TGCF Kapitola 204: Pátrání po pěti stech; náhlé setkání se starým přítelem 1

„Co ve mně chtěl probudit?“ zeptal se Xie Lian.

Zdálo se, že Jun Wu o odpovědi dlouho přemýšlí, ale nakonec se jen zeptal: „O co vlastně jde, Xian Le? Proč se najednou ptáš na svého mistra? Narazil jsi na něco uvnitř hory Tong’lu? Má s tím on něco společného?“

Xie Lian se chystal odpovědět, i když měl na mysli stále svou předchozí otázku, ale na druhé straně komunikačního pole uslyšel jakýsi hluk.

Vzápětí uslyšel Jun Wua: „Vidím tři horské duchy, o kterých jsi mluvil. Jsou opravdu zvláštní! Nejdřív se o ně postarám, náš rozhovor dokončíme pak. Nicméně když už ses Xian Le zeptal, pamatuj si jednu věc. Tvůj mistr není jednoduchá osobnost. Pokud na něj znovu narazíš, buď opatrný!“

Pak se v komunikačním poli rozhostilo hluboké ticho.

„Můj pane?“ zvolal Xie Lian.

Jun Wu už neodpověděl. Bylo těžké se vypořádat i s jedním horským duchem, a být obklíčen třemi zaráz dělalo věci ještě složitější. Princ by ani s neomezenými duchovními silami a obří sochou nedokázal ty tři porazit. Jun Wu jim musel čelit sám, takže bylo pochopitelné, že se potřeboval plně soustředit a použít všechny své síly.

Xie Lian stručně vyložil Hua Chengovi obsah rozhovoru a poté se zase vydali na cestu.

V tuto chvíli se nacházeli na široké a rozlehlé ulici. Hleděli k obloze, kde měsíc zakrývaly tmavé mraky. Bylo vidět slabé nitky černých kouřových stvoření, vznášející se na nebi jako inkoust rozmazaný v průzračné vodě.

To byli rozhořčení duchové vyslaní z chrámu Wuyong. Ještě se nedostali do města, protože jim bránila aura krále v paláci a také přítomnost množství chrámů různých bohů, roztroušených po královském hlavním městě. Tato přirozená bariéra blokovala zlé bytosti jako štít, takže se zatím jen vznášely vysoko nad městem.

Téměř každé opevněné město mělo podobnou bariéru, protože v téměř každém z nich šlo najít silné osobnosti s hrdinskou aurou a také chrámy nebeských úředníků s duchovní silou. Ostatně, jak se říká – bohatá země přitahuje talenty. Takové štíty však nemohly blokovat zlo napořád.

„Bude to dobré, pokud tu bariéru posílíme,“ řekl Hua Cheng.

Byla tu ovšem otázka, jak to udělat.

Xie Lian se zamyslel: „Talismany? Duchovní zařízení?“ Pak si však sám zavrtěl hlavou. „To by asi nestačilo.“

Rozhořčení duchové vířili nad celým královským hlavním městem, takže by potřebovali tisíce a tisíce talismanů a duchovních zařízení. To nebylo možné. Princ přecházel sem a tam a skřípal zuby.

„San Langu, mám nápad, který by mohl bariéru posílit, ale… potřebujeme lidi.“

„Kolik?“

„Hodně. Co nejvíc. Nejméně pět set.“

„Živé, nebo mrtvé?“

Otázku myslel zcela vážně a princ odpověděl: „Živé. Duchové na to nebudou stačit. Potřebuji spojit jangovou sílu živých s aurou duchů. Pak dokážu rozhořčené duše zahnat.“

„Pak to ale znamená, že to ti lidé musí udělat dobrovolně,“ poznamenal Hua Cheng.

„Přesně tak. Musí to být ochotní dobrovolníci. A musí mít vůli bojovat a chránit město. Pokud mají v srdci strach nebo slabou vůli, duchové by toho využili a pronikli dovnitř.“

Hua Cheng naklonil hlavu. „Stejně jako vojáci bojující v první linii. Musí to být lidé, kteří skutečně touží zvítězit, lidé s pevným přesvědčením. Kdyby byli donucení nebo chtěli utéct, šli by rovnou na porážku.“

„Máš pravdu. San Langu, dokážeš takové lidi najít?“

Po chvíli přemýšlení Hua Cheng zvolna odpověděl: „Gege, kdybys potřeboval mrtvé duše, mohl bych ti jich dovést, kolik by jen bylo potřeba. S živými, které stačí donutit, by to bylo stejné. Ale najít dobrovolníky, to tak snadné nebude.“

Po krátké odmlce pokračoval: „V říši smrtelníků je spousta těch, kteří uctívají Krále duchů, ale já dobře vím, že důvodem mého uctívání je hlavně strach nebo to, že po mně něco žádají. Mohu je donutit silou nebo zlákat výhodami, ale tato metoda nepřivede takový typ lidí, který potřebuješ. Je mi to líto.“

Xie Lian potřásl hlavou a usmál se. „Nemusíš se omlouvat. Prostě spolu najdeme jiný způsob.“

„Mhm. Nicméně, gege, mám dobrou zprávu. Asi padesát kroků před námi je skupina živých lidí.“

Xie Lian už také vycítil jejich přítomnost a vyrazil vpřed, aby se podíval. Právě v té chvíli skupina zašla za roh a ocitli se na dohled.

Ozval se překvapený výkřik:

„Duch!“

Xie Lian si je pozorně prohlédl a radostně zvolal: „Haló, to není duch. To jsem já!“

V té skupině se nacházeli různí mniši a kultivující, a všichni přišli princi povědomí. Vedl ji kultivující v nádherném rouchu – nebyl to nakonec sám Nebeské oko? A ta skupina za ním, vždyť to byli stejní mniši a kultivující, kteří je tak neúnavně pronásledovali a pak skončili omráčení propadlou střechou falešného hostince!

Za Xie Lianem líně přicházel Hua Cheng. Už neměl podobu dítěte, a s jeho nonšalantní hrozivou elegancí Nebeské oko i ostatní okamžitě zděšením uskočili o dobrý zhang dozadu.

„Ty tvrdíš, že to není duch? Není nic duchovitějšího než on! Vždyť je dokonce Králem duchů!“

Hua Chengovi zmizel úsměv z tváře a otráveně mlaskl, příliš líný na to, aby se k tomu vyjádřil.

Xie Lian teď ze všeho nejdřív potřeboval sehnat živé pomocníky, takže spěšně zvedl ruku:

„Přišli jste právě včas, je tu jedna záležitost…“

V okamžiku, kdy rukou pohnul, zareagovala druhá strana poněkud přehnaně. Všichni padli na zem, kryli si hlavy a křičeli jeden přes druhého: „Pozor na tajné zbraně!“

Xie Lian musel chvíli přemýšlet, aby si vzpomněl, o jaké „tajné zbrani“ to mluví. Vzápětí mu na chvíli mu došla řeč.

„Nemusíte se bát, nic takového u sebe nemám…“

Neúplatné masové kuličky ctnosti se přece jen nedaly vyrobit tak snadno, jen práce s nožem potřebná k jejich výrobě mu zabrala půl dne.

„Navíc jste mě k tomu minule dohnali. Přesto jsem vám skoro neublížil a teď k tomu mám ještě méně důvodů.“

Shromáždění mniši a kultivující se nad jeho slovy zamysleli a uznali je za rozumné. Rychle se zvedli ze země, ale stále si udržovali odstup a nepustili z rukou hole, posvátné meče ani další duchovní zařízení.

Promluvil Nebeské oko: „Říkám ti, Daozhangu, neviděli jsme tě už mnoho dní, a esence zla na tvém těle je ještě silnější. Myslím, že by ses měl vrátit na správnou cestu, dokud je ještě čas. A když jsme u toho, proč to tolik zesílilo? Nechci tě nijak děsit, ale přes esenci zla už ti skoro ani nevidím do tváře.“

Xie Lian by se po těch slovech nejraději zahrabal pět zhangů pod zem. Na Hua Chenga se ani neodvažoval pohlédnout. „O tom si promluvíme později. Teď něco důležitějšího, viděl jsem na obloze zlá znamení a také nějaké podivné tvory. Všimli jste si toho?“

„Samozřejmě že všimli!“ potvrdil Nebeské oko. „Pozorování znamení na noční obloze je součástí mé práce. Myslel jsem si, že tu jsou nějaké nestvůry nebo duchové, kteří chtějí vyvolávat potíže, ale nenapadlo mě, že za tím stojí sám Hua Cheng!“

„Ale on za to nemůže,“ přerušil ho Xie Lian. „Jinak bych vás přece nevaroval. Přišli jsme sem právě kvůli těm tvorům a právě přemýšlíme, jak posílit ochranný štít královského hlavního města.“

„Proč by měl být Král duchů tak laskavý?“

Hua Cheng se ušklíbl. „Laskavost za tím nehledej. Kdybych já chtěl tomuhle městu něco provést, rozhodně by mě nezastavila chatrná ochranná bariéra.“

Výrazy mnichů a kultivujících byly nečitelné. Xie Lian věděl, že nebude snadné překonat jejich ostražitost, a tak se je nesnažil přesvědčovat. Místo toho řekl: „S těmi tvory už jsem se setkal a je velmi těžké se s nimi vypořádat. Pokud prolomí štít a vniknou do města, vše upadne do chaosu. Proto hledáme velké množství lidí, kteří by společně vytvořili magické pole. Odhadem tak pět set lidí.“

Nebeské oko se zarazil. „Pět set? Co je to za techniku, že potřebuje tolik lidí? Nikdy jsem o takovém poli neslyšel.“

Xie Lian neměl to srdce mu říct, že pět set je minimální požadavek. Ve skutečnosti, pokud by měl být upřímný, hodilo by se mu alespoň osm set.

Mniši a kultivující mezi sebou diskutovali:

„Já o tom také slyším poprvé. Četl jste o tom někdo někde?“

„Jsou ta stvoření na obloze opravdu tak mocná?“

„Slyšel jsem o nestvůrách, které na jedno polknutí snědí pět set lidí, ale nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo potřeboval tolik lidí na vytvoření jednoho pole.“

„Není to nebezpečné?“

Princ se zamyslel a po pravdě odpověděl: „To si nejsem jistý. Možná ano, možná ne. Mělo by se to povést tak na… osmdesát procent, protože jsem se nikdy nepokoušel takové pole vytvořit.“

O takové technice se nepsalo v žádné knize, protože její uspořádání nebylo nic, co by Xie Lian vyčetl nebo co by ho někdo naučil. Přemýšlel o tom posledních osm set let, zatímco chodil po světě. Trápil se otázkou, co by udělal, kdyby se opravdu objevil obličejový mor. Přece by jen tak nesložil ruce do klína! Přesto si nikdy nepředstavoval, že by k tomu skutečně mohlo dojít a že by tu techniku využil v praxi.

Mniši a kultivující chvíli diskutovali, až se k nim nakonec obrátil Nebeské oko a opatrně řekl: „Tolik lidí nemáme. Navíc…“

Navíc stále nedůvěřovali ani princi, ani Hua Chengovi.

S tím se nedalo nic dělat. Nevěděli, co je obličejový mor zač a jak je mocný, a jejich minulé zkušenosti a střetnutí s Hua Chengem vždy skončily tak, že si s nimi hrál jako kočka s myší. Xie Lian si nejdřív myslel, že by tito muži jako mistři mohli mít ve svých školách nějaké učedníky, takže by dali dohromady alespoň tři nebo čtyři stovky lidí, ale jeho naděje se ukázaly liché.

„Gege, přestaň s nimi ztrácet čas,“ pobídl ho Hua Cheng. „Pojďme.“

Xie Lian přikývl a otočil se k odchodu. Nehodlal se nechat odradit prvním neúspěchem. Nebeské oko a ostatní však neodešli, naopak, pomalu je následovali a nejspíš byli přesvědčení, že jsou u toho strašně nenápadní. Princ z toho byl poněkud rozpačitý, než mu došlo, že důvod toho sledování spočívá v obavě, aby tu v královském hlavním městě něco neprovedli. Takový strach byl založen na dobrém úmyslu, a ačkoliv mu to přišlo směšné, přestal se tím trápit.

Hua Cheng navrhl: „Co zkusit zajít do chudinské čtvrti? Tam by mělo být dost lidí, kteří jsou odvážní, troufalí a nebojí se smrti. Možná, že tam uspějeme.“

Oba změnili směr a vydali se do temnějších částí královského hlavního města. Došli k opuštěnému chrámu, kolem nějž i v němž byly vidět řady spících lidí. Zdálo se, že jde o skupinu žebráků. Vzduch byl mrazivý, země studená, ale spáči byli zachumlaní v otrhaných hadrech. Spali tu muži i ženy, děti i starci, prosti jakéhokoliv studu.

Někteří měli to štěstí a leželi na otrhaných slaměných rohožích, jiní se pro zahřátí zabalili do sena, další spali na holé zemi. Pár lidí bylo stále vzhůru, a ti buď vzdychali bolestí z mokvajících boláků, případně si lovili blechy z oblečení. Jakýsi člověk se šoural kolem a táhl za sebou chromou nohu, zatímco nemocným roznášel misky s vodou. Všude kolem se linul dusivý zápach potu smíchaný s podivným odérem.

To, že od sebe nejhonosnější a nejubožejší čtvrť dělila jen jedna ulice, vytvářelo skutečně žalostný kontrast.

Xie Lian však neměl čas se tím trápit. Překročil práh chrámu a zavolal: „Mohl bych vás tady poprosit o pomoc?“

Odpovědi se mu nedostalo, jen kdosi zaklel: „Chlapeček potřebuje pomoct! Já taky potřebuju pomoc! Pro začátek by stačilo nechat mě vyspat! Vypadni odsud!“

Princ se neurazil. „Je to něco velmi naléhavého, a pokud mi všichni zde pomůžete, pak… pak pomůžete prosperitě světa!“

Původně chtěl říct „pak budu vaším dlužníkem“, ale kdyby začal rovnou argumentovat tímto směrem, mohl by pokřivit jejich motivaci.

Odpovědí mu bylo ještě víc nadávek: „Co má sakra prosperita světa společného se mnou?“

Kdosi se zeptal: „Bude nějaká odměna?“

Xie Lian se ohlédl a uviděl, že se Hua Chengovi nespokojeně zablesklo v očích. Vypadal, že ztrácí trpělivost a tak ho princ rychle stáhl zpět. „Ještě ne. Sám jsi to řekl, San Langu, nemůžeme použít sílu ani nalákat je na odměnu. Dám si na čas, abych je přesvědčil. V tak velké skupině se určitě najde někdo, koho dokážeme přesvědčit.“

Teprve pak ostrý záblesk v Hua Chengových očích zmizel.

Ozval se lehce skřípavý hlas. „Hej, hej! Dávejte pozor a přestaňte hlučet! Nejdřív si poslechněme, co nám chtějí říct!“

Xie Lian za sebou uviděl chromého žebráka. Měl potrhané oblečení, špinavý obličej a rozcuchaném vlasy. Byl to hubený až vyzáblý muž, ale jeho hlas zněl docela mladě. Teď mával rukou, aby přivolal své druhy, ale zvláštní bylo, že jeho druhá ruka volně visela podél boků, což působilo podivně. Ostatní žebráci ho však zřejmě poslouchali, takže nadávky a křik utichly.

„Děkuji!“ zavolal Xie Lian a neztrácel čas. Zvedl ruku a okamžitě z ní nechal vyšlehnout vysoké plameny.

Dav žebráků vyjekl strachy, čímž probudili i poslední ze svých dosud spících druhů.

„Co je to za zlá kouzla?“

Xie Lian si odkašlal. „Nejsou to zlá kouzla, je to duchovní síla. To dokazuje, že mluvím pravdu. Narovinu, věc se má takto: Právě teď královské hlavní město obklíčila velká skupina nestvůr a záštiplných duší. Chystají se ho napadnout. Potřebujeme pět set dobrovolníků, kteří jsou ochotni se připojit k tvorbě magického pole a pomoci nám město ochránit. Kdo je ochoten? Nebudu lhát, může to být nebezpečné. Nebudu nikoho nutit, potřebuji jen dobrovolníky!“

V opuštěném chrámu nastalo ticho. Žebráci se po sobě dívali, ale nikdo nebyl ochotný vystoupit vpřed.

Po chvíli se ozval čísi hlas: „Chránit královské hlavní město? To si nech zdát.“

Xie Lian se ohlédl a zjistil, že řečník už si ho nevšímá, jen si s hlavou skloněnou pro sebe mumlá: „Královské hlavní město mě nikdy nechránilo, a teď ho mám chránit já? Dělejte si, co chcete, mně do toho nic není.“

V jeho hlase se lhostejnost mísila s hněvem. Ne že by ho Xie Lian nechápal, ale tohle by ničemu nepomohlo. Chrám byl zjevně plný podobných trpících chudáku, jako tento muž, a jejich myšlenky byly podobné.

Navíc neexistovala žádná odměna a jejich dny v královském městě byly naplněné utrpením, tak kdo by chtěl v takové chvíli pomáhat? Už tak jim byla obrovská zima, ale alespoň se choulili v závětří chrámu. Komu by se chtělo ven?

Princ to naposledy zkusil: „Pokud ty bytosti napadnou královské hlavní město, vypukne zde děsivá nákaza. Nikdo nebude ušetřen.“

Jakýsi starý žebrák ležící na zemi se po něm bez zájmu podíval. „Jaká nákaza může být horší než vředy na mém těle?“

Další žebrák řekl: „Jestli tu skutečně hrozí nákaza, proč tohle místo jednoduše neopustíme? Nemusíme tu zůstávat, vždyť všude je to stejné.“

„Ano, jen ať místo nás pomůžou ti vážení páni a dámičky z města. Proč musíme zrovna my?“

„No…“ Xie Lian jim to nechtěl říkat, ale dobře věděl, že všichni urození a bohatí pánové a dámy by si mysleli to samé: ‚Proč bychom měli jít my, určitě se najde někdo jiný.‘ Kromě toho, bohatí lidé měli mnoho věcí, které nemohli jen tak hodit za hlavu a zachraňovat město. Pochopitelně by se tváří v tvář nebezpečí starali nejdřív o své. Nešlo o to, že by jejich smýšlení bylo špatné, ale pokud by se tak chovali všichni, celé město by bylo ztracené.

Princ ještě chvíli čekal, ale když ani teď nikdo nevystoupil dopředu, pevně pronesl: „Dobře. Omlouvám se za vyrušení.“

Otočil se a vyšel z rozbořeného chrámu.

Hua Cheng jej utěšoval: „Neměj strach, gege. Moji lidé jsou v pohybu, už se rozšířily zprávy a měli bychom být schopni najít nějaké dobrovolníky.“

Xie Lian kývl. Neměl strach, že by nakonec těch pět set lidí nenašli, spíš se obával, že to nestihnou včas. Náhodný výběr jen pro doplnění počtu by byl kontraproduktivní.

Pohlédl na oblohu – černé vířící mraky byli stále na místě a těžko říct, k čemu se chystali.

Vtom za sebou zaslechl hlas: „Počkejte! Počkejte, no tak, počkejte!“

Xie Lian se překvapeně ohlédl. Chromý žebrák si přidržoval nohu a vyšel z chrámu. „Ti dobrovolníci, které hledáte… stačí, když budou naživu, ne? Zlomené končetiny nejsou problém?“

Ukázalo se, že neohrabané pohyby toho muže měla na svědomí nejen zmrzačená noha, ale také ruka, která mu bezvládně visela podél těla.

Když se konečně našel první dobrovolník, princi jako by roztálo srdce.

Okamžitě odpověděl: „Vůbec to není problém!“

I žebrák byl dost přímočarý, protože rovnou řekl: „Tak to je v pořádku. Vezmi mě s sebou!“

Dav žebráků uvnitř chrámu byl šokovaný.

„Co to děláš? Neslyšel jsi ho, může to být nebezpečné!“

„Jo! A ani za to neplatí! Tolik toho nakecali a ani slovo o odměně!“

„Brácho Fengu, ještě se do něčeho namočíš…“

Ten žebrák přišel Xie Lianovi celou dobu nějak povědomý, ale doteď ho nepoznal. Snad za to mohl nakřáplý hlas nebo přílišná odlišnost od postavy z princových vzpomínek, ale teď, když uslyšel jméno Feng, znamenající vítr, se náhle zarazil.

Nevěřícně vytřeštil oči a znovu si žebráka prohlédl. „Vládce větru?“ 

Žebrák se hlasitě zasmál a natáhl ruku, aby si odhrnul zacuchané vlasy z obličeje.

„Dostal jsi mě, Vaše Výsosti!“

Pod špinavou záplavou vlasů se skrýval pár mimořádně jasných očích, stejně zářivých, jako kdysi.

--Předchozí--   -Seznam kapitol-     --Další--

Poznámka překladatele: Vládce větru! Co mu to chudákovi udělali... ale co, hlavně že je zpět!

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)