BOMAV (od Eyrin): (nové) Kapitola 18:Opékání osla

//Varování: v této kapitole se nachází SKUTEČNĚ detailní popis týrání a smrt zvířete.

 

Xiao Chiye měl půl měsíce klidu, než konečně dostal odpověď od Ji Leie, že je věc s vojenským cvičištěm vyřešena. Okamžitě vyrazil z města spolu s Chen Yangem, aby se na místo podíval. Tento nepoužívaný pozemek byl kdysi používán jako masový hrob. Popravčí pódium bylo později přesunuto jinam a místo tak zůstalo ležet ladem.

Chan Yang sesedl z koně a rozhlédl se kolem. „Věděl jsem, že tohle místo je na druhé straně hory Feng, ale netušil jsem, že až tak daleko.“

„Jsou to jenom tři hodiny cesty před svítáním.“ Xiao Chiye ukázal jezdeckým bičem na jeden konec pozemku. „Musíme pozvat ty staré lišky z ministerstva práce na pořádnou hostinu, aby nám poskytli nějaký materiál na zarovnání téhle strany. Trochu to upravíme a bude to. Tohle místo je tak daleko, že ani hlídka Osmi velkých praporů sem nestrčí nos.“

„Dělá se mi zle jen z myšlenky, že za ně budeme muset ještě utrácet peníze,“ řekl Chen Yang.

„Překousni to,“ poznamenal Xiao Chiye, „I kdyby nám měli chcát na hlavu, pořád to tady musíme dát dohromady.“

„Rozumím.“ Chen Yang se neodvážil říct další slovo.

Xiao Chiye zůstal na místě až do večera. Jakmile se vrátil zpět do města, u brány na něj čekal strážce od Li Jianhenga. Xiao Chiye zpomalil koně a zeptal se: „Co se děje?“

Strážce se uklonil. „Jeho Výsost pořádá hostinu v hostinci Huiyiang v ulici Donglong. Čeká na Vaší Excelenci, aby s ním povečeřela.“

Xiao Chiye se na okamžik zamyslel, než pobídl koní směrem k hostinci.

Hlavní ulice Donglong se linula kolem řeky Kailing. Jakmile padla noc, po celé její délce se rozsvítily lampiony. Po obou stranách ulice stály vinárny a nevěstince a na řece kotvily malované lodě.

Xiao Chiye před hostincem Huixiang sesedl z koně a vydal se dovnitř. Hostinský ho osobně zavedl do druhého patra. Teprve když nadzvedl závěs, uvědomil si, že tahle hostina nebude jen tak obyčejná.

Všichni přítomní byli buď známé osobnosti Qudu nebo mladíci z významných rodin, jejichž otcové či bratři zastávali úřední funkce. Vedle prince Chu stál drobný, bledý eunuch s jemnými rysy. Pravděpodobně nový „vnuk“, kterého si Pan Rugui opatřil po smrti Xiaofuziho.

„Ce’ane, přišel jsi!“ zvolal Li Jianheng. „Pojď si sednout, čekáme právě na tebe!“

Xiao Chiye si vybral nejbližší volné místo a posadil se. S úsměvem poznamenal: „To je ale společnost.“

„Dovol mi, aby tě představil. Tohle je vnuk Pan Ruguiho Fengquan, eunuch Feng!“ Li Jianheng se obrátil na Fengquana: „A tohle je můj dobrý přítel, Druhý mladý pán klanu Xiao z Libei a velitel císařské armády Xiao Ce’an.“

Fengquan byl ještě líbivější na pohled než Xiaofuzi. Uctivě se Xiao Chiyeovi uklonil a s lehkostí řekl: „O Jeho Excelenci jsem již mnohé slyšel.“

Napříč za stolem seděl Xi Hongxuan, nohu přes nohu, zabíral dvě místa a neskutečně se potil, až mu kapičky stékaly po tváři. „Nechme formality formalitami. Vaše Výsosti, čekáme ještě na nějakého dalšího hosta? Jestli jsou zde všichni, pojďme začít!“

Li Jianheng se na Xiao Chiyeho dlouze podíval a řekl: „Pozval jsem ještě jednoho váženého hosta, kterého si každý přeje poznat.“

Xiao Chiye se na Li Jianhenga nechápavě podíval, zcela zaskočen. Právě v tu chvíli se nadzvedl závěs a číšník oznámil: „Důstojný host dorazil!“

Místností zavládlo ticho.

Xiao Chiye se otočil právě včas, aby zahlédl, jak do skrz závěsy vstupuje Shen Zechuan oblečený do uniformy císařské armády. Shen Zechuan vypadal překvapeně, když ho zahlédl, ale jeho výraz byl pouhou přehnanou maskou, kterou mu Xiao Chiye ani na chvíli nevěřil.

Všichni věděli, že mezi nimi panuje napětí. Atmosféra zhoustla a ti, kdo se těšili na divadlo, si začali vyměňovat pohledy.

„Tohle je Shen Lanzhou. Každý ví, o koho jde, že? Lanzhou pojď dovnitř a posaď se. Vedoucí, začni servírovat!“

Xiao Chiye si pomyslel, že Li Jianheng musel být snad posedlý, když pozval Shen Zechuana jen kvůli jeho vzhledu a obličeji.

A Shen Zechuan si samozřejmě vybral místo právě vedle něj. Jak usedal, oba si vyměnili pohled.

„Takže tohle je Shen Lanzhou, jehož jméno nedávno rozvířilo vody v Qudu.“

„Slyšel jsem, že Lanzhouova matka byla v Duanzhou kdysi nepřekonatelnou kráskou,“ řekl Li Jianheng. „Shen Wei musel zastavit půlku svého panství, aby ji získal! Není divo, že její syn je takový krasavec!“

Místností se ozval smích. Všichni si Shen Zechuana otevřeně i potají prohlíželi. Dokonce si i Fengquan povzdechl: „Kdyby se narodil jako žena…“

„Tak co by pak zbylo na slečnu z klanu Hua?!“

Skupina rozmazlených mladých pánů se hlasitě rozesmála. Xiao Chiye koutkem oka sledoval Shen Zechuana, který měl sklopenou hlavu. Nedokázal z jeho výrazu nic vyčíst.

Šíje toho muže, zalitá tlumeným světlem nedaleké lampy, vystupovala zpod límce jako bílý nefrit. Působila bezbranně, jako by jen čekala na dotek cizí ruky. Jako by pouhé pohlazení mohlo přivést člověka ke slasti. Linie jeho profilu byly hladké a krásné a hřbet nosu se půvabně svažoval. Nejničivější však byly jeho koutky očí; skrývalo se v nich vše, co by dokázalo rozbušit srdce, a ve špičkách těch zahnutých oblouků jako by odpočíval stín úsměvu. 

Xiao Chiye se na něj znovu podíval. Shen Zechuan se skutečně usmíval.

„Nespletl jste si mě s někým jiným?“ Shen Zechuan se pootočil směrem k Xiao Chiyemu.

„Jen se na tebe dívám v jiném světle,“ Xiao Chiye odvrátil pohled.

Shen Zechuan vzhlédl a podlézavě se usmál na hosty sedící kolem stolu. „Všichni jste příliš laskaví. Vzhled tohoto podřízeného je nanejvýš průměrný.“

Když to ostatní uslyšeli, ti, kdo se dosud drželi společenské zdrženlivosti, polevili a rozhovor začal být čím dál vulgárnější.

„Nebyla na donglongské ulici populární nějaká nová hra? Jmenuje se ‘hra na poháry‘,“ zeptal se Xi Hongxuan. „Naplníš číši dobrým vínem, vložíš ji do střevíčku krásky a pak ji posíláš dokola. Vaše Výsosti, už jste to někdy hrál?“

Li Jianheng se zasmál. „Víno mám, ale krásku postrádám.“

„Copak jedna nesedí přímo tady?“ Xi Hongxuan mávl rukou.

Shen Zechuan se tvářil jako by byli cizí lidí, a na tváři se mu objevil vynucený zdvořilý úsměv. „Nejsem hoden takového označení. Pokud si opravdu chcete hrát s kráskami, pozvu vás dnes večer do nevěstince a můžete se bavit podle libosti.“

Ačkoli byl Shen Zechuan pohledný, stále za ním stál klan Hua. Ostatní si netroufali zajít příliš daleko. Jen Xi Hongxuan, jako byl odhodlaný Shen Zechuana urážet, ho dál provokoval a shazoval. Říkalo se, že Xi Gu’an upadl v nemilost císařovny vdovy. Hosté si proto mysleli, že Xi Hongxuan si na Shen Zechuanovi vybíjel zlost jménem svého staršího bratra.

Shen Zechuan se už chystal odseknout, když se vedle něj ozval Xiao Chiye. „Jak můžete Jeho Výsost prince Chu nutit hrát tak otřepanou starou hru? Hraní s poháry je společenská zábava stará staletí. Ani prostitutky na jihu už ji nepovažují za zajímavou. Co kdybychom to vzali z jiného úhlu? Sundejte si boty, Druhý mladý pane Xi, a použijeme je jako loďky.“

Všichni propukli v hlasitý smích; Xi Hongxuan měl skutečně mnohem větší chodidla než většina mužů. Normálně by si to nikdo netroufl říct nahlas, natož si z něj kvůli tomu dělat legraci.

„To jde taky.“ Xi Hongxuan sportovně zvedl nohu. „Muži! Sundejte mi boty!“

Li Jianheng se tomu zasmál a vesele na něj zařval.

Shen Zechuan nečekal, že se ho Xiao Chiye zastane; on a Xi Hongxuan přece jen hráli své role. Teď se znovu podíval na Xiao Chiyeho. Xiao Chiye ho ignoroval. Pozvedl hůlky a soustředil se na jídlo.

Po chvíli, když Fengquan viděl, že většina pokrmů už byla naservírována, řekl: „Když už jste se, pánové, přišli pobavit, dovolte mi dnes večer přidat na stůl ještě jeden chod.“ Tleskl rukama a na jeho zavolání se dovnitř nahrnuli sloužící čekající dole.

Zmíněným pokrmem se ukázalo být živé oslí mládě.

„Ze všech delikates na tomto světě je oslí maso tou nejvybranější,“ prohlásil Fengquan. „Pánové, ochutnali jste už někdy ‚oslí pečeni‘?“

Hluk v místnosti utichl. Všichni pohlédli na osla uprostřed.

„Co je to oslí pečeně?“ zeptal se Li Jianhenng.

Sluhové vysypali na podlahu trochu hlíny a obratně ji navršili do úhledné hromady. Vyvedli na ni osla tak, aby měl kopyta zabořená a břichem se dotýkal povrchu země. Poté zvíře přikryli tlustou prošívanou přikrývkou.

„A teď, pánové,“ řekl Fengquan zdvořile, „se dobře dívejte.“

Jeden ze sluhů se přikrčil, naběračkou nabral vařící polévku přímo z hrnce a polil jí osla. Jeho pomocníci drželi přikrývku přes hlavu hýkajícího zvířete. Srst se mu začala loupat. Tím však ještě neskončili: sluha, který osla polil vařící polévkou, odložil naběračku a začal odřezávat maso ze sežehnuté tkáně stále ještě živého zvířete. Maso pokládali na podnos sluhy, který čekal u kamen. Na místě ho opekli a talíře posílali dál.

Křik osla byl každým okamžikem zoufalejší; rozrušil dokonce i hosty v přízemí. Li Jianheng při pohledu na maso zbledl. Jednou rukou si zakryl nos a ústa. „Eunuchu Feng, není tento pokrm až trochu příliš...“

„Proč ho neokusíte jako první, Vaše Výsosti? Toto oslí maso je nejlahodnější, když se odřízne hned poté, co se polije polévkou. Jídlo se musí jíst čerstvé,“ řekl Fengquan. „Za touto oslí pečení se skrývá hlubší význam. Pokud člověk padne do rukou někoho jiného, je vydán na jeho milost a nemilost: když mu pán přikáže kleknout, musí kleknout; když jeho pán chce, aby plakal, musí plakat; a pokud jeho pán zatouží po jeho mase, musí se nechat rozřezat.“

Shen Zechuan věděl, že právě on byl tímto oslem. Jak sledoval krev téct zpod přikrývky a vsakovat do hlíny, dokud zápach nenaplnil vzduch, bylo to, jako by se díval na Ji Mua před pěti lety, nebo na své mladší já.

Xi Hongxuan okusil několik plátků a jako by nedokázal pochopit význam celé situace, zahekal: „Vynikající!“, zatímco Xiao Chiyeho hůlky se nikdy masa nedotkly.

Eunuchův krátký proslov Li Jianhenga rozrušil. „Tohle je opravdu příliš zvrácené. Odneste to pryč!“ rozkázal nervózně.

„Chvilku strpení.“ Fnegquan konečně pohlédl na Shen Zechuana. „Můj kmotr mě výslovně požádal, abych tento pokrm naservíroval, bratře Shene. Proč jsi ho ještě neochutnal?“

Pokud byl Pan Rugui jeho pra-kmotrem, pak oním kmotrem, o kterém mluvil, musel být Ji Lei. Bylo to rozhodně zvláštní. Jaké kontakty musel mít tento muž, že si tak rychle dokázal získat Pan Ruguiho přízeň a důvěru? Nejenže převzal Xiaofuziho povinnosti, ale už si také získal Ji Leiovu přízeň.

Ji Lei promarnil příležitost zabít Shen Zechuana a teď, když byl Shen Zechuan pod jeho velením, nemohl na něj sáhnout. Vymyšlení takového odporné potupy vyslalo jasný vzkaz: jejich nenávist zdaleka neskončila.

Shen Zechuan pozvedl hůlky. „Já…“

Než stačil domluvit, židle vedle něj zaskřípala o podlahu, jak se Xiao Chiye postavil. Popadl tác s oslím masem a mrštil jím Fengquanovým směrem, kde se s třeskotem roztříštil o zem.

Li Jianheng vyskočil na nohy. „C-Ce’ane…“

Xiao Chiye se upřeně díval na Fengquana. Celá věc o tom, koho chce Fengquan ponížit ve jménu Ji Leie šla mimo něj, ale v tuto chvíli byl i on sám chycenou bestií v Qudu, nijak nelišící se od toho osla. Tohle byla facka i do jeho vlastní tváře. A nepříjemně pálila.

Fengquan se na něj zmateně zadíval. „Tento pokrm není vrchnímu veliteli po chuti?“

Xiao Chiye uchopil rukojeť Vlčího tesáku, který mu visel u pasu. Jak vytasil čepel, ozvaly se překvapené výkřiky. Jeho ruka se zvedla a zase klesla a oslí hlava se skutálela. Žalostné zvířecí kvílení utichlo, zatímco krev stékala z půdy na podlahu a barvila prkna do krvavě červené barvy.

Všichni přítomní zadrželi dech a čekali, co Xiao Chiye udělá dál.

V tlumené světle se rýsovala Xiao Chiyeho silueta, který si otřel ostří meče o ubrus. Teprve pak se nenuceně otočil směrem k Li Jianhengovým hostům a usmál se. „Pánové, prosím, pokračujte.“

Li Jianheng hleděl na čepel. „Ce’ane, Ce’ane,“ jeho hlas se třásl, „můžeš to d-dát pryč?“

Xiao Chiye zasunul Vlčí tesák zpět do pochvy a upřeně se zadíval na Fnegquana. Nohou si přitáhl židli a bez ostychu se posadil doprostřed místnosti. „Klidně to celé upeč. Po zbytek večera budu sedět tady a sledovat, jak eunuch Feng jí.“

Zanedlouho poté si Fengquan zavolal nosítka a ve spěchu odjel. Li Jianheng, který už měl v sobě ořádnou dávku vína, se obrátil k Xiao Chiyemu, obličej pokrytý slzami a soplem. „Vážně jsem neměl tušení, že se tohle stane Ce’ane. Kdo by si pomyslel, že ten vykastrovaný parchant je tak zvrácený? Jsme přátelé. Nesmíš dovolit, aby se tohle postavilo mezi nás!“

Xiao Chiye se ušklíbl. „Je rozdíl mezi známými a přáteli. Chápu to. Už jdi.“

Li Jianheng ho zatahal za rukáv, jako by chtěl ještě něco říct, ale Xiao Chiye pokynul Chen Yngovi, aby Li Jianhenga posadil do nosítek.

„Postarej se, ať se princ Chu vrátí v pořádku,“ řekl Xiao Chiye. „Já půjdu pěšky.“

Chen Yang si všiml Xiao Chiyeho rozbouřené nálady a nechtěl se hádat. Nasedl na koně a odjel spolu s nosítky prince Chu.

Xiao Chiye stál osamoceně pod lucernou. Po chvíli kopl do nedalekého květináče. Bezbranná rostlina, která měla značnou hodnotu, se převrhla a skutálela se ze schodů.

Bledá ruka ji znovu postavila.

Shen Zechuan, stojící na schodech, řekl vyrovnaným hlasem: „Máš peníze? Víš, že za tohle budeš muset zaplatit.“

„Mám hromadu peněz,“ odsekl Xiao Chiye chladným hlasem. Prohrabal kapsy u opasku, ale nic nenašel.

Shen Zechuan chvíli čekal, než se obrátil k hostinskému.

„Připište to na účet toho pána. Má hromadu peněz.“

--Předchozí--    -Kapitoly-    - Další -