Přisedl si k němu
s takovou nenuceností, až Xie Lian zamrkal, aby se ujistil, že opravdu
mluví na něj.
Nemohl si však dovolit
nechat se ovládnout aurou toho muže a dostat se tak do nevýhody, takže zachoval
klid a zdvořile odpověděl: „Bohužel nepiji, takže musím odmítnout.“
Muž v červeném se
zasmál, posadil se ještě ležérněji a prohodil: „Takhle to je? Přitom vypadáš,
taoisto, jako bys to právě teď potřeboval.“
Jako by viděl mraky
starostí, které se princi vznášely nad hlavou!
Přesto Xie Lian klidně
odvětil: „Obávám se, že se mýlíte.“
Přestože byl porušen
nejdůležitější princip jeho kultivace, nehodlal se vzdát své cesty i
v dalších věcech.
Zachoval si lhostejný
výraz, ale muž nejevil žádný úmysl odejít, a místo toho tam seděl jako socha.
„Protože mě, taoisto, nechceš pozvat, tak… tak se pozvu sám.“
Xie Lian se na něj
podíval a pak se rozhlédl po volných místech okolo.
Proč chtěl sedět a pít
zrovna s ním? Ale neměl důvod ho odmítnout, tak jen řekl: „Prosím,
poslužte si.“
Muž líně mávl rukou. Číšník
v hostinci nejspíš ještě nikdy takového zákazníka neviděl, takže spěšně
přinesl konvici s vínem a pohár, a neodvažoval se ani hlasitě dýchat.
Ještě rychle otřel stůl, aby vzácného hosta nezanedbal.
Princi neušel klid a
vyrovnanost, s jakou si muž naléval pití, a nemohl si pomoci: „Často se
snažíte z cizích lidí vymámit pozvání na víno?“
Muž se zasmál. „Hm? Ne,
to rozhodně ne. Nebudu to před vámi skrývat, taoisto, většina lidí mou tvář
vůbec nespatří.“
Arogance v jeho
hlase se Xie Lianovi vůbec nelíbila.
Oba seděli proti sobě,
jako by ani nesdíleli jeden stůl, a princ se schválně díval s klidným
výrazem úplně jinam.
Po chvíli si muž opřel
ruku o bradu a prohodil: „Jaké že je vaše příjmení, taoisto? Jak vás mám
oslovovat?“
Xie Lian si bez
přemýšlení vymyslel falešné: „Moje příjmení je Hua.“
„Aha,“ zvedl muž obočí.
„Taoistický kněz Hua.“
„A jak mám oslovovat já
vás?“
„Můžete mi říkat San
Lang.“
Princi bylo jasné, že muž
odmítá odhalit svou skutečnou identitu, a tak se ho dál nevyptával. V tu
chvíli si všiml, že na jedné straně mužovi tváře visí tenký cůpek, na jehož
konci se houpe červený korálek. Jemně se leskl a na první pohled bylo jasné, že
má velkou cenu. Princ měl navíc pocit, že už ho někde viděl, a na okamžik se mu
vybavila scéna z jeho ložnice, v níž byly po celé zemi rozházené
perly, nefrity i drahokamy.
Nedokázal si však tu
vzpomínku zařadit.
San Lang si všiml jeho
upřeného pohledu. „Líbí se vám to?“ zeptal se, zvedl štíhlé světlé prsty a
jemně mezi nimi korálek sevřel.
Kdoví proč ten pohled
v princi vyvolal náhlou bolest na hrudi, jako by ho někdo štípl do jisté
části těla.
Prudce sebou škubl
dozadu. Ten rychlý pohyb přitáhl pohledy několika hostů, a také San Lang na něj
líně pohlédl a zvědavě se zeptal: „Co se děje, taoisto?“
Vzápětí k němu
natáhl ruku, jako by mu chtěl pomoci vstát, ale nic takového si Xie Lian
nepřál. Rychle se narovnal.
„Ne, nic, to ten
korálek…“
„Aha?“ úsměv na San
Langových ústech se prohloubil. „Tenhle korálek?“
Jeho prsty si ještě
energičtěji pohrávaly s tím jasným a třpytivým kouskem korálu. „To je dar
od mé milované ženy. Co si o tom, taoisto, myslíš?“
„Ach… hezký, velmi
hezký.“
Vlastně vůbec nevěděl, na
co odpovídá. Ruce na klíně měl pevně sevřené a musel se nutit do klidu, protože
měl pocit, jako by seděl na jehlách.
Neznámý muž si
s korálkem jemně pohrával. Byl to zdánlivě obyčejný úkon, ale princ
v něm spatřil stopu obscénnosti.
Bylo to, jako by korálek
držel na špičce prstu, jemně a pomalu ho třel, štípal a zplošťoval. Princi se
z nějakého důvodu zrychlil dech a zrudl v obličeji. Bylo to tak
nepříjemné, protože se cítil, jako by to nebyl korálek, ale nějaká citlivá část
jeho těla.
Tohle nebylo normální. To
rozhodně nebylo normální!
Ten červeně oděný muž,
který si říkal San Lang, byl sice velmi pohledný, ale vyzařovala z něj
démonická aura, která každého kolem rozechvěla. Princi v srdci zvonilo
jako na poplach, ale přinutil se srovnat dech a oplatit muži pohled. „Mohu se
zeptat, vážený pane, proč jste se rozhodl oslovit právě mě?“
San Lang se usmál: „Proč
ta ostražitost? Neděje se nic zvláštního, jen jsem uviděl vaše elegantní
vystupování a musel jsem vás obdivovat. Pokud jsem vás urazil, doufám, že mi
odpustíte.“
Princ netušil, nakolik
jsou jeho slova upřímná, a tak odvrátil zrak. V duchu litoval, že toho
muže nechal sedět před sebou, protože ho opravdu rozrušoval.
Právě v tu chvíli
dozpívala zpěvačka, všem se uklonila, věnovala Xie Lianovi sladký úsměv a pak
odešla.
Spolu s ní zmizel
poslední důvod, proč tu princ zůstával. Vstal: „Sbohem, vážený pane. Teď si
můžete v klidu vychutnat váš pohár vína.“
Chtěl poslední větu říct
trochu provokativně, ale když se ta slova dostala k ústům, stejně se
změnila na zdvořilost. Neodvažoval se na muže už ani jednou podívat, ze schodů
prakticky slétl a chvíli se náhodně procházel ulicemi. Když se konečně ujistil,
že ho nikdo nesleduje, úlevně vydechl.
Jak tam tak stál
uprostřed ulice, cítil se najednou ztraceně. Jeho oblečení bylo pryč, jeho meč
byl pryč, jeho služebníci také a jeho duchovní síly jakbysmet.
Za sedmnáct let života se
nikdy nedostal do tak beznadějné situace. Zavrtěl si pro sebe hlavou a oslovil
náhodného kolemjdoucího: „Na jakém místě se nacházím?“
Jenže z odpovědi
nebyl moudřejší, protože o takovém místě nikdy neslyšel, a tak se znovu zeptal:
„Mohu se tedy zeptat, jak daleko je tohle místo od Královského hlavního města?
A kde v království se nachází?“
Neřekl však „Královské
hlavní město Xian Le“, takže kolemjdoucí si odpověď vyložil po svém: „Královské
město? Nacházíme se jižně od něj, ale velmi daleko.“
Jistě, tomu odpovídal i
přízvuk obyvatel a trochu zvláštní styl budov, který se nijak nepodobal těm
v Královském hlavním městě, takže hádal, že musí být v opravdu
vzdálených provinciích. Netušil, proč ho neznámý únosce přivedl až sem.
Po chvíli chůze narazil
na další problém – měl hlad.
Jenže všechny jeho věci
byly pryč, beze stopy zmizela i nefritová destička u pasu, prokazující jeho
totožnost korunního prince. Předtím chtěl z rukávu vytáhnout pár zlatých
lístků, ale žádné u sebe neměl. Pár drobných mincí, které mu zůstaly, utratil
za čaj v hostinci, z něhož kvůli zašlým skvrnám na šálku nevypil ani
doušek.
Vskutku – království za
jednu minci!
Zrovna když se začal
mračit, spatřil vedle dlaždice na zemi cosi třpytivého. Dřepl si, aby se
podíval, a překvapeně zamrkal. V uličce na zemi leželo pár zlatých lístků,
dokonce i několik stříbrných a k tomu nějaké drobné peníze. Opravdu uprostřed
dne našel peníze? Prší snad z nebe koláče? Nemohl uvěřit, že by měl takové
štěstí.
Poté, co vše posbíral, ho
okamžitě napadlo, jestli to někomu nepatří. Vyšel z uličky a začal se
vyptávat: „Promiňte, neztratili jste tu náhodou nějaké peníze?“
Většina lidí kroutila hlavami, jen jakýsi povaleč
s mrzutým výrazem začal opakovat: „Jo, já jsem je ztratil, to bylo moje!“,
ale když se princ zeptal, o jakou částku jde, začal koktat a nezmohl se na odpověď,
až nakonec za hlasitého smíchu okolostojících utekl.
Xie Lian se obával, že se
majitel může pro svůj majetek vrátit, a tak zůstal na místě a trpělivě čekal.
Po téměř hodině však neviděl nikoho, kdo by zde cokoliv hledal, a navíc měl čím
dál větší hlad. Ještě chvíli vyčkával, než si pomyslel: „Co kdybych si něco z toho půjčil a pak to desetinásobně
splatil?“
Nešlo jinak. Počkal ještě
po dobu, kdy by dohořela vonná tyčinka, a pak šel ke stánku u silnice a koupil
si napařovaný bochánek.
Nikdy předtím takové
jídlo nejedl, natož aby v paláci podávali jídlo z tak hrubé mouky. Pečivo
vypadalo velké, matně bílé a bez chuti. Nechtěl ale utratit příliš mnoho
z pokladu, který měl u sebe, protože by bylo hrozné, kdyby jej majitel
nutně potřeboval zpět.
Bylo trochu neobvyklé
držet tak velký kus pečiva, a úplně nevěděl, jak ho civilizovaně sníst, takže s ním
pomalu došel až k odlehlejší malé uličce. Zrovna když si chtěl horkého bochánku
ukousnout, ze strany se natáhla ruka a bochánek mu vzala.
Způsob, jakým o něj
přišel, byl přímo neuvěřitelný. Xie Lian zíral na svou prázdnou ruku, a když se
otočil, spatřil, že zloděj je ve skutečnosti červeně oděný muž z vinárny.
Princ byl ohromený. Nečekal, že ho ten člověk bude skutečně
sledovat až sem, a už vůbec ne, že mu ukradne jeho napařovaný bochánek!
Po chvíli šokovaného
zírání si konečně vzpomněl, že ho chce zpátky, a rozčileně zavolal: „Vraťte mi
to!“
Rychle se po pečivu
natáhl, ale pohyby toho muže byly ještě rychlejší. Navíc byl vyšší než princ,
takže se mu snadno vyhnul a prohodil: „Tohle nejezte.“
S tím si
z bochánku pořádně ukousl.
V tu chvíli už
nebylo možné, aby ho snědl Xie Lian. Byl urozený korunní princ, copak mohl jíst
někým nakousnutý bochánek?
Oči se mu rozšířily a
zahodil veškerou zdvořilost: „Ty!“ Pak se odmlčel a stejně rozhněvaně
pokračoval: „Jak se můžeš takhle chovat?“
Když toho muže viděl
poprvé, myslel si, že to musí být vzácný člověk, s nímž by se rád
spřátelil. Nečekal, že se z něj vyklube takový darebák, takže se rozhodl o
svůj bochánek bojovat! Dvě postavy, jedna bílá a jedna rudá, si vyměňovaly
údery tak rychle, až z toho přecházely oči. Bylo neuvěřitelné, že někdo
tak oslnivý s ním svede boj o obyčejný napařovaný bochánek! Ačkoliv princ
matně cítil, že by přece měl být rychlejší alespoň natolik, aby se vyrovnal San
Langovým dovednostem, ruce a nohy jako by ho neposlouchaly. Navíc byl unavený,
hladový a zmatený, nemluvě o jeho bolavém pasu a slabosti těla.
Z rozčílení nakonec ztratil rovnováhu a spadl na zem. Okamžitě tiše
vykřikl a zaťal zuby bolestí.
Bolestí?
Ano, z části těla, o
níž mohl jen těžko hovořit nahlas, se šířila silná bolest.
Ne že by ji předtím
necítil, ale protože rána byla tak pečlivě ošetřena a protože se ji snažil ze
všech sil ignorovat, téměř na ni zapomněl. S pádem na zem se ale všechno
změnilo.
Kupodivu se ale změnil i
San Langův výraz. Okamžitě se k princi naklonil, chytil ho za paži a
starostlivě se zeptal: „Gege?“
Xie Lian se nesmírně
styděl, přál si vykopat díru a zabořit do ní obličej. Zoufale odtáhl ruku a
s obličejem rudým studem zamumlal: „Prosím, neříkej mi tak a takhle mě
nedrž.“
San Lang mu skutečně ruku
pustil, ovšem jen aby ho vzápětí chytil za rameno. „Jak ti je? Bolí tě někde?“
Jeho tón byl plný znepokojení
a nezdálo se, že by to předstíral. Jak praví staré rčení, usmívajícího se
člověka je těžké udeřit, a tak princ nedokázal než jeho laskavost přijmout.
Když však přemýšlel nad tím, kde a proč ho bolí, cítil se zahanbený a naštvaný.
Všechna ta za celý den nashromážděná sklíčenost se vyvalila ven, až plácl San
Langa přes ruku a vydrápal se na nohy.
Zvedl hlas: „Nikde mě to
nebolí, vůbec nic mě nebolí!“ Pak se otočil a utekl, jenže znenadání byl znovu
chycen za zápěstí a tentokrát se už nedokázal osvobodit. Měl toho dost, prudce
se otočil s očima metajícíma blesky, jen aby uviděl San Langův upřený pohled.
Muž si tiše povzdechl:
„Ach, pane taoisto, ať už jsi jakkoliv zmatený, je to všechno moje chyba.
Nezlob se na mě. Co takhle – pozvu tě jako omluvu na víno.“
Xie Lianovo srdce se při
pohledu na jeho tvář kdoví proč rozbušilo. Na takový pocit nebyl zvyklý, a ze
všeho nejvíc toužil mu utéct. „Nechci, abys mě někam zval. Nikdy nepiju! Tak mě
rychle pusť!“
„Dobře, dobře, nebudeme
pít. Tak co pozvání na jídlo? Máš hlad, že?“
Princ zuřil. Jakým tónem
s ním ten člověk mluví? Prakticky ho přemlouvá, jako by byl dítě! Nikdy
předtím nezažil takové ponížení. „Nechci ani, abys mě bral na jídlo. Nemám
hlad! Stačí mi trocha respektu!“
Trapné na tom bylo, že
zatímco s ním mluvil, ozvalo se z jeho břicha slabé protestní
zakručení.
Xie Lian ztuhl a jeho
tvář nabrala červený odstín, což ho ještě víc rozzuřilo, až z toho začal
koktat: „Ty… ty… ty! Proč mě otravuješ? Už mě neotravuj!“
San Lang na něj pozorně
pohlédl. „Taoisto, neříkej mi, že sis toho ještě nevšiml.“
Když viděl jeho náhle
vážný výraz, musel se princ zeptat: „Nevšiml čeho?“
„Máš na těle něco zlého.“
Xie Lian na něj
bezvýrazně zíral, ale najednou mu obvaz na zápěstí povolil a sklouzl dolů jako
bílý had, načež se zvedl a vrhl se přímo na něj!
Než však mohl útok
dokončit, červeně oděný muž ho chytil a pronesl: „Podívej.“
Ten kus bílého hedvábí
byl jako jedovatý had, svíjel se a vzbuzoval v princi nepříjemné pocity.
Opravdu na svém těle skrýval takové monstrum?
Xie Lian konečně
pochopil. „Takže… oslovil jsi mě, protože jsi na mém těle odhalil tuhle zlou
věc?“
San Langův výraz se stal
ještě vážnějším a slavnostnějším, když kývl hlavou. „Ano. Je to zvláštní věc,
takže jsem se ji rozhodl věnovat trochu pozornosti. Naštěstí ti neublížila.“
Když vyšla najevo pravda,
Xie Lian svraštil obličej, protože si uvědomil, jak špatně se k tomuto
mladému pánovi choval. Cítil se velmi trapně, takže se hned upřímně uklonil a
řekl: „Děkuji mnohokrát, pane. Předtím jsem vás špatně pochopil.“
Než se mohl ohnout v pase,
San Lang ho zvedl. „To není potřeba zmiňovat, bylo to snadné. A není třeba se
mnou mluvit tak zdvořile.“
Xie Lian zvedl hlavu
s poněkud zmatenými pocity. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že San Lang má
navzdory vážnému výrazu koutky očí svraštělé smíchem. Měl pocit, že je to kvůli
trapnému a nepořádnému stavu, kterého si všiml, a cítil se ještě hůř.
Na tom celém bylo
nejzvláštnější, že princ byl mezi svými vrstevníky považován za vyrovnaného
člověka, ale při pohledu na tohoto muže jím zmítal neklid. San Lang si toho
naštěstí zřejmě nevšiml, protože jen s úsměvem řekl: „Když je to vyřešené,
budu muset jít. Taoisto, můžeme se někdy znovu setkat?“
„Ano, snad se znovu
setkáme,“ odpověděl Xie Lian automaticky. San Lang mávl rukou na pozdrav a
otočil se k odchodu. Princ si ale nemohl pomoct a pár kroků ho následoval.
Možná proto, že nevěděl,
kam jinam jít, nebo byl možná stále ještě zmatený. Probral se teprve ve chvíli,
kdy se San Lang otočil, ale to už bylo pozdě se skrýt.
Muž v červeném se
zasmál a princi bylo tak stydno, až mu zrudly konečky uší.
Donutil se vzchopit. San
Lang si naštěstí jen založil ruce na hrudi a znovu se zasmál. „Myslím, že
nemusíme čekat na naše příští setkání. Ta správná chvíle je možná právě teď, co
říkáš? Taoisto, jsi ochotný se mnou pít?“
Vrátili se do toho samého
nádherného hostince jako předtím. San Lang byl velmi štědrý, protože jakmile
usedli, zaplnil celý stůl nejlepším vínem a jídlem, které tu měli. Bylo však
velmi odlišné od toho, jaké princ znal z královské kuchyně a mnohé pokrmy
viděl dokonce poprvé. Pustil se do jídla a v břiše mu přitom občas
zakručelo hlady. Teprve po chvíli si uvědomil, že na něj San Lang zírá
s rukama podpírajícíma bradu. Díval se na něj jako by on sám byl stůl plný
lahodných pokrmů.
Xie Lian se pod tím
pohledem znovu cítil jako na jehlách. Poté, co se ujistil, že už žaludek nebude
hlady protestovat, odložil hůlky a lehce si odkašlal: „Udělal jsem ze sebe
blázna.“
„Hm? Co z toho
z tebe dělá blázna? Prosím, pokračuj v jídle!“ S tím vytáhl
napařovaný bochánek, o který se předtím hádali, a bez změny výrazu začal jíst.
Princ se díky tomu zastyděl ještě víc.
Vzpřímeně a nehybně se
usadil, pohlédl na bílý pruh zkroceného hedvábí a rozhodl se změnit téma. „Proč
se mi ta zlá věc schovala na těle? Vůbec jsem si její existence nebyl vědom.
Bylo to… jako bych ho nosil už dlouho, takže si na to mé tělo zvyklo.“
Bílý pruh látky se
neustále kymácel a kroutil a snažil se k princi dostat. Kdyby ho San Lang
pevně nedržel, nejspíš by se kolem něj zase ovinul jako liána. Vypadalo to,
jako by se mu snad líbil.
San Lang ho však přitlačil
ke stolu jídelní hůlkou a jeho úmysly zarazil. „Zdá se, že ta zlá věc má vážně
špatné návyky. Potřebuje dostat lekci.“
„Než mu dávat lekci, měli
bychom prozkoumat jeho původ.“
Chvíli si povídali o všem
možném. Xie Lian vyrůstal v královském paláci Xian Le a později kultivoval
v chrámu Huang Ji, ale nikdy předtím nepotkal tak zajímavého člověka
s tolika zkušenostmi. Jak ho poslouchal, oči se mu rozzářily a nemohl se
přestat usmívat. Téměř zatlačil všechny své starosti do pozadí, ale po chvíli
si vzpomněl, že je vlastně uprostřed záhady.
S vážným výrazem se
proto zeptal: „San Langu, můžu se tě na někoho zeptat?“
San Lang hodil pruh
hedvábí na zem a nějakým neznámým způsobem ho přinutil změknout natolik, že se
nedokázal pohybovat. „Koho?“
„Jde o to, že hledám
jednoho muže. Jmenuje se Hua Cheng.“
San Lang zvedl obočí.
„Hm? Můžu se zeptat, proč tu osobu hledáš?“
„Abych byl upřímný, sám
úplně nevím,“ přiznal princ. Ze San Langova tónu poznal, že určitě ví, kdo onen
Hua Cheng je, takže pokračoval: „Možná si myslíš, že to před tebou jen tajím,
ale opravdu je to tak. Taky nevím, proč ho hledám. Jde o to, že když jsem se
dnes probudil, ocitl jsem se ve velmi zvláštní situaci.“
Jedním dechem vyložil
celou záležitost a vynechal jen ty trapné části. Nakonec to shrnul: „Myslím, že
by ta osoba měla být velmi důležitá. Pokud víš, o koho jde, mohl bys mi o něm
říct?“
San Lang se usmál.
„Nevidím důvod, proč to tajit. Taoisto, my dva jsme si padli na první pohled do
oka, takže ti samozřejmě chci pomoci. Hua Cheng, on…“
„Ano? Co si o něm
myslíš?“
„Je to šílenec,“ shrnul
San Lang.
„Cože?“
San Lang si nalil pohár
vína a zakroužil s ním. „Je silně věřící.“
„A v koho věří?“
„V korunního prince Xian
Le.“
Xie Lianovi zaskočilo
tak, až se rozkašlal. Spěšně polkl doušek čaje. „Počkej, počkej… já… Já jsem korunní
princ Xian Le, Xie Lian, ale bohem jsem se ještě nestal. Jak bych mohl mít
věřícího?“
San Lang lhostejně
pokrčil rameny. „Dřív nebo později se bohem staneš. Kromě toho, s bohy se
to má tak – když věříš, že to bůh je, tak je. Když věříš, že není, tak není.“
Princ nevěděl, jestli se
smát nebo brečet. „To je až moc laxní přístup!“ Po chvíli váhání ale dodal: „On
opravdu věří, že se korunní princ Xian Le stane bohem?“
„Nejde o to, že by tomu
věřil…“ San Lang se usmál. „Jde o to, že je o tom přesvědčen celou svou duší.“
Princ mu úsměv oplatil a
pomyslel si, že očekávání té osoby rozhodně nezklame. „Takže… kde se s tím
mužem mohu setkat?“
„A opravdu o to stojíš?“
„Ano.“
San Lang měl nejspíš na
celou věc vlastní názor. „Jde o to, že ten Hua Cheng je velmi špatný člověk.“
„Velmi špatný? Jak je
špatný?“ Xie Lian nechtěl věřit, že člověk, který tak pevně věří v jeho vystoupání
na Nebesa, by měl být špatným člověkem.
„No, ohledně té věci…“
Právě v tu chvíli si
princ něčeho všiml. Předtím byl zdvořilý a příliš si San Langa neprohlížel, ale
teď už spolu seděli nějakou dobu, takže se uvolnil a nechal svůj pohled
bloudit. San Langova ruka spočívala na zábradlí a lehce o něj poklepávala. Měl
dlouhé a štíhlé prsty a na prostředním z nich spatřil tenkou červenou
čárku, jasnou a nádhernou jako karmický uzel.
Xie Lian si okamžitě
vybavil, o čem předtím zpívala zpěvačka v čajovně:
„Pod gázovými závěsy, dvě ruce, deset pevně
propletených prstů.“
--Předchozí-- -Kapitoly- --Další--
Žádné komentáře:
Okomentovat