//pro připomínku minulých událostí – princ s Hua Chengem skočili do Pece, ale ta Hua Chenga vyhodila ven a uzavřela se za Xie Lianem. Dole na něj čekal Bílá beztvářnost, který mu oznámil, že jeho osudem je být novým Králem duchů, který jako jediný vyjde z Pece. Pak mu na tvář nasadil onu známou masku…
Xie Lian ležel na studené zemi s tváří stále
zakrytou napůl plačící napůl smějící se maskou. Bílá beztvářnost stál vedle něj
a viditelně si ten pohled vychutnával, protože princ teď vypadal skoro stejně
jako on.
Maska musela být na Xie Lianovu tvář přitisknuta
nějakou zvláštní silou, protože ji nedokázal sundat, ať se snažil, jak chtěl.
„Jen si to nech,“ pronesl Bílá beztvářnost. „Přestaň
plýtvat silou na nesmyslný boj. Chceš odsud pryč? Pokud se budeš řídit mými
pokyny, snadno Pec opustíš.“
Princ ho usilovně ignoroval.
Bílá beztvářnost se vždy snažil získat od něj co
nejsilnější emocionální reakci, a s tímhle se rozhodně nespokojil.
S povzdechem pokračoval v samomluvě: „Mohli jsme se stát tou
nejsilnější dvojicí mistra a žáka, nejlepšími přáteli, ale ty jsi pořád tak
vzpurný…“
Xie Lian už to nevydržel a znechuceně odsekl: „Ten
tvůj samolibý tón! Přestaň se tvářit, jako bys poznal všechna úskalí života a
nahlédl do srdce všech lidí! Takového učitele ani přítele bych nechtěl ani za
nic!“
Odpor v jeho hlase přiměl Bílou beztvářnost
k úšklebku. „Vidím, že pro tebe jsou jen dva lidé, kterými jsi ochoten
nechat se vést – tvůj Královský preceptor a Jun Wu, nepletu se?“
Pronesl to zvláštním hlasem plným pohrdání a posměchu.
Xie Lian se tím nehodlal nijak zabývat, a tak změnil téma:
„Lang Ying… on byl prvním korunním princem Yong’anu,
že?“
Lang Ying pocházel z Yong’anu a byl a nakažený
obličejovým morem, který se ale vyskytl jedině v královském paláci, takže osoba
malého korunního prince byla pochopitelným odhadem.
Bílá beztvářnost pokýval. „Přesně tak. Byl to on, to
malé dítě, které jsi omráčil a pohodil v yong’anském paláci hned poté, co
jsi rozsekal mrtvolu jeho strýce na kousky. Ach ano, a pak jsi ještě palác
zapálil.“
Korunní princ byl jediný dědic yong’anského krále, a
pravděpodobně se nakazil právě od něj.
„Proč ta nemoc nepostihla nikoho jiného?“ vyptával se
princ.
„Protože lidé v paláci se o princově nákaze
dozvěděli. Aby se nerozšířila, byl tajně vydán rozkaz udusit ho ve spánku
polštářem, ale on se bránil a vzpíral, a nakonec se mu podařilo utéct.“
Následně palác oznámil okolnímu světu, že král i
korunní princ podlehli vážné nemoci a po krátkém mocenském boji byl novým
korunním princem ustanoven další z Lang Yingových synovců, tedy Lang Qianqiův
prapředek.
„A jak se ti ho podařilo oklamat?“ chtěl ještě Xie
Lian vědět.
„Já ho nijak neoklamal,“ odmítl Bílá beztvářnost. „Jen
jsem mu řekl pravdu o tom, kdo je zločincem, odpovědným za jeho proměnu v
monstrum. Slíbil jsem mu, že mu pomůžu s pomstou, když mi přepustí kousek
svého těla.“
„Tomu ty říkáš kousek? Vždyť jsi ho celého pozřel!“
„S jeho vzhledem…“ Bílá beztvářnost ztišil hlas. „Ani
člověk, ani duchové, nikdo se k němu nechoval s náklonností, takže
jen pobývat na tomto světě pro něj bylo utrpením.“
Princ začal další otázku nečekaným oslovením: „Vaše
královská výsosti?“
Neušlo mu, že se netvor nadechl k bezděčné reakci,
ale nakonec se ovládl.
A tak to princ zkusil znovu: „Ty. Ty jsi korunní princ
Wuyongu, že?“
Jakmile mu ta
slova vyšla ze rtů, zdálo se mu, jako by i dusivé horko Pece ztuhlo.
Xie Lian o tom přemýšlel už od chvíle, kdy upadl.
Důvod, proč rozuměl jazyku, kterým mluvily mrchožravé
krysy, musel souviset s přenosem části vzpomínek. V úvahu přicházel
jen Jun Wu, Královský preceptor a Bílá beztvářnost, což znamenalo, že jeden
z nich musel být z Wuyongu. Jun Wu se narodil až po pádu tohoto
království, takže nejpodezřelejší byli zbylí dva.
Proč byl Hua Cheng vyhnán z Pece? Nebylo to
proto, že byl Nejvyšším králem duchů, protože Xie Lian mu potvrdil, že i tito
mohou do Pece znovu vstoupit, stejně jako nebeský úředník může znovu projít
nebeským soužení. Přesto zmizel v polovině cesty. Nejjednodušší
vysvětlení, které prince napadlo, bylo, že Pec poslouchá příkazy Bílé
beztvářnosti.
Jaká potom ale byla netvorova identita?
Po dlouhé chvíli mrtvého ticha Xie Lian s úplnou
jistotou zopakoval: „Ty jsi korunní princ Wuyongu.“
Tentokrát Bílá beztvářnost zareagoval okamžitě.
Zaútočil na Xie Liana ostrými údery dlaní, ale ten se
mu dokázal vyhnout. Vyskočil a při dalším úhybu se zeptal: „Vaše Výsosti, mám
na tebe otázku. Jak to, že nikdy nikomu neukážeš svou pravou tvář?“
„Vaše Výsosti, varuji tě, abys mě neoslovoval tím
titulem,“ ucedil Bílá beztvářnost temně.
„Říkáš mi ‚Vaše Výsosti‘, tak proč bych ti nemohl
oplatit stejným“ upozornil ho princ. „Neodpovídáš? Tak si to musím domyslet
sám. Napadají mě jen dva důvody, proč skrýváš tvář. Buď jsi někdo, koho znám,
nebo někdo, koho sice neznám, ale poznám ho, jakmile ho uvidím. Vlastně je tu ještě
třetí možnost, tedy že jsi ošklivý, tak nesmírně ošklivý, že nevydržíš pohled
sám na sebe. Podobně jako…“
O dva svištivé údery později se mu do paže zaryla
ostrá bolest, jak mu do ní Bílá beztvářnost zaryl prsty. „Můj drahý korunní
princi, může za to snad má přílišná přátelskost, že jsi získal dojem, že už se
mě nemusíš bát?“
Z hlasu čišel mráz, ale přestože prince ruka
neuvěřitelně bolela, stále si udržel jasnou mysl. Zdálo se, že Bílá beztvářnost
je vytočený do běla, protože dokonce zvedl černý meč a namířil ho na Xie Liana.
„Jaké že jsi tomu meči dal jméno? Fang Xin?“
Xie Lian ani nemrkl, jen mu oplácel pohled a sledoval,
jak se tmavá čepel stále víc přibližuje k jeho hrdlu. Výraz mu ztvrdl.
„Něco se ti na tom nezdá?“
„Ty neumíš dávat jména. Poslouchej dobře, původní jméno toho meče je Zhu Xin…“1
Princi se náhle rozšířily oči. „Kdo je to tam?“
Bílá beztvářnost se ani neobtěžoval ohlédnout. „Snažíš
se mě rozptýlit tak dětinským trikem?“
Xie Lian se zatvářil zmateně. „Ty sis toho nevšiml?“
„Není tu nic, čeho bych si měl všímat,“ opáčil netvor
ledově.
Čepel Fang Xinu předtím odrazila světlo ohně a ten
odraz se mihl kolem kamenné zdi nad nimi. A v tu chvíli tam Xie Lian
spatřil tvář.
Byl by přísahal, že se nemýlí. Rozhodně tam byla tvář.
Obrovská lidská tvář!
Kultivace Bílé beztvářnosti byla silnější než
princova, tak jak mu to mohlo uniknout?
Ledaže… ledaže by to bylo něco ještě děsivějšího, než
on.
Princ viděl tu tvář sotva na krátký okamžik, ale ten
pohled se mu vryl do paměti. Někde už tu tvář viděl…
Zamrazilo ho. „Uvnitř Pece je někdo další!“
„Kromě nás dvou je tu jen skála a láva.“
Xie Lian se chystal protestovat, ale pak ho něco
napadlo. „Počkat. Skála? Tvář? Známá
tvář?“
Rozsvítilo se mu a došlo mu, co vlastně viděl.
Tak tohle bylo ono!
Jakmile získal jistotu, rukama začal za zády míhat
prsty, aby zformoval patřičné kouzlo.
Bílé beztvářnosti to neuniklo. „Je to zbytečné, i
kdybys…“
Než mohl domluvit, z ničeho nic se nad ním ozvalo hlasité
zapraskání a ze stropu se sesypaly obrovské kusy kamenů a zeminy.
Bílá beztvářnost se nebezpečí bleskurychle vyhnul.
Jeho reakce byla okamžitá, nikdo nemohl být rychlejší než on, a podle všeho se
měl dostat do bezpečí. Jenže ta útočící věc byla větší, než očekával.
Neuvěřitelně rozměrná ruka s prsty sevřenými
v pěst ztěžka dopadla přímo na Bílou beztvářnost.
Ta ruka byla z kamene.
Jen jediná pěst byla velká jako dům a slabé světlo ohně
dokázalo ozářit pouze útočníkovu pěst. Všechno nad zápěstím bylo stále ponořené
do tmy.
Za zvuku drolících se kamenů tvor převrátil pěst a
otevřel dlaň směrem ke Xie Lianovi. Ačkoli i jeho prsty měly obří rozměry, byly
dlouhé a štíhlé, elegantní a s jemnými klouby, taková ruka, která udrží
meč i květinu. Princ popadl Fang Xin, s klopýtnutím se odrazil a skočil
přímo doprostřed té dlaně. Zrovna když se ruka chystala zvednout, jako by si na
něco vzpomněl.
„Počkej!“ vykřikl spěšně a seskočil dolů, aby zvedl
bambusový klobouk. Teprve pak se vrátil zpět.
Obrovská ruka se začala zvedat a stále víc a víc se
vzdalovala od světla ohně. Xie Lian znovu spojil ruce a rychlými pohyby provedl
magická gesta.
„Rozbij to!“ vykřikl.
Po tom příkazu zažil slabý pocit poklesu, jak se obrovský
kamenný tvor ohnul v kolenou a připravoval se ke skoku. V příští
chvíli jako by se princovo tělo náhle propadlo, protože obr vystřelil
k nebi s úmyslem narazit přímo do zapečetěného jícnu Pece.
Spolu s prudkými otřesy zaslechl princ i zřetelný
zvuk praskání kamene. Něco nevydrželo náraz a začínalo se to tříštit!
Pak k němu shora proniklo bílé světlo.
Dostali se ven!
Zapečetěný vrcholek Pece se prolomil a temnotu
osvětlily oslepující paprsky světla, s nimiž se dovnitř drala hučící
vichřice.
Xie Lian stál na dlani toho obra, rukou si přidržoval
bambusový klobouk na hlavě a druhou si clonil tvář před sněhovým větrem. Dusivá
horkost byla pryč a princ mohl plnými doušky vdechovat mrazivý čerstvý vzduch.
Teprve pak vykřikl: „San Langu!“
Ještě než dozněla první slabika toho jména, zezadu ho
chytil pár rukou a vtáhl ho do objetí. Xie Lian nejdřív ztuhl a sklopil zrak,
ale když uviděl, že jeho pas obepínají červené rukávy a stříbrné náramky,
uvolnil se.
U ucha se mu ozval hluboký, nešťastný hlas: „Málem
jsem se zbláznil!“
Když to princ uslyšel, rychle se otočil a dlaněmi
sevřel tak známou tvář. „Žádné bláznění… už jsem venku!“
Byl to Hua Cheng. Černé vlasy měl rozcuchané a oči
zamlžené. Masku, kterou si princ nedokázal sám sundat, bez obtíží strhl a
zahodil. Xie Lian nevěděl, proč v tu chvíli potřeboval natáhnout ruce a
dlaněmi sevřít zrovna Hua Chengovu tvář. Podvědomě cítil, že ho touží utěšit,
nebo se možná bál, že mu v té sněhové bouři omrzl obličej. Koneckonců, kdo
ví, kolik času uvnitř Pece strávil, zatímco Hua Cheng hlídal její ústí?
Nejdřív bez obtíží vešli dovnitř, ale jednoho
z nich to nečekaně vyhodilo ven, aniž by tušil, co se děje s tím
druhým. Samozřejmě, že se málem zbláznil!
Teď Hua Cheng pevně objímal Xie Liana a zoufale vysvětloval:
„Nemohl jsem se do Pece dostat, ať jsem zkoušel cokoliv. Musel ses spolehnout
jen na sebe… jsem vážně tak neschopný…“
„San Langu, no tak! Je to v pořádku! A navíc jsem
to nedokázal sám!“
Hua Cheng se konečně trochu uklidnil. „Cože? Gege, tak
jak ses dostal ven?“
„Pomohl jsi mi prorazit. Podívej…“
Ukázal nahoru a Hua Cheng jeho pohled následoval.
Uprostřed sněhu a větru stála obrovská socha muže
vytesaná z horských kamenů, kolem jejíž tváře poletoval mrazivý sníh.
Působila, jako by podpírala samotná Nebesa, a oni dva v tu chvíli stáli
uprostřed její obří dlaně.
Rysy obrovské
sochy byly jemné a krásné. Dlouhé obočí nad elegantníma očima, jemné rty
s koutky mírně stočenými nahoru v úsměvu, který byl laskavý, ale ne
frivolní, vzdálený, ale ne nevlídný. Byla to tvář soucitná a krásná.
Byla to Xie Lianova tvář.
Princ pevně pohlédl přímo na Hua Chenga a tiše se
zeptal: „To je ta, o které jsi mi říkal, že? Nejlepší božská socha, kterou jsi
kdy vytesal?“
Hua Cheng se na sochu dlouze zadíval, než jeho pohled
padl zpět na prince. „Mhm.“
Socha musela být vytesána v době, kdy byl Hua
Cheng uvězněn v Peci, kdy byl krutě zbit a velmi trpěl.
Po staletí se ukrývala v nejhlubších temnotách
hory Tong’lu. Dokonce i teď byla stále částečně porostlá mechem. Pec byla jejím
domovem, jediným domovem tohoto boha pozoruhodných jeskyní.
Protože vznikla ze stejného kamene jako Pec, byla
s ní jedno tělo. Kdyby byla vytesána z jiných materiálů, nedokázala
by Pec prorazit a skončila by roztříštěná na kusy. A kdyby tu nebyl princ
osobně nebo kdyby mu předtím Hua Cheng nezapůjčil dostatek duchovních sil,
nikdy by nedokázal tuto sochu oživit a přimět ji k pohybu.
Dekujeme
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazat