Tentokrát už Hua Chengův úsměv neměl ani stopu falše, naopak byl ještě zářivější. Královský preceptor na něj ohromeně ukázal prstem:
„Ty…? Ty? To jsi ty? To dítě? Ty jsi to dítě?“
Prst se mu třásl stejně jako jeho hlas. Hua Cheng
neodpověděl, jen se dál vesele usmíval, na tváři jasně napsáno: „Ano, jsem to já, samotná Hvězda samoty, ten,
který málem spálil horu Taicang na popel!“
Královský preceptor stočil pohled k princi. „Vaše
Výsosti, já tomu nerozumím! Vysvětlíš mi to?“
Xie Lian rozpřáhl ruce, pokrčil rameny a nakonec se
jen stydlivě usmál. „Je to… jak to je.“
Královský preceptor několikrát šokovaně plácl hřbetem jedné
ruky do dlaně druhé a trvalo hodnou chvíli, než dokázal pokračovat. „Vidíš,
vidíš! Vidíš! Já jsem ti to říkal! Říkal jsem ti, že bys neměl tak snadno
provokovat nejvyšší Krále duchů! Taková strašlivá úpornost, kolik to je? Osm
set let? Jde za tebou už od tak mladého věku, taková neskutečná vytrvalost!
Moje věštby se ukázaly opravdu až příliš přesné!“
„Prosím, mistře, už o tom nemluvme…,“ prosil ho princ.
V duchu si pomyslel, jaké je štěstí, že jeho učitel neviděl božské sochy,
zaplňující celou Jeskyni deseti tisíc bohů. Kdyby ano, nejspíš by Hua Chenga
považoval za divokou stvůru z pověstí, za nějakého šíleného, pomateného
ducha, načež by uprchl a s ním samotným pod paží.
Královský preceptor se stále ještě nevzpamatoval: „Ne,
tohle je příliš děsivé, tak hluboká posedlost a vypočítavost! Vaše Výsosti,
musíš být opravdu opatrný, takhle tě může snadno zneužít, dej si pozor, aby tě
nepodvedl!“
„To by San Lang neudělal!“ bránil ho Xie Lian.
Ozval se Hua Cheng: „Můj pane, příliš přemýšlíte. Podvedl bych kohokoliv kromě Jeho Výsosti.“1
Královský preceptor se nahněvaně naklonil blíž. „Ty
mazaný mladíku, nemysli si, že jsem si toho nevšiml! Využíváš toho, že Jeho
Výsost je v těchto věcech nezkušený! Proč mi rovnou do očí neprozradíš něco
o půjčování duchovní síly! Kolika způsoby ji lze půjčit a jak ji půjčuješ ty,
hm? Co jsi Jeho Výsosti namluvil!“
Xie Lian při tom tématu vyjekl a začal bez rozmyslu
blábolit: „Hahaha, dobře, dobře! Nechme to být, to je jedno, hlavně že se
půjčila, ne? Haha, to je jedno, je to úplně jedno!“
Kdyby měli v tom tématu pokračovat, začal by se nejspíš kroutit jak žížala.2
Pak náhle zvážněl: „Promluvme si o důležitějších
věcech. Právě teď tu Jun Wu všechny zavřel a přitom se nehne ani na krok, co má
v plánu?“
„Nejspíš na tebe chystá další zkoušku,“ odpověděl Hua
Cheng.
„Jak by to chtěl udělat?“ zajímal se princ.
„Těžko říct,“ odvětil Královský preceptor. „Upřímně
řečeno, možností má neomezeně. Vaše Výsosti, měníš téma! Dám ti dobrou radu,
nenech se zmást zvráceností ani oklamat hezkými slovy Krále duchů, říkám ti, že
je…“
V tom je Hua Cheng zamračeně přerušil: „Gege,
někdo přišel.“
„Nemysli si, že se z toho vykroutíš pomocí lži!“
ohradil se Královský preceptor. „Nejsem tak naivní jako Jeho Výsost…“
„Mistře, on nelže. Někdo opravdu přichází, pojďme se
nejdřív schovat!“
Společně s Hua Chengem se lehce odrazili nohama a
ukryli se na trámu na stropě. Netrvalo dlouho a zevnitř se ozvalo dupání.
Jakýsi muž rozkopl dveře a s divokým potěšením se rozesmál: „Hehehehehehehe,
Nebeská říše je k ničemu! Nakonec byla stejně pošlapána nohama mojí
maličkosti!“
Tři zbývající lidé přítomní v místnosti oněměli.
Zvenčí se totiž dovnitř vplížil muž v zeleném
rouchu, a skutečně to nebyl nikdo jiný než už několik dní neviděný Qi Rong.
Jun Wu nejenže uvěznil všechny nebeské úředníky, ale
zároveň vypustil zadržené nestvůry a démony. Fakt, že se nyní tyhle bytosti po
libosti potulovaly a řádily v ulicích Nebeského hlavního města, byl skutečně
bizarní. Bylo to postavené na hlavu!
Královský preceptor tu Qi Ronga rozhodně nečekal a teď
seděl celý ztuhlý překvapením.
Qi Rong na něj s výkřikem ukázal: „Ty zatracenej
preceptore, zatracenej staříku, ty nesmrtelnej dědku! Chachá! Pamatuješ si, jak
ses na mě díval svrchu a odmítl jsi mě vzít za učedníka? To teď koukáš, co? Jako
facka do tváře! To je karma, takový konec si zasloužíš!“
Zpoza něj vykoukla malá plachá postava. Byl to Guzi.
Nejspíš poprvé v životě navštívil tak honosnou budovu, protože se
rozhlížel s doširoka otevřenýma očima, jako by si přál sáhnout na každou
zeď, ale neodvažoval se.
Qi Rong se potěšeně nafoukl. „Drahý synu, vidíš? Tohle
je Nebeská říše a teď je to moje území! Území tvého otce!“
Guzi byl v šoku: „Opravdu, tati? Tohle místo je
tak velké!“
„Samozřejmě!“ vykřikl Qi Rong. „Jestli mi nevěříš,
dívej se! Tfuj tfuj fuj, můžu si plivat, kam se mi zlíbí a nikdo se mi neodváží
vynadat?“
Královský preceptor teď na něj hleděl spíš nevěřícně.
Guzi krátce zaváhal, než zašeptal: „Tati, není moc
hezké plivat na zem. Tady je tak krásně a čisto, zašpiníš to tu…“
Qi Ronga to zarazilo.
Ani Královský preceptor už se nedokázal udržet:
„Podívej se na sebe, tohle učíš děti? Kolik ti je a pořád nevíš, jak být někomu
vzorem? I to dítě je dospělejší než ty!“
Qi Rongovy rozpaky se změnily v hněv. Vyskočil a
zaklel: „Ty zasranej dědku, co ty o tom sakra víš? Děláš, jak kdybys byl
nějakej starej mudrc! Ani jeden z vás dvou mě nebude utlačovat! A ty, ty nevděčný
spratku! Jak se opovažuješ takhle mluvit se svým starším!“
Guzi dostal vynadáno a jeho rozrušené protesty umlkly.
Jakmile Qi Rong skončil svoji triádu, rychle jako by
nic otřel nohou plivanec a táhl Guziho ven v doprovodu dalších nadávek a
kleteb. Než odešel, neodpustil si duchovní silou napsat na zeď velikým písmem: „Byl tu Král duchů číslo jedna všech tří
říší, zelený duch Qi Rong“.
Jen co opustil palác, Xie Lianovi vypadla
z rukávu modrá panenka daruma a přistála před popsanou zdí, pod níž byl i
Qi Rongem nedbale setřený plivanec. Roztočila se šíleným vztekem. Hua Cheng
s Xie Lianem také seskočili dolů a princ znovu panenku darumu zvedl.
Královský preceptor si zavrtěl hlavou: „Princ Xiao
Jing je opravdu… sto let uplynulo jako den, stále je tak neuvěřitelně nevkusný.
Nemůžu uvěřit, že se vůbec nezlepšil.“
Hua Cheng pohlédl na zeď, příliš líný, aby projevil
byť jen opovržlivost. Okomentoval to jediným slovem: „Hnus.“
Královský preceptor si zastrčil ruce do rukávů a
souhlasně pokýval. „Neuvěřitelně odporné. Po tolika letech jsem kromě té
pekelné změti veršů na dveřích hráčského doupěte ve Městě duchů - tamní nápis je snad desetkrát odpornější
než tohle – neviděl nic tak příšerného.“
Hua Cheng trochu ztuhl.
Xie Lian se naopak zoufale snažil udržet vážnou tvář:
„Hahaha, mistře, já ty verše taky viděl, a zdálo se mi to docela dobré! Velmi
stylové, docela se mi to líbilo!“
Dostalo se mu nevěřícného pohledu. „Vaše Výsost, jak
můžeš něco takového říct? Kaligrafii tě učili mistři světové úrovně, copak
nerozeznáš krásné od ošklivého? Bylo to nejpříšernější písmo, jaké lze potkat
ve všech třech říších, toho člověka by nezachránili ani ti nejlepší učitelé. Co
přesně se ti na tom líbilo? Přišel jsi o veškerý vkus?“
„Hahaha, hahaha, mistře, prosím, víc už neříkej!“
Najednou se ozval Hua Cheng: „Gege, Jun Wu se chystá
k akci. Pravděpodobně tě jde hledat, právě teď míří do paláce Xian Le.“
Královský preceptor s sebou trhl. „Cože? Tak to
si, Vaše Výsosti, musíš pospíšit zpět! Karmínoví dešti dotýkající se květu, ty
se také dobře schovej, nedopusť, aby zjistil, že jste se dali dohromady!
Duchovní síla mých tří horských přátel je momentálně spoutána hranicemi hory
Tong’lu, ale snaží se osvobodit. Ať podnikneme jakékoliv kroky, větší jistotu
budeme mít, až se jim to podaří. Nezapomeňte, žádné neuvážené nápady!“
Xie Lian to samozřejmě chápal. Po rozloučení
s Královským preceptorem opustili palác Ling Wen a rychle a nenápadně
proletěli městem, vyhýbajíc se nesčetným strážím a potulujícím se démonům.
Do paláce Xian Le jim zbývaly ještě čtyři ulice, když
se Hua Cheng znovu ozval: „Gege, Jun Wu už je skoro u tvého paláce!“
Princ se zprudka nadechl.
Dotkl se stříbrného motýla a před očima se mu objevil
výjev samotného Jun Wua, jak s jednou rukou za zády kráčí k paláci
Xian Le. K bráně mu zbývalo sotva sto kroků.
Co teď? I pokud by to stihli, narazí na sebe u vstupu!
A Jun Wuovi rozhodně neunikne, že stráže paláce tam stále ještě stojí zkamenělé
Hua Chengem!
Náhle se brána božského paláce za Jun Wuem otevřela a
oni uslyšeli ženský hlas: „Můj pane.“
Jun Wu se zastavil
v půlce kroku a ohlédl se. „Vládce deště? Děje se něco?“
Byla to skutečně ona. Jun Wu nejspíš vydal pokyn, že
se k jejímu sídlu nesmějí přiblížit žádní démoni a netvoři, protože kromě
stráží nebyl nikdo v dohledu.
Zdvořilým hlasem promluvila: „Můj pane, mám něco, co
jsem vám zapomněla dát. Mohla bych svého pána požádat, aby se u mne na chvíli
zastavil?“
Jun Wu naklonil hlavu. „Dobrá tedy.“
Pak ke Xie Lianově úlevě změnil směr.
„Díky za Vládce deště!“ vydechl princ a rozhodl se, že
po svém návratu zapálí osmnáct velkých vonných tyčinek jen a pouze pro ni.
Využili této šance, rychle přeběhli zbylé ulice a
stihli vejít do paláce Xian Le dřív než Jun Wu. Jak procházeli dveřmi, Hua
Cheng nenuceně mávl rukou a uvolnil kouzlo poutající strážné. Ti byli na chvíli
zmatení, ale nevšimli si ničeho podezřelého. Princ zatím tryskem utíkal zpět do
vnitřních komnat, ale než si mohl úlevně oddechnout, stráže u brány ohlásily příchod
Jun Wua.
Přišel tak rychle! Vládce deště se nepodařilo zastavit
ho na dlouho. Xie Lian si vyměnil s Hua Chengem rychlý pohled, Král duchů se
otočil a schoval za závěs, zatímco Xie Lian vyskočil na postel a předstíral
spánek zády ke dveřím místnosti.
Právě když přes sebe přitáhl přikrývku, Jun Wu vešel
dovnitř.
Pomalu přistoupil ke stolu a promluvil teprve po
chvíli mlčení: „Xian Le, ty odpočíváš?“
Princ neodpověděl. Podle zvuků soudil, že Jun Wu se
posadil ke stolu a něco na něj položil. Pak si nalil šálek čaje.
Jemně řekl: „Xian Le, nechal jsem tě tu zavřeného pro
tvé vlastní dobro. Vše ještě může skončit dobře, jen když mě budeš poslouchat.“
Xie Lian ho ignoroval a zůstal k němu zády.
Vybavoval si vše, co mu řekl Královský preceptor, a srdce měl tak rozbouřené,
že nevěděl, jestli by před Jun Wuovou falešnou laskavostí dokázal udržet
lhostejný výraz.
Žádné komentáře:
Okomentovat