//A je to tu, přátelé! Poslední kapitola 4. knihy. Po ní už se vrátíme do současnosti. Užijte si poslední přerod prince v to, kým je nyní.
Nastalo ticho, protože muž svými slovy skutečně udeřil
hřebíček na hlavičku. V posledních dvou dnech se mezi nimi opravdu nenašel
nikdo, kdo by princi pomohl. Ten obchodník s vodou to měl sice
v úmyslu, ale nakonec se vzdal. Ostatní se ani neodvážili pohlédnout Xie
Lianovým směrem.
Kdosi zabručel: „Tak co teď budeme dělat? Když ho nemůžeme
probodnout, tak nám poraď, co teď?“
Lidé se znovu chystali začít bouřit, někteří se
dokonce snažili protlačit dopředu k meči, ale v tom se ozvalo další
zahulákání:
„Kdo to tady pokřikuje? Jestli tu někdo hodlá
vystrkovat ramena, ať si to nejdřív rozdá s mým nožem!“
Byl to onen obtloustlý kuchař, který chtěl
z prince hned na začátku zbavit meče. Teď naštvaně ukazoval na prodavače
vody. „Tenhle malý přítel má pravdu! Kdyby mě někteří z vás nezadrželi, už
bych ten meč vytáhl! To je zajímavé, že ti stejní, kteří mi v tom nejvíc bránili,
tady teď nejvíc pokřikují. Taková ubohost! Myslíte, že jste hodni takového činu?
Někoho tak nestydatého skutečně nevidíte každý den!“
Kuchař byl mohutný muž s hlasem jako zvon,
viditelně se hněval a v ruce svíral řeznický nůž, jako by právě vyšel
z kuchyně. Ti, kteří předtím nejhlasitěji reptali, okamžitě zmlkli a
předstírali, že tu nejsou. V zástupu lidí se našli i tací, kteří o
událostech posledních dvou dnů nevěděli, a když si vše vyslechli, byli
překvapení.
„To přece… nikdo z vás mu celou dobu nepřišel na
pomoc?“
„Jo, to jste ho tam nechali ležet celé dva dny? Ani
jste mu nepomohli se posadit nebo tak něco?“
Čím více takových hlasů se ozývalo, tím víc se ostatní
styděli. „Děláte, jako kdybyste vy na našem místě pomohli. To se vám to mluví,
když jste u toho nebyli. Nezapomínejte, že až se spustí všechno to zlo z oblohy,
nikdo z nás nevyvázne živý!“
„Cha, tak já ti teda povím, že být tam já, určitě bych
mu ten meč pomohl vytáhnout!“
„Jasně, když je po všem, to se ti to mluví!“
„Hej! O čem se to tu hádáte? Vytažení meče je teď to
poslední, co nás trápí!“
Obě strany se hádaly, emoce vířily a nálada byla čím
dál vypjatější. Viditelně se schylovalo ke rvačce. Déšť pomalu ustával, ale
černé mraky houstly a vzduch byl dusivě těžký. Náhle se ozval výkřik, který
přehlušil všechny hádky, a lidé si začali ukazovat k nebi:
„Už se to blíží!“
I Xie Lian zvedl hlavu. Lidské tváře převalující se
mezi černými mraky se začaly vlnit a postupně se řítily dolů jako černé
padající hvězdy s mračnými ocasy.
Přicházel obličejový mor!
Lidé zkameněli a pak začali prchat všemi směry.
Někteří bezhlavě utíkali ulicemi, jiní se běželi schovat domů, ale našlo se i
několik takových, kteří se vydali pro černý meč. Jenže čepel, odhozená na zem
malým dítětem, zmizela.
Xie Lian byl předtím příliš pohlcen reakcemi lidí a
ztráty zbraně si všiml teprve teď. „Kde je ten meč?“ vykřikl. „Kdo ho vzal?“
Nikdo neměl čas mu odpovědět, lidé prchali jak
bezhlavá kuřata. Jak by však mohli utéct rozhořčeným duchům? Brzy se kolem
ozýval nářek a křik živých, smíšený s vytím záštiplných duší.
Poté, co duchové dostihli své lidské cíle, změnili se
v hustý černý dým, jemuž nešlo uniknout. Pronikali každým pórem živých těl
a pomalu je pohlcovali. Xie Lian usilovně bojoval a snažil se duše kolem sebe
vymýtat, ale bohužel jich bylo příliš a sám proti nim neměl šanci.
Bezmocně sledoval, jak desítky a stovky lidí pronásledované
duchy naříkají a sténají. Obchodník s vodou, jeho žena a dokonce i mohutný
kuchař se jako ostatní váleli po zemi a zápasili s úponky černého dýmu.
Bílá beztvářnost stál celou dobu poblíž a škodolibě vše sledoval.
Xie Lian, rozzuřený a ustaraný zároveň, rychle našel
místo s nejhustší koncentrací duchů. S pevným odhodláním zvolal:
„Hej!“
Přeci jen stál za jejich probuzením, takže si duše
jeho volání všimly.
Princ široce rozevřel náruč. „Pojďte ke mně!“
Rozhořčení duchové, kteří již napůl pohltili živé,
nerozhodně váhali, ale volní duchové ve vzduchu okamžitě změnili směr a
zaútočili přímo na prince.
Uspěl!
Xie Lianovo srdce tlouklo tak rychle, jako by mělo
vybuchnout. Nevěděl, co se stane, ani netušil, co to udělá s jeho tělem.
Do hlavy se mu valila krev a on ze sebe hodlal vydat všechno. Cítil, že i kdyby
duchům šlo jen o pomstu a on jimi byl roztrhán na kousky, stejně neustoupí. I
kdyby přišlo dalších sto tisíc duší, pořád platí, že nemůže umřít!
Chce Bílá beztvářnost vidět, jak se lituje a zrazuje
sám sebe?
No, tak to má smůlu.
Nic takového mu nedopřeje!
Xie Liana obklopily mraky černého dýmu, pokrývající
vše od země až k nebi, a v šíleném sledu procházely jeho tělem.
V jednom jediném okamžiku jako by mu srdce zmrzlo. Tělo se mu chvělo, když
přišel další duch, další a další…
Ti tvorové byli jako čepele s ostrou aurou, jak
ho jeden po druhém zasahovali a pronikali jím a pokaždé mu ukradli kousek
tepla. Princova tvář byla stále bledší a bledší, přesto zůstával odhodlaně stát.
Kolem něj jich bylo několik stovek, ale věděl, že
přijdou další. Celá obloha byla plná černých mraků plných vířících duší.
Xie Lian zavřel oči a připravil se, že bude muset
vlastními silami čelit plamennému hněvu všech těch rozhořčených duchů. Jenže další
bolest se nedostavila. Zmateně otevřel oči a překvapeně zjistil, že černý
příliv kolem něj je pryč.
Všechen ten temný dým a vířící duše se valily jiným
směrem.
Princ ohromeně otočil hlavu. Na konci dlouhé ulice
stál černě oděný bojovník s maskou a v ruce svíral dlouhý černý meč.
Bezejmenný?
Předtím mu rozkázal, aby před vypuknutím obličejového
moru odešel, tak co tu ještě dělá? Nedokázal pochopit, co se to děje a o co se
snaží, ale jakmile se vzpamatoval z překvapení, rychle se k němu
rozběhl. „Stůj! Co to děláš? Nedotýkej se toho meče! Rychle mi ho vrať!“
Bezejmenný nejspíš zaslechl jeho hlas a mírně vzhlédl.
Xie Lian nemohl přes usmívající se masku vidět, jak se tváří, ale zmocnil se ho
zvláštní pocit.
Cítil, že černě oděný bojovník se pod maskou usmívá
doopravdy.
Ten pocit však rychle pominul, protože obrovský černý
vyjící proud duší se změnil v bouři, která Bezejmenného pohltila.
V tu chvíli Xie Lian zaslechl jeho srdcervoucí,
bolestný výkřik.
Ten hlas už někdy slyšel. Musel ho už někdy slyšet!
Hlas plný bolesti. Takové bolesti, jako by snášel
stejná muka, jako kdysi on, tak bolestivý, jako by prožíval osud horší než smrt,
jako by mu něco drtilo srdce i tělo… tak bolestivý, že sám princ padl na kolena
a objímal si hlavu, zatímco křičel s ním.
„Aaaaaaaaaaaach!“
Výbuch nesnesitelné bolesti v jeho srdci odešel
stejně náhle, jako přišel. V okolí se neznámo kdy rozhostilo úplné ticho.
Xie Lian pomalu spustil ruce, kterými si objímal hlavu.
Omámeně se rozhlédl po okolí. Země kolem byla pokryta
lidmi, většina z nich byla v bezvědomí. Rozhořčení duchové, kteří
všechno obklopovali, však zmizeli.
Ta scéna byla zvláštní. Co se stalo s obličejovým
morem? Kam se poděli rozhořčení duchové? A co se stalo s ním samotným?
Po černých mracích nezůstala ani stopa, jen na místě,
kde předtím stál Bezejmenný, ležel na zemi černý meč, a vedle jeho hrotu drobný
bílý kvítek.
Xie Lian se zapotácel, přešel blíž a zvedl meč i
květinu.
Sáhl si na tvář, podíval se na své ruce, ale necítil
ani neviděl nic nezvyklého, nic, co by naznačovalo přijetí mocného prokletí.
Skrze jeho zmatek proniklo jediné tiché slovo:
„Aha.“
Xie Lian se otočil. Za ním stál Bílá beztvářnost,
zkřížené ruce zastrčené v rukávech, jejichž široké konce se třepotaly ve
větru.
Princ stále netušil, co přesně se stalo, ale cítil
nejasnou předtuchu.
Bílá beztvářnost se náhle začal chechtat. Pocit
předtuchy sílil a Xie Lian svraštil obočí.
„Co je tu k smíchu?“
„Ty pořád nechápeš, co se stalo?“ oplatil mu netvor
otázkou.
„Co mám chápat?“
„Víš, kdo byl ten duch?“
„No, duše mrtvého z bojiště?“ zkusil to princ.
„Ano,“ kývl Bílá beztvářnost. „Ale také tvůj poslední
věřící na tomto světě. A teď už není.“
Věřící…?
Opravdu měl na tomto světě ještě nějakého věřícího?
Trvalo hodnou chvíli, než ze sebe princ dokázal
vypravit alespoň pár slov.
„Co tím myslíš, že už není?“ zeptal se zaraženě.
„Jeho duše se rozptýlila.“
S tím nebyl ochotný se smířit. „Jak se mohla jeho
duše rozptýlit?“
„Protože kvůli tobě přijal prokletí. Duše mrtvých,
které jsi vyvolal, ho celého pohltily, až z něj nezbylo vůbec, ale vůbec
nic.“
Duše mrtvých, které vyvolal?
Prokletý díky němu?
Bílá beztvářnost pokračoval: „Ano, přesně tak. A
nebylo to poprvé, co ses s ním setkal.“
Vypadalo, že se princovým ohromeným výrazem baví.
„Vypadalo to, jako by tě celou dobu pronásledoval. Nejdřív jsem si myslel, že
sobě chová hlubokou zášť, tak jsem ho chytil a vyzpovídal. Kdo by to byl řekl,
jeho odpovědi byly docela zajímavé. Festival lampiónů a putující ohnivá duše,
pamatuješ si ještě?“
Xie Lian zamumlal: „Festival lampiónů? Putující ohnivá
duše?“
Bílá beztvářnost líně napověděl: „Ten duch byl za
svého života vojákem pod tvým velením. Po smrti to byla duše, která tě celou
dobu následovala. V bitvě pro tebe zemřel, a proměnil se v Divokého
ve chvíli, kdy jsi byl stokrát proboden. A protože jsi vypustil obličejový mor,
zemřela pro tebe i jeho duše.
Zdálo se, že si princ matně vzpomíná, ale nikdy tvář
tohoto věřícího neviděl, dokonce ani neznal jeho jméno, tak co přesně si měl
vybavit? Kolik toho o něm mohl vědět?
Vybavil si jeho slova: „Možná tu jsou skutečně věřící, kteří vás uctívají.“
Ano, byli tu.
Byl tu jeden jediný.
Bílá beztvářnost řekl ještě mnoho dalších věcích, ale
princ byl jako omámený a nic z toho nevnímal.
Pronikla k němu až věta: „Bůh jako ty je opravdu ubohý
a směšný. A ještě ubožejší a směšnější je být tvým věřícím!“
Když se předtím Bílá beztvářnost vysmíval jemu, princ
nijak nereagoval, ale když se teď tak povýšeně vyjadřoval o ubohosti a
směšnosti jeho věřících, bylo to, jako by prince bodal mečem.
Vyvalil se z něj nekontrolovatelný vztek.
Zaútočil proti Bílé beztvářnosti, ale byl snadno zachycen pod krkem.
„Takhle proti mně nemůžeš vyhrát, kolik jsem ti to už
říkal?“
Xie Lian ale vyhrát nechtěl a ani mu na tom nezáleželo.
Toužil jen po tom tu odpornou věc proti sobě rozdrtit na prach.
Rozzlobeně vykřikl: „Co ty o tom víš! Neopovažuj se mu
vysmívat!“
„Proč bych se neměl vysmívat následovateli neúspěchu?
Jsi hloupý a tvůj věřící byl ještě hloupější. Poslouchej! Pokud mě chceš
porazit, musíš se podřídit mému učení. Jinak se ti o vítězství nemůže ani
zdát!“
Xie Lian by na něj nejraději plivl, ale dělalo mu
potíže i jen dýchat. Bílá beztvářnost si ho přehodil do druhé ruky, tu první
rozevřel a v dlani se mu objevila další maska s napůl plačícím a
napůl usmívajícím se výrazem.
„Začneme znovu.“
Právě se chystal na princův obličej přitisknout bílou masku,
když se z ničeho nic ozvalo hlasité zadunění.
Na obzoru se zablesklo, zahřmělo to a z mraků
vystřelilo podivné světlo. Bílá beztvářnost strnul a polekaně se zastavil.
„Co to má být? Nebeské soužení?“ Po krátké odmlce tu
teorii zavrhl. „Ne, to není ono!“
A nebylo.
Nebo spíš bylo, ale nejen to.
Mužský hlas jako by se rozezněl po celé obloze: „Když
nad tebou nemůže vyhrát on, co já?“
Xie Lian zvedl hlavu.
Kdoví kdy se na konci dlouhé ulice objevil mladý
bojový bůh, oděný do bílé zbroje a vyzařující auru dobra. Tělo mu halila vrstva
bílého duchovního světla a v ruce svíral meč, zatímco se k nim pomalu
přibližoval.
Xie Lian bezděčně rozšířil oči.
Jun Wu!
…
Když o něco později přestalo pršet a obloha se
vyjasnila, Xie Lian seděl na spálené zemi a zrychleně oddechoval.
Jun Wu schoval meč a přistoupil k němu. „Xian Le.
Vítej zpět v našich řadách.“
Měl unavený výraz a na tváři stále stopy krve, stopy
po souboji s Bílou beztvářností. Tělo mu pokrýval nespočet menších i
větších zranění. Nedalo se přejít je mávnutím ruky, ale stále dopadl lépe než
jeho soupeř, rozsekaný na kusy takovým způsobem, že se jeho podoba rozptýlila a
zbyla po něm jen jeho bílá maska.
Xie Liana ono „zpět v našich řadách“ zaskočilo.
Nahmatal si krk a uvědomil si, že prokleté okovy jsou pryč.
Jun Wu se usmál. „Přesně jak jsem očekával, nespletl
jsem se v tobě. Jen doba, za kterou ses dokázal vrátit, byla kratší, než
jsem myslel.“
Xie Lian jeho informaci pomalu zpracovával. Pak se
také usmál, ale byl to hořký úsměv.
„Můj pane,“ začal, když popadl dech. „Chci vás o něco
poprosit.“
„Tvé prosbě se vyhovuje.“
„Nezeptáte se, oč jde?“
„Po tvém návratu na Nebeský dvůr bys stejně měl nárok
na dar za návrat do našich řad, takže ať je to cokoliv, splnění tvé prosby mohu
brát právě jako tento dar.“
Princi zacukaly koutky rtů, zvedl se na nohy a pohlédl
Jun Wuovi přímo do očí. Pak s hlubokou úctou řekl: „Pak se modlím, aby mě
můj pán opět vykázal do říše smrtelníků.“
Jun Wuův úsměv se vytratil. „Proč?“
Xie Lian popravdě vysvětlil: „Spáchal jsem zločin.
Druhou vlnu obličejového moru jsem vypustil právě já, i když následky nakonec
nebyly tak vážné.“
Bezejmenný duch byl pryč a v tomto světě se
nejspíš nenašel nikdo, kdo by se po něm sháněl, takže následky skutečně nebyly
nijak zásadní.
Jun Wu zvolna řekl: „Pokud víš, co jsi udělal špatně,
pak není důvod…“
Xie Lian zavrtěl hlavou. „Jen vědět to nestačí. Pokud
udělám chybu, měl bych to být já, kdo přijme trest, ale za mou chybu byl
potrestán někdo jiný.“ Zvedl hlavu. „Proto se modlím, aby mi můj pán jako trest
znovu udělil prokleté okovy… ne, raději dvoje. Jedny, které zapečetí mé
duchovní síly, a druhé, které ode mne zaženou všechno mé štěstí a bohatství.“
Teď už se Jun Wu začínal mračit. „Rozptýlit všechno
tvé štěstí a bohatství? Nebudeš pak mít takovou smůlu, že se skutečně staneš
bohem neštěstí?“
Dříve princi velmi vadilo, když ho nazývali bohem
neštěstí, a styděl se, protože to považoval za velké ponížení. Teď už mu na
takových věcech ani za mák nezáleželo.
„Mám-li se stát bohem neštěstí, pak budiž. Hlavní je,
že já sám budu vědět, jaká je pravda.“
Pokud se od něj odežene veškeré bohatství a štěstí, přirozeně
se pak dostane někomu jinému, takže to bral jako jistou formu pokání.
„Bude to poněkud trapné,“ připomněl mu Jun Wu.
„Na tom nezáleží. A upřímně řečeno, mám pocit, že… že
už jsem si na to skoro zvykl.“
Nebyla to úplně věc, na kterou by si chtěl zvykat, ale
teď měl pocit, že už mu žádné řeči nemohou ublížit.
Jun Wu ho chvíli mlčky pozoroval. „Xian Le, musíš
pochopit, že bez duchovních sil už bys nebyl bohem.“
Xie Lian si povzdechl. „Můj pane, to vím lépe, než
kdokoliv jiný.“ Krátce se odmlčel a pak trochu smutně a trochu naštvaně
pokračoval: „Lidé říkají, že jsem bůh právě proto, že mám duchovní síly. Jenže
ve skutečnosti… nejsem takovým bohem, za jakého mě považovali, ani tak
nepřemožitelný, jak by si přáli. Mohl by být nějaký bůh takhle neúspěšný? Chtěl
jsem ochránit vlastní lid, ale jejich mrtvoly shnily na bitevním poli. Chtěl
jsem je pomstít, ale v poslední chvíli jsem se zastavil a svého záměru se
vzdal. Bílá beztvářnost se nemýlil v tom, že jsem selhal. Pokud už nebudu
bohem, pak budiž.“
Jun Wu ho pozorně sledoval a nakonec se pomalu usmál.
„Vyrostl jsi, Xian Le.“
Taková slova měl Xie Lian slyšet od svých rodičů, ale
jeho matka ani otec už bohužel neměli příležitost mu to říct.
O chvíli později Jun Wu pokračoval: „Pokud sis vybral
takovou cestu, respektuji to. Budu však potřebovat důvod, proč tě do říše
smrtelníků vykázat.“
Nemohl přece jen tak lehkovážně vyhnat nebeského
úředníka, jako by to byla jen dětská hra. K čemu by pak takové postavení
bylo?
Xie Lian dostal nápad. „Můj pane, mám pocit, že jsme
nikdy neměli příležitost naplno zkřížit meče.“
Jun Wu okamžitě pochopil, co má na mysli, a znovu se
usmál. „Xian Le, jsem zraněný.“
„Já jsem také zraněný. Takže je to vyrovnané.“
„Pokud je to tak, nebudu se držet zpátky,“ varoval ho
Jun Wu.
Xie Lian se také usmál a oči se mu rozzářily
vzrušením. „To já také ne.“
…
Jeho Výsost korunní princ byl opět vypovězen.
Po zdrcujícím a velkolepém nebeském soužení se divoký
a trucovitý korunní princ Xian Le vrátil zpět na Nebesa, ale neuplynula ani
doba spálení jedné vonné tyčinky, když byl Nebeským císařem opět svržen dolů.
Nikdo z nebeských úředníků nedokázal přijít na to, co se tomu princi
honilo hlavou.
Ale ani Xie Lian nedokázal pochopit, co se honí hlavou
nebeským úředníkům.
Opravdu byli tak zvědaví, že se museli převlékat za
smrtelníky, aby ho sledovali? Co je hnalo k tomu, brát na sebe podobu
zvířat, jen aby ho mohli pronásledovat? Opravdu bylo něco tak zajímavého na
sledování dospělého muže, který nosí cihly a bláto?
Ze zamyšlení ho vytrhl až předákův křik:
„Nováčku! Ano, ty! Mluvím k tobě! Vrať se
k práci a přestaň se ulejvat!“
Xie Lian se spěšně posadil a hlasitě odpověděl: „Ano!“
Pak vzal do ruky ošuntělý rákosový vějíř ve tvaru
listu a začal rozdmýchávat plameny. Před ním stála malá kamna postavená na
cihlách a na nich bublal velký hrnec s rýží.
Pracoval na staveništi, kde navážel zeminu a bláto.
Cihly však již byly hotové a přenesené k nedalekým nově postaveným
chrámům, takže dostal za úkol uvařit. Vařil a vařil, a právě když byl
v nejlepším, míjely ho dva vozy, táhnoucí velké sochy zpodobňující bohy.
Xie Lian roztržitě házel do hrnce vše, co mu přišlo pod ruku, a sochy si kradmo
prohlížel.
Obě byly přeneseny do svých chrámů. V hale chrámu
nalevo se ozval hlasitý jásot:
„Generál Xuan Zhen je skvělý! Generál Xuan Zhen je
velkorysý a laskavý!“
Xie Lian oněměl. Opravdu ke chvále Mu Qinga
používali slova jako „velkorysý“ a „laskavý“? Byli tihle věřící opravdoví?
Zdálo se však, že k tomu měli dobrý důvod.
Koneckonců všichni věděli, že Mu Qing povýšil, protože vyčistil všechny
zbývající nenávistné duchy ve starém hlavním městě, což se skutečně dalo
považovat za velkorysou laskavost. Všichni v bývalém hlavním městě Xian Le mu
byli vděční.
Uvnitř chrámu napravo se ozval jásot, který se snažil
ty první věřící přehlušit.
„Generál Ju Yang je skvělý! Generál Ju Yang je
statečný a mocný!“
Princ si přikývl. Proti tomu neměl žádné námitky, snad
krom toho, že ta chvála přestávala platit, jakmile Feng Xin musel jednat
s ženami.
Věřící obou chrámů ze všech sil křičeli a snažili se být
víc slyšet, takže Xie Liana z toho za chvíli bolely uši. Povzdechl si a promnul
si čelo s němou otázkou: „Proč jim
na tom tak záleží?“
Pokud se navzájem nenáviděli, nevyřešilo by se to jednoduše
tím, že si nepostaví chrámy hned vedle sebe?
Jenže tak lehké to nebylo. Tato oblast byla
nejrušnějším místem s nejlepším feng shui. Ani jeden z těch dvou
nebeských úředníků by nepřenechal tak skvělou lokalitu tomu druhému jen proto,
aby se vyhnul sporům. Místo toho dělali vše pro to, aby toho druhého znechutili
a přetáhli mu co nejvíc věřících.
Netrvalo dlouho a věřící přešli od křiku k pěstím. Xie
Lian pochopil, že nastal ten správný okamžik, a začal vší silou bouchat do
hrnců a hlasitě křičet:
„Přestaňte se hádat! Jídlo je hotové!“
Rvačka právě vrcholila, tak kdo by měl čas si ho
všímat?
Princ si zavrtěl hlavou, otevřel víko hrnce a nechal
vůni rozlinout se kolem.
Teď se konečně dočkal úspěchu. Lidé se okamžitě
zastavili a místo rvaní začali úpět:
„Co to… co to tu kurva smrdí?“
„Kdo tady vaří ty sračky?“
„To už se snad ani nedá mluvit o připáleném jídle!“
Princ uraženě zvedl hlavu. „Cože? Tohle je tajný
královský recept nevyčíslitelné hodnoty!“
Předák přišel blíž, a i když si rukou zakrýval nos, tvář
mu zezelenala.
„Kurva, jaký tajný recept? Jaké království? Vypadni
odsud, sakra, otrávíš mi lidi!“
„Dobře, fajn, půjdu! Ale nejdřív mi prosím zaplať za
práci.“
Předák rozzlobeně vykřikl: „Jak se vůbec opovažuješ
zmiňovat se o mzdě? Pche, ty? Tak já ti něco řeknu! Od té doby, co jsi přišel,
utratil jsem celé jmění za náhradu škod. Cha! Kdekoliv se mihneš, přitahuješ
neštěstí jak magnet! Co ty blesky? Třikrát tu hořely domy! A taky se třikrát
zřítily! Jsi hotový bůh neštěstí! To se po mně ještě opovažuješ chtít výplatu?
Vypadni odsud! Zkus se ještě vrátit a já tě zmydlím, žes to ještě nezažil!“
„Takhle to přece nemůžeš brát!“ bránil se Xie Lian.
„Tvrdíš, že všechny ty věci jsem způsobil já? Jaký máš důkaz, že za to nemůže
někdo jiný? Jenom se snažíš vyhnout placení!“
Než to však dořekl, předák a dělníci už nevydrželi
zápach linoucí se z hrnce, vzali nohy na ramena a nechali tu Xie Liana
stát v prachu.
„Hej! Počkejte!“
Princ se rozhlédl po věřících z obou chrámů, ale
zápach už zahnal i je. Zamumlal si pro sebe: „Proč jsem toho teda vařil takový
hrnec, když to ani nechtějí jíst? Neměli by tak plýtvat jídlem jen proto, že
mají peníze.“
Zavrtěl hlavou, zamyslel se a pak nabral dvě misky
rýže, jednu pro chrám Ju Yang, druhou pro chrám Xuan Zhen. Konečně měl pocit,
že jeho vaření splnilo svůj účel, a zcela spokojeně si tleskl.
Pak se vrátil ven, aby si zabalil věci. Velmi vážně
sroloval slaměnou rohož, zastrčil do ní meč a svázal ji, načež si oboje hodil
na záda. Bílá hedvábná páska omotaná kolem zápěstí se zlehka zavrtěla a
zalechtala ho, takže ji jemně poplácal. Pak si nasadil bambusový klobouk.
„Dobře, tak mi teda neplaťte. Půjdu místo toho dělat
pouliční umění!“
Pořád měl v rukávu svůj speciální trik –
rozbíjení balvanů na hrudi.
Jak si tak kráčel po cestě, najednou si všiml malé
červené květiny, rostoucí u kraje cesty. Přišla mu docela vzácná. Přikrčil se,
dotkl se jejích okvětních lístků a najednou mu bylo docela veselo.
„Doufám, že se ještě setkáme,“ řekl květině.
A dokonce i poté, co zmizel v dálce, ten malý
červený kvítek stále tančil ve větru.
Konec 4. knihy
Skvělá kapitola, děkuju moc za skvělý překlad, už se moc těším na další díly.😁❤️🥰🤩
OdpovědětVymazatDíky, sice pořád dramatická a smutná, ale nějak uklidňující kapitola. Moc se líbí ten moment, kdy princ zase drží meč a květinu ;)
OdpovědětVymazatDěkuji za kapitolu, tahle už byla zase o něco lepší, moc mě zajímalo, jak přijde o druhé božství, teď už nemám takovou obavu, že by se to mohlo zvrhnout v tak smutné kapitoly.
OdpovědětVymazatAhoj, tady v kapitole o něj přišel! První bylo, když ho vypověděli za vměšování se v konfliktu Yong'an Xian Le, druhé bylo teď, když se sám rozhodl a jako důvod si pak s Jun Wuem dohodli souboj. Napotřetí vzestoupil do současné dějové linie a ještě nevypadl :D
Vymazat