Xiao Chiye položil víčko čajového šálku na stůl a snažil se na Li Jianhenga nepodívat. „Nepanikař.“
Li Jianheng se zhroutil zpět do židle, vyděšený k smrti.
„Je tu Jeho Veličenstvo a stráže jsou díky tomu více ostražité, jak by se mohl někdo utopit?“ zeptala se císařovna vdova.
„Vaše Veličenstvo,“ oslovil ji Ji Lei. „Tento pokorný poddaný již poslal tělo k pitvě. Brzy budeme mít více podrobností.“
„Co tím myslíš?“ Neustálá nemoc vrhala stín na císařovu tvář. Zamračil se: „Byla snad jeho smrt podezřelá?“
„Byl pokrytý modřinami, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Ji Lei. „zjevně byl předtím, než skončil ve vodě, zbit. Xiaofuzi byl palácový eunuch, ale nezastával žádnou důležitou funkci ve čtyřiadvaceti Yamen.1 Byl pouze osobní eunuch Jeho Veličenstva. Pokud byl mučen, pak se obávám, že vrah mohl mít temnější motivy.“
Císař Xiande vstal a opřel se o okraj stolu. „Jenom jsem opustil palác,“ řekl chladně, „a už je někdo celý netrpělivý.“
„Vaše Veličenstvo...“ Hai Liangyi vystoupil vpřed a poklekl. „Brokátová garda a Osm velkých praporů jsou dnes ve službě. Kdyby měl vrah opravdu větší plány, odvedl by tak nedbalou práci? Xiaofuzi často opouštěl palác, aby nakoupil to či ono. Je možné, že si venku nadělal osobní nepřátele.“
„Obávám se, že nesouhlasím, Renshi,“2 řekl tajemník Hua Siqian ze svého místa. „Každý, kdo se odváží udeřit tak blízko trůnu, zjevně nemá žádnou úctu k Jeho Veličenstvu ani k jeho úředníkům. Který prostý člověk mimo palác by měl takovou drzost?“
Xaio Chiye seděl nehybně, zatímco se mu v hlavě otáčela kolečka.
Chen Yang odtáhl Xiaofuziho do lesa v půl jedné odpoledne. Během doby, než shořela vonná tyčinka, měli kolem projít eunuchové nesoucí pokrmy na banket a také hlídka Osmi velkých praporů. Nespočet lidí opustilo svá místa, aby se převlékli, vypili čaj nebo si odskočili na toaletu. Dnešní hosté patřili k nejvyšším vrstvám; navíc doprovodní strážci a eunuchové měli právo volně se pohybovat po zahradě. Vzhledem k tomu, že se všichni tito lidé pohybovali sem a tam stačilo, aby do Xiaofuziho někdo lehce kopl a ten se utopil v jezírku.
V tuto chvíli nebyly modřiny na Xiaofuziho těle tím největším problémem, nejhorší byla skutečnost, že Ji Lei změnil případ malicherné vraždy ze žárlivosti na podezření ze zrady.
Xiao Chiye položil prst na víčko svého čajového šálku.
Tento oheň se nesmí dostat k princi Chu.
Císař byl vážně nemocný a ani dvorský lékařský sbor nevěděl, co dělat. Nikdo nedokázal předpovědět, kdy nebeský vyvolený opustí tento svět, a císař Xiande neměl žádné dědice. Jakmile dojde k nevyhnutelnému, Li Jianheng by se stal dalším v pořadí na trůn. Dnes byl Xiao Chiye příliš neopatrný. Li Jianhengova absence na banketu byla přímo do očí bijící; nemohl ji zlehčit povrchní výmluvou.
Klan Xiao byl už teď na tenkém ledě. Pokud by byli podezření z toho, že v boji o nástupnictví použili násilí, pouhá existence sto dvaceti tisíc jezdců Libei by stačila k tomu, aby popravčí sekera dopadla na krk Xiao Jiminga. Situace se zhoršila. Už teď byla lavinou, která se na něj valila. Musel to zastavit.
Xiao Chiye odhodil šálek čaje na stůl a rozbil ho. Zvuk zazněl jasně a zřetelně a přitáhl pohledy všech přítomných na banketu.
Li Jianheng se na něj znepokojeně podíval a zakoktal: „C-Ce’ane…“
Xiao Chiye vstal ze svého místa a zamířil k trůnu. Poklekl na koleno a prohlásil: „Vaše Veličenstvo! Tento pokorný poddaný se neodváží před vámi nic skrývat! To já jsem nařídil, aby byl tento muž zbit.“
Císař Xiande na něj upřel pohled. „Byl to jen palácový eunuch. Jakou zášť jsi k němu choval, že jsi zašel tak daleko?“
Ji Lei na něj pohlédl s nedůvěrou v očích: „Lorde Xiao, tohle je záležitost nejvyšší důležitosti. Nesmíte na sebe brát vinu za někoho jiného jen kvůli osobním vztahům.“
„Jaká vážná záležitost,“ řekl Xiao Chiye bezstarostně. „Tento pokorný poddaný zde nevidí žádný zločin. Co je na tom, že jsem zbil ubohého eunucha? Jsem vrchní velitel císařské armády a úředník druhého řádu. Neříkejte mi, že musím snášet drzost toho bastarda?“
„Aby to vyvolalo takovou zuřivost u Druhého mladého pána, musí to být víc než obyčejná zášť,“ řekl Hua Siqian. „Až na to, že Xiaofuziho cesty se s vašimi zkřížily jen výjimečně. Co se stalo, že vás to tak rozhněvalo?“
„Tajemník o tom neví,“ začal Xiao Chiye, „ale před několika měsíci mi ten bastard se svým sedanem zablokoval cestu na cvičiště. Měl jste vidět, jak se naparoval. Kdyby nezvedl záclonu, myslel bych si, že je to sám eunuch Pan. Párkrát jsem ho pokáral a on mi drze odmlouval. Který opravdový muž by se nechal ponížit špinavým vykastrovaným ubohým člověkem přímo na ulici? Pochybuji, že by to někdo z přítomných dokázal mlčky snášet.“
Shromáždění hosté sebou trhli při výběru Xiao Chiyových slov. Všechny oči se obrátili k Pan Ruguiho, který nápadně stál po boku císaře.
Zatímco císař Xiande uvažoval, císařovna vdova se ozvala: „Ať je to jakkoli, zabíjet při sebemenším podnětu není chování vhodné slušného člověka.“
Tato slova zdá se dojala Pan Ruguiho k slzám. Šedovlasý muž poklekl s očima zarudlýma. „Milost Vašeho Veličenstva je milostí z nebes. My služebníci jsme pokorní tvorové. Jak bychom se mohli srovnávat s druhým mladým panem? Xiaofuzi byl rozmazlený. Neznal etiketu při setkání s vojenskými úředníky dvora. Ani poté, co obdržel pokyny druhého mladého pána, neprojevil lítost. Tento služebník byl nedbalý ve své výuce, jako jeho učitel nesu vinu za chyby toho dítěte!“
Jeho tón byl smířlivý, ale zákon byl jasný: eunuchové byli povinni sesednout a poklonit se při setkání s ministrem nebo dvorským úředníkem.
Císařovna vdova byla přesvědčenou buddhistkou; byla velmi rozhořčena bezohledným zabíjením. Obrátila se na císaře: „Vždy se říkalo, že všichni lidé jsou si před zákonem rovni. Ať už byl tento čin spáchán z citových nebo racionálních důvodů, Xiao Chiye bezohledné násilí nelze brát na lehkou váhu. Kromě toho je klan Xiao známý jako klan loajálních a čestných mužů. Princ z Libei poslal svého syna do Qudu, aby byl vychován pod dohledem Vašeho Veličenstva. Pokud ho budeme rozmazlovat, až si bude myslet, že je nad zákonem, zklameme prince z Libei, který ho svěřil do naší péče.“
Ji Lei byl také rozhořčený. Nechtěl tuto záležitost nechat být, a tak promluvil: „Druhý mladý pán byl vždy přátelský s princem Chu. Pokud jde o dnešní čin, Jeho Výsost je také…“
„Tento pokorný poddaný ještě neskončil.“ Xiao Chiye ho přerušil. „Řekl jsem, že jsem to byl já, kdo ho zbil, ale nezabil jsme ho. Vaše Veličenstvo, skutečně jsem měl v úmyslu mu vzít život, abych ukojil svůj hněv, ale když to Jeho Výsost princ Chu zjistil, přesvědčil mě, abych to neudělal. Dnešní zabití měli stráže provést potají, ale Jeho Výsost si všimla, že něco není v pořádku, a opustila své místo, aby zachránila Xiaofuziho život. S princem Chu po boku se tento pokorný poddaný neodvážil odmítnout nabádání Jeho Výsosti, a tak jsem Xiaofuziho nechal naživu. Co se týče jeho utopení, také mi to připadá podivné. Kdo by využil mé zášti a udělal takovou ukvapenou věc?“
„Lorde Ji.“ Xiao Chiye se obrátil k Ji Leiovi a v jeho očích se zablesklo. „Brokátová garda je obvykle pečlivá a bezchybná ve své práci. Tento eunuch byl dnes ponechán na okraji silnice, přesto se mu podařilo vyhnout hlídkám a utopit se v jezírku. Možná se nemohl orientovat se zakrytou hlavou a spadl sám.“
„Dobrý postřeh,“ souhlasil Hai Liangyi. „Člověk spadl do rybníka a Brokátová stráž, ačkoli chodila sem a tam a hlídala areál, si toho nevšimla. Kdyby se dnes do Západních zahrad vplížili vrazi, možná by si toho také nevšimli!“
Ji Lei se neodvážil vyvolávat další potíže. Padl na zem a několikrát se v panice poklonil. „Vaše Veličenstvo! Brokátová garda má své limity! Garda dnes sdílela hlídkovou službu s Osmi velkými prapory. Při střídání jednotlivých oddílů každého pečlivě vybíráme! Nikdy bychom nezanedbali sebemenší detail!“
Vojenský velitel Osmi velkých praporů, Xi Gu’an, také poklekl. „Je to tak, jak říká, Vaše Veličenstvo. Osm velkých praporů bere tuto záležitost také velmi vážně. Střídání hlídek se řídí pevným rozvrhem. Není možné, někdo využil vhodné příležitosti k jeho zabití? Jedná se o osobní zášť. Každý, kdo má výhrady vůči tomuto eunuchovi musí být důkladně vyšetřen.“
„Tak to udělejte.“ Císař Xiande se hněvivě rozesmál a mrštil svým čajovým šálkem po Xi Gu’anovi. „Přímo před vaším nosem zemřel člověk. Místo toho, abyste se zamysleli nad svými činy, mluvíte jen o zbavování se odpovědnosti! A to jsem vám svěřil naši bezpečnost….“ Císařův hlas se zlomil, zakryl si ústa a rozkašlal se. Jeho vztek mu jako by spaloval plíce.
Natáhl se, aby se opřel o stůl, a pak se sesunul na zem.
„Vaše Veličenstvo!“
Z místa, kde stály císařské kurtizány se ozval výkřik a banketový sál upadl do chaosu.
Císařovna vdova poklekla, aby císaře podepřela. „Zvolejte císařského lékaře!“
***
Když se Xiao Chiye konečně vrátil k Li Jianhengovi, princ ho přijal jako svého vlastního příbuzného. „Můj vlastní bratře!“ vykřikl. „Vyděsil jsi mě k smrti!“
„Klečel jsem věčnost, umírám hlady. Je tu něco k jídlu?“
Li Jianheng pokynul někomu, aby přinesl nějaké jídlo. Stáli na verandě v Západních zahradách a oba hleděli směrem k jasně osvětlené hale.
„Až se Jeho Veličenstvo probudí, bude se na tebe znovu ptát,“ řekl Li Jianheng. „Jak se Xiaofuzi dostal do jezírka? Mám to ale smůlu!“
Xiao Chiye zapil své občerstvení studeným čajem. Celé to byla velmi choulostivá záležitost.
Xiaofuzi se vždy těšil přízni Pan Ruguiho. I kdyby někdo plánoval vzít mu život, jak by se to mohlo, tak dokonale časově shodovat Li Jianhengovým výpraskem? Pokud nešlo o předem promyšlený pokus o Xiaofuziho vraždu, ale spontánní rozhodnutí, bylo by mnohem výhodnější ho rozvázat než ho zabít.
Pan Rugui a Ji Lei reagovali příliš rychle. Tělo toho muže ještě ani nevychladlo, a oni toho už bezezbytku využili. Pokud by jeho smrt hodili na prince Chu, tím lépe.
„Strávil Jeho Veličenstvo v poslední době noci s nějakou konkrétní dámou?“ zeptal se Xiao Chiye bezstarostně.
„Jistě,“ odvětil Li Jianheng. „V poslední době dává přednost dámě z klanu Wei. Císařovna vdova ji má také ráda.“
Xiao Chiye vypadal zamyšleně.
Mezitím se setmělo, ale nikdo se neodvážil odejít. Hosté z banketu se shlukovali v malých skupinách podél verandy a čekali, až se císař probudí.
Xi Gu’an opustil nádvoří někdy během večera. Když se vrátil, šel čekat do sálu na příkaz císařovny vdovy. Po hodině Xiao Chiye uviděl sluhu oblečeného v čistém, ale jednoduchého oděvu, jak vstupuje boční branou v doprovodu členů Osmi velkých praporů.
„Kdo je to?“ zeptal se Xiao Chiye.
Li Jianheng natáhl krk. „Sluha. Těch je tu spousta, ne? Ale proč přivádějí zrovna tohoto?“
I ve slabém světle luceren Xiao Chiyeo bystré oči zaznamenaly zkroucené jizvy po popáleninách hyzdící sluhovu tvář. Srdce mu bušilo, když se v jeho mysli zrodila zlověstná předtucha. „Západní zahrady jsou vybrané pozemky určené k pohoštění pro císaře. Ti, kdo mu slouží, musí být příjemní na pohled. Jak by tu mohl sloužit takový sluha?“
O něco později vyšel Pan Rugui z haly. „Přiveďte osmého syna rohu Shen! Okamžitě ho přiveďte k audienci u císaře!“
Mezi úředníky okamžitě vypukl rozruch a šum rozhovorů s rozezněl po nádvoří.
Ačkoli v případě Shen Weiovy zrady nebyl dosud vynesen žádné rozsudek, zpráva o pošpinění jeho jména se rozšířila jako oheň. Rány způsobené ve Zhongbu se ještě nezahojily a on v očích lidí stále nesl vinu. To, že poslední člen klanu Shen unikl o vlásek smrti, bylo již samo o sobě důvodem k nelibosti na hranicích; jak by tomu mohlo být, kdyby měl dovoleno chodit na svobodě?
Li Jianheng zpanikařil. „Co se to děje? Neříkej mi, že objevili něco dalšího? Mezi vámi dvěma panuje nepřátelství, kdykoliv ho spatříš, vidíš rudě. V zájmu klanu Xiao by ho měli držet pod zámkem!“
Xiao Chiye nic neřekl; pouze přesunul pohled ke dveřím a zvědavě se na ně zadíval.
Za méně než polovinu času spálení vonné tyčinky, vkročil na nádvoří strážný a těsně za ním další muž. Za posledních pět let mu narostly dlouhé vlasy, které mu teď volně psadaly na záda, sepnuté pouze jednoduchou dřevěnou sponou. Jeho zašlé šaty se širokými rukávy skrývaly jeho zápěstí, ale ruce, které z nich vykukovaly, byly světlé a lesklé jako porcelán. Lucerna bránila Xiao Chiyeovi ve výhledu, ale Li Jianheng upustil čajový šálek, když se Shen Zechuan objevil v jeho zorném poli.
„Nikdy jsi mi neřekl, že vypadá takhle…“ zamumlal Li Jianheng.
Xiao Chiye nevědomky pokrčil palec.
Shen Zechuan prošel kolem verandy, na kterém stáli. Xiao Chiye ho sledoval s chladným odstupem. V té vteřině se jeho pohled setkal s očima, které si dobře pamatoval. Ty oči byly podlouhlé a úzké a jejich konce se jemně zvedaly nahoru. I v matném svitu lucerny se duhovky leskly jako ztracené hvězdy. Shen Zechuanovi se při pohledu na Xiao Chiye sotva znatelně vedly koutky rtů do náznaku úsměvu, ale tak slabého, že po něm nezůstala žádná stopa. Objevil se a zmizel jako chladný noční vánek.
.....
Žádné komentáře:
Okomentovat