Ze stran se na něj tlačily desítky mečů, všechny opakující přesně stejný pohyb, jakým před chvílí srazil prvního dvojníka. Prostor připomínající rakev se okamžitě pokryl námrazou.
Cheng Qian
nad tou nepříjemností v duchu zabručel a přikrčil se s mečem
připraveným k útoku.
Technika
Přílivového meče – Otočit příliv.
Meč
prorazil prostor plný falešného mrazu. Ve vzduchu se zformovala neviditelná
bariéra, neúprosně blokující tlak desítek nepřátelských mečů. Ozvala se silná
rána, vylétly jiskry a zrcadlové odrazy se rozptýlily.
Cheng Qian
se míhal jako blesk, nedal jim šanci ho obklíčit. Mrazivé ostří bylo
v neustálém pohybu, devět proměn Jemnosti se střídavě vrhalo vpřed a
bodalo, čepel se jako hladová příšera prosekávala davem.
Zrcadloví dvojníci
byli příliš namačkáni jeden na druhého a nemohli se k němu přiblížit
naráz, protože si navzájem překáželi.
Prudce
uskočil, pak natáhl ruku, aby přejel přes ostří. Zdálo se, jako by prsty nenuceně
popadl část energie meče, potom rukou máchl a povrch tuctu zrcadel se s další
ránou roztříštil. Z každého se vyvalil oblak černého kouře, který se ve
vzduchu rychle spojil v jeden oblak.
Než se
mohl zbavit i toho černého mraku, zrcadloví lidé, kteří přišli o svůj „domov“,
jako by se zbláznili. Znovu ho obklopili a snažili se ho slepě zasáhnout, útočit
na něj se snažilo dokonce i jedno z přepůlených těl.
To ho na
chvíli zdrželo, a když měl znovu čas vzhlédnout, mrak černé energie už byl
pryč.
Začal
masakr dvojníků. Během krátké chvíle už Cheng Qian zjistil, jak vypadá bez
hlavy a bez rukou, viděl se bez spodní poloviny těla, vykuchaný… všude kolem ho
obklopila jeho falešná já, umírající ve vlastní krvi.
V něčem
mělo jeho tělo z bezcitného Nefritu zhušťujícího duši výhodu. Člověk s jemnější
náturou už by se možná zbláznil.
Pokračoval
v boji se zbytkem zrcadlových dvojníků. Mrak černé energie sklouzl do rohu
a vplul do malého zrcadla, které tam bylo umístěno. Jeho povrch se na okamžik
rozjasnil, pak vybledl a odhalil usmívající se tvář, kolem níž se kroutily
provazce černého kouře.
Cheng Qian
rozsekával desítky svých odrazů jako když kosí trávu. Krev stříkající na jeho
tvář byla teplá a páchla železem, jako by to byla skutečná lidská krev.
Beze změny
výrazu přibil posledního zrcadlového dvojníka k zemi a Mrazivé ostří ho
pokrylo jemnou vrstvou bílého mrazu.
Nemohl
vidět, že tvář v posledním zrcadle otevřela oči a její bezcitný pohled se
změnil na hrozivě zlomyslný.
Cheng Qian
o ničem z toho nevěděl a nevšiml si, že z malého skrytého zrcadla vytryskl
shluk černé duchovní energie, dokud na něj náhle nespadlo cosi podobného
rybářské síti. Netušil, jaká zlá démonická cesta tohle vymyslela, ale síť jako
by pronikala do mezer mezi jeho kostmi a pevně uzamykala každý jeho kloub.
Cheng Qian
byl nucen strnout v pozici, v níž přišpendlil zrcadlového dvojníka
k zemi, a nedokázal hnout ani prstem.
Za zády se
objevila koule rozmazaných černých stínů. Uslyšel mužský hlas, ani starý, ani
mladý. „Tak ty jsi ten šampión sekty Fuyao? Poznávám tvou čepel, to je Meč
strašlivé smrti.“
Do Cheng
Qianova zorného úhlu se natáhla bledá ruka a nesměle pohladila Mrazivé ostří,
jako by se ho obávala. Pak se stáhla a neznámý vtáhl vzduch skrze zuby.
„Jak se
dalo čekat, opravdu výjimečné,“ zašeptal neznámý a v hlase bylo znát, že
se usmívá. „Slyšel jsem, že jsi ve městě Zhaoyang vyvolal značný poprask, když
jsi úplně sám zabil náčelníka sekty Rozkoše. Jeho druhové se pak předháněli
v přísahách pomsty a kletbách na tvou hlavu.“
Černá
energie, pronikající do Cheng Qianova těla, sebou při doteku ruky démonického
kultivujícího trhla. Ten zřejmě vycítil, že jeho chvíle nadešla, a přejel po
své oběti lačným pohledem. „Kultivační základna tohoto těla… celá mi bude předána
pomocí tvého zrcadlového odrazu!“
S tím
trhl sítí, protkanou černou démonickou energií, jako by se chystal z těla
druhého vytáhnout prvotní duši.
To trhnutí
však nepohnulo vůbec ničím.
Tvář
kultivujícího se změnila. „Cože?“
Spatřil,
jak se z konce sítě rychle šíří provazce mrazu. Cheng Qian, který se neměl
vůbec hýbat, zvedl ruku a celou síť ze sebe strhl. Zmrzlá věc se mu vznášela
v ruce, jako by vůbec nic nevážila.
„Slyšel
jsi o tom, že jsem v Zhaoyangu způsobil poprask,“ řekl Cheng Qian tiše.
„Ale nikdy jsi neslyšel o tom, že nejsem z masa a kostí?“
Než
kultivujícímu došlo, co tím myslí, Cheng Qian proměnil síť v ledový bič a
udeřil jím druhého přímo do tváře. Démonický kultivující vylekaně ucukl a
změnil se v kouli černého kouře, která okamžitě odletěla kamsi dozadu.
Mrazivé
ostří však bylo jako sněť prorostlá do kostí a nešlo se ho tak snadno zbavit.
Jeho vražedná ledová síla kultivujícího pronásledovala a odrážela se
v kalužích krve, které pokrývaly zem.
Démonický
kultivující v panice prchal, ale ledové světlo meče ho zasáhlo
z naprosto nečekaných úhlů. Na jeho hrudi se otevřela zející rána a téměř
jej zabila. Hned na to se kolem něj zhmotnily další a další Mrazivá ostří a
uvěznila ho mezi sebou jak v kleci.
Démonický
kultivující se ohlédl a spatřil Cheng Qiana, klidného jak tisícileté zamrzlé
jezero. Takový výraz nemohly zrcadlové odrazy nikdy napodobit.
Připomínal
legendární nesmrtelné kultivující, kteří pouhou myšlenkou převrací svět, dávno
lhostejné ke všem lidským radostem i strastem.
S vědomím,
že se ocitl ve slepé uličce, se zraněný démonický kultivující z ničeho nic
zlomyslně usmál. Rukávy roucha se mu začaly nadouvat a černý kouř démonické
energie proměnil jeho tělo v cosi připomínající obrovský černý sud.
Cheng Qian
se nikdy nespecializoval na likvidaci démonů a jejich černého umění; a střetů,
při nichž se s něčím takovým potkal, také nebylo moc. Nikdy předtím takovou
techniku neviděl a než mohl zareagovat, bylo pozdě. Jeho protivník vstřebal
démonickou sílu do vlastního těla, které poté neuvěřitelnou silou vybuchlo.
Spolu s ním vybuchly i desítky kopií Mrazivého ostří a stěny Mříže deseti
byly rázem zaneřáděny krví a masem, prosyceným černou energií.
Mrazivé
ostří zabzučelo. Cheng Qian rychle couvl s myšlenkou, že jestli se mu
zničí i tahle stuha s loutkovým kouzlem, Yan Zhengming ho uštve k smrti.
Jenže
náhle se mu v dlani znovu objevil ten podivný tvar ucha, který spatřil na
začátku Údolí srdečního démona. Kolem ruky se mu rozzářilo sněhově bílé světlo
a zabodlo se mu do očí s takovou intenzitou, že je musel zavřít. Když se
mu zrak znovu vrátil, roztrhané tělo démonického kultivujícího bylo pryč.
Většina
démonických kultivujících ovládá techniky posednutí, při nichž opustí svou
tělesnou podobu, aby svou prvotní duši přemístili do cizího těla. Byla to
osvědčená taktika.
Bohužel,
tenhle místo toho narazil hlavou do neprostupné zdi a jeho prvotní duše zůstala
viset v prázdnu. Zahalily ho bílé paprsky a on dokázal jen nezřetelně vykřiknout
cosi jako: „Poslechnout sou…“
Po tom
nastalo ticho; jeho duše se rozptýlila do nicoty.
Cheng Qian
tam zůstal zmateně stát. Viděl, jak vystouplé „ucho“ na jeho dlani, které se
objevilo neznámo jak, samo od sebe pohaslo a vnořilo se zpět do kůže jako by
nikdy neexistovalo.
Co to ten
muž říkal, že by měl poslouchat? Soudy? Sousedy, nebo jinou pitomost?
Domníval
se, že oko Pole popravy démonů, které zachytil rukou, byl nějaký obyčejný
artefakt lepší kvality. Kdo by řekl, že bude mít takovou tajnou schopnost?
V duchu se rozhodl, že jakmile se dostane ven, zeptá se na to Li Yuna nebo
Tang Zhena.
Otevřel
prsten, který mu dal Zeshi, a podíval se pomocí zrcátka na dění venku. Mezi
dvěma řadami svíček, obyčejnými bílými a zdobenými černými, už na každé straně
jedna zhasla.
Jako
obvykle patřil k nejrychlejším.
Krátce se
zadíval na zhaslou bílou svící, aniž by tušil, čí slavné jméno vyhaslo spolu
s ní. Cesta kultivujícího byla plná překážek, vyžadovala štěstí, přirozený
talent, píli a porozumění. Mohlo trvat víc jak sto let, než si člověk vytvořil prvotní
duši… a pak zemřel takhle.
Prostoupila
jím krátká lítost a smutek nad zmařeným životem.
Cvakl
palcem, aby zrcátko zavřel, a pokračoval v chůzi vpřed. Dosud netušil, jak
si vede Yan Zhengming.
Byli od
sebe odděleni teprve chvíli, ale už si začínal dělat starosti. S výsměchem
k sobě samému si pomyslel, že začal chápat význam rčení „odloučení jednoho
dne se zdá být odloučením tří podzimů“.
Najednou
se Mříž deseti naplnila hustou mlhou a než se nadál, v mžiku byl přesunut
jinam.
Jeho mysl
začala znovu pracovat naplno. „Správně,
bílá svíce zhasla, což znamená, že nějaký démonický kultivující zabil svého
protivníka stejně jako já. Je možné, že se s ním teď budu muset utkat?“
Sotva
dopadl na zem, vyrazil k němu proud neuvěřitelně silné démonické energie.
Bleskově ťal mečem v pohybech sestavy Hledej a usiluj, a zároveň
k němu dolehlo dračí zařvání. V temnotě kolem něj Mrazivé ostří
narazilo na odpor.
Duchovní
síla, kterou uvolnil, se srazila s jinou, neméně tyranskou a mocnou. Srdce
se mu náhle rozbušilo, nechal všeho ostatního a nad prsty zformoval ledový
plamen, které osvětlily oblasti asi deseti zhangů kolem.
Spatřil
černého draka, který dopadl na zem deset kroků od něj a proměnil se
v dobře známou osobu ve smolně černém rouchu.
Han Yuan.
Chvíli
stáli na mrtvém bodě.
Cheng Qian
nečekal, že na sebe narazí tak brzy, a na okamžik mu došla řeč. Chvíli
přemýšlel, co by měl říct, aby prolomil to trapné mlčení, ale pak si vzpomněl
na bílou svíčku, která před chvílí zhasla.
Vybavil
si, že Han Yuan kráčí po démonické cestě už od chvíle, kdy se jim ukázal ve Věži
Šarlatového ptáka. Udělal od té doby krok, který by nebyl potřísněn lidskou
krví?
Nechali by
ho ti, kterým dlužil krev jejich mistrů a vrstevníků, někdy na pokoji?
Han Yuan
promluvil jako první: „Myslel jsem, že na dalšího protivníka budu čekat celé
věky. Tvá rozhodnost při porcování lidí si opravdu nijak nezadá s námi,
proslulými Chodci nočních můr, malý bratříčku.“
Cheng Qian
jediným pohybem prstu přiměl malý plamen nad svou rukou vzlétnout a rozkvést do
tvaru lotosu. Vznášel se nad jejich hlavami jako říční lucerna a osvětloval
ponurou Mříž deseti, jako by to bylo měsíční světlo. Pak bez dalšího váhání
zasunul Mrazivé ostří zpět do pochvy, posadil se a lehce klepl na místo vedle
sebe. „Pojď sem.“
Druhý se
ani nepohnul.
„Jsi
srdeční démon nebo Han Yuan?“ zeptal se Cheng Qian. „Řekni Han Yuanovi, že si
s ním chci promluvit.“
„Han Yuan?“
usmál se ten druhý ledově a pak protáhl: „Han Yuaan… přijde den, kdy se toho
odpadu zbavím nadobro.“
Navzdory
svým slovům přivřel oči a hrozivě rudá démonická síla v nich se rozplynula.
I když jeho pohled zůstal uhýbavý, oči byly průzračné.
Skutečný
Han Yuan k němu tiše přistoupil a posadil se. „Bratře,“ pozdravil tiše.
Když byl
mladým chlapcem, nevynikal nijak výraznou osobností ani vzhledem. Byl to jen
uličník s hloupými nápady a stejně hloupým smíchem. Ani jeho dospělá
podoba nevypadala nijak výjimečně.
Byl vysoké
postavy a s nezdravě hubenou tváří. Stále byl napjatý, jak si v něm
vůdčí roli přebíraly dvě osoby, což mělo za následek, že na něm ulpěla
nepříjemná kolísavá qi, šířící kolem sebe dusnou atmosféru.
Cheng Qian
se zadíval na spirálovitě zvířenou mlhu, ohraničující Mříž deseti někde nad
jejich hlavami. O chvíli později stočil oči k Han Yuanovi. „Co máš v plánu
teď, když věci došly tak daleko?“
Han Yuan
neodpověděl, jen mu věnoval hluboký pohled.
Cheng Qian
nemilosrdně pokračoval: „Proč jsi vůbec musel skočit do moře? Proč jsi utekl a
zapletl se s Chodci nočních můr? Proč jsi podlehl svému srdečnímu démonovi?
Hm?“
Jeho
mladší starší bratr sklopil hlavu.
„Tang Zhen
říkal, že nebýt toho, že náš mistr zapečetil našeho staršího mistra mezi
životem a smrtí, mohl jsi po něm jednou zdědit titul Beiming. Když máš takové
ambice, proč jsi najednou šel na horu Fuyao poslouchat ozvěny minulosti?“
Han Yuan
pevně zaťal zuby a Cheng Qian do něj lehce šťouchl nohou. „Co jsi tam slyšel?“
Tentokrát
Han Yuan konečně promluvil ochraptělým hlasem: „Slyšel jsem, jak se třepotá
rákosí na střeše Síně poslání, jak rozviklaný třínohý stůl mistra sekty bouchá
o zem, jak nějaký velký pták zvedá křídla a vzlétá. Myslím, že… že to mohla být
Loužička.“
„Síň
poslání… Mistr dal každému z nás jedno přikázání. Tvoje bylo Pevná skála,
moje Volný a svobodný. Také řekl, že naším prvním úkolem při vstupu do sekty je
opsat její pravidla, pamatuješ? Ale ty jsi naprosto bezostyšně prohlásil, že
neumíš číst, a z lenosti ses z toho vyvlékl.“
Han Yuan
měl v očích slzy, ale koutky mu zacukaly.
„Když jsi
říkal, že chceš vytrhnout kost yao naší mladší sestry, byla to pravda?“
Jeho
čtvrtý mladší bratr pomalu zvedl hlavu.
Cheng Qian
tiše pokračoval: „Pokud řekneš ne, budu ti věřit.“
Když si
spolu v mládí hrávali, byl to Han Yuan, kdo bez přestání žvanil, zatímco
Cheng Qian ho ignoroval a občas mu věnoval povrchní zabručení. Teď to bylo
přesně naopak. Cheng Qian na něho sypal jednu otázku za druhou, zatímco Han
Yuan vážil každé slovo, jako by bylo ze zlata.
I teď se
vyhnul odpovědi a pomalu pronesl: „Úřad pro nebeské záležitosti se tváří, jako by
byli rukou, držící svět nad vodou… přitom jsou spíš vysoký strom
s hlubokými kořeny. Za ty roky se nedostalo na svět mnoho jejich
tajemství, a to, co se ví, je jen špička ledovce.“
Cheng Qian
nehnul brvou, viditelně mu došlo, kam tím směřuje.
„Ach, tak
vy už to víte,“ pokračoval Han Yuan, když viděl nedostatek jeho zájmu. „Takže
to, proč se náš starší mistr stal démonickým kultivujícím, důvod, proč Pán
ostrova Gu neprávem zemřel… o tom také víš?“
„Na to
jsem se tě neptal…“
„Věděl
jsi, že lidé z Úřadu pro nebeské záležitosti byli toho dne i na Plošině poutající
nesmrtelné?“ přerušil ho Han Yuan. „Kromě pár malých nešťastných sekt, jako je
ta vaše, mají své lidi uvnitř každé významnější sekty…“
Když se
znovu vyhnul otázce, v Cheng Qianově srdci vzplál hněv, který se odrazil
až v samotném středu jeho svraštěného čela. „Na to jsem se tě neptal!“
zopakoval a násilím potlačil vztek.
„Jiang
Peng během svých cest mimo sektu narazil na Lampu pohlcující duše,“
pokračoval Han Yuan, jako by ho neslyšel. „Kdyby tehdy lampu nepotlačil a
nesešel na cestu zla, dopadl by stejně jako ostatní duchové a proměnil by se
v další oběť lampy. Víš však, kdo mu předal techniku dušetepectví?“
O tom
Cheng Qian slyšel poprvé, ale teď ho to ani v nejmenším nezajímalo. Pěsti
u boku se mu samy sevřely a jeho klidný výraz se konečně roztříštil. Dlouho
potlačovaný hněv vybublal na povrch.
Han Yuan
si ničeho z toho nevšímal. „Mistr tehdy řekl, že byl první duší chycenou
do Lampy. Víš ale, kdo byli ti druzí a třetí a další? Padesát li od hory Fuyao,
v Tai Yin, kde se právě nacházíme… byla zde malá, ničím nevýznamná
vesnice. Jiang Peng se zbláznil a zabil přes padesát vesničanů. Z každých
deseti domů jich devět vyprázdnil. Jedna rodina však dala své zavinuté nemluvně
do košíku a pak ho spustila do studny. Poté, co v ní bylo schováno celé
tři dny, ho vylovil starý žebrák, který šel kolem a chtěl si nabrat vodu.“
Cheng Qian
na něj ohromeně pohlédl a začal tušit, kam tím míří.
Proč Úřad
pro nebeské záležitosti nevztyčil Pole popravy démonů u Hory Fuyao, v Han
Yuanově starém domově, ale trval na tom, že to bude úpatí hory Tai Yin?
Proč se jejich
mistrovi zalíbil zrovna Han Yuan, když je na světě tolik opuštěných dětí?
„To dítě
následovalo starého žebráka a stalo se mladým žebrákem. O více než deset let
později ho z jednoho zchátralého chrámu odvedl muž, o kterém se dítě domnívalo,
že musí být spravedlivým kultivujícím. Od té doby mělo místo, kde mohlo žít,
jeřáby, s nimiž si mohlo hrát, čisté oblečení a starší bratry, na nichž
mohl den co den loudit jídlo a pití. Ani bohové by nebyli tak šťastní…“ Han
Yuan se ke svému bratrovi pomalu otočil a pohledem se zastavil na jeho hrudi.
Po dlouhé odmlce pokračoval sevřeným hlasem: „Pak bylo ovládnuto Malováním
duší… a najednou nemělo nic.“
Jeho oči
se znovu změnily. Vypadalo to, že vyhýbavý Han Yuan přemáhající bolest zmizel a
jeho tělo opět obsadil tyranský démon.
Chladně se
zasmál. „Oni že jsou rukou, držící svět nad vodou? A my, jako pouhý hmyz, se
máme tou rukou nechat rozdrtit? Když už musí velké Tao držet tak odporný pařát,
proč bych si nemohl zvolit démonickou cestu? Stejně mě teď všichni nenávidí!
Nikdo mi neodpustí, co jsem udělal!“
„Nikdo ti
neodpustí?“ Struna trpělivosti v Cheng Qianově srdci se s trhnutím
přetrhla. Ztěžka zopakoval svá slova a hleděl přitom Han Yuanovi přímo do očí:
„Kdo přesně ti neodpustí?“
Han Yuan –
nebo spíš srdeční démon – se cynicky usmál. „Náš vůdce sekty a ostatní mě nenávidí.
Kdyby nebylo mě, nestal by se ze Sekty Fuyao veřejný terč kritiky, a náš
nejstarší bratr by se nemusel za století… heh, za století hořkého trápení
nakazit srdečním démonem, slabostí, kterou jsem využil ve Věži Šarlatového
ptáka. A ty? Ty ke mně snad necítíš nenávist? Chceš se pomstít. Sám jsi to tam
přiznal.“
„Náš
nejstarší bratr si celou dobu lámal hlavu s tím, jak po tobě zamést
všechno to svinstvo, aby ses mohl vrátit do sekty! Tomu ty říkáš nenávist?“
zařval Cheng Qian. Už toho měl dost. „A kdybych tě já nenáviděl, nikdy bych tě
nenechal sedět vedle sebe a plácat takové nesmysly! Už dávno bys byl nabodnutý
na mém meči!“
Cheng
Qianova mysl se zmítala v chaosu. Cítil obrovský strach z toho, jak
jejich setkání skončí, do morku kostí pronikající zklamání z toho, že se
Han Yuan stále vyhýbá odpovědi na otázku, zda si chtěl skutečně vzít Loužiččinu
kost yao, hořkosladký pocit z pole, v němž jeho čtvrtý bratr
naslouchal ozvěnám hory Fuyao… to vše se mísilo dohromady.
Náhle
odhodil Mrazivé ostří stranou a vrazil Han Yuanovi pěstí do obličeje. „Jak to
vůbec můžeš říct!“
Nebylo
jasné, jestli to byl skutečně Han Yuan nebo srdeční démon, kdo se před ním
v tu chvíli vůbec neměl na pozoru, ale rána našla svůj cíl a démonickému
drakovi přibyla na tváři červená modřina.
Cheng Qian
ho zvedl za límec a nakopl ho do břicha. „Kolikrát jsem ti vyhrožoval, že to na
tebe mistrovi povím, ale kolikrát jsem to opravdu udělal? Han Yuane, stal ses
démonem jen proto, abys přišel o rozum?“
V koutku
Han Yuanových očí se objevily slzy. Těžko říct, jestli skutečně plakal, nebo mu
je tam vytlačil další kopanec.
Cheng Qian
ho přitlačil ke zdi, až to bouchlo. Vřel v něm vztek a potřeboval ven.
„Chceš se mstít?“ zavrčel. „Tohle je tvoje loajalita? Kvůli pomstě ignoruješ
všechno kolem sebe a převracíš svět vzhůru nohama, takže se z dalších lidí
stane přesně stejný ‚hmyz‘, jako jsi byl ty. Všechno kvůli tobě! Chceš kvůli
pomstě vytrhnout kosti naší nejmladší sestry? Tak proč jsi jí předtím dal Jehlu
na hledání duší? Proč jsi nevyužil toho, že byla malá, a prostě jsi ji
neuškrtil?“
Bolest
v srdci byla až příliš silná. Cheng Qian prudce zalapal po dechu,
zapotácel se o krok zpět, kde se vratce narovnal. Sevřel klouby, odřené o Han
Yuanovu tvář, a zůstal na svého bratra zuřivě zírat. „Blbče!“
Han Yuan
si rukama zakryl obličej. Nohy mu podklesly a po poslední nadávce se sesul po
zdi k zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat