Lidské životy jsou jako prach. Přicházejí odnikud, vznáší se nad cestou a bezcílně se rozplynou ve větru.1
Může někdo
očekávat, že se vyhne lidským starostem jen proto, že má moc pohnout světem?
I mocný
kultivující Tong Ru, který dokázal převrátit Nebesa, skončil s duší
rozptýlenou na malé kousky.
Jakou
šanci má skupina nezralých mladších, jako jsou oni?
Yan
Zhengming neměl moc příležitostí s Tong Ruem promluvit, ale na svého staršího
mistra si udělal vlastní názor. Čas od času se neubránil myšlence, že kdyby se
Tong Ru tolik nesnažil vytvořit Síň zasvěcení, nevzbudil by tolik závisti a
nebyl by oklamán mystickou Říší tří životů.
A i kdyby
viděl výjevy, které mu Říše tří životů ukázala, pak kdyby té předpovědi tak
pevně nevěřil, kdyby byl jen o trochu víc smířený s budoucností, místo aby
tvrdošíjně trval na její změně, kdyby poslechl rady svých přátel a nebyl tak
svéhlavý, kdyby neměl tak nevhodné myšlenky…
Možná by
Yan Zhengmingův mistr nezemřel a neskončil by v těle umírající lasičky.
Také sekta
Fuyao by nikdy nepadla až na samé dno.
Yan
Zhengming a ostatní by byli jako ti hloupí učedníci z Panství Bílého
tygra, jejichž kultivace je stejně mizerná jako jejich svědomí. Nikdy by
nespatřili víc než zlomek světa a nevyhnutelně by při plnění úkolů kazili, co
by šlo, takže by je démoničtí kultivující snadno vodili za nos.
Nikdo by
ho netituloval vůdcem sekty nebo starším, zůstal by jen poněkud zbytečným
nejstarším učedníkem.
Jenže právě
Yan Zhengming rozuměl Tong Ruovu srdci lépe než kdokoliv jiný. Když vstoupil do
pečeti vůdce sekty, znovu a znovu procházel jeho cestu a pokaždé se ho pak na
několik dní zmocnila úzkost. Svíral pečeť v ruce s pocitem, jako by kráčel
po tenkém ledě nebo po hraně útesu nad hlubokou propastí. Ani na okamžik se
neodvážil polevit, neustále si připomínal, že nesmí opakovat chybu svého starého
mistra.
Musí se
očistit, odstranit své touhy a být trpělivý.
Jenže
veškerá úzkost spojená s Tong Ruem zmizela, jakmile na zádech ucítil
tlukot Cheng Qianova srdce.
Pokud by
člověk skutečně dokázal udržet pod kontrolou svou touhu po něčem větším, než je
mu předurčeno, proč by taková touha vůbec existovala?
Pevnost, kterou
celá léta budoval kolem svého srdce, zdánlivě neproniknutelná hradba, se náhle
ukázala být postavená z písku. Jediné lehké zatlačení prstu a byla pryč.
Kdyby
člověk nikdy nepoznal city tak silné, že by kvůli nim byl ochoten zahodit svůj
život, měl by ten život vůbec smysl?
„Na co čekám?“ pomyslel si v srdci. „Chystám se opakovat chyby toho starého
blázna Tong Rua a čekat, až nás rozdělí smrt?“
Yan
Zhengming jemně uvolnil Cheng Qianovy paže, pak se otočil a zpříma se zahleděl
do jeho tváře. S veškerým sebeovládáním, kterého byl schopen, se tiše
zeptal: „Víš, jak nehorázné věci říkáš? Víš, že takový vztah je proti morálce
tohoto světa?“
Cheng Qian
zůstal klidný. „Náš mistr mi dal přikázání ‚volný a svobodný‘.“
„Ale neříkal
nic o zhýralosti! Nebojíš se, že touha a vášeň zničí tvoje soustředění a při
nebeském soužení tě sežehne blesk?“
Cheng Qian
nehnul brvou. „A jakým učením ses řídil ty, když jsi skončil v moci
srdečního démona?“
To neměl
Yan Zhengming jak vyvrátit.
Cheng Qian
na něj pohlédl a zdůraznil každé slovo: „Nebojím se nebeského soužení. Bojím se
jen tebe.“
Yan
Zhengmingovo srdce se zachvělo. Pomyslel s i: „Je to ztraceno. Není cesty zpět.“
Dlouho tam
mlčky stál, jako by přirostl k zemi. Necítil radost, spíš nepopsatelný
smutek.
Nakonec to
zkusil naposled: „Malý Qiane… nechci, abys toho později litoval.“
Cheng Qian
si tiše povzdychl a bezmocně na něj prohlédl. „Nejstarší bratře, nejdřív si
utři slzy.“
„Pojď
sem.“ Yan Zhengming si přitáhl Cheng Qiana s podivně studeným a
rezignovaným výrazem.
Stejně
rezignovaná byla i jeho další myšlenka: „Zklamal
jsem tě, malý Qiane.“
Jemně
sevřel jeho hlavu a sklonil se, aby ho mohl políbit. Měl v úmyslu jen
lehký dotek rtů, ale nakonec se nedokázal zastavit.
Cheng Qian
tlumeně vydechl a instinktivně zaklonil hlavu, ale byl pevně sevřen
v objetí paží, které ho odmítly pustit. Zahalila ho známá vůně orchidejí.
Zpočátku byl trochu šokován – bylo to poprvé, co něco podobného zažil a cítil
se podivně a nepatřičně. Jakmile si ale uvědomil, kdo před ním stojí, ten
prchavý pocit cizoty náhle zesládl.
Z té
náhlé a podivné blízkosti mu po těle přeběhl mráz jako nenechaví mravenci. Už
tolikrát slyšel o „smrtelné touze“, ale nikdy ji nepoznal. Teď ho
přímo pohltila a páteř mu roztavila jako vosk. Když mu ten neznámý pocit
rozbušil srdce a v krku mu vyschlo, instinktivně polkl s pocitem, že
by měl začít odříkávat Písmo o čistotě a klidu.
Yan
Zhengming omámeně držel Cheng Qiana v náručí s krutou myšlenkou, že zklamal
i svého mistra
Neznámo
jak, znamení srdečního démona na jeho čele zesláblo, stáhlo se do velikosti
kapky krve a nakonec zmizelo docela.
Pečeť
vůdce sekty na jeho hrudi se náhle oslnivě rozzářila bílým světlem.
Yan
Zhengming se vzpamatoval. Netušil, proč pečeť zase blázní, tak jen položil čelo
na Cheng Qianovo rameno a zavřel oči: „Pojďme pryč. Tohle není dobré místo.“
Cheng Qian
na něj pohlédl s těžko popsatelným výrazem, stále ještě trochu otřesený.
„To všechno ses naučil z falešného Písma o čistotě a klidu?“
Poprvé si
uvědomil, že jeho důstojný nejstarší bratr toho ví nějak podezřele moc.
Yan
Zhengming téměř bolestně vydechl a ledabyle si otřel stopy krve a špíny
z rukou do Cheng Qianova rukávu. „Mlč.“
Bílé
světlo z pečeti vůdce sekty se rozšířilo do paprsků a zformovalo se do
podoby světelného pírka. Paprsky se zatřepotaly, jako by chtěly ukázat směr.
Yan
Zhengming zářící pírko zvedl a vydal se tam, kam ukazovalo „Drž se u mě.“
Cheng Qian
si díky bílému světlu uvědomil, že Yan Zhengmingův obličej vypadal mnohem
zdravěji, a trochu se mu ulevilo. „Mimochodem, to tvoje…“
Yan
Zhengming ho rychle přerušil: „Na tu zatracenou knihu zapomeň! Už jsem ji
spálil!“
„Chtěl jsem
se jen zeptat na tvou větu o tom, že srdeční démoni pronásledují kultivující
srdce na každém kroku? Co jsi tím myslel?“
Vůdce
sekty Yan, který měl tendenci soudit ostatní podle sebe, konečně pochopil, že
ne každý je tak ochotný držet se špatných příkladů jako on. Bylo mu tak trapně,
že se ani neodvažoval otočit, takže jen suše zakašlal a slabě odpověděl: „Cesta
meče v sobě nese značnou dávku bezohlednosti a vražedné síly. Nepomáhá ani
to, že většina z nás má v prvotní fázi kultivace tendenci zlepšovat
spíš své tělo než mysl, takže tyto problémy nejsou zpočátku moc patrné, ale čím
dále postupuješ, tím snáze vnitřním démonům podlehneš. Toto mi řekl náš mistr
při vstupu do sekty: ‚Mezi všemi cestami Tao je cesta meče nejsilnější. V
důsledku toho je tato cesta také obzvláště obtížná a její praktikování je
náročné a bolestivé.‘.“
Na rtech
se mu objevil slabý úsměv plný napětí. „Když jsem to slyšel, moje první reakce
byla poprosit našeho mistra, aby zničil mé zlaté jádro a nechal mě jít, protože
se v žádném případě nechci stát kultivujícím meče.“
Yan
Zhengming se o minulosti zmiňoval jen zřídkakdy. Cheng Qian mu tiše
naslouchal s pocitem, že ta slova skutečně znějí jako to, co by řekl jeho
nejstarší bratr.
„Tehdy mě
náš mistr od toho nápadu odradil tím, že mi řekl, že zlaté jádro je sice možné
odstranit, ale je to proces příjemný asi jako smažení v horkém oleji, a že
už při něm zemřelo nespočet lidí. Na druhou stranu je to prý osvobodilo od
přemýšlení, jakou cestou se vydat,“ pokračoval Yan Zhengming s nádechem
sebeironie. „Všechno si to vymyslel, ale já mu přesto věřil. Výhody a nevýhody
byly jasné. I kdyby cesta kultivujícího meče přinesla tolik bolesti, že by člověk
chtěl zemřít, pořád to bylo lepší, než být mrtvý rovnou. Takže jsem nakonec
souhlasil.“
Cheng
Qian, kráčející za ním, upřeně hleděl na záda svého nejstaršího bratra. Nemohl
si pomoci, aby si nevzpomněl na jejich první setkání.
Když
poprvé vstoupil do jeho obydlí v Zemi něhy, oblaka vůně byla dusivější než
zkažený vzduch v Údolí yao. Cheng Qianova první myšlenka tehdy byla: „Takový krásný člověk!“. Jenže hned poté
svůj dojem opravil na: „A takový blbec!“
„Kdy
začala ta věc?“ zeptal se Cheng Qian a když se Yan Zhengming otočil, ukázal si
na čelo.
Nejstarší
bratr po dlouhé chvíli mlčení zavrtěl hlavou. „Nevím jistě.“
Bylo to
někdy u Věže Šarlatového ptáka? Nebo v druhém sídle Fuyao? Během sta let
odloučení? Nebo snad při jejich bezstarostném dospívání na Ostrově Azurového
draka?
Nenašel
žádnou jasnou odpověď. Bylo to jako sledovat pavoučí vlákna, nepolapitelná a
zdánlivě chaotická. Než pochopil, že je zamilovaný, byl pevně chycen.
Teď se na
Cheng Qiana zamyšleně podíval, odhrnul mu zatoulané pramínky vlasů z čela
a tiše zopakoval: „Nevím. Neptej se.“
Cheng Qian
raději taktně změnil téma. „Jak dlouho už tu jsme uvězněni? Zajímalo by mě, jak
to vypadá na hoře Tai Yin.“
„Han Yuan
vyčerpal své síly do poslední kapky a podobně to bude se zdroji Úřadu pro
nebeské záležitosti. Ani jedna strana se nedokáže starat o druhou. Nejsem si
jistý, jestli má Úřad po tom zpackaném poli ještě vůbec nějaké triky
v rukávu.“
Cheng Qian
na to nic neřekl. Dříve tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale po nedávném
střetu mu vše začínalo docházet. Kdyby v Úřadu pro nebeské záležitosti
nebyli zrádci, kteří pole pozměnili, kdyby se do toho nezapojili ti tři
démoničtí kultivující, kdyby u sebe Li Yun zrovna neměl Velký dračí prapor…
nejspíš by v tom poli všichni zahynuli.
Past,
kterou Wu Changtian nastražil před horou Fuyao, neměla Han Yuana jen oslabit. Byl
to protiúder.
Teď bylo
Pole popravy démonů zničeno a Úřad pro nebeské záležitosti neměl nic, čím by
dokázal Han Yuana zastavit. Nejspíš půjde přímo na horu Tai Xin a zmasakruje
všechny kultivující, kteří přecení své síly a přijdou mu do cesty. Pak zamíří
na sever, do hlavního města, a pomstít se úřadu i smrtelníkům z císařského
dvora.
„Smrt je
příliš mírný trest za to, co Úřad pro nebeské záležitosti provedl,“ řekl Yan
Zhengming. „Navíc nevěřím, že ten, kdo sedí na dračím trůnu v hlavním
městě, je jen obyčejný smrtelník. Copak člověk, který o sobě tvrdí, že je
nesmrtelný císař, může jen tak přijmout svůj osud a zemřít během pár desítek
let, zatímco Úřad pod jeho vedením pokračuje v činnosti? To není možné.“
„Kultivující
se nevměšují do záležitostí smrtelníků, tak to prostě je. Triviální záležitosti
smrtelného světa by kultivujícího snadno odvedly od jeho cesty. Jak by mohl
císař dosáhnout nesmrtelnosti, když tak lpí na svém trůnu?“
„Císařská
rodina má takřka neomezené zdroje. Mohou si pořídit jakékoliv kultivační
elixíry a pilulky. Pokud nedokážou kultivovat duchovní silou, zvládnou to skrze
léky,“ odtušil Yan Zhengming. „Copak jsi nepochopil důsledky toho, co nám Wu
Changtian řekl? Úřad pro nebeské záležitosti je určitě ovládán někým u dvora.
Když tihle svatoušci dokáží ničit lidské životy pro to, čemu sami říkají
spravedlnost, jak by se mohli nechat ovládat obyčejným smrtelníkem? Je mi
jedno, jestli se tam třeba sežerou, my musíme vyřešit Han Yuana. Pokud povede
své démonické kultivující na sever, nepochybně budou cestou vraždit nevinné. Až
se to stane, zabijeme ho, nebo ne?“
Po těch
slovech se Yan Zhengming zastavil a rozhlédl se. Kus před nimi pronikalo
slabé světlo a pírko se rozletělo přímo do něj.
Sledovali
světlo zpět k jeho zdroji a vstoupili do jasně osvětleného prostoru.
Před sebou
měli nekonečné kamenné schodiště vedoucí vzhůru.
Schody
obvykle vedou na nějakou budovu nebo horu, ale tyto stály zcela samostatně.
Stupně se vršily jeden na druhý směrem k nebi a jejich vrchol nebylo možné
zahlédnout.
Cheng Qian
v tu chvíli pocítil neviditelnou sílu, potlačující veškerou jeho duchovní
energii. V mžiku pod těmi schody stál jako obyčejný smrtelník, nebo spíš
jako hmyz – tak nicotný a nepatrný.
„To je…“
začal.
Yan
Zhengming se zamračil. „Ty schody jsou pravděpodobně Věží lhostejnosti.“
Věž
lhostejnosti má sto osm tisíc schodů.2 Nezáleží na tom, jak mocný
kultivující sem přijde, tady se z něj stává obyčejný smrtelník. Na každý schod
musí vystoupat svou vlastní silou.
Cheng Qian
poprvé v životě poznal, jaké to je, zaklonit hlavu tak, až mu to málem
zlomilo krk. Obyčejný člověk by se
vyděsil už jen při pohledu nahoru, natož aby se odvážil tam vystoupat.
Yan
Zhengming nejistě vystoupil na první schod. Ještě nestihl získat rovnováhu,
když ho do tváře udeřil silný vítr. Než si uvědomil, že už nemá žádnou
ochrannou duchovní bariéru, už na něj zaútočil plnou silou. Spěšně seskočil
zpět na zem, ale ostrý vítr mu stihl utrhnout jeden rukáv.
Jak se
mohl Tong Ru vyšplhat až nahoru?
Oba muži
na schody znepokojeně zírali. Yan Zhengming si pomyslel: „Myslel jsem, že mistr předchozí generace byl blázen, ale viditelně
jsem sílu jeho šílenství podcenil.“
Cheng Qian
naproti tomu vzpomínal na několik málo setkání s nejvyšším pánem Beimingem.
Tehdy byl ještě dítě a netušil, jak mocného muže má před sebou. Teď mu došlo,
jak široká je propast mezi ním a předkem z jeho sekty.
Z transu
ho probral pohyb Yan Zhengmingovy ruky, s níž si zamyšleně poklepal na
bradu. „Vím, na co myslíš. Ten člověk měl odchylku qi už ve chvíli, kdy opustil
Říši tří životů. Nemůžeš srovnávat šílence s normálním člověkem. To, že
nejsi schopen zopakovat jeho čin, ještě neznamená, že byl nutně mocnější.“
Podíval se
na svůj rukáv a krátce se zasmál. „No, teď už jsem opravdu ustřižený rukáv.3 Věž lhostejnosti mi nahání
hrůzu. Neměli bychom se tu zdržovat.“
Cheng Qian
si poklepal na pochvu Mrazivého ostří a za chůze se zeptal. „Kdybys byl na jeho
místě, také bys vylezl na Věž lhostejnosti, abys získal Kámen přání?“
Yan
Zhengming si pomyslel, že Cheng Qianova schopnost náhodně zasáhnout cíl je
skutečně legendární.
Kdyby
neměl v srdci stejnou posedlost jako Tong Ru, proč by se při vstupu do
pečeti přichytil na vzpomínky právě toho muže?
Kdyby
nezakusil, jaké je to mít odchylku qi, proč by tak tvrdohlavě zvyšoval svou
kultivační základnu, aby Cheng Qiana osvobodil z Plošiny poutající
nesmrtelné?
O ničem z toho
samozřejmě nemohl Cheng Qianovi říct.
V naprostém
rozporu k jeho skutečným pocitům nasadil Yan Zhengming obvyklou tvář
spravedlivého vůdce sekty: „Samozřejmě že ne. Štěstí i smutek, rozchody i
shledání, fáze měsíce, to vše je součástí života. Nedosáhli jsme nesmrtelnosti,
takže se stále můžeme považovat za smrtelníky. A dokud jsme si toho vědomi,
musíme chápat, že jsme pouhým tělem narozeným z lidského lůna. Copak může
někdo řídit celý život pouze svou vůlí? Vždy tu budou chvíle, kdy selžeme a
nedosáhneme toho, oč nám jde. Ať už jde o kultivaci nebo cokoliv jiného, pokud
bychom se uchýlili k extrémním činům a požadovali věčnou dokonalost,
nemohli bychom vydržet moc dlouho.“
Jaké
pokrytectví…
Cheng Qian
na to nic neřekl a raději se odvrátil, aby zamaskoval úsměv, ale Yan
Zhengmingovi to neuniklo.
„Čemu se
směješ?“
„Tvé
kázání zní skoro tak dobře jako tvoje hudba.“ Cheng Qian se ani nenamáhal
uhladit hrany své pravdy, než s ní praštil Yan Zhengmingovu ješitnost
přímo do obličeje. „Když si vzpomenu, kdo tu byl ještě před chvílí v moci
srdečního démona…“
„Když teď
hned zmlkneš, nebudu tak malicherný, abych ti to zazlíval,“ ucedil Yan Zhengming,
ustoupil o dva kroky a nechal na své tváři vyniknout skutečný obsah sdělení: „Pojď sem a koukej se mi omluvit!“
Cheng Qian
neodpověděl a pomyslel si: „Jak by to
s Yan Zhengmingem dopadlo, kdyby mu dál toleroval takové zlozvyky?“ Hned
na to si v duchu zavrtěl hlavou s povzdechem: „Vždyť je to jedno. Byl takový už od dětství.“
Nakonec
přistoupil na jeho hru, jen aby to měl za sebou: „Máš pravdu, můj velkorysý
nejstarší bratře. Tvoje řeč je krásná a tvá hudba také.“ Dokonce naznačil i
úklonu. „Vlastně mi došlo, jestli se teď nacházíme v zadní části zapečetěné
hory Fuyao… můžeme se odtud vůbec dostat pryč?“
„Moc
přemýšlíš.“ Yan Zhengmingův hlas byl plný sebedůvěry. „Hora Fuyao je hora
Fuyao, Údolí srdečních démonů je Údolí srdečních démonů. Ty dvě místa jsou sice
vedle sebe, ale to neznamená, že jsou nutně zapečetěna na stejném místě… Co to?“
Během jeho
vysvětlování je pírko dovedlo k obrovské kamenné bráně ve skále. Yan
Zhengmingovi došla slova a pomyslel si: „Kolik
jsem právě spotřeboval štěstí, že se má slova naplnila hned, jak jsem je
vyslovil? Opravdu se odsud můžeme dostat?“
Pírko
dopadlo na bránu a beze stopy zmizelo. V bráně uviděli malou klíčovou
dírku stejného tvaru jako pečeť vůdce sekty.
Yan
Zhengming váhavě sejmul pečeť a vložil ji do výřezu. Dokonale padla, jako by
byl zámek i pečeť stvořeny z jednoho kusu.
Kamenné
dveře se s ohlušujícím rachotem otevřely.
Najednou
z nich vylétly tři dřevěné destičky, každá s vyrytým znakem. První
hlásala „Nebesa“, druhá „Země“ a třetí „Lidství.“
Yan
Zhengming se pokusil jednu chytit, ale jakmile se natáhl po destičce
s nápisem „Nebesa“, zbylé dvě se stáhly zpět. Bylo jasné, že může zvolit
pouze jednu.
„Když si
vyberu ‚Nebe‘, pomůže nám to k okamžitému vzestupu na nebesa?“ usmál se
Yan Zhengming. „Co bys vybral ty?“
Cheng Qian
na to nic neřekl, jen na něj pohlédl s náznakem úsměvu, což jeho
nejstaršího bratra přivedlo do rozpaků.
Zamumlal:
„Přestaň mě pořád pokoušet!“
Pak bez
zaváhání sáhl po destičce s nápisem „Lidství“. Se zapraskáním vyklouzla
pečeť vůdce sekty ze zámku brány a vrátil se mu na krk. Ve stejné chvíli
z destičky vytrysklo bílé světlo a Věž lhostejnosti a podivná kamenná
brána najednou zmizely v dálce. Jako by se před nimi rozevřel samotný čas
– kolem se míhaly nesčetné postavy a hlasy, splývající v chaotickou změť.
Od chvíle,
kdy vznikla sekta „Fuyao“ začal se počítat odkaz trvajícím tisíce let. Byla
postavena devítipatrová knihovní věž a u jejího vchodu se postupně objevovaly
stopy – malé, velké, tenké i tlusté, některé minuly lehké jako pírko, jiné se
vtiskly hluboko do kamene, ale všechny se nakonec vytratily do prázdna. Jedině
vegetace lemující odlehlé horské tůně se rok co rok zelenala stejně.
Chladné
moře zeleně a pole moruší, ukryté pod jemným deštěm a lehkým vánkem, zůstávaly
jedinou neměnnou v tomto cyklu rozkvětu a úpadku.
Žádné komentáře:
Okomentovat