Výrazy nebeských úředníků se staly ještě nečitelnější než ten Pei Mingův.
Bíle oděný kultivující přijal oslovení s klidným
a mírumilovným úsměvem a jeho vystupování bylo jako vždy příjemné a elegantní.
Byl to Xie Lian.
Zdvořile ho zdravili: „Vaše královská Výsosti!“ a
„Vaše Výsosti!“, ale v jejich chování byla znát opatrnost. Xie Lian jim
zdvořilosti oplácel a pak zamířil k opodál stojící postavě, kterou
pozdravil: „Vládce deště.“
Vládce deště stála před svou dočasně postavenou chýší
a v ruce svírala otěže velkého černého vola. Uklonila se mu pohybem hlavy.
Na hřbetě vola byly naloženy velké krabice a bedny se
zemědělskými produkty, kvůli kterým sem dorazila. Měly přímo neuvěřitelný
účinek týkající se vyživování duchovní silou, takže když se o tom nebeští
úředníci dozvěděli, nadšeně se vydali rozdělit si podíly. Byla tu však i skupina
osob, která se nikam nehrnula, a k nim patřil i Xie Lian.
Vládce deště na něj kývla: „Přinesla jsem Vaší Výsosti
ještě něco.“
Xie Lian se usmál. „Předem děkuji! A co to je?“
Vytáhla z rukávu cosi složeného z bílé látky,
a když ji rozložila, princi se okamžitě rozzářily oči: „Moc ti děkuji, Vládce
deště! Něco takového jsem všude hledal!“
Feng Xin se také přišel podívat a poznamenal: „To je
neuvěřitelně vzácné hedvábí! Skvělé, konečně můžeš opravit svou hračku!“
Xie Lian zašátral v rukávu, vytáhl uprostřed
přetržený bílý hedvábný pás, a radostně kývl. „Ano, konečně mám materiál na
opravu Ruoye! Hned ho půjdu zašít!“
Feng Xin ho zastavil. „Zašít? Ty? Zapomeň na to, co ty
tak můžeš zašívat? Někoho požádej, aby ti pomohl.“ Pak otočil oči a zakřičel:
„Mu Qingu, do práce!“
Mu Qing se líně přiloudal a s pohrdavým výrazem
prohodil: „Co to na mě zkoušíš? To jako chceš, abych to zašil já?“
„Není to tvoje specialita?“
Mu Qing se rozesmál: „Vy dva jste opravdu mistři ve
využívání lidí. Zase mě máte za sluhu, kterému můžete rozkazovat? Zítra mi
nejspíš řeknete, abych zametl podlahu!“
Xie Lian se zasmál. „Nevadí, nic se neděje. Udělám to
sám.“
Mu Qing mu však pruhy bílého hedvábí vytrhl
z ruky, protočil oči a šel hledat jehlu a nit. Zanedlouho přišel Vládce
deště pozdravit i Pei Ming, ale když chtěl poplácat jejího černého vola, zvíře
s hlasitým protestem vycenilo zuby a Pei Ming málem přišel o prsty. Když
viděl, že není vítán, rychle zase odešel.
„Ještě se generálu Peiovi nezotavila ruka?“ zajímala
se Vládce deště.
„Ještě ne,“ odpověděl princ. „V době, kdy se
s Rong Guangem dohodl na používání meče Ming Guang, musel kromě omluvy
zaplatit také paží. I když se nakonec Rong Guangova zášť snížila natolik, že od
toho požadavku ustoupil, což generálovi vrátilo trochu hrdosti, i tak si odnesl
vážná zranění.“
„Aha. Není divu, že se tvářil tak divně.“
Princ si v duchu pomyslel, že zranění rozhodně
nejsou důvod Pei Mingova křečovitého výrazu.
Dobře věděl, že se stále nedokázal smířit s faktem,
že mu Vládce deště zachránila život nejdřív na hoře Tong’lu, a poté znovu při
velkém požáru Nebeského hlavního města. Byl muž, velký silný muž, který věřil,
že vyniká na Nebesích i na zemi, takže pro něj bylo nemožné snášet takovou
pohanu z rukou ženy – obzvláště ženy, která kvůli němu utrpěla v minulosti
křivdu. Ve srovnání s Vládcem deště by se cítil lépe i ve společnosti Xuan
Ji. Kdykoliv byla Vládce deště nablízku, byl rozrušený a usilovně se jí vyhýbal
pohledem.
Vládce deště naproti tomu vůbec netušila, co ho žere,
a tak se vždy jen zdvořile usmívala na pozdrav. Jejich myšlenkové pochody se
míjely po tak odlišných cestách, až to bylo docela absurdní.
„To mi připomíná, Vaše Výsosti,“ ozvala se Vládce
deště, „jak se má Xuan Ji?“
„Zůstala zavřena na úpatí hory. Chceš se za ní
podívat?“
Po velké bitvě byly všechny nestvůry a démoni, kteří
předtím unikli z pečetí, dočasně zadrženi v provizorním žaláři na
úpatí hory Taicang.
Xie Lian ji vedl dolů z hory, ale dřív, než se dostali
do samotné kobky, zaslechli vulgárně nadávající hlas. Pei Su a Banyue seděli
s kamennými výrazy před vstupem do žaláře.
Nebeským úředníkům se nedostávalo pomocných rukou, a
tak vyslali tyhle dva, aby Vyššímu dvoru hlídali žalář. Uvnitř byl zavřený Ke
Mo, a když uviděl své nové žalářníky, oči mu zrudly a od té doby celé dny
nepřetržitě křičel nejsprostší nadávky. Ti dva předstírali, že jeho slovům
nerozumí, a seděli vedle sebe jako němé panenky.
Zvedli se teprve, když se Xie Lian a Vládce deště
přiblížili.
„Vaše Výsosti, Vládce deště.“
Vládce deště jim předala krabici se zeleninou a Xie
Lian dodal: „Děkuji vám za vaši tvrdou práci. Vládce deště by ráda viděla Xuan
Ji.“
Pei Su na okamžik zaváhal. „Xuan Ji…“
Princ si té prodlevy všiml. „Děje se něco?“
Když vstoupili do cely, kde byla Xuan Ji zadržována,
zaraženě strnuli. V cele nikdo, zbyl tam jen otrhaný červený svatební šat.
Pei Su vysvětlil: „Včera v noci se rozptýlila.“
Bylo skoro neuvěřitelné, že se zbavila zášti. Nebylo
to tak dávno, kdy zuřivě škrtila Pei Minga ve smrtelném sevření a odmítala ho
pustit.
Xie Lian poznamenal: „Možná si vše konečně
promyslela.“
Třeba si uvědomila, jak se z ní v uplynulých
staletích stala tak šílená, opovrženíhodná a vzteklá žena, natolik odlišná od
hrdinné generálky a důstojné dámy z prestižní rodiny. Zamyslela se nad
tím, co ztratila a co získala, a dost možná ji přepadla taková hanba, že se
nechtěla na světě dál zdržovat.
Celou tu dobu doufala, že se jí podaří změnit srdce
muže, který ji opustil, ať už láskou nebo výhrůžkami, ale musela si uvědomit,
že to bylo od samého začátku marné. A tak to konečně přijala.
Na tomto světě ji držely její rozjitřené pocity
z toho, že se jí Pei Ming nechce podvolit. Ve chvíli, kdy v sobě vše
uzavřela, její důvody zůstávat pominuly.
Vládce deště se posadila vedle šatů a vypadala, jako
by za ni chystala vykonat obřad loučení. Koneckonců, kromě ní byla Xuan Ji
jediná, kdo zbyl z království Yushi. Princ cítil, že by bylo nezdvořilé ji
vyrušovat, a tak se vzdálil.
Když vyšel ven, uviděl Pei Sua a Banyue chroupat ovoce
od Vládce deště. Přistoupil k nim a chtěl se ohnout, aby si také jedno
vzal, ale nečekaně zachytil v zorném poli pohyb. Otočil se a spatřil, že
v nedalekém křoví, vysokém tak do půl pasu, se něco mihlo.
Okamžitě ovoce pustil a s výkřikem: „Dávejte tu
pozor!“ se vrhl se za pohybem.
Osoba v křoví si ho všimla a dala se na útěk. Xie
Lian by ji snadno dohnal po několika krocích, ale zjistil, o koho se jedná, což
ho přinutilo zpomalit.
„Paní Jian Lan, hodláte odejít bez rozloučení?“
Skutečně to byla ona. Plížila se předtím s Duchem
plodu v náručí, a Xie Lianův útok ji překvapil. „Ty!“ vykřikla.
Blanitý Duch plodu jí v náručí vycenil zuby a
vypadal, že se chystá k útoku, ale Jian Lan ho zadržela.
„Přišel jsi mě uvěznit?“
Xie Lian ji nechtěl příliš znepokojovat. „Neboj se,
jen jsem ti chtěl něco dát.“
Vytáhl jakýsi předmět. „Zášť tvého syna Cuo Cuoa je
silná a je potřeba ji tlumit. I když už prochází očistou, tvá kultivace není
tak vysoká jako jeho, takže by bylo těžké zaručit úspěch. Budeš potřebovat pomoc.“
Byl to ochranný talisman, který Xie Lian sám vyrobil,
a dokonce jí předvedl, jak se používá, aby dokázal, že v tom nejsou žádné
triky. Jian Lan se chvíli dívala a její napětí zvolna opadalo. Koneckonců, ta
věc jí bude užitečná.
„Jsem ti vděčná.“
„To nemusíš,“ odvětil princ. „Pokud při jeho použití
třikrát vykřikneš: ‚Vaše Výsosti, prosím, požehnejte mi‘, bude to stačit. Tím
způsobem to bude zaznamenáno pod jménem mého paláce.“
Jian Lan udělala několik kroků pryč a zaváhala.
Nakonec to nevydržela, otočila k němu hlavu a zeptala se: „Ty mě
nezastavíš? Proč?“
Xie Lian tu otázku očekával, ale místo odpovědi se jí
sám zeptal: „Paní Jian Lan, proč chceš odejít? Feng Xin řekl, že se o vás oba
postará, a své slovo dodrží.“
Jian Lan se zachvěla, ale nakonec si povzdechla. „Já
vím, že to udělá. Ale nech to být, takhle to bude lepší. Já už s ním
nechci být.“
Princ byl trochu zaskočen. „Ty už ho… nemiluješ?“
Jian Lan unaveně dosedla na kraj cesty. „Tohle nemá
s láskou nic společného. Nechci, aby se k nám musel připoutat.“
Xie Lian si sedl vedle ní a chvíli přemýšlel. „Musí tě
opravdu milovat. Tenkrát byl tak vyčerpaný, ale odmítal se tě vzdát.“
Jian Lanina tvář chvíli vypadala, jako by se ponořila
do dávných vzpomínek, a pak se zasmála. „Když jsi to zmínil, vybavuji si to.
Tehdy byl ještě trochu hloupý, trávil dlouhé hodiny vyděláváním peněz, a když
je měl, zaplatil si mne na celou noc. A pak si tam jen přinesl stoličku a
nedělal nic jiného, než že si se mnou povídal. Byl všem pro smích!“
Xie Lian se také usmál. „Vidíš, říkal jsem ti, že tě
opravdu miluje.“
Jian Lanin úsměv pomalu zmizel. „To už je minulost. Co
bylo láskou kdysi, nemusí být láskou dnes. Nemám zájem o to, stát se něčí
charitou a koulí na noze.“
„Proč by měl vás oba považovat za kouli na noze? Copak
nevíš, jaký je Feng Xin člověk?“
„Ty, Jeho Výsost korunní princ, jsi nikdy nežil život
obyčejného člověka, takže si samozřejmě myslíš, že věci jsou tak jednoduché.
Nejsou, ani na pohled, ani uvnitř. A jak čas ubíhá, nemůžeš si být jistý vůbec
ničím. Kdybych ho chtěla vyhledat, udělala bych to už dávno. Chrám Nan Jang
není těžké najít, že? Byly doby, kdy byly všude, ale já jsem stejně nechtěla.
Je bohem, je slavný a působivý, zatímco my jsme se proměnili v duchy. Proč
ho hledat? Nebeský úředník, starající se o dva duchy, copak by to pro něj neznamenalo
jen potíže? Odkopla jsem ho ve chvíli, kdy jsem byla stále krásná a mladá, a
myslím, že to bylo nejlepší pro mou důstojnost a hrdost. Takhle chci, aby si
mne pamatoval, a ne jako nevkusně nalíčenou a s vráskami kolem očí.“
Štípla se do tváří a pokračovala: „Kdyby nás opravdu přijal a každý den se
musel dívat na tuto moji a Cuo Cuovu podobu, táhli bychom ho dolů a on by byl
stále unavenější a otrávenější, až bychom mu jednoho dne skutečně byli na
obtíž. Tak proč to dělat? Nebylo by to ještě tragičtější?“
Zatímco mluvila, Duch plodu jí mokrým, klouzavým
jazykem olizoval obličej a vypadal u
toho tak nevyslovitelně odporně, až byl téměř roztomilý. Většině lidí by to
však připadalo nechutné a nechtěli by s něčím takovým mít cokoliv
společného.
Jian Lan pohladila holou hlavu svého syna. „Mně
každopádně stačí, že mám Cuo Cuoa. Kdo v mládí své lásce nesliboval nebo
nepřísahal při horách a mořích, že ji bude milovat navždy? Ale čím déle se
potloukám po světě, tím víc chápu, že něco jako ‚navždy‘ je jen pouhý sen.
Nikdy to nebude pravda. Je už dost štěstí, když člověk takovou věc zažije
jednou. Nikdo nemůže mít tyhle věci napořád. V to už nevěřím.“
Po chvíli bezradně pokračovala: „Feng Xin je dobrý
člověk, ale… už je to opravdu příliš dlouho. Všechno se změnilo, takže bude
nejlepší nechat to být.“
Xie Lian ji mlčky poslouchal, ale v duchu
s ní nesouhlasil. Hlas v jeho srdci řekl: „To ‚napořád‘ existuje. Je jeden člověk, který to může splnit. Věřím
v něj.“
Jian Lan si vzala Cuo Cuoa a odešla.
Xie Lian se vrátil, vyprovodil Vládce deště, která
dokončila obřad pro Xuan Ji, a zamířili zpět na horu Taicang. Chtěl Feng Xinovi
říct, že Jian Lan odešla, ale nikde ho neviděl. Zrovna když ho hledal
v hučícím davu, někdo náhle vykřikl:
„Skvělé načasování, Tai Hua! Máš teď čas? Pojď mi
s něčím pomoct!“
Nebeští úředníci stále hledali někoho, kdo by jim vedl
účetnictví, a oslovený Lang Qianqiu se zoufale snažil dostat pryč.
Z bezpečné vzdálenosti volal: „Kdepak, stále mám spoustu práce, najděte si
někoho jiného!“
Princ si povzdechl a přemýšlel, zda by se měl zkusit
jít těmi knihami prokousat sám, když za sebou nečekaně uslyšel hlas:
„Mist.. Precep… Vaše Výsosti.“
Ohlédl se a spatřil Lang Qianqiua stát hned za sebou.
„Můžeme si na chvíli promluvit?“
„Samozřejmě,“ kývl Xie Lian.
A tak spolu vyšli před tu smutnou obří chýši,
nahrazující palác. Xie Lian se ho zeptal: „Jak se daří Guzimu? Je
v pořádku?“
Lang Qianqiu se trochu hořce a bezradně zasmál:
„Nevím, zda je v pořádku. To dítě mě každý den žádá o svého otce, je to
dost ubohé, tak jsem mohl jen… no, nasbíral jsem několik částeček duše Zeleného
ducha a uchoval je v lampě. Teď za mnou ten chlapec každý den chodí,
objímá tu lampu a ptá se, kdy se duše v lampě zvětší. Opravdu, nevím, proč
musím….“
Při pohledu na jeho zachmuřenou, sklíčenou tvář, princ
pochopil. Proč musel zrovna on dělat něco takového pro Qi Ronga, který mu
vyvraždil celou rodinu? Xie Lian podvědomě natáhl ruku, aby ho poplácal po
rameni, ale pak si vzpomněl na své vlastní činy v Yong’anu a stáhl se.
Místo toho jemně pronesl: „Pracoval jsi tvrdě. Tak o
čem jsi se mnou chtěl mluvit?“
Po chvíli váhání sáhl Lang Qianqiu do roucha, něco
vytáhl a podal mu to. „Tohle.“
Xie Lian málem přestal dýchat.
Bylo to opulentní, hladká a světélkující drobná
karmínová perla.
„To je…?“ zachvěl se mu hlas.
„Tato korálová perla byla tajným pokladem, který mi
zanechal zakladatel Yong’anu.“
Teprve když to princ uslyšel, došlo mu, že to není ta,
kterou měl Hua Cheng uvázaný na konci copánku, ale druhá, kterou kdysi daroval
Lang Yingovi.
Nebyla Hua Chengova. Cítil zklamání, ale stejně si
perlu vzal.
Vtom Lang Qianqiu pokračoval: „Otec zakladatel jednou
řekl, že mu tuto perlu jednou dal jeho zachránce, někdo, kdo mu pomohl. Velmi
dobrý člověk. Ale i tak prý udělal něco, kvůli čemu ten člověk o vše přišel.
Řekl, že ani tak svých činů nelituje, protože to udělat musel. Ale i když pak o
tom přemýšlel, stále ho trápilo, že tomu člověku ukřivdil.“
„A pak?“ zeptal se princ.
„A pak,“ nadechl se Lang Qianqiu, „toho dne
v Nebeském hlavním městě, jsem si pozorně prohlédl korálek, který měl ve
vlasech Karmínový déšť dotýkající se květu, a čím víc jsem se díval, tím mi
připadal podobnější tomu mému. Později jsem slyšel, jak si generál Xuan Zhen
povídá s ostatními, a dozvěděl jsem se, že ty perly jsou ve skutečnosti
párové a patří k sobě. Tak jsem se přišel zeptat, jestli není tvoje.“
O chvíli později Xie Lian zvolna přikývl. „Je moje. Je
to pár perel, který mi dali otec a matka v době mého mládí.“
Lang Qianqiu se poškrábal ve vlasech. „Pak ti to
vrátím.“
Stále nevěděl, jak má prince oslovovat, a tak poté, co
mu vrátil perlu, tam chvíli nejistě postával, než konečně odešel. Xie Lian stál
stále na místě a v dlani svíral rudou korálovou perlu.
Bylo to víc než osm set let. Po všech zvratech se mu
do rukou dostala druhá z páru korálových náušnic. Jedna patřila jemu a
druhá…
Ty dvě perly by měly být u sebe. Měly by tvořit
dvojici.
V tu chvíli uslyšeli z úpatí hory radostný
Feng Xinův hlas.
Žádné komentáře:
Okomentovat