TGCF Kapitola 228: na královské hlavní město sestoupil démonický bůh 3

Už teď byl démonický obr těžký soupeř, co teprve, pokud dostane do ruky meč? Bude to, jako by tygru narostla křídla.

Xie Lian se špatnou předtuchou zavolal pod sebe: „Buďte všichni opatrní!“

Duchové, ponoření do masakrování krys, vzhlédli a v úžasu vykřikli: „To je ale majestátní socha! A hele, on je to kultivující Xie!“

„Pán města vypadá, že se tam nahoře dobře baví, kvak!“

„Ne, my tady nejsme kvůli zábavě…“ začal princ.

Než mohl dokončit větu, dolů se snesl plamenný meč pokrytý vražednou aurou. Xie Lian uvolnil soše ruce a tak tak ráně uhnul. Žár meče a jeho síla ho však znepokojili.

Obří božská socha se už předtím sotva bránila, ale teď nebyla démonovi žádným protivníkem.

Za takových okolností by potřeboval přivolat několik bojových bohů, aby se změnili v meč a podpořili jeho sílu, jenže Quan Yizhen ležel zbitý ve zbytcích kostěného draka a bude zázrak, pokud se zcela uzdraví. Lang Qianqiu sám bojoval za sto mužů, když dole podporoval lidský řetěz proti rozhořčeným duchům, dorážejícím stále prudčeji. Feng Xin a Mu Qing nebyli kdoví proč vidět už od chvíle, kdy sem dorazili. Ještě tu byl Pei Ming, ale ten celý ožehlý plival kroužky kouře, zatímco sekal krysy, jen aby se předvedl před Vládcem deště – jinými slovy, byl teď k ničemu. Nebylo koho použít!

V tu chvíli se ze země ozval hlas: „Počkej, Vaše Výsosti, tvůj meč tu bude za chvíli!“

Hlas patřil Královskému preceptorovi. Xie Lian se vrhl k okraji plošiny: „Co? Kde ho vezmu?“

Královský preceptor vytvořil rukama kolem úst kruh, aby byl lépe slyšet: „Karmínový dešti dotýkající se květu, aktivuj pole na zkracování vzdálenosti na horu Tong’lu! Meč je připravený!“

Hua Cheng okamžitě hodil kostkou: „Aktivováno!“

Nad nimi v černých mracích to zahučelo. Princ vzhlédl a přimhouřil oči.

Opravdu tam byl meč!

Božská socha vyskočila a natáhla se po dlouhé čepeli. Xie Lian oběma rukama vytvořil pečeť, načež obří ruka sochy uchopila rukojeť meče a sekla směrem k proměněnému Nebeskému hlavnímu městu.

Také démonický obr zvedl meč, aby útok odrazil, ale když se obě čepele střetly, stalo se něco, co si nikdo neuměl představit – meč v Xie Lianově ruce čistě proťal soupeřův.

Za třeskutého zvuku lámajícího se kovu se démonický obr náhle zastavil, načež se rozlomil na několik kusů a začal se řítit k zemi.

Xie Lian nikdy nečekal, že se jeho vlastní meč ukáže tak mocným, a teď na něj zíral s neskrývaným ohromením.

Lesklý, jemný, ale mimořádně ostrý. Co to bylo za čepel?

Pak si vzpomněl, jak Královský preceptor vyzval Hua Chenga, aby otevřel pole pro zkracování vzdálenosti k hoře Tong’lu. Ten meč byl pravděpodobně ukovaný z těla tří horských duchů!

Neměl však čas o tom víc přemýšlet. Pokud by se zbytky démonického obra zřítily na zem, přineslo by to obrovské škody. Xie Lian okamžitě nařídil božské soše, aby letěla dolů a obrovské úlomky zachytila. Změnil směr, popoletěl sochou o něco dál a přistál na místě mnohem méně obydleném.

Teprve pak jeho obrovská božská socha schovala meč za pas a zůstala stát na místě, přičemž jedna ruka spočívala na jílci, zatímco druhá se rozevřela, aby odhalila dvě postavy. Pak se socha přestala hýbat, na tvář se jí vrátil úsměv a ztuhla ve své původní pozici bojového boha s květinami.

Ani jeden z balvanů nedopadl na zem a lidé v Královském hlavním byli v bezpečí.

Všichni lidé, bohové i duchové se na sebe podívali. „Už je… konec?“

Xie Lian a Hua Cheng seskočili z dlaně obří božské sochy a setkali se s ostatními. Shi Qingxuanův studený pot už vyschl a vějíř Vládce větru, který se po jednom použití opět zlomil, měl zastrčený za pasem. Klopýtal a potácel se, ale dovlekl se až k nim.

„Vaše Výsosti! Je konec? Je o všechno postaráno?“

Shromáždilo se tam i několik dalších nebeských úředníků. „Kde je nebeský cí… Jun Wu? Vaše Výsosti, porazil jste ho? Je mrtvý?“

Královský preceptor potřásl hlavou. „Jak by to bylo možné? Copak by se nechal tak snadno porazit?“

Hua Cheng natáhl ke Xie Lianovi ruku: „Gege, pojďme se po něm podívat.“

Xie Lian přikývl a ruku přijal. Hua Cheng ho opatrně vytáhl na vrchol vraku. Duchové a démoni mezitím ztratili zájem o mrchožravé krysy, které už byly poraženy nebo utekly, a začali nadšeně volat, že chtějí také „vyčistit Nebeské hlavní město“:

Hua Cheng však zavrtěl hlavou: „Držte se vzadu. Všichni, kdo s tím nemají nic společného, se k němu nesmí přiblížit.“

Pokud by totiž narazili na Jun Wua, znamenalo by to pro ně jistou smrt. Jeho podřízeným tak nezbylo nic jiného, než se vrátit do města a dál hlídat.

V bývalém Nebeském hlavním městě, z něhož nyní zbyly jen trosky, však po Jun Wuovi nebylo ani stopy. Xie Lian s Hua  Chengem pátrali všude možně, dokonce zvedli i zlatou střechu Velké bojové síně, ale nikoho neviděli.

V tom se Lang Qianqiu otočil k Pei Mingovi: „Generále Pei, musím něco vyřídit! Pomozte mi na chvíli převzít velení!“

Počet krys, které Pei Ming zabil, se nemohl rovnat těm, které zničila Vládce deště, díky čemuž se teď bojový bůh cítil neuvěřitelně sklíčeně. Když ho přitáhli, aby pomohl udržovat pole, nic neřekl a jen si otřel nos.

Lang Qianqiu vyskočil na trosky démonického obra a začal je prohledávat. Poté, co zvedl jednu propadlou střechu, vykřikl: „Mám ho!“

Xie Lian zamířil k němu. „Qianqiu, buď opatrný!“

Myslel si, že Lang Qianqiu našel Jun Wua, ale on místo toho hleděl na jakousi zuhelnatělou kouli, podobnou smrsklému červovi v obrovské skořápce.

Vyšlo z ní tiché zakašlání.

Xie Lianovi se sevřelo srdce a okamžitě spolu s Lang Qianqiuem tuto skořápku odloupl. Vykutálelo se z ní malé dítě. Bylo schoulené a objímalo si hlavu, tělo červené od popálenin, ale jeho život nebyl v ohrožení. Nepřestávalo však kašlat.

Poté, co se dítě dostalo ven, vylétla ven také zelená koule ohně duchů a vznesla se nad kašlajícího chlapce.

Princ si ji nevěřícně prohlédl: „To je…“

Lang Qianqiu uchopil zeleně planoucí kouli rukou a oči mu zaplály. „Nebesa se slitovala! Qi Rongu, nezemřel jsi úplně, a nakonec jsi skončil v mých rukou!“

Qi Rong se teď skutečně stal Zeleným světlem bloudícím nocí. Když předtím Jun Wu vystřelil ohnivý sloup, Qi Rong Guziho ochránil vlastním tělem. Xie Lian byl trochu překvapený, protože podle povahy svého bratrance by spíš očekával, že ho vyhodí před sebe, aby se ochránil.

Hua Cheng okamžitě pochopil směr jeho myšlenek. „I kdyby to dítě strčil před sebe, stejně by okamžitě shořelo na popel a jemu by to nijak nepomohlo. Pro něj nebyl rozdíl, jestli ho ochrání nebo ne.“

I kdyby to byla pravda, stále to udělal.

Qi Rong sice shořel na zelenou kouli mastného ohně, ale stále se nerozptýlil. Teď v Lang Qianqiuových rukách začal křičet hrůzou.

Guzi, který se sotva vzpamatoval, se na Lang Qianqiua pověsil: „Bratříčku, nezabíjej mi tátu!“

„Pusť mě! Říkám ti, že tvoje prosby jsou zbytečné, nebudu mít slitování!“

Pak sevřel Qi Ronga pevněji. Byl to nepřítel, který zničil celou jeho rodinu, a tak Xie Lian nechtěl nijak zasahovat, bál se ale, že Lang Qianqiu ve své zuřivosti omylem zraní Guziho. Zrovna se ho chystal odtáhnout, když se k němu nečekaně otočil Guzi sám a objal ho kolem pasu: „Bratříčku sběrači odpadu, zachraň mého tátu!“

„Guzi, ale on opravdu není tvůj skutečný otec…“ začal Xie Lian. „Copak jsi to nepoznal z toho, jak se k tobě choval?“

„Je to můj táta! Můj táta na mě nebýval hodný, ale pak začal být opravdu skvělý! Často mi dával jíst maso, dokonce říkal, že mě vezme bydlet do velkých, krásných sídel! Je na mě opravdu hodný, bratříčku sběrači odpadu, zachráníš ho prosím?“

Qi Rong v podobě plamene začal nadávat: „Hloupý synu, nepros ho! Tenhle pokrytecký svatoušek moji maličkost nezachrání! Ve skutečnosti se nemůže dočkat, až tvůj starý otec zemře, je mu úplně jedno, jestli budu žít nebo ne!“

Hua Cheng na něj úkosem pohlédl. „Ty se asi bojíš, že tě Lang Qianqiu nedokáže sám zabít, takže se mě do toho těmi řečmi snažíš zapojit, že?“

Qi Rong z něj měl stále ještě strach, takže jakmile uslyšel Hua Chengův hlas, jeho ohnivá koule se trochu scvrkla. Jenže přece jen už byl jednou mrtvý, takže si nebral takové servítky:

„Hua Chengu, ty hajzle, já se tě nebojím! Xie Liane, nemysli si, že to nevím! Vždycky jsem tě měl za boha, ale ty? Za koho jsi mě považoval ty? Za nic! Vždycky jsi mě ignoroval, odmítal, měl jsi mě za blázna, za pitomce a idiota, vždycky ses na mě díval svrchu! Jakým právem zrovna ty? Ty, který jsi ani nedokázal zničit Yong’an!“

„Ty…“ Xie Lian pronesl jen toto jediné slovo, ale i když se Hua Cheng nijak nepohnul, princ něco vycítil a rychle ho stáhl zpět. „Nevadí, nechme to být.“

Hua Cheng se přesto na Qi Ronga podíval s falešným úsměvem. „No a co, že se na tebe dívá svrchu? Je snad na tobě něco, co by si zasloužilo úctu?“

Qi Rongův plamen se rozzuřil do běla: „Plivu na tebe, plivu! No a co, že se na mě díváte svrchu! Moje maličkost… moje maličkost… moje maličkost má SYNA!“ Ted už se Qi Rong šíleně rozesmál: „Haha! I když jsem ho dostal lacino, pořád je to víc než máte vy, vy krvelační impotentní zbabělci! O něčem takovém se vám nemůže zdát ani za osm set let! Chachachecheche!“

Xie Lian a Hua Cheng ho bezvýrazně sledovali, a ani Král duchů už nechtěl plýtvat dalšími slovy, tak jen pozvedl obočí směrem ke Xie Lianovi a pronesl: „Nikdy nevíš.“

Xie Lian věděl, že jen žertuje, a slabě se usmál.

Qi Rongův smích začal postupně slábnout a nakonec se ten mastný, poskakující přízračný oheň vytratil docela.

Lang Qianqiu netušil, zda Qi Rongův plamen vyhasl sám od sebe, nebo jestli ho uhasil on sám, a tak zůstal nechápavě stát. Guzi byl také ohromen, a hned přistoupil k Lang Qianqiuovi a začal mu roztahovat jeden prst po druhém. Když ale viděl, že v ruce nic nedrží, padl na zem a začal se hrabat v hromadě zuhelnatělých zbytků. Nehty drásal zemi, až měl ruce pokryté černými sazemi, ale stále nenacházel žádné zelené světlo, takže nakonec chytil Lang Qianqiovo roucho a zvedl k němu prosebný pohled:

„Kde je můj táta?“

Lang Qianqiu nevěděl, co říct, a tak pohlédl na Xie Liana, ale ten neměl, jak by poradil. Tiše si povzdechl, otočil se a odešel.

Za ním se neslo Guziho naříkání: „Gege, kde je můj táta? Je pořád někde tady, že? Říkal, že už se kultivuje, aby se stal co… co nejmocnějším králem tří říší, že nemůže zemřít. Je pořád někde tady, že?“

Otravný Qi Rong byl ale konečně pryč.

Xie Lian nejenže nevěděl, co mu odpovědět, ale sám neměl jasno ani ve svých pocitech.

Upřímně řečeno, když se nad tím zamyslel, Qi Rongova slova byla až příliš pravdivá. Už od mládí si svého mladšího bratrance nijak nevážil.

Nejdřív s Qi Rongem soucítil, ale později ho jen rozčiloval, bolela ho z něj hlava a snažil se ho ignorovat ve stylu „sejde z očí, sejde z mysli“. Pokud jde o to, zda se na Qi Ronga díval s opovržením… pak to byl vlastně docela přesný popis.

Nešlo jen o pohrdání. Kdysi nenáviděl Qi Ronga tak, že chtěl rozdrtit i jeho popel a rozptýlit ho po celém světě, ale když žil tak dlouho a tolik toho zažil, nezbylo ze vzpomínky na Qi Ronga víc než mrzutá únava. Možná v něm bylo i trochu pohrdání, ale na tom už nezáleželo.

Žádná radost, žádný smutek.

…

Pokračovali v pátrání po Jun Wuovi, ale bylo bezvýsledné. Poté, co slezli z trosek, čekal už na ně dole Shi Qingxuan.

„Vaše Výsosti, jak to šlo?“

Princ zavrtěl hlavou. „Nenašli jsme ho.“

„Jak je to možné?“

Nebeští úředníci začali mezi sebou diskutovat: „Mohl by opravdu být mrtvý? Proměnil se v popel nebo tak něco?“

„Myšlenka, že se někde ukryl, je až příliš děsivá.“

„Kde by se schoval? Je tu tolik lidí!“

Shi Qingxuan s však rozhlédl: „Vaše Výsosti, mám otázku, na kterou jsem se chtěl zeptat už nějakou dobu. Kde je Nan Yang a Xuan Zhen?“

Měl pravdu, Feng Xina ani Mu Qinga už nikdo dlouho neviděl. Nebeští úředníci si mezi sebou začali povídat:

„Ti dva generálové přece nemohli dopadnout jako generál Pei, ne? Copak také uvízli ve svých palácích a nedostali se ven?“

„To není možné, viděl jsem generála Nan Yanga vycházet ven! Navíc někoho hledal…“

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)