Braennino: Liu Yao Kapitola 93: Tající čas a stékající slzy

Když se Cheng Qian probudil, zjistil, že leží v Kamenném jádře. Artefakt se proměnil ve stejné nádvoří, jaké využili tehdy ve věži Šarlatového ptáka. Připomínalo to malou oázu klidu.

Na čele mu jemně spočívala čísi ruka.

Cheng Qian ji stáhl dolů a otevřel oči, jen aby zjistil, že leží na klíně svého nejstaršího bratra.

Yan Zhengmingovu dlaň pokrývalo několik nových drobných ranek a při bližším pohledu si všiml i mozolů od cvičení s mečem. Zatímco nerovnosti jeho dlaně vyprávěly o útrapách současných i minulých, hladký hřbet ruky zůstal takový jako kdysi – elegantní a neposkvrněný starostmi.

Yan Zhengming se podrobnému prohlížení své ruky nebránil, jen pozvedl obočí s náznakem netrpělivosti. Nakonec pronesl: „Jestli jsi vzhůru, tak koukej vstát. Už mi z tebe zdřevěněly nohy.“

Cheng Qian byl tak slabý, že se jen opřel o jeho stehno a upřeně na něj zíral.

Yan Zhengming se pod tím pohledem ošil. „Málem se z tebe stala ledová mrtvola. To tě snad naučí, aby ses příště tak nepředváděl!“

Cheng Qian netušil, který z jeho svalů ho zradil, ale z ničeho nic si bez jakéhokoliv varování přiložil Yan Zhengmingovu ruku k ústům a jemně ji políbil na hřbet.

Tím spolehlivě umlčel další proud výčitek svého nejstaršího bratra, který nepatrně nasál vzduch, zadržel dech a zároveň se zachvěl. Pokusil se zachovat nevzrušený výraz, ale tělo ho zradilo. Úplně cítil, jak se jeho zdánlivý klid začíná rozpouštět.

Na chvíli ztuhl, ale pak s vážným výrazem, s nímž by klidně mohl vystoupit na nějakém sněmu, zašeptal: „Aspoň vím, že nejsi vážně zraněný, když máš pořád chuť flirtovat s vůdcem své sekty!“

Ke konci se mu do hlasu vloudila něžná touha. Bylo zcela jasné, že navzdory svým slovům po flirtování naprosto touží.

Bohužel pro něj, Cheng Qian neměl v těle ani jedinou romantickou kost. Jedna jeho polovina ukazovala překypující, upřímné city, zatímco ta druhá trousila strohé a banální prohlášení, a uprostřed toho stálo jeho tělo jako ledový sloup, schopný podepřít nebesa i zemi.

Onen ledový sloup v tématu nepokračoval, místo toho se otočil, objal jej a zabořil mu tvář do břicha.

V Kamenném jádře bylo ticho. Chaos uplynulého dne se Cheng Qianovi bouřlivě promítal v hlavě. Všechno to o Slibu deseti, Poslechnutí jsoucna, spravedlivé cestě, démonické cestě… domněnky mu chaoticky vířily hlavou, až vše potlačila nejpalčivější potřeba: „Nechám to teď být. Nejdřív si zdřímnu.“

Známá Yan Zhengmingova vůně se smísila s hořkou vůní léků. Cheng Qian se uhnízdil v jeho náručí, srdce se mu zklidnilo a on si vybavil absurdní sen o manželce, který měl ve vesnici Fuyao.

Jediné manželské páry, s nimiž měl v dětství zkušenosti, představovali sedláci a vesničané, kteří se spojili, aby si navzájem ulehčili život. Tito smrtelníci celý život pracovali, žili spolu a hádali se, ale nikdy nikoho z nich neviděl sdílet nějakou zvláštní náklonnost. V letech, kdy nekultivoval, byl v ústraní nebo se toulal po světě, a měl úplně jiné starosti. Než se mohl v tématu vzájemné náklonnosti jakkoliv vzdělat, hrnec lásky mu byl vychrstnut přímo na hlavu.

Mohl se spolehnout pouze na sebe, což znamenalo tápat kolem jako kuře bez hlavy.

Yan Zhengminga jeho objetí zaskočilo. Ruce mu chvíli visely ve vzduchu po stranách Cheng Qianova těla a na chvíli ztuhl, neschopen jakéhokoliv pohybu. Když pochopil, že ho jeho třetí bratr nemá v úmyslu se pustit, napůl pobaveně napůl bezradně se zeptal: „Co to děláš?“

Cheng Qian trochu naklonil obličej, zamlžené oči napůl zavřené, a vyčerpaně se na něj usmál: „Nejstarší bratře…“¨

Yan Zhengmingova duše byla tím pohledem uchvácena. Bezděčně zadržel dech a upřeně na něj zíral s očekáváním, co řekne dál.

Když se čekání až příliš protáhlo, Yan Zhengming nakrčil čelo.

Cheng Qian usnul?

Teprve tehdy si vůdce sekty Yan uvědomil, že se nechal poněkud unést. Opatrně položil jednu ruku na Cheng Qianův pas, zatímco druhou mu jemně sbíral vlasy, které se mu rozlily po kolenou. „Takhle mě volat a pak nic neříct,“ zamumlal sám pro sebe. „Jsi opravdu čím dál drzejší.“

Cheng Qian, stále napůl bdělý, náhle promluvil; velmi přímo, bez jakéhokoliv dvojsmyslu: „Nevím, jak se k tobě mám ‚chovat hezky‘ Tak chci jen říct, že ať se stane cokoliv, vždy budu stát po tvém boku.“

V tu chvíli zůstal Yan Zhengming jako opařený. „Co jsi to říkal?“ ujistil se.

Vše podstatné bylo řečeno. Cheng Qian odmítal znovu promluvit, pevně ho objal a mírně zaklonil hlavu. Tentokrát se opravdu chystal usnout.

Yan Zhengming ho však chytil za ramena a odmítal to nechat být. „Měďáku! Co jsi právě řekl? Zopakuj to!“

Cheng Qian, kterému bylo tak násilně bráněno ve spánku, si pomyslel: „Jsi tak zatraceně hlučný! Nemůžeš nechat člověka odpočinout?“

Ta slova mu však nešla přes rty. Ke svému zděšenému překvapení zjistil, že skutečně přišel den, kdy neměl to srdce Yan Zhengmingovi vynadat.

Zvedl tedy prst k ústům, oči stále zavřené. Koutky rtů se mu pohnuly a ukázaly jemný úsměv.

Yan Zhengmingovi zrudly oči a hruď se mu sevřela.

Doteď měl stále podezření, že důvod Cheng Qianova vyznání v Údolí srdečních démonů spočíval v tom, že odhalil podstatu jeho vnitřního démona. Bál se, že to od něj byl účelový manévr, aby mu pomohl nepodlehnout a nedostat se do odchylky qi. Strachoval se, aby se nakonec necítil chycený do pasti kvůli vlastním citům, které nemusely být pravé, nebo jejichž skutečnou podstatu plně nechápal.

A i pokud ty city byly upřímné, co kdyby se kvůli tomu v budoucnosti zbrzdila jeho kultivace? Nelitoval by?

Jenže po vyslechnutí těchto slov pocítil, že i kdyby v budoucnu Cheng Qiana skutečně naštval nebo ho unavil, být po jeho boku mu bude stačit po celý zbytek jejich nekonečných životů kultivujících.

Cheng Qian totiž vždycky plnil své sliby. Nikdo na světě v tom neměl tak jasno jako on.

…

Celá přísaha u Mříže deseti na úpatí Tai Yin se nakonec změnila ve frašku.

Tang Zhenova obří deska osmi trigramů, neznámý božský artefakt, se rozbila hned po prolomení Mříže. Její zbytky se elegantně snesly z nebe přímo na mrtvoly uvnitř ní. Přísaha krve však stále platila, takže podle dohody dopadla současná situace pro démonickou stranu prohrou.

Jaká škoda, že to teď bylo každému jedno.

Třetí princ vyletěl do povětří a zemřel. Kostěné pole bylo rozbité, a jen co přeživší kultivující popadli dech, vyrazili do útoku na Xuan Huanga, který uvízl v patové situaci s Tang Zhenem.

Jakmile bylo po všem, donedávna nepřátelský dav si vyměnil rozpačité pohledy a nikdo vlastně netušil, co dál.

Ten, kdo je sem všechny přiměl přijít pomocí prastarého Svitku porážky démonů, byl koneckonců Úřad pro nebeské záležitosti. Válka sice začala slibně, ale konec byl tragický, protože v Mříži deseti zemřelo mnoho skvělých kultivujících. Potom přišlo Kostlivé pole, smrtící past a porušení míru ze strany Úřadu a třetího prince, jehož ovládnuté loutky měly na svědomí nejvíc životů ze všech. To byl krvavý dluh, který nebylo jak splatit.

Jenže na druhou stranu, ten, kdo obětoval vlastní život, aby rozbil Kostěné pole a všechny osvobodil, byl vysoce postavený člen téhož Úřadu.

Jestli se milostné trojúhelníky zdály znepokojivé, tak co teprve tenhle trojúhelník nenávisti.

Na úpatí Tai Yin zbyla spoušť. Odnášeli se mrtví a hojily se rány. Devět mudrců bylo po smrti a ze zbylých démonických kultivujících jen málokdo vyvázl nezraněn. Většina tak postupně odešla ze strachu, že utrpí ještě větší ztráty.

Podle přísahy měl Han Yuan dobrovolně jít s Úřadem pro nebeské záležitosti do hlavního města, ale členové Úřadu se navzájem zmasakrovali a moc jich tu nezbylo. Wu Changtian byl mrtvý, Xuan Huang byl zlynčován a odsouzen všemi velkými sektami, zatímco You Liang plný hněvu a bolesti zmizel s Wu Changtianovým prázdným rouchem. Nikdo další významný tu nebyl a zbylý potěr se bál Han Yuana provokovat, i když byl potlačený přísahou krve.

V důsledku toho se nejstrašnější démon na světě znuděně povaloval u dveří Kamenného jádra. Dovnitř nevstoupil, ale ani se od něj příliš nevzdaloval.

Li Yun tiše vyšel ven a chvíli ho s komplikovanými pocity pozoroval. Pak k němu natáhl ruku s úmyslem mu poklepat na rameno. Visela ve vzduchu hodnou chvíli, načež smutně klesla zpět. Poněkud omámeně si uvědomil, že ten před ním už není klukem, s nímž chodil vybírat ptačí hnízda.

Han Yuan se otočil po zvuku, pohlédl na něj, ale nevydal ani hlásku.

„Co máš v plánu?“ zeptal se Li Yun.

Han Yuan se nad tím zamyslel a pak se lehce posměšně ušklíbl. „Záleží nějak na tom, co řeknu?“

Na to neměl Li Yun odpověď.

„Je Cheng Qian v pořádku?“ zeptal se nakonec Han Yuan.

„Jen přišel o většinu sil. Jeho qi se zharmonizuje.“

„Tak? Váš vůdce sekty Yan vypadal před chvílí tak ustaraně, jako manžel, jehož žena má co nevidět porodit.“

Han Yuna stočil pohled na malé nádvoří Kamenného jádra a teprve teď si všiml Loužičky. Dívka seděla na zídce opodál, dívala se na něj, ale blíž nešla.

Buď mu neměla co říct, nebo se ho bála.

Proč předtím vyhrožoval, že jí vytrhne kost yao?

Han Yuan se sám sobě vysmál. Vycítil, že tu nejspíš trochu překáží, otočil se a vydal se zpět ke zbytkům Mříže deseti.

Li Yun krátce zaváhal, ale pak na něj zavolal. Tvářil se úplně stejně, jako když u jeskynního jezírka v horách přiznal, že Han Yuana záměrně navedl, aby šel do zadní části hory – jako někdo, kdo musí sebrat k mluvení notnou dávku odvahy: „Jsi si vědom toho, že hora Fuyao se dodnes neotevřela proto, že mistr přidal do Pečeti vůdce sekty zámek Nebes, Země a Lidskosti?“

Han Yuan mírně povytáhl obočí a chladně na něj pohlédl, jako by říkal: „To je vnitřní záležitost vaší sekty. Co to má společného se mnou?“

Li Yun mu upřený pohled vrátil. „Abychom zámek Lidskostí otevřeli, budeme potřebovat duchovní sílu pěti lidí. Včetně tebe.“

To Han Yuana překvapilo, ale vzápětí zkřivil tvář, jako by dostal facku. Srdce se mu rozbušilo smutnými výčitkami, které neměl s kým sdílet.

„Malý Yuane,“ Li Yun ztišil hlas. „To, v čem tě Třetí princ uvěznil… byla to opravdu Říše tří životů? Co jsi uvnitř viděl?“

Druhý se ušklíbl. „Viděl jsem vás všechny mrtvé. Spokojený?“

Po těch chladných slovech Li Yun na chvíli zmlkl, ale ve tváři měl smutek.

V tu chvíli Loužička, stále na zídce u Kamenného jádra, náhle vážně promluvila: „Říše tří životů je považována za součást cesty Nebes, ale naše sekta Fuyao od pradávna kráčela pouze po cestě Lidskosti. S těmi, kteří jsou lhostejní, chovají se jako kre…ehm, to… to, důvěru… eee…“

Poslední část zjevně naučeného proslovu byla nejspíš příliš vulgární a složitá, protože dívka skončila zmateným koktáním.

Ať už šlo o vzletná slova na začátku nebo hrubosti na konci, rozhodně to neznělo jako její typický způsob mluvy. Han Yuan se lehce usmál. „Řekni vůdci sekty Yanovi, ať si hledí svého, ano?“

S tím poodešel několik kroků, pak se náhle zastavil a v mžiku oka tělo opět změnilo majitele.

Tento Han Yuan se dokonce otočil a na Li Yuna se usmál, následně vytáhl odkudsi z roucha šupinu velikosti dlaně. „Druhý starší bratře, jdi a předej to našemu nejstaršímu bratrovi.“

Li Yun natáhl ruku, aby šupinu letící k němu zachytil. Vypadala jako potřísněná inkoustem, pod slunečním světlem se slabě třpytila a na jejím povrchu vycítil proudící duchovní sílu.

Han Yuan se otočil a ráznými kroky došel k troskám Mříže deseti, kde se s nohama zkříženýma bezstarostně posadil. Svým vzhledem jako by provokoval celý svět: „Jsem tady, ale co mi můžete vůbec udělat?“

Li Yun svíral černou dračí šupinu, chvíli ji pozoroval a pak mávl na Loužičku. „Dej to vůdci sekty.“

„Proč to neuděláš ty?“ zajímala se.

Druhý starší bratr neměl na přemlouvání náladu. Nacpal jí šupinu do ruky a rozkázal: „Běž a hned. To už tě k pohybu nepřiměje ani mé postavení staršího?“

Loužička úplně nepochopila, proč mu na tom najednou tak záleží, ale seskočila ze zídky a vtrhla dovnitř Kamenného jádra.

Scéna, do které vešla, rozhodně nebyla pro její oči. Cheng Qian naprosto nevhodně a bez náznaku ostychu ležel Yan Zhengmingovi v klíně. Navíc byl špinavý! Tam, kde na něm nebyly skvrny od krve, bylo bláto, kde nebylo bláto, tam měl oděv ohořelý. A jejich nejstarší bratr, který byl schopný půl dne kňučet a kvílet, kdykoliv si někdo zapomněl jedinkrát umýt ruce, se k Cheng Qianovi bez okolků nakláněl a zrovna ho líbal na čelo.

Jedna její noha se zasekla na prahu, ani vevnitř, ani venku. Šupinu držela před sebou jako štít.

„Budu potrestána!“ pomyslela si, ale pak se v duchu opravila: „Ba ne, za tohle mě rovnou zabije!“

Yan Zhengming však vypadal, jako by se mu zrovna dostávalo největší cti na světě, a nehodlal si kazit náladu. S naprostým klidem se podíval na Loužičku a zvolna, tiše se zeptal: „Co se děje?“

Setkala se s jeho pohledem, prudce se zachvěla a vyhrkla: „Jestli se ze mě stane duch, budu Li Yuna strašit do konce života!“

Poté, co se vzpamatovala, spěšně odložila černou dračí šupinu na stolek vedle sebe. „Uch, to je jedno. Čtvrtý bratr ti posílá tohle.“

Přikývl. „Řekla jsi mu, co jsem ti řekl, abys mu řekla?“

„Řekla. Řekl, abych ti řekla, že se máš starat o své věci.“

Yan Zhengming si odfrkl a tiše zaklel. Když vzhlédl a spatřil Loužičku, jak na něj stále mrtvě zírá, suše si odkašlal. „Na co se díváš? Chceš ještě něco?“

To byla pro její křehké srdce poslední rána. Trhla sebou, beze slova se otočila a dala se na útěk.

Těsně předtím ještě stihla zakopnout o práh.

…

Han Yuan seděl na místě zbytkového pole už tři dny a dav kultivujících ještě ani nezačal diskuzi ohledně jeho osudu. Démonický drak připomínal horký brambor. Dokud byl na svobodě, všem vadilo, že jej nemohou popravit, ale když ho zajali, nikdo se nechtěl ujmout jeho potrestání.

Prošel světem z Nanjiangu až na sever a v jeho šlépějích tekly potoky krve. Dal vzniknout doslova katastrofě. To se rozhodně dalo označit za čin hodný popravy.

Kdyby zmizel v Mříži deseti, bylo by to pro všechny nejlepší. On ale nejenže odmítl zemřít, ale žil, aniž by mu chyběl jediný kousek těla nebo se dokonce snížila jeho kultivace.

Poněkud nepříjemné.

Sekta Fuyao se zbavila podezření ohledně vztahu s ním a nyní se odmítali zapojit. Lidé z Úřadu, který celý ten nepořádek vyvolal, neměli odvahu na sebe upozorňovat. Zbývající dvě mocné sekty Čtyř svatých nikdy příliš nezasahovaly a k hoře Tai Yin vyslaly pouze běžné členy, jejichž slova neměla velkou váhu. I ti byli navíc tak oslabeni zradou Úřadu, že neměli čas ani chuť se o tuto záležitost starat. Menší sekty buď nebyly dostatečně vlivné, nebo se bály, že svým rozhodnutím sektu Fuyao urazí. Zbýval Tang Zhen, který se však staral o raněné, takže se nenašel nikdo, kdo by vstal a řekl: „Měli bychom toho muže zabít!“

Situace se ocitla na mrtvém bodě.

Když nakonec hrstka učedníků sekty Fuyao vyšla z Kamenného jádra, spatřili stále svobodného Han Yuana, jak vzpřímeně sedí u zbytků pole a rozhlíží se po okolí.

Yan Zhengming mávl rukou, aby Kamenné jádro odvolal, což okamžitě přitáhlo pohledy všech kultivujících. Přiklusal k nim Liu Lang a uctivě se uklonil: „Starší Tang mě poslal s dotazem, kam se teď, vůdce sekty Yane, vydáte?“

„Už mnoho let cestujeme po světě, takže je načase se vrátit zpět do naší sekty,“ odpověděl mu Yan Zhengming. „Mám v úmyslu odpečetit horu Fuyao. Pokud bude bratr Tang souhlasit, nebude na škodu, když se u nás na chvíli zastaví.“

Posluchači s nastraženýma ušima si okamžitě začali šeptat s těmi vedle sebe. Před několika lety bylo jméno Fuyao ještě neznámé, ale po událostech na Plošině poutající nesmrtelné a dění na hoře Tai Yin už nejspíš neexistoval nikdo, kdo by o nich neslyšel.

Dokonce i mezi démony v Nanjiangu se rozšířily zvěsti o tom, že hora Fuyao je plná vzácných pokladů, takže všichni byli zvědavostí bez sebe.

Bohužel pro ně, nikdo neměl odvahu vyzvídat.

Právě tehdy položil Liu Lang druhou otázku, tu, která všechny trápila.

„Vaše pozvání rád vyřídím, vůdce sekty Yane. Starší Tang mě také požádal, abych se zeptal na toto: Jaký je váš postoj k démonickému drakovi?“

Yan Zhengming vrhl pohled na nedaleko stojícího Tang Zhena. Odmítl být prvním, kdo prozradí své záměry. „O této záležitosti by měl rozhodnout Úřad pro nebeské záležitosti, ale protože tu jejich lidé už nejsou, nejspíš by bylo vhodné nechat rozhodnout bratra Tanga, mám pravdu?“

Tang Zhen z dálky sevřel pěst na prsou. „To bych si netroufl. Všichni tady kvůli Kostěnému poli utrpěli tolik ztrát, takže myslím, že bude lepší tuto záležitost odložit a nechat všechny bezpečně se vrátit ke svým sektám. Můžeme se dohodnout, že se zde sejdeme patnáctého příštího měsíce a znovu to probereme?“

Když to dořekl, obrátil se k Han Yuanovi a vlídně pokračoval: „Věřím, že při tvé povaze, kolego kultivující Hane, bys při útěku jistě nerad utrpěl zpětným rázem přísahy krve.“

Han Yuan si chladně odfrkl a ani se nenamáhal na něj pohlédnout.

Jaké srovnání s třetím princem, který se hlásil ke kultivaci spravedlivé cesty! Pokud by Han Yuan skutečně dodržel svůj slib a na jeden měsíc se uzavřel uvnitř zbytků Mříže, vyšel by z tohoto srovnání vítězně jako muž pevných zásad.

Hora Tai Yin byla navíc nedaleko sekty Fuyao, což dávalo jistou šanci, že velké sekty nechají z ohledu na ně Han Yuana nakonec vyklouznout. Když Yan Zhengming viděl, že navenek nestranný Tang Zhen má ve skutečnosti v úmyslu nechat Han Yuana na svobodě, jeho srdce se utišilo.

Pohlédl na svého čtvrtého bratra a pomyslel si: „Pouhá jeho smrt by ten nepořádek neuklidila. Ten blbec si zaslouží měsíc trpět ve větru a dešti.“

Kývl a pevně pronesl: „Jdeme.“

Davy kultivujících pod horou Tai Yin se postupně rozešly. Tang Zhen přijal pozvání a vydal se s nimi na horu Fuyao.

Tři zámky z pečeti už byly otevřeny. Yan Zhengming, stojící na úpatí hory, se zhluboka nadechl. V zákrytu před pohledy ostatních ho Cheng Qian lehce objal kolem pasu.

Hvězdný prach uvnitř pečeti vůdce sekty se rozzářil, duchovní vědomí minulých generací se překrylo se vzdálenou horou a splynulo s ní v jedno.

V prvních letech svého putování se neodvažovali o svém domově zmínit ze strachu, že po něm ostatní zatouží, ale teď se mohli znovu ukázat světu se ctí. Nikdo si netroufl přijít k nim bez pozvání, nikdo se neodvážil je ponižovat nebo jimi pohrdat.

Během uplynulého století byl Yan Zhengming v přítomnosti pečeti zcela bezmocný. Jeho tři zámky se zdály navždy uzamčeny. Nesčetněkrát si zoufal a ještě víckrát si stěžoval na svého mistra. Teprve nyní pochopil, jak hluboký význam v sobě pečeť skrývá.

Pokud by nevydržel, pokud by neprošel všemi zkouškami, jak by byl schopen převzít tak těžké rodové dědictví?

Hora Fuyao se s obrovským třeskem otevřela.

V lidském světě uplynulo sto let, ale scéna před nimi byla stejná, jak polekaní jeřábi vzlétali ze špiček stromů a kroužili mezi vrcholky.

Na úbočí hory se rýsovala deska s okázalou kaligrafií, hlásající ‚Síň poznání‘ – místo, které jejich mistr tak rád obýval, a které tak zoufale neladilo s okolím.

Zdálo se, že se tu na těch sto let zastavil čas. Jako by se nic nezměnilo. Taoističtí chlapci, které tehdy nechali doma, stále postávali po obou stranách horské brány a protahovali se, jako by se právě probudili z krátkého spánku. Všichni šokovaně hleděli na těch několik příchozích, kteří v mládí odešli z domova, a které teď nemohli poznat.

Pečeť uzavírající horu se rozplynula s větrem, zamrzlý čas tál jako voda a znovu zurčel horským údolím.

Nepříliš daleko odtud seděl Han Yuan sám uvnitř trosek Mříže deseti. Tiše zvedl hlavu a z očí mu stékaly slzy.