Pět let uplynulo jako voda a byl střed léta osmého roku éry Xiande.
Kulatý límec úředního roucha Wang Xiana,
tajemníka z ministerstva financí, byl celý promočený potem. Na židli se
kroutil, jako by seděl na jehlách, a už po několikáté si nadzvedl klobouk a
otřel zpocené čelo.
„Vaše Excelence Xiao…“ váhal Wang Xian.
„není to tak, že by ministerstvo financí nechtělo uvolnit prostředky, ale
momentálně ještě nebyly sečteny veškeré výdaje. Bez povolení eunucha Pan
Ruguiho není možnost, jak peníze dostat!“
„Sčítání účtů samozřejmě zabere nějaký
čas,“ odvětil Xiao Chiye a usrkl čaj. „Čekám, nebo ne? Dejte si na čas.“
Wang Xianovi se stáhlo hrdlo. Pohlédl na
klidného Xiao Chiyeho a pak na vojáky císařské armády, kteří nehybně postávali
na verandě pod přímým sluncem.
„Vaše Excelence,“ začal Wang Xian téměř
prosebně, „je horký den a já se cítím hrozně, když nechávám vojáky postávat
venku. Dovolte mi, abych všem nabídl studené nápoje. Máme led-“
„Císařská armáda si vaši pozornost
nezaslouží,“ utnul ho Xiao Chiye a mile se usmál. „Jsme silní muži zvyklí na
manuální práci, co je oproti tomu pár hodin stání? Nevšímejte si nás, Vaše
Excelence. Soustřeďte se na své účetnictví.“
Wang Xian svíral svou účetní knihu a
dlouho držel štětec nad stránkou. Přesto se nedokázal přimět, aby ho sklonil.
Na jaře toho roku císař vážně onemocněl. V
reakci na to císařovna nařídila postavit v paláci chrám, kde by mohla recitovat
buddhistické mantry a shromažďovat požehnání pro Jeho Veličenstvo. Ministerstvo
práce potřebovalo pro stavbu dopravit velké množství dřeva z Duanzhou a aby
ušetřilo peníze, požádalo o jeho přepravu císařskou armádu. Krátce na to proti
projektu vystoupil tajemník Hai a tváří tvář jeho nesouhlasu císařovna vdova
své nařízení odvolala. Do té doby však bylo dřevo již v hlavním městě.
Díra způsobená zrušením tohoto projektu
nebyla v rozpočtu ministerstva práce nikdy zaplněna. A tak po dva měsíce celou
záležitost protahovalo a oddalovalo vyplacení peněz císařské armádě.
Peněz bylo všude nedostatek. Kdyby státní
pokladna překypovala zlatem, nebyl by to problém. Kdo by se kvůli tak malé
částce odvážil dostat do křížku s druhým mladým pánem Xiao? Jenže ministerstvo
práce bylo na mizině. Loni na oslavu narozenin císařovny vdovy pokladna
uvolnila téměř tři miliony liangů stříbra jen za hostinu a finanční odměny.
Wang Xian odložil štětec stranou a rozhodl
se riskovat. „Vaše Excelence, vyplacení v tuhle chvíli není možné. Řeknu to na
rovinu: podle současných účtů už teď letošní výdaje překročily naplánovanou
částku. Naše vlastní platy jsou nejisté. Opravu nemáme žádné peníze, které
bychom mohli rozhazovat. I kdybyste mě, Wang Minshena, za má slova probodl,
stejně s tím nedokážu nic udělat!“
„Provize pro Osm velkých praporů se vždy
rozdává bez jakéhokoliv zpoždění, ale jakmile přijde na císařskou armádu,
najednou jste na mizině. Všichni tady sloužíme císaři, ale zdá se, že jen Xiao
Ce’an1 je ubožák odsouzený nést
dluh a čekat, až se pokladna naplní.“ Xiao Chiye odhodil čajový šálek na stůl.
„Každý rok ministerstvo financí naříká, že nejsou peníze, ale jak se to týká
mě? My odvedeme práci, vy zaplatíte. Je to přímo tady, černé na bílém. Práce je
hotová, a tak musí přijít platba. Vše ostatní mě nezajímá; není to moje
starost. Pokud musí všichni odpouštět problémy ministerstva financí, co vám
zbývá dělat? Nejlepší bude, když opustíte svou pozici a přenecháte ji někomu
schopnějšímu.“
Wang Xian vyskočil na nohy, celý rudý
vzteky. „Jestli všichni sloužíme císaři, proč mě Vaše Excelence takhle zahání
do kouta? Komu bychom nechtěli vyrovnat účty, kdybychom měli peníze? Pokud je
císařská armáda tak schopná, proč dělá manuální práci? Jděte dělat to, co Osm
velkých praporů! Uvidíme, kdo pak bude mít odvahu zadržet vaše peníze!“
Ve chvíli, když se atmosféra začala měnit
v násilí, ozval se další hlas. „Není důvod k hněvu, lorde Wangu. Druhý mladý
pán je prostě upřímný muž, který říká, co si myslí.“ Nově příchozí si sundal
široký klobouk a kapesníkem si otřel ruce.
„Tento pokorný služebník je hlavním
dohlížejícím tajemníkem z úřadu pro kontrolu financí, Xue Xiuzhuo. Přišel jsem
právě kvůli tomuto účtu.“
Hlavní dozorčí tajemník úřadu pro kontrolu financí byl jen úřadníkem sedmého stupně. V Qudu nebyl považován ani za plnohodnotného dvorského hodnostáře, přesto se jednalo o jedinečnou funkci; úředník nejen dohlížel na práci ministerstva příjmů, ale také se účastnil hodnocení a posuzování úředníků, které se konalo každých šest let. Navíc mohl obejít všech šest ministerstev2
To byl člověk, kterého si Wang Xian nemohl
dovolit urazit, a tak polkl svou hrdost. „Jak bych mohl být rozzlobený? Císařská
armáda tolik přispěla; nechci, aby Jeho Excelence Xiao pracoval zbytečně. Ale
Ynaqingu, podívej se na tento účet. My ty prostředky prostě nemáme.“
Xue Xiuzho, zdvořilostním jménem Yanqing,
měl kultivované a učené vystupování. Promluvil, aniž by si účty byť jen
pohlédl. „Jsem si vědom obtíží, kterým čelí ministerstvo financí. Co takhle:
Druhý mladý pane, město Quancheng nám nedávno dodalo zásilku hedvábí. Vyrovnáme
váš učet ekvivalentní hodnotou v hedvábí. Bylo by to přijatelné?“
Zdálo se, že ano. V okamžiku, kdy Xiao
Chiye odešel, Wang Xianův výraz zchladl. „On nepožaduje platbu pro císařskou
armádu,“ řekl Xue Xiuzhuovi. „Spíš ji sám rozhazuje. Od té doby, co tento druhý
mladý pán převzal otěže císařské armády, vede život plný opileckých orgií.
Přesto nás pokaždé tlačí na hranice našich možností a není ochoten projevit ani
trošku empatie!“
Xue Xiuzhuo se jen usmál a nic neřekl.
***
Xiao Chiye opustil kancelář ministerstva
financí a vyrazil směrem k ulici Donglong. Byl teď mnohem vyšší než před pěti
lety, jeho mladiství elán a energie poněkud vyprchaly.
Princ Chu na něj čekal celé dopoledne.
Jakmile zahlédl Xiao Chiyeho, začal ho obtěžovat. „Kde jsi sakra byl? Skoro
jsem umřel nudou!“
„Flákal jsem se,“ odvětil Xiao Chiye,
posadil se a vypil studený nápoj. Když zahlédl mísu s ledem, která stála
poblíž, aby ochlazovala místnost, povzdechl si a natáhl se na pohovku. „To je
tak pohodlné. Z toho vedra venku se mi točí hlava. Jdu si zdřímnout.“
„To nemůžeš!“ Li Jianheng energicky mával
bambusovým vějířem, přední část jeho roucha byla v horku široce rozepnutá.
Povzdechl si. „Alespoň mě nech domluvit, než půjdeš spát!“
Kdo ví, co Xiao Chiye celou noc prováděl,
ale bylo zřejmé, že byl unavený. Nepřítomně něco zamumlal.
Li Jianheng usrkl trochu vychlazeného
vína, který držela v ruce štíhlá kurtizána. „Pamatuješ si tu dívku, o které
jsem ti vyprávěl? Tu, kterou jsem před pěti lety držel ve své vile? Chytal jsem
se ji vzít za svou, dokud ji ten parchant Xiaofuzi neunesl a nenabídl ji tomu
kastrovanému bastardovi Pan Ruguiovi!“
Xiao Chiye zamumlal na souhlas.
„No,“ pokračoval Li Jianheng, čím dál
živější. „Nedávno jsem opustil hlavní město, abych unikl letním vedrům, a
uviděl ji poblíž vily! Ta dívka si zachovala svou jemnost a něhu, je ještě
krásnější než před pěti lety. Srdce se mi rozbušilo, jen jsem se na ní podíval.
Jak já ty eunuchy nenávidím! Ten zlodějský parchant se objevil z ničeho nic a
zničil rozvíjející se románek! Myslí si, že je konec? Ani náhodou!“
Xiao Chiye zívnul.
„Jsme bratři, nebo ne?“ rozčiloval se Li
Jianheng. „Pomoz mi vymyslet, jak se mu pomstít! Možná se Pan Ruguiho nemůžeme
dotknout, ale ten Xiaofuzi potřebuje pořádně zmlátit!“
Xiao Chiye byl pořádně vyčerpaný. „Co
chceš dělat? Nechat ho vytáhnout z paláce?“
Li Jianheng odstrčil kurtizánu, která ho
obsluhovala, a prudce zavřel svůj vějíř. „Festival dračích lodí se blíží. Jeho
Veličenstvo bude v Západních zahradách sledovat závod a Pan Rugui tam
bezpochyby také bude. Kamkoli jde, Xiofuzi je mu v patách. Můžeme ho vylákat
během závodu a ubít ho k smrti!“
Xiao Chiye vypadal, že usnul.
„Ce’ane, slyšel jsi mě?“
„Ubít ho k smrti není dobrý nápad,“ řekl
Xiao Chiye aniž by otevřel oči. „Pokud si tím uděláš z Pan Ruguiho nepřítele,
čekají tě velké potíže.“
„Ale můžeme mu dát alespoň pár ran, ne?“
postěžoval si Li Jianheng. „Pokud si nevybiju zlost, nebudu schopen ani jíst.
Co je to s tebou poslední dobou? Vždycky vypadáš ospale. Co děláš po nocích?
Proč jsi odmítnul pannu, kterou jsem ti minule poslal?“
Xiao Chiye vzal na vědomí Li Jianhengova
slova pouhým mávnutím ruky. Na palci neměl prsten, avšak mezi palcem a
ukazováčkem měl jizvu ve tvaru lidských zubů.
Když Li Jianheng začal štěbetat o něčem
jiném, Xiao Chiye předstíral, že ho neslyší.
***
O několik dní později, při příležitosti
Festivalu dračích lodí, se dlouho nepřítomný císař Xiande vydal do Západních
zahrad. Doprovázely ho císařské konkubíny, v průsvitně hedvábných šatech, Ji
Lei a velitel Osmi velkých praporů Xi Gu’an. Jelikož císařská armáda neměla nic
jiného na práci, přizvali taky Xiao Chiyeho.
Když Xiao Chiye dorazil, bylo tam už plno
lidí. Císař již dokončil vkládání vrbového proutí3 a čekal, až ředitelství
císařských stájí zahájí dostihy. Úřad pro říšskou zábavu, který byl součástí
dvorního doprovodu, podával lepkavé rýžové knedlíčky a pečivo poblíž sedadel.
Li Jianheng seděl na místě pro prince a mával na Xiao Chiye.
Xiao Chiye odhodil svůj jezdecký bičík
svému zástupci, Chen Yangovi, který ho následoval. Povolil své chrániče na
pažích a usadil se.
„Co ti tak trvalo? Ta nervozita mě
zabíjí!“ postěžoval si Li Jianheng a svíral svůj oblíbený bambusový vějíř.
„Ty jsi nervózní každý den,“ odsekl Xiao
Chiye. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“
„Prostě jsem zvyklý to říkat!“ odpověděl
Li Jianheng a ovíval se. „Podívej, vidíš to? Támhle obsluhuje Xiaofuzi.“
Xiao Chiye následoval jeho pohled a uviděl
Xiaofuziho, jak se usmívá, zatímco něco šeptá Pan Ruguimu do ucha. „Počkej
chvíli,“ řekl. „Seženeme někoho, kdo mu dá, co pro to.“
***
O hodinu později Xiaofuzi přistoupil k
okraji latríny připravený se vymočit. Bez varování se mu však zatmělo před
očima – někdo mu přehodil pytel přes hlavu.
„Hej!“ vykřikl Xiaofuzi, ale byl rychle
sražen úderem do krku. Li Jianheng neztrácel čas, zvedl si šaty a začal ho
kopat. Xiaofuzi, vakem přes hlavu, sténal bolestí, zatímco se svíjel na zemi.
Nedaleký závod se blížil ke své polovině a
nikdo nic neslyšel.
Poté, co Li Jianheng kopal Xiaofuziho
téměř hodinu, ho zastavil Chen Yang. Princovy stráže, postávající za ním, a ti
rychle odvázali pytel pryč.
„Vaše Výsosti,“ řekl. „Kdybyste
pokračoval, zemřel by. Možná příště.“
Li Jianheng si upravil róbu a pohlédl na
Chen Yanga. „Kam ho odnesou?“
„Nejvyšší velitel nám nařídil, abychom ho
odnesli do lesa u jezera. Jakmile začne banket, eunuchové, kteří podávají
jídlo, tudy projdou a on bude osvobozen.“
Li Jianheng si odplivl na zem, hned vedle
Xiaofuziho, a konečně se vrátil na své místo.
***
Na začátku banketu Li Jianheng na malého
eunucha úplně zapomněl. Xiao Chiye ho sledoval, občas pohlédl i na Pan Ruguiho,
ale Xiaofuziho nikde neviděl.
„Nejspíš se cítil ponížený a utekl se
převléct,“ řekl Li Jianheng mezi sousty. „Eunuchové, kteří slouží císaři, mají
strašný strach o svůj vzhled, bojí se, že jimi bude jejich pán opovrhovat.
Chceš přijít za pár dní do mé vily se trochu pobavit? Můžeš se podívat i na tu
mladou dámu, o které jsem ti vyprávěl.“
„Mám práci,“ odvětil Xiao Chiye a usrkl
již studený čaj.
Li Jianheng se zasmál. „Pořád předstíráš,
i přede mnou? Ty a zaneprázdněný? Císařská armáda je na pokraji rozpadu. Co by
tě mohlo zaměstnávat v tak bezvýznamné pozici?“
Xiao Chiye se zasmál. „Zaneprázdněn
pitím.“ Oči měl však upřené na čaj ve svých rukou. Jeho profil odhaloval
lehkomyslný úsměv. „Interní hodnocení začíná na podzim. Musím koupit pár kol,
pokud si chci udržet tuhle bezvýznamnou pozici.“
„Být člověkem..“ začal Li Jianheng a
poklepal hůlkami o stůl. „…znamená žít v luxusu a vyhýbat se produktivitě.
Neustálé boje, takzvaná skupina Pan, klan Hua… nejsou unavení? Kde je v tom
všem uspokojení?“
„Jo.“ Xaio Chiye se zlomyslně usmál. „Není
to jako si koledovat o potíže? Bavit se je největší životní uspokojení.“
Li Jianheng se k němu přidal svým lstivým
výrazem. „O čemže je to hodnocení? Kdo by se odvážil ukrást mému drahému
bratrovi jeho místo? Byl jsi osobně jmenován Jeho Veličenstvem. Flákáme se na
císařský rozkaz. Co tedy takhle? Před podzimem uspořádám ve své rezidenci
skromnou hostinu a pozveme je všechny.“
„Není kam spěchat,“ odvětil Xiao Chiye a
pohlédl na Západní zahrady. Přes kaskádu říms zahlédl známou střechu. Zamračil
se. „Tohle místo je poměrně blízko Chrámu pokání.“
„Pořád o tom přemýšlíš? Je to už věčnost,
co jsi ztratil ten prsten.“
Xiao Chiye si ze zvyku promnul palec.
„Ten poslední potomek klanu Shen je už pět
let zavřený a za celou tu dobu o něm nebyly žádné zprávy. Jeho Veličenstvo se
ani nezeptalo, zda ten chlapec zemřel nebo zešílel,“ řekl Li Jianheng. „Kdybych
tam byl zavřený já, zešílel bych už za týden.“
Jizva na Xiao Chiyeho ruce zabolela. Neměl
chuť se o té osobě bavit.
Od jezera se rozlehl zvuk bubnů. Li
Jianheng odhodil hůlky a vyskočil na nohy. „Pojďme! Závody dračích lidí
začínají! Určitě přijímají sázky!“
Xiao Chiye se chystal vstát, když zahlédl
Ji Leie, jak se spěšně prodírá davem a naklání se k Pan Ruguimu, aby mu něco
pošeptal do ucha. Ten prudce otočil hlavu a upřeně na něj pohlédl. O chvíli
později silně udeřil do stolu.
Xiao Chiye rychle pohlédne na Chen Yanga.
„Můj pane…“ začal Chen Yang ohromeně.
„Vaše Veličenstvo!“ Ji Lei již klečel před
císařem a jeho se hlas se nesl tichem. „Obávám se, že dračí závody nemohou
pokračovat. Právě teď, když tento pokorný služebník hlídkoval na pozemcích s
Brokátovou gardou, vylovili jsme z vody Xiaofuziho, císařského eunucha!“
Císař Xiande prudce zakašlal a Pan Rugui
přistoupil, aby mu poklepal na záda. Když kašel odezněl, zeptal se: „Co dělal
ve vodě?“
Ji Lei pozvedl hlavu. Nebylo jasné, zda
pohlédl na císaře nebo císařovnu vdovu. „Utopil se,“ odvětil těžkým hlasem.
Mezi císařskými konkubínami vypukl
rozruch. Jedna po druhé zakrývaly své vyděšené vzdechy za hedvábnými
kapesníčky.
Li Jianheng převrhl čajový šálek na stole.
V panice ho zvedl a podíval se na Xiao Chiyeho. „Přísahám, že tohle jsem
nechtěl…“
Žádné komentáře:
Okomentovat