Festival luceren, nádherná noc po západu slunce.
Ačkoli se toto období považovalo za začátek jara, zima
ještě úplně neodešla a vítr byl chladný a svěží. Xie Lian pomalu kráčel po
kraji cesty a ztěžka vlekl obrovský pytel. Vítr mu zbarvil tváře slabým
ruměncem.
Pytel obsahoval změť právě nasbíraného odpadu.
Nevěděl, jestli to k něčemu bude, ale bez ohledu na to tohle mělo být odteď
jeho jediné živobytí.
Netrvalo dlouho a u kraje ulice narazil na stánek.
Jmenoval se Harmonické občerstvení a prodával svačinky a drobné pochutiny. U
malého stolku směrem k uličce seděla tříčlenná rodina majitele a mezi
řadami stolů se proplétala štíhlá a docela hezká dívka. Nedbala majitele
stánku, který na ni volal, aby přestala pobíhat a posadila se k nim, místo
toho řekla jen „Hned jsem tam!“ a její hlas zněl jako volání žluvy. Zákazníci u
ostatních stolů seděli po dvou nebo po třech, ale zdálo se, že do jednoho
čekají na procházející mladé dámy, které si k nim sedaly a nenuceně si
povídaly, než se zase po chvíli vydaly domů. Koneckonců, dnes byl Festival
lampionů.
Před stánkem stál malý hrnec a bílé, třpytivé kouličky
plovoucí v horké vodě donutily prince zastavit. Typické rýžové knedlíčky
se sladkou náplní patřily neodmyslitelně právě k Festivalu lampionů. Když
byl malý, každý rok s ním v tuto dobu sedával král a královna u misky
takových knedlíčků.
Xie Lian byl ohromně vybíravý jedlík a nikdy mu
nechutnaly. Nevyhledával sladkou chuť a měl po nich divný pocit na zubech,
takže dokonce i když je podávali slavní kuchaři ve zlatých a nefritových
mísách, snědl nanejvýš pár soust, a byl hotový.
Poté, co trochu povyrostl a utekl kultivovat na horu
Taicang, chodil domů jen na Festival lampionů, ale i tehdy se tomu jídlu spíš
vyhýbal. Když tak o tom teď přemýšlel, zjistil, že si ani nepamatuje, jak přesně
knedlíčky chutnají.
Princ se rozhlédl, opatrně shodil z ramene velký
hrubý pytel a nakonec pomalu vykročil ke stánku.
Sundal si svůj bambusový klobouk, přidržel si ho na
hrudi a řekl: „Pane, mohl bych dostat misku těch knedlíčků?“
Postarší majitel pohlédl na Xie Liana, ale než mu mohl
odpovědět, štíhlá mladá dívka mezi stolky s úsměvem odpověděla: „Ano, posaďte
se prosím!“ a spěchala mu připravit misku.
Xie Lianovi ale neuniklo, jak majitel zavrtěl hlavou.
Připadalo mu to zvláštní a napadlo ho, jestli opravdu vypadá tak zanedbaně, až
to ostatní odporuje. Nenápadně sklopil zrak a svůj oděv si prohlédl. Nebyl
nijak špinavý, takže se s mírnou úlevou zeptal majitele „Děje se něco?“
Pokud se majiteli nelíbí, že sem přinesl tak velký
náklad, prostě pytel postaví dál. Ale prodavač se na něj znovu podíval, zavrtěl
hlavou a zamumlal si: „Takový chudák.“
Xie Lian na něj pohlédl. „Hm? Co jsi říkal?“
„Osamocený člověk na Festivalu lampionů, sedící u
venkovního stolku v takovém chladu a pojídající rýžové knedlíčky…“
„Nebuďte takový, pane majiteli, takhle obchod
neuděláte…“
Majitel stánku s ním dál nemluvil, místo toho
začal sbírat misky. Xie Lian po chvíli vycítil, že si ho lidé kolem prohlížejí
– respektive prohlíželi si ten mimořádně velký a nacpaný pytel, ležící vedle
něj.
Dcera majitele stánku k pytli nenápadně
přistoupila, dřepla si a šťouchla do něj, jako by ji zajímalo, co jsou ty velké
věci v něm. Vrátila se až poté, co na ni matka několikrát zavolala.
Princ v té době ještě neměl vypěstovanou tak
tlustou hroší kůži, jakou bude mít v budoucnu, takže si nemohl pomoci a
kopl do pytle nohou v naději, že ho nacpe pod stůl nebo prostě někam, kde
nebude tak na očích. Bohužel, stánek byl malý a stoly a lavice ještě menší,
takže to bylo jednoduše nemožné. Neměl jinou možnost, než si odkašlat a ze
všech sil ignorovat pohledy lidí okolo.
Zvykne si. Nebude to tak těžké.
Najednou mu něco došlo a on spěšně sáhl do svého
roucha a prohmatal místo, kam obvykle ukládal váček na peníze. Jeho výraz
ztuhl, když mu došlo, že je ještě větší chudák, než si majitel myslel. Nejenže
tu seděl v mrazu u venkovního stánku a objednával rýžové festivalové
kuličky jen pro sebe, ale navíc ani neměl na zaplacení!
Měl v úmyslu se zvednout a spěšně odejít, ale
právě v tu chvíli přišel majitel stánku s velkou keramickou mísou,
postavil ji na stůl a řekl: „Pět mincí.“
Xie Lian téměř nedokázal dýchat a vykoktal jen: „Ehm,
já…“ Párkrát zakašlal s pěstí před ústy, ale to už majitel pokračoval
otázkou: „Ty žádné nemáš, co?“
Princ se chystal vstát a utéct, ale náhle se velká
keramická mísa ocitla přímo před ním.
Ztuhl. Majitel stánku prohodil: „Nech to být. Když
vidím, jaký jsi chudák, tak ti tu misku dám. Ale brzo budu muset zavřít, tak si
pospěš a dojez to. Dnes je Festival lampionů.“
Ve vzduchu visela další nevyřčená slova: „Měl bys být se svou rodinou.“
Xie Lian se znovu posadil, a i když v duchu
myslel na to, že on se kam vrátit nemá, tak alespoň tiše poděkoval.
Majitel stánku na cestě ke své rodině ještě přes
rameno pronesl: „Je dost pozdě, vracet se na Festival lampionů už nemá cenu.“
Jeho žena do něj dloubla: „Vypadá, že tvrdě pracoval,
a za chvíli odejde, tak ho přestaň hubovat. Miao-er! Miao-er, ty tu také přestaň
tolik pobíhat. Už to s tím pomáháním přeháníš! Pojď sem a najez se
s námi!“
Mladá dívka kývla a se slovy: „Už jsem skoro hotová!“
uklidila poslední stůl a šla si k nim sednout na vlastní porci
festivalových rýžových knedlíčků.
Čtveřice lidí zřejmě čekala na něčí návrat, a mezitím
se povídali a smáli se. Xie Lian je sledoval, zatímco zvedl misku, lžičkou si
strčil kousek do úst a napil se sladké polévky.
Stále však nevěděl, jakou má chuť…
„Gege!
Gege?“
Teprve tehdy se Xie Lian myslí vrátil do přítomnosti.
Hua Cheng stál vedle něj a zíral na něj. V rudém rouchu se jeho obočí
zdálo ještě tmavší a oči mu zářily jasněji než světlo luceren. Dodávalo to jeho
jinak bledé tváři jemnou barvu.
Xie Lian se při tom pohledu trochu uvolnil. „Cože?“
„Jsi unavený, gege? Nebo spíš… můžeš chodit?“
Xie Lian bez přemýšlení přikývl a Hua Cheng
pokračoval: „Promiň, včera večer jsem to přehnal.“
Až po chvíli princ zareagoval a spěšně mávl rukou. „Co
to říkáš, o nic takového nejde! To s tím nemá nic společného!“
Hua Cheng zvedl obočí. „Vážně? Protože pokud to
s tím nemá nic společného, znamená to, že jsem to nepřehnal? Takže
můžeme…?“
Princi došlo, že stále stojí uprostřed hlavní ulice
Města duchů, a polekaně a ostražitě se rozhlédl. A opravdu, kdoví kdy je obklopil
dav bizarních a zvláštních tvorů. Ti s dlouhýma ušima natahovali uši, ti
s krátkýma ušima zase krky, a všichni na ně zírali s očima jako
talíře.
Xie Lian se tak polekal, že mu na chvíli došla řeč.
„San Langu, no tak!“ zvolal nakonec.
Hua Cheng se lehce usmál, spojil ruce za zády a řekl:
„Dobře, dobře. Je to moje chyba, budu potichu.“
Xie Lian už také odvrátil zrak od stánku
s festivalovými rýžovými knedlíčky na kraji ulice. Po obou stranách hlavní
ulice visely desítky jasně červených lampionů a luceren pokrytých hádankami.
Dav duchů křičel: „Uhádněte hádanku! Uhádněte! Uhádnete správně a dostanete
cenu! Spoustu a spoustu cen!“
Hua Cheng se naklonil ke Xie Lianovi: „Gege, zkus to!
Jsou tu ceny.“ A tak princ přistoupil a zeptal se: „Mohu?“
Dav duchů do sebe v rozrušení začal strkat: „Pst!
Ticho! Ctihodný pán uhodne hádanku!1 Uhodne ji!“
Tváří v tvář ohromujícího křiku davu, který jako
by očekával, že se snad dá do tance, si princ přišel vtipně a zoufale zároveň.
Když zrovna přemýšlel, jestli to zvládne vyřešit, zjevilo se u něj chapadlovité
stvoření a podal mu lucernu se slovy: „Prosím, prosím!“
Xie Lianovi bylo jedno, co kterou si vybere, a tak náhodně
jednu vzal a pohlédl na nakreslené znaky. Na boku lucerny stála čtyři slova:
„Našel jsem bílou hlavu.“
Xie Lian ani nemusel přemýšlet a řekl: „Slovo já.“2
Hua Cheng zatleskal a pochválil ho: „Jsi úžasný,
gege!“ Okolostojící dav duchů s ním souhlasil, všichni tvorové hromově tleskali,
kvíleli a vyli. Kdosi dokonce při jásotu udělal ve vzduchu salto, což už se
princi zdálo moc. Stydlivě řekl: „Vlastně to bylo… opravdu jednoduché.“
Chapadlo mu znovu podalo druhou lucernu a hlas řekl:
„Prosím, prosím!“
Hádanka na nové lucerně zněla: Jednoho dne během jarních
svátků.
Aniž by musel přemýšlet, Xie Lian odpověděl: „Manžel.“
Hua Cheng znovu zvedl ruce a začal tleskat, ale princ
zavrtěl hlavou. „Není třeba. Tohle bylo taky jednoduché.“
„Vážně?“ usmál se Hua Cheng. „Ale já si prostě myslím,
že jsi úžasný.“
V tu chvíli mu chapadlo podalo třetí lucernu a
zopakovalo: „Prosím, prosím?“
Xie Lian si kývl, protože tuhle hádanku nebylo možné
vyřešit jediným pohledem: „Plaché sklonění hlavy jako vyjádření zbožňování.“
Ale nebylo to příliš těžké. Po chvíli princ řekl: „Slovo ‚plaché‘ určuje rostlinu mimózy, druhá část slova znamená trávu. ‚sklonění hlavy‘ je vrch znaku pro ‚nízké‘, ‚vyjádřit zbožňování‘ je jádro slova pro ‚zalévat!. Spoj tyto tři znaky dohromady a je to znak pro květinu, hua. Odpověď na otázku je tedy ‚květina‘.“3
Jakmile to dořekl, zatahal se za své roucho. Jak se
dalo očekávat, duchové kolem začali opět divoce tančit, nedbajíce na jakoukoli
slušnost a zábrany. Hua Cheng se na něj usmál: „Gege, tentokrát jsi opravdu
úžasný.“
Chapadlo se znovu zvedlo a nejistě nabídlo další
lucernu. Xie Lian s úsměvem řekl: „Mám ještě něco úžasnějšího. Věřil bys,
že tentokrát uhodnu odpověď, aniž bych se na ni podíval?“
Hua Chengovi se
rozšířily oči. „Vážně? Gege má takovou schopnost?“
Xie Lian přijal lucernu. „Samozřejmě. Hádám, že
tentokrát je odpověď ‚Cheng‘. Znak ‚Cheng ve jméně Hua Cheng, že?“
Zvedl lucernu, aby se podíval, a přečetl hádanku:
„Jakmile se rukojeť a čepel dýky pohnou, upevní se směrem k jihu. Aha. Prohoďte
slovo ‚rukojeť‘, dostanete slovo půda, ponechte slovo ‚čepel‘, do ‚upevní se
směrem k jihu‘ stačí vzít slovo směr na jih a umístěte doprostřed slovo
země a čepel. Tím se z toho stává slovo ‚Cheng‘. Tohle byla ta nejtěžší
hádanka, škoda…“
Škoda, že neuhodl dřív pravidla hry. Spojte čtyři
odpovědi dohromady, a co dostanete?
Xie Lian celou lest prohlédl a dav duchů se tentokrát
neodvážil jásat. Místo toho se rozkašlali a dívali se někam k nebi. Když
po nich pomalu přelétl Hua Chengův pohled, vypadali dost vyděšeně. Někteří se
vrhli do luceren, jiní se ponořili do země, ostatní si objali hlavy a křičeli:
„Pane města Chengu, nezlob se! To nebyl můj nápad!“
„Ani můj!“
„Houby, ty jsi souhlasil nejhlasitěji!“
Hua Cheng tiše ucedil: „Zmizte.“
V mžiku se lidé i duchové z ulice vypařili
jako mraky odfouknuté větrem. Nezůstal tam vůbec nikdo. Xie Lian pověsil
lucernu zpět na hák a s úsměvem prohodil: „Pojďme zpátky.“
Oba dva kráčeli k Chrámu tisíce světel, rameno
vedle ramene. Během chůze Hua Cheng s vážným výrazem řekl: „Gege, prosím,
nedívej se na mě tak. Já jsem je na to opravdu nenavedl.“
Princ se usmál. „Já vím. Kdybys to byl ty, hádanky by
rozhodně nebyly navržené takhle.“
„Aha? Tak jak si myslíš, gege, že bych je vymyslel?“
Xie Lian neopatrně vysvětlil: „Samozřejmě tak, že by
tam bylo ‚já, manžel San Langa‘…“
Teprve potom, co domluvil, si Xie Lian uvědomil, co
přesně nahlas vyslovil, a spěšně zavřel ústa. Bylo však pozdě. Hua Cheng se
začal smát: „Gege, mám tě! Nádhera!“
„Jsi lstivý, tak lstivý!“
V tu chvíli došli do Chrámu tisíce světel. Když
vstoupili do velké síně, Xie Lian nečekaně zjistil, že na nefritovém pódiu byl
umístěn stůl s jakýmsi nádobím. Nejistě vyšel nahoru a spatřil dvě misky
s festivalovými rýžovými knedlíčky. Ohlédl se.
Hua Cheng vystoupil k němu. „Na tohle ses gege
díval, když jsme byli venku, že?“
Xie Lian kývl.
„Tak se posaď a najezme se spolu.“
Ale Xie Lian si nesedl, místo toho se vrhl Hua
Chengovi do náruče a zabořil mu hlavu do hrudi, pevně ho objal a odmítal ho
pustit. Na oplátku se mu také dostalo pevného objetí.
Po tolika letech si totiž konečně vzpomněl, jak ty
knedlíčky chutnají.
--Předchozí-- -Kapitoly- --Další--
Žádné komentáře:
Okomentovat