Braennino: TGCF Kapitola 208: Netvor je odhalen v zrcadle; není kam se skrýt

Ještě když Xie Lian klopýtal po široké cestě nebeského hlavního města, stále si rukou zakrýval ústa a nohy se mu třásly. Žádný z nižších nebeských úředníků, spěchajících kolem, se k němu neodvážil přiblížit a zeptat se, co se děje, jen na něj všichni divně zírali.

Xie Lian proto narychlo spustil ruku dolů, narovnal se a nervózně si promnul ústa. „Nějak mě bolí rty, nevím, co se to děje,“ zamumlal a nervózně se zasmál.

Pohledy kolemjdoucích byly ještě podivnější.

Popravdě, rty ho skutečně bolely. Když se vrhl proti Hua Chengovi, aby jej políbil, dal do toho až příliš mnoho síly. Hua Chenga to také muselo zabolet, ale poté, co se jejich rty setkaly, princ jasně cítil, že se usmívá. Neodvažoval se o tom víc přemýšlet a se sklopenou hlavou spěchal dál.

Možná to bylo tím, že znovuotevření hory Tong’lu bylo tak hektické, protože ovzduší celého Nebeského dvora bylo neklidné a vážné. Mnoho z nebeských úředníků už se shromáždilo ve Velké bojové síni. Když se rozhořčené duše z hory Tong’lu osvobodily, většina z nich byla poslána do nejlidnatějšího královského hlavního města, což museli řešit právě Xie Lian s Hua Chengem. Zdrželo je to déle než ostatní, protože jejich úkol byl těžší. Ostatní čelili jen několika stovkám bytostí a byli s nimi hotovi mnohem dřív. Pei Ming, Feng Xin a ostatní se vrátili na Nebesa s tvářemi strhanými únavou dávno před nimi. Když však princ vešel do sálu a rozhlédl se, aby pozdravil známé, jako první spatřil tvář toho, koho už dlouho neviděl – Lang Qianqiua.

Jakmile se jejich oči setkaly, Lang Qianqiu se zamračil a otočil se jiným směrem.

Všichni nebeští úředníci okolo byli zahloubáni do svých myšlenek a tak tu vládlo ticho. Jun Wu seděl na trůně a když uviděl Xie Liana, trochu se zvedl a chtěl promluvit. Lang Qianqiu ho předešel.

„Můj pane, slyšel jsem, že jste už chytili Zeleného ducha Qi Ronga.“

Jun Wu na něj pohlédl. „Je to tak, ačkoliv ani jeho, ani ženského ducha Xuan Ji a další jsem nechytil vlastní rukou. O vše se postaral Yin Yu z Města duchů.“

Teprve po těch slovech si Xie Lian všiml, že Yin Yu je zde také. Nic naplat, skutečně to nebyl člověk, kterého by si ostatní na první pohled všimli. Vlastně to bylo poprvé, co sem Yin Yu vstoupil, protože kromě nejvýše postavených nebeských úředníků nemohl do Velké bojové síně vkročit nikdo bez svolení Jun Wua. Když byl Yin Yu ještě nebeským úředníkem, měl příliš nízkou hodnost. Nyní, když byl vyhnán a „dobrovolně degradován“ na pozici do Města duchů, konečně mohl vejít. Byl to vážně zvláštní pocit.

Lang Qianqiu přešel přímo k věci: „Qi Rong je nepřítel, který zničil moji rodinu, a tak se modlím, aby mi ho můj pán vydal na milost.“

Jun se podíval na Xie Liana a po chvíli se rozvážně zeptal: „Ne že by byl problém ti ho předat, ale zeptám se tě… co přijde poté, až se s ním vypořádáš? Co uděláš potom?“

Když naposled Lang Qianqiu odcházel, vyhrožoval, že jakmile skončí s Qi Rongem, přijde si pro Xie Liana. Jun Wu to dobře věděl.

Lang Qianqiův hlas řezal jako sklo: „To už není starostí mého pána. Můj pán přece nehodlá zprostit Qi Ronga viny jen proto, že nechci odpovědět na jeho otázku, a zabránit mi tak v pomstě?“

Dříve ve Velké bojové síni mluvil jen zřídka, a když promluvil, obvykle to bylo něco hloupého. Nyní však mluvil vážně a jeho výraz i tón prozrazoval nelibost. Nevypadalo to dobře a tak se ozval Pei Ming:

„Zdá se, že Jeho Výsost Tai Hua je dnes docela temperamentní, že? Náš pán samozřejmě nemá v úmyslu nikoho zprostit viny…“

Jeho pokus vše urovnat přerušil hluk a do sálu se vřítila osoba v černém.

„Můj pane, já už nemůžu dál čekat!“

Byl to zamračeně se tvářící Mu Qing. Několik bojových bohů se ho pokusilo zadržet, ale neměli nejmenší šanci. Další se jim vrhli na pomoc.

Kdosi z jeho pronásledovatelů zavolal: „Můj pane, zrovna jsme generála Xuan Zhena odváděli, když…“

Jun Wu si povzdechl, rukou si podepřel bradu a druhou mávl. „Rozumím. Nechte ho.“

Pak zvedl hlavu a podíval se na Mu Qinga. „A dál?“

Mu Qing studeným hlasem oznámil: „A taky už nemohu dál snášet ta nepodložená obvinění. Copak můj pán už tu ženu nezajal? Chci se jí postavit tváří v tvář!“

Lang Qianqiu také na nic nečekal: „Můj pane, předejte mi Zeleného ducha Qi Ronga!“

Jejich zvýšené hlasy se nesly sálem, až z toho Jun Wua rozbolela hlava.

„Ticho! To nemůžete počkat, až se vypořádám s horou Tong’lu?“

Mu Qing neváhal s odpovědí: „Pokud můj pane potřebujete zvládnout rozhořčené duše, které unikly z Pece, pak se vám bude hodit každá ruka. K čemu je držet mě pod zámkem? Proč mě nenecháte očistit mé jméno, abych se mohl vrátit do služby Nebeskému dvoru? Pokud můj pane tu ženu přivedete, abych ji mohl konfrontovat, pravda vyjde najevo!“

Jeho slova dávala smysl, a pokud by mu nebylo vyhověno, nejspíš by byl ještě víc neúprosný. Jun Wuovi tedy nezbylo než přikázat, aby přivedli ženského ducha Jian Lan.

Brzy poté přišla. V náručí svírala uzlíček něčeho, co nejspíš měly být plenky, ale vyzařovalo to mrazivě černou auru. Zevnitř se vynořilo cosi mrtvolně bledého. Připomínalo to ruku, ale ne tak docela, a na chvíli se zaleskly zuby a drápy, než to Jian Lan násilím zastrčila zpět. Hlídači jí nesvázali ruce dozadu, nejspíš proto, aby Feng Xinovi nechali nějakou tvář.

Feng Xin polknul, na okamžik se setkal s Jian Laninýma očima, ale ženský duch odvrátil pohled jako první. Pak se jeho pozornost stočila na „plenky“ v jejích rukou a jeho výraz se ještě zkomplikoval.

Mu Qingova trpělivost už byla vyčerpána, takže se chopil slova hned po Jian Laniném příchodu. Obořil se na ni: „Nevím, proč mě tvůj syn musí špinit, ale určitě ví, že nejsem na vině. Musí za tím být někdo jiný.“

Byl viditelně rozezlený, ale Xie Lian to chápal. Mu Qing byl člověk, kterému velmi záleželo na vlastní pověsti, a teď na něj bylo naházeno tolik špíny. Navíc to ovlivnilo i jeho povinnosti na Vyšším dvoře, takže nebylo divu, že se třásl vzteky.

„A ty nejspíš tušíš, kdo by mohl být ten ‚někdo‘ jiný?“ zeptal se Jun Wu.

Mu Qing nepromluvil, ale jeho oči se zabodly do Jian Lan takovým způsobem, že každý poznal, na koho hledí.

Feng Xinovi okamžitě naskočily na čele žilky. „Co se snažíš říct? Myslíš si, že úmyslně pošpinila ona?“

Mu Qing pohled stáhl. „Nic takového jsem neřekl.“

„Tak proč ses na ni takhle díval?“ To už Feng Xin křičel. „Nechová k tobě žádnou zášť, proč by něco takového dělala?“

Mu Qing na něj upřeně pohlédl. „Mezi mnou a jí není žádná zášť, ale kdo ví, jak je to s tebou?“

„A tím myslíš co? Prostě to řekni naplno!“

Mu Qingův pohled se teď stočil na Xie Liana. „S paní Jian Lan ses seznámil v době prvního vyhnanství Jeho Výsosti, že?“

Ostatní úředníci následovali směr jeho pohledu a princ se pod tíhou tolika očí zavrtěl. Jak se to zase dostalo k němu?

Feng Xin se naježil. „Co to s tím má společného?“

Mu Qing přestal brát ohledy a začal vytahovat na světlo všechno, co mu leželo v žaludku: „Samozřejmě, že to souvisí se vším! Tehdy byl život po boku Jeho Výsosti ohromně těžký a ty jsi mě, toho, kdo se vrátil na Střední dvůr, nenáviděl do morku kostí. Rád se hrabeš v mé minulosti, abys mi vytýkal všemožné křivdy, a protože ona je tvoje milenka, jak by mě pod tvým působením nemohla nenávidět? Kdo ví, možná začala nenávidět i Jeho Výsost, protože jsi ji nakonec stejně neodvedl s sebou a místo toho ses rozhodl lpět na své mizerné loajalitě. Prakticky jsi ji opustil…“

To už bylo na Feng Xina moc. „Přestaň lhát!“ zařval a jeho pěst vylétla směrem k Mu Qingovi.

Ten zvedl svou, aby úder opětoval. Jian Lan je chtěla zastavit, ale duch plodu začal podivně kdákat a vydávat nepříjemné zvuky, připomínající křik starých vran. Bylo to nesmírně děsivé. Pei Ming i Yin Yu se snažili Feng Xina a Mu Qinga od sebe odtrhnout, zatímco Quan Yizhen stál staranou a zíral na ně, jako by přemýšlel, kdo ten boj vyhraje. V sále zavládl zmatek.

Xie Lian tam jen hodnou chvíli tiše stál se svěšenou hlavou. Po chvíli si povzdechl a připomněl: „Můj pane, teď by mělo být prioritou najít Bílou beztvářnost a zvládnout obličejový mor. Právě osoba, kterou jsme předtím zajali, představuje nejdůležitější díl skládačky.“

Jun Wu už toho měl také dost, takže mávl rukou. „Odveďte ženského ducha Jian Lan a ducha plodu. Přiveďte Královského preceptora z Xian Le.“

„Ne!“ zařval Mu Qing. „Chci vidět… počkat, cože?“

Feng Xinovo ohromení bylo podobné. „Koho že přivedou?“

Oba se podívali ke vchodu do sálu. A opravdu, člověk, kterého právě přiváděli, byl Královský preceptor z Xian Le, kterého oba dobře znali – Mei Nianqing!

Oba bohové zapomněli na své nepřátelství. Feng Xin se odvážil jako první a vykoktal: „Královský preceptor? Opravdu je to on?“

Mu Qing neříkal nic, ale byl viditelně ohromený a nejistý.

Xie Lian jim to nemohl vyčítat. Popravdě řečeno, i on sám měl pocit, že je to trochu neskutečné. Nedokázal si tohoto muže spojit s tím Královským preceptorem, který mu kdysi položil hádanku o dvou mužích a poháru vody.

Mei Nianqing zvolna kráčel vpřed kolem Xie Liana až k trůnu Jun Wua.

„Xian Le,“ promluvil Nebeský císař. „Když jsme byli dole, zdálo se, že mi máš co říct.“

Princ mírně naklonil hlavu. „Ano.“

Vybral ty nejdůležitější části a podal zprávu o své cestě na horu Tong’lu a o událostech, k nimž došlo při průzkumu království Wuyong. Čím více ho bohové poslouchali, tím víc se jim rozšiřovaly oči, o Feng Xinovi a Mu Qingovi ani nemluvě.

Po skončení jeho hlášení Jun Wu pomalu kývl. „A přesto jsem o království Wuyong nikdy předtím neslyšel.“

Ostatní úředníci souhlasně pokyvovali.

„Také jsem o něm nikdy neslyšel…“

„Bylo to přece jen před dvěma tisíci lety.“

„Stopy po něm musely být záměrně zahlazeny.“

Mei Nianqing celou tu dobu nepromluvil ani slovo, a princ se teď k němu otočil:

„Královský preceptore, korunní princ z Wuyongu je Bílá beztvářnost, nemám pravdu?“

„Máš,“ přitakal Mei Nianqing.

Věděl to!

Pei Ming se zamyslel: „Kdo tedy zanechal ty nástěnné malby? A kdo zničil poslední obraz?“

„Nevím, kdo je autorem těch maleb,“ odpověděl princ, „ale myslím, že poslední malbu zničil Bílá beztvářnost nebo jeho podřízení. Nechtěl, aby se někdo dozvěděl o jeho totožnosti.“

Obrátil se k Mei Nianqingovi. „A ty jsi podřízený korunního prince Wuyongu.“

Tím se stal i podřízeným Bílé beztvářnosti.

Mei Nianqing nepromluvil a Xie Lian měl náhlé nutkání se ho zeptat, jestli v době, kdy Xian Le padlo, věděl, že za tím stojí právě Bílá beztvářnost. Spolčili se spolu? Byl snad dokonce jeho pomocníkem?

Nakonec místo toho položil jinou otázku „Kde je právě teď Bílá beztvářnost?“

Mlčení.

„Proč musel Bílá beztvářnost zavléct do Xian Le zkázu?“

Mlčení.

„Proč mě chceš zabít?“ zeptal se znovu princ.

Konečně Mei Nianqing odpověděl: „Vaše Výsosti, nikdy jsem tě zabít nechtěl.“

„Tak proč jsi mi tam dole šel po krku?“

„Kdybych tě uškrtil, copak bys zemřel? Dovolil by mi ten vedle tebe uspět?“

To byla pravda, ale neznamenalo to, že by Mei Nianqing neměl vražedné úmysly, protože v té chvíli jednal zcela podvědomě. Teď mu pravděpodobně došlo, že Xie Liana nepřesvědčí, a tak se přestal snažit argumentovat.

Po chvíli ticha se Xie Lian konečně zeptal na to, co ho trápilo nejvíc:

„Co jsi ve mně chtěl probudit?“

Jun Wu mu řekl, že v něm Královský preceptor nejspíš chtěl něco probudit, ale princ netušil, co by to mohlo být.

Mei Nianqing na něj zvláštně zíral a Xie Lian sevřel v rukávech ruce v pěst.

„Královský preceptore, řekni mi to.“

Xie Lian měl z toho všeho zvláštní pocit hlavně proto, že osud korunního prince Wuyongu a ten jeho byl až příliš podobný. Existovalo mezi ním a Bílou beztvářností skutečně nějaké skryté spojení?

Potřeboval si to ověřit, protože něco takového si odmítal připustit, ale zároveň se toho obával.

Mei Nianqing ho chvíli pozoroval. „Vaše Výsosti, kladeš mi otázky, na jejichž odpověď není správný čas. I kdybych odpověděl, možná bys mi neuvěřil.“ Krátce se odmlčel. „Ale na jednu věc ti mohu odpovědět hned teď.“

Mei Nianqing pomalu a zřetelně vyslovoval každé slovo: „Právě teď je Bílá beztvářnost uvnitř Velké bojové síně. Stojí přímo přede mnou!“

Kdo stál přímo před ním?

Xie Lian!

Princ okamžitě ustoupil o několik kroků dozadu a zdálo se, že se chce místu „před ním“ za každou cenu vyhnout. Druhý nejbližší stojící byl Feng Xin, který teď zvolal: „Královský preceptore, ty… otevři oči a pořádně se podívej, kdo stojí před tebou! Tvůj učedník!“

Ozývaly se však i jiné hlasy: „Je možné, že by Jeho Výsost a Bílá beztvářnost sdíleli rozdvojenou duši?“

„Co je rozdvojená duše?“

„To je, když se duše člověka rozdělí na dvě poloviny. Každá má své vlastní vzpomínky a jejich osobnosti a schopnosti se také liší. Možná se může lišit i vzhled…“

„To zní docela pravděpodobně…“

„I já jsem o takových případech slyšel.“

„Jestli je to tak, co budeme dělat? Je Jeho Výsost korunní princ Pohroma v bílém rouchu?“

Podobná zvolání se ozývaly ze všech stran, až dokonce i sám Xie Lian začal pochybovat. Byl Bílou beztvářností? Byl jím vždycky?

Byl to on sám, kdo přivedl Xian Le do zkázy, aby se pak osm set let trápil? Mohl za to všechno on?

V sále to hučelo jako v úlu, nebeští úředníci si špitali a vrhali na prince podivné pohledy. Dokonce ani Feng Xin už nevěděl, čemu věřit a co říct.

Jun Wu konečně vstal a hlasitě promluvil: „Xian Le, uklidni se.“

„Já… Já…!“ princ byl na pokraji zhroucení.

Opravdu za to všechno může on?

Pokud ano, co bude dělat? Nevěděl ani to!

Zrovna, když se utápěl ve zmatku, náhle si v hlavě vybavil známý hlas:

„Ne! Přísahám, že ty jsi ty, nikdo jiný. Věř mi!“

San Lang. San Lang!

Hua Cheng mu přece jednou řekl, že on Bílou beztvářností není. Nic z toho tedy nebyla jeho chyba!

Když na to Xie Lian pomyslel, jeho mysl se okamžitě pročistila, rozbouřené nitro se utišilo a on se narovnal. Jun Wu však již sestoupil ze svého trůnu a došel až k němu.

„Xian Le! Nejdřív se uklidni…“

Princ se zrovna chystal zvednout oči, aby mu odpověděl, když tu Mei Nianqing nečekaně natáhl ruku, vytáhl posvátný meč, visící Feng Xinovi u pasu, a vrhl se na Jun Wua.

Nebeští úředníci vykřikli jako jeden muž. Jun Wu i Xie Lian však byli bohy bojových umění, mistři svého oboru, tak jak by je mohl překvapit tak podlý útok? Hrot čepele se ještě ani nedotkl Jun Wuovy kůže a už princovy prsty vyrazily jako blesk a uchopily tu zářivou, sněhobílou čepel přímo před očima nebeského císaře. Druhou rukou mu vykroutil jílec.

Feng Xin se vzpamatoval a okamžitě se na Královského preceptora vrhl, aby ho zadržel.

Tím, že měl odvahu pokusit se o atentát přímo ve Velké bojové síni a navíc před tolika bohy bojových umění, si koledoval o smrt.

Feng Xin vykřikl: „Královský preceptore, tvůj pokus je marný!“

Mei Nianqing se marně bránil, ale stihl zakřičet na Xie Liana: „Podívej! Rychle se podívej!“

Yin Yu se rozběhl k princi. „Vaše Výsosti! Jsi v pořádku? Co se stalo?“

Mu Qing byl vývojem věcí znepokojen. „Na co se máš podívat? Co tím myslí? Co má v plánu?“

Bylo to hotové pandemonium, ale Xie Lian stál a ani se nepohnul.

Nebylo to kvůli všemu tomu zmatku. Bylo to proto, že v odrazu té sněhobílé čepele něco spatřil.

Tvář.

Pohlednou tvář mladíka s jemnými rysy.

Na té tváři však vyrůstaly další tři drobné obličeje, namačkané a hyzdící půvabnou pleť. Byl to mrazivý pohled, protože i ty drobné obličeje byly zvláštně pokřivené – polovina z nich vypadala, jako by plakala, zatímco ta druhá se usmívala.

Ten obličej měl být Xie Lianovi povědomý, ale právě teď v odrazu čepele byla tak cizí, až ho to děsilo. Polil ho ledový pot. Teprve po chvíli si uvědomil, že meč, který Královský preceptor vytrhl Feng Xinovi, byl Hongjing, zrcadlo, odhalující zlo, před nímž se nemohli skrýt žádní duchové.

Z tohoto úhlu se v čepeli neodrážela jeho vlastní tvář, ale podobu toho, kdo stál za ním. A z této tváře ho právě pozorně sledoval pár temných, vážných očí.

Xie Lianovi se rozšířily zorničky. Jako by se celý svět zpomalil, když zoufale pomalu otevíral ústa. Náhle ucítil, že nemůže hnout zápěstím.

Sevřela mu ho silná ruka.

Jun Wu stojící za ním se usmál. „Xian Le, na co se to díváš?“