V temnotě císařské věznice Shen Zechuan zoufale kroutil zápěstím, avšak ruce měl příliš zmrzlé a bez citu. Plíce ho začaly bolet, ale provaz byl tak utažený, že nic nzmohl. Pytel s hlínou mu tlačil na hrudník a cítil se jako hozený do hlubokého rybníka – v uších mu zvonilo a zběsile lapal po dechu s pocitem, že se topí.
Shen Zechuan přesunul pohled na svíčku za mřížemi.
V hale několik strážců Brokátové stráže pilo a jásalo, zatímco hráli prstovou hádací hru1 , příliš zaneprázdněni, aby Shen Zechuanovi věnovali jediný pohled. Pytel s hlínou ho přitlačil k hrubé slaměné rohoži a dusivá nevolnost ho zaplavovala jako povodeň. Zrak se mu zamlžil. Shen Zechuan zvedl hlavu a zaťal zuby, aby pohnul nohama. Byly zbičované do znecitlivění, takže nice necítil, ani když je zvedl. Opřel nohu o levý roh dřevěné postele, rozežranou hlodavci; první den ji poškodil pouhým usednutím na ni. Snažil se nadechnout.
Připravil se a vší silou kopl do shnilého rohu. Jeho nohy byly tak slabé, že postel ani nezavrzala; prkna se nepohnula ani o centimetr. Studený pot mu stékal po zádech a promáčel mu košili.
Toužil žít. Shen Zechuan zoufale zavzlykal. Kousl se do jazyka, až ucítila krev, a znovu kopl do prken. Znetvořené, sotva rozpoznatelné tělo Ji Mua bylo bičem na jeho zádech, který ho poháněl vpřed. V uších mu zněl hlas jeho bratra.
Musí žít.
Shen Zechuan zuřivě kopal do prken, až konečně uslyšel tupý náraz. Polovina latí se zřítila a on sklouzl na jednu stranu, těžký pytel se svalil vedle něj. Dopadl na zem a lapal po dechu, jako by se vynořil z vody.
Podlaha jeho cely byla ledová. Shen Zechuanovy zraněné nohy byly nepoužitelné, takže se opíral o lokty. Pot mu stékal po nosu. Navzdory chladu vězení jej tělo pálilo, jako by mu vřely vnitřnosti. Nakonec sklonil hlavu a začal zvracet.
Shen Wei si zasloužil zemřít.
V Zhongbo tvořilo obrannou linii sto dvacet tisíc vojáků, rozdělených mezi šest prefektur. Po porážce u řeky Chashi vtrhli jezdci Bianshi do Dunzhou. Bylo to tak, jak řekl vyšetřovatel: Shen Wei měl nejen dobře vycvičenou a mocnou armádu, ale také dostatek zásob a pravomoc nasadit posádkové jednotky ve třech městech Duanzhou. K překvapení všech však opustil prefekturu a schoval se v sídle prince Dunzhou.
Jeho ústup byl předzvěstí pádu Zhongbo. Bianshští jezdci zmasakrovali tři města Duanzhou, načež se morálka posádek zhroutila a v panice prchali na jih. Všichni si mysleli, že se Shen Wei utká s dvanácti kmeny Biansha u Dunzhou – jenže on se znova dal na útěk, jakmile zaslechl zprávy o jejich příchodu.
Armáda Zhongbo se stahovala po jedné porážce za druhou, a mezitím se bianshští jezdci prosekávali územím šesti prefektur jako ocelová čepel. Cestovali nalehko, živeni válečnou kořistí, a rychle postupovali, dokud se nedostali až do vzdálenosti osmi set li 2 od Qudu, hlavního města říše Zhou.
Kdyby se Shen Wei, během svého ústupu uplatnil taktiku spálené země a zničil sýpky ve městech, která opouštěl, nepříteli by nezbylo nic a bianshští jezdci by museli svůj postup zastavit. Vetřelci s sebou nenesli žádné zásoby a spoléhali se výhradně na dobytá města. Kdyby obilí shořelo, bianshští jezdci by hladověli.
Hladový voják je neschopen boje. Libejská obrněná kavalérie mohla využít této příležitosti, překročit Ledovou řeku a zastavit tak ústup kmenům Biansha, zatímco by jednotky pěti oblastí Qidongu uzavřely jejich únikovou cestu z věže Tianfei. Bianshské šavle by skončily uvězněné jako želvy v kádi; neschopné přežít zimu.
Ale Shen Wei nic z toho neudělal.
Nejen že se vzdal jakéhokoliv odporu, ale nechal městské sýpky netknuté. Nepřítel se živil jejich obilím, zatímco pustošil země Zhou. Díky Shen Weiovi byli bianshští koně natolik dobře krmeni, že dokázali hnát prostý lid Zhongbo i zajaté vojáky až k řece Chashi, kde jezdci během jedné noci všechny povraždili.
Shen Zechuan unikl jen o vlásek. Nyní, když se Qudu chystalo vyrovnat účty, bylo zjevné, že Shen Weiovy rozkazy ohledně rozmístění vojsk byly neobvykle nedbalé. Vše nasvědčovalo tomu, že se spolčil s Biansha. Aby se však vyhnul spravedlnosti, Shen Wei se nejen upálil, ale zároveň u toho zničil i veškeré důkazy. Dokonce ani Brokátová stráž, nechvalně proslulá svou efektivitou a důsledností, byla v koncích. Pokud císař toužil po pravdě, nezbylo mu nic jiného, než je získat – za jakoukoliv cenu – od jediného zbývajícího člověka, který je mohl znát: Shen Zechuana.
Jenomže syn neurozené tanečnice z Duanzhou, Shen Weiův osmý syn, neměl v klanu žádné postavení, ať už dle věku nebo hodnosti. Shen Wei měl příliš mnoho synů. Shen Zechuan byl už dávno poslán do Duanzhou, aby se o sebe postaral sám, a na jeho existenci zapomněl nejspíš i sám Shen Wei.
A přesto se ho někdo snažil zabít.
Nebylo žádným tajemstvím, že jej mnoho lidí chtělo vidět mrtvého. Byl přiveden do Qudu jako obětní beránek za svého otce. Jako poslední člen klanu Shen v Zhongbo byl povinen splatit dluhy svého otce. Jakmile skončí jeho výslech v císařské věznici, císař nepochybně nabídne Shen Zechuanovi smrt jako oběť za třicet tisíc vojáků, kteří přišli o život u řeky Chashi.
Ale rozhodně by se to nemělo stát prostřednictvím vraždy uprostřed noci.
Shen Zechuan vyplivl krev a otřel si rty palcem. Pokud se Shen Wei skutečně spolčil s nepřítelem, pak byla jeho smrt jen otázkou času. Proč se obtěžovat vraždou obyčejného bezvýznamného syna? Někdo se v hlavním městě obával jeho výslechu a pokud tomu tak bylo, pak muselo být za porážkou Shen Weiových vojsk víc, než se na první pohled zdálo.
Jenže Shen Zechuan nevěděl nic.
Měl mistra v Duanzhou, jehož jediným synem byl jeho přítel a bratr v boji Ji Mu. Pro Shen Zechuana byl Shen Wei pouze princem z Jianxingu. Neměl s ním nic společného a absolutně netušil o tom, zda se Shen Wei dopustil zrady.
Přesto to musel popřít. Rozvalený na studené podlaze své cely se cítil ještě bdělejší než během dne. Věděl, že je zločinec zadržený Vyšívanou gardou na základě císařského výnosu. Všechny zatykače, předvolání a úřední dokumenty pocházely přímo z nejvyšších míst a byly posílány přímo z císařské věznice do rukou Xiao Jiminga, dědice Libei. Obešly dokonce i Společný tribunál tří soudních úřadů: ministerstvo spravedlnosti, nejvyšší soudní dvůr a nejvyšší kontrolní dvůr. Bylo zřejmé, že císař byl odhodlán se dostat této věci na kloub. Kdo měl odvahu riskovat, že vězeň bude umlčen dřív, než císař dokončí jeho výslech?
Do okna stále fičel ledový vítr. Ve tmě Shen Zechuan zíral na zeď, neodvažující se znovu zamhouřit oči.
***
Ihned po rozednění byl Shen Zechuan znovu odveden zpět do haly. Venku zuřila sněhová bouře. Vyšetřovatel Ji Lei byl posledních pár dní zachmuřený, teď však byl samý úsměv, když uctivě postával vedle dřevěného křesla oběma rukama podával čaj.
Na židli seděl starý eunuch s hladkou bezvousou tváří a odpočíval. Na hlavě mu seděla sametová čepice, symbol jeho úřadu, vhodná do zimního počasí. Oblečen byl v rouchu, ozdobeném čtvercem bohatě vyšívanou tykví, který označoval jeho hodnost. Přes ramena měl přehozený plášť a v ruce držel nádherný ohřívač rukou ve tvaru květu ze zlata a nefritu. Když ucítil pohyb, otevřel oči a podíval se na Shen Zechuana.
„Otče,“ řekl Ji Lei a poklonil se, „tady je ten špinavý potomek prince z Jianxingu.“
Pan Rugui si Shen Zechuana změřil pohledem. „Co se tu stalo?“ Pan Rugui se samozřejmě neptal, jak Shen Zechuan skončil špinavý a zapáchající, ale proč z něj Ji Lei ještě nedostal všechny odpovědi.
Ji Leiovi stékal po čele pot, nicméně se ho neodvážil otřít. Stále shrbený odpověděl: „Ten chlapec je neznalý. Od té doby, co ho přivezli ze Zhongbo, blouzní. Kdo ví, kdo ho k tomu navedl, ale odmítá se přiznat.“
„Hledaný zločinec, kterého jeho Veličenstvo nařídil zatknout.“ Pan Rugui nepřijal čaj. „Dítě, staré možná patnáct nebo šestnáct let, bylo posláno do proslulé císařské věznice, aby ho Vaše ctihodnost osobně vyslechla, ale vy z něj nemůžete dostat přiznání.“
Ji Lei stále držel čajový šálek a rozpačitě se usmíval. „Právě kvůli jeho významu jsem se neodvážil použít bez povolení tvrdší metody. Když dorazil, už byl nemocný. Pokud zemře v našich rukou, případ proti Shen Weiovi se zastaví.“
Pan Rugui chvíli pozorně sledoval Shen Zechuana. „Všichni jsme jen psi našeho pána. Nemá smysl chovat psa, jehož tesáky ztratily ostrost. Vím, že máš své vlastní problémy, ale tohle je součást tvých povinností. Jeho Veličenstvo si jej přeje ihned vidět – tím prokazuje Brokátové stráži úctu. Na co si stěžuješ?“
Ji Lei se rychle poklonil. „Je to tak, jak otec říká. Tento syn byl náležitě potrestán.“
Pan Rugui si odfrkl. „Umyjte ho. Nemůže se před Jeho Veličenstvem objevit pokrytý špínou.“
Sluha odvedl Shen Zechuana, aby mu omyl a ovázal zraněné nohy, a poté mu podal čisté bavlněné šaty. Nechal se bez odporu vodit sem a tam; bolest mu téměř znemožňovala chůzi a jen s velkým vypětím dokázal vystoupat do vozu.
Když byl Shen Zechuan odvezen, Pan Rugui konečně přijal šálek čaje od Ji Lei. Zíral za vozem a zeptal se: „Je to opravdu poslední člen klanu Shen?“
„Ano, jediný přeživší z propadliny Chashi. Dědic Libei ho osobně zajal. Celou cestu byl zadržován ve vězeňském voze obrněné libeiské kavalérie a neměl kontakt s nikým jiným.“
Pan Rugui usrknul studený čaj. Po dlouhé chvíli se na Ji Leiho usmál úsměvem, který však nedosáhl až k jeho očím. „Dědic Libei je rozhodně diskrétní.“
***
Shen Zechuan vystoupil z kočáru a nechal se celou cestu vláčet strážemi. Silný sníh mu foukal do tváře a eunuch, jenž šel v čele, spěchal bez zbytečných řečí.
Když Pan Rugui dorazil před síň Mingli, jeho příchod byl již oznámen. Mladší eunuch, čekající pod okapem, předstoupil vpřed, vzal Pan Ruguiho kabát, pomohl mu obléknout svrchní roucho a převzal ohřívač rukou. Pan Rugui se poklonil u dveří a řekl, „Vaše Veličenstvo, tento pokorný služebník přivedl toho chlapce.“
Nastala pauza. Ozval se tichý, neuspěchaný hlas. „Přiveď ho dovnitř.“
Shen Zechuanovi se zatajil dech, ale už ho táhli dovnitř. Vzduchem se linula vůně kadidla, přesto však nebyla dusivá. Z dálky zaslechl občasné zakašlání a koutkem oka zahlédl nohy seřazené po obou stranách sálu.
Císař Xinade měl na sobě temně modrý denní šat, který však nezakryl jeho křehkost, nemoc ho sužovala po celé tři roky od jeho nástupu na trůn. Jeho pobledlá pleť dodávala jeho podlouhlému obličeji ještě jemnější a křehčí vzhled.
„Vyslýcháš ho již několik dní.“ Císař Xiande pohlédl na Ji Lei, který klečel v zadní části sálu. „Zjistil jsi pravdu?“
Ji Lei se poklonil. „Abych odpověděl Vaší Výsosti, slova tohoto chlapce jsou zmatená a jeho příběh je plný mezer. Ničemu, co řekl, nelze věřit; všechna jeho slova se navzájem odporují.“
„Předlož jeho výpověď,“ přikázal císař.
Ji Lei vytáhl z šatů svitek s výpovědí a s úctou jej podal Pan Ruguovi, který rychle přistoupil k císaři a s veškerými obřadnostmi jej předložil.
Císař Xiande ho pozorně četl. Když se dostal k části o propadlině Chashi, zakryl si ústa a začal kašlat. Odmítl pomoc Pana Ruguiho a místo toho si sám otřel krev ze rtů kapesníkem. „V té propadlině přišlo o život třicet tisíc vojáku,“ řekl vážně. „Kdyby Shen Wei žil, stihl by ho hněv celého lidu!“
Shen Zechuan zavřel oči; srdce mu bušilo a věděl přesně, co přijde.
„Zvedni hlavu!“
Jeho dech se zrychlil. Dlaně, kterými se opíral o podlahu, byly znecitlivělé. Shen Zechuan pomalu zvedl hlavu a opatrně upřel oči na boty císaře Xiande.
Císař na něj pohlédl. „Jak Shen Weiův syn, a jediný přeživší propadliny Chashi, máš k tomu co říct?“
Shen Zechuanovi zrudly oči. Třásl se a beze slov vzlykal.
Císařův výraz se nezměnil. „Mluv!“
Když Shen Zechuan zvedl hlavu, po tvářích mu stékaly slzy. Krátce vzhlédl, a pak se znovu hluboce poklonil; ramena se mu třásla, jak se mu vzlyky draly do hrdla. „Vaše Veličenstvo, Vaše Veličenstvo! Můj otec byl oddaný národu a svému lidu v Zhongbo. Po porážce na bojišti se styděl jim pohlédnout do očí. Proto se upálil – aby se kál!“
„Jaký nesmysl!“ zavrčel císař. „Pokud byl oddaný národu, proč se znovu a znovu stahoval z boje?“
Shen Zechuanův hlas byl chraplavý od pláče. „Můj otec poslal všechny své syny do boje. Můj nejstarší bratr, Shen Zhouji, byl umučen k smrti bianshským jezdcem, který ho táhl za svým koněm po veřejné cestě v Chashi! Kdyby to nebylo z důvodu neochvějné loajality, proč by riskoval svého vlastního dědice?“
„Jak se opovažuješ zmiňovat Chashi! Shen Zhouji uprchl z první linie. Jeho zločin je neodpustilený!“
Shen Zechuan vzhlédl k císaři a slzy mu dál stékaly po tvářích. „Bitva u Chashi byla krvavou lázní,“ zachraptěl. „Můj nejstarší bratr byl možná neschopný, ale bránil Chashi po tři dny. Během těch tří dnů se podařilo doručit důležité informace do Qidongu a Libei. Kdyby nebylo těch tří dnů…“ Byl tak přemožen emocemi, že nebyl schopen pokračovat.
Císař si znovu přečetl prohlášení, které držel v ruce. V sále bylo ticho, kromě zvuku Shen Zechuanových vzlyků. V nekonečném tichu si Shen Zechuan zabořil nehty do masa.
Císař náhle vydechl dlouhý povzdech. „Spolčil se Shen Wei s nepřítelem?“
„Nemožné.“ Shen Zechuanův hlas byl rozhodný.
Císař odložil prohlášení a chladně pronesl: „Tento prohnaný chlapec se pokouší oklamat svého panovníka. Nesmí být ponechán naživu. Pan Rugui – nechte ho ubít k smrti u brány Duancheng!“
„Ano, Vaše Veličenstvo!“ Pan Rugui se okamžitě uklonil a ustoupil.
Shen Zechuan zkameněl, jako by ho polili kbelíkem ledové vody.
Mohl se snažit sebevíc, bylo to zbytečné; stráže mu zacpaly ústa a vytáhli ho ze síně Mingli.
Žádné komentáře:
Okomentovat