Braennino: TGCF Kapitola 180: Z uzavřené Pece vyjde jen jeden Nejvyšší

Hlavu měl nakloněnou na stranu, jako by ztratil vědomí. Jakmile ho Xie Lian poznal, jeho první reakcí bylo běžet mu na pomoc, ale nakonec se v půli kroku zastavil.

Vždyť tu celou dobu byli jen oni a Bílá beztvářnost, tak kde by se tady vzal Lang Ying?

Hua Cheng hleděl na dříve čistou a posvátnou sochu korunního prince, z níž teď kapala krev, a nijak neskrýval svůj hněv. Tvář měl zkřivenou zuřivostí a z šavle E-Ming vyzařovala mrazivá aura.

„Padej dolů,“ vyštěkl.

Přesně jak řekl, Lang Yingova visící hlava se narovnala, „chlapec“ zamrkal, pomalu se vytáhl z meče a seskočil na zem.

Když předtím Bílá beztvářnost pomocí tlakové vlny vyhodil do vzduchu oblak motýlů, využil ten okamžik oslepujícího stříbrného světla a v podobě Lang Yinga skryl se pod bílým závojem sochy. To však znamenalo, že musel chlapce někde potkat.

„Kde je skutečný Lang Ying?“ vyhrkl Xie Lian.

„Vaše Výsosti, možná nikdy žádný ‚skutečný‘ Lang ying neexistoval,“ zavrčel Hua Cheng.

Pokud to byla pravda a pokud Lang Ying nikdy nebyl skutečný, pokud jím celou dobu byl Bílá beztvářnost, pak by to dost věcí vysvětlovalo. Xie Lian si však vybavil Malou Ying z hory Yu Jun a doufal, že to není pravda.

Pak ho však napadla další možnost. „Možná, že Lang Yinga pozřel.“

Jakoby v reakci na ta slova začal „Lang Ying“ před nimi růst. Tělo se mu vytáhlo, obvazy na tváři se rozvinuly, spadly a odhalily masku za nimi. Ona maska se k nim mírně zvedla a zdálo se, že se usmívá.

„Uhodl jsi.“

Takže měl pravdu.

Bílá beztvářnost byl zničen a rozprášen Jun Wuem, přesto dokázal v říši smrtelníků zanechat střípek své zlomené duše. Kdo ví, jak dlouho ji skládal dohromady a kdo ví, kdy k tomu došlo, ale dostala se k Lang Yingovi. Bílá beztvářnost musel najít nějaký způsob, jak chlapce-ducha přemluvit nebo ošálit, aby souhlasil a stal se jeho hostitelem. Násilím by to ve svém zuboženém stavu nedokázal. Celou dobu zůstal spojený s jeho tělem a pomalu se zotavoval, až zde nakonec stál před Xie Lianem a Hua Chengem ve své pravé podobě jako duch požírající ducha. Bílá beztvářnost pohltil svého hostitele tak, jako He Xuan pohltil Kazatele prázdných slov. Lang Ying se stal jeho otrokem.

Hua Cheng si ho prohlížel s ledovým výrazem. „Proč by Lang Ying souhlasil s tím, že ti půjčí své tělo?“

Taková žádost byla stejná, jako by vám cizí člověk řekl „Otevři mi prosím dveře, pusť mě k sobě, budu teď u tebe bydlet a ty mě budeš živit“. Lang Ying byl sice chlapec, ale také byl duch starý několik stovek let, a i když měl nesmělou a váhavou povahu, takto pošetilý by rozhodně být neměl.

Bílá beztvářnost ukázal laskavou polovinu své masky. „Na tu otázku samozřejmě mohu odpovědět. Ale jsi si jistý, že ten vedle tebe to chce skutečně slyšet?“

Hua Cheng se podíval na Xie Liana. Princ se tvářil trochu zvláštně a vůbec si jeho tázavého pohledu nevšiml.

Bílá beztvářnost tedy pokračoval: „Příjmením Lang z Yong’anu, nemoc lidské tváře. Proč asi souhlasil s tím, abych jej pozřel? Nepřijdeš na to sám?“

Xie Lianův obličej okamžitě zbledl a na hřbetech rukou mu naběhly žíly. Prudce sekl mečem. „Zmlkni!“

Bílá beztvářnost se útoku vyhnul, ale přesto se ozvala rána, neboť meč se setkal s čepelí, kterou svírala jeho vlastní socha. Socha korunního prince, Bohem požehnaného bojovníka, teď držela zlomený meč – princ zničil svou vlastní božskou sochu. Xie Lian okamžitě couvl, jako by ho polili studenou vodou. Kolem něj se rozhořčeně vyrojili stříbrní motýli, ale Bílá beztvářnost se jen nenuceně a lhostejně zasmál, rukávem si zakryl tvář a zmizel ve tmě.

Xie Lian hleděl na zbytky kamenného meče. „Je mi to líto…“ zamumlal k Hua Chengovi.

„Gege, nebuď hloupý, proč se mi omlouváš? Je pryč. Co teď?“

Ta slova prince trochu probrala. „Utekl? Nemůžeme ho nechat vstoupit do Pece!“

Proběhli Jeskyní deseti tisíc bohů a znovu zamířili na zasněženou horu. Jakmile se ocitli pod širým nebem, okamžitě ucítili otřesy země, jako by se celá hora chvěla. Pohlédli vzhůru a spatřili, jak se na ně shora valí obří lavina. V porovnání s tou první byla nesrovnatelně větší a hora vibrovala, jako by se něco pohřbeného pod sněhem probudilo a řvalo.

„Můžeme tím vůbec projít?“ zarazil se Xie Lian.

Hua Cheng mu pevně sevřel ruku. „Můžeme, když mne budeš následovat.“

Oba se rozběhli vstříc bouřícímu proudu ledu a sněhu. Jistě, i když to bylo obtížné a nesmírně nebezpečné, i když museli za každý krok dopředu udělat tři zpátky, vyhnuli se nejprudšímu přívalu sněhu a suti, prokličkovali mezi nesčetnými jámami a prodrali se skrz lavinu.

Zamířili na nejvyšší bod hory, ale ten byl pokryt ledem tak silným, že si ani netroufli odhadovat, z kolika vrstev se skládá. Xie Lian měl pocit, že kdyby šel jen trochu rychleji, jistě by uklouzl, ale Hua Cheng ho pevně svíral za ruku a vedl ho krok za krokem vpřed bez jediného náznaku strachu.

Oba se dostali až k ústí sopky, jejíž působivý otvor připomínal zející chřtán namířený k nebesům. Uvnitř vládla naprostá tma, ale princ měl přesto dojem, že v jejích hlubinách jako by blikalo děsivé červené světlo – někdy tam bylo a někdy ne. Musel si přidržet bambusový klobouk u hlavy, aby mu ho nevzal vítr.

Pocítil mírnou paniku.

„Už šel dovnitř?“

Hua Cheng na něj pohlédl a pak se zachmuřil. „Ano.“

„Jak to víš?“

„Pec se zavírá.“

Xie Liana to zaskočilo. „Co se stalo? Proč se zavírá tak brzo? Nemusí být uvnitř dost duchů, než začne zabíjení?“

„To je obvyklý případ,“ kývl Hua Cheng. „Ale pokud se Pec domnívá, že někdo v ní má velký potenciál stát se Králem duchů, a pokud ten někdo požádá o zapečetění hory, uzavře se. To jsem tehdy udělal i já,“ dodal po krátké odmlce.

„Takže už je Nejvyšší, nebo není? Co se stane, pokud do Pece podruhé vstoupí Nejvyšší král duchů?“

„To samé, co se stane povznesenému nebeskému úředníkovi, když projde dalším nebeským soužením.“

Jinými slovy, stane se ještě silnějším!

Kdyby dovolili Bílé beztvářnosti projít, mělo by to nepředstavitelné následky, a jakmile by horu opustil, nejdřív ze všeho by vyrazil za Xie Lianem.

Princ chvíli zíral do té bezedné, nekonečné propasti, než pomalu řekl. „San Langu… já… možná to budu muset jít dolů vyřešit.“

„Jdi. Já půjdu s tebou,“ odpověděl mu tiše Hua Cheng.

Xie Lian vzhlédl a podíval se mu do očí. Jejich pohledy se střetly a Hua Cheng s úsměvem nakrčil obočí.

„Jde jen o to zvítězit a pak se znovu prolomit skrze Pec. Není to nic těžkého.“

Když ho princ viděl tak uvolněného, jeho napětí trochu povolilo a dokonce mu úsměv opětoval.

O chvíli později však Hua Cheng řekl: „Je tu však ještě jedna věc…“

Princ se zaklonil hlavu a tázavě na něj pohlédl, když v tom se jedna z Hua Chengovým paží obtočila kolem jeho pasu a přitáhla si ho do náruče. Druhou rukou mu jemně zvedl bradu a vzápětí se jejich rty setkaly.

Líbali a objímali se ve sněhové vánici, jako by měli všechen čas na světě.

Když se jejich rty pomalu oddělily, Xie Lian zůstal dobrou chvíli omámený, než sebou trhl a probral se. Oči se mu rozčílením rozšířily.

„Co to…co jsi udělal?“

Nebylo to poprvé, co se líbali, ale předtím ty polibky ospravedlňoval vznešenými a důstojnými důvody jako „půjčení duchovní síly“, „předání vzduchu tonoucímu“ nebo to alespoň označil jako nehodu. Teď, když věci vyšly najevo, se tyto výmluvy ukázaly jako falešné a význam tohoto činu byl najednou úplně jiný. Princ nevěděl, kam s rukama. Má se dál držet Hua Chenga, nebo odtlačit jeho hruď? Má se držet zpátky, nebo chránit své rty?

Hua Cheng se s tváří vedle jeho ucha dlouze nadechl a zašeptal: „V případě nouze… půjčil jsem Vaší Výsosti trochu duchovní síly. Přijmeš ji?“

Xie Lian podvědomě polkl a vykoktal: „Tohle… tohle bylo trochu? Já jsem… ještě jsem ti nevrátil za všechno to předtím!“

„Není to zas tolik. A se splácením nespěchej, účet se jednoho dne vyrovná,“ šeptal dál Hua Cheng.

Xie Lian vykoktal několik těžko srozumitelných zvuků a už už se chystal dát na útěk, když ho Hua Cheng zastavil a ukázal na opačnou stranu: „Vaše Výsosti, kam utíkáš? Běžíš špatným směrem!“

Teprve tehdy si Xie Lian uvědomil, že se vrací zpět, odkud přišli. Okamžitě se otočil tak rychle, až na ledu uklouzl. Raději si přitáhl svůj bambusový klobouk do náruče.

„N-ne, je mi jen trochu zima, myslel jsem, že se trochu proběhnu, abych se zahřál…“

Nasadil si klobouk, pak si ho zase stáhl na záda a opět si ho nasadil. Nakonec se chytil Hua Chengovy ruky a pevně ji stiskl.

Oba zůstali stát nad tou nesmírnou hloubkou.

Hua Cheng nenuceně prohodil: „Až se tohle všechno vyřeší, gege, ukážu ti sochu, na kterou jsem nejvíc pyšný.“

„Dobře,“ souhlasil Xie Lian.

Pak oba společně skočili dolů.

Princi kolem uší svištěly poryvy větru s takovou silou, až to připomínalo tříštící se vlny, ale jejich ruce se nerozdělily, právě naopak – drželi se ještě pevněji.

Jenže v polovině pádu najednou svíral jenom vzduch.

Hua Chengova ruka mu nevyklouzla, ani se nepustili, prostě byla najednou pryč.

„San Langu!“ zakřičel princ ze všech sil a srdce se mu rozbušilo.

Padal tak rychle, že se ten výkřik táhl ozvěnou nad jeho hlavou.

Na zem dopadl po velmi dlouhé době, přistál na nohou a okamžitě znovu zavolal:

„San Langu!“

Nepřišla žádná odpověď, jen dutá ozvěna mu prozradila, v jak obrovském a prázdném prostoru nejspíš stojí.

Kolem vládla tma, ale když zaklonil hlavu, uviděl sněhobílé mraky. Výhled na ně se však pomalu zmenšoval.

Ústí pece se zavíralo.

Ale kam se poděl Hua Cheng?

Princ si v dlani zapálil plamen v naději, že si posvítí, ale tma byla tak hluboká, že samotné světlo jako by bylo pohlceno prázdnotou. Navíc omylem neodhadl sílu a plamen vyšlehl tak vysoko, že si málem připálil vlasy, takže ho rychle smetl na zem. Stačilo to však, aby světlo ohně ozářilo záda bílé siluety nedaleko od něj.

Xie Lian okamžitě ztuhl. „Kdo je tam?“

Bíle oděná postava se otočila a tiše odpověděla: „Ty víš, kdo.“

I když ten člověk mluvil, svaly na tváři se mu ani nepohnuly. Pochopitelně – tvář měl zakrytou maskou, napůl plačící a napůl se usmívající.

Xie Lian znovu hlasitě vyhrkl: „San Langu!“

I když ho při pohledu na tu tvář mrazilo, to zvolání nemělo co dělat s jeho vlastním strachem – bál se o někoho jiného. Jenže nikdo mu neodpovídal a ta usměvavě plačící maska se přiblížila o další krok.

„Už nemusíš křičet. Pec je nyní uzavřena. Jsme tu jen ty a já, nikdo další.“

Xie Lian znovu vzhlédl. Poslední sněhobílý kousek oblaků pohltila tma. To znamenalo, že Pec skutečně horu zapečetila.

Princ by si ani v nejhorším snu nepředstavoval, že to skončí takhle: On a Bílá beztvářnost, sami dva zavření v Peci.

Jen oni dva… proč zrovna oni dva?

Tasil Fang Xin a namířil na Bílou beztvářnost. „Co se to tu děje? Zase se mezi nás pleteš? Kde je? Kde je teď?“

Bílá beztvářnost chytil hrot meče mezi dva prsty a druhou rukou ho švihnutím odrazil.

„Je pryč.“

Xie Lian sledoval jeho pohyb a oči se mu naplnily ledem. „Řekni to jasně. Co myslíš tím ‚pryč‘?“

„Už tě nechce následovat. Odešel. Je mrtvý. Co bys řekl?“

Princ nejdřív ucítil, jak mu srdce klesá, ale vzápětí se v něm vzedmul prudký vztek. Znovu udeřil mečem.

„Přestaň s těmi nesmysly!“

Bílá beztvářnost čepel opět bez námahy zachytil. „Dobře, dobře. Mluvil jsem nesmysly. Neboj se, jen jsem ho poslal před Pec, takže i kdyby se sem chtěl vrátit, bylo by pozdě.“

Xie Lianovi bylo jedno, jestli se sem Hua Cheng dostane nebo ne, hlavně když věděl, že je v pořádku. Tiše si oddechl.

Bílá beztvářnost pokračoval: „Ale stejně bude lepší, pokud nepřijde. Protože i když si to teď nemyslí, až později uvidí, v jakém jsi stavu, kdo ví, jestli s tebou bude stále chtít být.“

Hladce se vyhýbal všem úderům a Xie Lian vztekle vykřikl: „Proč jsi nezemřel! Proč jsi přišel do Pece?“

„Kvůli tobě.“

Xie Lianovy pohyby zpomalily. „Co tím myslíš?“

„Ty jsi přišel,“ odpověděl Bílá beztvářnost, „tak jsem přišel taky.“

Po takové odpovědi zkřivil princ tvář.

Ale ať už byl jakkoliv rozzuřený a ať svého soupeře toužil sebevíc zabít, Bílá beztvářnost jako by dokázal předpovídat každý jeho pohyb a vždy se o vlásek vyhnul každému úderu meče. Čím déle Xie Lian útočil, tím víc chápal krutou skutečnost: Nemohl vyhrát.

„Přesně tak, nemůžeš vyhrát,“ pronesl Bílá beztvářnost, jako by mu četl myšlenky.

V okamžiku, kdy to dořekl, Xie Lianovým zápěstím pronikla čepel. Celým tělem se mu rozlila nesnesitelná bolest a on konečně uvolnil sevření meče. Hned na to byl chycen za vlasy, stržen dozadu a vzápětí s ním Bílá beztvářnost vší silou praštil o zem.

V uších mu hučelo, z nosu a úst mu tekla krev a před očima měl mžitky.

Až po chvíli ucítil, jak mu někdo vyprostil hlavu ze země.

Shora k němu dolehl hlas: „Tak smutný a žalostný pohled.“

Xie Lian vykašlal krev.

Bílá beztvářnost pokračoval: „Pokaždé, když potkám Vaši výsost, vypadáš takhle. Jednoho to až bolí. Jeden je z toho až nadšený.“

Xie Lian polkl další krev, aby ji nemusel vykašlat, a zaskřehotal: „Ještě se neraduj. Možná proti tobě nemůžu vyhrát, ale… jiní můžou. I kdyby ses dokázal dostat z Pece, Jun Wu tě klidně zabije znovu.“

Kromě toho, stále tu byl Hua Cheng!

Bílá beztvářnost však nečekaně odpověděl: „Kdo říká, že z Pece nakonec vyjdu já?“

Tím prince zaskočil.

Nevyjde on? Kdo jiný by to měl být, když ne on?

Bílá beztvářnost zvedl tvář, aby mu viděl do očí, a láskyplně vysvětlil: „Vaše Výsosti, myslím, že jsi mě špatně pochopil. Určitě se najde Nejvyšší, který se z Pece vynoří, ale nebudu to já. Budeš to ty.“

Xie Lian se otřásl až do morku kostí. „Co to říkáš? Já ale nejsem…“

Z hlasu Bílé beztvářnosti zněla spokojenost. „Přesně tak. Gratuluji, konečně jsi pochopil můj skutečný záměr. Není to tvá oblíbená ‚třetí cesta?“

V Peci se momentálně nacházel jeden Nejvyšší král duchů a jeden bůh, takže podle všeho existovaly jen dva konce. Buď ho Bílá beztvářnost zabije a vyjde z Pece, nebo budou navždy uvězněni zde.

Ve skutečnosti existovala ještě třetí cesta.

Kdyby se teď princ zabil, stal se duchem a porazil Bílou beztvářnost, mohl by získat titul Nejvyššího a prorazit z Pece sám.

Xie Lian se probral z ohromení. „Na to ani nemysli! Zbláznil ses? Co doopravdy chceš? Proč to všechno děláš? Abych se stal Nejvyšším? Takový blázen nejsem! Navíc nemám šanci tě porazit, a i kdybys mě nechal vyhrát schválně, Pec takového Nejvyššího neuzná!“

Byla to pravda. Vynikat jako člověk ještě neznamenalo, že se člověk může stát bohem, a být schopen stát se bohem ještě neznamenalo, že se může stát duchem.

„Opravdu? Nebuď si tak jistý.“

Pak Bílá beztvářnost natáhl druhou ruku. Ve světle ohně, který stále hořel na zemi, spatřil, jak se mu v natažené ruce objevila maska, úplně stejná jako ta, kterou měl na tváři.

„Pamatuješ si na tuhle masku?“ zeptal se ho Bílá beztvářnost. „Sluší ti.“

Xie Lian na něj zíral s očima vypoulenýma strachem, který se mu do mysli plazil jako hustý roj černého hmyzu.

Slabě ze sebe vypravil: „Dej to pryč. Dej to pryč… dej to pryč!“

Bílá beztvářnost se rozesmál. „Zdá se, že paměť Vaší Výsosti není moc dobrá. V takovém případě mi dovol, abych ti pomohl si vzpomenout, ano?“

Aniž by mu dal šanci protestovat, napůl usměvavá a napůl plačící maska se rozplynula v nekonečné temnotě, s níž byla pevně přitisknuta na Xie Lianův obličej.

_______

Konec třetí knihy