Kapitola 175 (I): Jeskyně deseti tisíc bohů; tváře deseti tisíců bohů odhaleny 1 (TGCF)

Bylo vidět, že si to dost bere. Xie Lian po krátkém rozmýšlení zvolil ústupovou cestu: „Vždyť to není žádná velká věc…“

Mu Qing se ušklíbl. „Takže mám pravdu. Byla to zábava, že? Bavilo tě sledovat, jak se ztrapňuji? Hm?“

Teď, když nemuseli nic předstírat, se do něj Mu Qing pustil. Nan Feng – tedy Feng Xin se zpočátku také tvářil rozpačitě, ale nakonec sám nedokázal Mu Qingovo chování snášet.

„Pozor na tvůj tón!“

Mu Qing měl vždy světlou pleť a jemnou pokožku, a když se mu do obličeje nahrnula krev, celý zrudl a jeho výraz byl naprosto čitelný. Prudce trhl hlavou.

„Jaký tón? Nezapomeň, že jsi také jeden z těch ‚šašků‘. Nejsem tak velkorysý jako ty, obzvláště potom, co jsme byli někomu tak dlouho pro smích!“

„Jen jsem prostě nechtěl, aby vás to mrzelo,“ pokusil se Xie Lian.

Feng Xin ho podpořil: „Ano, přestaň všechny považovat za stejně úzkoprsé, jako jsi ty sám. Když jsi kvůli své hlouposti skončil v Nebeském vězení, Jeho Výsost se ti snažil pomoci…“

„Ha! No tak to děkuji. Ale proč neřekneš, že jsem v tom vězení skončil jen díky tvému synovi? Cože? Chceš se prát? Nebojíš se udělat si syna, ale nesneseš, když o tom druzí mluví?“

Feng Xin by ho za nastolení „synovského“ tématu nejraději srazil k zemi, ale bohužel byli všichni tři svázaní pavučinou do kokonů, které znemožňovaly jakýkoliv pohyb. Zbyly jen nadávky, které smetly veškeré způsoby a jakoukoliv úroveň.

Xie Lianovi neušlo, že Feng Xin začíná také rudnout. Bál se, kam až by mohl ve svém nadávání zajít, protože za jeho slovník by se nestyděl ani venkovský nádeník. Zkusil se zavrtět, několikrát se přetočil a podařilo se mu posunout se k Mu Qingovi.

„Mu Qingu, Mu Qingu! Můžeš se trochu posunout?“

Mu Qing přestal křičet na Feng Xina a nadechl se. „Proč?“

„Feng Xin je příliš daleko, nedokážu se k němu převalit, ale protože jste říkali, že ty pavučiny jdou překousnout, chci se tak pokusit odstranit pouta na tvých zápěstích,“ vysvětlil princ.

Mi Qing na něj chvíli hleděl s výrazem připomínajícím mrtvou rybu. Nakonec se odvrátil.

„Ne, díky.“

„Opravdu chci pomoci,“ pokusil se Xie Lian bezradně.

„Vaše Výsost má tělo cennější tisíce zlatých, nemohu takto obtěžovat vaši velikost,“ ucedil Mu Qing chladně.

Feng Xin už to nevydržel. „Na co si to kurva zase hraješ? Proč jsi sarkastický zrovna v tuhle chvíli? Vždyť ti chce pomoct, snaží se tě zachránit, tak jaký kecy o obtěžování!“

Mu Qing zvedl hlavu. „Kdo se ho prosil? Xie Liane! Proč se vždycky objevíš v takovou chvíli!“

Xie Lian se zarazil a náhle si vzpomněl, že se ho Mu Qing už jednou na něco podobného ptal. Jak mu tehdy odpověděl? Nemohl si vzpomenout.¹

„Je něco špatného na tom, že se objevím?“

Mu Qing si lehl na záda. „To je fuk. Zkrátka tvou pomoc nepotřebuji.“

„Proč?“ nechápal princ. „Někdy člověk prostě potřebuje cizí pomoc, jinak si neporadí.“

„Už se s ním neobtěžuj,“ ušklíbl se Feng Xin. „Jen se tak předvádí. Myslí si, že kdybys mu pomohl, ztratil by tvář.“

Mu Qing a Feng Xin se znovu pustili do vyměňování urážek. Přízračný motýl se třepotal mezi nimi a tančil kolem Xie Lianovy hlavy. Slabě se mihotal stříbrným světlem, klidně a beze spěchu. Princ si díky tomu něco vybavil a okamžitě změnil téma. „Přestaňte se už hádat! Kdyby vás takhle někdo viděl, popadal by se za břicho smíchem. Za chvíli nás stejně přijdou vytáhnout.“

Mu Qing se znovu ušklíbl. „Tady? Na tomhle pekelném místě? Naše volání neslyší nikdo na zemi ani na Nebesích, tak kdo by nás přišel zachránit? To by tu musel…“

Než to dořekl, vybavila se mu jistá osoba a nit jeho myšlenek se rázem přetrhla.

Feng Xin se zeptal přímo: „Karmínový déšť dotýkající se květu je tady s tebou?“

„Přijde pro nás,“ řekl Xie Lian sebejistě.

Ačkoli se Hua Cheng celou dobu choval podivně, až si říkám, jestli vedle sebe nemá nějakého falešného dvojníka, instinkt mu říkal, že to není možné.

„I kdyby sem přišel, jak najde zrovna tuhle jeskyni?“ nedal se Mu Qing.

Feng Xin navrhl: „Co začít zase křičet? Je nás víc a budeme tak hlasitější.“

„Není třeba,“ usmál se Xie Lian. „Stačí sedět a čekat. Nebo klidně lehnout si a čekat. Hua Chenga a mne spojuje červená nit…“

Ještě než dokončil větu, tváře Feng Xina a Mu Qinga se zachvěly, jako by jim ušima prolezl červ.

„Proč se tak tváříte? Špatně jste mě pochopili. Červená nit, o které mluvím, není nic tak frivolního jako ‚červená nit osudu‘. Je to duchovní zařízení. Obyčejné duchovní zařízení!“

Teprve teď se začali zase tvářit normálně a Feng Xin kývl. „Chápu.“

Mu Qing zřejmě úplně nechápal. „Jaké to má být duchovní zařízení? Co dělá?“

„Je to docela užitečné,“ vysvětloval princ. „Červená nit, uvázaná mezi našimi prsty, díky níž jsme stále spojení. Jeden může pomocí ní najít toho druhého, a dokud jsou oba naživu, nikdy se nepřetrhne.

Ještě než domluvil, oba zase zvedli hlas:

„Jak se tohle liší od ‚červené niti osudu‘? Vždyť je to to samé!“

„To… si nemyslím!“ zakoktal se princ zaskočeně. „Je to jiné…“

Mu Qing zvedl hlas. „Tak se sám zamysli nad tím, v čem je to jiné! Vždyť je to to samé!“

Když se nad tím princ zamyslel, uvědomil si, že mají pravdu. Čím víc tu myšlenku obracel v hlavě, tím víc se význam a funkce tohoto duchovního zařízení skutečně podobaly „červené niti osudu“. Zrovna když získal dojem, že nad některými věcmi se prostě přemýšlet nemá, shora k němu dolehl hlas.

„Gege? Jsi tam dole?“

Xie Lian se okamžitě uvolnil a vzhlédl. „San Langu! Jsem tady!“ Pak se otočil k ostatním dvěma v jámě. „Vidíte? Říkal jsem vám, že přijde.“

Při pohledu na jeho šťastný výraz se Feng Xinova a Mu Qingova tvář podivně stáhla. Hua Cheng zůstal bezpečně za okrajem jámy, ale všichni slyšeli jeho bezmocný hlas.

„Gege, říkal jsem ti, že nemáš utíkat. Co teď budeme dělat?“

Xie Liana tón jeho hlasu ohromil a část radosti se vytratila. „Cože? Je tak těžké se s tou pavučinou vypořádat? Nemůžeš se k nám prosekat s pomocí E-Minga?“

Velmi slabě zaslechl Hua Chengovu odpověď: „To, co je těžké, není zbavení se hedvábí…“

Znělo to tak tiše, že si skoro nebyl jistý, zda se mu to nezdálo.

O chvíli později Hua Cheng znovu odpověděl: „E-Ming teď není v dobrém stavu.“

Princi to přišlo zvláštní. E-Ming byl nedávno naprosto v pořádku, plný energie… jak to, že je teď na tom tak zle?

Mu Qing se nahrbil. „Víc slyšet nepotřebuji. Jak může být jeho scimitar ve špatném stavu? Očividně hledá záminku, aby nás tu nechal.“

„To neříkej,“ ohradil se Xie Lian.

Měl teorii, že E-Ming byl potrestán a Hua Cheng jim to nechtěl přiznat. Zrovna když o tom přemýšlel, shora se mihl černý stín a v příštím okamžiku u něj bezhlučně přistála postava v červeném. Sklonila se k němu a chytila ho za svázané ruce.

Xie Lian překvapeně rozšířil oči. „San Langu, proč jsi sem skákal? Dávej pozor na pavučiny!“

Jistě, bílé provazy okamžitě zaútočily. Hua Cheng se však neobtěžoval ani ohlédnout, záda mu zastínily stovky stříbrných motýlů, vytvořily jakési brnění a začaly s pavučinami nemilosrdně bojovat. Hua Cheng strhl hedvábný kokon, obklopující prince, levačkou ho objal kolem pasu a pravou rukou zhmotnil červený deštník.

„Jdeme!“

Feng Xin s Mu Qingem pochopili, že je vůbec nehodlá zachránit, a zírali na něj s vytřeštěnýma očima „Nezapomněl jsi na něco?“

Než mohl Xie Lian promluvit, Hua Cheng se ohlédl.

„Aha, pravda.“

Vzápětí mu do rukou vlétl hedvábím obalený Fang Xin. Hua Cheng ho předal princi. „Gege, tvůj meč.“

Mezi zbylými vězni se rozhostilo šokované ticho. Opravdu si vzpomněl jen na tohle?

„Hej!“ vykřikli Feng Xin s Mu Qingem zaráz.

Hua Cheng k sobě silněji přitiskl Xie Liana a pravou rukou otevřel deštník. „Gege, drž se pevně!“

Deštník začal stoupat a táhl oba dva s sebou. Xie Lian se Hua Chenga pevně chytl. Byli tak tři zhangy nad zemí, když ti dva začali znovu křičet. Xie Lian nevěděl, jestli se smát nebo brečet. „Nezapomněl jsem na vás!“

Pustil ze své ruky Ruoye. Bílý hedvábný obvaz se omotal kolem dvou obřích kokonů a vytáhl je z jámy spolu s nimi.

V polovině cesty však Feng Xin začal volat: „Počkej! Počkej! Něco jsem tam nechal!

„A co?“ zvolal shora Xie Lian.

„Meč! Spadl tam do rohu!“

Xie Lian pohlédl dolů a skutečně spatřil z bílého hedvábí trčet jílec meče. Přiměl Ruoye, aby se ještě natáhl a omotal i tento meč, čímž je dostal ven se vším všudy.

Nakonec všichni čtyři dopadli zpátky na podlahu jeskyně nad jámou.

Ruoye pustil oba kokony a znovu se ovinul kolem princova zápěstí. Stále se mírně chvěl, jako by se toho bílého hedvábí bál. Bylo tak podobné jemu samému, jen agresivnější a zlomyslnější.

Xie Lian uklidňoval Ruoye a zároveň mečem odřezával pavučiny z těch dvou. Jakmile se Feng Xin a Mu Qing dokázali pohnout, vyskočili na nohy a roztrhali zbytek provazů. Nakonec princ podal Feng Xinovi meč, který Ruoye vytáhl, ale když se na něj zblízka podíval, překvapeně zamrkal.

„To je… Hong Jing?² Nan Fengu, tvůj generál ho opravil?“

Řekl to mimoděk, ale ve chvíli, kdy mu vyklouzlo to oslovení, uvědomil si, že udělal chybu. Feng Xin a Mu Qing byli stále v podobě svých dvou „zástupců“, takže Xie Lian na chvíli zapomněl, že je jejich totožnost už odhalená. Podvědomě setrvával v jejich hře. Původně to dělal z ohleduplnosti, ale teď to bylo extrémně trapné. Upadli do podivného ticha.

Feng Xin se s rozpačitým výrazem raději proměnil do své pravé podoby. Teprve pak si vzal od prince meč.

„Ano, je to opravené. Na hoře Tong’lu je spousta duchů, takže se tu opravdu hodí…“

Xie Lian po očku pohlédl na viníka, který Hong Jin rozbil, a tiše si odkašlal. „Omlouvám se za potíže…“

Opravit meč roztříštěný na tolik kousků muselo být obtížné.

Mu Qing se také změnil do své skutečné podoby a oprášil zbytek pavučin. „Je dobře, že je celý. Tolik nestvůr a démonů je tu zběhlých v převlecích, takže pokud člověk nevyužívá mozek na plno, může se spolehnout alespoň na meč.“

Feng Xin se hned naježil. „Pokoušíš se mi naznačit, že jsem bezmozek? Myslíš si, že nepoznám styl tvých nadávek?“

A bylo to tu zas. Xie Lian jen zavrtěl hlavou a obrátil se na Hua Chenga. „San Langu, promiň, že jsem tak rychle utekl a nechal tě tam.“

Hua Cheng schoval červený deštník. „Nic se neděje. Hlavně už mi to, gege, nedělej.“

Xie Lian se pousmál a chystal se k odpovědi, když najednou spatřil, jak se Mu Qingův pohled zastavil přímo na Hua Chengovi. Měl zvláštní výraz a přímo ho provrtával očima.

„Mu Qingu? Co je s tebou?“

Když zaslechl jeho otázku, okamžitě se vzpamatoval a odvrátil zrak. „Nic. Nikdy jsem Karmínový déšť dotýkající se květu neviděl v téhle podobě, tak mi to připadlo zvláštní. To je vše.“

Xie Lianovi se tomu nechtělo úplně věřit. Ačkoli to skutečně nejspíš bylo poprvé, co viděl Hua Chengovu skutečnou podobu, tolik se zas od té jeho šestnácti či sedmnáctileté nelišila. Tak proč ten údiv?

Všichni čtyři vyšli z jeskyně a Feng Xin se už po několika krocích nestačil divit. „Co je tohle za místo?“

I Mu Qing byl ohromen. „Ano, co to tu je?“

Celou dobu byli uvězněni na dně pavučinové jámy, takže neměli možnost jeskyni prozkoumat. V okamžiku, kdy vyšli ven, šokovaně zjistili, že pod celou zasněženou horou se nachází tajemné nadpozemské místo plné jeskyní s různými božskými sochami.

„Tohle je Jeskyně deseti tisíc bohů,“ vysvětlil princ.

Mu Qing se rozhlédl a zamumlal. „Kdo ví, kolik let krve a potu bylo potřeba na vybudování něčeho takového. Tohle je opravdu… opravdu…“

Nenacházel slova, kterými by to popsal, a princ těm pocitům rozuměl. Kamenná jeskyně byla určena ke kultivaci a uctívání bohů. I pro něj kdysi jeho rodiče stavěli podobnou jeskyni. Jenže nešlo o nic tak gigantického, zato takovouhle jeskyní by byl ohromen každý nebeský úředník. Každý by získal ohromnou prestiž, jen kdyby na podobném místě postavili i jeho sochu.

„A jaké bohy zde uctívají?“ zajímal se Feng Xin. „Proč mají všichni zahalené tváře?“

„Samozřejmě proto, abychom je my, kolemjdoucí, neviděli,“ vysvětlil Xie Lian.

„To je zvláštní,“ namítl Mu Qing. „Mohli sochám hlavy prostě rozbít, tak proč se namáhat s hadrem? Kdybychom se chtěli podívat, stačí nám závoj sundat a nikdo nám v tom nezabrání.“

Během řeči přistoupil k nejbližší božské soše, aby závoj odhrnul.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

---

1 Ani překladatelka si nevzpomíná, že by k něčemu takovému došlo. Ehm, vy ano? Nasměrujete mě? Jsem hlava děravá a už ten příběh plyne moc dlouho… ^↩

2 Ten si naštěstí pamatuji. Je to ten meč z průsmyku Ban Yue, kterým Feng Xin chtěl odhalit „San Langovu“ pravdou tvář. Odráží totiž na čepeli pravou podobu člověka/ducha/kohokoliv. San Lang ho tehdy zlomil ještě v pochvě. ^↩

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)