Xie Lian schoval perlu a podíval za Feng Xinem. Z obří chýše nahrazující palác už také vyšlo několik nebeských úředníků a vyptávali se: „Co se děje s generálem Nan Fengem?“
Pak ale uslyšeli jeho další pokřikování: „Pojďte se
podívat, koho jsem chytil!“
Běžel z lesa za nimi nahoru a za ruku přitom táhl
černě oděnou osobu. Nebeští úředníci šokovaně ztuhli.
„Ling Wen!“
Skutečně to byla ona. Feng Xin se otočil na Xie Liana:
„Přesně jak jsi předpokládal, opravdu se pokusila ukrást Brokátového
nesmrtelného!“
Po odstranění prokletých okovů se princovy duchovní
síly natolik zvýšily, že se prakticky vyrovnal Jun Wuovi, a Brokátový
nesmrtelný mu pochopitelně nemohl být soupeřem.
Ling Wen byla dříve proměněna Hua Chengem
v panenku darumu, která jim během bitvy kamsi zmizela. Po uplynutí nějaké
doby se kouzlo na její osobě samo od sebe rozptýlilo a ani potom pochopitelně
nebyla k nalezení.
Xie Lian usoudil, že se nejspíš pokusí znovu ukrást
Brokátového nesmrtelného, a tak nechal pomocí Města duchů rozšířit, kde se nachází,
a Ling Wen se chytila návnady.
I když byla zatčena a odvedena do provizorního
jednacího sálu jako uprchlík, nevypadala nijak vystrašeně. Jakmile vešel Pei
Ming, pevně jí sevřel ramena a pak ji zatlačil do židle před stolem.
Zachmuřeně pronesl: „Konečně jsme tě našli, Ling Wen.
Teď zaplatíš za své hříchy!“
Shlukly se kolem ní desítky nebeských úředníků, každý
z nich měl v očích nesmiřitelný pohled a výraz lidí žíznících po
krvi. Teprve teď se Ling Wen začala trochu bát.
„Co chcete všichni dělat?“
Prásk!
S duněním před ní přistála hromada svitků a zpráv, vyšší než sedící
člověk, a tak těžká, že se stůl pod tím náporem otřásl.
Pei Ming plácl na svitky rukou: „Tohle. Postaráš se o
to!“
Ling Wen vypadala, že se jí trochu ulevilo, a stále
byla poněkud zmatená. Jenže než si mohla úplně oddechnout, ozvalo se další Prásk, prásk, prásk, prásk, prásk!
O několik desítek dalších prásknutí se na ni sesypaly
desítky stohů s dokumenty a zprávami sahajícími až k nebi a celou ji
zavalily. Okolostojící nebeští úředníci na ni dotírali škvírami mezi papíry: „Čekáme
na tebe už několik dní! Pospěš si a pomoz nám to vyřešit!“
„Postarej se i o tohle!“
„Nezapomeň doplnit chybějící části!“
„Tohle je potřeba udělat do hodiny!“
Ling Wen zůstala beze slov.
…
Po dni a noci tvrdého boje byla Ling Wen konečně
propuštěna z dočasného vězení. O nepořádek ve svitcích a zprávách bylo
postaráno, vše bylo roztříděno a úhledně uspořádáno. Nebeští úředníci zajásali,
protože každý z nich obdržel účty svého paláce, a rychle je šli
překontrolovat.
Oproti tomu Ling Wenina tvář měla bledou barvu a
vrátily se jí obvyklé tmavé kruhy pod očima, které po jejím útěku na chvíli
zmizely.
Všichni ostatní se radovali, hlavně když si ověřili,
že je vše v pořádku.
Pei Ming ji chválil: „Není nikdo schopnější než
vznešená Jie! Teď je konečně všechno uspořádáno!“
„Je hotovo! Moc děkuji paní Ling Wen!“
Jako zločinec se Ling Wen mohla před vší tou chválou
dopadající na ni ze všech stran jen zdvořile ušklíbnout. „To nic nebylo, nic to
nebylo.“
Nebeští úředníci, kteří měli ještě nějaké věci
v nepořádku, kolem ní začali mlsně kroužit:
„Hm, má paní, vlastně mám další knihy, které jsem ti zapomněl
předložit, tak si říkám, jestli by ses na ně také mohla podívat?“
Ling Wen zbledla ještě o něco víc.
Xie Lian sledoval celé divadlo od stolu, zatímco
žvýkal napařovaný bochánek, a teprve když dojedl, rozhodl se Ling Wen
zachránit.
„Tyhle věci vyřešíme později, nejdřív nechte Ling Wen,
ať si trochu odpočine…“
Než to zmínil, nikoho ani nenapadlo nad tím přemýšlet,
ale teď už několik lidí přikyvovalo: „Vaše Výsost má pravdu,“ mumlali a
neodvažovali se dál cokoliv požadovat.
Ling Wen seděla na židli s čelem složeným do
dlaní a jen se zavřenýma očima čekala, než ostatní nebeští úředníci odejdou.
Teprve, když se sál vylidnil, obrátila se na Xie Liana.
„Gratuluji, Vaše Výsosti, tvé duchovní síly jsou zpět.
Musím obdivovat tvou strategii, teď máš své věřící dokonce i mezi duchy.
Všichni poslouchají tvé rozkazy, to je něco naprosto nepředstavitelného.“
„Nejsou to moji věřící,“ opáčil Xie Lian. „Jsou to jen
přátelé z Města duchů. Prostě jsem je poprosil o pomoc.“
Ling Wen chápavě přikývla.
Po chvíli se princ ozval: „Ling Wen, chtěl jsem se tě
na něco zeptat.“
„Prosím.“
„San Lang… chci říct, pán města Hua,“ začal princ,
„nosil tvého Brokátového nesmrtelného, ale ten na něj nepůsobil. Víš, proč tomu
tak bylo?“
„Takže tohle tě zajímá,“ kývla Ling Wen. „Myslela
jsem, že už to Vaše Výsost ví.“
Xie Lian zamrkal: „Řekneš mi ten důvod?“
Ling Wen si urovnala rukávy a uvolněně se posadila.
„Vaše Výsosti, slyšel jsi legendu o Brokátovém nesmrtelném, že?“
„Slyšel. Sama jsi ho vyrobila.“
„Tak se to také dá říct, i když jsem si nikdy
nemyslela, že by se z toho roucha mohla stát taková nestvůra. Nicméně
výměna Bai Jingovy smrti za urychlení zániku království Xuli, to nebyl špatný
obchod.“
Xie Lian pozorně poslouchal a Ling Wen pokračovala:
„Toto roucho obletělo říši smrtelníků a prošlo bezpočtem rukou. Každý, komu se
dostalo do rukou, ho použil k vraždě, ublížení, ke klamu. Jenže Bai Jing
takový nebyl. Nelíbilo se mu, že ho lidé využívají, a nenáviděl je. Proto kdykoli
se setkal s nositelem, který mu byl podobný, a ten dal roucho příjemci
stejně dobré povahy, místo nenávisti se radoval.“
„A nositel a příjemce by měli být jací?“
Ling Wen odpověděla: „Nasadil jsi Brokátového
nesmrtelného Karmínovému dešti dotýkajícímu se květu, ale ve tvém srdci nebyla
ani stopa po zlém úmyslu nebo touze mu ublížit. Důvěřoval jsi mu celou svou
duší, a on byl stejný. Byli jste tak propojeni, že nezáleželo na tom, zda na
sobě má Brokátového nesmrtelného, protože by i bez něj udělal vše, o co bys
požádal. Včetně vlastní smrti. Proto mi tehdy došlo, že ten chlapec vedle tebe
je Karmínový déšť dotýkající se květu. I když toho o záležitostech mezi vámi
moc nevím, došlo mi, že takový člověk může být jenom jeden.“
„Proč?“ nechápal Xie Lian.
Ling Wen se zvedla a ukázala: „Vaše Výsosti, co to máš
pověšené na krku?“
Princ si podvědomě sáhl na místo, kde mu pod rouchem
visel ukrytý hladký prsten
Ling Wen se pousmála. „Už jsem se s takovými
věcmi setkala u velmi výjimečných duchů, kteří svým milencům darují svůj
popel.“
Palácem Ling Wen prošlo nespočet svitků a zpráv, takže
nebylo divu, že na takové věci narazila už dříve. Xie Lian sám sice podstatu
prstenu uhodl, ale když to slyšel vyslovené nahlas, podvědomě křišťálově čistý kroužek
sevřel.
„Jsou to vzácné předměty,“ pokračovala Ling Wen. „Ale
protože jsou až příliš krásné, často vše končí tragicky, a o to je můj dojem
z toho všeho silnější.“
„Jak to myslíš, že to často končí tragicky?“ nechápal
princ.
„Nechat si rozum zaslepit láskou a dát předmět spojený
s tvým životem někomu jinému, to nabízí velké množství tragických a
děsivých následků,“ vysvětlila Ling Wen. „Srdce je svým způsobem stvořeno
k tomu, aby bylo někým pošlapáno. Všechny věci z popela duchů…
některé byly ukradeny, některé rozbili sami jejich majitelé, v podstatě
ani jednou to nedopadlo dobře. Vaše Výsost je výjimkou. Schoval jsi ho dobře, skoro
dokonale.“
Po dlouhém mlčení Xie Lian řekl: „Použila jsi slova
‚kdo je podobný jako on‘. Byl generál Bai Jing také takový?“
Ling Wen se lehce usmála. „Jak by se jinak mohl nechat
tak snadno oklamat?“
„Ale nemohl být tak docela podveden, že ne? Nebylo možné,
aby sis neuvědomovala, že zvěsti o něm šířím záměrně, ale stejně sis pro něj
přišla.“
„Je to velmi dobré duchovní zařízení,“ konstatovala
Ling Wen.
„Kdyby šlo jen o kvalitu jako takovou, rozhodně bys
nepodstoupila podobné riziko, jen abys ho ukradla. A tenkrát, když jsi
s ním přišla na horu Tong’lu…“
Ling Wen apaticky oponovala: „Co jiného jsem mohla
dělat, než ho vzít na horu Tong’lu? Už vše prasklo. Byl jsi to ostatně ty, kdo
mě přistihl při činu.“
„Stejně si myslím, že kdybys chtěla, pořád jsi mohla
vše urovnat,“ nedal se Xie Lian. „S trochou podplácení by ti ani degradování, ani
odečtení zásluh nepřineslo status uprchlíka. Spíš si myslím… myslím si, že jsi
prostě chtěla pomoci generálu Bai Jingovi, aby se stal nejvyšším a získal zpět
své tělo.“
Ling Wen se trochu zasmála. „Vaše Výsosti, takhle to
zní, jako bych pro něj byla ochotna udělat cokoliv. Jsem známá svou ledovou
povahou a tím, že mi nikdo nebyl blízký, tak proč bych dělala takovou věc?“
„Je to opravdu tak?“
„Prostě to nech být, ano?“
…
Xie Lian se vydal ke Královskému svatému pavilonu a
uklidil jeho okolí od trosek skal a útesů. Pak si tam postavil jednoduchý
domek, který se stal jeho dočasným sídlem, vzdáleným od všech ostatních. Když
bylo potřeba, chodil pomáhat do provizorního jednacího sálu nebeských úředníků,
a když nebylo, zůstával sám doma.
Po několika dnech konečně Mu Qing opravil Ruoye a
princi ho doručil. Jakmile Xie Lian otevřel dveře, vrhlo se na něj cosi bílého.
Podvědomě si dal ruku před oči, aby si je ochránil, a pak tu věc odtrhl. Ruoye
se v jeho sevření kroutil a otáčel, jako by mu chtěl předvést krásu svého
znovuzrozeného těla.
„Nenakrucuj se tak,“ napomenul ho princ, „jsi čerstvě
opravený, tak si dej pozor, ať se znovu neroztrhneš!“
Mu Qing sebevědomě potřásl hlavou. „Jak by se to mohlo
stát? Které tvé roucho se roztrhlo poté, co jsem ho sám zašil?“
„To je pravda,“ přisvědčil princ.
Chytil Ruoye, zkrouceného jako chaluha, a pečlivě si
ho prohlédl. Oprava byla skutečně mimořádně dobrá práce, tak dobrá, že bylo
skoro nemožné najít poškozené místo. Xie Lian se pochvalně usmál: „Jsi pořád
tak zručný řemeslník!“
„Takovým komplimentem mě nepotěšíš,“ ušklíbl se Mu
Qing. „Udělal jsem to jednou a žádné další příště už nebude. Už nikdy.“
Princ však poznal, že je na svou práci zjevně pyšný.
Mu Qing si na odchodu neodpustil rýpnutí: „No, své
jsem udělal, tak jdu pryč. Musím se postarat o nějaké věci v novém paláci
Xuan Zhen, o sloužících ani nemluvě.“
„Ty jdeš taky zpět na Nebesa? Dobře, později ti přijdu
pomoci. Nezapomeň mi dát vědět, než opustíš horu, vyprovodím tě.“
Po zajetí Ling Wen mohli nebeští úředníci doplnit
všechny chybějící údaje a postarat se o hromadu zpackaných účtů, takže se
konečně rozhodli obnovit Nebeské hlavní město. To mimo jiné znamenalo, že
opustili dočasný jednací sál na hoře Taicang.
Mu Qing na princova slova mávl rukou, ani odmítavě,
ani souhlasně, a popošel několik kroků, než se zastavil a ohlédl přes rameno.
„Ty… chceš tady na hoře ještě zůstat?“
„Hm,“ kývl princ.
Po chvíli váhání Mu Qing pokračoval: „Tak proč nejdeš
s námi?“
Xie Lian se usmál. „Ne, na někoho tu čekám.“
„Můžeš čekat i na Vyšším dvoře nového Nebeského
města,“ navrhl Mu Qing.
Xie Lian zavrtěl hlavou. „Myslím, že až se vrátí,
přijde nejdřív sem, takže se s ním budu moci okamžitě setkat. Pokud ne
sem, pak nejspíš do Chrámu tisíce světel ve Městě duchů, a to je odsud kousek.
Město duchů je navíc mnohem pohodlnější než nové hlavní město na Nebesích.“
Mu Qing dlouho mlčel, než se s neurčitým výrazem
zeptal: „Opravdu věříš, že se vrátí?“
Xie Lian odpověděl, jako by to byla ta
nejsamozřejmější věc na světě: „Věřím.“
…
Lidé přicházejí jako příliv a odcházejí jako odliv, a
hora Taicang znovu získala svou tichou samotu.
Na jejím vrcholu dřív býval obrovský háj rudých
javorů, ale všechny shořely při mohutném požáru před osmi sty lety a postupně
se znovuzrodily. Už to nebyly ty samé, na které kdysi Xie Lian skákal při
trénování, ale krajina vypadala stejně.
Princ se tím lesem často osamoceně procházel. Hora,
porostlá karmínovou záplavou stromů rozprostírajících se do dálky jako živoucí
oheň, v něm vyvolávala pocit, že je ve velké a hřejivé náruči.
Strávil víc než osm set let života na vlastní pěst,
byl na samotu zvyklý. Když bylo potřeba něco udělat, sešel dolů z hory,
aby odpověděl na pár modliteb a posbíral nějaké harampádí, a když potřeba
nebylo, zasadil zeleninu nebo si uvařil jídlo.
Zvláštní však bylo, že zatímco dřív pro něj byly
osamocené dny jako tento naprosto běžné, teď se mu vlekly. Trvalo mu velmi
dlouho, než si znovu zvykl.
Možná, že když člověk jí jen hořké pokrmy, zvykne si
na tu chuť a nepřijde mu zvláštní. Pokud mu však někdo dá ochutnat sladkosti,
pak s hořkou stravou už nikdy nebude úplně spokojený.
V minulosti princ ve své samotě a tichu často
tajně doufal, že ho někdo přijde navštívit. Vyhledá ho, aby si s ním
popovídal, nebo ho třeba poprosí o pomoc… prostě toužil po čemkoliv živém. Ale teď
už z návštěv takovou radost neměl.
S každým zaklepáním se mu srdce rozbušilo štěstím
a naplnila ho naděje, ale když pak se vrhl ke dveřím, ten, kdo stál před nimi,
nebyl tím, na koho čekal.
Někdy tam postával Feng Xin, někdy Mu Qing, jindy
přišel Shi Qingxuan či skupina z Města duchů, která přišla „vzdát úctu
svému staršímu“.
Ze všech měl radost, ale nikdo z nich nebyl ten
pravý.
První měsíc přinesl Xie Lian několik kvetoucích
stromů, které zasadil u vchodu, aby zkrášlil okolí a zakryl hrubost zchátralé
chalupy. Hřála ho myšlenka, že až se Hua Cheng vrátí, možná už budou kvést.
Druhý měsíc celou chalupu strhl a znovu postavil, a
také vytrhal veškerý plevel na hoře. Pokud by totiž Hua Cheng ten nepořádek
viděl, určitě by sem chtěl poslat své podřízené, aby mu pomohli s úklidem.
Třetí měsíc stromy vykvetly. Záplava růžových
třešňových květů zaplnila větve, a princ pod nimi jen stál a se vztyčenou
hlavou se jimi kochal. Přemýšlel nad tím, že když jsou květiny v plném
květu, měl by on brzy přijít.
Čtvrtý měsíc opravil všechny horské stezky, aby mohl
Hua Cheng po svém návratu rychleji projít za ním.
Pátý měsíc ho opět přišli navštívit Feng Xin s Mu
Qingem. Zeptali se ho, jestli by s nimi nechtěl na chvíli odejít a projít
se venkovním světem. Xie Lian je pohostil jídlem a poslal je pryč samotné.
Šestý měsíc skončilo období květu.
Čekal, čekal a čekal. Nebyl nervózní, nehroutil se ani
neplakal bolestí, místo toho cítil stále větší trpělivý klid.
Když o tom tak přemýšlel, kdo nezažil na vlastní kůži
plynutí dlouhých věků?
Hua Cheng na něj čekal víc než osm set let, tak co
záleželo na tom, jestli na něj dalších osm set let počká on?
Mohlo by to být tisíc let, klidně deset tisíc, a on tu
stále bude dál a dál čekat.
Nevadí, že on odešel teprve před rokem.
…
Toho dne Xie Lian jako obvykle nasbíral pod horou
velkou hromadu šrotu, naložil ji na vůz tažený voly, na které si nedávno
našetřil, a vyjel s nimi na horu.
Když byl v půlce horské stezky javorovým lesem,
bezděčně se ohlédl. Na noční obloze spatřil mihotavou záři.
Po chvíli pozorování pochopil, že jsou to lampiony
požehnání. Pak mu to došlo a pro sebe si zamumlal: „Takže dnes je Svátek středu
podzimu.“
V tuto chvíli pravděpodobně všichni nebeští
úředníci Vyššího dvora opět bojovali svoji lampionovou bitvu. Sám sobě navzdory
přitáhl otěže a omámeně se zastavil, aby si mohl ten pohled vychutnat.
Najednou si vzpomněl, že se s Hua Chengem poprvé
setkali právě během festivalu Středu podzimu. Toho roku se houstnoucím davem
protáhlo malé dítě s obličejem pokrytým špínou a šrámy, a pohlédlo dolů
z městských hradeb. V tu chvíli vzhlédl i sedmnáctiletý Xie Lian,
spatřil siluetu padajícího člověka a bez přemýšlení vyskočil.
Příznivý Svátek středu podzimu na Hlavní ulici
bojových bohů. Úžasný první dojem, vedoucí ke staletím potupy a staletím
setkávání.
Na Xie Lianově tváři se objevil úsměv při myšlence, že
Hua Cheng tehdy nebyl jediný, kdo „padl“.
S tím se otočil, sklonil hlavu a pokračovat
horskou cestou. Vůz se skřípáním stoupal vzhůru, když se mu náhle zdálo, že
vidí další světlo, tentokrát na cestě před ním.
Znovu vzhlédl a oči se mu rozšířily.
To světlo vydávaly další lampióny.
Jako miliony ryb plující horskými soutěskami do moře
se z vrcholku hory pomalu zvedaly nesčetné lampiony požehnání. Zářily, třpytily
se a osvětlovaly černou noc, takže mu rozjasnily cestu jako ten nejkrásnější a
nejnádhernější sen.
Xie Lian byl už jednou svědkem takového pohledu, a teď
se mu zastavilo srdce i dech zadrhl v plicích. Kola vozu se rozrachotila vpřed
a za zatáčkou horské cesty spatřil princ svou malou zchátralou chalupu.
Někdo tam byl!
Na dvoře stál rudě oděný muž, štíhlý a vysoký, se stříbrnou
šavlí zavěšenou u pasu. Byl otočený zády a zrovna zvedl vzhůru poslední lampion
požehnání, aby ho nechal vzlétnout k nebi.
Princ znovu ztuhl na místě a přemýšlel, jestli se mu
to zdá, jestli prostě jen nemá halucinace. Kola vozu se však otáčela dál a dál
a on byl k tomu muži blíž a blíž.
Vtom se ocitl a Xie Lian ho mohl vidět zřetelněji.
Ve světle tří tisíc plujících lampionů požehnání na
něj hleděla tvář s pletí bílou jako sníh a inkoustově černým obočím, tak
pohledná, až z toho bolelo u srdce. Z jeho postavy v rouchu
rudějším než javory na hoře Taicang vyzařovala stále stejná divokost a hrdost.
Přestože měl přes jedno oko černou pásku, to druhé
bylo jasnější než hvězdy a bez mrknutí hledělo princovým směrem.
Xie Lian seskočil z vozu. Nebylo třeba slov, oba
se vydali současně směrem k sobě.
Krok, další, pak jeden ještě rychlejší a pak už se
konečně rozběhli.
Princ klopýtal vpřed, zatímco mu z očí prýštily
slzy a zůstávaly za jeho běžící postavou.
V duchu si řekl: „Věřil jsem.“
Věřil, že pro něj ten muž znovu a znovu zemřel, a že
se pro něj znovu a znovu narodí. I kdyby se propadl do hlubin pekla, jeho
odhodlaní a víra ho dostane ven.
Naposledy si po osmi stech letech běželi naproti.
Žádné komentáře:
Okomentovat