TGCF (nové) Kapitola 239: Bílé brnění; výbuch duchovní síly rozbíjí prokleté okovy

Meč Fang Xin vyzařoval tak silnou auru, že i přihlížející se při pohledu na něj zachvěli, natož pak Xie Lian, který byl pod jeho útoky nucen krok za krokem ustupovat.

Hua Cheng se předtím dokázal Bílé beztvářnosti vyrovnat bez větších problémů, ale poté, co na sebe vzal Jun Wuovu podobu, byla na vyrovnaný souboj potřeba spolupráce s Xie Lianem.

Hora Tong’lu byla Jun Wuovou doménou a stále více vycházelo najevo, jak velká je to výhoda. Xie Lian už začínal cítit tíhu síly, která na ně dopadala jako skála. Pak tu bylo Jun Wuovo bílé brnění, tisíce let staré duchovní zařízení, které si osobně vykoval a jež bylo prakticky neproniknutelné – stačilo mu jen ochránit si hlavu.

Hua Chengova šavle sekala s neuvěřitelnou rychlostí a přesností, a také Xie Lian útočil všude, kde se naskytla možnost. Zasazovali rány od krku, přes srdce, záda, břicho, ramena… ale protivník jako by si z toho nic nedělal.

Mu Qing na ně zakřičel: „Přestaňte plýtvat silami, je to zbytečné! To bílé brnění je nezničitelné!“

„Miř těsně pod pravá žebra!“ vykřikl místo toho princ.

Šavle se roztočila a sekla přesně podle povelu, ale nestalo se vůbec nic.

Mu Qing se naštval: „Říkal jsem, ti, že je to k ničemu! Proč nejdřív nevymyslíš, jak ho dostat blíž, a my se přidáme k boji!“

Feng Xin právě šplhal po skalní stěně, připraven chytit Ducha plodu, který na něj zrovna plival a vyplazoval jazyk. Když uslyšel Mu Qingova slova, zavolal: „Správně! Už jdu!“

Xie Lian si jich nevšímal a znovu pobídl Hua Chenga: „Nepřestávej! Útoč těsně pod pravými žebry!“

„Vaše Výsosti!“ volal Feng Xin. „To brnění je mocné, nepraskne ani po stovce ran šavlí!“

Princ však zůstával neoblomný. „Neboj se a jen mě poslouchej, nebude potřeba ani stovka!“

Hua Cheng se na nic neptal a nepřetržitě útočil. Najednou se v místě, kde sekl, objevila prasklina.

Vytryskla krev a E-Mingova čepel se zařízla do Jun Wuova břicha těsně pod jeho pravými žebry.

Hua Cheng stál před Jun Wuem s šavlí v ruce a chladným ostrým pohledem mu hleděl do očí. Xie Lian se mezitím dostal k Jun Wuově boku a Ruoye toho využil, aby mu spoutal ruce a zabránil mu v pohybu.

Mu Qing zůstal nevěřícně hledět: „Jak je to možné?“

Jak mohl Hua Cheng tak snadno prorazit tisíciletou zbroj?

Xie Lian přitáhl Ruoye zpět a pohlédl na Jun Wua: „Zapomněl jsi? Před osmi sty lety jsme spolu bojovali.“

Feng Xinovi a Mu Qingovi se rozsvítilo. „Druhé vzestoupení?“

Xie Lian tehdy požádal Jun Wua, aby ho znovu vykázal a zároveň aby se spolu utkali. Ačkoli v té bitvě padl slib, že žádná ze stran nebude mít slitování, princ si teprve teď uvědomil, že se Jun Wu musel držet zpět, i když on sám tehdy použil veškerou svou sílu.

Vypustil přes tři tisíce duchovních mečů, a z nich se více než čtyřem stovkám podařilo Jun Wua probodnout. Dobrá stovka tehdy bodla právě pod pravá žebra. Tehdy prorazil i tisíciletou bílou zbroj a právě do tohoto místa byla nyní Hua Chengova šavle zabořena.

Před osmi sty lety princ toto místo na zbroji poškodil, a nyní stačily tři seknutí šavlí, aby byla proražena znovu. Zásah do břicha se rozhodně dal považovat za těžké zranění.

Sotva si však v duchu oddechl, náhle uslyšel křik Královského preceptora: „To nemá smysl, on–!“

Dalo by se očekávat, že Jun Wu bude po takovém zásahu oslaben, ale místo toho jen sklonil hlavu, prohlédl si ránu a nehnul ani brvou. Právě když začal mít princ pocit, že něco není v pořádku, Jun Wuovy ruce se nepatrně pohnuly.

Vzápětí bylo slyšet zvuk trhání a princovo sevření povolilo.

Bílá hedvábná páska Ruoye se roztrhla na dvě části a bez života klesla k zemi. V příští vteřině ucítil princ na krku tvrdý stisk a náhle byl zvednut do vzduchu.

Uslyšel Hua Chengovo zvolání: „Vaše Výsosti!“, ale ten hlas jako by zněl kdesi z dálky. Zato Jun Wuova slova přicházela těsně u jeho ucha: „Xian Le, opravdu sis myslel, že mám s probodnutím méně zkušeností než ty? Myslíš si, že se o něco takového starám?“

Královský preceptor zpovzdálí doplnil: „I kdybyste ho všichni probodli stokrát, není to nic platné. Protože… myslím, že… on už vůbec necítí bolest…“

Jestliže Xie Lian dokázal bez ucuknutí snést, když mu dlouhý meč pronikl srdcem, Jun Wu na tom byl stejně.

Feng Xin už mířil na Jun Wua s nataženým lukem, ale po slovech Královského preceptora ho sklonil. „Cože? I když se nám ho podaří zasáhnout, stejně to nemá smysl?“

Mu Qing to doplnil: „Mám ještě jednu špatnou zprávu, které jsem si všiml. Myslím si, že rychlost jeho regenerace je větší než ta, s jakou dostává rány.“

„Cože?“

Xie Lian si mohl ověřit, že je to skutečně pravda. Zranění pod žebry bylo předtím skutečně děsivé a kdokoli jiný už by byl přeříznutý v pase, ale Jun Wuova rána už přestala krvácet.

„Nemusíš být překvapený,“ okomentoval to Jun Wu. „Když tě neustále bodají do zad, musíš se umět zotavit dost rychle, jinak bys zemřel už tisíckrát. Ale musím vám dvěma přiznat jistý talent.“ Vzápětí se usmál. „Za těch osm set let jsem byl zraněn jen jedním mečem a jednou šavlí, a to od vás dvou. Karmínový dešti dotýkající se květu, jen pěkně zůstaň stát tam, kde jsi. Nechtěl bys přece sledovat, jak Xian Le zakroutím krkem.“

Hua Chengovi potemněl výraz a jeho oči metaly blesky. Viděl však, že Jun Wu drží Xie Liana nad Nebeským mostem, bylo mu jasné, že mu stačí uvolnit sevření a Xie Lian se zřítí do hloubky lávového jezera. Po chvíli proto neochotně stáhl šavli, opřel si ji pod paži a pomalu couvl o několik kroků.

Působil navenek klidně, ale na E-Mingovi bylo vidět, že je ve skutečnosti rozrušený, protože jeho oční bulva se točila jak šílená a nespouštěla pohled z Xie Liana.

Jun Wu nechal Hua Chenga couvat až ke kraji Nebeského mostu, než byl konečně spokojen.

„To stačí.“ Oba si hleděli do očí, ale o chvíli později Jun Wu bez varování praštil princem o blízkou skalní stěnu.

Úder byl prudký. Xie Lianovi se rozezvonilo v hlavě, z nosu a rtů mu tekla krev a stékala mu po tváři. Zdálo se mu, že kdesi daleko někdo poplašeně křičí, ale nedokázal poznat, kdo to je. Jediné, co slyšel, byl tichý Jun Wuův hlas: „Xian Le, bolí to, když ti někdo rozbije hlavu o zeď?“

Princ nedokázal otázku zpracovat, a tak neodpověděl. Jun Wu s ním tedy znovu uhodil o skálu a opakoval: „Bolí to? Bolí to? Bolí?“

S každou další otázkou s ním znovu praštil do skalní stěny tak silně, až nakonec princ začal křičet. Nebylo to ale bolestí. Volal: „San Langu, nechoď sem! Jsem v pořádku! V pořádku! Hlavně sem nechoď!“

Alespoň ne teď. Ještě nenastala správná chvíle!

Při prvním úderu byl už Hua Cheng připravený zaútočit, ale neudělal ani dva kroky, když uslyšel princovo volání, které ho přinutilo zastavit. Tvář mu však planula hněvem, ruce se mu třásly a žíly na nich vypadaly, jako by se chystaly prasknout.

Jun Wu se tvářil bezvýrazně, ale nepřestával bušit Xie Lianem o skálu jako šílený a jen dokola opakoval: „Bolí to? Bolí to?“

„Vaše Výsosti!“ zakřičel Královský preceptor, ale kdo ví, komu to bylo určeno.

Xie Lian se zkrvavenýma rukama opíral o nerovný povrch skály a se zaťatými zuby zařval: „Bolí!“

Teprve pak se Jun Wu spokojeně usmál a položil prince za zem.

Ten se schoulil, objal si třeštící hlavu a na tváři se mu mísily slzy a krev. Jun Wu se přikrčil vedle něj, chvíli si ho prohlížel a nakonec zvedl ruku a pohladil ho po vlasech, načež mu jemně pomohl setřít krev z obličeje.

To gesto bylo tak vřelé a láskyplné, jako když se otec sklání k dítěti, kterému uštědřil zasloužený výprask a teď ho utěšuje.

Fang Xinovi a Mu Qingovi se z toho výjevu zježily chlupy. „On… on se opravdu zbláznil?“

Hua Chengovy prsty, svírající jílec E-Mingu, zapraskaly a oční bulva šavle se zmenšila na velikost špendlíkové hlavičky.

Xie Lian ani nedýchal a nechal se bez odporu očistit. Jun Wu si pro sebe mumlal: „Ty hloupé dítě, když to bolí, proč se neotočíš? Myslel sis snad, že když budeš dál mlátit kolem sebe a rozbíjet, zeď spadne sama? Proč raději nezměníš směr svého vlastního pohybu?“

„Nevrátím se k tobě,“ prohlásil princ.

Jun Wu zvedl ruku a udeřil ho tak silně, až Xie Lian se zaduněním spadl na zem.

Hlava se mu stále točila, když ho pak Jun Wu zvedl a pronesl hlasem, který jako by už ztrácel trpělivost: „Musíš mě takhle zlobit? Zeptám se tě znovu, změníš se?“

Xie Lian si dvakrát odkašlal a vyplivl krev. „Nezměním.“

V Jun Wuově výrazu se konečně objevila trhlina a mihl se v něm záblesk divokosti.

Tvář Královského preceptora zezelenala, a když viděl, že se situace zhoršuje, spěšně zavolal: „Vaše Výsosti! Nikdy jsi to dítě nechtěl zabít, máš ho opravdu rád! Sám jsi to říkal, copak jsi zapomněl?“

Jun Wu se ušklíbl. „Kdyby tomu tak nebylo, nevyčerpal bych všechnu svou trpělivost a toleranci za posledních osm set let jen na něm, a už dávno by tvořil základy Nebeského hlavního města, ušlapán nenávistí milionů lidí.“

Obrátil se na prince, náhle plný rozhořčení.

„Ale on neví, co je pro něj dobré. Tvrdohlavý, rozmarný, ignoruje každé mé slovo! Prostě musí jít proti mně! Ty se nezměníš, že ne? Dobře. Tak co kdybychom se podívali, jestli vydrží víc tvoje hlava nebo ta zeď!“

Když Královský preceptor viděl, že znovu zvedá Xie Liana, rychle začal znovu volat: „Vaše Výsosti! Vaše Výsosti, nechte Jeho… Jeho malou Výsost jít! Je ještě nezralý, tentokrát ho ušetři! Nech ho jít, on to jednou pochopí!“

Jun Wu na něj pohlédl a jeho smích byl náhle studený jak led. „Myslíš, že jsem opravdu blázen? Nelži mi. Ten, o kom si myslíš, že je nezralý, není on, ale já, že?“

Královského preceptora to zaskočilo, a Jun Wu dál pokračoval: „Vynaložil jsi tolik úsilí na jeho výchovu, učil jsi ho a vedl, jen protože jsi doufal, že by mohl proti mně vyhrát. Chtěl jsi dokázat, že jsem se mýlil a ty jsi měl pravdu, že jsi byl v právu. Chtěl jsi udržovat iluzi dokonalého korunního prince, který se postaví Jun Wuovi a odmítne ho. Nebyl to snad tvůj cíl? Myslel sis, že nevím, o co ti jde?“

„Tak to není! Přestaň se soustředit jen na dobro a zlo, na vítězství a porážku! Takhle jsem to nikdy nemyslel!“

Jun Wu ho však neposlouchal a místo toho zvýšil hlas: „O tom si můžeš nechat jen zdát! Vy všichni si o tom můžete nechat zdát, proti mně nemůže nikdo vyhrát, a obzvláště ne on!“

Rozesmál se jako šílený, přitáhl Xie Liana a znovu s ním začal bušit o skály. Tříštění kamene se mísilo s princovým bolestivým křikem, zatímco Jun Wu opakoval:

„Změníš se? Změníš se? Změníš?“

Xie Lian jako by se z těch úderů do hlavy sám zbláznil, popadl Jun Wua za ruce a zařval: „Nechci a nezměním se! Nikdy se nezměním!“ Před očima měl hvězdičky a hlavu v jednom ohni, ale přesto nabral dech, odmítl se podvolit a zuřivě zařval: „Já se nikdy nezměním! Ani kvůli bolesti a dokonce ani kvůli smrti! Nikdy se nezměním!“

Teď to nebyl on, koho Jun Wu přiváděl na pokraj šílenství – role se obrátily. Jun Wuovi zrudly oči, a právě když se mu chystal zasadit další úder, aby ho ukáznil, náhle ztuhl.

Podíval se dolů a spatřil, že mu z ramene trčí dlouhá šavle a v zádech má úhledně zapíchnutých osm šípů vyrobených z klacků.

Na ničem z toho mu však nezáleželo, protože ani jedna ze zbraní nepronikla bílým brněním. Jenže to nebylo vše – jeho ruka byla od zápěstí dolů pryč, právě ta ruka, s níž dosud svíral prince. Byla odťata jedním čistým a úhledným řezem a s ní se dostal z jeho sevření i princ.

Když Jun Wu otočil hlavu, něco se jako vítr řítilo přímo na něj. Máchl levačkou, zachytil to a zpozorněl, protože poznal svou vlastní pravačku.

Na druhé straně Nebeského mostu svíral Hua Cheng zakrváceného prince. Nepustil ani šavli, jen ji stočil, aby mohl Xie Liana obejmout, a volnou rukou mu zakrýval rány na hlavě.

Přitom mrazivě ucedil k Jun Wuovi: „Vezmi si tu svou špinavou ruku zpět.“

Xie Lianova tvrdohlavost a odmítnutí se podvolit Jun Wua tak rozzuřilo, že odhalil své slabé místo!

Jun Wu si ruku připevnil k zápěstí, několikrát s ní zatočil, aby ji usadil, a pak si vytáhl šípy ze zad. Najednou, jako by si na něco vzpomněl, otočil hlavu a pohlédl na bledého Mu Qinga, svírajícího svou šavli. Když se jejich pohledy setkaly, Mu Qing sebou trochu cukl, ale odvážně se přinutil zachovat klid.

Jun Wu se podíval na své rameno a prohodil: „Věděl jsem to. Stále ani zdaleka nedosahuješ úrovně Xian Le.“

Mu Qingova tvář dostala temný výraz, ale než mohl reagovat, zbraň v jeho ruce náhle poklesla a z obličeje mu vyprchala krev. Vyhrnul si rukáv, aby pohlédl na své zápěstí, a spatřil černé prokleté okovy tak napnuté, až se žíly a nervy kolem nich vyboulily. Vypadalo to, jako by pouto přitahovalo veškerou krev z těla.

Feng Xin viděl, že Mu Qing zkameněl a ani se nehne, a vykřikl: „Co tady jen tak stojíš, utíkej pryč!“

Královský preceptor zaklel: „Feng Xine, ty idiote, jak může s tak zraněnýma nohama běhat?“

„Kurva, na to jsem úplně zapomněl!“

Dřív by možná Mu Qing nejdřív vzteky vypoulil oči, ale v této situaci byl stejně útěk zbytečný. S prokletým okovem na ruce nebylo kam se skrýt.

Feng Xin znovu zaklel a chtěl vyrazit sám, když v tom Jun Wu vytáhl ze svých zad zabodnuté šípy a mrštil je směrem k němu. Feng Xin ucítil bodavou bolest, jak se mu všech osm šípů úhledně zabodlo do hrudi.

Jun Wu se loudavým krokem přiblížil k Hua Chengovi a Xie Lianovi. Král duchů si ho vůbec nevšímal, jen prince objímal a tiše k němu promlouval: „Gege? Gege?“

Xie Lian byl zle potlučen a chvíli trvalo, než se probral z bezvědomí. Hlava mu pulzovala, ale ještě než otevřel oči, ze rtů se mu vydralo: „…San Langu? Jsi v pořádku?“

Hua Cheng na něj chvíli hleděl, pak ho pevněji stiskl v náručí a tiše odpověděl: „Úplně v pořádku. Ale podívej se na sebe!“

Xie Lian si užíval jeho objetí, které bylo sice pevné, ale nebolestivé i přes všechna jeho zranění. Namáhavě otevřel oči a do zorného pole se mu dostal všechen ten chaos okolo.

Mu Qing stál ztuhle na místě, rukou si svíral zápěstí a zdálo se, že bojuje o kontrolu nad prokletým okovem, který mu vysával krev. Podle jeho bledého výrazu se zdálo, že už nedokáže dlouho vzdorovat.

Feng Xin byl těžce zraněn šípy, kolena mu podklesla a skácel se na most. Duch plodu vyl a radostně poskakoval kolem něj, načež nohou šlápl Feng Xinovi rovnou do obličeje. Ten se navzdory svému vzteku nemohl ani pohnout, aby nezhoršil svá zranění.

K tomu se Nebeský most začal hroutit, kus po kusu, blok po bloku, a hrozilo, že se každou chvíli zřítí s nimi.

Princ si to uvědomil a s trhnutím se pokusil vstát. Hua Cheng mu pomohl na nohy a jejich oči se setkaly.

Jun Wu se k nim stále líně blížil. V záři lávového jezera vypadala jeho postava mnohem větší a vrhala obrovský stín. Xie Lian si ztěžka otřel krev kolem očí nosu a úst, a upřel na něj nenávistný pohled.

Jun Wu držel Zhu Xin šikmo k zemi. Tělo meče jako by pulzovalo nepřetržitě proudící duchovní silou. V tu chvíli působil tak uvolněně, že se zdál být úplně jiným člověkem než před chvílí, kdy šíleně mlátil Xie Lianem o skálu.

„Xian Le, dobře víš, že o tvé porážce není pochyb.“

Rozuměl Xie Lianovi až příliš dobře. Věděl přesně, jak bude bojovat, a že rozdíl v jejich duchovních silách je obrovský. S horou Tong’lu jako svou doménou to bylo ještě zřetelnější.

Xie Lian se nad jeho slovy zamyslel – to, co řekl, byla pravda. Nemohl vyhrát.

Ale i tak musel bojovat!

„Vaše Výsosti,“ promluvil náhle Hua Cheng. „Můžeš vyhrát.“

Princ na něj pohlédl a jejich oči se setkaly.

„Můžeš vyhrát, jsi silnější než on.“ Jediné oko mu zářilo vnitřním ohněm, když s jistotou dodal: „Věř mi. Mýlí se. Jsi v právu. Jsi silnější než on. Mnohem silnější!“

Jun Wu se tiše zasmál hlubokým hlasem, nejspíš proto, že mu ta slova připadala naivní a zábavná, nebo ho možná jen potěšila moc, kterou nad nimi měl.

Moc milionů věřících.

Hua Cheng jako by četl princovy obavy, pokračoval: „No a co že má pod sebou tolik věřících? Všichni jsou jen zbytečný odpad. Tobě stačí jediný člověk!“

Stačí jediný člověk?

Xie Lian se ještě nestačil vzpamatovat a už ho Hua Cheng přitáhl k sobě.

Princi se rozšířily oči, když do něj pronikl výbuch duchovní síly. Byl tak silný, že přízrační motýli i rozhořčení duchové v lávě pod tlakem té síly za strašlivého jekotu jeden po druhém vybuchovali.

Princi zdřevěněly prsty a nohy se mu roztřásly tak, že málem upadl. V duchu dokázal jen křičet: „Přestaň, už ne!“ Ale Hua Cheng mu rukou svíral hlavu a nepřipustil jeho odmítnutí.

Kdo ví, kolik času uplynulo, když najednou sevření povolilo a Hua Cheng ho konečně pustil. Xie Lian dopadl na kolena a musel se zapřít rukama, aby se nepřekulil.

Jun Wu se zastavil v půlce kroku a rozhlédl se.

Feng Xin, ležící opodál, nevěřícně pronesl: „Vaše Výsosti… tvoje… tvoje…“

Xie Lian si třesoucí se rukou sáhl na krk.

Nic tam nebylo.

Hua Cheng do něj vložil tolik duchovní síly, tak obrovské množství, že to prokleté okovy nemohly pojmout.

Dva okovy, které ho po osm set let svazovaly, praskly a roztříštily se.

Autorem obrázku je Jeu

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)