TGCF (nové) Kapitola 246: Extras 2: Kuriozní případ ztráty paměti korunního prince 1

Xie Lian otevřel oči a zjistil, že leží na zemi.

Cítil se velmi zmatený.

Věděl, že se včera kultivoval v chrámu na hoře Taicang, ale proč byl tady?

Stále poněkud mimo se posadil a uvědomil si, že má na sobě prostý bílý taoistický hábit, takový, jaký nosí obyčejní lidé. Ani látka nebyla nijak kvalitní, naopak, byla drsná a nepříjemně ho dřela na kůži.

Zamračil se.

Chtěl se úplně postavit, ale pocítil zvláštní nepohodlí.

Bolelo ho v pase.

Bolely ho nohy.

Bolelo ho také břicho a krk.

Že by proto, jak celou noc ležel na zemi?

Hloupost! Tak slabý nebyl.

S tím ho napadlo: „Kde je Feng Xin a Mu Qing?“

Pokusil se zakřičet jejich jména, ale místo toho se prudce rozkašlal.

I uvnitř krku cítil podivné nepříjemné pocity.

Na něco si přece jen vzpomněl. Včera v noci se Feng Xin s Mu Qingem zase pohádali kvůli nějaké maličkosti a dělali takový hluk, že nemohl meditovat. Nařídil jim, aby šli ven a navzájem si trénovali idiomy. Zatímco poslouchal, jak si vyměňují více než dvě stě rčení a skřípou u toho zuby, padla na něj ospalost.

Vzápětí usnul. Ale proč se hned po probuzení ocitl v tak podivné a matoucí situaci?

Chytil se stolu vedle sebe a konečně se postavil. Pak se rozhlédl kolem – nejspíš se nacházel v hostinci. Tedy spíš, pokud by nespal pod širým nebem, určitě by si našel ubytování v hostinci. Jenže on by se nikdy neubytoval v místě, které působilo takhle lacině.

Neměl svázané ruce ani nohy, takže nebyl vězněm. Pokud proti němu někdo nebo něco kulo pikle, pak jaký mělo smysl hodit ho sem nesvázaného?

Čím víc o tom přemýšlel, tím divněji se cítil. Ale nejzvláštnější byla ta bolest. Navzdory pálení v pažích si svlékl oblečení, aby prozkoumal, zda nemá na těle nějaká zranění. Když však pohlédl dolů, z jeho tváře vyprchala všechna barva.

Od břicha až k hrudi měl kůži hustě pokrytou červenými skvrnami podivného původu. Vypadalo to, jako by na jeho nefritově bílé pleti rozkvetly rudé okvětní lístky. Byl tak šokován, že se okamžitě vrhl k zrcadlu, aby to prozkoumal.

Přesně jak se obával, nešlo jen o hrudník a břicho, postižen byl i krk a záda!

Princ se ani neodvažoval svléknout další části oblečení.

Věc byla velmi jasná.

Zatímco byl z nějakého důvodu v bezvědomí někdo ho… někdo ho připravil o panictví.

Poprvé v životě cítil, jak mu měknou kolena, ale i tak se mu podařilo zůstat stát.

Kdysi dávno slyšel palácové služebné vyprávět o hrozných legendách, kolujících ve městě kolem paláce, jako například o temných duších, které se specializovaly na znásilňování,  prznění a omamování dívek a následné páchání zlých věcí, ale… ale…

Xie Lian se chytil oběma rukama za hlavu a zasténal: „Ale vždyť já jsem muž!“

Jeho současný vzhled byl opravdu příliš hrozný. Kromě stop po polibcích a silném štípání odhalil i trapné stopy po kousnutí. Zakryl si obličej a střídavě ho polévalo horko a zima.

Najednou ho napadla velmi závažná věc. To snad ne!

Jeho Tao bylo cestou odříkání a zdržování se obscénností. Pokud k tomu došlo, neporušil tím svou kultivaci?

Spěšně to zkusil a skutečně – neměl žádnou duchovní sílu!

Vždycky byl klidný, ale v tuhle chvíli jako by se měl každou chvíli zhroutit.

Netušil, proč se po probuzení ocitl v takovém stavu, proč zmizel Feng Xin i Mu Qing. A už vůbec netušil, jakou metodou přišel o panenství. Opravdu mu bylo na omdlení!

Ani po delší chvíli se s tím nedokázal vyrovnat a zmatek neustupoval. Nemohl tady ale postávat navždy, takže mu nezbývalo než na sebe opět navléct roucho, aby mohl opustit hostinec.

Nikdo ho cestou nezastavil a princ si úlevně vydechl.

Cítil bodavý pocit studu, protože měl pocit, jako by všichni venku věděli, co se mu stalo, a pronásledovali ho divnými pohledy. Kvůli tomu šel rychleji a rychleji, až nakonec jako šílený vběhl do lesa, narazil do stromu a jediným silným úderem ho zlomil. Rozzlobeně vykřikl: „Ty bastarde!“

Chtěl proklít neznámého mučitele těmi nejhrubějšími slovy, ale jeho znalost byla v tomto omezená. Dokázal jen opakovat: „Bastarde, bastarde, bastarde!“, ale na uhašení ohně v jeho srdci to nestačilo. Nemohl ani brečet, takže mu nezbývalo než sklonit hlavu a divoce tlouct kolem sebe. Prásk, třísk, prásk! Lámal jeden strom za druhým tak urputně, dokud se ze země nevynořil jakýsi člověk, neobjal mu stehno a nezačal křičet: „Vaše Výsosti korunní princi, Vaše Výsosti, už mě nebijte!“

Xie Lian měl srdce stále naplněné hněvem, ale tenhle stařec nebyl obyčejný člověk. Trochu polekaně se zeptal: „Kdo jsi?“

Starý muž si otřel slzy: „Jsem zdejší bůh země, Vaše Výsosti korunní princi! V tomhle lese trávím svůj důchod! Jestli mě budeš dál bít, zemřu hlady!“

Princ si pomyslel, že jeho problém se netýká nikoho jiného, takže by neměl tak bezhlavě dávat průchod svému hněvu. Navíc, bez ohledu na to, jak nízké postavení ten stařec měl, byl stále nebeským úředníkem. I jeho stáří vyžadoval respekt, takže neochotně potlačil své emoce a přestal útočit. Zpomalil svůj dech a omluvil se: „Promiňte, byl jsem příliš rozrušený. Můžeme to udělat tak, že vám nahradím všechny zlomené stromy? Kolik jich bylo?“

Bůh země spěšně pustil jeho stehno. „Ne, nene, to není třeba, starší! Jak bych mohl vyžadovat odškodnění? Jsem poctěn už jen tím, že jsi ochotný se mnou mluvit!“

Xie Lianovi to přišlo divné, koneckonců stále mluví s nebeským úředníkem, navíc mnohem starším než on sám, tak proč se ho tolik obává a dokonce ho nazývá starším? Nechtěl však být dotěrný a tak se místo toho zeptal: „Jsi bůh této země, takže bys to tu měl velmi dobře znát. Můžeš mi pomoct najít dva lidi?“ S tím si sáhl do rukávu a chtěl vyndat pár zlatých lístků jako obětinu.

Bůh země však při tom pohledu začal horečnatě vrtět hlavou a máchat rukama. „Není třeba, to není třeba! Koho hledáš?“

Princ nechal hledání, natáhl ruce a vysvětlil: „Mé dva pomocníky, Feng Xina a Mu Qinga.“

Výraz boha země se stal velmi podivným.

„Co se děje?“ zeptal se princ. „Je v tom nějaký problém?“

„Ne, ne, nene, žádný problém, to jen…“ Co se to s Jeho Výsostí dělo? Uplynulo osm set let a on stále mluvil o generálu Nan Yangovi a generálu Xuan Zhenovi jako o svých pomocnících? Zlobili by se ti dva na něj? Ale co, nezáleží na tom, jestli se budou zlobit ti dva. Pokud on nebude dobře sloužit Jeho Výsosti, rozzlobí se tamten. Proto řekl: „Chvíli počkejte, najdu je pro vás!“

„Děkuji za tvou práci!“ řekl Xie Lian a chystal se uklonit, ale když zvedl hlavu, bůh země už byl pryč.

Stále ho bolela hlava. Chytil se za čelo a zůstal tak, dokud před sebou neuslyšel pochybovačný hlas: „Co se děje?“

Xie Lian zvedl hlavu a spatřil Feng Xina a Mu Qinga.

Nevypadali však jako ti dva, které znal. Vzhledově byli sice stejní, ale přesto působili jinak, už ne jako dva impulzivní mladíci, spíše jako dva generálové, kteří strávili dlouhé roky na bojišti. Navíc měli oba na sobě luxusní černé róby, nic, co by mohl nosit obyčejný člověk.

Xie Lian je nikdy v takovém oblečení neviděl.

Ten, kdo se předtím zeptal, byl Feng Xin, a nyní k němu přišel blíž. „Vaše Výsosti, co tu děláš tak sám?“

Princ se zamračil. „To já bych se měl ptát, kam jste vy dva včera utekli? Nechal jsem vás čekat přede dveřmi, abyste se uklidnili, ale proč u mne ráno nikdo nebyl?“

Feng Xin i Mu Qing měli na tvářích stejně zvláštní výrazy jako předtím bůh země. Princ si připadal, jako by na ně mluvil cizím jazykem. „A co to máte s oblečením? Co se to tu vlastně děje?“

Feng Xin pohlédl na své černé roucho a zmatečně se zeptal: „Co je špatného na mém oblečení? Nosím ho vždycky.“

Mu Qing potřásl hlavou. „O čem to mluvíš? Musíš být ještě zmatený z rozespání, včera v noci jsem u tebe nebyl.“

Princ si objal hlavu. Chtělo se mu ječet a řvát, ale přinutil se ke klidu. Po chvíli usilovného přemýšlení pronesl: „Asi rozumím. Jste na tom stejně jako já. Muselo vás včera něco pronásledovat.“

Jejich výrazy byly čím dál podivnější. Feng Xin znovu promluvil: „Jsem zmatený, Vaše Výsosti, proč jsi nás sem zavolal?“

Mu Qing protočil oči. „Jako by ses musel ptát. Říkal jsem si, proč někoho poslal hledat zrovna mě, místo aby řekl jemu. Pravděpodobně má něco s mozkem.“

Princ vůbec nechápal, o čem to mluví. „Jakému jemu? O kom to mluvíš, o královském preceptorovi?“

Feng Xin s Mu Qingem se na sebe zděšeně podívali. Po chvíli Mu Qing popošel blíž a řekl: „Vaše Výsosti korunní princi.“

„Co?“

„Moje paměť je teď trochu mlhavá,“ pokračoval Mu Qing. „Řekni mi, pamatuješ si, co jsme dělali posledních pár dní?“

„Kultivovali jsme v Královském svatém pavilonu, ne?“

Mu Qing se odmlčel. „Kde je Hua Cheng?“

Xie Lian měl při zaslechnutí toho jména pocit, jako by mu bylo velmi blízké. Jakkoli však o tom přemýšlel, nikoho takového neznal. Proto se nechápavě zeptal: „Hua… Cheng? Kdo to má být?“

Mu Qing si kývl. „Dobře, rozumím.“ Pak trhl hlavou na stranu a spolu s šokovaným Feng Xinem se vydali kousek bokem, kde se začali radit.

Xie Lian se najednou cítil trochu podezíravě a ostražitě se zeptal: „Čemu rozumíš? O čem to mluvíte?“

Když skončili s poradou, otočili se a Feng Xin řekl: „Vaše Výsosti, pojď s námi.“

To přišlo princi ještě podezřelejší. „Kam mám jít?“

Mu Qing vysvětlil: „Vezmeme tě za někým, kdo dokáže tuhle situaci vysvětlit. Pojď!“

Princova podezíravost dostoupila vrcholu a on od nich začal couvat. Když Mu Qing pochopil, o co se snaží, zavolal: „Nechoď nikam!“ a natáhl ruku s duchovním světlem, jakoby ho chtěl svázat.

Ale jak by mohl Xie Lian za takových okolností zůstat stát?

Rozběhl se pryč!

Jeho útěk způsobil Feng Xinovi i Mu Qingovi vlastní bolest hlavy. Pronásledovali ho a Feng Xin se snažil překřičet vítr: „Sakra, vážně je zatraceně mimo! Co to s ním je? Když si nic nepamatuje, jak může být takhle rychlý? Zapomněl přece osm set let!“

„Konečně na to došlo!“ vyprskl Mu Qing. „Konečně mu jezení všech těch náhodných věcí sežralo mozek!“

„Jak by bylo něco takového možné! Já se spíš bojím, že se mu stala nějaká nehoda, zatímco byl venku sám. Pospěš si a najdi ho! Přemýšlí teď jako sedmnáctiletý!“

Mu Qing si neodpustil sarkastický komentář: „Přesně, je to zase ten naivní, hloupý a rozmazlený sedmnáctiletý korunní princ!“

„No počkej! Řekni to jemu, ale nejdřív ho musíme dohonit!“

Pokud se něco princi stalo, on to musí vědět!

Xie Lian uběhl naráz víc než dvacet li, a když se zastavil, trochu lapal po dechu. Uvnitř měl pocit, jako by stále vězel v tajemné síti, která ho ještě zcela nepustila.

Co se to tady dělo?

Tohle nebylo jen divné, tohle bylo jednoduše nenormální!

Moc dobře znal Mu Qingovu sílu, a aby si vypěstoval takovou božskou auru, kterou měl teď, potřeboval by nejméně několik století kultivace. Jak by to mohl být pravý Mu Qing? Muselo se jednat o dvojníka!

Jenže ani on sám nebyl jako dřív. Jak běžel, uvědomil si, že má tělo lehké jako vlaštovka, ba dokonce ještě rychlejší a silnější.

Všechno bylo špatně!

„Uklidni se, uklidni se…“ šeptal si princ a pak si vzpomněl, že Mu Qing před chvílí zmínil nějaké jméno.

„Hua Cheng,“ zamumlal. To jméno pro něj mělo být neznámé, ale když na něj pomyslel, srdce se mu lehce pohnulo, jako by mu v koutku duše rozkvetla malá květina. Nemohl si pomoci a opakoval si ho pořád dokola.

„Hua Cheng, Hua Cheng, Hua Cheng…“

Rozhodně to bude velmi důležitá osoba, možná je dokonce klíčem k celé záhadě! Musí ho co nejdřív najít.

Poté, co se takto rozhodl, vydal se směrem k městu.

Jakkoliv nejdřív nedokázal přijmout, co se stalo s jeho tělem, za necelou hodinu už se zotavil. Svaly i u srdce ho sice stále bolelo, ale neměl čas se rozčilovat, protože potřeboval celou záhadu vyřešit. Pravý Feng Xin a Mu Qing nebyli nikde k nalezení, což znamenalo, že ten, kdo stojí za celou touto záležitostí, je velmi silný protivník. Musel se okamžitě vzpamatovat a zjistit pravdu.

Když vstupoval do města, měl již zpět svůj obvyklý výraz.

Náhodně si vybral jednu čajovnu a šel si sednout nahoru k oknu. Neměl náladu pít čaj, přesto zvedl šálek ze stolu a prohlédl si ho. Byl špinavý od usazenin ze starého čaje a už jen pohled na to prince tak odradil, že čaj raději odložil netknutý.

Uvnitř čajovny hrála na pipu a sladce zpívala docela půvabná dívka. Kolem ní seděl kruh mužů všeho věku a se smíchem poslouchali, když zpívala obyčejnou lidovou píseň, něco o mladé dívce, která jde brzy zrána trhat květiny.

Skupinka starších posluchačů však po chvíli začala volat: „To je tak nudné, zazpívej něco jiného!“

„Ano, vyber něco jiného!“

Zpěvačka mohla jen splnit jejich přání, a tak začala zpívat poněkud pomalejší, ale eroticky laděnou lidovou píseň. Byla lehká a něžná, s tak jemným nápěvem, že se lidé červenali a jejich srdce se zrychlovala. Přihlížející byli spokojeni a všichni začali tleskat.

Xie Lian seděl u okna v druhém patře, ale cítil se z té písně velmi nepříjemně.

Když se zaposlouchal do textu, zjistil, že píseň vypráví o mladém páru a jejich svatební noci. Bylo to velmi odvážné a nesmírně explicitní. Xie Lian nikdy ani v hlavním městě neslyšel takové obscénní texty. Dřív by to mohl odbýt jako koketní píseň, která s ním nemá nic společného, protože na takové věci v životě nepomyslel, ale teď to bylo jiné.

I když si nevzpomínal na nic z toho, co se mu stalo, přece jen už se změnil. Navíc zjistil něco děsivého – jeho mysl se zcela vymkla kontrole!

Text písně byl natolik koketní, že uvedl jeho srdce do zmatku. V hlavě se mu neustále vynořovaly útržkovité obrazy – propletené ruce, červená nit, dotýkající se prstů. Slyšel dokonce i přerušované vzdechy, vzlyky prosící o slitování a svůdný šepot nějakého muže.

Co to má být? Co to je!

Xie Lian se styděl a zároveň byl naštvaný. Kousl se do spodního rtu a zaťal pěst, až to nakonec nemohl vydržet a praštil do stolu tak silně, až se rozletěl na kusy.

Hosté u blízkých stolů na něj zůstali zírat. Xie Lian se probral a tiše se omluvil, zatímco si přál, aby si mohl zacpat uši a zbavit se té vtíravé písně.

Náhle píseň opravdu utichla a ze zamyšlení ho vytrhl výkřik. Xie Lian zvedl hlavu a spatřil dole velkou skupinu lidí, která se sápala po zpěvačce. Ta objímala svou pipu a vyděšeně stála uprostřed jejich hloučku. „Pánové,“ naříkala, „poslechněte si můj zpěv, ale nesahejte na mě…“

Pár mužů se posmívalo: „A co když na tebe sáhneme? Asi těžko budeme první, nakonec jsi prostitutka, už se tě pár mužů dotknout muselo.“

Zpěvačce hněvem zrudly oči. „Co myslíš tím, že jsem prostitutka? Jsem hudebnice, ale ne prostitutka!“

Ostatní její vysvětlování schválně ignorovali. „Hej! Mluví, jako by byla čistá a cudná žena! Kdybys taková byla, nezpívala bys v hostinci!“

„Je to tak! Právě jsi zpívala takovou píseň, jen abys lidi okolo sebe sváděla. A teď říkáš, že se neprodáváš? To je ale vtip!“

Zpěvaččin hlas se třásl hněvem: „To vy jste mě donutili zpívat! Vy jste to chtěli, proto jsem zpívala!“

Ať však říkala cokoliv, skupinka otravných posluchačů měla vždy odpověď: „Požádali jsme tě o zpěv a ty jsi zpívala? Tak jsi tak slepě poslušná? Spíš to znamená, že jsi už dlouho takovou píseň zpívat chtěla, jen abys nás mohla svádět.“

Xie Lian toho měl dost.

Už tak byl naštvaný, ale teď zuřil ještě víc. Hostincem se mihl bílý stín a než si lidé kolem zpěvačky stihli uvědomit, co se děje, přeletěli přes zábradlí a skončili sražení o patro níž. Muži v čele po tom pádu trčel zadek k nebi a hlasitě klel: „Co jsi zač? Odvážíš se nás provokovat?“

Princ stál před zpěvačkou se zaťatými pěstmi, až mu praskaly klouby, ale přesto se tvářil netečně. „Už toho bylo dost. Krásná žena je jako květina, dojme kohokoliv. Pokud se k ní ale nechováte zdvořile, jste opovrženíhodní!“

Kdosi vykřikl: „Ona začala s takovou písní! Pokud zpívá takové věci, proč bychom se jí nemohli dotýkat?“

Xie Lian pomalu vyslovoval: „Nemůžete, i kdyby zpívala cokoliv!“

S těmi slovy shodil z patra sedm statných mužů zaráz. Dopadli na zadnice, a i když neutrpěli žádná vážná zranění, všichni zděšeně zmlkli – nikdo neviděl, jaký útok provedl, natož aby měli čas se bránit. Do jednoho spěšně utekli pryč.

Nahoře Xie Lian otočil hlavu. Zpěvačka vděčně vstala a uklonila se. „Mnohokrát děkuji taoistickému knězi za pomoc!“

„To nestojí za řeč. Slečno, chcete tu zůstat?“

Zpěvačka kývla, princ kývnutí oplatil a řekl: „Dobře, pak můžete pokračovat ve zpěvu.“

S tím se znovu posadil, urovnal si roucho a se vzpřímenými zády ji nehybně střežil.

Když ostatní viděli, že neodchází a stále zírá jejich směrem, neodvážili se jít nahoru a vyrušit ho. Zpěvačka pochopila jeho úmysly a její vděk se ještě prohloubil. Otevřela ústa a začala jemně zpívat svou obvyklou živou lidovou písničku.

Xie Lian si nalil čaj a chystal se napít, když si opět všiml oněch zašlých skvrn. Chvíli váhal, ale nedokázal se překonat, položil šálek zpět a povzdechl si. Náhodou přitom otočil hlavu a v údivu strnul.

Na protější straně ulice stála nová čerstvě omítnutá vinárna a v ní seděl osamělý člověk.

Byl to vysoký muž v karmínovém rouchu, jehož krásu nemohla zakrýt ani páska přes oko, dodávající mu jistou divokost. S rudým oděvem kontrastovala pleť bílá jako sníh, v ruce držel stříbrný pohár s vínem, a podobně stříbrné chrániče na jeho zápěstí se třpytily duchovním světlem. Byl to skutečně oslnivý pohled. Jejich oči se z té dálky střetly, a když viděl, že na něj princ upřeně hledí, slabě se usmál a pozvedl pohár, jako by ho zdravil.

Xie Lianovým tělem z nějakého důvodu projela elektřina a okamžitě zrak odvrátil.

Ačkoliv předstíral lhostejnost, srdce mu bušilo jako o život.

Bylo to zvláštní. Ten muž byl elegantní a oslnivý, vyzařoval jakési tajemné kouzlo. Nicméně nebyl to první takto přitažlivý muž, kterého kdy viděl, tak proč měl takovou reakci?

Pečlivě nad tím přemýšlel, ale pak tu myšlenku zavrhl – ne, ve skutečnosti nikdy tak elegantního a pohledného muže nikdy dřív neviděl.

Když se v myšlenkách dostal až sem, pomyslel si: „To musí být vzácný člověk. Měl bych ho poznat.“ Když však otočil hlavu, aby se na něj znovu podíval, ten muž v červeném zmizel.

Bylo to, jako by se ze stromu snesl nádherný javorový list a šibalsky mu proletěl kolem tváře – rozjasnil mu pohled svou krásou a pak se vypařil jako prchavý sen.

Princ se chvíli rozhlížel po nádherné vinárně naproti, ale když po něm nenašel ani stopu, vzdal to. Nevěděl, proč se cítí trochu zklamaný, ale tiše vydechl, promnul si čelo a v duchu si řekl: „Zapomeň na to.“

Kdo mohl říct, že jakmile znovu otočí hlavu, spatří toho neznámého sedět naproti sobě! Ten muž si rukou podpíral tvář a zíral na něj.

Jejich pohledy se setkaly. Xie Lian byl ohromený, ale muž se jen zasmál. „Taoisto, mohl bys mě pozvat na pohár vína?"

Explicitní obrázek od baku ten221 :D

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--