To, co proudilo v moři Beiming, nebyla v pravém smyslu voda – byl to spíš samostatný svět, v němž se jasně oddělovalo čiré od kalného a světlé od temného. Lodě se dokázaly udržet na hladině, ale jakmile se do vody ponořil člověk, jako by ho začala ke dnu tlačit neviditelná ruka.
Ani
sebemocnější kultivující se neuměl změnit v ducha vodní želvy a žít pod
vodou, takže by na dně dokázali vydržet týden, snad měsíc – ale po takové době
by moře Beiming dokázalo rozpustit i tělo vykládané nefritem, natož maso a
kosti.
Voda
kolem Yan Zhengminga a Cheng Qiana byla zdánlivě nehybná a tichá jako smrt, ale
jen dokud se neopovážili postavit se její moci. Pak následovala lekce, která na
ně dopadla jako hora.
Yan
Zhengming se opakovaně pokoušel použít qi svého meče a vzepřít se síle tlačící
je ke dnu, ale připadal si jako mravenec, snažící se zatřást stromem.
I
když vstoupil do Božské říše meče, před mořem Beiming byl bezmocný jako ve
chvíli, kdy přišel na svět. Ubohý, nicotný mravenec.
Cheng
Qiana stál střet s Tang Zhenem veškerou duchovní sílu. Pohled měl prázdný,
netečný a bez zájmu, takže ho Yan Zhengming snadno táhl, kamkoliv se mu
zachtělo. Měl pocit, že jakmile ho pustí, Cheng Qian bez odporu klesne ke dnu –
ani by se nebránil, prostě by se potopil a stal se další z plovoucích
mrtvol.
Malování
duší ho předtím k smrti vyděsilo a stále si nebyl jistý, jestli je zcela
odstraněno, takže se neodvažoval Cheng Qiana nijak dráždit. Nečekal od něj ani
užitečnou radu, ale jejich okolí bylo příliš tiché, tak se odhodlal jen
k lehkému popichování:
„Mučedník
lásky, to zní opravdu vznešeně, ne že ne… ale já jsem génius své generace!
Nemůžu se obětovat, aniž by o tom kdokoliv věděl!“
Konečně
se dočkal nějaké reakce. Cheng Qianovy oči se nepatrně pohnuly a koutky úst mu
zacukaly. Povzbuzený Yan Zhengming okamžitě pokračoval:
„Hej,
říkal jsi, že Tang Zhen je Lampou pohlcující duše. Znamená to, že ovládá
všechny duchy světa? A když chce, může se připojit k libovolnému tělu a
během mžiku tak urazit tisíce li?“
Původně
to jen nezávazně plácnul, ale jakmile ta slova vyslovil, došla mu jejich
vážnost. Zamračil se a začal si pro sebe polohlasem mumlat dřív, než mu Cheng
Qian mohl odpovědět: „Teď mi to došlo. Před Mříží deseti nechtěl dostat Han
Yuana na horu Fuyao jen proto, aby mi zkazil pověst. On se bál, že Han Yuan
opravdu poslušně zkrotí chaos vyvolaný Chodci nočních můr v Nanjiangu, že?
Tang Zhen říkal, že se žene milión rozhněvaných duchů… a kde je chaos, tam je
smrt. Tang Zhenův jediný strach je ze světa bez chaosu.“
Na
ta slova se Cheng Qianův prázdný pohled konečně zaostřil.
Yan
Zhengming okamžitě navázal: „Tak mi řekni. Když tady nenašel květ Zlatého
lotosu, co bude jeho další krok? Najde si Han Yuana a ostatní a začne jim
škodit? Měďáku, co je s tebou? Ignoruješ mě? Začíná mě kvůli tobě bolet u
srdce!“
Cheng
Qian jen lehce zavřel oči, sklonil hlavu a čelem se opřel o jeho rameno. Pak ho
oběma rukama pevně objal jako zmrzlé zvíře, které hledá trochu tepla.
Povahou
byl chladný a intimitu příliš nevyhledával. Když Yan Zhengming zkoušel být
jednou za čas přítulný, málokdy vydržel víc než tři jeho sladké věty a už mu to
lezlo na nervy. Takhle něžný nebyl skoro nikdy.
Proto
byl Yan Zhengming tím projevem náklonnosti nejdřív zaskočený, ale pak zjemnil
hlas. „Co se děje? Je ti smutno kvůli Tang Zhenovi? Nebo tě pořád tíží to
Malování duší?“
„To
není kvůli němu, nejstarší bratře. Ty… slyšel jsi někdy o Poslechnutí jsoucna?“
Cheng Qianův hlas zněl tlumeně, protože měl stále obličej zabořený do jeho
ramene. „Třetí princ řekl: ‚Všichni jste byli oklamáni Poslechnutím jsoucna‘.
Ta věc, o které mluvil… je ve mně.“
Ten
znak, který vypadal jako ucho?
Yan
Zhengming ztuhl. „Co je zač to Poslechnutí jsoucna?“
„Dědictví.
Je to…“ Cheng Qianova slova jako by sama od sebe utichla. Několikrát naprázdno
otevřel ústa, jako by to zkoušel jinak, odhalit alespoň náznak… ale nedokázal
to. Svazovala ho síla, které se nedokázal vzepřít, neviditelná, ale
všudypřítomná. Nedokázal ze sebe dostat ani jediné slovo, takže jen křečovitě
zaťal prsty do Yan Zhengmingova roucha, jako by mu nevyslovené věty hrozily
roztrhnout hruď.
Vybavila
se mu slova Shang Wan’niana: „Až plně
vyléčíš svou prvotní duši a přijmeš dědictví, které jsem v tobě zapečetil,
pochopíš. Dědictví je omezeno tím, že o Poslechnutí jsoucna nesmíš promluvit. A
to ani po smrti.“
Nenáviděl,
že nemůže to tajemství vykřičet z plných plic. Konečně pochopil, jak
vznikl Svitek porážky démonů, který používal Úřad pro nebeské záležitosti ke
kontrole velkých sekt. Konečně pochopil, co je zač Přísaha deseti. Došlo mu,
proč ho Shang Wan’nian donutil nejdřív ustálit prvotní duši, než směl dědictví
přijmout. A konečně pochopil, proč se mocný pán Bílého tygra celý život skrýval
před světem a choval se jako šílenec.
Jenže
všechna ta tajemství spadala pod zákaz Poslechnutí jsoucna a všechna zůstala
zavřená v jeho hlavě. Musel je chránit v tichu a osamělosti do konce života.
Yan
Zhengming tomu nejdřív nerozuměl, ale podvědomě cosi vycítil. Natáhl ruku a
přitiskl ji Cheng Qianovi na hruď, načež se zamračil.
„Tohle
je… zákaz mluvení?“
Co
byl zač ten znak ve tvaru ucha? Proč dokázal zrušit Malování duší? A jak to, že
umožnil Cheng Qianovi utrhnout list Zlatého lotosu, aniž by musel zaplatit
jakoukoliv cenu?
V Yan
Zhengmingovi vířilo bezpočet otázek, ale když mu na ně Cheng Qian nemohl
odpovědět, donutil se je spolknout. Jemně svého třetího bratra poplácal po
zádech, aby nezhoršil to, co ho zjevně dusilo.
Cheng
Qian se zhluboka nadechl, uklidnil se a předstíral, že se nic neděje. „Když mi
to nedovolí mluvit, nebudu se o tom zmiňovat. Tang Zhen… myslím, že to nevzdá.
Když mluvil o těch milionech duší, musel mít něco připravené. Han Yuan možná
nebude schopný ho porazit… ale třeba s ním ani neprohraje.“
„Tak či tak se odsud musíme dostat. Beiming je jako moře smrti. Jestli budeme dál klesat, skončíme v osmnácté vrstvě podsvětí!“1
„Moře
smrti…“ zopakoval tiše Cheng Qian a najednou si na něco vzpomněl. Položil ruku
na Mrazivé ostří u pasu a zamyšleně zavřel oči. Po chvíli pustil Yan Zhengminga
a jediným máchnutím ruky vypustil proud vůle meče.
Yan
Zhengmingovi se rozzářily oči. Poznal techniku z páté formy dřevěného meče
Návrat k pravdě – Jaro na uschlém stromě. Byla to technika,
která vrací život mrtvým místům a sem se dokonale hodila. Ještě než mohl svého
mladšího bratra pochválit za skvělý nápad, uviděl, jak z Mrazivého ostří
vystupuje jemná duchovní síla. Byla mírná, ale prozrazovala rozechvělou mysl
svého uživatele. Vůle meče se s ní nedokázala zcela propojit a za chvíli
se v mořské vodě bezestopy rozplynula.
Cheng
Qian nespokojeně sykl a trochu se zamračil. Právě se chystal zkusit to znovu,
když ho Yan Zhengming chytil za zápěstí.
„Jaro
na uschlém stromě říká, že cesta Nebes ponechává všemu živému trochu
životodárné naděje. Z jednoho můžou vzniknout dva, ze dvou tři… a to už
s sebou může přinést vše.
Cheng
Qian neodpověděl, ale frustrace a stagnace ve vůli Mrazivého ostří nemohly
nikoho oklamat, zejména ne kultivujícího meče.
Yan
Zhengming ho chvíli upřeně pozoroval.
„Proč
je vůle tvého meče plná prázdnoty a samoty? Na co jsi před chvílí myslel?“
Druhý
na něj zíral prázdným pohledem, neschopen odpovědi.
Yan
Zhengming mu s povzdechnutím chytil ruku, v níž držel Mrazivé ostří.
„Podívej
se.“
Jeho
qi proudila jejich spojenými dlaněmi do Mrazivého ostří. Yan Zhengmingova zcela
odlišná duchovní síla okamžitě smetla veškerou námrazu na zákeřném meči, který
nikdy neroztával, a odhalila jeho původní lesklé tělo.
Vzápětí
z něj znovu vytryskla vůle meče, ve spirálách se roztočila a rozvířila
mořskou vodu před nimi. Mrazivé ostří se zachvělo a voda odpověděla hlubokým
tónem. Moře Beiming, dosud nehybné, se s ohromným šplouchnutím rozlétlo –
nejprve před nimi, a pak vybuchlo do všech stran.
Voda
kolem nich vířila čím dál rychleji. Jedno otočení, deset, sto… a najednou jako
by z té mezery vyrašily květy, vycházející ze suchého dřeva. Vykvetly
z ničeho, naplněné životní silou, a během okamžiku prostoupili vše kolem
nich.
Síla,
tlačící je ke dnu, zmizela, a oni opět dokázali využít vztlaku a začali
stoupat.
Yan
Zhengming, stále svírající Cheng Qianovu ruku, mu pevně pohlédl do očí. „Tohle
je Jaro na uschlém stromě. Potřebuješ, abych tě to znovu učil za našeho mistra?
Jsi tvrdohlavý jak mezek a jednou mě přivedeš do hrobu. Tohle ti ještě
spočítám!“
Cheng
Qian neměl čas přiznat svou chybu, když vykřikl:
„Pozor!“
Ozvala
se ohlušující rána. Rozbouřená voda se vzdouvala, jako by je chtěla rozdrtit
vlastní vahou. To nebezpečí konečně vytrhlo Cheng Qiana z letargie a on
bleskově využil duchovní sílu k ochrannému štítu. I tak je ta síla
vymrštila.
Začali
stoupat – neskutečně rychle, stále rychleji a rychleji. Voda kolem nich byla
čirým chaosem a ani jeden z nich si netroufl otevřít oči.
Nevěděli,
jak dlouho to trvalo, ale najednou kolem nich vše zesvětlalo. Ozvalo se ostré
bzučení a vůle meče prorazila hladinu moře Beiming.
Byli
na svobodě.
Yan
Zhengming už měl vody plné zuby. Sotva se dostali ven, vytáhl dřevěný meč,
popadl Cheng Qiana a bleskově se vznesl, aby to proklaté místo opustili.
„Pojď!
Odcházíme!“
Ledové
stěny a propast, která zde byla kvůli Mystickému místu, byly po výbuchu
srovnány se zemí. Ani jeden z nich si netroufl nasednout na loď tak lehkovážně
jako předtím, takže dál letěli na mečích.
Teprve
po stovkách li Cheng Qian konečně promluvil:
„Počkej
s tím káráním, až tohle všechno skončí, ano? Myslíš, že Tang Zhen půjde
rovnou po Han Yuanovi?“
„Když
jsme vstoupili do Da Xue, cítil jsem, že se Li Yun dotkl meče s mou
prvotní duší, který jsem mu zanechal. Víš, jaký je. Nikdy by nic nepoužil zbytečně,
pokud by nebyl na pokraji smrti. Jakmile opustíme moře Beiming, měl bych být
schopen ten meč vycítit. Půjdeš se mnou, že ano?“
Po
tom všem se konečně Cheng Qian začal vzpamatovávat, stejně jako tehdy, když
poprvé opouštěl ledové jezero.
„A
jak to chceš stihnout? Nejsme jako Tang Zhen. Dokud existují duchové, může se
přesunout kamkoliv. Než se tam dostaneme my, bude pozdě. I kdybychom zabili
celou hromadu jeho duchů, vytvoří si nové. Je to zbytečné.“
„Chceš
říct, že se z toho dostaneme, jen když půjdeme rovnou pro Lampu pohlcující
duše? Máš nějaký plán?“
„Přemýšlím.
Nespěchej na mě.“
„Počkej,
opatrně!“ Yan Zhengming bez varování ve vzduchu prudce stočil meč a chytil
Cheng Qiana za rameno. Mrazivé ostří vydalo táhlý skřípot a oba současně
se zastavili ve vzduchu.
Cheng
Qian následoval jeho pohled a spatřil kousek od nich šedivého ducha obklopeného
mléčně bílou září. Vznášel se ve vzduchu a čekal na ně.
„To
je jeden z Tang Zhenových duchů?“ zeptal se Yan Zhengming. „Chce si
ověřit, jestli jsme mrtví?“
Cheng
Qian nic neřekl, ale přiblížil se k duchovi na svém meči.
Yan
Zhengming ho rychle dohnal.
„Zpomal!
Sebezničující síla těch duchů není o nic menší než kultivujících prvotní duše…
cože? To je přece…?“
Cheng
Qian ztuhl: „Liu Langu?“
Byl
to duch mladíka, který vždy věrně následoval Tang Zhena.
Když
ho posedl Jiang Peng a téměř zemřel, Cheng Qian použil sílu vlastní prvotní
duše, aby připevnil jeho tři tělesné a sedm duchovních duší k tělu, a
svěřil ho Nian Dadovi, aby jej donesl k Tang Zhenovi, mistrovi cesty Duše.
Jen tak měl naději na záchranu.
Tang
Zhen mu dal život plný věčného boje na pokraji smrti, a Liu Lang mu od té doby
z vděčnosti sloužil. Stal se jeho ‚taoistickým chlapcem‘, přestože měl
šanci zůstat na hoře Fuyao stejně jako Nian Dada.
„Ten
chlapec?“ vykřikl Yan Zhengming, až mu selhal hlas. „Krutost Tang Zhena
přesahuje všechny meze!“
Cheng
Qian vytáhl z roucha dřevěnou tabulku a duchovní silou do ní vyryl očistný
talisman, který připlácl Liu Langovi na srdce.
Talisman
nebyl ani trochu podobný té neumělé věci, kterou vytvořil před sto lety.
Jakmile se dotkl Liu Langova těla, chlapcovy oči se pročistily a šedivý opar
kolem jeho tváře se z velké části rozptýlil. Jako by probuzen z noční
můry, zadíval se chlapec na Cheng Qiana: „Starší Chengu.“
„Ani
tebe Tang Zhen neušetřil?“ zeptal se Cheng Qian rychle. „Víš, kde je Lampa?
Tvoje duše by ještě neměla být zcela přetvořena. Pokud nás tam rychle zavedeš,
možná se ti ještě podaří osvobodit, než bude úplně pozdě…“
Liu
Lang se slabě zasmál. „Starší, už je pozdě.“
Zvedl
bíle zářící prsten a ten k Cheng Qianovi doplachtil jako pták vracející se
do hnízda. Ještě než se zcela přiblížil, Cheng Qian v něm vycítil vlastní
duchovní sílu, kterou kdysi na Liu Langa přenesl.
„Starší,
tvá duchovní síla byla jako hřeb, držící mou duši, a jen díky ní jsem dokázal
uniknout,“ pokračoval Liu Lang. „Také mě dovedl až sem. Bál jsem se, že
nevydržím dost dlouho, ale Nebesa mi prokázala svou milost a já mohl ten prsten
vrátit jeho původnímu majiteli.“
Duchovní
síla se vnořila přímo do Cheng Qianovy dlaně a zároveň s tím Liu Langova
duše střídavě tmavla a světlala, jak se chystala rozptýlit.
„Lampa
pohlcující duše je skrytá v Ledovém plameni, který jsi Tang Zhenovi
přinesl. Rozdělil jej na dvě části. Jednu umístil na zasněženou horu a druhou
nechal v sektě Fuyao. Ten artefakt dokáže udržet všechna jeho duchovní
vědomí izolovaná. I kdyby ho měl vůdce sekty Yan před očima, nemusel by být
schopný jej vycítit.“
Dokončil,
co bylo třeba. Liu Langovo průsvitné tělo téměř zmizelo. Cheng Qian
instinktivně natáhl ruku, aby prchavý přízrak zachytil, ale do dlaně sevřel jen
prázdný vzduch s trochou mořského vánku. Liu Langův přízrak se vznesl
k Nebesům a pak bylo po všem.
Cheng
Qian s Yan Zhengmingem si vyměnili rychlé pohledy a jako meteory vzlétli
směrem k hoře Fuyao.
„Zapečetil jsem horu
kvůli němu,“
pomyslel si Yan Zhengming. „Ale vlastně
jsem udělal službu nám všem.“
Přeletěli
ledová pole Krajního severu, znovu minuli Síň Černé želvy a při letu rozhoupali
jejich zvon. Tentokrát však nikdo nevyšel to prozkoumat.
Síň
byla jako obrovský stín, mrtvá věc sedící uprostřed nekonečného bílého sněhu,
tak tichá, jako by uvnitř nikdo nežil. Jediný pohyb představoval osamělý
prapor, vlající v mrazivém vánku.
„Co
to znamená?“ nechápal Yan Zhengming.
Cheng
Qian se rozhlédl. „Bian Xu je mrtvý.“
Právě
když to řekl, přibrzdil Mrazivé ostří a poslal dolů útok z techniky
Zářivého přílivu. Proud černé démonické qi se vrhl vzhůru k nim, ale byl
rozťat mečem a jeho zbytky se kroutily a svíjely ve vzduchu, až se zdálo, jako
by křičely bolestí. Pak se rozplynuly v neškodný dým.
Yan
Zhengming ohromeně potřásl hlavou. „To byla forma srdečního démona?“
„Hádám,
že ho buď zabil Han Yuan, nebo dostal odchylku qi a udělal nějakou hloupost.
V obou případech z toho musely být pořádné potíže.“
Uvnitř
sněhového světa připomínal jejich let padající hvězdy.
…
Ve
stejnou chvíli se Tang Zhen zpátky v Shuzhongu zhluboka nadechl. Zdánlivě
neprorazitelné šupiny arogantního démonického draka byly pod jeho dlaní křehké
jak sklo. Vše kolem něj bylo zahaleno do krvavě rudé mlhy, díky níž na chvíli
neviděl nic jiného. Všechny jeho pečlivě promyšlené výpočty a plány zmizely
jako popel ve větru, zůstala jen jeho víra ve vlastní neomezenou sílu a
nekonečnou moc. Toto byla démonická kultivace ve své pravé podstatě.
Neexistovaly hranice, které by ho mohly omezit, vše živé bylo jako mravenci pod
jeho nohama. Byl největším dušetepcem, všichni duchové na světě byli součástí
jeho mysli a vládl neporazitelné armádě…
Zničení
Zlatého lotosu? No a co! Mohl si počkat na příště.
Kdo
na světě se mu dokáže postavit?
Jeho
srdce bylo pohlceno instinkty démonické cesty. Stejně dopadl i Han Yuan, Tong
Ru… žádný z nich se nakonec nedokázal ovládat.
Démonický
drak byl pokryt krvavou mlhou a utrpěl dvě hluboké rány, stále však odmítal
ustoupit.
Tang
Zhen ho chladně pozoroval. „Nepřipadáš si směšný? Splátka milionu rozhořčených
duší se stala zdrojem mé síly a vůle Nebes se vrací ke svému původnímu
majiteli. I kdybyste mě tady zastavili, bude to k ničemu. Proč se vůbec
namáhat?“
I
v takovém stavu měl Han Yuan stále potřebu vulgárně ventilovat své pocity:
„Často slýchám velkolepá prohlášení o ‚zastupování spravedlnosti jménem Nebes‘
od lidí ze spravedlivých sekt, až je mi někdy stydno i za ně. Ale nečekal jsem,
bratře Tangu, že se k tomu sníží i někdo na naší démonické cestě. Na které
straně vlastně stojíš?“
Tang
Zhenův obří dráp byl napůl ponořený do jeho těla. Han Yuan několikrát zalapal
po dechu, ale tvrdohlavě si udržoval dračí podobu a bojoval alespoň ústy. „Ty…
uch, jsi mezi démonickými kultivujícími nový, že? Tak bych ti měl říct, že
pokud se někdo z našich dokola ohání Nebesy, je to jen k smíchu!“
Tang
Zhen to nevydržel a zasmál se: „Ty opravdu nebudeš mít dost, dokud neuvidíš
vlastní rakev zevnitř, že?“
Han
Yuan rozzuřeně zařval, neboť jeho dračí podoba byla na hranici výdrže. Měl
pocit, že mu maso a krev muselo už dávno začít vřít a ze rtů se mu vydralo
zasténání. Přesto zaskřípal zuby a donutil se vydržet. Celý život postrádal
zábrany a nechával se strhávat okolnostmi, ale ve skutečnosti u něj hlavní
slovo měly emoce a zatvrzelost. Kdykoliv přišel čas jít kupředu, on ustoupil.
Kdykoliv se měl omezit, nezadržitelně postupoval vpřed. Všechny ty roky buď
s bolestí kráčel po špatné cestě, nebo s bolestí litoval, že po ní
jde. Nejspíš patřil k těm druhům lidí, kteří až v opravdu zoufalé
situaci, vyžadující důvtip a vytrvalost, konečně pochopí, kdy je vhodné couvnout
a kdy je vhodné vytrvat.
„Cesta
Nebes…“ zamumlal. „Naše sekta Fuyao odnepaměti kráčela pouze cestou Lidskosti.
Co s námi mají společného ti posraní bohové?“
V tu
chvíli se Loužička proměnila v Šarlatového jeřába a bez ohledu na vlastní
nebezpečí se vrhla na Tang Zhena. Otevřela ústa, ale náhle si nebyla jistá, jak
ho oslovit. „Otče!“ nepřicházelo
v úvahu a „Przniteli vdaných žen!“
bylo urážkou jí samotné. Nakonec jednoduše vypustila plnou dávku Pravého ohně a
spálila duchy, držící Han Yuanovo tělo.
„Loužičko,
vrať se sem!“ zakřičel Li Yun.
„Jdi
pryč!“ ječel zároveň s ním Han Yuan. „Tohle je záležitost mezi démonickými
kultivujícími! Co si myslíš, že děláš, ty opelichané kuře!“
„Ty
jsi opelichaný! Celá tvá rodina je opelichaná!“ kvílela Loužička a rozplakala
se.
Tang
Zhen se k ní bezvýrazně otočil. Duchové se opět shromáždili do tvaru smrtícího
pařátu a pokusili se ji chytit za křídlo.
Obratně
kličkovala ve vzduchu, obklopená divokými plameny. Ohnivě rudý pták byl chvíli
tady a chvíli tam, chrlil oheň a ničil další a další duchy.
„Nejsem
žádná katastrofa zrozená v krvi!“ vřískala. „Jednoho dne budu nejmocnější
královnou yao na světě! Jsem zrozená jako Šarlatový jeřáb – bez otce!“
Koutek
Tang Zhenova oka se zúžil. Velký pařát tvořený těly duchů náhle zmizel a znova
se zformoval za Loužičkou, aniž by si toho dívka všimla.
„Pozor!“
vykřikl Li Yun.
Obrovská
ruka uchopila štíhlý ptačí krk. Loužička sebou zoufale zmítala, až kolem ní
poletovalo ohnivě rudé peří. Trochu to připomínalo scénu, kdy někdo škube
přerostlou slepici k obědu. Na Tang Zhenově lhostejné tváři se na okamžik
objevilo zaváhání, ale hned bylo opět nahrazeno mrazivou vražedností.
Nečekaně
se však před ni vrhl jakýsi zmateně vypadající pták neznámého druhu, zcela beze
strachu ze smrti. Dřevěná tabulka v jeho zobáku byla vyplivnuta a přehozena
Loužičce kolem krku – a vzápětí vybuchla oslnivě bílým světlem, které odmrštilo
Tang Zhena pryč.
Bylo
to loutkové kouzlo, které před dvěma sty lety nakreslil sám Tang Zhen. Královna
yao jej nepoužila až do své smrti, ale teď bylo vráceno jejímu dítěti. Zatím
nebylo zničeno, ale postačilo dívku ochránit.
Pták
proletěl kolem a volal, až se zajíkal: „Vejce královny, ach! Rychle, utíkej –
uch!“
-Předchozí- -Kapitoly - -Další-
Žádné komentáře:
Okomentovat