Braennino: Liy Yao (nové) Kapitola 107: Dokážete je všechny pobít a dostat se sem včas?

Hloupí vykultivovaní yao! Mozky jejich skutečných těl nebyly o moc větší než fazole, což velmi omezovalo množství informací a emocí, které do nich zvládli nacpat. Jejich srdce nebyla jako lidská, v nichž se láska a nenávist nekonečně přelévají tam a zpět, proměnlivé a lačnící po novém. V tom málu, co chápali, byli jednoduší, ale pevní jako skála.

To vše prolétlo Han Yuanovi hlavou, zatímco jeho dračí tělo úpělo na pokraji svých sil pod nekonečnými útoky Bian Xuovy techniky Obětování. Maso se mu zevnitř bortilo samo do sebe, a právě tu chvíli si vybrala jeho rozdvojená duše, aby si k tomu utrpení ještě přisadila posměchem: „Zrovna ty máš co říkat o hloupých yao,“ vysmíval se mu srdeční démon. „Před měsícem jsi šílel vzteky a toužil vyvraždit celý svět, a teď? Ještě není nový úplněk a jen ses doslechl, že tě nevyhodili ze sekty, hraješ si na světce, kterému jde jen o blaho světa. Ts! Tvé názory se mění častěji než ženský cyklus. Taková nestálost úplně zničila můj dračí styl!“

Han Yuan mu v duchu odsekl: „Jestli by tě dokázal spláchnout ženský měsíční cyklus, hned se nechám oholit na mnicha, vstoupím do kláštera a budu jíst do konce života zeleninu! Sakra, převezmi to konečně! Já už nemůžu!“

Srdeční démon si odfrkl, ale skutečně poslechl a převzal kontrolu. V tom okamžiku se hranice mezi dvěma dušemi začala rozmazávat.

Mezitím zasažený Tang Zhen bezcitně odmrštil tělo ptáka stranou a spolu s ním se jako starého odpadu zbavil i zbytků vzpomínek. Poslední pocity otcovské náklonnosti jeho původního těla, tolik let odpočívajícího v mystickém místě Da Xue, vzaly s chladnou cílevědomostí definitivně za své.

Stáhl ruku spálenou vlastním loutkovým kouzlem. Když pohlédl na Loužičku, v očích se mu zlověstně zablesklo: „Jsi vážně otravná.“

Vzápětí nemilosrdně opustil tělo ducha, poraněného talismanem, a svou původní duši rozptýlil mezi bezpočet okolních přízraků. Všechny – mladé, staré, ženské či mužské – teď na dívku zíraly s vražedným úmyslem a zrcadlila se v nich stejná paranoidní posedlost. Byl to výjev jak z noční můry.

Li Yun jako první rozeznal hrozící nebezpečí. Okamžitě vyrazil na meči k nic netušící Loužičce, v letu popadl štíhlou nohu Šarlatového jeřába a smýkl s ní stranou jako s pytlem. Zároveň otevřel svůj vak, náhodně z něj vytáhl hrst podivností a začal je kolem sebe rozhazovat, jako když bohyně rozhazuje květy.

To už duch, který byl Loužičce nejblíž, vybuchl. Bylo to tak blízko, že kdyby Li Yun nezareagoval včas, dívka by sice nezemřela, ale loutkový talisman, chránící její život, by byl zničen.

Výbuch ducha zasáhl i věci, které Li Yun rozhodil kolem sebe. Rázem se obloha kolem ponořila do chaosu. Stovky pestrobarevných lektvarů a talismanů létaly vzduchem, papírové kobylky se snášely k zemi jako déšť, aby se vzápětí vznesly jako mračno živých sarančat. Armády hmyzu nejrůznější velikosti se hrdinně vrhaly mezi duchy, a ačkoliv neměly téměř žádnou útočnou sílu, podařilo se jim naprosto zmást jejich vnímání okolí.

V tom krátkém okamžiku se na Han Yuana vylila celá lahev Kamenné vody. Tělo démonického draka, stále na pokraji roztrhání, se náhle proměnilo na pevnou skálu bez jediné praskliny.

Han Yuan cítil, jak ho od hlavy až k patám zaplavuje chlad a náhle se nedokázal ani pohnout. „Na čí straně jsi, Li Yune!“ zařval, zatímco z něj stoupala pára. „Když už nepomáháš, aspoň neškoď!“

Li Yun stále prchal a Loužičku vláčel za sebou. „Chvíli to vydrž! Snažím se ti pomoct! Nemusíš tak vyvádět!“

„Jenže skála může prasknout, ty idiote! Co tě to napadlo!“

I přes vzdálenost, ze které na sebe pokřikovali, zněl Li Yun docela spokojeně. „Hehe, žádné obavy. To je Kamenná voda z Nebeských hor a je rozhodně pevnější než ty sám.“

Proč se ten pitomec neustále chlubil svými cetkami?

„A co bude, jestli se neproměním zpátky? Mám být teď v pohoří nová pamětihodnost s názvem ‚Hora obří ještěrky‘?“

Li Yun si unaveně povzdechl. „Bratře, neřeš to tolik. Byl jsi skoro roztrhaný na kusy, tak bys měl být rád, že vůbec žiješ. A ty se místo toho staráš o to, z čeho jsi vyrobený. To je vážně děs.“

Tang Zhen v návalu vzteku máchl rukávem. Vlna duchovní energie se rozlila krajinou jako voda a všechny kobylky, poletující po obloze, naráz škubly nohama a bezvládně popadaly k zemi.

Vtom se Loužička vymanila z Li Yunova sevření. Roztáhla křídla a s neuvěřitelnou rychlostí vyrazila k vrcholku nejvyšší hory. Její tělo se za letu začalo zvětšovat, kosti praskaly a natahovaly se s bolestným skřípěním, zatímco ocasní pera se prodloužila o víc jak deset zhangů. V mžiku oka z ní byla dospělá samice Šarlatového jeřába.

Přistála na horském výběžku jako božský pták dávnověku, obklopená vířícími plameny, a ve tmě připomínala nepopsatelný výjev z legend.

Li Yun zůstal na okamžik jako omráčený. Pak si vzpomněl na jádro yao, v němž bylo uchováno tři tisíce let kultivace, a do srdce se mu zabodl ledový nůž strachu. „Han Tan, co jsi to provedla?!“

Loužička ho však nevnímala. Vnitřní jádro krále yao v ní bobtnalo do neúnosných rozměrů, natahovalo její kosti a svaly do krajnosti, až měla pocit, že se z ní musí co nevidět stát nafouknutá koule. Její napůl lidské, napůl yao tělo se cítilo, jako by ho někdo stahoval z kůže a vzápětí mu řezal do obnaženého masa. Toužila jen složit se na zem a svinout se do naříkajícího uzlíčku.

Oblohou se valil vítr a hromy, naplněné silou božské odplaty, toužící srazit toho malého ptáčka, který nechápal slabost své vlastní kultivace.

To, že jí nejstarší bratr předal ono jádro, bylo jasným znamením, že ji bral jako člověka. Kdyby měla za sebou sto let zkušeností lidského rozumu, chápala by vážnost takového daru. Jenže ani Yan Zhengming nepočítal s tím, že pod lidskou kůží je stále ukrytý ten divoký, zbrklý pták.

V okamžiku prvního zahřmění jí její impulzivní rozhodnutí začalo připadat jako fatální chyba.

„Asi jsem to měla víc promyslet… teď tu asi umřu.“

Čekala bolest a strach, ale místo toho pocítila nečekaný klid. Uprostřed ohně a řevu hromů spatřila na skále pod sebou ležet tělo toho malého ptáčka yao. „Už jsem měla umřít dávno. Kdyby mě máma při porodu nechránila, kdyby duše našeho staršího mistra ve chvíli mého líhnutí nepotlačila zuřivost, kdyby mě mistr a bratři tolik let nestřežili… už dávno bych byla šílená jak Tang Zhen, nebo rovnou mrtvá.“

Připadalo jí, že za své přežití vděčí řetězci náhod. A to jí stačilo.

Bez rozmýšlení skočila do přetrvávajícího efektu techniky Obětování, kterému Han Yuan stále čelil.

Okolí se rozbouřilo ničivou silou, když se do ní zamíchaly hromy přicházejícího nebeského soužení a zběsile tančící plameny Šarlatového jeřába. Bylo to jako obraz nějaké dávné apokalypsy. Zástupy duchů utichly, jako by jim ten pohled připomněl něco dávno zapomenutého.

A tehdy se loutkový talisman, který měla Loužička na krku, rozzářil oslepujícím světlem a pohltil smrtelný úder. Jeho jemné rytiny se zaleskly intenzivní září, skrývající v sobě dlouho nevyslovené bolestné city.

V Tang Zhenovi, který po léta nic necítil, cosi prasklo. Věděl, že ten loutkový talisman, kdysi s ním spojený, naplnil svůj osud.

Jeho emoce byly dávno pryč, a přesto – bezvýznamný talisman z minulosti mu zůstal věrný až do konce, když ochránil jeho vlastní krev, kterou on sám už dávno zavrhl.

Loužička měla pocit, že právě vkročila na úzkou cestu utrpení – nebo že znovu prožívá své vylíhnutí.

Do plic jí náhle vnikl vlhký dech a celé její tělo se napnulo na samou hranici možností. Tři tisíce let kultivace jediného krále yao, který zemřel přirozenou smrtí, se uvnitř jejího zlatého jádra začalo zuřivě točit. Šarlatový jeřáb vzepjal hlavu k obloze a táhle vykřikl, roztahuje svá stále rostoucí křídla, jako by se chystal pohltit slunce i mraky.

Cosi v jejím křiku přimělo zlověstné duchy ustoupit. Kolem ní vybuchly plameny pravého ohně Samádhi, toužící sežehnout z lidského světa vše nečisté. Doprostřed Han Yuanova ochranného pole dopadl obrovský ohnivý kruh a začal požírat ničivou sílu Bai Xuova Obětování.

Tang Zhenův zmatek se z tváří duchů pomalu vytratil a v jejich očích se znovu zaleskla černá démonická qi. Stovky tváři promluvily naráz, až z toho mrazilo: „Můj vztah se sektou Fuyao je… hluboký. Vlastně přátelský. Nechtěl jsem vzít životy jejích mladších, ale když si o smrt tak vytrvale říkáte…“ Obklopený tisíci duchy zvedl ruce. Ze země kolem něj se vyvalilo obrovské množství černých chapadel démonické energie, až to vypadalo, jako by se zde koncentrovala veškerá špína světa.

Han Yuan byl tou temnotou doslova pohlcen. Prudce se nadechl, protože se jeho vlastní duchovní síla, konečně utišená, znovu rozbouřila a proudila do napůl zkamenělé tváře draka. Oči mu zrudly barvou krve a naplnila je děsivá vražedná touha.

S vypětím všech sil se to pokusil potlačit. „Všichni pryč! Zmizte!“

Obrovská síla černé démonické qi byla natolik drtivá, že i Li Yun na okamžik uvěřil Tang Zhenovým slovům. Vrací jim snad Nebesa karmickou silou smrt statisíců rozhněvaných duší?

Pomáhá tomu ďáblovi nějaká nepochopitelná moc, která nerozlišuje, co je správné a co špatné?

Kam se poděl zákon Nebes?

Tang Zhen se zvučně rozesmál. „Vy si snad skutečně myslíte, že váš silný a moudrý starší mistr byl uštván Čtyřmi svatými jen proto, že vkročil na cestu démonické kultivace? Ve světě je tolik démonických kultivujících, tak proč nelovili jednoho po druhém i je? Já vám to povím! Hřích Tong Rua byl neodpustitelný: Jen díky tomu, že hora Fuyao potlačuje Údolí srdečních démonů, se ve světě může vzájemně vyvažovat čistá a démonická energie. Takzvaný „Kámen splněných přání“ byl vytvořen ze srdečních démonů, uvězněn ve Věži lhostejnosti – a pak ho Tong Ru ukradl a použil. Kolik válek a hladomorů od té doby proběhlo? Kolik mocných utrpělo odchylku qi? To vše následkem toho, že pečeť Údolí byla před sto lety porušena. Když už o tom mluvíme, démonický draku, to, že jsi dokázal svou kultivaci za pouhé století posunout tak daleko, je jen díky základům, které ti zanechali tví předkové.“

„Lžeš, ty hajzle!“

Li Yun už se také nadechoval, ale vtom se jeho meč prvotní duše, dosud nečinný, náhle rozzářil jemným světlem. Jakmile si všiml pohybu čepele, z očí mu téměř vytryskly slzy radosti. Poprvé po dlouhé době měl znovu pocit, že našel pevnou půdu pod nohama.

Bez váhání meč uvolnil a zavolal na You Lianga, potýkajících se s rojem duchů. „Hej, kultivující meče! Na!“

You Liang zbraň okamžitě popadl. Jakmile se ho dotkla vůle meče Zatasení čepele, měl pocit, jako by nahlédl do vyšších sfér. Z plných plic zařval a prudce mečem máchl, čímž smetl celé pole duchů před sebou a rozprášil je na prach.

Tang Zhen sebou v panice trhl a couvl. Díky přívalu nové síly se You Liang dokázal probít dál. Meč se sytil démonickou energií a jeho zář postupně tmavla, ale to už byla většina duchů, která nestihla utéct, zničena.

Tang Zhenův výraz prošel několika změnami. Zlým pohledem si měřil mladého kultivujícího meče, ale jeho slova patřila Yan Zhengmingovi a Cheng Qianovi kdesi daleko: „Povedlo se vám uniknout z moře Beiming… ale k čemu vám to bylo?“

You Liangovi se stáhly zorničky.

Tang Zhen pozvedl dlaně a z nich se vyrojili další duchové. Pohrdavě si prohlédl meč, který už ztratil svou sílu. „Dokážete je všechny pobít? Dostanete se sem včas?“

Rozum napovídal, že takovou šanci nemají.

Vzdálenost mezi nimi se zdála nekonečná.

…

Yan Zhengming svraštil obočí. „Do háje. Li Yun na něj právě použil meč prvotní duše.“

"Existuje způsob, ale nevím, zda se nám to podaří,“ řekl Cheng Qian. „Letem na meči se tam nikdy včas nedostaneme, to je jako snažit se přimět mrtvého koně k běhu.“

„Cože…?“

Cheng Qian rychle sáhl po Pečeti vůdce sekty, kterou měl Yan Zhengming zavěšenou na krku. „Vzpomínáš na Údolí srdečních démonů? Jedním z důvodů, proč hora Fuyao existuje, je právě potlačení toho místa. Musí existovat cesta, jak se tam dostat přes tuhle pečeť. Musíme ho přejít pěšky.“

Yan Zhengming tomu nerozuměl. „Pěšky přes Údolí srdečních démonů? Jak to myslíš? Vždyť je na zadní straně hory!“

„Tam je zapečetěné, ale ve skutečnosti nemá pevné místo. Nachází se všude. Kde jsou lidé, tam jsou touhy – a tam všude vedou cesty do Údolí. Tahle oblast je opuštěná, ale démonická energie ze Síně Černé želvy se ještě nerozptýlila. Otevři pečeť a zkus to. Záleží jen na osudu, zda to vyjde.“

Věděl, že kvůli omezení Poslechnutí jsoucna nemůže říct víc, a Yan Zhengming se dál nevyptával. Věřil mu a bez váhání použil své duchovní vědomí k otevření Pečeti.

V jediném okamžiku se před nimi rozprostřela všeobjímající černá a pohltila je známá temnota. Zahaleni zbytkovou energií srdečních démonů z ledových plání, zmizeli z místa, kde stáli.

Cheng Qian na okamžik ztratil vědomí, ale rychle se vzpamatoval. Kdosi jej držel a temnotu prozařovalo tlumené světlo. Nemusel se dívat, věděl, že to jsou noční perly jeho nejstaršího bratra.

Údolí srdečních démonů bylo jiné než posledně. Démonická qi tu byla tak hustá, že se téměř nedalo dýchat, a zesilovala temné myšlenky těch, kteří tudy kráčeli.

Yan Zhengming cítil, jak mu srdce těžkne. Kultivující mečů mají blízko k násilí, takže jsou k těmhle vlivům náchylnější. Donutil se ke klidu: „Co se to tu děje?“

Ani Cheng Qianovi nebylo dvakrát lehko. „Vzpomínáš si, jak Tong Ru vynesl z Věže lhostejnosti Kámen přání? V té době zažil odchylku qi, ale nezešílel docela,“ vysvětloval za chůze. „Postaral se, aby Údolí znovu zapečetili. Jenže bez Kamene přání byla pečeť mnohem slabší než předtím, a když jsme zničili Pole porážky démonů, náhodou jsme ji natrhli.“

Ačkoliv se Yan Zhengmingovo srdce pod vlivem Údolí srdečních démonů bouřilo, okamžitě pochopil. „Myslel jsem, že když se odtamtud dostaneme, vše bude v pořádku! Takže Tang Zhen tohle všechno věděl… a místo aby mi to řekl, potají během svého pobytu na hoře Fuyao čerpal z údolí démonickou energii. A já jsem ho pozval. Jak jsem mohl tak hloupě pustit lišku přímo do kurníku?“

Mluvil stále rychleji a netrpělivěji. Neschopen ovládnout oheň ve svém nitru popadl Cheng Qiana za paži a prsty mu téměř zaryl do kůže. Hromadící se frustrace znovu zvýraznila znak mezi jeho obočím. „Do háje! Neopovažuj se mi ztratit z dohledu!“

Cheng Qianovo srdce už vstoupilo na cestu Tao, a i když byl jeho stav ovlivněn dědictvím Poslechnout jsoucno, přece jen si udržel větší klid. Nehodlal se snížit na úroveň vzteklého psa, v něhož se právě měnil jeho nejstarší bratr, a v duchu si přeříkával Písmo o čistotě a klidu. Nakonec odpověděl: „Kdyby neprozradil své úmysly při Han Yuanově soudu, a kdyby mi Shang Wan’nian neřekl o ovlivnění mé duše, nikdy by mě nenapadlo dívat se na starého přítele s podezřením. Chceme-li se odsud dostat na zadní stranu hory Fuyao, potřebujeme podporu pečeti.“

Yan Zhengming se zhluboka nadechl a vyslal pečeť před sebe. Uvnitř se jako stříbrná řeka rozsvítily stovky a tisíce hvězd a chaos kolem se na chvíli utišil.

Teprve teď si uvědomil, že zaťatými prsty roztrhl Cheng Qianovi rukáv. Naštěstí jsou kultivující odolnější než jakékoliv šaty. Rozpačitě si odkašlal: „Já, ehm…“

„Vy kultivující meče jste náchylní ze své podstaty. Jedna jiskra a vybouchneš. Znám tě,“ předešel ho Cheng Qian. „Nemusíš nic vysvětlovat. Najít cestu ven je důležitější.“

Yan Zhengming se rozpačitě zasmál a propojil své duchovní vědomí s pečetí, aby si prohlédl vše, co se dalo o Údolí zjistit.

Informace však byly příliš rozsáhlé a složité, takže vnímal jen rezonující vědomí předchozích vůdců sekty, které ho varovalo, ale on nedokázal vyčíst, před čím.

…

Mezitím se v horách Shuzhong Tang Zhenova armáda duchů na jeho pokyn řítila dolů s nelidským jekotem. Zakázaná technika, kterou zde zanechal Bian Xu, se náhle probudila a donutila Loužiččin pravý oheň ustoupit.

V tomto kritickém okamžiku Han Yuanovo tělo náhle zazářilo. Byl přece jen démonickým drakem, pouhý krok od titulu Nejvyšší pán Beiming. Li Yunův zkameňující lektvar, byť pocházel od kultivujícího Devátého řetězu, ho nedokázal zadržet na dlouho.

Účinky lektvaru pomalu slábly, a pokud by bylo kouzlo zcela zlomeno, Han Yuan by musel nevyhnutelně čelit Oběti.

Účinky kouzla ho začaly mučit čím dál víc. „Už to nevydržím! Li Yune, hoď mi ještě jednu lahvičku!“

„Žádnou už nemám!“ zakřičel zoufale Li Yun.

Han Yuan zavřel oči a nejraději by se rozplakal, kdyby mu ještě zbyly nějaké slzy. „Do háje… starší bratře, dokážeš ještě přijít na to, jak z toho ven?“

Jak se kámen na jeho těle měnil zpět na maso, zakázaná technika ho rvala na kusy s čím dál větší silou. Mezi jednotlivými šupinami se mu začaly objevovat krvavé šrámy.

…

Zatímco Yan Zhengmingův duch odolával útlaku uvnitř pečeti vůdce sekty, osmicípý trigram na jeho ruce náhle zazářil. Přísahu krve uzavřel Shang Wan’nian se sektou Fuyao, ale jejím hlavním předmětem byl Han Yuan. Nemohl ji sám od sebe přerušit, takže to mohlo znamenat jediné – právě se chystá odebrat k předkům.

Yan Zhengminga polil ledový pot, ale do pečeti mohli vstoupit jen vůdcové sekty. I kdyby chtěl, Cheng Qian mu nemohl pomoci.

Vtom se před ním z ničeho nic objevil Tong Ru. Už několikrát ho v pečeti potkal, když nahlížel do jeho minulosti. Na rozdíl od předchozích setkání měl tentokrát pocit, že Tong Ru nevypadá jako přelud nebo vzpomínka, spíše jako skutečný člověk z masa a kostí.

Tong Ruovo zbytkové vědomí mu pokynulo a Yan Zhengming ho bezmyšlenkovitě následoval.

Sledoval, jak Tong Ru prochází nesčetnými dveřmi vědomí, rozprostřenými po obzoru jako kouř, až ho mlčky dovedl k obrovské bráně s rudým znakem. Byl stejný jako ten na Svitku porážky démonů, kterým mu kdysi Wu Changtian vyhrožoval.

Uprostřed byla prasklina a právě tudy proudil z Údolí nekonečný pramínek démonické qi. Tong Ru se zastavil, kývl Yan Zhengmingovi a vzápětí zmizel.

Yan Zhengming opatrně natáhl ruku a na prasklinu jemně zatlačil.

Dveře s hlasitým zaduněním povolily.

Okamžitě stáhl vědomí z pečeti a spatřil ve vzduchu vířící mračna. Nespočetné hvězdy z pečeti se nasávaly do obrovského víru, až byly během krátké chvíle zcela pryč. Před nimi se objevila černá brána.

Vítězoslavně vykřikl: „To je ono! Jdeme!“

Vrhl se do otevřené brány a zároveň – mocí vůdce sekty – zrušil příkaz k zapečetění hory Fuyao, takže se znovu vynořila na svět.

…

Han Yuanovo tělo se mezitím zcela zbavilo kamene. Připadalo mu, jako by ho propichovaly tisíce jehel. Celé tělo měl v jednom ohni a každou jeho částečkou pronikala všeprostupující bolest tak silná, až přecházela v otupění. Nedokázal potlačit znepokojivou myšlenku: „Jsem kultivující na úrovní prvotní duše. Když zemřu, vrátí se domů alespoň ta?“

…

Na horu Fuyao se snášela neskutečně silná démonická energie. Osmicípý trigram na Yan Zhengmingově dlani poblikával čím dál častěji. Na mečích prolétli lesy a nad kamennými schody. Ještě než se vůbec přiblížili k hostitelskému domu, kde pobýval Tang Zhen, z nebe se snesl silný úder meče, který ho srovnal se zemí.

Zem nádvoří připomínala vodní hladinu po dešti – temná, nehybná mračna podobná zkaženému bahnu, klesajícímu a převalujícímu se kolem dokola. Těžké kamenné desky nádvoří byly rozseknuty Yan Zhengmingovým úderem, takže odhalily zející kus země pod nimi a zároveň s ním velký kus horniny pod nimi – Ledový plamen Zhaoyangu.

Pod ním se nacházelo mrtvé tělo mladého muže, jehož hruď střídavě zářila a temněla, jako by v sobě ukrývala malý plamínek. Právě sem ve skutečnosti ukryl Tang Zhen svou pravou podstatu, Lampu pohlcující duše. Do těla Liu Langa.

...

Technika Oběti vyprovokovaná démonickou energií zuřivě prorazila ohnivý kruh kolem Loužičky. Kolem doslova pršelo zářivě rudé peří a celé okolí zaplavili duchové. Démonický drak zarýval drápy do země a Han Yuan si uvědomil, že už s ním náhle nebojuje – dvě oddělené osobnosti v jeho nitru se v nějakou chvíli slily v jednu.

…

Mrazivé ostří, obklopené ledovou mečovou energií, zamířilo přímo proti Ledovému plameni. Vůle meče techniky Jemnosti se skrze rozseknuté dláždění vlila přímo do jeho nitra a čistým řezem oddělila jeden z jeho rohů. Liu Langovo tělo jako by si uvědomilo, že ochranná bariéra byla násilně narušena, a zachvělo se hrůzou, načež se proměnilo v oblak černého větru, který se pokusil uprchnout.

„Malý Qiane, zpátky!“

Yan Zhengmingův meč přiletěl vzduchem a Zatasení čepele odhalilo všechnu svou skrytou sílu.

Celá hora Fuyao se zachvěla.