Tong Ru za svůj život přijal dva učedníky: Jiang Penga a Han Muchuna.
Jiang Peng měl učitele už před ním; nebyl jeho přímým žákem, ale byl mu
svěřen na starost přítelem, který zemřel. A protože se svého původního mistra
nechtěl zříci, byl žákem sekty Fuyao jen podle jména a v této době už víc
jak půl roku cestoval po světě. Jeho talent byl průměrný, byl nemluvný a
poněkud naivní, neměl v povaze nikomu ubližovat, ani nebyl nijak odtažitý.
I když k sobě s Tong Ruem neměli příliš blízko, choval k němu jeho
žák jistý respekt.
Ve srovnání s tímto „starším bratrem jen podle jména“ byl Tong Ruův
skutečný žák, Han Muchun, výrazný až příliš.
Tong Ru si občas říkal, že kdyby byl Han Muchunův život o něco klidnější a
jeho mládí méně plné útrap, nejspíš by vůbec neměl příležitost vstoupit do
sekty. Možná by se stal generálem nebo ministrem, nebo přinejmenším největším
učencem své generace. Tato myšlenka samozřejmě vycházela z náklonnosti
k tomuto drahocennému žákovi, ale měla svůj důvod.
Ve svých dvanácti letech se Han Muchun umístil na prvním místě
v podzimních provinčních zkouškách, čímž vyvolal rozruch, který musel
dosáhnout až k mudrcům na Nebesa.
Následující rok měl odejít do hlavního města na nejvyšší zkoušku, ale jeho
otec náhle zemřel na vážnou nemoc. Jeho matka zesnula už dříve při těžkém
porodu, a tak si on a jeho otec byli navzájem oporou a měli mezi sebou hluboké
pouto. Han Muchun neměl po jeho smrti náladu ve zkouškách pokračovat, a tak se
s několika členy domácnosti vrátil domů na pohřeb. Bohužel cestou narazili
na bandity. Všichni padli jejich čepelemi, jen Han Muchun měl na pokraji smrti
štěstí, že ho našel Tong Ru, který tudy procházel při sběru léčivých bylin.
Říká se, že existuje určitý typ lidí, který je až příliš brilantní, a takoví
výjimeční jedinci nemohou v lidském světě zůstat dlouho. Han Muchun možná
přišel na svět s osudem předčasné smrti – Tong Ruova náhodná
záchrana jen vytvořila malou odbočku, po níž se o sto let později stejně vrátil
ke svému nešťastnému osudu.
Ve třinácti letech byl Han Muchun přiveden na horu Fuyao. Poté, co uctil
Tong Rua jako svého mistra, pochopil, že kultivující a smrtelníci nejsou totéž,
a vzdal se svých snů o učenosti. Dítě, které tolik let pilně studovalo, se tak
snadno otočilo zády ke svému předchozímu životu, což Tong Rua přimělo zeptat se
ho na důvod.
Han Muchun tehdy s ležérně vykasanými nohavicemi zaléval květiny před
Síní poznání, aby rostly bujně a vysoko. Odpověděl: „Kultivující, nebo
smrtelník — můžeš si vybrat jen jedno. Jak by se člověk mohl ponořit do obou
světů zároveň?“
„Proč by nemohl?“ opáčil Tong Ru.
„Kultivující a smrtelníci jsou jako dva odlišné světy. Kdyby kultivující s
velkou mocí zasahovali do záležitostí smrtelného světa, nebyli by pro ně lidé
jako mravenci? Neupadl by lidský svět do chaosu? Jaký prospěch by kultivující
měli z toho, že by rozvířili svět smrtelníků? Žádný. Sami nic netvoří, a i když
dokážou žít bez jídla, pořád potřebují oblečení a občas si chtějí dopřát nějaký
luxus. Výroba takových věcí spotřebovává materiál, že ano? Když si vše mohou
koupit, kdo by se namáhal chodit něco hledat po světě? Kdyby byli kultivující
stejní jako smrtelníci, nevyhnutelně by se rozdělili do tisíce různých směrů a
škol a začali by se přít o hlouposti. Nevedlo by takové chování leda
k odchylce qi a rozpadu kultivace?“
Tong Ru si nikdy neuvědomil, že jeho vždy bezstarostný žák o takových věcech
přemýšlí v zájmu celého světa; skoro ho ani nepoznával.
„Proto,“ pokyvoval si Han Muchun, zatímco zaléval, „míchat ty dva světy
dohromady nikomu nepřinese nic dobrého… všichni říkají, že ti s velkou mocí
vystoupí na Nebesa, ale v Knihovně jsem nikdy nenašel záznam o někom, kdo
by skutečně vystoupil. Mistře, myslíš, že ‚vzestup‘ je něco jako mrkev před
nosem?“
„Co… cože to má být?“
„Mrkev. Taková, co visí před nosem osla. Kultivující jsou všichni jako ten
osel; ženou se za vidinou vzestupu jako za mrkví visící před nosem. Nemají na
výběr než soustředit veškeré své úsilí na její pronásledování, takže jim
nezbývá čas škodit lidskému světu.“
Tong Ru poslouchal jeho čím dál přehnanější projev, až ho nakonec plácl po
hlavě. „Jaké nesmysly. Umíš jen vymýšlet náhodné hlouposti… jak pokročilo
studium techniky, kterou jsem ti zadal?“
Han Muchun si hrdě setřásl kousek bahna z paže. „Tvoje slova se mi vytesala
přímo do srdce!“
Tong Ru se rozzuřil tak, že z něj málem šlehaly plameny. „Říká se ‘vryla
přímo do srdce‘! Ale když nebudeš pilně cvičit, bude ti to k ničemu, ty
ostudo!“
Han Muchun byl mimořádně inteligentní, ale líný. Jeho snaha se dala
přirovnat k broušení nože — pokaždé, když narazil na ten jediný bod, na
kterém Tong Ru trval, odmítal vynaložit byť jen o trochu víc snahy než musel. Navíc
se zdálo, že raději vyčerpává hlavu než tělo.
To Tong Rua, který věřil, že k učení potřebuje talentované a pilné žáky,
přivedlo starostmi málem do hrobu.
Jiang Peng byl většinu roku pryč, takže měl jen tohoto jediného drahocenného
žáka. Tong Ru sledoval, jak roste z nedospělého chlapce v pohledného mladíka, a
nikdy na něj nedokázal být opravdu přísný. Kdykoliv měl trochu času, nemohl odolat
a vždy mu dal pár rad:
„Malý Chune, my kultivující jsme jako loď plující proti proudu – celý život nás
vede velké Tao, ale zároveň nás dohání náš čas. Nemůžeme ani na okamžik
polevit… talent sice může mít různou sílu a ten tvůj je obdivuhodný, ale až
půjdeš touto cestou dlouho, pochopíš, že štěstí a vnitřní odhodlání je mnohem
důležitější než talent.“
Han Muchun mu poslušně podal čaj s obvyklým přívětivým úsměvem: „Napij
se, mistře.“
Tong Ru čaj nepřijal, protože mu bylo jasné, že jeho upřímné rady prošly jedním
uchem tam a druhým ven. Místo toho bleskově popadl nejbližší knihu a mrštil
s ní proti Han Muchunově čele s ironickým komentářem: „Pane provinční
učenče, z které knihy mudrců ses naučil takové ctnosti?“
Ve skutečnosti ho netrefil a Muchun se ani nesnažil uhnout, jen se zazubil a
trochu cuknul hlavou. „Já moc netoužím po čtení knih. Abych řekl pravdu,
vždycky jsem chtěl být obyčejným zahradníkem, jenže zdraví mého otce nebylo
dobré a on pořád opakoval, jak se bojí, že se nedožije toho, až ze mě něco
bude. Tak jsem si řekl, že zkusím zkoušky o něco dřív a získám nějaké uznání,
aby měl klid… ale teď už je pryč. Ty jsi moje jediná rodina, mistře.“
Zatímco to říkal, sklopil zrak a zadíval se na lehce zvlněnou hladinu
v šálku, odrážející jeho rozmazané rysy.
Při slově „rodina“ se Tang Ruovi zachvělo srdce.
Han Muchunovy oči se znovu přivřely v úsměvu. „Samozřejmě se o tebe
budu hezky starat a budu ti oddaný, a až...“
Chtěl říct „až zestárneš, postarám se o tebe“, ale pak si uvědomil, že jeho
mistr tenhle problém nemá, a tak na poslední chvíli změnil svá slova na: „A až
přijde jaro, uvidíš celou horu v plném květu v barvách nádherné
fialové a rudé! Kultivace jde mnohem snáz, když má člověk dobrou náladu.“
Po tom všem chtěl stejně být zahradníkem!
Tong Ru, který nevěděl, co říct, a měl navíc měkké srdce, zůstal beze slov a
jen obrátil oči k nebi.
To jaro bylo na hoře Fuyao skutečně rušno – horské květiny hrály barvami a
motýli se rojili v hejnech. Ptáci z Údolí yao byli ohromeni a strkali
jeden do druhého, aby se mohli podívat. Han Muchun měl vyhrnuté nohavice, jednu
výš než druhou, a seděl opodál na zahradní motyce, vznášející se ve vzduchu.
Nadšeně mával na Tong Rua: „Mistře, podívej na tu horu květin, kterou jsem pro
tebe zasadil!“
Tong Ru měl vždy pocit, že jeho osudem je zůstat sám. Tolik let buď jen
kultivoval, nebo si vyměňoval zkušenosti s přáteli z řad taoistů, a nikdy
se k němu nikdo nechoval tak důvěrně a bez zábran.
A jen kvůli tomuto marnotratnému žákovi, který měl na tváři otevřeně
napsanou snahu se zalíbit, mu okamžitě odpustil takové „maličkosti“, jako že mu
před pár dny ukradl talismany a vyměnil je za víno.
Jejich vzájemná závislost postupně rozpustila dřívější smutek.
Blížil se konec jara a květy začaly vadnout. Tong Ru to nechtěl sledoval a
měl v plánu použít na jejich zachování duchovní sílu, ale Han Muchun ho
zastavil.
„Když zvadnou, tak zvadnou. Příští rok vykvetou znovu. Jaro kvete, podzim
plodí, zeleň dává stín a sníh je bílý. Koloběh změn je přirozený a každá má své
důvody a výhody. Nezadržuj jedno kvůli druhému.“
Mocní lidé létající až k nebi se nevyhnutelně stávají odtažitými a
uzavřenými, a vnímají se jako jediní vládci všeho živého. Když Tong Ru
poslouchal tuhle přednášku, pomyslel si, napůl dojatě, napůl ironicky: Správně. Když je někdo takhle nadřazený, co
nedokáže? Nebude se po čase nudit? V tom žádný užitek není.“
Lidé se těší na příští rok právě proto, že existuje rozkvět i vadnutí,
vzestup i pád.
Han Muchun zvadlé květy posbíral, přidal k nim med a nechal zkvasit
několik desítek džbánků květinového vína, načež každý zakopal pod strom. Kvůli
nim odložil své studium asi o osm dní a poslední den sám požádal Tong Rua, aby
ho potrestal.
V následujícím roce se to, co zakopal, proměnilo v neskutečnou
lahůdku. V kombinaci s jídlem z tučných raků z malého
potoka pod horou to bylo jako nebeský zázrak.
Každý člověk touží žít o pár let déle, ale pokud je ten život plný utrpení a
bez přátel, pokud vyžaduje postavit si kopí vedle polštáře a nedopřeje ani
chvíli klidu – jaká je v tom radost?
Tong Ru nikdy dřív takto nepřemýšlel. Co si pamatoval, byl vždy na hoře
Fuyao, neúnavně kultivoval a zvykl si na jednotvárnost dní. Každý den byl jako
pití čisté vody – netušil, co je sladkost ani hořkost.
To vše, dokud nepotkal Han Muchuna.
Stovky let se přehnaly jako světlo a přinesly mu jen tuto jedinou kapku
chuti, která převrátila jeho duši naruby.
Sladkost byla sladkostí vína ze sta květů. Hořkost byla hořkostí toho, když
byly jeho tři duše han1
připoutány k měděné minci a on sledoval, jak hora Fuyao zarůstá plevelem,
bez jediné osoby, která by se starala o květiny.
Pozoroval svého malého Chuna, jak obývá tělo lasičky, jak každou noc tiše
sedí s napůl zavřenýma očima u změti lamp v Síni poznání. Jako by se
účastnil meditace, kterou ostatní nemohli pochopit, zůstával ponořený do
vzpomínek v Pečeti vůdce sekty.
Tong Ru si nebyl jistý, zda v pečeti něco zanechal, ani zda to Han
Muchun vidí, a vůbec nevěděl… co by si myslel, kdyby to věděl.
Zdálo se, že sladkost trvala jen okamžik, zatímco hořkost přetrvávala celé
roky.
Pak se znovu setkali v Bezútěšném údolí, kam živé bytosti nemohly
vstoupit. Han Muchun využil své slábnoucí prvotní duše k tomu, aby tam jako
trest uvěznil jeho poslední zbývající duši. Ve skutečnosti to bylo jen vězení
nakreslené v hlíně. I kdyby se jeho prvotní duše rozptýlila a zůstala jen
zbytková duše, stále byl dědicem titulu Beiming. Kdyby se opravdu chtěl
osvobodit, Han Muchunova průměrná kultivace by pro něj nepředstavovala žádnou
překážku.
Jenže i kdyby ho měli rozsekat na kusy, Tong Ru si své utrpení užíval.
S jistou bázní přijal svůj vlastní rozsudek ve světě, stejně jako vědomí
konce, v němž se jeho duše rozletí a rozptýlí. Žít a zemřít společně
s někým bylo totiž požehnáním, které by sám nenašel, ani kdyby ho hledal.
Jenže už nezbylo žádné víno ze sta květů.
Dříve si vždy myslel, že jeho drahocenný žák je až příliš vřelý a trochu moc
se nechává unést okolnostmi. Až později pochopil, že ať už je člověk smrtelník
nebo kultivující, na detailech nezáleží, jen pokud má v životě dost věcí,
pro které by byl ochoten bez lítosti zemřít třeba devětkrát.
Nikdy se ho nezeptal: „Co jsi po všechny ty roky sledoval v Pečeti?“
Až do chvíle, kdy se jeho duše vracela zpět do světa.
V tom okamžiku ho Han Muchun náhle chytil za ruku – až příliš důvěrně.
V jeho očích jako by proudila nekonečná řeka hvězd.
„I kdyby touha nikdy nepřinesla ovoce, pak ničemu nevadí, pokud se
melancholie změní v čisté šílenství. Pokud člověk může zemřít bez lítosti,
dá se to považovat za povznesení, ne?“
Žádné komentáře:
Okomentovat