TGCF Kapitola 181: Noc lampiónů; vykoupení bloudící duše

Kniha čtvrtá: Pohroma v bílém rouchu

Poznámka autorky MXTX:

Tato kniha se odehrává v minulé časové linii; jde o první vyhnanství po pádu Xian Le. Časově navazuje na druhou knihu. Není příliš dlouhá…

Xie Lian se zděšeně probudil s tělem zalitým studeným potem. Posadil se na posteli a obličej zabořil do dlaní.

Měl noční můru. Ve snu jeho otec s matkou spáchali sebevraždu oběšením. On je našel, ale necítil žádný smutek ani radost, dokonce mu ani netekly slzy. Netečně si připravil vlastní pás bílého hedvábí, zavěsil ho na trám a zasunul hlavu do oprátky. Jenže v tu chvíli si uvědomil, že pod ním stojí bíle oděný muž s maskou zobrazující napůl úsměv, napůl pláč. Ten muž se mu začal posmívat a Xie Lianovi se rozbušilo srdce. V tu chvíli se mu uzel utáhl kolem krku a všechno se ponořilo do ticha a tmy.

To byla ta chvíle, kdy se probudil.

Za oknem už bylo světlo a zvenčí na něj kdosi volal:

„Vaše Výsosti! Jste vzhůru?“

„Jsem!“ zavolal nazpět.

Zůstal sedět a snažil se uklidnit bušící srdce. Zároveň s tím si uvědomil, že pod sebou nemá měkký futon, ale slaměnou podložku. Byla vystlaná množstvím sena, velmi měkkého a čerstvého, ale stále to pro něj nebylo úplně pohodlné. Dosud si nezvykl ani na jednoduché a hrubé oblečení.

Ten, koho před chvílí slyšel, byl Feng Xin. Brzy ráno odešel shánět jídlo a teď volal prince na snídani.

Xie Lian vstal, ale stále ještě cítil ten pocit škrcení ze snu. Rukou si zajel ke krku, jako by si chtěl ověřit, zda tam nezůstala stopa po utaženém hedvábí. A skutečně něco nahmatal.

Zachvěl se a rychle se vrhl k zrcátku pohozenému na zemi. Teprve s pohledem na svůj odraz mu došlo, že to, co cítil pod prsty, byl pásek obepínající mu krk – prokleté okovy.

Panika se rozplynula a vzpomínky na minulé dny se vrátily.

Opatrně se černého pásku dotkl.

Jakmile byl vyhnán, stal se opět smrtelníkem, a krom toho, že stárl pomaleji než běžní lidé, neměl mít žádné další výsady. Když však Jun Wu jeho prokleté okovy zhotovil, projevil trochu slitování.

Pouto sice uzamykalo jeho duchovní síly, ale zároveň zapečetilo jeho věk a tělesnou schránku. Nemohl stárnout a nemohl ani umřít. Jun Wu mu navíc řekl: „Pokud se ti podaří znovu se povznést, vše z předchozího života bude odpuštěno a prokleté okovy budou sejmuty.“

Mít na těle takovou věc bylo jako by byl zločinec s cejchem na tváři – symbol ponižující až do morku kostí. Xie Lian natáhl ruku do strany a popadl bílou hedvábnou pásku, připravený si ji omotat kolem krku. V tu chvíli se mu vybavil onen děsivý pocit, kdy se mu ve snu pomalu svíral krk, a zaváhal. Nakonec ji přece jen vytáhl a důkladně si ji obtočil kolem krku a tváře, aby zakryl prokleté okovy i vlastní podobu.

Teprve pak vyšel ven.

Tam už na něj čekali Feng Xin s Mu Qingem. Feng Xin přinesl napařované bochánky a Mu Qing jeden pomalu žvýkal. Feng Xin podal další dva princi, ale když se Xie Lian díval na to suché a nevzhledné pečivo, přešla ho chuť. Se zavrtěním hlavy odmítl.

Feng Xin znovu natáhl ruku. „Vaše Výsosti, ráno musíte něco sníst. Čeká nás práce a tu není možné dělat s prázdným břichem.“

Mu Qing se neobtěžoval ani vzhlédnout. „Je to tak, stejně tu není nic jiného. Můžete znovu omdlít, ale nakonec to stejně budete muset sníst.“

Feng Xin se na něj zamračil. „Pozor na ten tón!“

Od Xie Lianova vzestoupení uběhlo už několik let, ale on už dávno zapomněl, jaké to je, když potřebuje jíst. Před několika dny omdlel a teprve pak mu došlo, že se prostě několik dní nenajedl. Na to Mu Qing narážel.

Xie Lian nechtěl, aby se ti dva začali hádat tak brzo ráno a raději změnil téma: „Pojďme. Ještě ani nevíme, jestli se nám podaří nějakou práci najít.“

Xie Lian pocházel ze vznešeného šlechtického rodu a v mladém věku se stal bohem, takže se nikdy nestaral ani o svou obživu, ani o peníze. Teď už ale nebyl princem z Xian Le, a i když zůstal bohem, byl bůh vyhnaný. V podstatě se nijak nelišil od smrtelníka, protože se musel starat o vlastní obživu. Povoláním kultivujících bylo samozřejmě chytání démonů a duchů, provádění rituálů a podobně, to však nejsou práce, které lze dělat každý den. Potřebovali nějakou příležitostnou a dočasnou práci, jako byla pomoc s přepravou zboží nebo jiné manuální práce.

Ale ani takovou práci nebylo jednoduché najít. Po válce bylo příliš mnoho zbídačených vesničanů bez domova, a když tito chudáci zjistili, že je někde práce, nechtěli ani zaplatit. Stačila jim houska a půl misky rýže, aby byli ochotni pracovat, a dokonce o tuto možnost s ostatními bojovali. Jak jim mohli konkurovat? Xie Lian věděl, že potřebují najít něco jiného.

Mu Qing jako by mu četl myšlenky. „Nemůžeme si najít nějakou stabilnější a váženější práci?“ prohodil zamračeně.

„Nesmysl. Kdyby taková byla, dávno bychom ji měli,“ odsekl Feng Xin. „Copak můžeme dělat lepší práci, aniž bychom ukázali tvář? A kdo tady by nepoznal Jeho Výsost? Kdyby si ho všimli, jak dlouho bychom si práci udrželi?“

Mu Qing zmlkl a Xie Lian si vytáhl bílý obvaz až k nosu. Pokud by ho poznali, musel by utéct, jinak by skončil přinejlepším zbitý. Jakou práci mohl takto hledat? Nikdo by si nenajal strážného s neznámou minulostí, který navíc skrývá tvář. Takového by nikdo nechtěl ani jako nájemného vraha. Jejich možnosti zkrátka byly velmi omezené.

Bohové si nedělali starosti s hladem, se smrtelníky to bylo jiné. Pokud by však bohové nevěděli, jaké jsou pocity hladovějícího, jak by mohli pochopit utrpení svých věřících? Jak by se mohli vcítit do jejich situace? Snažil se tuto zkušenost brát jako jistou formu kultivace.

Z dálky k nim dolehla kakofonie gongů a bubnů. Kolem se shromažďoval velký dav lidí, aby zjistili, co se děje. Trojice se nechala nést proudem a šli se také podívat.

V davu ze všech sil halekalo několik umělců, bojovníků a klaunů. Bylo to pouliční divadlo.

Mu Qing navrhl: „Kdyby se nenašlo nic jiného, co zkusit dělat tohle?“

Xie Liana napadlo totéž, ale než mohl odpovědět, Feng Xin se naježil.

„Co to plácáš? Tělo Jeho Výsosti má cenu tisíce zlatých, jak by se mohl takhle předvádět?“

Mu Qing na něj nevěřícně pohlédl. „Už jsme tahali cihly, v čem je to horší?“

„Nosit cihly je fyzická práce. Šaškování je jen bavení davu tím, že ze sebe děláme pitomce. Jistěže je to něco jiného.“

Jeden z klaunů, poskakujících kolem, zakopl a upadl. Dav zařval smíchy, a on se zvedl ze země a hluboce se uklonil, což mu umožnilo sebrat ze země několik mincí. Xie Liana při pohledu na něj zaplavil hluboký pocit odporu. Důrazně zavrtěl hlavou a vyškrtl pouliční umění ze svého seznamu schůdných řešení.

Mu Qing pokrčil rameny. „Dobře. Tak můžeme zastavit nějakou cennost.“

„Už jsme zastavili, co šlo,“ odpověděl Feng Xin. „Jinak bychom tak dlouho nepřežili. Zbytek věcí se zastavit nedá.“

Náhle se davem začala šířit vlna překvapených výkřiků. Někdo zavolal: „Vojáci jsou tady! Vojáci!“

Hlučící dav, dosud sledující představení, se začal rozcházet. Krátce na to se ulicí začala proplétat skupina vojáků v nových lesklých zbrojích a se zbraněmi v rukou. Vypadali skutečně impozantně a cestou vyslýchali každého, kdo se jim zdál podezřelý.

Princ se se svými služebníky skryl v davu. Lidé kolem nich šeptali:

„Koho tu hledají?“

„Neboj, nejsou tu pro nás. Slyšel jsem, že se snaží chytit uprchlou královskou rodinu Xian Le.“

„Někdo tu asi viděl podezřelé osoby, takže stráže jsou v poslední době skutečně horlivé.“

„Opravdu? To utekli sem?“

Trojice si vyměnila pohledy a Xie Lian zašeptal: „Pojďme se rychle vrátit!“

Zbylí dva přikývli. Oddělili se a v tichosti vyklouzli z davu. Teprve když se ujistili, že nevzbudili ničí pozornost, znovu se setkali a spěchali společně pryč.

Doběhli až k opuštěnému lesíku na vrcholku za městem. Xie Lian si už z dálky všiml, že odtud stoupá hustý dým. Srdce se mu prudce sevřelo. Copak yong’anští vojáci našli jejich skrýš a zapálili ji?

Přiběhli blíž. Mezi stromy se skrýval napůl rozbitý domek, který nejspíš opustil nějaký potulný lovec. Zevnitř vycházel hustý kouř.

Xie Lian začal volat: „Matko! Co se to tam děje? Jsi tam?“

Z domku se vynořila žena a radostně na něj zamávala: „Můj synu! Už jsi přišel?“

Byla to královna. Trochu zhubla a na těle měla prostý oděv, tolik odlišný od jejího dřívějšího vzhledu bohaté dámy. Princ se uvolnil. Jeho matka byla v pořádku a tvářila se radostně, očividně ji nic netrápilo. Pak se ale zeptal: „Proč je tu tolik kouře?“

Královna se rozpačitě zavrtěla: „O nic nejde… vlastně jsem jen chtěla trochu uvařit…“

Xie Lian si trochu pobaveně povzdychl. „Ale ne! Jaké vaření? Musíš si vystačit s jídlem, které ti Feng Xin a Mu Qing každý den nosí. Ten kouř je příliš nápadný, protože kde je kouř, jsou lidé. Přilákáš tím vojáky Yong’anu, už jsme na ně narazili ve městě. Zpřísnila se bezpečnost, takže se budeme muset zase přestěhovat jinam.“

Feng Xin a Mu Qing vešli do domku, aby uhasili kouř. Královna vzala varování vážně a vydala se do zadní místnosti, aby promluvila s králem.

Feng Xin vyšel ven a zašeptal k princi: „Vaše Výsosti, nenavštívíte Jeho Veličenstvo?“

Xie Lian jen zavrtěl hlavou.

Otec a syn – jeden byl králem padlého království, druhý vyhnaným bohem. Kdo byl ubožejší a kdo se víc styděl? Těžko říct. Kdyby je někdo donutil sednout si tváří v tvář, místo rozhovoru by na sebe jen zírali, takže bylo lepší vzájemně se vyhýbat.

Xie Lian se začal obracet k odchodu, ale ještě řekl: „Matko, možná bude nejlepší, když si zabalíš. Večer se sem zastavíme a odejdeme ještě dnes večer.“

Královna znovu rychle vyšla z domu. „Můj synu, už zase odcházíš? Nebyl jsi tu tolik dní, proč tak spěcháš?“

„Musím jít trénovat.“

Ve skutečnosti museli najít práci, jinak nebudou schopni uživit tolik lidí.

„Už jsi ráno jedl?“ starala se královna.

Xie Lian zavrtěl hlavou. Všichni tři byli hladoví.

„Pak se zničíš! Naštěstí jsem uvařila hrnec kaše, pojď dál a dej si něco k snědku!“

„Pokud jsi vařila jen hrnec kaše, proč tu bylo kouře, jako by hořel palác?“ podivil se princ.

Královna se obrátila k Feng Xinovi a Mu Qingovi. „Chlapci, pojďte se najíst i vy.“

Feng Xin ani Mu Qing nečekali, že se jim dostane takového zacházení, takže se snažili odmítnout, ale královna byla neoblomná. Nezbylo jim než se nesměle posadit ke stolu, celí překvapení a polichocení.

Když však královna přinesla hrnec a odběhla si balit, jejich potěšení se změnilo v hrůzu.

Mu Qing měl po návratu z města stále žaludek jak na vodě. Teď se zakoktal: „Zdálo se mi, že ta kaše voní jako voda z otrub, ale nenapadlo by mě, že tak i chutná…“

Feng Xin zaťal zuby. „Zmlkni! Nemluv o tom takhle… královna má cenu desítek tisíc zlatých, pochopitelně nikdy nevařila… nemůžeš… ech, fuj!“

Mu Qing se nahrbil. „Lžu snad? Jestli to nechutná jak voda z otrub, proč nejdeš požádat královnu, aby ti přidala další misku? Uf…“

Oba se kroutili, dokud je princ nepopadl a nepoplácal po zádech.

„Přestaňte dělat hlouposti! Podívejte tam dolů, do města… vypadá to, že tam nabízejí práci!“

A skutečně, když se vypotáceli dolů mezi domky, uviděli hlasatele, oznamujícího nábor pracovních sil. Plat byl poměrně slušný a počet rukou nebyl omezen, takže vzali každého, kdo měl zájem.

Rychle se přihlásili, vmísili se do skupiny rozcuchaných, na kost vyhublých chudáků, a spolu s celou velkou skupinou došli na zablácené a prázdné pole. Zdálo se, že se zde chystá velká stavba, která začínala zasypáním a zarovnáním pozemku. Všichni tři tvrdě pracovali, až měli těla pokrytá blátem.

Feng Xin si občas chytil břicho, celý zelený v obličeji, a nadával: „Do prdele! Myslím, že se mi ten hrnec vody z dušených otrub v žaludku proměnil v ducha!“

Xie Lian, který zrovna nesl koš plný hlíny, se ohlédl. „Vydržíš to? Chceš si jít chvíli bokem odpočinout?“

Mu Qing se obrátil na Xie Liana se stejnou otázkou. „Nechceš si jít také odpočinout?“

„Ještě vydržím,“ odpověděl princ.

Mu Qing protočil oči. „Nebuď tvrdohlavý. Když si ušpiníš šaty, musím ti je vyprat. Raději místo toho udělám tvůj díl práce.“

Někdo na ně z druhé strany zakřičel: „Makejte a nekecejte! Pokud se budete ulejvat, nedostanete zaplaceno!“

Feng Xin houževnatě dřel, dokonce tahal dvakrát víc nákladu než předtím. Nezapomněl si však postěžovat: „Za tak málo peněz dělají takový povyk?“

Po vyčerpávajícím dni, kdy dřeli od poledne až do soumraku, byla práce konečně hotová. Cítili se vyčerpaní nejen fyzicky, ale také duševně, protože je tížilo, jak málo za takovou dřinu dostanou.

Když si konečně mohli odpočinout, lehli si na trochu čistší kousek pole. Objevila se však malá hlučná skupinka dělníků, kteří směrem k nim táhli jakousi kamennou sochu.

Xie Lian vzhlédl. „Čí je to socha?“

Mu Qing pohlédl tím směrem. „Možná nová božská socha, která má tohle místo střežit.“

Princ mlčel.

Dřív by se nemusel ptát, o čí sochu jde, protože by bezpochyby šlo o jeho vlastní. Ale teď? Nejspíš Jun Wu nebo možná ten nedávno nově povýšený nebeský úředník.

V duchu si nemohl pomoci a přemýšlel o tom, kdo ho teď nahradil. Hnán zvědavostí se přinutil vstát a přišel blíž k dělníkům. Kamenná socha k němu byla otočená zády, takže jí nebylo úplně vidět do obličeje, ale zdálo se, že klečí. Teď byl ještě zvědavější. Která božská socha zobrazuje někoho v kleku? Obešel ji velkým obloukem, aby se mohl podívat.

A když ji skutečně uviděl, mysl se mu vyprázdnila.

Socha měla jeho vlastní tvář.

Klečící socha byla usazena na zem a jeden z dělníků ji neurvale poplácal po hlavě.

„Konečně je tady. Ten bastard byl pěkně těžký.“

Kolem se shromáždili další. „Proč sem dávají takovou sochu? Je docela ošklivá, nebyla by tu lepší socha Nebeského císaře? Tenhle se tak divně tváří… Není to nakonec ten…“

„Je to on, že? Neříkalo se, že jeho uctívání nosí smůlu? A někdo se ho pořád ještě odvažuje uctívat, dokonce ho přivezou až sem?“

„Vy tomu nerozumíte. Uctívání boha neštěstí přináší smůlu, ale tahle socha není k uctívání. Když na něj šlápnete, tak vás to naopak od neštěstí ochrání!“

Dělníci se chápavě nadechli. „To je pravda, je to opravdu symbolické!“

Feng Xin a Mu Qing vycítili, že se něco děje, a také se přišli podívat. Teď tu stáli mlčky a Feng Xin vypadal, jako by se chystal vybuchnout. Mu Qing ho chytil a očima ho varoval.

„Korunní princ neřekl ani slovo a ty se tu chystáš vyšilovat?“ zamumlal.

Xie Lian skutečně zůstal klidný. Feng Xin si nebyl jistý, co zamýšlí, takže se neodvažoval udělat první krok. Spolkl svůj hněv, ale oči mu zuřivě plály.

Někdo v davu zabručel: „Není to poněkud… nevhodné? Kdysi to byl bůh, Jeho Výsost korunní princ.“

„Prosím tě, Xian Le padlo, tak jakýpak korunní princ.“

Někdo jiný mu oponoval: „Proč by to bylo nevhodné? Naopak, měl by nám poděkovat!“

Náhle se ozval sám Xie Lian: „Aha? Proč by vám měl děkovat?“

Dotyčný opovážlivě vysvětloval: „Viděl jsi chrámové prahy? Jsou pošlapány tisíci nohou a tolik bohatých domácností se pere o to, aby si jeden z těch požehnaných prahů mohli přinést domů. Je to proto, že každý krok na ten práh zbavuje hříchů, maže karmické dluhy a získává zásluhy. Tahle socha funguje stejně. Každý, kdo jí šlápne na hlavu nebo na ni plivne, vlastně také sbírá zásluhy pro korunního prince! Proto by nám měl být vděčný.“

 Xie Lian už to nevydržel. Jen co slovo „vděk“ opustilo mužovy rty, vyrazil se zvednutou pěstí.

Dav okolo okamžitě vybuchl.

„Co to děláš?“

„Oni se perou!“

„Kdo tu dělá problémy?“

Feng Xin, celý nažhavený rozdat pár vlastních ran, se do rvačky zapojil. Mu Qing nedokázal říct, jestli se připojil sám, nebo ho do chumlu bojujících vtáhli, v každém případě se brzy prali všichni tři. V zápalu boje Xie Lianovi několikrát málem strhli bílý obvaz z obličeje, ale naštěstí se stihl ochránit. Všichni tři byli zkušení v bojových uměních, ale měli proti sobě přesilu. Mu Qing navíc držel své dva spolubojovníky zpátky s varováním, že zabíjení smrtelníků je další zločin, takže boj nakonec skončil remízou.

Bohužel byli všichni tři vyhozeni.

Chvíli šli mlčky podél řeky, celí zanedbaní a potlučení. Postupně zpomalovali.

Mu Qing měl tvář potemnělou hněvem. „Celý den jsme tvrdě pracovali, ale nakonec jsme odešli z prázdnou. To vše kvůli jedné rvačce?“

Feng Xin si otřel krev ze rtů. „Jak můžeš v takové situaci vytahovat peníze?“

„Protože v naší situaci jsou peníze to hlavní!“ ohradil se Mu Qing. „Jaká situace to podle tebe je? Situace, kdy hladovíme! Možná si to nechceš přiznat, ale bez peněz nic nezmůžeme. Musíte se naučit některé věci překousnout!“

Xie Lian mlčel, zato Feng Xin okamžitě vyjel: „Jak překousnout? Udělali z něj klečící sochu, aby na ni lidé šlapali! Tobě na obličej nikdo nešlape, tak se ti to mluví!“

„Od doby, co jsme prohráli válku, se to nestalo poprvé,“ namítl Mu Qing. „A v budoucnu se to stane znovu. Jestli si na to nezvykneme, můžeme to rovnou vzdát.“

Feng Xin se zatvářil znechuceně. „Zvyknout si na co? Na ponižování? Zvyknout si na to, že mu smrtelníci šlapou po obličeji? Proč by si na to měl zvykat!“

Princ už toho měl dost. „To stačí! Přestaňte se hádat. Má cenu se kvůli něčemu takovému hádat?“

Oba shodně zmlkli.

Po krátké odmlce pokračoval: „Pojďme. Najdeme povoz a vyzvedneme matku s otcem. Dnes večer musíme město opustit.“

„Dobře,“ zamumlal Feng Xin.

Chvíli šli vedle sebe, když si uvědomili, že Mu Qing s nimi nejde.

Xie Lian se zmateně ohlédl. „Mu Qingu?“

Po chvíli ticha promluvil: „Vaše Výsosti, chci s vámi o něčem mluvit.“

„O čem?“

Feng Xin si netrpělivě odfrkl. „Co je s tebou? Už jsem řekl, že se nebudu hádat, tak co ještě chceš?“

„Chci odejít,“ oznámil Mu Qing.

Princ měl špatné tušení, ještě než Mu Qing otevřel ústa, ale ta slova mu stejně vyrazila dech.

Feng Xin měl dojem, že se přeslechl. „Cože? Co jsi říkal?“

Mu Qing se klidně narovnal, ale jeho černé obsidiánové oči byly neústupné. „Prosím, dovolte mi odejít.“

„Odejít?“ vykřikl Feng Xin. „Co bys asi tak dělal, když odejdeš? A co král a královna?“

Mu Qing naprázdno otevřel a zavřel ústa. „Omlouvám se. Ale víc udělat nemůžu.“

„Ne, jen mi pěkně vysvětli, co myslíš tím, že nemůžeš udělat víc?“ dožadoval se Feng Xin.

„Král a královna jsou rodiče Jeho Výsosti, ale já mám vlastní matku. I ona potřebuje mou péči. Nemohu jí říct, že se musím starat o jiného člověka a cizí rodiče, a přitom ji zanedbávat. Proto prosím, aby Vaše Výsost pochopila, že nemohu být déle po vašem boku.“

Xie Lian se cítil slabý. Potřeboval se opřít o boční zeď.

Feng Xin provrtával Mu Qinga ledovým pohledem. „Tak to je ten důvod? Jak to, že ses o tom nikdy předtím nezmínil?“

„Je to jeden z důvodů. Dalším je to, že jsme se dostali do dilematu a máme velmi odlišné představy o tom, jak ho vyřešit. Promiňte mi mou upřímnost, ale pokud to takhle půjde dál, nic se nezlepší ani za milion let. Takže se zde naše cesty rozejdou.“

Feng Xin byl tak vytočený, že se dokonce začal smát. „Vaše Výsosti, slyšel jste to? Vzpomínáte, co jsem vám kdysi řekl? Kdyby tě někdy vykázali, určitě bude první, kdo tě opustí. Neříkal jsem to?“

Mu Qing vypadal těmi slovy rozzuřený: „Prosím, netlač na mě. Říkám pravdu. Každý člověk má vlastní názory, nikdo se nenarodí předurčen jen k tomu, aby slepě kráčel po spravedlivé cestě. Možná se ti líbí obíhat celý život kolem jednoho člověka, ale všichni to nemají stejně.“

„Odkud taháš všechna ta velkohubá slova? Meleš kraviny!“ zuřil Feng Xin. „Nedokážeš na rovinu říct, že ses k nám otočil zády?“

„Dost!“

Po Xie Lianovu výkřiku se oba zastavili. Princ sundal ruku z čela a otočil se k Mu Qingovi.

Chvíli na něj hleděl, než pronesl:

„Nerad někoho do něčeho nutím.“

Mu Qing našpulil rty, ale dál stál zpříma.

„Běž,“ řekl mu nakonec.

Mu Qing na něj mlčky pohlédl, pak se hluboce uklonil a skutečně se otočil k odchodu.

Feng Xin nevěřícně sledoval jeho vzdalující se záda. „Vaše Výsosti, opravdu jste ho nechal jen tak odejít?“

Xie Lian si povzdechl. „Co jiného mohu dělat? Už jsem řekl, že nerad ostatní nutím.“

„No ale! Ten bastard! Co s ním je? Opravdu jen tak odešel? Utekl? Co to má kurva být?“

Xie Lian si dřepl a promnul si čelo. „To je jedno. Když už nás opustilo jeho srdce, jaký smysl má ho tu držet? Svázat ho a nutit ho prát mi šaty?“

Feng Xin nevěděl, co říct, a tak si také dřepl. Po chvilce si zlostně odplivl. „Zatraceně. Ten parchant si užíval tvého bohatství, ale utíká pryč, když se to posralo. Copak si nepamatuje všechny tvé laskavosti?“

„To já mu řekl, aby si je nepamatoval. Takže ty… mu to nemůžeš vyčítat.“

„Ale on si je pamatovat musí!“ zuřil dál Feng Xin. „Co to má kurva být? Ale nemějte strach, Vaše Výsosti, já vás nikdy neopustím!“

Xie Lian se usmál, ale nic neřekl. Feng Xin se postavil.

„Půjdeme vyzvednout krále a královnu? Já najdu ten povoz, vy počkejte tady.“

Xie Lian kývl. „Děkuji. Buď opatrný.“

Feng Xin s kývnutím odešel. Princ se zvedl na nohy a ještě chvíli kráčel podél řeky, celý trochu mimo, jako by dnešní večer ani nebyl skutečný.

Mu Qingův odchod ho skutečně šokoval.

Nikdy by ho nenapadlo, že by se někdo jemu tak blízký mohl jen tak sebrat a odejít. Xie Lian vždy věřil na „navždy“. Například, že jeho přátelé budou vždy přáteli: žádná zrada, žádný podvod, žádný rozchod. Možná by se někdy rozdělili, ale určitě ne proto, že je život příliš těžký.

Bylo to jako v příbězích, kde hrdina a kráska tvoří pár stvořený Nebesy. Takoví se nikdy nesmí rozdělit a vždy si musí být věrní, a pokud jim to nevyšlo, musela je k rozchodu donutit přinejmenším tragická smrt. Nemělo to být proto, že hrdina dával přednost hovězímu, zatímco kráska měla raději ryby. A už vůbec ne proto, že hrdina kráskou opovrhoval, protože příliš utrácela, a ona ho nesnášela pro jeho zlozvyky.

Když člověk v krátké době šlápne vedle, ztratí půdu pod nohama a propadne se miliony li dolů, jen aby zjistil, že je v říši smrtelníků… opravdu to není dobrý pocit.

Chvíli se náhodně procházel kolem, když před sebou uviděl jakousi zlatou záři. Když se podíval blíž, zjistil, že jde o lampióny. Jeden za druhým pluli na hladině a přelévali se spolu s proudem. Podél břehu běželo několik dětí, které je se smíchem postrkovaly.

„Ach,“ zamumlal si princ. „Dnes je svátek lampiónů.“

V minulosti se na svátek lampiónů konala velkolepá bohoslužba v Královském svatém pavilonu. Vždy se na ni těšil dlouho předem a nikdy ji nevynechal, ale teď na něco takového neměl ani pomyšlení. Zavrtěl hlavou a vyrazil dál.

Ze silnice k němu dolehl hlas: „Děti, nechcete si jeden koupit?“

Ten hlas zněl staře a chraplavě, navíc v sobě nesl mrazivou auru zla. Xie Lian instinktivně poznal, že je na něm něco špatně, a podíval se tím směrem. Dvě děti s lampionem v rukou se zastavily u cesty a něco si zvědavě a trochu vyděšeně prohlížely.

Ve tmě před nimi seděl muž. Byl to stařec v černém hábitu, špinavý a rozcuchaný, téměř splývající s nocí. V rukou držel tmavý lampión a laskavě kýval směrem k dětem.

„Moje lampióny jsou jiné než ty vaše. Jsou to vzácné poklady, pokud si něco přejete, zaručeně se vám to splní.“

„Opravdu?“ pochybovaly děti.

„Samozřejmě. Podívejte se.“

Dosud temný lampión se náhle rozzářil zvláštní červeným světlem. Na zemi vedle něj leželo dalších asi deset podobných, které pro změnu začaly zářit strašidelným zeleným svitem.

Malé děti úžasem zalapaly po dechu, ale Xie Lian věděl, na co se dívá. Vzácné poklady? Byla to světla duchů!

V lampiónech musely být zapečetěny duše malých duchů, to ony vydávaly ono zvláštní světlo. Stařec byl nejspíš nějaký pochybný potulný kultivující, který je chytil kdoví kde a zapečetil do luceren. Děti trik neznaly a teď nadšeně tleskaly s úmyslem si lampión koupit.

Xie Lian se rychle přiblížil. „Nekupujte to. Lže vám.“

Starší muž zvedl pohled. „Co jsi to říkal, ty bastarde?“

Princ nechodil kolem horké kaše: „Ten lampión není poklad, je to démonický výmysl. Jsou v něm duchové, a pokud si je přinesete domů, nalepí se na vás.“

Děti na nic nečekaly, zavřískly strachem a rozběhly se pryč jako o život.

Stařec vyskočil na nohy. „Opovažuješ se kazit mi živnost?“

„Tomuhle říkáš živnost? Nejde jen o nevzdělané děti, dokonce i dospělí by se dostali do neštěstí, kdyby ty vaše prokleté lampióny koupili. Nebyl by to hřích? Když už musíte prodávat takovou věc, pak si najděte nějaké k tomu vhodné místo.“

Stařec si odfrkl. „Říkáš to tak jednoduše! Kde bych měl tohle vhodné místo hledat? Každý člověk to dělá stejně, někam si sedne a otevře obchod.“

Sebral své špatně vyrobené lampióny a s funěním se otočil k odchodu.

„Počkej!“ zavolal za ním Xie Lian.

„Co ještě chceš?“ otočil se stařec nevrle. „Koupíš to?“

„V žádném případě! Ty opravdu plánuješ pokračovat v prodeji? Kde jsi vzal všechny ty malé duchy?“

„Chytil jsem je na opuštěném bojišti. Jsou tam všude,“ odsekl muž.

Takže pochytal bloudící duše zesnulých vojáků?

To Xie Lian nemohl nechat jen tak. „Přestaň je prodávat! Dnes je svátek lampiónů, a jestli se něco stane, může to skončit zle. Navíc přece nemůžeš prodávat duše hrdinných válečníků jako nějaké cetky!“

„Když lidé umírají, stávají se z nich duše. Koho zajímá, jestli to byla duše hrdiny nebo někoho obyčejného? Copak mají větší cenu než mé staré kosti? Všichni se musíme nějak živit, a když mi nedovolíš tady prodávat, co mám dělat? Stát se bezdomovcem? Pokud ti na tom tolik záleží, tak si je kup a vysvoboď je, co?“

„Ty…“

Princ musel nakonec uznat porážku.

„Dobře. Koupím to.“

Prohmatal si každý záhyb roucha, ale nakonec našel jen několik drobných.

„Stačí tohle?“

Stařec mu věnoval jediný pohled a rozhořčeně se nadechl. „Samozřejmě že ne! Jak by mohlo tohle stačit?“

Xie Lian dobře věděl, kolik peněz běžně stojí víc jak deset lampiónů, ale nikdy v minulosti ho to netrápilo. Ve své žalostné situaci začal poprvé v životě smlouvat.

„Tyhle lampióny nejsou příliš kvalitní a navíc nosí smůlu. Proč bys mi je neprodal levně?“

„Už takhle jsou za hubičku a ty bys chtěl ještě slevu?“ mračil se stařec. „Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by byl větší ubožák než ty. Že ti není trapně.“

Xie Lian cítil, jak mu při těch slovech kůže rudne hanbou. Mimoděk vyhrkl: „Jsem korunní princ! Nikdy v životě mi nikdo neřekl, že jsem ubožák!“

Sotva to vypustil ze rtů, už toho litoval. Stařec ho však naštěstí nevzal vážně a zasmál se: „Jestli ty jsi korunní princ, tak já jsem starý dobrý císař!“

Xie Lianovi se trochu ulevilo. Když už řekl, co řekl, nebylo třeba brát si okolky. „Tak prodáš mi to? Tohle jsou všechny peníze, které mi zbyly.“

Po dlouhých tahanicích nakonec prodavač souhlasil. Xie Lian si za svou směšně malou částku pořídil přes deset lampiónů a přinesl je na břeh řeky. Stařec zmizel ve chvíli, kdy dostal peníze, zatímco princ si sedl na břeh a začal jeden po druhém rozvazovat červené uzly na provázku, kterým byly lampióny omotané. Jakmile bylo hotovo, uvolnil malé duchy, zapečetěné kouzlem, a vykonal pro ně prostý obřad rozloučení.

Z lampiónů začaly vylétávat zářící ohně duchů. Patřily nedávno zesnulým, ale byly takřka průhledné, bez jasného vědomí a velmi slabé a zranitelné. Proto je stařec pochytal tak snadno. Jakmile je princ vysvobodil z jejich lampiónového vězení, začaly se hemžit kolem Xie Liana, důvěrně kolem něj kroužily a některé se o něj dokonce otíraly.

Princ se pomalu zvedl a tiše je pobídl: „Běžte. Nezdržujte se tu.“

S jemným postrčením stoupali malí zářící duchové výš a výš a vznášeli se k obzoru, kde se pomalu rozptýlili.

Xie Lian dlouho pozoroval hvězdnou oblohu, když se za ním ozval tichý hlásek:

„Vaše Výsosti…"

Xie Lian sebou trhl a okamžitě se podíval po zdroji toho hlasu. Teprve pak si všiml, že tam zůstal malý duch v podobě ohnivé koule, který se ještě nevznesl do nebe a nerozpadl na jiskry. Zdálo se, že tento malý duch je silnější než všichni ostatní. Nejenže měl vlastní vědomí, ale také dokázal mluvit.

Princ si ho zmateně prohlížel. „To ty jsi mě volal? Ty mě… poznáváš?“

Jakmile si malá ohnivá koule uvědomila, že si jí všiml, začala ve vzduchu poskakovat. Podle hlasu se zdálo, že to musel být mladý muž.

„Samozřejmě, že vás poznávám!“

Xie Lian si uvědomil, v jak nedůstojném stavu je, když tu stojí celý pokrytý blátem. Bylo mu stále trapněji. Sevřel ruku v pěst a přitiskl si ji na rty, jako by se opravdu nechtěl přiznat ke své totožnosti. Co kdyby malému duchovi řekl, že se plete? Nakonec se však donutil uvolnit se.

Zeptal se: „Proč jsi tu zůstal? Copak jsem vás všechny neposlal pryč? Přehlédl jsem u tebe nějaký krok obřadu rozloučení?“

Proč by tu jinak duch dál zůstával?

Bezejmenný duch se před ním vznášel, ani příliš blízko, ani příliš daleko. „Ne, neudělal jsi nic špatného. To já nechtěl odejít, to je vše.“

Xie Lian se zamyslel. „Máš nějaké nesplněné přání nebo jsi k někomu připoutaný?“

„Je to tak,“ odpověděl duch.

„Tak mi o tom pověz. Oč se jedná? Pokud to bude v mých silách, splním to.“

Za zády bezejmenného ducha vylétly desítky lampiónů a tiše pluly nocí.

Duch řekl: „Mám rád jednu osobu. Je ještě na tomto světě.“

Po chvíli ticha se Xie Lian zeptal: „Aha. Tvoje žena?“

„Ne, Vaše Výsosti. Nikdy jsme se nevzali.“

„Ach…“

Duch pokračoval: „Ve skutečnosti si mě nejspíš moc dobře nepamatuje. Nikdy jsme spolu pořádně nemluvili.“

„Pořádně jste spolu nemluvili?“ zopakoval princ a v duchu se zamyslel: „Pokud je to tak, jak se ta osoba mohla stát jeho milovanou a připoutat ho k tomuto světu? Jak krásná musela ta dívka být?“

Chvíli o tom přemýšlel, než se zeptal: „Tak jaké je tedy tvé přání?“

Bezejmenný duch odpověděl: „Chtěl bych se postarat o bezpečí té osoby.“

Duchové si obvykle přáli věci jako „Chci jí říct, že ji miluji“, „Chtěl bych se s ní ještě setkat“ nebo děsivější „Chci, aby mě doprovázela na smrt“. Touha danou osobu chránit byla vzácná, takže princ zamrkal.

„Ty už ale do tohoto světa nepatříš.“

„A co s tím?“ zeptal se bezejmenný duch.

„Když tu zůstaneš moc dlouho, nikdy nedojdeš pokoje.“

Bezejmennému duchovi to zřejmě bylo jedno. „Modlím se, abych nikdy neodpočíval v pokoji.“

Bludný duch měl překvapivě pevnou vůli. Takoví se často stávají nesmírně nebezpečnými stvořeními, ale princ z něj necítil žádné zlé úmysly, takže byl ohledně toho klidný.

Pokračoval v přesvědčování: „Kdyby někdo z tvých milovaných věděl, že kvůli nim nemůžeš odpočívat v pokoji, mohli by se cítit provinile a trápit se.“

Bezejmenný duch na okamžik zaváhal a odpověděl: „Tak jim ten důvod jednoduše neřeknu.“

„Copak to z tvých činů dříve nebo později nezjistí sami?“

I na to měl duch odpověď: „Tak je nenechám zjistit, že je chráním.“

Xie Lian se neubránil dojetí. Láska toho muže rozhodně nebyla jen prázdnými slovy.

V lucernách starce byli všechno duchové, pocházející z pustého bojiště, takže i bezejmenný duch před ním musel být mladým bojovníkem.

Princ tiše řekl: „Tato válka tě oddělila od tvé milované osoby. Je mi líto, že jsem byl poražen.“

„Zemřít v boji pro mě byla nejvyšší čest,“ odpověděl duch.

Princ ohromeně zamrkal.

Takovou větu učil vojáky jeden z generálů Xian Le: „Zemřít v bitvě pro korunního prince je pro vojáka Xian Le nejvyšší čest“. Tím heslem podporoval jejich vůli k boji a sliboval, že jejich smrt v bitvě nebude zbytečná, protože po smrti jejich duše přejde do nesmrtelné říše. To byla samozřejmě lež. Ale i když tento mladý voják v bitvě zemřel a jeho duše zůstala v říši smrtelníků, stále si to pamatoval. Navíc odpovídal s takovou vážností a upřímností…

Xie Lian ucítil, jak ho pálí okraje očí a vidění se mu rozostřilo.

„Je mi to líto,“ zašeptal k duchovi. „Zapomeň na mne.“

Mihotavé plameny bezejmenného ducha se rozhořely jasněji. „Nezapomenu, Vaše Výsosti. Navždy budu vaším nejoddanějším věřícím!“

Princ vzlykl. „Už jsem všechny své věřící ztratil. Uctívat mne ti nijak nepomůže, spíš naopak, víš to? Už mě opustil i můj přítel.“

„Já tě nikdy uctívat nepřestanu“ prohlásil duch a znělo to jako přísaha.

„I ty přestaneš,“ zašeptal Xie Lian.

„Věřte mi, Vaše Výsosti!“ naléhal duch.

„Nevěřím.“

Už nevěřil nikomu. Dokonce ani sobě.

Poznámka překladatele: Ten malý duch! Kdo jiný by to mohl být než Hua Cheng!
A prosím omluvte dnešní zpoždění kapitolky, prodloužený víkend trochu hnul s plány. Zato je kapitolka FAKT extrémně dlouhá, až jsem přemýšlela, že ji rozpůlím... ale nakonec ne. Takže hezký den vzniku samostatného státu. :)

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)