Obří kamenná socha se právě pomalu zvedala ze země na nohy, když se na ni vyřítil první horský duch.
Xie Lian si vzpomněl, že mu Hua Cheng vyprávěl, že
když tu byl naposled, tři horští duchové ho neustále pronásledovali a
ohrožovali. Už proto je nechtěl podceňovat. Měl v úmyslu přimět horu, aby se
během výskoku přetočila na opačnou stranu, ale dosud nikdy předtím neovládal nic
tak obrovského v tak složitých pohybech. Jak se bál, jeho téměř nemožný
pokus nevyšel, místo toho byl znovu sražen k zemi.
Zadunělo to, Nebesa se otřásla a země se zachvěla.
Obří kamenná socha spadla nedaleko královského hlavního města Wuyongu a
rozdrtila celou ulici. Pak už stačil i další nepatrný pohyb a ozvalo se
praskání, jak nádherné rezidence a paláce praskaly a tříštily se pod její
vahou. Uprostřed toho všeho Xie Lian málem znovu vypadl, ale Hua Cheng ho pevně
chytil za ruku.
„Pojď se mnou!“
S Xie Lianem v závěsu vyskočil na hlavu obří
božské sochy. Kamenné vlasy byly sepnuté vytesanou květinovou korunkou, kterou
teď použili jako malý balkon. Vyběhli do ní a konečně tak našli místo, kde se
mohli pohodlně usadit. Bylo to mnohem stabilnější než stát soše na dlani nebo
na rameni.
Ještě si ani nestačili odpočinout, když se na ně znovu
vrhl duch hory, a odrazil obrovskou sochu o několik kroků zpět. Teď už byl
naštěstí Xie Lian připraven, takže socha nespadla, jen se zapotácela a nechtěně
rozšlápla řadu starých domů. Prince z toho bolelo u srdce a věnoval městu
krátkou modlitbu za odpuštění.
Snažil se ovládat božskou sochu tak, aby se vyhnula
dalšímu ničení a místo toho utekla pryč. „Proč mě pořád pronásledují a útočí?“
zvolal. „Co jsem jim udělal?“
„Jim nejde konkrétně o tebe, gege. Pronásledovali by
kohokoliv, a ty teď poněkud vyčníváš.“
„Pravda, ta socha se opravdu nedá přehlédnout…“
Než mohl dokončit myšlenku, tři horští duchové se
k němu přiblížili. Obklopili sochu v těsné sevření a bez ustání na ni
útočili, jako by ji chtěli rozdrtit na kusy. Božská socha v tom sevření
nedokázala ani zvednout ruce, a i když Xie Lian vynaložil veškerou svou sílu,
aby se odstrčila, nepohnula se ani o píď. Takhle byla zcela vydána na pospas!
Jak se snažil vymyslet, kudy uniknout, bezděčně o krok
ustoupil a narazil do Hua Chenga. Ten princi sevřel ramena a pevně pronesl:
„Ignoruj vše kolem a bojuj! Neměj strach, oni se ti
nevyrovnají! Na světě není nic, co by tě mohlo zastavit, když se pro to
rozhodneš!“
Hruď, o kterou se Xie Lian opíral, byla jako ten
nejpevnější štít, a najednou ho zalil příval sebedůvěry. Plný síly ze sebe
vydal vše, opětoval útok horských duchů a prorazil jejich obklíčení.
Síla, s jakou je od sebe socha odstrčila, poslala
tři horské duchy na půl li daleko. Létal prach, padaly kameny, praskaly domy. I
tak se všichni tři znovu vztyčili, připraveni vrhnout se na sochu. Xie Lianovy
ruce okamžitě vytvořily několik rychlých gest.
„Zastav je! Znič je“ vykřikl.
Obří kamenná socha vyskočila do vzduchu, nohama
přistála přímo na hlavách dvou horských duchů a ruka jí spočinula na jílci
meče, vytesaného u pasu.
Následoval další řetězec pohybů prstů a rukou:
„Vytáhni meč!“
Božská kamenná socha plynule dokončila pohyb, bez
jediného zaváhání tasila, jako by byla skutečným bojovníkem.
Xie Lian se nadechl a vykřikl: „Teď je roz… ehm,
počkat?“
Už byl připraven máchnout obrovským kamenným mečem a
proměnit tři hory na rozeklaná údolí, ale něco nebylo správně. Když vzhlédl,
orosilo se mu čelo. Obří kamenná socha skutečně tasila, ale… v ruce měla
jen jílec. Co se to dělo?
Kde byla čepel?
Xie Lian nevěřícně zíral nad sebe, zatímco Hua Cheng
sklonil obličej a dvěma prsty si podepřel čelo.
„Gege, promiň mi. Zapomněl jsem ti říct, že jsem ten
meč nevytesal celý. Bylo to ode mě nedbalé.“
Pochopitelně!
Hua Cheng tuto sochu ztvárnil na vnitřní stěnu Pece, a
to ve stojící poloze. Socha měla splývavou nařasenou róbu, která ukrývala meč
ve svých záhybech, takže byl viditelný pouze jeho jílec. Ani poté, co byla
socha oživena duchovní silou, nemohl se pochopitelně žádný meč jen tak kouzlem objevit.
Zamračený Hua Cheng se znovu omlouval: „Je to moje
vina. Nedal jsem si záležet na detailech, příště budu pečlivější.“
Bylo jasné, že to myslí vážně, a tak princ rychle
zavrtěl hlavou: „Ale ne, kdepak! Už takhle je skvělá, opravdu!“
Tak či tak, žádný meč neměl, takže hory nebylo jak
rozpůlit. Xie Lian okamžitě změnil taktiku boje a nechal sochu udeřit holou
rukou.
Pak spěšně přikázal, aby kamenná socha seskočila
z hlav těch dvou horských duchů, pustila ten zbytečný kamenný jílec a dala
se do co nejrychlejšího běhu.
Hua Cheng a Xie Lian stáli v kamenné korunce,
divoký vítr jim foukal do tváří a vířil dohromady bílé a rudé roucho
s černými vlasy. Přestože byli na útěku, stále vytvářeli působivý obraz.
Vedle Xie Lianových očí proletěl stříbrný motýl a
přenesl k němu lidské hlasy. Jemně jej uchopil a zavolal: „Feng Xine, Mu Qingu,
jste to vy? Je s vámi i Vládce deště a generál Pei?“
Z druhého konce se přes motýla ozval Pei Mingův
hlas:
„Vaše Výsosti, musíte opravdu tak křičet?“
„Omlouvám se, mám teď příliš mnoho duchovní síly,
zkusím ji lépe kontrolovat. Už jste se všichni spojili? Kde vás najdu?“
Odpověděl mu Mu Qingův hlas: „Potkali jsme se
s generálem Peiem, generálem Peiem mladším a ostatními, všichni čekají
v lese u řeky Wuyong. Chystáme se odsud odejít.“
Další promluvil Feng Xin: „Co se děje u vás? Zdálo se,
že z Pece přišel neobvykle silný otřes! Máme se vrátit a pomoci?“
Xie Lian rychle odmítl: „Není třeba. Zůstaňte tam a my
si pro vás brzy přijdeme, probereme to pak. A! Už jsme na místě!“
Před nimi byla vyschlá řeka Wuyong. Obří socha překročila
celou rokli a přidřepla si u hustého lesa. Shodou okolností v tu samou
chvíli Xie Lian spatřil, jak zpoza stromů vychází Feng Xin s Mu Qing a
rozhlížejí se. Hleděli však špatným směrem. Nepodívali se nahoru a tak prince
ani Hua Chenga neviděli.
Feng Xin se obrátil na motýla: „Vaše Výsosti, ještě tě
nevidím! Kde tě najdu?“
Xie Lian si přiložil ruce k ústům a zakřičel:
„Jsem tady nahoře, podívej se nahoru!“
Teprve pak oběma bohům dole došlo, že je zahalil
obrovský stín, a shodně vzhlédli.
Zaráz tak spatřili neuvěřitelně obrovského „Xie
Liana“, skrčeného kousek od nich. Na tváři měl dokonce i jeho přátelský úsměv.
Hua Cheng těm dvěma nevěnoval pozornost, pouze stál
stranou se založenýma rukama a dával najevo okázalý nezájem.
Xie Lian mával k nim dolů.
„Vidíte mě? Tady!“
Šok z gigantické verze prince byl příliš velký,
takže měli nějakou dobu problém vnímat i něco jiného.
Mu Qing, jehož celé zorné pole bylo vyplněno Xie
Lianovým obličejem, zamumlal: „Nezbláznil jsem se, že ne?“
I Feng Xin se tvářil podobně. „Co to kurva… co to má
kurva být?“
Xie Lian se rozpačitě narovnal.
Hua Cheng povytáhl obočí a najednou vypadal, že
zadržuje smích. Popravdě řečeno, nikdo ještě neviděl tak velkou a neuvěřitelně
realistickou božskou sochu. V minulosti patřila k největším božským
sochám ta zasvěcená Jun Wuovi, ale i ta byla sotva poloviční.
Xie Lian musel několikrát zakřičet, než se Feng Xin a
Mu Qing probrali z šoku a zjistili, že na ně volá ještě „jiný“ princ než ten
obří. Z lesa postupně vycházeli ostatní, a jejich reakce na obří božskou
sochu byly podobné. Málem si vykroutili krky, a Xie Lian, napůl pobavený, napůl
otrávený, přiměl sochu, aby položila na zem rozevřenou dlaň.
„Sopka Pece vybuchla, požáry brzy tuhle oblast
sežehnou, a navíc jsou tu tři horští duchové, kteří by nás mohli pronásledovat.
Pojďte rychle nahoru, všechny vás dostanu pryč!“
Družina vyšplhala po ruce božské sochy a každý si
našel místo, kde se usadit. Xie Lian cítil ve vzduchu dusivý zápach síry, a
když se ohlédl, spatřil blížící se černý kouř a mračna prachu.
Všichni kromě Feng Xina a Mu Qinga už se vzpamatovali,
jen dva byli stále otřeseni. Nejspíš za to mohlo to, že oba tu obří tvář znali
až příliš dobře, stejně jako princovo chování a celkový vzhled, takže zvětšení
svého bývalého pána do takové velikosti je jednoduše uzemnilo.
Feng Xin se zastavil na rameni obří sochy a nevěřícně
kroutil hlavou. „Kdo to vyrobil? Kdo vytesal takovou sochu? Jak to, že jsem ji
ještě nikdy neviděl, ani o ní neslyšel?“
Hua Cheng se falešně usmál. „Na světě je tolik věcí, o
kterých nic nevíš.“
Ačkoliv jim neodpověděl přímo, Feng Xin s Mu Qing došli
ke stejném závěru.
Byl to on! Tenhle chlap je tvůrcem té sochy!
„Skoro se mi tomu nechce věřit…“ hlesl Mu Qing a pohlédl
na prince. „Jak s tím hýbeš? Kolik duchovní síly to spotřebuje? Máš jí
dost? Měl jsem za to, že žádnou nemáš!“
Tentokrát už Hua Cheng nereagoval. Xie Lian po něm
střelil pohledem, přejel si prsty po rtech a neurčitě odpověděl: „Hm, no, když
jde tohle…“
Naštěstí ho předešel generál Pei. „I když nemáš
duchovní síly, je přece možné si je vypůjčit, nemám pravdu? Je to snadné.“
„Hahaha, ano…“
Duchové a démoni kolem Pece už zjistili, že se na ně
valí láva zapalující vše kolem, a došlo jim, že je zle. Proto když spatřili
obrovskou kamennou sochu, na kterou lezli lidé, začali křičet:
„Vezměte i mě!“
„Mě taky, mě taky!“
„Počkejte na nás, prosím!“
Hua Cheng se jen ušklíbl. „Do pekla s vámi!“
Vzlétla vlna stříbrných motýlů, zamihotala se mrazivým
světlem a dole se ozvalo bolestivé kvílení a vytí.
Yin Yu, nesoucí v náručí tvrdě spícího Guziho,
zavolal nahoru: „Pane města! Vaše Výsosti! Lidské loutky a mrchožravé krysy se
pohybují ve velkých skupinách! Vypadá to, že míří pryč z hory Tong’lu!“
Vládce deště jela vedle nich na černém volovi a pozorně
sledoval oblohu. „Zdá se, že tvorové uvnitř černých mraků se snaží dostat ven.“
Bylo to skutečně tak. V černých mracích se
svíjely rozhořčené duše, toužící po živém čerstvém mase, kterého se budou moci
zmocnit a nakazit ho obličejovým morem. Uvnitř hory Tong’lu nežil žádný
smrtelník, byly tam jen netvoři, duchové nebo nebeští úředníci, do nichž
proniknout nedokázali, a tak se samozřejmě chtěli dostat jinam. Tisíce a tisíce
zkřivených lidských tváří, táhnoucích za sebou černý dým jako obludné ohony,
vířili po celé ztemnělé obloze.
Xie Lianovi se trochu třásly ruce. „Hora Tong’lu je
obklopená bariérou, nic zvenčí nemůže dovnitř a nic zvenčí nemůže ven. Ti
rozhořčení duchové by neměli být schopni…“
Než to mohl doříct, Hua Cheng mu nečekaně stiskl ruku.
Xie Lianovi se sevřelo srdce a rychle mu stisk oplatil.
„Co se děje? Vyčerpal jsem příliš mnoho sil? Promiň mi
to… měl bych s nimi víc šetřit…“
Hua Cheng si volnou rukou zakrýval pravé oko. „O to
nejde. Gege, s množstvím duchovních sil si nemusíš dělat starosti. Jde o
bariéru hory Tong’lu. Byla prolomena.“
„Cože?“ vydechl nevěřícně princ. „Prolomena?“
Sotva řekl, že nic nehrozí, protože tam je bariéra,
dozví se tohle?
Moc se těším na Baladu o meči a víně. Už jsem vás na to chtěla upozornit. Bude to další skvost. Skvělých danmei je tolik a překladů tak málo. Takže děkuji za vaši tvrdou práci. Dany
OdpovědětVymazatKrásný den, mám od vás první dvě knihy již vytištěné a svázané. Moc se těším na další , opět pošlu na kafíčko. Má neteř cte angl. první knihu na mé doporučení. Děkuji že to stále nevzdáváte. Velká úcta a obdiv, Dita T.
OdpovědětVymazatOo, moc děkuji!
Vymazat