Xiao Jiming si přitáhl plášť a vyčkával pod zavěsenými lucernami. Zhao Hui, stojící na stráži za ním, promluvil: „Už by se měl vrátit. Ten, kdo ho šel vyzvednout, říkal, že mladý pán odjel na koni sám. Jak je možné, že ještě není zpátky?“
Xiao Jiming vydechl a obrátil tvář k nebi. „Pokaždé, když byl doma rozrušený, vždy si vzal koně a uháněl k hongyanským horám,“ vysvětlil. „Starých zvyků se člověk těžko zbavuje.“
„Císařská armáda je přinejmenším nějaká pozice,“ poznamenal Zhao Hui.
Xiao Jiming na něj pohlédl. „Víš, čeho otec nejvíce lituje?“
Zhao Hui zavrtěl hlavou.
„Že se A-Ye narodil příliš pozdě,“ hlesl Xiao Jiming. „Před třemi lety jsme byli přepadeni u pat hongyanských hor. Než dorazila otcova posila, A-Ye vedl dvacet jezdců, kteří měli být jeho osobní stráží, a v noci přešel řeku Hongjiang. Polovinu noci trčel v bahnitém močálu a zapaloval bianshské zásoby. Když jsem ho viděl, byl špinavý a zranění na jeho nohách se zanítila. Tehdy mu bylo jenom čtrnáct. Jakmile jsem se ho zeptal, jestli se bál, odvětil, že si to spíš užil. Otec často říkal, že klan Lu jsou pouštní orli, zatímco klan Xiao se stal libejskými psy. Tohle přísloví se mi nikdy nelíbilo. Ale v posledních letech klan Xiao vstupuje do bitev jako svázaný pes; už to není tak uspokojivé, jako za starých časů. Ty dlouhé roky bojů ze mě vysály všechnu divokost. Klan Xiao nejsou žádní psi, ale A-Ye je jediný z nás, kdo má stále srdce vlka. Sní o libejských horách, ale přesto musí zůstat v Qudu a zapomenout na možnost svobodně uhánět po pláních. Otec i já jsme ho zklamali.“
Po chvíli ticha se Zhao Hui podíval na Xiao Jiminga. „Nebuď na sebe tak přísný. Mladý pán je od přírody zbrklý a nikdy nebyl tou nejlepší volbou, aby převzal odkaz vašeho otce. To, jestli by se narodil dřív, nebo později, na tom nezáleží. Otěže Libei by stejně nikdy nebyly jeho. Vrchní velitel musí mít železnou vytrvalost kladiva vykovaného zkušenostmi a vůli pevnou jako kovadlina. Mladý pán na to nestačí.“
Xiao Jiming mlčel.
Noční vítr rozhoupal lucerny. Pán i podřízený čekali v temnotě ještě další hodinu, než v dálce spatřili někoho na koni.
„Dědici Xiao!“ Muž v návalu spěchu seskočil z koně. „Mladému pánovi se něco stalo!“
Ruka Zhao Huie okamžitě sklouzla k jílci meče. „Kde?“
***
O hodinu dříve.
Velitel stráže strčil spoutaného Shen Zechuana dolů ze schodů. „Zpívej,“ pokynul mu velitel zezadu. „No tak, zazpívej pár veršů pro vrchního velitele!“
Shen Zechuan nevydal ani hlásku a zadíval se na muže, který stál ve stínu zdi. Jakmile spatřil sokola, sevřelo se mu srdce. Bez přemýšlení sevřel rty do úzké linky a zůstal nehybně stát.
„Pojď sem,“ přikázal Xiao Chiye.
Shen Zechuan vydechl, jeho horký dech vytvořil bílý obláček v chladném vzduchu. Pomalu se přesunul vpřed a zastavil se kousek od Xiao Chiyeho.
Xiao Chiye se odrazil od zdi. „Kdo byla tvoje matka?“
„Tanečnice z Duanzhou,“ odvětil Shen Zechuan.
„Takže zpívat umíš?“ Xiao Chiyův pohled dokázal zmrazit kosti. „Ten starý pes Shen tě to možná nenaučil, ale s takovou matkou ses přece musel něco naučit.“
„…Nevím.“ Shen Zechuan upřel oči k zemi, aby se vyhnul jeho pohledu.
„Zvedni hlavu.“ Xiao Chiye nohou odsunul lucernu. „Bojíš se mě?“
Shen Zechuan neměl na vybranou a musel poslechnout. Cítil z něj alkohol.
„Dobře,“ řekl Xiao Chiye. „Jestli nechceš zpívat, tak se sehni a něco mi najdi.“
Shen Zechuan pozvedl ruce, aby mu ukázal železné okovy.
„Ty můžou zůstat,“ zamračil se Xiao Chiye.
A tak se Shen Zechuan přikrčil a bez zájmu prohrábnul pár hrstí sněhu.
„Postav se,“ poručil mu Xiao Chiye, chladně hledíc na temeno jeho hlavy.
Shen Zechuan se spoutanýma rukama zapřel o kolena a pomalu vstal.
„Zdá se, že máš nohy v pořádku, když se tak snadno ohneš a postavíš,“ poznamena Xiao Chiye. „To byli u výslechu příliš shovívaví, nebo se bezcenný život udržuje snadněji?“
„Samozřejmě, že se bezcený život udržuje snáz,“ odvětil tiše Shen Zechuan. „Měl jsem štěstí.“
„To nedává smysl.“ Xiao Chiye mu přitiskl špičku jezdeckého bičíku na hruď. „Ten kopanec měl tvůj život ukončit. Tvoje základy v bojových uměních musí být dost silné.“
Při doteku bičíku se Shen Zechuan roztřásl. Ustoupil, krčící se, a úpěnlivě prosil: „Já jen… jen se držím posledního dechu. Druhý mladý pán je spravedlivý muž, proč dělat potíže bezvýznamnému člověku jako jsem já? Dostal jsem, co jsem si zasloužil. Ušetřete mě, prosím.“
„Myslíš to vážně?
Shen Zechuan tiše vzlykal a prudce kýval hlavou.
Xiao Chiye odtáhl bičík. „Slova jsou jednoduchá, ale kdo ví, jak jsou pravdivá. Co třeba tohle: zaštěkej. Až budu spokojený, ušetřím tě.“
Shen Zechuan mlčel.
Velitele jednotky vyděsil chladný pohled Xiao Chiyeových očí a popohnáněl Shen Zechuana několika nervózními dotyky. Bledý Shen Zechuan tiše odvětil: „Aspoň… aspoň někde, kde to nikdo neuvidí.“
Xiao Chiye neztrácel čas. „Tak se seber.“ Pak ukázal na velitele jednotky: „Chci vidět kotouly.“
Velitel jednotky si úlevně vydechl a radostně Shen Zechuana popohnal. „Kutálej se! Ano pane, hned se budeme kutálet…“
Xiao Chiyeho ostrý pohled se zabodl do tváře velitele, kterému zeslábla kolena. Ukázal na sebe a zablekotal: „J-jen já? Jistě – jistěže!“ Zatnul zuby, schoulil se do klubíčka a několikrát se převalil ve sněhu, než se postavil o pár kroků dál.
Shen Zechuan se přiblížil blíž. Naklonil se a zašeptal Xiao Chiyeho do ucha: „I kdybys ušetřil ty mě, myslíš, že já ušetřím tebe?“
Sníh se rozletěl do vzduchu, když Xiao Chiye sevřel Shen Zechuanovi spoutané ruce s výrazem plným pohrdáním. „Takže liška ukázala ocas. Říkal jsem si, co je to za tvou ubohou hru!“
Oba se svalili do sněhu. Shen Zechuan, s rukama stále v okovech, vrazil nohu do Xiao Chiyeho břicha a snažil se zvednout. „Císař mě uvěznil, přesto se klan Xiao opovažuje vzdorovat trůnu a sáhnout mi na život. Po dnešní noci –,“ Xiao Chiye ho však přitáhl zpět za řetězy okovů. Shen Zechuan dopadl na zem a procedil mezi zuby: „- každý z vás bude spoluviníkem vzpoury klanu Xiao! Moje smrt znamená málo, ale když odejdu do hrobu, pohřbím s sebou celou císařkou armádu!“
Xioa Chiye mu zezadu sevřel hrdlo, zvedl mu hlavu vzhůru a vyprskl smíchem. „Hodně si o sobě myslíš! Myslíš si, že jsi tak vzácný poklad, který stojí za to pohřbít? Zabít tě je jako vytrhnout plevel!“
Zadýchaný Shen Zechuan rychle zvedl ruce, přehodil okovy přes Xiao Chiyeho šíji a z posledních sil ho strhl k zemi. Xiao Chiye to nečekal, a když se snažil vzpamatovat, Shen Zechuan mu vrazil prudký kopanec přímo do hrudi. V okamžiku se jejich role obrátily.
„Jako vytrhnout plevel?“ Shen Zechuan se nad ním sklonil a poprvé se mu zahleděl přímo do očí. „Promarnil jsi svou příležitost,“ vyplivl chraplavě. „Odteď uvidíme, kdo bude lovec a kdo štvaná zvěř!“
Xiao Chiye zuřil a oči měl plné vražedného hněvu. „Kdo je tak troufalý, že ti tajně pomáhá?! Jestli ho najdu, zabiju ho!“
Velitel jednotky, vyděšený touhle náhlou změnou situace, přiběhl blíž. „Vaše Excelence! Vaše Excelence, nesmíte ho zabít!“
„Přesně tak!“ vykřikl Shen Zechuan. „Druhý mladý pán mě chce dnes v noci zabít!“
„Mlč!“ Xiao Chiye se mu pokusil zacpat ústa, ale Shen Zechuan se do jeho ruky nemilosrdně zakousl. Přirazil ho k zemi a zuby se mu zaryly hluboko do masa mezi palce a ukazováčkem.
„Myslíš si, že se můžeš schovat za záchvat vzteku?“ Xiao Chiyeho hlas zněl ledově. „Tohle rozhodně nejsou pohyby někoho, kdo je na pokraji smrti!“
Když jeho domluvy nikam nevedly, velitel roty vykřikl: „Rozdělte je, rychle!“
Mezi Shen Zechuanovými zuby prosakovala krev, ale odmítal se pustit. Xiao Chiye byl teď dokonale střízlivý. Chytil Shen Zechuana zezadu za límec a pokusil se ho odtrhnout. Bolest v ruce jako by mu pronikala do srdce, a přesto to byly Shen Zechuanovy oči, které se mu navždy vypálily do paměti.
„Mladý pane!“ zvolal Zhao Hui, když přijel na koni.
Xiao Chiye se otočil a uviděl také svého bratra, který sesedl z koně a spěchal k němu. V tu chvíli ho přemohla hanba. Bylo to, jako by najednou přišel o veškeré své vypěstované sebeovládání a na chvíli se stal tak bezcenným a primitivním jako pouhé zvíře.
Xiao Jiming k nim poklekl na jedno koleno a Shen Zechuan okamžitě pustil Xiao Chiyeho ruku. Kůže mezi palcem a ukazovákem byla rozervaná do směsice masa a krve, otisky zubů hluboké.
„Co se tady stalo?“ zeptal se Zhao Hui, který doběhl za nimi a zahlédl ránu.
„Odveďte ho zpátky dovnitř,“ pronesl Xiao Jiming tiše. Zhao Hui zvedl Shen Zechuana a odtáhl ho zpět do chrámu. „Mladý pán je opilý.“ Xiao Jiming pohlédl na velitele jednotky. „Není třeba, aby se zpráva o dnešní noci šířila. Jeho Veličenstvu se omluvím osobně.“
Velitel několikrát udeřil čelem o zem. „Samozřejmě, jak poroučíte!“
Xiao Jiming vstal a odešel. Zhao Hui mezitím zavedl Shen Zechuana zpět do chrámu a poté, co zhodnotil situaci, obrátil se k veliteli jednotky: „Mnohokrát děkujeme našim bratrům z císařské armády, že dnes v noci bezpečně doprovodili našeho mladého pána zpět do sídla. Není snadné stát na stráži během zimní noci. Doufám, že naši bratři přijmou mou nabídku na trochu teplého vína.“
Velitel jednotky, příliš vyděšený, rozumně souhlasil.
Teprve pak se Xiao Jiming mlčky podíval na Xiao Chiyeho.
Xiao Chiye si dosud ani nezačal otírat krev z ruky. Než stačil otevřít ústa, jeho bratr se otočil, nasedl na koně a odjel.
„Starší bratře,“ oslovil ho Xiao Chiye tiše.
Xiao Jiming ho zaslechl, ale bez jediného slova odcválal pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat