Ke konci roku ulice Qudu překypovaly lidmi ozdobenými těmi nejlepšími nao’e ozdobamy vyrobenými z hedvábí a zlatého papíru a vystříhaných do květin a hmyzu nové sezóny. Jak se blížil Festival jara ohlašující nový rok, prostý lid doma připravoval pečivo a vařené maso. V paláci se ovšem začaly ingredience na dvorskou hostinu shánět už o dva týdny dříve. Celý úřad pro císařskou zábavu pobíhal sem a tam jako smyslů zbavený a eunuchové si jako vždy dokázali naplnit kapsy odkloněním části zásob pro sebe.
Zatímco se Xiao Jiming oblékal, Xiao Chiye hlasitě listoval účetní knihou. „Až místní úředníci vstoupí do hlavního města, budou muset bezpochyby skládat ledové pozdravy hlavním dvořanům. Ale Pan Rugui je v tomhle ohledu opravdu obdivuhodný. Sepsal dokonale přehledný seznam úplatků a pokračovat dál mohou jen ti, co zaplatí.“
„A to je jen začátek roku.“ Lu Guangbai lžičkou odhrnul pěnu na hladině čaje. „Dám vám malý přehled: peníze, které si ročně přivlastní i ten nejnižší eunuch pod Pan Ruguiem, daleko přesahují rozpočet přidělovaný praporu o tisíci vojáků na hranicích na celé dva roky. A přitom rok co rok, kdykoli Dazhou potřebuje vojsko, ministerstvo financí na nás tlačí a škemrá jako dítě na otci, abychom vytáhli do války. Ale jakmile je bitva dobojovaná, berou nás jako nevděčné parchanty, kteří si přišli vybrat dluh.“
„Ti, co mají peníze jsou opravdoví páni,“ poznamenal Xiao Chiye s úsměvem.
„Když jsme letos táhli na pomoc císaři,“ začal Zhao Hui, „naši libejští se prodírali skrze led i sníh. Muži i koně jsou vyčerpaní a opravy vybavení obrněné jízdy musí být dokončeny před jarem. Účty u dílen jsou dávno po splatnosti. Všechno stojí peníze.“ V duchu přestal počítat. „Než jsme dorazili do Qudu, vojáci libejské posádky museli během táboření obdělávat půdu přímo na místě a přebytky úrody prodávat, abychom alespoň částečně doplnili pokladnu. Každou minci musíme přepočítat a dvakrát obrátit. Manželka našeho dědice si nemůže dovolit nové šaty do domácnosti ani na novoroční slavnosti. Peníze, které Pan Rugui shrábne, přesahují veškeré daně vybrané z prefektury Duanzhou. Vyšetřující cenzuroři se při auditech v provinciích možná tváří jako vládci světa, ale tady v Qudu si netroufnou říct o takové korupci jediné slovo!“
„A co s tím zmůžeme? Jsme na mizině,“ povzdech si Lu Guangbai. „Rok, co rok se trápíme kvůli penězům. Alespoň že je Jiming letos v hlavním městě, takže ministerstvo financí nemůže zdržovat. Žádost o finance předložil Velkému sekretariátu už dávno. Pan Rugui se zachoval slušně a souhlas podepsal. Libei peníze nejspíš uvidí ještě před odjezdem z hlavního města.“
Xiao Chiye odložil účetní knihy a obrátil se na Lu Guangbaie. „My sice máme mého bratra, ale co uděláš ty?“
„Jeho Veličenstvo mě nepřijme,“ přiznal Lu Guangbai. „Klan Lu je v Qudu neoblíbený. Osm velkých klanů nás odjakživa považuje za nevzdělané pouštní burany. Zvlášť rod Hua se na nás sotva dovede podívat. I kdybys mi poradil, ať Pan Ruguimu zaplatím všechny možné ‚úcty‘ stejně na to nemám peníze. Stěží máme dost na jídlo. Ostatní posádky si mohou v nouzi dopomoci obděláváním půdy, ale v komandérii Bianjun je na míle daleko jen žlutý písek. Žádná orná půda.
„Tentokrát jsme shromáždili vojsko narychlo, ale všechny zásoby pro muže a koně potřebné na pochod byly zaplaceny z osobních úspor velké maršálky Qi. Řeknu to na rovinu: nebýt její štědrosti, moji vojáci by se nikdy nedostali přes strážní věž Tianfei. Ale kolik peněz může mít maršálka Qi? Už sahá do věna, které jí kdysi věnovala císařovna matka. Její soukromé vojsko je na tom tak zle, že budou muset pomalu prodávat i vlastní kalhoty! Ministerstvo financí jen denně přehazuje odpovědnost z jednoho na druhého. Je to čiré zanedbávání povinností. Neustále odmítají uvolnit prostředky, protože si myslí, že venkovský moula jako já nic nezmůže.“
Bylo vzácné vidět Lu Guangbaie rozhněvaného, ale tentokrát se neudržel. Komandérie Bianjun bránila pouštní hranici říše a hned po Libei to byli právě oni, kdo se nejčastěji střetávali v binashanskými jezdci. Rok co rok se honili od jednoho ohroženého místa k druhému, týraní ostrými šavlemi. Sotva spali a nikdy se dosyta nenajedli. A přesto se Qudu k hraběti z Bianshi chovalo s okázalým pohrdáním, až se stal mezi princi vyhlášeným žebrákem. Jeho rodina si nenechala nic z císařských odměn. Vše bylo prodáno, aby se z peněz dokoupili zásoby pro vojsko.
Když se Xiao Jiming oblékl, služebné se vytratily z místnosti a zůstali tam jen čtyři muži. Dědic Libei se líně napil čaje a poznamenal: „Letos to všlo dobře, dvorská hostina Festivalu jara dobře načasovaná. Qi Zhuyin by měla dorazit každým dnem, že?“
„Přesně tak,“ přitakal Lu Guangbai. „Nejdřív jsem měl obavy, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší, když to budou protahovat. Pokud se do věci vloží velkomaršálka, ať si pak zkusí, co chtějí.“
„V Qudu ji teď všichni milují,“ řekl Xiao Jiming. „Dokonce i místní výtržníci a lichváři k ní chovají respekt. Možná se teď účty vyrovnají, ale nemůžeš se na ní spoléhat donekonečna. Komandérie Bianjun je strategicky nesmírně důležitá. Včera jsem zaslechl, že ministerstvo financí tě letos znovu požádá o odvody.“
Lu Guangabi přejížděl prstem po okraji čajového šálku. „Odvody? Ať na to ani nemyslí. Po tom, co se stalo v Zhongbo, má každý strach. Ministerstvo se obává, že Bianjun nezvládne nápor bianshských jezdců, bojí se, že mých dvacet tisíc mužů ani oni je neudrží. Ale když naverbuji nové vojáky, dají mi peníze, abych je zaplatil? Na to nemám prostředky. I kdyby mi letos drželi nůž pod krkem, neudělám to.“
„To je pravda,“ narovnal se Xiao Chiye. „V minulosti, kdykoli jiným regionům poskytovali prostředky, posádky v Zhongbo měly vždy přidělené finance a příděly obilí mezi prvními. A teď, když jsou všichni mrtví, co se stalo s obilím? Peníze možná zmizely, ale obilí přece muselo někde zůstat. Těžko mohli bianshští jezdci při ústupu všechno odnést.“
Ostatní tři na něj pohlédli.
„Na to můžeš rovnou zapomenout, chlapče,“ napomenul ho Lu Guangbai. „Veškeré znovuzískané obilí bylo letos použito k vyplacení žoldáků ve třinácti městech Juexi. Chápeš teď, proč se ministerstvo financí neustále vykrucuje? Osm velkých klanů věnovalo poslední desetiletí na vybudování Osmi velkých praporů, a jejich zbroj i rozpočty jsou ty nejlepší v celé říši. Jenže všechny ty peníze šly přímo z daní. Vice jak dva miliony liangů stříbra. To číslo je šílené! Ale když císařovna vdova i starší Hua ze sekretariátu zavírají oči, kdo z ministerstva financí by se opovážil něco namítnout? Navíc loni zasáhla třináct měst morová invaze kobylek a nebylo tak sklizeno ani zrnko. Kde, s tímto užíráním státní pokladny, ministerstvo financí najde prostředky, aby Juexi dokázalo přečkat nouzi?“
„Jen díky provinčnímu administrátorovi Jiang Qingshanovi se tam vůbec udrželi,“ pokračoval dál Lu Guangbai. „Donutil všechny prefekturní úředníky, bez ohledu na jejich hodnost, otevřít své soukromé sýpky a rozdělit obilí postiženým lidem. Jiang Qingshan zachránil statisíce životů, a přesto ho v Juexi nenávidí všichni úředníci. Ještě před novým rokem jsem zaslechl, že mu věřitelé buší na dveře, aby vymohli dluh. Ten muž je provinční úředník druhého stupně, a přitom jeho osmdesátiletá matka musí stále tkát, aby splácela rodinné dluhy! Bez peněz z Qudu by je dohnali k smrti. Nakonec to byl straší Hai ze sekretariátu, kdo podal zprávu a celé dva týdny sváděl boj s Velkým sekretariátem a Pan Ruguim. A to jen tak tak dokázali zadělat díru.“
Zhao Hui si nemohl odpostit poznámku: „Ti hlavní úředníci v hlavním městě si stěžují, jak jsou chudí, a přesto berou úplatky v astronomických částkách, zatímco si ti, co odvádějí skutečnou práci, musejí utahovat opasky. To si rovnou mohli ušetřit cestu do Qudu. Je to ke zlosti.“
Venku padal sníh, ale uvnitř nebylo ani stopy po sváteční náladě. Problém za problémem se kupil a třpytivé obrazy Qudu byly jako gáza natažená přes otevřenou ránu skrývající zranění, zatímco hnis špinil zem. Sníh přišel v tu pravou chvíli, že všechno dokonale zakryl. Dalo se tak předstírat, že pod ním žádná špína není a všichni si mohli dál žít jako opilci v tomhle ráji bláznů.
***
Uprostřed noci seděl Pan Rugui na pohovce se zavřenýma očima. Vedle něj ležel ubrousek složený do tvaru květu, aby si mohl po meditaci otřít ruce. Xiaofuzi se ani neopovážil hlasitě nadechnout, když klečel u podnožky s pouzdrem na štětce v náručí.
Po hodině Pan Rugui vydechl a otevřel oči. Xiaofuzi mu okamžitě podal štětec. Pan Rugui se zamyšleně zamračil a napsal několik slov Xiaofuzimu do dlaně.
„Díky Jeho Veličenstvu a jeho nedávnému učení se Lao-zuzong stává ze dne na den nadpozemským,“ spustil Xiaofuzi lichotivě.„Dříve jsem dokonce zahlédl, jak se vám z hlavy zvedl plamínek fialového kouře. Jak znamenité znamení!“
Pan Rugui si otřel ruce a zeptal se: „Víš, proč ses dostal do úřadu pro slavnostní události?“
„Protože mě rád rozmazlujete,“ odvětil Xiaofuzi.
„Moje náklonnost k tobě je jedna věc,“ řekl Pan Rugui a hodil papírový květ do Xiaofuziho natažených rukou. „Ale to, že nedokážeš číst náladu v místnostni, je věc druhá. Jeho Veličenstvo dosahuje osvícení už dva roky, a přesto z něj žádná fialová aura ještě nesálá. Já jsem pouhý sluha, tak jak bych mohl vystoupat dřív než on?“
Xiaofuzi mu s podlézavým úsměvem podal šálek horkého čaje. „Vy jste můj pán, mé nebe! Dívat se na Lao-zuzonga při meditaci je jako bych spatřil samotného Velkého nejvyššího starého pána!1 Jak bych si mohl myslet něco víc?“
„Hm,“ zabručel Pan Rugui a vypláchl si ústa. „Tohle tvá synovská úcta je asi jediná dovednost, která za něco stojí.“
Xiaofuzi se uchechtl a přitiskl se blíž k Pan Ruguiovým nohám. „Festival jara se blíží, je správné, abych projevil svou synovskou úctu vůči Lao-zuzongovi. Když jsem před chvíli dělal novoroční přípravy, zahlédl jsem v sídle prince Chu ohromující krásku! Zjistil jsem si o ní pár věcí a myslím si, pokud ji Jeho Veličenstvo nepotřebuje, měla by být nabídnuta vám!“
„Jak krásná může být?“ podivil se Pan Rugui. „Může se rovnat Třetí paní Hua? A kromě toho, nemá ji snad princ Chu? Ten má dost tvrdohlavou povahu; obávám se, že se jí jen tak nevzdá.“
„Ať je princ Chu jakkoli vznešený, sotva může být vznešenější než Jeho Veličenstvo, že? Jeho Veličenstvo proti tomu nic nenamítlo, tak proč bych vám ji nemohl nabídnou? Nemějte obavy, všechna potřebná opatření budou provedena ještě před začátkem jara. Až na ní spočinete zrakem, jen její osud rozhodne o tom, zda přijmete můj dar.“
Pan Rugui odložil šálek čaje. „Není kam spěchat. Nejsem chamtivý ani chtivý muž, ale když mluvíme o tom tvrdohlavém princi Chu… jak se vede Druhému mladému pánu Xiao v hlavním městě?“
Xiaofuzi začal Pan Ruguimu masírovat nohy. „Ha! Druhý mladý pán Xiao je opravdu něco. Od chvíle, co vstoupil do hlavního města, se každou noc oddává radovánkám! Kromě jídla, pití a veselí nedělá vůbec nic. Princ Chu a jeho kumpáni ho s radostí přijali do své společnosti. Vrána k v ráně sedá!“
„To je sice pěkné, ale je členem rodu Xiao. Jeho Veličenstvo ho umístil do služby k císařské gardě, ale ta představa mě znervózňuje,“ zamyslel se Pan Rugui, pak se však zasmál. „Právě mě pro něj napadlo ideální místo. Oblékni mi boty. Půjdu do síně Mingli, abych sloužil Jeho Veličenstvu!“
***
Druhý den se konala dvorská hostina úředníků při Festivalu jara. Po několika bezproblémových hodinách se slavnost začala chýlit ke konci, když císař Xiande zvýšil hlas: „A-Ye, cítíš se v Qudu dobře?“
„Ano, Vaše Veličenstvo, cítím se dobře,“ odvětil Xiao Chiye a přestal loupat mandarinku.
„Přemýšlel jsem.“ Císař Xiande se obrátil k Xiao Jimingovi. „Přidělení A-Yeho do služby k císařské gardě je plýtváním jeho schopnostmi. Je to talentovaný mladík, který již sloužil na bojišti. Držet ho tak blízko u mne by mohlo pro něj být příliš omezující. Co kdybych poslal A-Yeho do císařské armády? Xi Gu’an dříve v armádě zastával velení, ale nyní dohlíží na Osm velkých praporů. Je až po uši ponořen v práci, takže by A-Ye mohl zaujmout jeho místo jako nejvyšší velitel.“
Lu Guangbai se okamžitě zamračil. Služba u císařské gardy byla přece přímo pod dohledem císaře. Pokud by se cokoli stalo, Jeho Veličenstvo by to nemohlo přehlédnout. Jaký smysl měla císařská armáda? Dnes byli spíše posilami Qudu. Jak by mohli být odměnou?
Avšak, než Lu Guangbai mohl vstát a protestovat, Xiao Chiye se už klaněl ve znamení vděku. „Nejvyšší velitel zní opravdu impozantně, skoro jako maršál.“ Xiao Chiye se nepatrně pousmál. „Děkuji, Vaše Veličenstvo!“
Tajemník Hua se nahlas rozesmál. „Jeho Veličenstvo je moudré! Teď tu máme mladého hrdinu v plenkách!“
Zvuky gratulací stoupaly a klesaly po celé síni jako příliv. Xiao Jiming se usmál, ale nic neřekl, zatímco sledoval svého mladšího bratra.
„Tahle situace je pro Jiming jak nůž na srdci,“ zamumlal Lu Guangbai k Zhao Huimu, zatímco skláněl hlavu, aby se napil.
Ve chvíli, kdy slavnost skončila, se Xiao Chiye je beze stopy vytratil. Jeho hluční přátele mu chtěli poblahopřát k povýšení, vzal je tedy na skleničku. Když se konečně dlouho po půlnoci vraceli z nevěstinců a hospod, všichni se sotva drželi na nohou.
Princ Chu, Li Jianheng, byl o několik let starší než Xiao Chiye a opravdový darebák. Když nastupoval do svého sedanu, tahal Xiao Chiyeho za rukáv a mumlal: „To je opravdu působivé! V císařské armádě se nebudeš muset zaobýrat hlídkováním nebo obranou. Je to klidná práce se slušným platem. Nemusíš riskovat život a přesto dostaneš zaplaceno. Štěstí ti spadlo přímo do klína! Vsadím se, že se budeš smát i ve spánku!“
Xiao Chiye se také zlověstně zasmál: „Přesně tak. To je důvod, proč jsem tě vytáhnul hned první den na skleničku. Odteď budeme dobývat ulice Qudu společně!“
„Ano, ano!“ Li Jianheng zamžoural a poklepal Xiao Chiyeho po rameni. „To je správný přístup! Přijď za pár dní do mého sídla a já… ti znovu připiju…“
Xiao Chiye sledoval, jak nosítka mizí v dálce a nasedl na vlastního koně, kterého vlastnoručně zkrotil u pat hor Hongyan. Byl rychlý a zuřivý jako jeho divocí předci, s čistě černou srstí a sněhobílým flekem na hrudi.
Xiao Chiye ho popohnal. Obchody lemující ulici rozsvítily lucerny, aby mu osvětlily cestu. „Zhasně te je,“ zvedl ruku, když míjel obchodníky.
Prodavači si vyměnili zmatené pohledy, avšak netroufli si odporovat.
Lucerny zhasínaly jedna po druhé, až zůstal jen slabý svit měsíčního světla, odrážející se na zledovatělé cestě. Xiao Chiye zahvízdal a sokol se snesl z noční oblohy.
Popohnal koně a válečný oř vydechl oblak horké páry, než vyrazil do trysku.
Silný vítr bičoval Xiao Chiyeho a smyl z něj opar opilosti. Ve tmě působil jako zahnané zvíře snažící se osvobodit a kopyta koně duněla jako by narážela do stěn vězení. Uháněl opuštěnými ulicemi a jeho úsměv na tváři padl pod roušku noci, zanechávající jen chladný klid.
Kdo ví, jak dlouho kůň běžel, když z něho Xiao Chiye spadl. Těžce narazil do velké sněhové závěje a zůstal tam ležet s hlavou sklopenou. Kůň kolem něj klusal, než sklonil hlavu, aby do něj jemně šťouchnul.
Sokol, sedící na sedle, naklonil hlavu a zvědavě se na něj zadíval.
Xiao Chiye se snažil vzpamatovat, avšak brzy to vzdal. Místo toho se prudce zvedl a vyzvracel se do sněhu. Po několika minutách se konečně narovnal a opřel se o nedalekou zeď. Kostěný lučištnický prsten na palci mu během pádu spadl. Když se ohýbal, aby ho ve sněhu našel, nedaleko sebe uslyšel tichý hlas.
„Kdo je tam?“
Xiao Chiye ho ignoroval.
Velitel jednotky císařské armády pozvedl lucernu, aby ozářil cestu. „Jak se opovažujete.. Ach, Vaše Excelence?“
Xiao Chiye se otočil. „Znáte mě?“
Velitel jednotky císařské armády upřímně zavrtěl hlavou. „Nevím, který z lordů jste…“
„Jsem váš starší bratr.“ Xiao Chiye odhodil svůj promoklý plášť a znovu upřel pohled na sníh pod jeho nohama, stále hledající svůj prsten. Potichu zaklel: „Dej mi lucernu a zmiz.“
Velitel jednotky se opatrně přiblížil. „Jste Druhý mladý pán, že? Právě jsme obdrželi rozkaz, ale je trochu brzy na kontrolu, stále je tma. Možná, pokud přijdete znovu zítra…“
Xiao Chiye natáhl ruku a velitel mu podal lucernu.
„Co je tohle za místo?“ zeptal se Xiao Chiye.
„Zeď vyznačující hranici Qudu. Tohle je Chrám pokání,“ odvětil velitel s úctou.
„To je vše.“
Velitel poznal, kdy má odejít. Už se měl k odchodu, když ho v tom Xiao Chiye zastavil. „Je Shen Zechuan tady? Uvnitř chrámu?“
„Ano.“ Velitel roty se začal viditelně ošívat. „Je držen v –“
„Vezmi ho ven.“
„To nejde! Ani kdybyste byl sám vrchní velitel! Jeho Veličenstvo přísně nakázalo –,“ vyhrkl ohromeně velitel roty.
„V císařské armádě mám já poslední slovo.“ Xiao Chiye pozvedl lucernu.
Velitel se nervózně zakoktával: „I-I tak, ne-nemějte…“
„Chci, aby sem zatraceně přišel a zazpíval mi písničku pro moje potěšení!“ Xiao Chiye odhodil lucernu stranou a světlo zhaslo. Stál ve tmě s očima plné čisté krutosti.
--Předchozí-- -Kapitoly- --Další--
Žádné komentáře:
Okomentovat