středa 29. ledna 2025

Liu Yao Kapitola 85: Takový krásný člověk a přitom takový blbec

Lidské životy jsou jako prach. Přicházejí odnikud, vznáší se nad cestou a bezcílně se rozplynou ve větru.1

Může někdo očekávat, že se vyhne lidským starostem jen proto, že má moc pohnout světem?

I mocný kultivující Tong Ru, který dokázal převrátit Nebesa, skončil s duší rozptýlenou na malé kousky.

Jakou šanci má skupina nezralých mladších, jako jsou oni?

Yan Zhengming neměl moc příležitostí s Tong Ruem promluvit, ale na svého staršího mistra si udělal vlastní názor. Čas od času se neubránil myšlence, že kdyby se Tong Ru tolik nesnažil vytvořit Síň zasvěcení, nevzbudil by tolik závisti a nebyl by oklamán mystickou Říší tří životů.

A i kdyby viděl výjevy, které mu Říše tří životů ukázala, pak kdyby té předpovědi tak pevně nevěřil, kdyby byl jen o trochu víc smířený s budoucností, místo aby tvrdošíjně trval na její změně, kdyby poslechl rady svých přátel a nebyl tak svéhlavý, kdyby neměl tak nevhodné myšlenky…

Možná by Yan Zhengmingův mistr nezemřel a neskončil by v těle umírající lasičky.

Také sekta Fuyao by nikdy nepadla až na samé dno.

Yan Zhengming a ostatní by byli jako ti hloupí učedníci z Panství Bílého tygra, jejichž kultivace je stejně mizerná jako jejich svědomí. Nikdy by nespatřili víc než zlomek světa a nevyhnutelně by při plnění úkolů kazili, co by šlo, takže by je démoničtí kultivující snadno vodili za nos.

Nikdo by ho netituloval vůdcem sekty nebo starším, zůstal by jen poněkud zbytečným nejstarším učedníkem.

Jenže právě Yan Zhengming rozuměl Tong Ruovu srdci lépe než kdokoliv jiný. Když vstoupil do pečeti vůdce sekty, znovu a znovu procházel jeho cestu a pokaždé se ho pak na několik dní zmocnila úzkost. Svíral pečeť v ruce s pocitem, jako by kráčel po tenkém ledě nebo po hraně útesu nad hlubokou propastí. Ani na okamžik se neodvážil polevit, neustále si připomínal, že nesmí opakovat chybu svého starého mistra.

Musí se očistit, odstranit své touhy a být trpělivý.

Jenže veškerá úzkost spojená s Tong Ruem zmizela, jakmile na zádech ucítil tlukot Cheng Qianova srdce.

Pokud by člověk skutečně dokázal udržet pod kontrolou svou touhu po něčem větším, než je mu předurčeno, proč by taková touha vůbec existovala?

Pevnost, kterou celá léta budoval kolem svého srdce, zdánlivě neproniknutelná hradba, se náhle ukázala být postavená z písku. Jediné lehké zatlačení prstu a byla pryč.

Kdyby člověk nikdy nepoznal city tak silné, že by kvůli nim byl ochoten zahodit svůj život, měl by ten život vůbec smysl?

„Na co čekám?“ pomyslel si v srdci. „Chystám se opakovat chyby toho starého blázna Tong Rua a čekat, až nás rozdělí smrt?“

Yan Zhengming jemně uvolnil Cheng Qianovy paže, pak se otočil a zpříma se zahleděl do jeho tváře. S veškerým sebeovládáním, kterého byl schopen, se tiše zeptal: „Víš, jak nehorázné věci říkáš? Víš, že takový vztah je proti morálce tohoto světa?“

Cheng Qian zůstal klidný. „Náš mistr mi dal přikázání ‚volný a svobodný‘.“

„Ale neříkal nic o zhýralosti! Nebojíš se, že touha a vášeň zničí tvoje soustředění a při nebeském soužení tě sežehne blesk?“

Cheng Qian nehnul brvou. „A jakým učením ses řídil ty, když jsi skončil v moci srdečního démona?“

To neměl Yan Zhengming jak vyvrátit.

Cheng Qian na něj pohlédl a zdůraznil každé slovo: „Nebojím se nebeského soužení. Bojím se jen tebe.“

Yan Zhengmingovo srdce se zachvělo. Pomyslel s i: „Je to ztraceno. Není cesty zpět.“

Dlouho tam mlčky stál, jako by přirostl k zemi. Necítil radost, spíš nepopsatelný smutek.

Nakonec to zkusil naposled: „Malý Qiane… nechci, abys toho později litoval.“

Cheng Qian si tiše povzdychl a bezmocně na něj prohlédl. „Nejstarší bratře, nejdřív si utři slzy.“

„Pojď sem.“ Yan Zhengming si přitáhl Cheng Qiana s podivně studeným a rezignovaným výrazem.

Stejně rezignovaná byla i jeho další myšlenka: „Zklamal jsem tě, malý Qiane.“

Jemně sevřel jeho hlavu a sklonil se, aby ho mohl políbit. Měl v úmyslu jen lehký dotek rtů, ale nakonec se nedokázal zastavit.

Cheng Qian tlumeně vydechl a instinktivně zaklonil hlavu, ale byl pevně sevřen v objetí paží, které ho odmítly pustit. Zahalila ho známá vůně orchidejí. Zpočátku byl trochu šokován – bylo to poprvé, co něco podobného zažil a cítil se podivně a nepatřičně. Jakmile si ale uvědomil, kdo před ním stojí, ten prchavý pocit cizoty náhle zesládl.

Z té náhlé a podivné blízkosti mu po těle přeběhl mráz jako nenechaví mravenci. Už tolikrát slyšel o  „smrtelné touze“, ale nikdy ji nepoznal. Teď ho přímo pohltila a páteř mu roztavila jako vosk. Když mu ten neznámý pocit rozbušil srdce a v krku mu vyschlo, instinktivně polkl s pocitem, že by měl začít odříkávat Písmo o čistotě a klidu.

Yan Zhengming omámeně držel Cheng Qiana v náručí s krutou myšlenkou, že zklamal i svého mistra

Neznámo jak, znamení srdečního démona na jeho čele zesláblo, stáhlo se do velikosti kapky krve a nakonec zmizelo docela.

Pečeť vůdce sekty na jeho hrudi se náhle oslnivě rozzářila bílým světlem.

Yan Zhengming se vzpamatoval. Netušil, proč pečeť zase blázní, tak jen položil čelo na Cheng Qianovo rameno a zavřel oči: „Pojďme pryč. Tohle není dobré místo.“

Cheng Qian na něj pohlédl s těžko popsatelným výrazem, stále ještě trochu otřesený. „To všechno ses naučil z falešného Písma o čistotě a klidu?“

Poprvé si uvědomil, že jeho důstojný nejstarší bratr toho ví nějak podezřele moc.

Yan Zhengming téměř bolestně vydechl a ledabyle si otřel stopy krve a špíny z rukou do Cheng Qianova rukávu. „Mlč.“

Bílé světlo z pečeti vůdce sekty se rozšířilo do paprsků a zformovalo se do podoby světelného pírka. Paprsky se zatřepotaly, jako by chtěly ukázat směr.

Yan Zhengming zářící pírko zvedl a vydal se tam, kam ukazovalo „Drž se u mě.“

Cheng Qian si díky bílému světlu uvědomil, že Yan Zhengmingův obličej vypadal mnohem zdravěji, a trochu se mu ulevilo. „Mimochodem, to tvoje…“

Yan Zhengming ho rychle přerušil: „Na tu zatracenou knihu zapomeň! Už jsem ji spálil!“

„Chtěl jsem se jen zeptat na tvou větu o tom, že srdeční démoni pronásledují kultivující srdce na každém kroku? Co jsi tím myslel?“

Vůdce sekty Yan, který měl tendenci soudit ostatní podle sebe, konečně pochopil, že ne každý je tak ochotný držet se špatných příkladů jako on. Bylo mu tak trapně, že se ani neodvažoval otočit, takže jen suše zakašlal a slabě odpověděl: „Cesta meče v sobě nese značnou dávku bezohlednosti a vražedné síly. Nepomáhá ani to, že většina z nás má v prvotní fázi kultivace tendenci zlepšovat spíš své tělo než mysl, takže tyto problémy nejsou zpočátku moc patrné, ale čím dále postupuješ, tím snáze vnitřním démonům podlehneš. Toto mi řekl náš mistr při vstupu do sekty: ‚Mezi všemi cestami Tao je cesta meče nejsilnější. V důsledku toho je tato cesta také obzvláště obtížná a její praktikování je náročné a bolestivé.‘.“

Na rtech se mu objevil slabý úsměv plný napětí. „Když jsem to slyšel, moje první reakce byla poprosit našeho mistra, aby zničil mé zlaté jádro a nechal mě jít, protože se v žádném případě nechci stát kultivujícím meče.“

Yan Zhengming se o minulosti zmiňoval jen zřídkakdy. Cheng Qian mu tiše naslouchal s pocitem, že ta slova skutečně znějí jako to, co by řekl jeho nejstarší bratr.

„Tehdy mě náš mistr od toho nápadu odradil tím, že mi řekl, že zlaté jádro je sice možné odstranit, ale je to proces příjemný asi jako smažení v horkém oleji, a že už při něm zemřelo nespočet lidí. Na druhou stranu je to prý osvobodilo od přemýšlení, jakou cestou se vydat,“ pokračoval Yan Zhengming s nádechem sebeironie. „Všechno si to vymyslel, ale já mu přesto věřil. Výhody a nevýhody byly jasné. I kdyby cesta kultivujícího meče přinesla tolik bolesti, že by člověk chtěl zemřít, pořád to bylo lepší, než být mrtvý rovnou. Takže jsem nakonec souhlasil.“

Cheng Qian, kráčející za ním, upřeně hleděl na záda svého nejstaršího bratra. Nemohl si pomoci, aby si nevzpomněl na jejich první setkání.

Když poprvé vstoupil do jeho obydlí v Zemi něhy, oblaka vůně byla dusivější než zkažený vzduch v Údolí yao. Cheng Qianova první myšlenka tehdy byla: „Takový krásný člověk!“. Jenže hned poté svůj dojem opravil na: „A takový blbec!“

„Kdy začala ta věc?“ zeptal se Cheng Qian a když se Yan Zhengming otočil, ukázal si na čelo.

Nejstarší bratr po dlouhé chvíli mlčení zavrtěl hlavou. „Nevím jistě.“

Bylo to někdy u Věže Šarlatového ptáka? Nebo v druhém sídle Fuyao? Během sta let odloučení? Nebo snad při jejich bezstarostném dospívání na Ostrově Azurového draka?

Nenašel žádnou jasnou odpověď. Bylo to jako sledovat pavoučí vlákna, nepolapitelná a zdánlivě chaotická. Než pochopil, že je zamilovaný, byl pevně chycen.

Teď se na Cheng Qiana zamyšleně podíval, odhrnul mu zatoulané pramínky vlasů z čela a tiše zopakoval: „Nevím. Neptej se.“

Cheng Qian raději taktně změnil téma. „Jak dlouho už tu jsme uvězněni? Zajímalo by mě, jak to vypadá na hoře Tai Yin.“

„Han Yuan vyčerpal své síly do poslední kapky a podobně to bude se zdroji Úřadu pro nebeské záležitosti. Ani jedna strana se nedokáže starat o druhou. Nejsem si jistý, jestli má Úřad po tom zpackaném poli ještě vůbec nějaké triky v rukávu.“

Cheng Qian na to nic neřekl. Dříve tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale po nedávném střetu mu vše začínalo docházet. Kdyby v Úřadu pro nebeské záležitosti nebyli zrádci, kteří pole pozměnili, kdyby se do toho nezapojili ti tři démoničtí kultivující, kdyby u sebe Li Yun zrovna neměl Velký dračí prapor… nejspíš by v tom poli všichni zahynuli.

Past, kterou Wu Changtian nastražil před horou Fuyao, neměla Han Yuana jen oslabit. Byl to protiúder.

Teď bylo Pole popravy démonů zničeno a Úřad pro nebeské záležitosti neměl nic, čím by dokázal Han Yuana zastavit. Nejspíš půjde přímo na horu Tai Xin a zmasakruje všechny kultivující, kteří přecení své síly a přijdou mu do cesty. Pak zamíří na sever, do hlavního města, a pomstít se úřadu i smrtelníkům z císařského dvora.

„Smrt je příliš mírný trest za to, co Úřad pro nebeské záležitosti provedl,“ řekl Yan Zhengming. „Navíc nevěřím, že ten, kdo sedí na dračím trůnu v hlavním městě, je jen obyčejný smrtelník. Copak člověk, který o sobě tvrdí, že je nesmrtelný císař, může jen tak přijmout svůj osud a zemřít během pár desítek let, zatímco Úřad pod jeho vedením pokračuje v činnosti? To není možné.“

„Kultivující se nevměšují do záležitostí smrtelníků, tak to prostě je. Triviální záležitosti smrtelného světa by kultivujícího snadno odvedly od jeho cesty. Jak by mohl císař dosáhnout nesmrtelnosti, když tak lpí na svém trůnu?“

„Císařská rodina má takřka neomezené zdroje. Mohou si pořídit jakékoliv kultivační elixíry a pilulky. Pokud nedokážou kultivovat duchovní silou, zvládnou to skrze léky,“ odtušil Yan Zhengming. „Copak jsi nepochopil důsledky toho, co nám Wu Changtian řekl? Úřad pro nebeské záležitosti je určitě ovládán někým u dvora. Když tihle svatoušci dokáží ničit lidské životy pro to, čemu sami říkají spravedlnost, jak by se mohli nechat ovládat obyčejným smrtelníkem? Je mi jedno, jestli se tam třeba sežerou, my musíme vyřešit Han Yuana. Pokud povede své démonické kultivující na sever, nepochybně budou cestou vraždit nevinné. Až se to stane, zabijeme ho, nebo ne?“

Po těch slovech se Yan Zhengming zastavil a rozhlédl se. Kus před nimi pronikalo slabé světlo a pírko se rozletělo přímo do něj.

Sledovali světlo zpět k jeho zdroji a vstoupili do jasně osvětleného prostoru.

Před sebou měli nekonečné kamenné schodiště vedoucí vzhůru.

Schody obvykle vedou na nějakou budovu nebo horu, ale tyto stály zcela samostatně. Stupně se vršily jeden na druhý směrem k nebi a jejich vrchol nebylo možné zahlédnout.

Cheng Qian v tu chvíli pocítil neviditelnou sílu, potlačující veškerou jeho duchovní energii. V mžiku pod těmi schody stál jako obyčejný smrtelník, nebo spíš jako hmyz – tak nicotný a nepatrný.

„To je…“ začal.

Yan Zhengming se zamračil. „Ty schody jsou pravděpodobně Věží lhostejnosti.“

Věž lhostejnosti má sto osm tisíc schodů.2 Nezáleží na tom, jak mocný kultivující sem přijde, tady se z něj stává obyčejný smrtelník. Na každý schod musí vystoupat svou vlastní silou.

Cheng Qian poprvé v životě poznal, jaké to je, zaklonit hlavu tak, až mu to málem zlomilo krk.  Obyčejný člověk by se vyděsil už jen při pohledu nahoru, natož aby se odvážil tam vystoupat.

Yan Zhengming nejistě vystoupil na první schod. Ještě nestihl získat rovnováhu, když ho do tváře udeřil silný vítr. Než si uvědomil, že už nemá žádnou ochrannou duchovní bariéru, už na něj zaútočil plnou silou. Spěšně seskočil zpět na zem, ale ostrý vítr mu stihl utrhnout jeden rukáv.

Jak se mohl Tong Ru vyšplhat až nahoru?

Oba muži na schody znepokojeně zírali. Yan Zhengming si pomyslel: „Myslel jsem, že mistr předchozí generace byl blázen, ale viditelně jsem sílu jeho šílenství podcenil.“

Cheng Qian naproti tomu vzpomínal na několik málo setkání s nejvyšším pánem Beimingem. Tehdy byl ještě dítě a netušil, jak mocného muže má před sebou. Teď mu došlo, jak široká je propast mezi ním a předkem z jeho sekty.

Z transu ho probral pohyb Yan Zhengmingovy ruky, s níž si zamyšleně poklepal na bradu. „Vím, na co myslíš. Ten člověk měl odchylku qi už ve chvíli, kdy opustil Říši tří životů. Nemůžeš srovnávat šílence s normálním člověkem. To, že nejsi schopen zopakovat jeho čin, ještě neznamená, že byl nutně mocnější.“

Podíval se na svůj rukáv a krátce se zasmál. „No, teď už jsem opravdu ustřižený rukáv.3 Věž lhostejnosti mi nahání hrůzu. Neměli bychom se tu zdržovat.“

Cheng Qian si poklepal na pochvu Mrazivého ostří a za chůze se zeptal. „Kdybys byl na jeho místě, také bys vylezl na Věž lhostejnosti, abys získal Kámen přání?“

Yan Zhengming si pomyslel, že Cheng Qianova schopnost náhodně zasáhnout cíl je skutečně legendární.

Kdyby neměl v srdci stejnou posedlost jako Tong Ru, proč by se při vstupu do pečeti přichytil na vzpomínky právě toho muže?

Kdyby nezakusil, jaké je to mít odchylku qi, proč by tak tvrdohlavě zvyšoval svou kultivační základnu, aby Cheng Qiana osvobodil z Plošiny poutající nesmrtelné?

O ničem z toho samozřejmě nemohl Cheng Qianovi říct.

V naprostém rozporu k jeho skutečným pocitům nasadil Yan Zhengming obvyklou tvář spravedlivého vůdce sekty: „Samozřejmě že ne. Štěstí i smutek, rozchody i shledání, fáze měsíce, to vše je součástí života. Nedosáhli jsme nesmrtelnosti, takže se stále můžeme považovat za smrtelníky. A dokud jsme si toho vědomi, musíme chápat, že jsme pouhým tělem narozeným z lidského lůna. Copak může někdo řídit celý život pouze svou vůlí? Vždy tu budou chvíle, kdy selžeme a nedosáhneme toho, oč nám jde. Ať už jde o kultivaci nebo cokoliv jiného, pokud bychom se uchýlili k extrémním činům a požadovali věčnou dokonalost, nemohli bychom vydržet moc dlouho.“

Jaké pokrytectví…

Cheng Qian na to nic neřekl a raději se odvrátil, aby zamaskoval úsměv, ale Yan Zhengmingovi to neuniklo.

„Čemu se směješ?“

„Tvé kázání zní skoro tak dobře jako tvoje hudba.“ Cheng Qian se ani nenamáhal uhladit hrany své pravdy, než s ní praštil Yan Zhengmingovu ješitnost přímo do obličeje. „Když si vzpomenu, kdo tu byl ještě před chvílí v moci srdečního démona…“

„Když teď hned zmlkneš, nebudu tak malicherný, abych ti to zazlíval,“ ucedil Yan Zhengming, ustoupil o dva kroky a nechal na své tváři vyniknout skutečný obsah sdělení: „Pojď sem a koukej se mi omluvit!“

Cheng Qian neodpověděl a pomyslel si: „Jak by to s Yan Zhengmingem dopadlo, kdyby mu dál toleroval takové zlozvyky?“ Hned na to si v duchu zavrtěl hlavou s povzdechem: „Vždyť je to jedno. Byl takový už od dětství.“

Nakonec přistoupil na jeho hru, jen aby to měl za sebou: „Máš pravdu, můj velkorysý nejstarší bratře. Tvoje řeč je krásná a tvá hudba také.“ Dokonce naznačil i úklonu. „Vlastně mi došlo, jestli se teď nacházíme v zadní části zapečetěné hory Fuyao… můžeme se odtud vůbec dostat pryč?“

„Moc přemýšlíš.“ Yan Zhengmingův hlas byl plný sebedůvěry. „Hora Fuyao je hora Fuyao, Údolí srdečních démonů je Údolí srdečních démonů. Ty dvě místa jsou sice vedle sebe, ale to neznamená, že jsou nutně zapečetěna na stejném místě… Co to?“

Během jeho vysvětlování je pírko dovedlo k obrovské kamenné bráně ve skále. Yan Zhengmingovi došla slova a pomyslel si: „Kolik jsem právě spotřeboval štěstí, že se má slova naplnila hned, jak jsem je vyslovil? Opravdu se odsud můžeme dostat?“

Pírko dopadlo na bránu a beze stopy zmizelo. V bráně uviděli malou klíčovou dírku stejného tvaru jako pečeť vůdce sekty.

Yan Zhengming váhavě sejmul pečeť a vložil ji do výřezu. Dokonale padla, jako by byl zámek i pečeť stvořeny z jednoho kusu.

Kamenné dveře se s ohlušujícím rachotem otevřely.

Najednou z nich vylétly tři dřevěné destičky, každá s vyrytým znakem. První hlásala „Nebesa“, druhá „Země“ a třetí „Lidství.“

Yan Zhengming se pokusil jednu chytit, ale jakmile se natáhl po destičce s nápisem „Nebesa“, zbylé dvě se stáhly zpět. Bylo jasné, že může zvolit pouze jednu.

„Když si vyberu ‚Nebe‘, pomůže nám to k okamžitému vzestupu na nebesa?“ usmál se Yan Zhengming. „Co bys vybral ty?“

Cheng Qian na to nic neřekl, jen na něj pohlédl s náznakem úsměvu, což jeho nejstaršího bratra přivedlo do rozpaků.

Zamumlal: „Přestaň mě pořád pokoušet!“

Pak bez zaváhání sáhl po destičce s nápisem „Lidství“. Se zapraskáním vyklouzla pečeť vůdce sekty ze zámku brány a vrátil se mu na krk. Ve stejné chvíli z destičky vytrysklo bílé světlo a Věž lhostejnosti a podivná kamenná brána najednou zmizely v dálce. Jako by se před nimi rozevřel samotný čas – kolem se míhaly nesčetné postavy a hlasy, splývající v chaotickou změť.

Od chvíle, kdy vznikla sekta „Fuyao“ začal se počítat odkaz trvajícím tisíce let. Byla postavena devítipatrová knihovní věž a u jejího vchodu se postupně objevovaly stopy – malé, velké, tenké i tlusté, některé minuly lehké jako pírko, jiné se vtiskly hluboko do kamene, ale všechny se nakonec vytratily do prázdna. Jedině vegetace lemující odlehlé horské tůně se rok co rok zelenala stejně.

Chladné moře zeleně a pole moruší, ukryté pod jemným deštěm a lehkým vánkem, zůstávaly jedinou neměnnou v tomto cyklu rozkvětu a úpadku.

To byla cesta lidství, zaujímající prostřední pozici dvěma velkými říšemi Nebes a Země.

-Předchozí kapitola-     -Kapitoly -      -Další kapitola-

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)



1 Jedná se o první řádky z knihy Různé básně I. od Tao Yuanminga. Takový čínský epikureista 4. až 5. století n. l.

2 Velmi volný výklad toho čísla 108 tisíc: podle buddhismu existuje 108 pohrom/neštěstí, které pronásledují smrtelný život, od toho ono číslo. Nebudu vám tu vypisovat všech 108, ale mají to v takové formě obrácené Maslowovy pyramidy. Tři hlavní jedy jsou touha (po materiálních věcech a požitcích), hněv a nevědomost. Další jsou podobné těm sedmi křesťanským smrtelným hříchům, ale je tam třeba i připoutanost (k lidem a myšlenkám) a netrpělivost (nedostatek klidu a vytrvalosti). Následuje velké množství malých kategorií, jako lidské smysly (které člověka svádí k dalším emocím), články točící se kolem reinkarnačního cyklu, osm světských zájmů jako zisk, ztráta, chvála, hanba, bezvýznamnost atd. Sečteno podtrženo, 108. Mezi námi, když to tak člověk čte, tak kultivace s vynecháním všech těch věcí musí být o spoustě duševního balancování a nekonečné prudy.  

Předpokládám, že každý čtenář danmei zná rčení „ustřižený rukáv“, ale přidám pár detailů. Je to příběh o císaři Ai z dynastie Han (vládl kolem přelomu letopočtu) a jeho mužském milenci Dong Xianovi, který mu usnul na rukávu. Aby císař svého miláčka nevzbudil, tak když musel odejít, raději si rukáv uřízl („ustřihl“). Tento symbolický příběh hluboké lásky a náklonnosti dal vzniknout čínskému eufemismu pro mužskou homosexualitu napříč tisíciletími. Nutno říct, že to je asi tak jediná pozitivní věc, která se o císaři Ai dá za krátkých šest let jeho vlády říct. A asi i o Dong Xianovi.

Žádné komentáře:

Okomentovat