Liu Yao Kapitola 95: Ty se mnou chceš duálně kultivovat?

Yan Zhengmingovy podrážky, zdánlivě přikované u brány ven z nádvoří pavilónu Qing’an, se konečně odlepily od země. Cheng Qian nedokázal přijít na to, co by měl v takovou chvíli říct, tak svého nejstaršího bratra jen bezradně pozoroval z dálky.

Yan Zhengming byl takový už jako dítě. Nesnášel studená sedátka a odmítal se na ně posadit, nikdy to však neřekl přímo. Místo toho jen postával opodál s výrazem plným nelibosti a čekal, až mu zástup sloužících a taoistických chlapců přečte myšlenky. Měl jich kolem sebe tolik, že se vždy našlo pár chápavých, kteří včas zareagovali a ušetřili ho nutnosti promluvit.

Jenže teď proti němu stál kus studeného nefritu jménem Cheng Qian s přímo legendární schopností nepochopit naznačené.

V Yan Zhengmingovi probíhala bitva mezi důstojností a touhou dosáhnout cíle, než konečně přišel na to, jak ze své „zoufalé“ situace ven. Jeho myšlenky nabraly nečekaný směr: Když měl Cheng Qian dost troufalosti, aby se mu v Kamenném jádru vyznal, co kdyby byl teď trochu nestydatý on?

Zaklonil hlavu a naráz vypil všechno víno z nefritového džbánu. S odhodláním posíleným alkoholem se otočil na patě a s důstojným výrazem se vydal zpět k Cheng Qianovi, kterému bez okolků oznámil:

„Dnes nikam nejdu.“

Ta změna přišla rychleji než otočení stránky. Mysl vůdce sekty Yana byla skutečně nepředvídatelná.

Cheng Qian nevěděl, jak na to zareagovat. „Uh… co?“

Yan Zhengming po něm střelil pohledem. „Co co? Chceš k tomu něco říct?“

Cheng Qiana nenapadalo nic, co by říct měl, ale spousta věcí, které by určitě říkat neměl.

„Ať mi tvůj taoistický chlapec nanosí vodu na koupel,“ nařídil Yan Zhengming tónem, jako by si tu dopřával koupele denně.

Cheng Qian tam stál jako omámený a jeho představivost se na okamžik rozběhla na plné otáčky. Pak se otočil a se zběsile tlukoucím srdcem odešel.

Na zadním dvoře jeho rezidence se nacházelo malé jezírko, v němž neustále proudila sladce chutnající voda, tak průzračná, až bylo vidět na dno. V přítoku potůčku do jezírka bylo umístěno očišťující kouzlo, díky němuž byla voda neustále čistá a vhodná k pití.

Cheng Qian nešel obtěžovat Teng Huanga ani nikoho jiného, ale pustil se do práce sám. S jistou nešikovností použil formuli, která vodu v jezírku ohřála tak, že se z ní začala valit pára. Celé okolí za chvíli připomínalo výjev z nějaké nesmrtelné říše.

Přikrčil se u jezírka a vyzkoušel teplotu. Po vší té péči měl utkvělý pocit, jako by se mu domů nastěhovala kočka, jejíž potřeby není snadné uspokojit, a která je navíc strašně otravná – ale přesto mu její obskakování přináší jisté potěšení.

Právě když se Cheng Qian chystal postavit, ucítil těsně za sebou přítomnost svého nejstaršího bratra.

Yan Zhengming stále posílen vínem nabral odvahu, sklonil se k němu a objal ho kolem pasu.

Pravda byla, že měl zpocené dlaně, které si teď nenápadně otřel o Cheng Qianův látkový opasek. Svá další slova líně protáhl a dodal jim náznak zdánlivého klidu, naprostého opaku k jeho skutečným pocitům: „Máš to tu pěkné. Nevykoupeš se se mnou?“

Cheng Qian chvíli mlčel. „Nejstarší bratře, ty se chvěješ? Je ti zima?“ vyhrkl.

V půvabné scenérii jezírka nastalo trapné ticho.

Cheng Qianovi došlo, že nejspíš zase něco přehlédl, a rychle se pokusil o nápravu. „To asi ne, je tu…“

Nedokončil. Jeho nejstarší bratr, do běla vytočený ponížením, ho bez okolků popadl a strhl ho s sebou do jezírka. Voda, podle Cheng Qiana až příliš horká, mu okamžitě promáčela šaty a přiměla ho k zachvění. To už ho Yan Zhengming silně přitlačil ke břehu a zíral na něj planoucím pohledem. Horká voda mu natlačila alkohol přímo do hlavy, takže volnou rukou zvedl Cheng Qianovu bradu a konečky prstů lehce přejížděl po jeho mokré tváři.

Když se dostal až sem, rozhodl se, že do toho skočí rovnýma nohama, a beze slova svého třetího bratra políbil.

Voda byla horká a Yan Zhengmingovy dlaně ještě žhavější. Cheng Qian najednou nemohl popadnout dech a mimoděk se zavrtěl. Yan Zhengming ho při tom nepatrném pohybu okamžitě pustil a trochu se stáhl.

Cheng Qian na tom teď nebyl o moc lépe než on. Lapal po dechu jako ryba vytažená z vody a když se setkal s Yan Zhengmingovým nejistým pohledem, v němž se mísila nevyslovitelná touha překročit hranice se strachem to skutečně udělat, srdce se mu sevřelo.

Po chvíli přemýšlení se zeptal tichým, poněkud napjatým hlasem: „Nejstarší bratře, ty chceš… ty se mnou chceš duálně kultivovat?“

Yan Zhengming oněměl s pocitem, že teď by se měl otočit, utéct a jít se někam vyplakat.

„Ty jsi nějaký zkušený, když znáš i duální kultivaci,“ zavrčel, protože nevěděl, jak jinak reagovat. „Duální kultivace, no do prdele! Prostě tě mám rád a chci ti být co nejblíž! To snad nemůžu?“

Jakmile Yan Zhengming vypustil páru, nejistě líbl Cheng Qiana do koutku úst a dotčeně se zeptal. „Lituješ toho?“

Slova „být ti co nejblíž“ vyvolala v Cheng Qianovi vzpomínku na scénu s démonickými kultivujícími, jíž byl svědkem v Zhaoyangu. Zrovna taková vzájemná blízkost mu nepřipadala jako něco příjemného, spíš to měl v paměti jako na pohled nesnesitelné.

Jenže ta těžko snesitelná vzpomínka mu v hlavě vyvolala velmi zvláštní představy. Bylo to jako tenkrát, když coby mladý chlapec procházel nad Údolím srdečního démona. Shlížel z výšky dolů a jasně cítil nepopsatelné nebezpečí, přesto natáhl krk, aby se podíval lépe.

„Jsi hlučný,“ řekl.

Usoudil, že jeho vzrušení možná pramení z tolika let zdrženlivosti. Odsunul tedy vzpomínky na povrchní zkušenost ze Zhaoyangu a začal Yan Zhengmingovi nešikovně strhávat promočené oblečení. Když s tím skončil, chvíli zůstal zmatený a netušil, jak pokračovat. Zastavil se a snažil se z hlavy vydolovat jakoukoli informaci o tom, jak to dělají jiní lidé.

Najednou zalitoval, že se v Zhaoyangu nedíval pozorněji. Poprvé v životě pocítil význam rčení „litovat nevědomosti, až když přijde čas znalosti využít.“

Litoval jen do chvíle, než byl prudce přitisknut k okraji jezírka a veškeré otázky se mu vypařily z hlavy.

Yan Zhengming to v sobě dusil příliš dlouho, příliš dlouho s tím bojoval a teď ho ani nenapadlo hrát si na zdvořilost.

…

Od této chvíle si Boční pavilon začal nárokovat nový obyvatel.

První den Yan Zhengmingova pobytu spal Cheng Qian nezvykle dlouho. Jakmile otevřel oči, spatřil rozzářenou tvář svého nejstaršího bratra a v srdci pocítil sladkost. Přestože se na jistých místech cítil trochu nepříjemně, nešlo o nic zásadního. Yan Zhengming neměl moc chvil, při nichž by byl takto otevřený a ukazoval své skutečné pocity, a tak nebylo na škodu nechat ho chvíli věřit, že si může dělat, co chce.

Třetího dne Yan Zhengmingova pobytu už se Cheng Qianovi začalo zdát, že je toho trochu moc. Kvůli neustálému rozčilování se nebylo v sídle „ticha a klidu“ ani ticho, ani klid. Navíc nejstarší bratr byl strašně přilnavý. Vůdce sekty Yan měl velmi osobitý způsob, jak se na někoho přilepit, zcela odlišný od typické přítulnosti. Pokaždé jen nejasně naznačil svůj záměr a počkal, až se druhý chopí iniciativy. V tu chvíli se k němu přitiskl zpátky a nasadil panovačné vzezření, kterým v podstatě oznamoval: „Je tak těžké být tvůj nejstarší bratr, podívej, jak jsem nucený tě rozmazlovat.“

Když Cheng Qian nereagoval nebo někdy neměl chuť s ním tuhle hru hrát, musel se připravit na to, že bude celý den otravován.

Poté, co ho několikrát záměrně ignoroval, se hlučný vůdce sekty Yan nakonec rozčílil: „Netvrdil jsi, že budeš vždy stát po mém boku? Uteklo sotva pár dní a ty jsi ze mě unavený! Přesně jak se dalo čekat od někoho, kdo je od dětství jak bělooký vlk!“¹

Cheng Qiana rozbolela hlava. „Nejstarší bratře, můžeš ještě na pár let ušetřit můj život?“

Vůdce sekty Yan se tak rozzuřil, že vyběhl do bambusového lesa, aby trénoval s mečem, a za jedno odpoledne proměnil vzrostlé zelené kmeny ve slunečnou mýtinu. Chtěl z pavilónu Qing‘an odejít, ale zároveň nechtěl, takže když přišel večer a s ním jemný deštík, rozzlobeně si to rázoval zpět. Potom počkal na Cheng Qiana, vracejícího se z návštěvy čtvrtého bratra, a nechal ho, ať se nad sebou zamyslí.

Dny míjely. V mžiku nastalo období dešťů a ty klapavé zvuky kapek neustávaly ve dne ani v noci.

Dnes, když se Cheng Qian znovu chystal sejít z hory a Han Yuana navštívit, na něj Yan Zhengming zavolal.

„Přines mu tohle.“ To bylo poprvé po dlouhé době, co vzal přítomnost jejich čtvrtého bratra na vědomí. Hodil Cheng Qianovi malou perlu velikosti fazole a Cheng Qian ji chytil. Byla na dotek studená, ale vlhkost všudypřítomné dešťové vody jako by s jejím dotekem zmizela.

„Tyhle Voduodpuzující perly se mi podařilo získat ze Západního paláce během prvních let našeho vyhnanství,“ prohodil Yan Zhengming. „Blíží se patnáctého, termín Tang Zhenovy schůzky. Nedovol, aby si udělal ostudu tím, že bude vypadat jak utopené kuře.“

I když mu na něm očividně záleželo, stále si zachovával výraz absolutního nesouhlasu a opovržení.

Když se Cheng Qian vznesl na meči, všiml si u paty hory Tai Yin Tang Zhena.

Tang Zhen se projevil jako velmi nenáročný host. Kromě prvního dne, kdy dorazil na horu Fuyao a Li Yun ho po ní osobně provedl, žil jako v ústraní a jen zřídkakdy opouštěl nádvoří svého pavilonu.

Teď držel v ruce deštník z olejového papíru, aby se uchránil před deštěm i bez spotřebovávání duchovních sil. Nijak mu nevadilo, že má navlhlé rukávy roucha, a klidně se v dešti procházel.

Cheng Qian nechal Mrazivé ostří klesnout k zemi a zdvořile Tang Zhena pozdravil.

Ten se usmál. „Míříš k Mříží deseti? Můžeme jít spolu.“

Oba byli tiší, necestovali na mečích, ale kráčeli po úzké horské stezce omývané deštěm. Zvuk větru a kapek byl tak jemný, až to vypadalo, jako by čas kolem nich zpomalil.

„S tebou po boku, bratře Tangu, mám pocit, že mi ubývá starostí.“

„Smrtelníci žijí životy plné průměrnosti a honby za zásluhami, slávou, výhodami a bohatstvím. Kultivující má stokrát nebo i tisíckrát více času, přesto se ženou za svou kultivační základnou a zvyšováním úrovně. Všichni kráčíme světem, zmítání jeho proudy, a při každé chvíli váhání se vzdalujeme velkému Tao. Nemůžeš si dovolit polevit. Zato já jsem jen chodící mrtvola, takže je přirozené, že se nemusím za ničím hnát.“

Cheng Qianovi to přišlo zvláštní. Pokud se za ničím nežene, proč jde tak ochotně řešit Han Yuana?

Tyto pochybnosti však v mžiku zmizely. Neměl mnoho přátel, o to víc si každého vážil a nebyl ochotný je bezdůvodně podezírat. Odpověď na jeho otázku ho stejně moc netrápila. „Myslím, že občasná procházka přijde vhod, ale pokud bys každý den chodil takhle pomalu, nepodobal by ses za chvíli staré želvě?“

Tang Zhen s úsměvem změnil téma. „Schůze patnáctého se už blíží. Co má váš vůdce sekty v plánu? V této bitvě byl démonický drak poražen, Úřad pro nebeské záležitosti padl, Čtyři svatí byli oslabeni a o život tu přišla více než polovina elity z hory Mulan. Ostatní menší sekty nebudou schopny žádných velkých akcí, takže novou vůdčí silou by mohla být právě Fuyao. Je třeba na to myslet, až se bude mezi velkými sektami přerozdělovat moc.“

„Náš vůdce sekty nemá ambice rozkazovat celému světu a nechat ostatní se mu klanět. Chce jen to, aby ho cizí lidé tolik neotravovali. Kdysi byl dokonce příliš líný sektu opustit, a po tolika letech putování to s ním bude po návratu nejspíš jen horší.“

„Yan Zhengming je nepřehlédnutelný, ať už jako vůdce sekty nebo kultivující meče. Jeho přístup, tedy nechat věci plynout, je v souladu s pravým smyslem Tao. A pokud se k tomu přidá jeho neuvěřitelný přirozený talent, mohl by se v budoucnu skutečně pokusit dosáhnout nesmrtelnosti.“

Od svého založení sekta Fuyao nikdy nekladla důraz na získání nesmrtelnosti, protože kráčela cestou „Lidství“. I světem otřásající talenty jako Tong Ru upřednostňovaly dědictví sekty před osobním kultivačním pokrokem.

Tang Zhen byl však člověk zvenku, takže to Cheng Qian příliš nerozváděl. Místo toho odpověděl: „Děkuji za tvá vlídná slova.“

„Pokud však mluvíme o nesmrtelnosti, ty jediný jsi obdržel skutečné požehnání Nebes.“

„Proč to říkáš?“

„Kultivace a zušlechťování nástrojů může být dost podobné. Třetí princ, který sám ze sebe vytvořil Kostěné pole, šel právě touto cestou. Kultivační praxe je zoufalý boj s Nebesy. Pokud něčí podstata stagnuje, do jejich prvotní duše se nemůže přenést nová duchovní síla a jejich život bude zkrácen. S tebou je to jiné. Nefrit zhušťující duše je od přírody schopen absorbovat energii světa.“

Cheng Qiana to moc nezajímalo. „Nefrit a lidé jsou si podobní v tom, že ani jeden z nich se nedožije pádu Nebes a Země. Po dosažení stádia prvotní duše se necítím nijak odlišně.“

„Je toho víc,“ nesouhlasil mírně Tang Zhen. „Vykultivoval jsi Nefrit do podoby masa. Prošel jsi nebeským soužením, takže máš polosmrtelné tělo. Kdybys zůstal kultivovat uvnitř ledového jezírka v údolí Mingming, nepřetržitě by tě zásobovalo duchovní silou pocházející ze stejného zdroje jako tvoje tělo. Tvá kultivační základna by nestagnovala. Možná bys nevystoupal na Nebesa, ale mohl bys žít věčně… neber to tak, že ti vnucuji svůj názor. Jen popisuji, jak to je.“

U člověka, jako byl Tang Zhen, nebylo jasné, zda tím někam směřuje nebo jen skutečně vykládá fakta, ale Cheng Qianovi to šlo jedním uchem tam a druhým ven. „Nefrit jsem si půjčil jen proto, abych si vytvořil tělo, protože je skvělé být člověkem. Nijak netoužím proměnit se v kus kamene.“

Tang Zhen se na něj dlouze zadíval a pak kývl. „V tom s tebou souhlasím.“

„Když už mluvíme o duchovních předmětech, ty jsi velmi znalý, bratře Tangu. Slyšel jsi někdy o ‚Poslechnout jsoucno‘?“

Výraz Tang Zhena se změnil. „Jak jsi přišel na to, že Poslechnout jsoucno je duchovní předmět a ne osoba nebo technika?“

Cheng Qian se usmál, zdánlivě lhostejně. „Prostě mi to tak připadalo. Proč?“

„Ach, je to velmi stará legenda. Někteří tvrdí, že člověk, který ovládá Poslechnout jsoucno, může slyšet zvuky z vyšších sfér, ale nikdo netuší, zda je to pravda.“ Tang Zhen plynule přešel k dalšímu tématu: „Kultivující Han má vychýlenou qi, takže se obávám, že nakonec neunikne smrti. Bude pro něj těžké vyhnout se těžkostem, ale patnáctého za něj budu bojovat, jak jen to bude možné. I kdyby měl být uvězněn, zasadím se o to, aby to bylo na hoře Fuyao.“

Cheng Qian si mohl jen povzdechnout „Toho si cením.“

Byla to hezká myšlenka, ale bohužel neměla šanci na úspěch.

Když patnáctého dne dorazili k Tai Yin i ostatní z hory Fuyao, bylo už tam mnoho dalších sekt.

Tentokrát sem přišli vysoce postavení členové, ale ne zase příliš vysoce. Po boji v Kostěném poli se všichni vrátili domů, aby se zotavili, a nyní jen vyslali jednoho nebo dva zástupce, kteří měli přednést jejich stanovisko.

Velké sekty seděly odděleně po stranách, prostřední čestná pozice zůstala volná.

Cheng Qian pohlédl na Tang Zhena a ten přikývl. „Ano, je vyhrazeno pro vaši sektu.“

Yan Zhengming na to prázdné místo zíral. Možná ho vyhradili pro ně, ale mají se tam uvelebit jak kachny, donucené hřadovat?

Neřekl ani slovo, jen se propletl davem. Měl stejné způsoby jako vždy, ignoroval všechny ostatní a našel si koutek, kde se nemusel mačkat s ostatními. Pak nařídil Nian Dadovi, aby použil Kamenné jádro. Když se ke své spokojenosti separoval od zbytku světa, jednoduše vešel dovnitř domku.

Tang Zhen si zavrtěl hlavou a vyzval Liu Langa, aby společně vystoupili na zbytky plošiny Mříže deseti. Nakonec to byl on, kdo svolal toto shromáždění, takže nemohl zůstat stranou jako sekta Fuyao.

Kamenné jádro bylo ve své samotě docela výjimečné. Liu Lang se neubránil obdivu. „Přál bych si, abych jednou mohl být jako vůdce sekty Yan.“

Tang Zhen za chůze naklonil hlavu. Liu Lang pokračoval: „Taoističtí chlapci na hoře Fuyao říkali, že byl takový už jako chlapec, chtěl jen obdivovat květiny a hrát si s ptáky. Později ho osud donutil na sto let sestoupit z hory, a po cestě plné utrpení se stal mocným. Nyní se vrátil na místo, odkud vyšel, ale jeho cíle jsou stále stejné. Svět s ním nijak nepohnul… když odhlédneme od toho, že jeho snahy se zdají být poněkud mdlé, opravdu ho obdivuji.“

Tang Zhen bezvýrazně kývl. „Je to opravdu vzácné.“

Pak zvedl hlavu a pohledem apaticky přejel přes kultivující zaplňující celý prostor. „Je škoda, že i když ho svět nezměnil, pravděpodobně ho nedokáže tolerovat,“ pronesl se stopou sklíčenosti. „Lidé jako on nemívají dobré konce.“

Než mohl Liu Lang odpovědět, Tang Zhen máchl rukávy a vystoupal na zbytky pole.

Po několika zdvořilostních formalitách, které si situace žádala, přešel Tang Zhen přímo k věci. „Moje osoba si netroufá vzít z vlastní iniciativy do rukou tak vážnou věc, takže vás dnes musím všechny obtěžovat. Osobně se domnívám, že pomsta za křivdy nemusí být nutně dobrá věc a že smrt nemusí být vykoupením. Co si o tom myslíte?“

Když jeho hlas dozněl, slova se ujal stařešina z Vesnice Bílého tygra: „Devět mudrců z Chodců nočních můr zahynulo v Mříži deseti a démonický drak je zadržen. Zbylé démonické kultivující nikdo neřídí. Ano, přísaha krve svázala ty, kteří vešli do Mříže deseti, ale ne ostatní démony, kteří nectí žádné zákony ani bohy. Nikdo je nedrží zpátky, každý z nich způsobuje chaos a zhoršuje už tak špatnou situaci. Jak to vidím já, bylo by lepší…“

Han Yuan ho bez nejmenší známky vděku přerušil: „Chodci nočních můr nikdy své podřízené neomezovali. Pokud chcete někoho vinit, obviňujte sami sebe z toho, že si neumíte uhlídat vlastní území. Nečekejte, že to budu řešit za vás.“

Ten starší Han Yuana neznal osobně, byl pouze pověřen přednést několik vstřícných slov. Poprvé v životě narazil na tak neuvěřitelně lhostejného člověka, a úplně mu došla řeč.

„Když si o to ten démon takto řekl, na co chcete čekat?“ pronesl ledově někdo vedle něj. „Bylo by lepší ho zabít a zbavit se ho nadobro.“

Mluvčím byl Bian Xu, mistr Síně Černé želvy. Člověk jeho postavení by se do záležitosti neměl sám zapojovat, ale zášť z toho, že mu Han Yuan zabil syna, mu nedopřávala klidu. Bian Xiaohui byl mrtvý teprve rok, ale jeho otec už měl zcela bílý vous i vlasy, což jasně ukazovalo na zoufalství, přicházející s blížícím se koncem života.

Přitom patřil ke Čtyřem svatým. To, že i takového člověka čekal pád, opravdu nutilo k zamyšlení.

„To by se ti líbilo, že?“ odsekl Han Yun se stejnou tvrdostí. „Nechat démonické kultivující a všechen podobný odpad zemřít, abyste tu mohli žít jen vy, vždy tak vědoucí a oddaní Tao. To by bylo tak krásné!“

Uvnitř Kamenného jádra se Yan Zhengming naklonil k Li Yunovi. „Nemohl bys ho nějak umlčet?“

Ten se zamračil. „Bian Xua? To by asi bylo obtížné.“

„Mluvil jsem o Han Yuanovi!“

„Jistě.“ Li Yun se obrátil k Cheng Qianovi. „Vidíš ten velký strom naproti Han Yuanovi? Malý Qiane, pošli tam naši sestru. To mu spolehlivě zavře pusu.“

Po krátké chvíli se Loužička proměnila ve velkého ptáka a vyletěla z Kamenného jádra s Cheng Qianem na zádech. Přistála ve větvích vzrostlého stromu, v nejvhodnější pozici, z níž mohla s Han Yuanem svádět souboj v zírání.

Její ohnivě rudá pera visela dolů a rozhodně je nešlo přehlédnout. Jakmile si jí stále ještě řečnící Han Yuan všiml, okamžitě zavřel pusu a poslušně ztichl.

Li Yuan spokojený sám se sebou vysvětlil: „Náš malý bratr si prošel v životě spoustou tragédií. Jeho život byl plný krve a slz, mohu-li to tak říct, ale když to všechno sečteš, ve skutečnosti ho nejvíc zasáhla smrt malého Qiana. Všiml sis, že jeho srdeční démon zeslábne pokaždé, když ho potká? A pak je tu naše sestřička, se kterou měl jako mladý nejlepší vztah. V den, kdy vybuchla jeho démonická povaha, tvrdil, že chce vytrhnout její kost yao, což v něm vzbuzuje jistý pocit provinilosti. Pokaždé, když ji vidí, trochu svého srdečního démona potlačí.“

Hrdě zvedl hlavu a cítil, že je jednoduše až příliš schopný.

Yan Zhengmingova tvář při jeho vysvětlování temněla a nakonec ho praštil vějířem přes hřbet ruky. „Ne, to jsem si vážně nevšiml. Sklapni už.“

Li Yun ztichl s podezřením, že zřejmě nevědomky šťouchl do vosího hnízda.

Taktika každopádně zabrala. Bian Xu byl přeci jen starší, takže musel zachovávat jisté dekorum. Jakmile se jeho hádka s Han Yuanem stala jednostrannou, bylo to jako tleskat jednou rukou, takže musel po chvíli ustoupit. Dokázal jen na závěr vyhrknout: „Odpusťte starému vetchému člověku se slabou kultivací. Je pro mě těžké zbavit se nenávisti vzešlé ze smrti mého dítěte. Síň Černé želvy nemůže žít pod stejným nebem jako tento muž. Dnes musí zemřít!“

Po těch posledních slovech se nepřátelství vůči Han Yuanovi zase na chvíli probudilo a všichni začali mluvit jeden přes druhého.

Zezadu je přehlušil silný hlas: „Démonický drak je vinen a celý svět to ví. Kdybychom s ním neměli žádné spory, nebylo by potřeba se zde vůbec scházet, takže téma nepřátelství není třeba zmiňovat. Věřím ale, že kultivující Tang mluvil rozumně. Jaký význam má definitivní trest smrti? Nebylo by lepší nechat ho žít a odčinit své skutky?“

Všichni se naráz otočili a spatřili muže v nejlepších letech, přicházejícího s několika učedníky. Působil elegantně, vznešeně a ušlechtile.

Starší z Vesnice Bílého tygra, který mluvil jako druhý, vstal a ihned pozdravil. „Pane Vesnice.“

Takže tohle byl zač!

Pán Vesnice přikývl, upravil si rukávy a sepjal ruce směrem k Bian Xuovi. „Bratře Biane, dlouho jsme se neviděli.“

Cheng Qian si prohlížel nově příchozího z vrcholku stromu se zamračeným výrazem. Pak se mu oči rozšířily. Vždyť to byl ten blázen, ten starý šílenec z Plošiny poutající nesmrtelné, Ji Qianli! Proč se ale přetvařoval?

 -Předchozí-    -Kapitoly -    -Další-

Poznámka překladatele: To bylo krásné. Ale kdyby tam bylo trooošičku víc detailů, vůbec bych se nezlobila. (*/ω＼*)

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

---

1 Čínské rčení „bělooký vlk“, bái láng) označuje někoho, kdo je podvodný, zrádný nebo nevděčný, tedy někoho, kdo se chová jako vlk, ale vypadá nevině (bíle). Například člověk, který se navenek tváří jako přítel, ale ve skutečně škodí, případně skrývá zlé úmysly. Rčení „bělooký vlk“ má historické kořeny v čínské literatuře a folklóru, kde vlci byli často symboly nebezpečí a zrádnosti. ^↩