Braennino: Liu Yao Kapitola 86: Dědictví sekty Fuyao

Pod jejich nohama se rozprostírala obrovská formace pole, pomalu se rozsvěcující jako signální oheň. Odkudsi se ozval tichý povzdech.

Cheng Qiana to ohromilo. „Tohle vypadá jako pole, které Han Yuan nakreslil před horou Fuyao.“

„Psst…!“ Yan Zhengming zvedl ruku a zakryl Cheng Qianovi oči. „Pozorně poslouchej. Démonický kultivující, který pole napodobil, o něm mluvil jako o ‚Naslouchání hoře‘. Co tedy uslyšíme?“

Z hlubin temnoty nejdřív uslyšeli slabé bzučení hmyzu, následované tichým zurčením vody, větrem vanoucím přes travnatou pláň a zvukem, který připomínal člověka převalujícího se v trávě.

„Myslím, že je to zadní část hory,“ zašeptal Yan Zhengming.

Kdysi před miliónem let leželo na trávě u jezírka několik chlapců a opatrovalo malou věc, napůl člověka, napůl yao. Byli promrzlí a hladoví, a když společně čekali na svého mistra, nechtěně usnuli. Když pak otevřeli oči, stále napůl omámení spánkem, byly to přesně tyhle zvuky, které zaslechli jako první.

Poté vítr prolétl bambusovým hájem a roznesl po okolí jeho vůni. Tenká násada štětce narazila na kamenný stůl s ostrým klepnutím. Ozvalo se zašustění, jako kdyby vítr nadzvedl papír, ale nemohl ho odvát, neboť byl v rohu zatížen, takže se jen bez přestání třepotal na místě.

Tohle byl pavilón Qing’an.

Ani jeden z nich nepromluvil, jen dlouho a tiše naslouchali. Jako by procházeli celou cestu kolem hory Fuyao, dokud pole pod nimi nepohaslo a jeho poslední bliknutí nezmizelo v temnotě.

Han Yuan… ten den, kdy tajně přišel na úpatí hory a umístil zde nebezpečně vypadající pole – bylo to jen proto, aby si mohl poslechnout známé zvuky ze svého dětství?

Cheng Qian si na chvíli nebyl jistý, co cítí.

Dlaň položená na jeho očích sklouzla. Yan Zhengming uchopil zářící pečeť vládce sekty do dlaně a vše okolo nich zčernalo. Uprostřed temnoty se náhle objevila bílá postava mladíka držícího dřevěný meč.

Co to mělo znamenat?

Mladík v bílém začal předvádět počáteční sestavu dřevěného meče a nevěnoval pozornost ničemu kolem sebe. Jak sestava dřevěného meče postupovala techniku po technice, pohyb za pohybem, jeho tvář postupně dospěla a dřevěný meč se změnil v ocelovou čepel, blýskající se studeným světlem, a také bílé roucho se proměnilo v nádherný brokát.

Každá mužova technika byla podobná těm, které je učil jejich mistr, ale našlo se několik drobných rozdílů. Po dlouhých sestavách se bojovník stal starým mužem v bílém a jeho vzácný meč se znovu změnil na obyčejnou dřevěnou čepel. Jakmile stařec dokončil poslední pohyb, zamyšleně svěsil meč s klidem člověka, který už prohlédl všechny iluze smrtelného světa.

Jeho pohyby s mečem byly hladké a plynulé jako letící mraky a tekoucí voda. Cheng Qian i Yan Zhengming byli oba šermíři, takže dobře poznali velikost jeho schopností, a obzvláště Yan Zhengming jako kultivující meče dokázal ocenit i jejich hloubku. Zůstali beze slov.

Náhle starý muž zvedl hlavu a bodl meč jejich směrem.

Cheng Qian odstrčil Yan Zhengminga a sám odskočil na druhou stranu. Dřevěný meč prošel vzduchem mezi nimi a odřízl Cheng Qianovi volný pramen vlasů na rameni.

Pak stařec zmizel a vmžiku se v poli objevili starci dva, připluli každý z jiné strany, jako by se nohama nedotýkali ani země. Jeden z nich zatlačil Yan Zhengminga do temnoty, kde zmizeli.

„Nejstarší bratře!“ vykřikl Cheng Qian. Jeho duchovní síla však byla pevně potlačena, takže se nijak nelišil od obyčejných smrtelníků. Mrazivé ostří, které jindy ovládal s absolutní přesností, náhle odmítlo spolupracovat a tvrdohlavě se mu vzepřelo. Vynaložil veškerou sílu, aby ho vytáhl z pochvy a zvedl k obraně, ale meč starého muže na něj tlačil silou těžší než hora Tai.

Pomalu přestával cítit zápěstí. Situace byla tak zvláštní, že Cheng Qian instinktivně ustoupil.

Ústup ale nepomohl, protože Mrazivé ostří se začalo vzpouzet ještě víc. Ten divoký, nevděčný meč ho poslouchal už tolik let, že už téměř zapomněl, jak zatracený je to krám.

Stařec mezitím znovu zaútočil. Cheng Qian zaťal zuby a znovu zvedl meč v obraně, ale nedokázal se už pohnout ani o krok.

Tlak na jeho ruce byl čím dál větší, jako by se mu na ramena zřítilo samotné nebe.

Jeho lidská síla nakonec nestačila a v kombinaci s tím neústupným mečem a nemožností couvnout se mu začaly třást paže. Zápěstí tiše zapraskalo a šlachy se napínaly přes míru. Zoufale se pokusil rozproudit svou duchovní sílu, zuřivě narážející do bariér v jeho zlatém jádru. Záblesky chladu z Mrazivého ostří mu znovu a znovu probleskovaly očima a on musel znovu a znovu vzpírající se meč potlačovat.

Potřeboval najít Yan Zhengminga a vůbec neměl chuť se tu s tím starcem takhle přetlačovat. Nadechl se a prudce kopl do soupeřova břicha.

Nečekaně však noha proletěla vzduchem. Stařec byl pouze přelud, jediná skutečná věc byl jeho meč.

Cheng Qian ztratil rovnováhu a paže mu poklesly. Dřevěný meč starce dopadl přímo na jeho hruď, a kdyby neměl tělo posílené Nefritem zhušťujícím duši, nejspíš by mu zlomil pár žeber.

Zachraptěl a několikrát zakašlal, půlku těla měl úplně otupělou. Rány na zádech, které už přestaly krvácet, se znovu otevřely.

Stařec na něj nehnutě zíral, v kalných očích mrtvou lhostejnost. Držel dřevěný meč vodorovně a mířil mu na hruď. Jediným zvukem v okolí bylo Cheng Qianovo přerývané dýchání.

Pak stařec náhle promluvil: „Chceš kráčet po cestě ‚Lidství‘ s tak pošetilou myslí?“

Cheng Qian, který původně netoužil po ničem jiném než ho umlátit na kaši, po té větě strnul. „Starší, vy jste…“

„Přestaň plácat nesmysly a začni se hýbat!“ Stařec švihl mečem v širokém oblouku, připomínajícím úplněk. Byl to přesně ten pohyb, který Cheng Qian znal z formy Pád z blahobytu.

Kdyby ho útok zasáhl, Nefrit pohlcující duši by se nejspíš roztříštil.

Neodvážil se starce podcenit, ale nebyl sto mu čelit přímo. Lehce ukročil, aby unikl ostří, a s obtížemi si vybavil únikové techniky, které se učil v dobách svých začátků. Pokusil se o kryt z pohybu zvaného Jemnost.

Jemnost byla založena na principu větru, sbírajícím se na špičkách vodních rostlin. Předestíral, že jakmile něco dosáhne vrcholu, už se v tom skrývají kořeny zkázy. Tyto kořeny sílí s rozkvětem, až se prosperita obrátí v pád. Pohyb byl proměnlivý a mimořádně nenápadný, což se vůbec nehodilo k Cheng Qianovu obvyklému stylu Přílivového meče, zvláště s jeho agresivní duchovní silou. V důsledku toho se rychle vyčerpal a jeho pohyby byly najednou těžkopádné.

Právě pomalost byla jeho největší chybou. Mrazivé ostří mu vyletělo z rukou a s kovovým cinknutím narazilo na zem.

Cheng Qian zaťal zuby. Učil se bojovat od svých deseti let a s Mrazivým ostřím už čelil téměř celému světu, ale takovou ostudu ještě nezažil.

Stařec v bílém mu věnoval další lhostejný pohled, natáhl ruku a Mrazivé ostří znovu vlétlo Cheng Qianovi do dlaně. „Ještě jednou!“

Cheng Qian sevřel prsty kolem jílce tak pevně, až mu málem praskly.

Stařec se ušklíbl. „Pitomče.“

Těsně předtím, než si mohl Cheng Qian rozdrtit prsty na prášek, stařec vyskočil přímo do vzduchu. V okamžiku kolem jeho tváře svištěly tisíce kopií meče jako hustý jarní déšť. Nebylo možné uniknout, ani se bránit.

Tohle byla skutečná technika Jemnosti!

Cheng Qianovi se rozšířily zorničky a náhle si uvědomil, že ho stařec nejspíš učí. To vědomí ho omráčilo do chvíle, než se mu dřevěný meč zastavil přímo před špičkou nosu.

„Copak ses nikdy nenaučil pořádně bojovat? Kdo je tvůj mistr?“

Cheng Qian zaváhal.

Muchun Zhenren ho učil jen něco přes rok, než mu v Bezútěšném údolí před smrtí předal kompletní umění dřevěného meče Fuyao. Cheng Qian celý svůj život spoléhal jen na svou chytrost a výbornou paměť. Později díky tomu sepsal všechny techniky jen na základě svých vzpomínek a nejstarší bratr mu pomohl upravit nějaké nesrovnalosti.

Když teď o tom přemýšlel, kolik z toho, co si musel tak narychlo zapamatovat, bylo skutečně správně? A mohl někdo, v dětství tak líný jako jeho bratr, vůbec něco opravit?

Cheng Qian nakonec potlačil svůj temperament a tiše pronesl: „Můj mistr zemřel, právě když jsem se začal učit.“

Stařec se zamračil.

„Před smrtí mi ukázal formy dřevěného meče Fuyao,“ pokračoval uctivě. „Bylo to ve spěchu a pravděpodobně jsem si některé části nezapamatoval správně…“

Jeho slova přerušilo chladné odfrknutí. Starce to z nějakého důvodu ještě víc rozzlobilo. Plácl Cheng Qiana dřevěným mečem po rameni a opakovaně zaklel: „Pitomče! Pitomče!“

Ještě nikdy v životě nebyl Cheng Qian tolikrát označen za pitomce, ale neměl jak to vyvrátit. Ne tváří v tvář staršímu své vlastní sekty, o tolik silnějšímu než on. I kdyby mu řekl, že má místo hlavy hrnec, musel by poslušně souhlasit.

Stařec kolem něj chvíli přecházel, pak se jeho postava náhle změnila a stal se z něj opět muž středního věku v brokátovém rouchu. Rozmáchl se v dalším pohybu z techniky Pádu z blahobytu.

Cheng Qianovi málem vstaly vlasy na hlavě. Když byl tento starší v podobě starce, jeho vybroušené techniky už neměly takovou hybnost, ale teď, jako muž středního věku, se jeho dřevěná zbraň změnila v nadpozemský meč, přesně odpovídající formě Pádu z Blahobytu.

Cheng Qianovou hlavou prolétlo nespočet myšlenek, s nimž si promýšlel techniku Jemnosti, kterou mu stařec předtím ukázal. Znovu se donutil zvednout meč a nastavil ho k obraně.

Podařilo se!

Než se mohl zaradovat, muž v brokátu lehce meč přetočil a znovu ho pozvedl s blahosklonným výrazem. Vymrštil se a sekl přímo dolů – toto byla technika Vrcholu z Pádu z blahobytu.

Cheng Qianovi se stáhly zorničky a v příštím okamžiku zjistil, že omezení jeho prvotní duše se uvolnilo. Dlouho vězněná duchovní energie se bláznivě rozletěla mezi jeho meridiány, Mrazivé ostří tiše zabzučelo a okamžitě se rozdělilo na osm kopií.

Na nic nečekal a rovnou přešel do první fáze techniky Jemnosti, kdy vůle meče zaplavila celý prostor, jako by byla všudypřítomná.

Muž v brokátu se nezastavil a pokračoval v šestnácti pohybech Vrcholu, z nichž každý byl složitější a nebezpečnější než ten předtím.

Poprvé Cheng Qian skutečně pochopil vůli meče Jemnosti. Jeho pohyby, ze začátku neohrabané a drsné, se stávaly plynulejšími. Kopie Mrazivého ostří zaplnily oblohu a vzbuzovaly hrůzu. Na chvíli se svou ničivostí vyrovnaly Poli porážky démonů.

Škoda jen, že čím silnější byl on, tím větší sílu měl i jeho protivník, což ho nakonec vyčerpalo.

Po šestnáctém pohybu mu Mrazivé ostří vypadlo z ruky a Cheng Qian se těžce svalil na zem. Zhluboka se nadechl, potácivě se zvedl do polokleku a měl co dělat, aby se v této pozici udržel.

Muž v brokátu opřel hrot meče o jeho krk. „Víš, kde jsi udělal chybu?“ zeptal se chladně.

Cheng Qianovi se rozbušilo srdce, ale jen na svého staršího zíral.

„Technika Jemnosti je nejnebezpečnější pohyb dřevěného meče Fuyao. Je nepředvídatelný a pronikne vším. Nejdřív jsi ho předváděl jako pitomec, teď už jsi ho zvládl. S takovým nadáním – proč se snažíš proniknout do technik jiných škol? Pošetilost!“

Kdyby starší řekl, že je poněkud lehkomyslný kvůli obavám o Yan Zhengminga, klidně by to přiznal. Ale on tvrdě dřel celé roky, jeho snaha nikdy nebyla menší než u ostatních, a od chvíle, kdy dostal novou šanci na život, si nedovolil žádnou slabost… přirozený talent stranou, rozhodně se nepovažoval za pošetilce.

Chtěl se začít bránit, ale muž v brokátu ho přerušil s chladným úšklebkem: „Ty si totiž myslíš, že dřevěný meč pro tebe není ta správná cesta, že? Jít cestou ‚Lidství‘ od narození až do smrti, od mládí až do stáří. Na světě jsou miliony a miliony průměrných lidí, kteří se z tohoto koloběhu nikdy nevymaní. Na tom není nic zvláštního. Ale ty věříš, že jsi výjimka, že jsi jiný než ti obyčejní lidé, že?“

Když se Cheng Qian ohlédl za svým dětstvím, uvědomil si, že se považoval za předčasně dospělého už v době, kdy ostatní byli nevinní jak novorozená telátka, nic netušící o nástrahách světa. Zatímco se ostatní hledali a prožívali své zmatky, věřil, že on kráčí za jasným cílem, daleko před ostatními. Když druzí začínali bojovat a hroutily se jim první sny, on věřil, že se dobrovolně vydal po cestě Lidství.

Nikdy se tím nechlubil, ale hluboce zakořeněná pýcha mu nedovolila plně přijmout techniky dřevěného meče Fuyao. Odlišné vůle meče jednotlivých forem se mu vždy zdály jako oddělené neviditelnou bariérou, místo aby je vnímal jako barvité životy a osudy lidí.

„Pozoroval jsi Nebesa i Zemi, pozoroval jsi sebe i ostatní, ale odmítáš se s nimi porovnávat. Copak ty nejsi člověk? Když jsi zvolil cestu Lidství, proč se nechceš vzdát té oslňující, ale nepraktické představy o Nebesích a Zemi? Způsob, jakým se chováš k lidem, závisí na tom, jak jim dovolíš se přiblížit. Kdo tě dokáže dojmout, koho snášíš, koho miluješ… Uctíval jsi někdy někoho? Vzhlížel jsi k někomu, obdivoval jsi druhého člověka, byl ti někdo příkladem?“

Ostří meče se zarylo do Cheng Qianova krku. „Chlapci nevědí nic o rozlehlosti světa. Jsou arogantní, zbrklí a domýšliví. Ty už nejsi chlapec, ale tvůj charakter se od té doby příliš nezměnil.“

Cheng Qianovi stékal po zádech studený pot.

„Pokud jsi opravdu tak výjimečný a zcela ovládáš dřevěný meč Fuyao, proč nedokážeš plně provést ani tak jednoduchou techniku jako Jemnost?“ Teď už na něj muž v brokátu doslova křičel. „Postav se! Ještě jsme neskončili!“

Nejdřív pro něj bylo těžké se soustředit. Jeden den se mu zdál jako rok. O Yan Zhengminga už si takové starosti nedělal, nakonec byl v „bezpečí“ uvězněný na stejném místě jako on, o to víc se strachoval o Li Yuna a ostatní. Zůstali venku doslova obklopení démonickými kultivujícími a lidmi z Úřadu pro nebeské záležitosti.

Bohužel pro něj, majitel tohoto místa poznal každou jeho rozptylující myšlenku, potlačil ji silou své čepele a donutil ho ponořit se do technik dřevěného meče Fuyao.

Netušil, jak dlouho zde byl uvězněn. Neznámý starší opět omezil jeho duchovní sílu, nutil ho, aby zaujal postavení úplného nováčka a trénoval s Mrazivým ostřím, jako by to byl obyčejný dřevěný meč.

A když se nakonec muž opět změnil do podoby starce a otevřel další bránu, ústící do dlouhé kamenné chodby, Cheng Qian měl pocit, jako by vše zde trvalo jediný nádech, jedinou myšlenku. Když vzhlédl, spatřil, že pramínek vlasů, který mu byl odříznut dřevěným mečem těsně předtím, než vešel, teprve teď dopadl na zem.

Najednou o krok couvl a ohlédl se. „Starší, mohu znát vaše jméno?“

„Nemám jméno,“ odpověděl muž se skloněnou hlavou. „Jsem jen dědictvím, které tu bylo pro vás uloženo.“

„Co by se stalo, kdybychom zvolili „Nebesa“ nebo „Země“?

„Sekta Fuyao vždy kráčela po cestě lidskosti. Prostě by vás to posílalo tam a zpět mezi různými místy.“

Při těch slovech Cheng Qianovi prolétla hlavou myšlenka, příliš rychlá na to, aby ji zachytil. Chvíli se tím trápil, ale pak se před starým mužem řádně uklonil jako mladší staršímu a rychlými kroky místo opustil.

Dveře jejich dědictví se za ním tiše zavřely, jako by vůbec nikdy neexistovaly.

Zvedl hlavu a spatřil kousek od sebe stát Yan Zhengminga. Objímal svůj dřevěný meč a zamyšleně hleděl do země.

Cheng Qianova nálada se zlepšila a došel k němu mnohem svižnějším krokem než předtím. „Nejstarší bratře…“

Avšak ve chvíli, kdy promluvil, přejel po něm Yan Zhengmingův chladný hněvivý pohled a uťal zbytek jeho slov.

Protože spolu vyrůstali od dětství, dokázal v jeho výrazech velmi dobře číst. Poznal, když se ten druhý nudil, když byl v bojovné náladě a když se hněval. Omráčený vražednou intenzitou současného pohledu si v duchu pomyslel: „To ho ten starý muž tak mučil?“

Yan Zhengming se na něj naposledy podíval, pak se na patě otočil a sám vyrazil vpřed, aniž by řekl jediné slovo.

S hlavou plnou zmatku ho Cheng Qian následoval a současně si lámal hlavu, kdy Císařovnu stihl urazit. „Co ti tentokrát přelétlo přes nos?“ zeptal se podrážděně.

Ale sotva to řekl, už mu to došlo. Pohledem mimoděk zalétl k dřevěnému meči a naskočila mu husí kůže. „Ten dřevěný meč… proč ho vytáhl?“

Starší z dědictví jejich sekty měl bystré oči, ale přece by nemluvil o věcech, které se ho nijak netýkají?

Cheng Qian se začal cítit trochu provinile, v mysli si otřel studený pot z čela a začal vymýšlet protiopatření nadcházejícího rozhovoru.

Yan Zhengmingovo mlčení přetrvávalo, a tak si odkašlal a chtěl promluvit, ale nakonec byl předběhnut:

„Copak? Chystáš si další lež ohledně toho dřevěného meče?“

Tím všechna protiopatření rozbil na kousky.

Konec úzké kamenné chodby ústil v jemně zářící portál. Yan Zhengming vešel hned po položení své otázky, aniž by se jedinkrát ohlédl, a zmizel v záblesku světla.

Cheng Qian ho rychle následoval. Před očima se mu krátce zjevil vzorec pole a vzápětí zjistil, že se vrátil na úpatí hory Tai Yin. Ohlédl se, ale po Údolí srdečních démonů ani po jejich „dědictví“ nebylo ani památky.

Zato tam kromě jeho vzteklého staršího bratra bylo až příliš mnoho dalších lidí. Na jedné straně stál Han Yuan s celým davem démonických kultivujících, proti nim You Liang se zástupem kultivujících spravedlivých sekt, kteří se tu shromáždili kdoví odkud.

Li Yun, Loužička a Nian Dada se vznášeli na obloze na kraji přesně mezi oběma armádami.

Cheng Qian si byl jistý, že v době rozbití Pole popravy démonů zde rozhodně tak živo nebylo.

Je možné, že se válka mezi nesmrtelnými a démony, původně plánovaná na horu Tai Xing, přesunula sem?