TGCF Kapitola 212: Nemožnost být dokonalým člověkem; srdce plné výčitek

//odjíždím do Polska a vrátím se nejspíš až v pondělí, takže tu máte s předstihem nedělní kapitolku. Velké, velké díky korektorkám, které si opravdu mákly!

Obraz v zrcadle ukazoval výjev na druhé straně zdi, kde teď Yin Yu prudce zatřásl Quan Yizhenem. „Probuď se! Jsi vzhůru?“

Quan Yizhen se konečně probral a bolestivě zamumlal: „Starší bratře, to jsi byl ty, kdo mě tak zřídil?“

Mladý bůh byl tak pohmožděný, že mu téměř nebylo rozumět, a Xie Lianovi ho bylo líto.

„Opravdu si myslíš, že bych tě mohl porazit?“ zeptal se sarkasticky Yin Yu.

Quan Yizhen se poškrábal ve vlasech a zdálo se, že si začíná vzpomínat. „Ach, to císař, on mě unesl…“ Pak, jako by si něco uvědomil, se prudce narovnal: „Ale ne, on ti sebral tvou lopatu… chceš, abych ti ji pomohl získat zpátky?“

„Opravdu si myslíš, že bys mohl porazit jeho?“ Tentokrát sarkasmus vyzněl ještě výrazněji.

Xie Lian si pomyslel, že Jun Wu Yin Yua zajal, když přišel do paláce Qi Yinga. Zadoufal, že Jun Wu také sleduje výjev v zrcadle a pokusil se toho využít. Sklonil hlavu a skoro neslyšně pronesl: „Pane Vládce větru, jsi tam ještě?“

Jenže to nebyl Shi Qingxuan, kdo mu odpověděl. Hlas za jeho zády patřil Nebeskému císaři: „Samozřejmě že není.“

Princ polkl.

Jun Wu líně pokračoval: „Z ničeho nic jsem si uvědomil, že bariéra uzavírající Nebeské hlavní město má zřejmě skulinu, tak jsem do ní připojil i kouzlo Přenos duše.“

S tím ho Nebeský císař přátelsky poplácal po rameni a dodal: „Když si pomyslím, že jsem to byl já, kdo tě to kouzlo kdysi naučil… Xian Le, velmi mě těší, že dokážeš tak šikovně využívat toho, co jsem ti předal.“

S tím odešel. Netrvalo dlouho a jeho postava se objevila na scéně zrcadla.

Quan Yizhen si ho všiml jako první a trhl sebou. Také Yin Yu se prudce otočil a poplašeně zvolal: „Můj pane?“

Quan Yizhen vyskočil také, připravený k boji, ale Jun Wuovi stačilo jen mávnout rukou a mladý bůh byl sražen zpět na futon, kde se celý zkroutil. Hlava se mu zachvěla a znovu ztratil vědomí.

Yin Yu ztuhl, ale Jun Wu se na něj usmál. „Nemusíš být tak napjatý. Ber to takto: Ani připravený k boji proti mně nemáš šanci, tak proč se trochu neuvolníš?“

To byla pravda a Yin Yu to nemohl nijak vyvrátit, tak se zmohl jen na svůj obvyklý rozpačitý výraz. Zato Jun Wu se zdál uvolněný a v dobré náladě.

„Můj drahý Yin Yu, myslím, že jsem si s tebou takhle ještě nikdy nepopovídal, nemám pravdu?“

Yin Yu opatrně kývl: „Zdá se, že je to tak.“

Dříve sice byl bojovým bohem Západu, ale jeho základna věřících nebyla moc silná, zásluh měl málo a ani hodností nijak nevynikal. Nebyl sice nejnižší z nebeských úředníků Vyššího dvora, ale stále patřil k těm podprůměrným, takže neměl prakticky žádnou šanci přiblížit se k Nebeskému císaři. V minulosti byl pravděpodobně nervózní, i když Jun Wu jen procházel kolem jeho paláce, a nyní to bylo ještě zřetelnější.

Raději dodal: „Nicméně takových nebeských úředníků, se kterými jsem nikdy předtím nemluvil, nebo o mně nevěděli, je také mnoho.“

„To nemusí být nutně pravda,“ usmíval se Jun Wu. „Zná tě mnoho lidí. I když se s tebou nikdy nesetkali, ví o tobě.“

„Opravdu?“ zeptal se Yin Yu překvapeně.

„Protože mnozí znají tvého mladšího bojového bratra, toho, právě toho, který teď leží před tebou. A když mluví o něm, často zmíní i tebe.“

Byla to nesmírně bolestivá slova. Jun Wu popsal skutečnost bez jakýchkoliv emocí, ale právě jeho pravdivé a objektivní shrnutí činilo celou věc ještě palčivější.

Quan Yizhen se stále ještě nevzpamatoval, ale Yin Yu nyní při pohledu na něj svěsil hlavu a zaťal pěsti.

Xie Lian začal matně tušit, co Jun Wu plánuje.

Trvalo hodnou chvíli, než Yin Yu sebral odvahu: „Můj pane, co chcete? Jste Nebeský bojový císař, nikdo se vám nemůže postavit. Jste nejvyšší bojový bůh všech tří říší, není nikdo, kdo by vás mohl nahradit. Tak proč tohle děláte? Prostě… co vlastně chcete?“

Jun Wu samozřejmě neodpověděl přímo. Místo toho se na něj zahleděl. „Yin Yu, chceš se vrátit na Vyšší dvůr?“

„Cože?“

Xie Liana to také překvapilo. Jaký mělo smysl právě teď přemlouvat Yin Yua, aby změnil stranu?

Jun Wu pokračoval: „Mám pocit, že nejsi spokojený se svým životem pouhého poslíčka v Říši duchů.“

Yin Yu se konečně vzpamatoval: „Můj pán o tom přemýšlí zbytečně. Ať se mi to líbí nebo ne, stejně nemám na výběr.“

Xie Lian v duchu zaúpěl a pomyslel si: „Takhle odpovídat nemůžeš! Teď jsi mu ukázal své slabé místo!“

A skutečně, Jun Wu se usmál. „Víš, že když odpovídáš takto, vlastně to znamená: ‚Nelíbí se mi to, ale nechci o tom mluvit‘?“

Na to neměl Yin Yu co říct, hlavně proto, že to byla pravda. Kdyby se cítil sebejistě a kdyby se mu jeho současné postavení v Říši duchů líbilo, mohl odpovědět přímo. Tím, že se však přímé odpovědi vyhnul, na sebe prozradil mnohem víc.

Jun Wu pokračoval: „Pocházíš z proslulého rodu, ze staré a spravedlivé sekty, která nikdy nesešla na cestu zla. Byl jsi v ní vychován a odmalička ti říkali, že vystoupat na Nebesa je tvůj nejvyšší životní cíl. Takové snahy je těžké se vzdát. O tvém pádu do Říše duchů by se dalo říct, že to byla vynucená situace, čin, zrozený z neštěstí a bezmoci. Samozřejmě, že teď nejsi spokojen. Současná situace nebyla tím, co sis celou dobu přál.“

Yin Yu byl skutečně na rozpacích, ale slabě odporoval: „Pán města Hua Cheng mi prokázal milost, zachránil mě…“

„Já vím,“ přerušil ho Jun Wu. „Dokonce ti pomohl uklidnit a vypudit rozhořčeného ducha Xian Ji, která zemřela během tvého vyhnanství, nemám pravdu?“

„Ano. Takže ať už jsem se svou současnou pozicí spokojen nebo ne, je to…“

„Jsi nespokojený,“ přerušil ho znovu Jun Wu. „Jsi závislý na jeho milosti a nemáš kam jinam jít, tak se do toho nutíš.“

Yin Yu svěsil hlavu a nepromluvil. Prince polil studený pot.

Teď už přesně odhadl, jak Jun Wu plánuje zaútočit. Každý Yin Yuův výraz, každé gesto, dokonce i celé jeho tělo ukazoval slabost.

„Tak tedy,“ pousmál se Jun Wu. „Pojďme se na to podívat z jiné strany. Řekni mi, dlužíš něco Quan Yizhenovi?“

Yin Yu na něj nechápavě pohlédl.

„Ne, jen mi odpověz. Na základě čeho se musíš stavět do nepříjemného postavení, starat se o něj a oplácet laskavost, když veškerá tvá prokázaná milost vedla jen k tomu, že tě donutila klesnout tak nízko? Yin Yu, snižovat se, abys pomohl druhým, není dobrý zvyk. Musíš vědět, že se nikdy nedočkáš díků!“

Šel nemilosrdně za svým cílem a každé slovo bodlo tam, kde to Yin Yua bolelo nejvíc.

Jun Wu pokračoval: „Celý život jsi toužil po vzestupu. Toužil jsi po dobrém postavení na Vyšším dvoře, po vstupu do řad Velké bojové síně. Dokonce i poté, co ti Quan Yizhen udělal takovou ostudu, že tě nazývali jeho doplňkem, vtipem Nebes, jsi to snášel a bojoval, abys zde mohl zůstat. Není to důkaz toho, jak moc jsi potom toužil? Patříš sem, ale Quan Yizhen vše zpackal a bez mrknutí oka tě připravil o všechno, co mělo být tvé. Kdo si myslí, že je? Copak jsi tomu neobětoval tolik, co on? Ne, vlastně ne, dal jsi do toho mnohem víc, než on! A pokud jde o celkové schopnosti, možná, že se ti nakonec vůbec nevyrovná. Vždyť kde je teď? Leží tu na Vyšším dvoře, sám a bez pomoci. Proč? Protože jeho mysl je příliš prostá. Je nevzdělaný a hloupý, tupý a divoký, není schopen získat si skutečný respekt. Ale ty? Jsi mnohem moudřejší, znáš způsoby světa lépe než on. Víš, kdy je vhodné zaútočit a kdy se stáhnout, a dokážeš vynaložit úsilí, abys získal, co chceš. Kdybys měl jeho přirozený talent, jeho duchovní schopnosti… pak by tvé úspěchy byly desetkrát… ne! Stokrát větší než ty jeho. Všichni by si tě vážili!“

Yin Yu se během jeho slov začal neklidně vrtět. „Nechápu, proč mi to můj pane všechno říkáte. Všechna ta ‚kdyby‘ jsou nesmyslná, jeho duchovní síly patří jen jemu…“

Najednou vykřikl, zvedl ruku a poplašeně vykřikl: „Co?! Co je to?“

Z jeho dlaně vytrysklo čistě bílé duchovní světlo, tak oslepující, že se na něj nedalo pohlédnout přímo.

Jun Wu lhostejně pokrčil rameny. „Nemusíš se bát, je to jen trocha duchovní síly.“

Teprve potom se Yin Yu poněkud uklidnil a nevěřícně se zeptal: „Čí duchovní síly? Moje? Nejsem takhle…“

Nebyl takhle silný.

„Ještě nejsou tvoje. Ale jestli se tvými stanou, to záleží na tom, jak se rozhodneš.“

„Když nejsou moje, tak čí?“ To už Yin Yu skoro vykřikl. „Nejsou snad…“

Odmlčel se a pootočil hlavu dozadu. Shodou okolností se Quan Yizhen, jehož vůle k životu byla skutečně impozantní, zrovna probral. Na tváři měl znovu svůj nechápavý výraz.

Jun Wu kývl. „Přesně tak. Jsou to duchovní síly Quan Yizhena.“

„Co?“ zarazil se Yin Yu. „Proč jsou jeho duchovní síly ve mně? Jak by se mohly takto přenášet? Jak je to možné?“

„Když se dá vyměnit osud, tak proč ne duchovní síly? Je mnoho věcí, které nejsou tak nemožné, jak si myslíš. Jde jen o pár slov, pár tahů štětcem někoho mocného… nic těžkého.“

Yin Yu se zachvěl. „Tohle… tohleto!“

Máchl rukama ve zmateném gestu, ale silná duchovní síla vytryskla do jeho dlaně a vybuchla všude tam, kam mířila jeho prsty. Zasáhla zdi uvnitř paláce Qi Ying, zničila božskou sochu a málem způsobila zřícení střechy.

Jun Wu se opět usmál. „Není třeba být nervózní, jen to drž pod kontrolou.“

Vyděšený Yin Yu sevřel jednu rukou druhou, ale obě se mu silně třásly.

„Yin Yu, zeptám se tě znovu. Chceš se vrátit?“

Yin Yu se několikrát nadechl, oči mu zrudly krví a upřel na Jun Wua roztřesený pohled.

„Pokud se chceš vrátit, nejen že ti pomohu odstranit prokleté okovy, ale také na tebe přenesu všechny Quan Yizhenovy duchovní síly.“

Quan Yizhen ohromeně poulil oči, jako by dosud netušil, že takové zlé kouzlo existuje.

Xie Lian se neudržel a vykřikl: „Zbláznil ses?“

Jun Wu ho nejspíš nemohl slyšet, a i kdyby ano, nevšímal by si toho. „Od té chvíle už se nenajde nikdo, kdo by znal Qi Yinga, ale ne Yin Yua. Kdo by se teď odvážil nezapamatovat si tvé jméno?“

Yin Yu klopýtavě ucouvl, viditelně zmatený. „Já… já… já….“

Xie Lian byl tak napjatý, že dokonce zapomněl, že ho Ruoye stále poutá k židli. Zadržel dech, chytil se židle a předklonil i s ní.

V jedné věci se Jun Wu nemýlil a princ to věděl. Hluboko v srdci Yin Yu vzhlížel k Nebesům ještě toužebněji než předtím. Patřil na Vyšší dvůr, a ten fakt byl zasazen hluboko do jeho mysli.

Vážně neměl vůči Quan Yizhenovi jedinou záštiplnou myšlenku?

Tím si Xie Lian nemohl být jistý.

Mezi těmi dvěma se stalo tolik věcí, že nebylo možné shrnout jejich vztah jen slovy „Nenávidím tě.“ Tato nenávist mohla být obrovská i nicotná, protože Yin Yu rozhodně nebyl typem rozhodného člověka, který by si šel za svým. Vše, co dělal, bylo značně ovlivněno lidmi kolem něj. S Xie Lianem se tak dobře neznali, takže princ nedokázal předpovídat, co udělá, a mohl se jen tiše modlit, aby si zvolil moudře.

„Já… já…“ koktal stále Yin Yu. Nevypadal schopný se rozhodnout, tak si dřepl na paty a schoval si tvář do dlaní. Když po chvíli konečně vzhlédl, oči měl ledové a výraz zachmuřený.

Dlouho se díval na Quan Yizhena, jak na něj zmlácený zírá z futonu, a pak zašeptal: „Můj pane, opravdu jste schopný dát mi všechny jeho duchovní síly?“

Xie Lianovi se sevřelo srdce, zatímco Quan Yizhen zíral s ústy dokořán. „Bratře?“

„Můžu ti je dát hned, ať sám vidíš, jestli je to možné,“ řekl Jun Wu.

Yin Yu stále nevypadal přesvědčený. „A… může je pak ukrást zpět? Jsou to přece jen jeho vlastní síly, takže kdyby chtěl…“

„Pokud mu je nebudeš sám chtít vrátit, nebo pokud nezemřeš, pak nemůže.“

Yin Yu se znovu váhavě zeptal: „Pokud tedy jeho duchovní síly přejdou na mě, on… zemře? Nebo se mu stane něco jiného?“

Nejspíš stále nechtěl, aby Quan Yizhen zemřel jeho rukou.

„Nestane se nic, jen samotný proces je trochu bolestivý. Ale kdo na tomto světě by netrpěl bolestí? Jak s ním potom naložíš, jestli bude žít nebo zemře, to už je na tobě.“

„A co ostatní nebeští úředníci? Na Vyšším dvoře je tolik těch, kteří viděli, co se tehdy ve Velké bojové síni stalo, a jestli se to dostane ven…“

Jun Wu se jen usmál. „No a co, že to vědí? Jsou jako mravenci, které lze rozmáčknout jedním prstem. Vyhlaď je všechny, vychovej si novou várku nebeských úředníků, změň si tvář i jméno, vymysli si novou historii… kdo tomu zabrání?“

Říkal to s tak nonšalantním výrazem, tak klidně a lehce, jako by říkal, že vystydlý čaj v šálku právě vylil a vyměnil ho za nový.

Nakonec se Yin Yu zeptal: „V novém Vyšším dvoře… jaká bude moje nová identita?“

„Ling Wen je moje levá ruka a ty budeš pravá,“ řekl Jun Wu. „Kromě mě ti nebude nikdo nadřízený.“

Yin Yu sevřel rty. „Tak tedy dobrá!“ Pak temně dodal: „Modlím se, aby můj Pán dodržel slib, který mi dnes dal. Pak tedy… teď…“

Dál nepokračoval, pouze přesunul pohled na Quan Yizhena.

Jun Wu kývl. „Jak si přeješ.“

V tu chvíli se Quan Yizhen náhle začal svíjet. Tvář se mu zkřivila, z úst a z nosu mu začala téct krev, zatímco se držel za hlavu a převaloval se, jako by pociťoval obrovská muka. Z Yin Yuova těla náhle vyšlo duchovní světlo.

Zářila celá jeho tvář, a když zvedl ruku a švihl s ním nad sebe, ve stropě zlatého paláce Qi Ying se objevila obrovská díra. Yin Yu, náhle stojící mezi troskami, sklonil hlavu, aby si své ruce pohlédl, a pomalu je sevřel v pěst. Jun Wu se tvářil, jako by sledoval malé dítě, hrající si s novou hračkou.

„Jak se cítíš?“

Chvíli trvalo, než Yin Yu odpověděl: „Nikdy předtím jsem neměl takové schopnosti!“

Podíval se na Quan Yizhena, který stále úpěl na zemi, a jeho výraz se zkomplikoval. „Můj mistr kdysi řekl, že Quan Yizhen je zrozen k nanebevstoupení, a že jeho schopnosti jsou darem samotných Nebes. Je tohle takový druh síly?“

„Odteď je to tvoje síla.“

Yin Yu pomalu přikývl.

V dalším okamžiku zvedl dlaň a zaútočil.

Ten výbuch síly využil všech Quan Yizhenových sil. Byl to děsivý duchovní úder a dokonce i ze zrcadla na Xie Lianově straně vytrysklo bílé světlo. Yin Yu nakreslil pravou rukou ve vzduchu obrovský kruh, který pak uchopil ve vzduchu a uvěznil v něm Jun Wua. Ten se na světelný kruh podíval a trochu se zamračil, náhle ostražitý a opatrný, aby se jej nedotkl. Pak se podíval na Yin Yua, který se snažil odtáhnout Quan Yizhena, a věnoval mu lhostejný pohled.

„Yin Yu, takhle na poslední chvíli couvnout, nechceš mi k tomu něco říct?“

Yin Yu k němu byl otočený zády, na nichž zrovna nesl Quan Yizhena, a nijak nereagoval.

Jun Wu tedy pokračoval: „To, co děláš, je jistě hodno pochvaly, jsi čestný muž. Je to však to, po čem doopravdy toužíš? Stovky let ses trápil, chceš to dělat donekonečna?“

Ani teď se mu nedostalo odpovědi.

„Vážně k tomu, kterého právě zachraňuješ, necítíš žádný odpor? Ani trochu nenávisti?“

To už byla poslední kapka. Yin Yu pevně sevřel pěsti, až mu zapraskaly klouby, a otočil se. „Jestli k němu cítím odpor? Ne, já ho přímo nenávidím! Ale co z toho!“

Quan Yizhen, rozrušený a s krví stále crčící z nosu i úst, vykoktal: „Starší bratře…“

„Zmlkni!“ uťal ho Yin Yu a znovu se obrátil na Jun Wua: „Můj pane… Můj pane! Proč mi to musíte pořád připomínat? Mluvíte o tom, jako byste mi rozuměl, ale to dost pochybuji! Ano, nenávidím ho. A co jako? Způsobil mi tolik problémů, samozřejmě že ho nenávidím!“

Z hloubi Xie Lianova srdce se opět vznesla naděje. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, a jen se zhroutil zpět na židli. Co je tohle za pokroucenou logiku?

Yin Yu už pokračoval: „Ale! Ale i když ho chci nenávidět, neznamená to, že mu musím ublížit! Co má být to ‚mělo to být moje‘? Vrozený talent je jedna z mála věcí, která někomu patří od… od narození! Já nechci cizí majetek!“

Xie Lianovi se rozšířily oči. „Dobře řečeno!“

„Chci se vrátit na Nebesa, chci být mezi deseti nejsilnějšími! Ale! Když to nedokážu sám, jakou to má cenu? Měl jsem smůlu, já to vím. Pokud nejsem tak mocný jako on, pak to nejmenší, co mohu udělat, je to uznat! Přiznat si, že se mu nemohu rovnat, na tom není nic tak těžkého!“

Pyšně se narovnal a Xie Lian na okamžik znovu spatřil Yin Yua v dobách jeho mládí a největší slávy.

Quan Yizhen na jeho zádech vyrazil nesrozumitelný zvuk a rozbrečel se. Krev smíšená se slzami a soplem se rozletěla kolem a potřísnila Yin Yuův obličej.

Tomu se zlomil hlas. „Přestaň s tím!“ 

Quan Yizhen vzlykl a zasténal „Starší bratře, je mi to líto!“

Yin Yu už to nedokázal snášet. „Proč se mi musíš omlouvat? Tak či tak z toho ničemu nerozumíš a nepochopíš to, i když se budeš omlouvat sebevíc! Už tě mám opravdu dost!“

Jun Wu si povzdechl a promnul si spánky.

„A kromě toho…“ dodal Yin Yu a znovu pohlédl na Jun Wua. „Já také nejsem úplně k ničemu, sám jste to řekl. Co se týče schopností, možná se mu nemohu rovnat, ale mám své vlastní!“

Jun Wu se otočil a nenuceně mávl rukou. „Vzrušující. Dovedu si představit, že ty a Xian Le spolu musíte dobře vycházet.“

Počkat.

Co se to právě stalo?

Xie Lian byl stále přivázaný k židli, ale srdce mu bušilo natolik silně, jako by mu mělo vyskočit z hrudi. Co se to teď stalo Yin Yuovi?

Přestal mluvit a jen tam stál s podivným výrazem. Jun Wu si založil ruce za zády a aniž by hnul brvou, klidně překročil zdánlivě mocný kruh duchovního světla.

„Tak trochu jsem tušil, že by k tomuto mohlo dojít. Proto jsem ti předem nesundal tvé prokleté okovy.“

Prokleté okovy? Na Yin Yuově paži skutečně jedny byly. Xie Lian na ně rychle pohlédl a také Yin Yu pomalu zvedl zápěstí. Pásek proklatého pouta se utáhl, až to vypadalo, že Yin Yuovi chce skřípnout ruku. Kůže od okovů níž byla bílá jako papír a ta bělost se rychle šířila.

Prokleté okovy mu vysávaly krev!

Xie Lian se vrhl dopředu a i s židlí bolestivě dopadl na zem. Odsud do zrcadla neviděl. Zoufale se zmítal, ale bylo to marné. Ze zrcadla k němu doléhal zvuk tvrdých úderů.

Po hodné chvíli se mu před očima objevil pár bílých bot. Byl to Jun Wu.

V ruce držel temně karmínový prokletý okov nasáklý krví, pravděpodobně odňatý Yin Yuovi. Přikrčil se a pohladil Xie Liana po hlavě.

„Můžeš jít za svým malým přítelem,“ oznámil mu laskavě.

Ruoyův  uzel se konečně rozvázal. Princ se vyškrábal na nohy a vyrazil pěstí proti Jun Wuovu obličeji. Úder samozřejmě nedopadl a on sám málem skončil na zemi, ale vlastně ani nečekal, že by uspěl. Potřeboval jen vyventilovat své emoce. Vzápětí se otočil a vyběhl do vedlejšího sálu.

Yin Yu ležel na zemi, bledý, vysušený a seschlý jako papírová panenka. Dokonce i tváře měl povadlé. Všechny jeho duchovní síly byly pryč, vrátily se pohmožděnému a zbitému Quan Yizhenovi, jehož tvář byla také k nepoznání.

Xie Lian vpadl do místnosti: „Vaše Výsosti Yin Yu!“

Yin Yu zamrkal očima, ještě temnějšíma, než předtím, a když ho uviděl, zaskřehotal: „Vaše Výsosti…“

Quan Yizhen Yin Yua stále svíral, hlasitě štkal a kvílel se zvednutou hlavou: „Je mi to líto, starší bratře! Dokážu jen bojovat, ale neumím ho ani porazit!“

Krev z jeho úst a nosu se znovu rozstříkla na Yin Yuovu tvář a oči. Tomu znovu na čele naskočily žíly a z posledního zbytku života vykřikl: „Říkal jsem ti, ať toho necháš! Proboha… nedáš mi pokoj ani ve smrti…“

Znovu ztratil sílu.  Když Xie Lian viděl jeho výraz, nevěděl, jestli má nad tou situací naříkat nebo se hořce smát.

Najednou se Yin Yuovy vyschlé oči zalily slzami, když zašeptal: „Věděl jsem to celou dobu. Yizhen je génius, já jen obyčejný člověk. Nemohl jsem se dostat výš. Věděl jsem to.“

Prince bodl pocit bezmoci a smutku.

„Ale i když jsem to věděl, nedokázal jsem se s tím smířit. Popravdě řečeno, přemýšlel jsem jako Xian Ji. Cítil jsem rozhořčení. Ne že bych ho necítil nikdy předtím, to by ani nebylo možné. Po tom incidentu jsem se nikdy neodvážil zamyslet se nad tím, proč jsem Yizhenovi řekl, aby se zabil, i když jsem věděl, že má na sobě Brokátové roucho. Opravdu jsem byl tak šílený, že jsem chtěl, aby zemřel?“

Xie Lian ho objal. „To je v pořádku, to nevadí. Všechno to jsou maličkosti. Vaše Výsosti, stačí žít v tomto světě ještě několik set let a poznáš, že na ničem z toho doopravdy nezáleží. Mohlo to být šílenství, mohl sis to opravdu přát, ale kdo na světě neměl takové myšlenky? Já jsem dokonce přemýšlel o tom, že zmasakruji všechny, kteří mi ublížili. Je to tak, a málem jsem to udělal. Ale podívej se na mě, brání mi to žít dál? Nakonec jsi to neudělal, a to je nejdůležitější.“

„Ale… nakonec… stejně si myslím, že je to nespravedlivé,“ vzlykl Yin Yu. „Když už mi bylo souzeno nebýt nikým pozoruhodným, chtěl jsem alespoň být laskavým a příkladným člověkem. Ale ani to jsem nedokázal. Opravdu… je to tak nespravedlivé. A popravdě řečeno, když si pomyslím, že umírám pro Yizhena, toho malého pitomce, nemůžu se s tím vyrovnat. Nemůžu nechat být ani to a umřít bez výčitek a zášti…“

Xie Lian ho jemně utěšoval. „Vaše Výsosti, tvrdě jsi dřel. A vedl sis dobře. Už teď jsi mnohem, mnohem lepší člověk než většina lidí.“

Yin Yu se ztěžka zasmál. „Lepší než většina lidí, ano?“ Pak si povzdechl a z jeho duše vyšel poslední zvuk lítosti, když zamumlal: „Ale já jsem chtěl být lepším bohem…“

Xie Lian hluboce sklonil hlavu. „Vaše Výsosti Yin Yu, na tomhle světě nikdo doopravdy ‚božský‘ není.“

Poznámka překladatele: Uáá, minuta ticha za další skvělou postavu. :((

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)