lian ho pohladil ho hladké tmavé srsti a ohromeně vydechl: „Oř Vládce deště je skutečně kouzelný. San Langu, možná už ses mi o tom zmínil, ale kde se vzal?“

Černý vůl se dal do běhu a krajina kolem nich ubíhala s neuvěřitelnou rychlostí. Hua Cheng seděl za princem a lehce ho objímal kolem pasu, jako by se bál, že spadne. „Vznikl z klepadla bočních dveří kultivační síně chrámu Yulong,“ odpověděl.

V královském chrámu existoval takový zvyk: když člověk uviděl klepadlo ve tvaru zlatého zvířete, otřel ho rukou, aby mu předal trochu své životní aury. Když sem chodili věřící, většinou hladili draky, tygry, volavky a podobná uctívaná zvířata. Vola si vybral málokdo. Proto Yushi Huang, kdykoliv šla z chrámu pro vodu, hlavu toho vola otřela. Klepadlo nasálo její životní esenci, a když vystoupala na Nebesa jako Vládce deště, vůl vystoupal s ní. Neměla žádného generála ani zástupce, pouze toto zvíře.

Černý vůl se zrychlil a Xie Liana to donutilo k záklonu, díky čemuž se ocitl hlouběji v Hua Chengově náručí.

Celou dobu jeho povídání se usmíval: „San Langu, ty opravdu víš všechno. Není žádný příběh ani klasické dílo, které bys neznal.“

Hua Cheng mu úsměv oplatil. „Je ještě něco, gege, co tě zajímá? Pokud to bude v mých silách, řeknu ti to.“

Pei Ming seděl před nimi, a protože neměl v úmyslu konverzovat s Vládcem deště, poslouchal dvojici za sebou. „Tak třeba, Vaše Výsosti, co se zeptat na původ Karmínového deště dotýkajícího se květu? Uvidíme, co ti odpoví.“

Xie Lianův úsměv ochabl.

Ptát se na minulost Krále duchů bylo dost neslušné a v mysli prince to bylo podobné, jako by se někoho vyptával na velikost mužství. Okamžitě změnil téma: „Generále Pei!“

„Co?“

„Před námi jsou hrboly, pozor!“ vykřikl princ varovně.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Pei Ming.

Zároveň s tím se černý vůl vymrštil do vzduchu, hlasitě zabučel a shodil Pei Minga na zem.

„Co to má sakra být?“ vyhekl generál Pei.

Samozřejmě, takové věci se stávají, ale kdo to kdy viděl, aby následky nesl jen ten uprostřed? Ti na kraji byli naprosto v pořádku, bylo to vůbec možné?

Vůl se nezastavil a běžel dál. Xie Lian se ohlédl a káravě řekl: „Říkal jsem, že jsou tam hrboly, a že si máš dávat pozor, generále…“

Během další cesty byl Pei Ming ještě mnohokrát shozen, než jejich čtveřice konečně dorazila na úpatí Pece.

Pec bývala kdysi svěže zelenou horou v srdci královského hlavního města a dotvářela jeho elegantní scenérii, podobně jako to bylo s horou Tai.¹ Na úpatí se nacházelo císařské hlavní město.

Toto město bývalo také pohřbeno pod zemí, ale po mnoha zemětřeseních se vynořilo zpět nad zem. Xie Lian chvíli bloudil očima po okolí a když chtěl sesednout, zjistil, že u něj stojí Hua Cheng a natahuje k němu ruku. Srdce mu poskočilo a než sesedl, nechal si pomoci.

„Tady v hlavním městě by také měl být chrám bohů, že?“ zeptal se.

„Určitě ano,“ souhlasil Hua Cheng.

Pro Pei Minga byla jízda velmi náročná, ale pořád to byl statný bojový bůh, takže ani nekulhal. Dokonce vola poplácal po krku. „Hádám, že nejvyšší budova ve městě bude právě chrám nebo palác.“

Hua Cheng však zavrtěl hlavou. „Ne. Chrám bohů Wuyongu v císařském městě se nachází na samotné hoře.“

Ukázal tím směrem a opravdu, zhruba v polovině hory vykukoval roh střechy. Zbytek budovy byl skryt v mlhavě rudém stínu.

„Proč je ta hora vlastně červená…?“ podivil se princ.

Nestačil otázku dokončit, protože vůl z ničeho nic zařval a pohodil hlavou. Všichni v půli kroku strnuli. Vůl se svalil na zem a začal se po ní válet, zatímco Vládce deště ho držela za napnutý provaz.

„Co se děje?“

Náhle vůl zařval lidským hlasem: „Aaaaaaach!“

 Xie Lian byl o kousek vedle a neviděl, co přesně se tam odehrává, neušlo mu však, že Vládce deště ihned po tom výkřiku vytáhla meč Yulong a po volovi sekla.

Čepel se zablýskla a odletělo cosi černého a chlupatého, narazilo to na zeď a zanechalo po sobě sytě rudý otisk podobný květu.

Byla to mrchožravá krysa. To ona předtím křičela, ne vůl. Když se nikdo nedíval, vyšplhala se zvířeti na bok a hluboce se mu zahryzla do kůže. I teď, těsně před smrtí, stále křičela: „Vaše královská Výsosti, Vaše Výsosti, Vaše Výsosti! Zachraňte mě, Vaše Výsosti! Zachraňte mě!“

Prásk!

Xie Lianovi zazvonilo v uších a srdce se mu rozbušilo. Hua Cheng ho okamžitě stáhl za sebe a mrchožravá krysa se změnila v mlžnou kouli krve, ze které stále svítila malá očka lesknoucí se šílenstvím.

„Vládce deště, doporučuji ti zkontrolovat si svého oře,“ pronesl Hua Cheng.

Yushi Huang se otočila a prohmatala volovi srst. „Je to jen škrábanec.“

Ze stran k nim začaly doléhat další a další lidské výkřiky:

„Och, ach, dostaňte mě odsud!“

„Měl jsem utéct už dávno!“

„Gege? Vaše Výsosti!“

Poslední věta zněla mnohem zřetelněji. Patřila Hua Chengovi a Xie Lian se teprve díky ní vzpamatoval.

„Promiň!“ omluvil se okamžitě.

Hua Cheng se tvářil vážně. „Rozumíš jim?“

Princ přikývl a Hua Cheng mu zakryl uši. „Tak je neposlouchej. Jejich slova nejsou určena tobě.“

„Já vím…“

Odevšad se k nim hrnuly tisíce a tisíce mrchožravých krys jako bizarní černý příliv. Nacházeli se v císařském hlavním městě, takže zde zahynulo mnohem víc lidí, díky čemuž tu krysy měly mnohem víc potravy. Brzy se ocitli v obklíčení. Pei Ming zvážněl a kolem něj se zamihotala slabá vrstva ochranné aury.

„Běžte všichni napřed, já je odlákám…“

Než to však dořekl, oceánu podobné hejno krys nečekaně zavřísklo a rozběhlo se přímo na Vládce deště.

Aniž by si toho všimli, Yushi Huang nasedla na vola a pustila se opačným směrem. Nejala příliš rychle, ale ani pomalu, právě tak rychle, aby byla krysám na dohled, ale nemohly ji dohonit. Udržovala si dokonalý odstup a vedla krysy pryč.

Přes rameno na ně zavolala: „Pánové, vyrazte na cestu, já je odvedu!“

Jak jela na volovi, rozhazovala kolem sebe bílá semínka rýže. Krysy rýži od přírody milují a tyhle ji neviděly už kdoví kolik století, takže za ní všechny běžely.

Pei Ming, obrán o vlastní nápad, se tvářil všelijak.

„Gege, pojďme,“ ozval se Hua Cheng.

Jakmile se od nich krysí hlasy vzdálily, zmizela i třeštivá bolest hlavy. Xie Lian si úlevně vydechl.

Pei Ming se po nich ohlédl. „Chcete jen tak odejít?“

„Neměli bychom?“ opáčil Hua Cheng.

„Vládce deště to sama nezvládne, to je šílenství.“ Chvíli přemýšlel, než dospěl k rozhodnutí: „Vaše Výsosti, vy dva jděte první. Jestli to stihnu, sejdeme se v chrámu bohů Wuyongu.“

Nato se otočil a rozběhl se ve stopách Vládce deště.

Xie Lian byl poněkud zmatený. „Proč si generál Pei myslí, že se o sebe Vládce deště sama nepostará? Vždyť už nám dokázala, že je víc než jen schopná.“

„Nejspíš nesnese pocit, že by ho chránila žena,“ zasmál se Hua Cheng.

Neztráceli čas, prošli císařským městem lemovaným prázdnými kamennými skořápkami lidí a zamířili k vysoké hoře.

Konečně vstoupili do Pece.

Důvodem podivného rudého zbarvení hory bylo to, že na hoře rostly jen krvavě rudé javory. Ostatně krev tu byla cítit i ve vzdechu, jako by se s ní rostliny živily spolu s lidskou záští.

Čtvrtý wuyongský chrám byl postaven v polovině Pece a byl nejvyšším ze všech čtyř chrámů. Zároveň byl také nejlépe udržovaný. Uvnitř sálů našli množství kamenných lidských soch v různých pózách a s různými výrazy. Zamířili kolem nich rovnou do velkého sálu a také zde našli nástěnnou malbu.

Hua Cheng se zamračil. „Zdá se, že tu nejsme první.“

Ve velkém sále byla jen jedna malba, ostatní dvě byly sice zachovalé, ale jejich povrch někdo k nepoznání poškodil.

Na něco takového narazili poprvé.

„Kdo to mohl udělat?“ zeptal se Xie Lian ohromeně.

Netušili, kdo byl autorem maleb a teď si k tomu přidali i záhadu jejich vandala. Času bylo málo, a tak si prohlédli alespoň tu zbylou.

Stačil jediný pohled a Xie Liana polil studený pot.

„Co to má být?“

Tato malba byla jiná než v ostatních chrámech. Zobrazovala jednoho člověka, ale v tak tmavých barvách a s tak pokroucenými rysy, že vůbec nešlo rozeznat jeho rysy. Podle prostého potrhaného oděvu šlo o nějakého obyčejného muže.

To však nebylo to, co prince vyděsilo. Ten člověk vypadal, že trpí nesnesitelnou bolestí, dokonce si rozerval oděv na hrudi – a na jeho prsou se zřetelně rýsovaly tři tváře, každá stejně pokřivená jako ta jeho.

Byl to obličejový mor.

Princ se podvědomě objal pažemi a zamumlal: „Je to stejné. Úplně stejné!“

I korunní princ Wuyongu se setkal s obličejovým morem.

Proč měl ten člověk téměř ty samé zkušenosti jako on?

Hua Cheng viděl, v jakém je stavu, a chtěl ho uklidnit. „Vaše Výsosti, nedívej se na to!“ Zaváhal a pak si prince přitiskl k sobě. Hlas měl pevný, ale jemný: „Dobře. Vaše Výsosti, poslouchej mě. Všechny předchozí nástěnné malby byly v chronologickém pořadí a na té poslední stavěl korunní princ Wuyongu nebeský most. Na téhle měla být událost, která následovala hned poté, ale není. Časový sled událostí nesedí. Mám pravdu?“

Xie Lian byl příliš otřesen zobrazením obličejového moru a pohlcen v temných vzpomínkách. Díky Hua Chengovým slovům se dokázal trochu probrat a začal přemýšlet: „Máš pravdu. Něco mezitím chybí. Někdo zničil zbylé dvě malby předtím, než jsme přišli.“

„A když ten člověk zničil dvě fresky, proč tuhle ne?“ ptal se Hua Cheng. „Proč ji nechal? Proč zrovna tu s obličejovým morem?“

„Jsou dvě možnosti,“ zauvažoval princ. „Zaprvé, věřil, že není důležitá a bylo mu jedno, jestli ji uvidíme. Záleželo mu jen na skrytí těch druhých dvou.“

„A za druhé?“ pobídl ho Hua Cheng.

„Ten člověk zničil všechny tři malby a tohle namaloval až potom,“ zauvažoval princ. „Je to podvrh.“

Hua Cheng souhlasně kývl. „Je docela dobře možné, že všechny ty nástěnné malby byly falešné. Jsme blízko odpovědi, takže se nenech odvést od cíle, ano?“

Po dlouhé době, kterou Xie Lian strávil zavrtaný v jeho náručí, konečně vytěsnil obraz obličejového moru ze své mysli. Teprve potom mu došlo, v jaké pozici tu stojí, a chystal se vykroutit z Hua Chengova objetí.

„To je tak trapné. San Langu, byl jsem jen rozrušený, takže…“

Hua Cheng ho však nepustil, místo toho si ho přitáhl ještě pevněji. „Nemáš se za co stydět. Ale…“

Sklonil hlavu k jeho vlasům a zašeptal. „Ale vlastně je tu ještě třetí možnost.“

Xie Lian měl bradu stále zabořenou do jeho ramene a Hua Chengův hlas tak zněl těsně vedle jeho ucha. Byl nesmírně, nesmírně tichý a nikdo kromě prince ho nemohl slyšet.

Zatajil dech a uslyšel další šepot:

„Třetí možnost je ta, že ten člověk ty malby chtěl zničit, ale nestihl to. Než se mohl vypořádat se třetí, přišli jsme sem. A právě v tuhle chvíli se skrývá ve velkém sále.“

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-       -Další kapitola-

Poznámka překladatele: Díky za kafe! Komu jsem ještě neposlala, posílám druhou knihu na mail. A komu to nepřistálo ani po přečtení tohoto, tak se mi tu připomeňte... Dneska jsme jeli z Brna po dálnici na Prahu a přes dvě bouračky nám to trvalo šest hodin. Moje mozkové buňky jsou zavařené.

---

1 Někde ji najdete pod slovem hora Taishan (čteme tchaj-šan). Slovo shan ale znamená horu, takže není potřeba to zdvojovat. Je to ta s těmi dloouuuhými schody, které turistům způsobují svalovou horečku. A vlastně by to měla být i (přeneseně) ta, na kterou Chu Wanning vlekl Mlo Rana na zádech.^↩

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)