„Gratulujeme, gratulujeme!“
„Vaše Výsosti, gratulujeme!“
V nově postavené svatyni Pu Qi bylo rušno a živo,
lidé se trousili dovnitř a ven a Xie Lian procházel mezi několika dlouhými
stoly. Byly plné sedících lidí a on tam přinášel jednu misku za druhou. Byly
plné horkých nudlí táhnoucích se jako med, polévek se zlatavým olejem a lahodné
sněhobílé rýže.
Byl zavalen donášením jídla, k tomu musel zdravit
všechny příchozí a ještě si najít čas, aby je zdvořile pozval ke stolu.
Svatyně Pu Qi, nešťastně zřícená při rvačce, byla
znovu postavena.
Po přestavbě byla kdysi zchátralá budova nyní mnohem honosnější
a přibylo k ní i několik nových nádvoří. Ve skutečnosti za tím nestála
práce ani Xie Liana ani Hua Chenga, ale byla to zásluha vesničanů z Pu Qi.
Po Xie Lianově potupném útěku prohrabali trosky a našli v nich truhlu plnou
zlatých prutů; těch, které Quan Yizhen den za dnem cpal do schránky na dary.
Vesničané nikdy neviděli tolik zlata pohromadě a málem
se vyděsili k smrti. Poté, co se vzpamatovali, si předák vesnice vzal část
zlata na obnovu svatyně. Zbytku se neodvážil dotknout a bezpečně ho ukryl,
dokud se Xie Lian nevrátil.
Jakmile se znovu objevil s Hua Chengem po boku,
kromě nadšených pozdravů „Daozhangu!“ a „pane Hua!“ je přivítala i zbrusu nová
taoistická svatyně a truhla plná zbylých zlatých prutů.
Princ měl v plánu je Quan Yizhenovi vrátit, ale
ten si to nenechal líbit a odmítal je tak urputně, dokud mu Hua Cheng neřekl:
„Jestli si je nevezmeš zpátky, můžeš zapomenout na to, že tě naučím správnou
metodu kultivace duše.“ Teprve pak se mladík uklidnil a svůj zlozvyk cpát lidem
zlaté pruty se odnaučil.
Dorazila další skupina nebeských úředníků v čele
s Mu Qingem. Opatrně přešli nádvoří a prohlédli si novou svatyni, načež
jim slova pozdravu uvázla v hrdle.
U všech bohů.
Tak křiklavá věc!
Jásavě zelená barva zdí se rvala se sytě rudou, a tomu
všemu vévodila božská socha vymalovaná všemi barvami duhy. Ale to nebylo to
nejhorší – vrcholem byla zakládající deska popsaná, nebo možná pokreslená
jakýmsi nepřeložitelným textem.
Založení nové svatyně bylo pochopitelně třeba oslavit,
ale vkusnost této budovy byla mimo veškeré chápání. Když se k tomu přidala
ona zoufalá zakládající deska, komplimenty se zasekly příchozím na rtech. Ať už
je předem napadaly jakékoliv blahopřejné fráze, při tom pohledu se utopily
do nicoty.
Xie Lianovi si
z toho nic nedělal a výzdoba svatyně mu vlastně připadala celkem dobrá.
Alespoň už nebyla zchátralá a nehrozila zřícením.
„Posaďte se, prosím,“ uvítal znovu skupinu nebeských
úředníků, kteří nevypadali na to, že by si chtěli sednout. Nejspíš mu přišli
poblahopřát jen proto, aby splnili své společenské povinnosti, protože po
předání darů spěšně odešli.
Xie Lian se obrátil na Mu Qinga: „Proč tak spěchali?“
„Opravdu se musíš ptát?“
„Ano...?“
Mu Qing se rozmrzele ušklíbl: „Tak proč se nejdeš
zeptat toho svého milovaného San Langa?“
Vyšlo najevo, že o Hua Chengově návratu se jako první dozvěděl
princ, a téměř hned po něm i sotva postavený Vyšší dvůr, i když poněkud jiným
způsobem. Důvody byly dva – jednak za to mohl Svátek středu podzimu s usilovně
připravovanou bitvou lampionů, kterou jim podobně jako loni i nyní zhatilo Hua
Chengovo vypuštění tří tisíc lampionů. Další důvod byl ten, že s jeho
návratem začal zvonit zvon na Vyšším dvoře jako šílený. Celá Nebesa tím zvukem
rezonovala, jako by jim všem chtěl připomenout: Vrátila se vaše noční můra!
Zmíněnou noční můru teď měli přímo před očima. Běžní
nebeští úředníci se k Hua Chengovi pochopitelně netoužili přiblížit, ale zvěsti
o něm a o Xie Lianovi už byly veřejně známým tajemstvím. Z toho důvodu se
snažili dostat princi do přízně, aby v budoucnu mohli u Hua Chenga doufat
v trochu slitování.
Když se to Xie Lian dozvěděl, vzpomněl si, jak Hua
Cheng v minulosti požadoval, aby Vyšší dvůr po celý rok hlásal jeho
hrdinské úspěchy, a zasmál se: „Je trochu drzý.“
„Nejde o drzost!“ obořil se na něj Mu Qing. „Řekni mu,
ať se trochu uklidní, začíná se to vymykat kontrole. Právě teď ten zvon tak
hlučí, že se nedá soustředit na práci a Vyšší dvůr nemůže fungovat. Dokonce čas
od času spadne a rozbije se někomu o hlavu. Konečně jsme vybudovali celé
Nebeské hlavní město, tak něco udělej proto, ať nám chvíli vydrží!“
„Dobře,“ usmál se princ, „za chvíli mu to řeknu. Když
už jsme tady, nechceš ochutnat jídlo?“ Ukázal na rýži, nudle a polévky, a
dodal: „Já to nevařil.“
Mu Qingův výraz při poslechu o jídle byl poněkud
kamenný, ale poslední věta ho trochu uklidnila.
V tu chvíli dorazil i Feng Xin. Vstoupil na
nádvoří právě včas, aby se minul s několika dalšími nižšími úředníky na
odchodu.
Pozdravili se a oni si začali šeptat:
„To je generál Nan Yang!“
„Je to on. Je to smutné, že jeho žena a syn utekli
s nějakým chlapem…“
Feng Xinovi naskočily žíly na čele, otočil se a na
místě začal nadávat: „Co to kurva! To už vás nebaví život? Kolik měsíců jste mě
do toho všichni tlačili! A navíc je to jen ‚utekla‘, ne ‚utekla s nějakým
chlapem! Přestaňte kurva šířit takové fámy!“
Klevetníci z řad nižších úředníků se vyděšeně
dali na útěk. Mu Qing to sledoval s rukama zastrčenýma v rukávech a
neodpustil si poznámku: „Bylo by méně trapné, kdybys to nevysvětloval.“
Rozzuřený Feng Xin popadl koště a hodil ho po něm. Mu
Qing ho zachytil a ušklíbl se: „Tohle už je ohrané, už to na mě neplatí.“
Feng Xin se chystal k další salvě nadávek, když
k němu přistoupil Xie Lian a strčil mu do rukou další koště. „Dobře, tak
co kdybyste místo toho pomohli oba zamést dvůr. Předtím jsme tu odpálili nějaké
petardy, takže je na zemi spousta zbytků červeného papíru. Děkuji! A kdybyste
se nudili, můžete si natrénovat nějaká rčení, co vy na to?“
…
Asi hodinu poté zaslechl před chrámem blížící se sbor
hlasů. Shromáždění hosté zvědavě vycházeli na dvůr, až po chvíli dorazil dav
povykujících lidí a vhrnul se dovnitř:
„Je to tady?“
„Jo, tady, ohoho, vypadá to dost působivě!“
„Je tam tolik rýže, tak krásné rýže!“
„A taky maso!“
Čerstvě zametené nádvoří od Feng Xina a Mu Qinga bylo
opět špinavé díky zástupu zablácených nohou.
Mu Qing svíral koště s vytřeštěnýma očima a vypadal,
jako by se dozvěděl, že chytil svrab. „Co to je za žebráky?“
„Před zástupem řečených žebráků stál muž
s rozcuchanými vlasy a v propoceném rouchu – Shi Qingxuan.
Kulhavě se k nim připojil a zdvořile sepjal ruce:
„Vaše Výsosti, přišel jsem tě vyrušit. Platí to, na
čem jsme se minule dohodli?“
Xie Lian se zasmál. „Všichni jsou tu vítání,
samozřejmě, že to platí! Prosím, posaďte se, pojďte dál!“
„Není jich nějak moc?“ podivil se Mu Qing.
„Není! Všichni jsou to staří braši, kteří loni
pomáhali držet lidský kruh v královském hlavním městě,“ vysvětlil Shi
Qingxuan.
V době, kdy drželi lidský řetěz, jim Shi Qingxuan
slíbil, že budou všichni do posledního pohoštěni kuřecími stehýnky.
Po vykonání činu už tam však nebyl ani princ, ani Hua
Cheng, takže pohoštění se nekonalo. Dnes mohl být slib konečně splněn. Na nádvoří
putovala mísa za mísou nudlí s kuřecími stehny.
Shi Qingxuan radostně volal: „Hoho, dneska se nemusíte
ostýchat, pojďme hodovat!“
Dav žebráků se tísnil kolem stolů i na zemi a jásavě
se radoval. Všichni objímali své velké mísy s masem a hltali, chlemtali,
žvýkali a cpali se. Jak tak jedli, najednou se ozval čísi hlas:
„Počkat, něco se děje! Cítím esenci zla!“
Dav otočil hlavu, jen aby zjistili, že ta věta vyšla od
Nebeského oka a jeho věrných.
Xie Lian měl pocit, že ho rozbolí hlava. „Jak to, že
jste přišli i vy?“
„I my jsme tehdy pomohli,“ odpověděl Nebeské oko, „tak
proč bychom nepřišli?“ Pak zvedl misku a jeho výraz zvážněl: „Vy všichni!
Poslouchejte mě, v tomto se rozhodně nemýlím! V jídlech a na těch
miskách je esence zla, takže to nejspíš bude něco velmi špatného! Je to
podezřelé! Položte své misky na zem, rychle!“
Všichni ho ignorovali. Dav žebráků už dojedl první
várku a zvedali prázdné misky: „Ještě jednou!“
Feng Xin a Mu Qing na sebe útočili košťaty a u toho
zametali dvůr plný zbytků petard, ale když viděli panující spokojenost jedlíků
kolem, posadili se a sami si vzali misku.
Nebeské oko se vztekle rozkřikl: „Jak to, že mě nikdo
neposlouchá! Nemáte rozum?“
Vstal a chtěl zamířit do kuchyně, ale Shi Qingxuan ho
zadržel: „Daozhangu, moc nad tím přemýšlíš! Tohle je území Karmínového deště
dotýkajícího se květu, samozřejmě že cítíš esenci nestvůr a démonů. Fajn, dělá
ti to starosti, že? Půjdu se podívat, ty si tu sedni a hlavně se nerozčiluj.“
Opravdu se zvedl, došel ke kuchyni a odhrnul závěsy.
„Vida, na tom není nic podezře…“
Xie Lian se zvedl zároveň s ním: „Počkej, taky se
půjdu podívat…“
Když však on, Shi Qingxuan, Feng Xin a Mu Qing
vstrčili hlavy dovnitř, zůstali ohromeně stát.
Uvnitř kuchyně stál hromotlucký řezník-kanec, porcující
maso na prkýnku jako zběsilý. Nebýt všech těch vepřových nožiček, zavěšených za
ním, nebylo by těžké si přestavit, že seká lidské maso. Po straně hořel pod
obrovským kotlem oheň a v kotli se máčel a drhl dlouhokrký kohoutí duch.
Když si všiml, že ho vidí lidé zvenčí, okamžitě vykřikl a rukama si zakryl hruď.
Xie Lian rychle spěchal dovnitř: „Neříkal jsem ti, že
tohle nemáš dělat?“
Kohoutí duch zakokrhal a spokojeně se poplácal po
hrudi. „Velký strýci, neměj strach! Před příchodem jsem se vydrhl, úplně
dočista. Kromě toho má tenhle polévkový bujon pozitivní účinky na dlouhověkost,
jeho konzumace zdraví jen prospívá! Žádné vedlejší účinky! S klidným
svědomím můžete sníst, kolik chcete!“
Shi Qingxuan tiše spustil závěsy, zatímco Feng Xin
s Mu Qingem odhodili misky a plivali polévku kolem sebe.
„To bych snad byl raději, abys vařil ty!“ neodpustil
si Mu Qing.
Xie Lian si promnul čelo a nevěděl, jestli se smát
nebo plakat. „Byli neústupní, nemohl jsem jim říct ne. Dělají to z dobroty
srdce.“
V tu chvíli se k nim přiblížil Nebeské oko,
kterému nejspíš přišlo jejich šeptání podezřelé. Xie Lian ho zastavil, než mohl
vejít do kuchyně. „Co se děje?“
Bál se, že jakmile by Nebeské oko spatřil kančího
řezníka a živoucí polévkový vývar, rozpoutal by další rvačku. Nečekaně však
přišel kvůli němu, ne kvůli kuchyni.
Poté, co prince několikrát obešel, už to Xie Lianovi
přišlo divné.
„Co se děje?“
Nebeské oko vypadal skutečně zmateně: „Něco je špatně,
Daozhangu Xie. Jak to, že esence zla na tvém těle od minula zesílila?“
Princ si lehce odkašlal, zatímco Mu Qing nezakrýval
úšklebek: „Když se celý den potlouká kolem Krále duchů, samozřejmě, že se to
zhorší.“
Nebeské oko vrtěl hlavou: „Ne, ani to by neměl být
důvod.“
„Takže proč?“ zajímal se Feng Xin.
Po dlouhém váhání se Nebeské oko rozhodl mluvit na rovinu:
„Je možné, že ta esence zla je nyní vnitřní? Je to… jako by to vyzařovala
zevnitř tvého těla. Musel jsi tentokrát narazit na skutečně velký zločin. Co
jsi dělal? Jak to, že je to tak silné?“
Xie Lian už nemohl ani kašlat, protože celý obličej
měl rudý studem.
Feng Xin s Mu Qingem nejdřív nechápali, o čem je
řeč, ale po krátkém zamyšlení se oba jako na povel otočili a beze slova na něj
upřeli pohled.
Shi Qingxuan byl jediný, komu nic nedošlo. „Co se
stalo? O co jde? Co se to děje, Vaše Výsosti, jsi nemocný? Ví o tom Karmínový
déšť dotýkající se květu? Nestará se o tebe dobře?“
Ne, ne, ne! To kvůli jeho „péči“ to takhle dopadlo!
Xie Lian tiše zamumlal: „Vlastně… stará se… nechme
toho… myslíš, že bys mohl… hmm…“
Hlavou se mu honila změť obrazů a on zmateně blábolil,
dokud zády nenarazil do něčí hrudi. Kolem pasu se mu ovinula ruka se stříbrným
náramkem a u ucha uslyšel známý ironický hlas:
„Myslím, že byste se měli všichni vrátit na svá místa,
sníst si jídlo a přestat se starat o věci okolo. Co vy na to?“
V této situaci už princ opravdu nevěděl, jestli
se má uvolnit, nebo se cítit ještě trapněji, a tak jen zvolal: „San Langu!“
Feng Xin a Mu Qing se naproti tomu při spatření Hua Chenga
zatvářili velmi zvláštně, ale před Xie Lianem se rozhodli nic nekomentovat.
Jen Shi Qingxuan se odmítal vzdát a starostlivě se
vyptával: „Karmínový dešti dotýkající se květu, prohlédl jsi tělo jeho
Výsosti?“
Xie Lian zoufale doufal, že už Shi Qingxuan nebude
klást žádné dotazy. V tu chvíli si naštěstí dav žebráků začal stěžovat:
„Ještě jednu misku!“
„Přineste víc masa!“
„Ten kuřecí vývar je mdlý, přidejte víc soli!“
Mu Qing už toho měl dost: „Víte vy všichni, že tohle
je chrám? Slouží k uctívání bohů, můžete se trochu ovládat?“
Dav žebráků ho však ignoroval. Nebylo tomu dlouho, co
se drželi za ruce s nebeskými úředníky v lidském řetězu, a na vlastní
oči viděli, jak se někteří z nich třesou nebo na poslední chvíli utíkají,
zkrátka že se zdaleka nevyrovnají jejich vlastní udatnosti. Navíc znali Shi
Qingxuana, takže se nemohli ubránit myšlenkám, že bohové můžou být opravdu
různí. Když jde o život, příliš se neliší od nich samotných. Už se jim nezdáli
tak vznešení, vzdálení a nedotknutelní.
Náhle se z kuchyně ozval překvapený výkřik: „Kdo
je tam?“
Princi se rozbušilo srdce a vrhl se do kuchyně. Kančí
řezník a kohoutí duch uvnitř ječeli a on je běžel utěšovat:
„Uklidněte se, klid! Co se stalo?“
Kohoutí duch byl tak otřesen, že mu po celém těle
naskočila husí kůže. „Pomoz nám, pane, je tu duch! Duch snědl všechno
připravené jídlo! Jen jsem se ponořil do vývaru až pod hlavu a když jsem se
vynořil, všechny misky byly prázdné! Je tu duch!“
Kančí řezník si odplivl: „Čeho se tak bojíš? Ty sám
jsi duch.“
Xie Liana to trochu zmátlo: „Jak je to možné? Před
chvílí jsem sám viděl, jak jste naplnili padesát misek!“
„Jo!“
Teď však bylo všech padesát misek prázdných, a dokonce
i vývar v hrnci byl skoro pryč!
Xie Lian byl stále zmatený, ale na mysl mu přicházelo
něčí jméno. Když se ohlédl, spatřil Hua Chenga opřeného o dveře.
„San Langu, je to možné?“
„Téměř jisté,“ odpověděl mu.
„Mhm…“ princ se zamyslel. „Pravděpodobně nám také
přišel poblahopřát. Samozřejmě je vítán, ale snědl toho trochu moc… vlastně
všechno jídlo, co tu máme. Co budeme dělat?“
Hua Cheng se usmál. „Nic. Uvaříme další.“
Dav jeho ustaraných poddaných z Města duchů se
rezignovaně pustil do vaření úplně od začátku.
Z velkého sálu a ze dvora se ozýval hluk, jako by
se tam někdo začal hádat. Xie Lian se chystal jít to vyřešit, když ho Hua Cheng
chytil za ruku a vyvedl ho ven bočními dveřmi.
Oba ruku v ruce vyšli ze svatyně Pu Qi. Na cestě
rostlo mnoho mladých stromů, takže by se jim šlo lépe každému zvlášť, ale ani
jeden nechtěl pustit ruku toho druhého. Raději se jim vyhýbali, odbočovali a
obcházeli kolem nich.
„San Langu, kam teď jdeme?“
„Je tam příliš hlučno. Ať se pobaví a vybouří, my
odejdeme první.“
Xie Lian a se ohlédl a trochu ustaraně prohodil:
„Necháme je tam? Svatyně Pu Qi byla obnovena teprve nedávno, co když ji
v zápalu nějakého boje zase zřítí?“
Hua Cheng lhostejně trhl rameny. „Když se zřítí, tak
se zřítí, prostě ji postavíme znovu. Jestli gege chceš, můžu ti jich postavit
tolik, kolik budeš chtít.“
Princ se rozesmál.
…
V noci v Chrámu tisíce světel byl Xie Lian
po koupeli. Měl na sobě lehké sněhobílé spodní roucho, skláněl se nad stolem
vedle divanu a kreslil tah za tahem. Sestavoval pro Hua Chenga kaligrafický
sešit. Ten ležel podobně ustrojený vedle něj, jen s mírně rozhaleným
límcem. Prsty si pohrával s rudou korálovou perlou na konci vlasů a
vypadal k smrti znuděně.
V tlumeném světle lampy se jeho pohled stočil ke
Xie Lianovi. Teprve po chvíli zírání přimhouřil oči a náhle vypadal spokojeně.
„Gege, už toho nech,“ řekl s procítěným povzdechem. „Pojď si odpočinout.“
Xie Lian si právě prožil hotová muka a byl odhodlán
nenechat se znovu oklamat. Z tónu Hua Chengova hlasu ho však pálili špičky
uší, a tak se přinutil zachovat klid a pokračoval v psaní. Navíc přísným
hlasem řekl: „Ne, San Langu. Doneslo se mi, že dneska jsi zase psal opravdu
ošklivě, takže musíš pořádně trénovat. Jinak bych se studem propadl, kdyby se lidé
dozvěděli, že jsem tě učil já.“
Hua Cheng se trochu narovnal a povytáhl obočí. „Gege,
vzpomínám si, že jsi dřív zcela jasně řekl, že se ti moje písmo líbí.“
Od chvíle, co se Hua Cheng vrátil, byl Xie Lian
dlouhou dobu poddajný a poslušný, a vyhověl každému jeho přání. Nejspíš si tak
Hua Chenga úplně rozmazlil a ten se stával čím dál víc mazanější. Teď Xie Lian
dokončil psaní znaků a odložil štětec. Nějak u toho zvládl působit přísně.
„Nech toho, jsem hotový. Pojď trénovat.“
Hua Cheng se tedy líně přisunul ke Xie Lianovým zádům,
objal ho kolem pasu, trochu se sklonil a položil si hlavu na jeho rameno.
Vytáhl z vlasů rudou korálovou perlu a položil ji na papír, takže se
s pohybem jeho ruky kutálela sem a tam a bránila se mu v řádném
psaní.
Taková zlomyslnost a zároveň taková síla, s níž
dává najevo svou přítomnost. Princ si vzpomněl, jak Nebeské oko prohlásil, že
celá Xie Lianova osoba vyzařuje esenci zla zevnitř i zvenku – to všechno byla
Hua Chengova vůně a on cítil, jak mu navzdory sobě samému měkne srdce.
Lehce se zavrtěl a zašeptal: „Piš pořádně.“
„Dobře, gege. Budu tě poslouchat.“
Zvedl štětec, ale po dvou opsaných verších ho zase
odložil. Princ na něj pohlédl, zavrtěl hlavou a v duchu si už po
několikáté povzdechl nad beznadějností svého snažení. Chvíli to vydržel, ale
pak zvedl štětec a sám pomohl Hua Chengovi doplnit poslední dva verše.
Když skončil, lehce foukl na papír, zvedl ho a
obdivoval báseň, kterou společně napsali.
„Žádná voda tě neuspokojí, když jsi překročil moře,
Žádný mrak není krásnější než ten, který korunuje
vrchol.
Míjím květiny, které mě krásou nepřitahují –
Napůl kvůli taoismu, napůl kvůli tobě.“
Dokonce i E-Ming opřený u stolu bez mrknutí sledoval
to dílo s doširoka otevřeným okem a zdálo se, že ho obdivuje.
Hua Cheng se zasmál. „Gege, rychle se podepiš. Tahle
slova jistě ohromí budoucí generace a budou známé i za tisíc let.“
Xie Lian už předtím napsal dolů Hua Chengovo jméno,
ale po těchhle slovech opravdu váhal přidat to svoje. Hua Cheng se přestal smát
a s předstíranou vážností se zeptal: „Gege, stydíš se? Pomůžu ti.“
Pak ho vzal za ruku a hrubými tahy připsal několik
slov. Bez předchozího pobídnutí by samozřejmě nikdo nepoznal, že se jednalo o
slova, a už vůbec ne to, že šlo o princovo jméno.
Xie Lian se díval na tu věc, napsanou jeho vlastní
rukou, a připadal si tak směšně, až kroutil hlavou u Hua Chengovy hrudi. Najednou
ho však přepadl pocit, že je mu těch pár znaků povědomých, jako by je už někdy
viděl.
Po chvíli si vzpomněl a oči se mu rozšířily. „San
Langu, tvoje ruka!“
Chytil ho za předloktí, vyhrnul mu rukáv a vzrušeně
zvolal: „To je ono!“
V době, kdy spolu žili ve svatyni Pu Qi, si princ
jednoho dne všiml tetování na Hua Chengově předloktí, které vypadalo jako znaky
nějakého cizího jazyka. Tehdy si je v duchu zkoušel zařadit, ale vůbec ho
nenapadlo, že to není žádné cizí písmo. Bylo to jeho vlastní jméno!
Hua Cheng také pohlédl na svou ruku a zasmál se.
„Gege, už jsi to konečně poznal?“
„Měl jsem to poznat už dávno, ale…“
Ale Hua Cheng psal opravdu jako démon. Nemusel to ani
říkat nahlas, protože zmíněný démon přesně odhadl, na co myslí, a začal se
srdečně smát. Jednou rukou objal Xie Liana kolem pasu a jemně ho políbil na
čelo. „Neboj se, je to v pořádku, dokud je krásné tvoje písmo. Jsem
milionkrát šťastnější, než kdyby bylo krásné to moje.“
Xie Lian pohladil prsty místo s tetováním. Inkoust
byl vpitý hluboko do kůže a nebylo těžké si představit, jak bolestivé to muselo
být.
„Tohle jsi udělal, když jsi byl malý?“ zeptal se tiše.
Hua Cheng kývl a shrnul si rukáv dolů.
Bylo jasné, že si to musel vytetovat sám. Princ si
představil malého chlapce, který si tajně vyřezává do kůže jméno člověka,
kterého obdivuje. Taková dětinskost… a taková odvaha.
Deset prstů pevně sevřených k sobě a mezi nimi
propletená červená nit. Před Xie Lianovýma očima se najednou objevila scéna
z doby před rokem, kdy se Hua Cheng na hoře Tong’lu rozplynul v hejno
motýlů.
V poslední chvíli něco pronesl, ale nevyšel
z něj jediný zvuk. Princ přesto přesně věděl, jaká slova to byla.
Slova, jimiž se řídil od dětství a poté i po smrti:
„Jsem navždy tvým nejoddanějším věřícím.“
------------------
Z lidového folkloru:
Kdysi dávno prý ve světě lidí žil Nesmrtelný sběrač
odpadu.
Ačkoli se mu říkalo takto, tento nesmrtelný žehnal
nikoli sběračům odpadu, ale míru v říši smrtelníků. Bylo to proto, že byl
zároveň nesilnějším z bojových bohů.
Neexistovalo zlo, které by nedokázal porazit, ani
duchové, které by nemohl zabít. Měl sílu zničit svět, ale nechyběla i
laskavost, které opatrovala i květiny.
Pro uctívání bohů však platí určitá pravidla a zákazy.
Když někdo přišel do chrámu tohoto nesmrtelného, nikdy se nesměl jen tak
klanět.
Tento Nesmrtelný sběrač šrotu měl zvláštní schopnost,
totiž přivolávat neštěstí.
Nevěříte tomu? Tak zkuste vzít kostku, otřete ji o
ruku jeho božské sochy, hoďte… vaše smůla bude tou největší, jakou můžete
nalézt.
Modlit se k zaprášené bílé božské soše
Nesmrtelného sběrače odpadu může přinášet takovou smůlu, že se vám i voda
zasekne v hrdle, nebo vás napadnou duchové, i když budete
v taoistickém rouchu.
Také se však povídá, že ve světě smrtelníků existuje
Rudý král duchů.
Přestože je považován za nelidského tvora, má obrovské
množství uctívačů. Najdou se tací, kteří ve svých příbytcích tajně zřizují jeho
svatyni, dnem i nocí ho uctívají a prosí o štěstí.
Nejenže je tento král duchů nekonečně mocný, ale zdá
se, že nikdy neokusil jedinou porážku a jeho štěstí nemá konkurenci.
Nevěříte tomu? Pak, než hodíte kostkami, poklekněte
před jeho sochou. Pokud bude ochotný pomoci, váš hod bude výjimečný.
Duchové však nejsou bohy, a tak je zde přirozeně ještě
více zákazů. Tento král duchů je sice mocný, ale má zvláštní až extrémní
osobnost.
Pokud je šťastný, pomůže vám, i když se nepomodlíte,
ale pokud bude nespokojený, můžete mu obětovat třeba tisíc zlatých a on stejně
odvrátí pohled. Když jeho nelibost dosáhne určité míry, kdo ví, jestli vás
jednoho dne třeba nepřipraví o život.
Podle této logiky je nejlepší projevit mu úctu, ale
držet se od něj dál.
Zázrak se však stane, pokud lidé uctívají božské sochy
tohoto boha a ducha dohromady.
Rudý král duchů zbaví Nesmrtelného sběrače odpadu
všeho neštěstí, a umožní mu odhalit jeho pravou podobu.
Lidé potom s překvapením zjistí, že barva sochy
Nesmrtelného sběrače odpadu není zaprášená bílá, ale třpytivě zlatá.
Legendy se zakládají na pravdě, ale tohle je nejspíš
jen příběh z dávné minulosti. Možná by bylo dokonce třeba začít ho
vyprávět od doby před osmi sty lety, a bylo by to velmi, velmi dlouhé
vyprávění. Kdo ví, zda by někdo měl trpělivost ho poslouchat.
Jedno je však jisté – aby oba projevili své
nejsilnější schopnosti, musí být uctívání spolu.
Jen tímto způsobem lze získat dvojnásobné bohatství a
dvojnásobnou neporazitelnost.
Požehnání nebeského úředníka nemá hranic!
….
Konec příběhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat