Xie Lianovy oči se prudce rozšířily a na tváři se mu zračil pocit hluboké křivdy.
„Co se děje?“ zeptal se
San Lang.
Jak by princ mohl
odpovědět?
Do hlavy mu spolu
s horkou krví stoupla hanba a hněv z toho, že byl podveden a že si
s ním ten člověk pohrával. Udeřil do stolu a skrze zaťaté zuby procedil:
„Takže to jsi byl ty!“
Stůl jeho ránu nevydržel
a rozlomil se na několik kusů. Naštěstí byli v tomhle patře hostince sami,
jinak by k smrti vyděsili všechny návštěvníky.
Xie Lian neměl zbraň,
takže podruhé praštil dlaní do podlahy. San Lang stále nehybně seděl, jen lehce
naklonil hlavu.
Třetí rána narazila do
zdi za ním, až se budova otřásla.
San Lang sebou ani
necukl, ale založil si ruce na hrudi a lehce zvedl obočí.
„Taoisto?“
Na co si to hraje?
Princova tvář hořela, ani nechtěl pomyslet na to, jak moc je teď rudý. Zaťaté
pěsti mu zapraskaly.
Rozzlobeně řekl: „Už přestaň
předstírat! Moc dobře víš, co jsi mi udělal!“
San Lang zvedl o kousek
zrak. „Bohužel, opravdu nevím. Co jsem ti, taoisto, udělal? Jak jsem tě mohl
tak rozhněvat? Můžeš mi alespoň napovědět?“
Ten člověk ho
s nevinnou tváří žádal, aby mluvil o takové věci? Co mu asi má říct? Jak
může vyslovit takové věci za bílého dne? Nikdy nepotkal někoho s takovou hroší
kůží!
Lomcovala s ním
zlost, tvář mu čím dál víc rudla, až nakonec vykoktal: „Drž hubu! Ty…! Ubiju tě
k smrti, ty nestoudný, ty… opovrženíhodný, hrozný…“
San Lang si povzdechl.
„Taoisto, nečekal jsem, že se moje upřímnost setká s takovou reakcí. Jak
jsem mohl být nestoudný, opovrženíhodný a hrozný?“
Xie Lian se konečně
trochu uklidnil. „Už mi nelži! Červená nit na tvé ruce dokazuje, že jsi ten,
kdo… kdo…“
„Aha?“ San Lang klidně
zvedl ruku. „Myslíš tohle? Je s tím nějaký problém?“
Princ měl pocit, jako by
při spatření té rudé čárky dostal ránu. „Viděl jsem ji! Tehdy jsi… měl jsi na
ruce tuhle červenou nit!“
„A kdy?“
Znovu měl princ chuť ubít
ho k smrti. Klást otázku, na kterou moc dobře zná odpověď, je až příliš
nestoudné!
Jenže ať byl sebevíc
naštvaný, nedokázal pohnout rukama. Ne proto, že by ho někdo držel, zradilo ho
jeho vlastní tělo!
V tu chvíli vyběhlo
do patra několik lidí. „Co tady vy dva děláte? Jak tu můžete tak bezohledně
rozbíjet nábytek?“
Xie Lian se otočil: „Je
to tady nebezpečné! Jděte co nejdřív…“
Nedokončil. Každý
z těch mužů měl na prstu přivázanou červenou nitku.
„Co se to děje?“ vyhrkl.
„Proč máte všichni tu červenou nit?“
„Červená nit? Co je
s ní? Je to jen červená nitka, co je na ní tak divného? Nejde o ni, ale o
to, co tu děláte…“
Princ byl zmatený. Je
možné, že uvazování červené nitě kolem prstu bylo v tomto městě nějakým módním
trendem?
Ohlédl se po San Langovi,
který se usmál, jako by mu četl myšlenky. „Taoistův odhad je správný. Uvázání
červené nitě na prst je tu zvykem. Pokud mi nevěříte, podívejte se na lidi na
ulici.“
A skutečně, mezi nekonečným
proudem lidí jich mělo velké množství uvázanou červenou nit, někteří dokonce několik.
„Co to je za zvyk?“
„No, když o tom mluvíme,“
usmál se lehce San Lang, „má to něco společného s tím Hua Chengem.“
„Aha?“
„Je to proto, že on a
osoba, kterou má rád, mají na rukou uvázanou takovou nitku. Lidé se jimi
inspirují s úmyslem vyjádřit tak svou lásku nebo uzavření manželství.“
Xie Lian to omámeně
poslouchal. „Takže.. Hua Cheng musí být docela pozoruhodný člověk, když ho
tolik lidí napodobuje.“
„Jestli je pozoruhodný
nebo ne, záleží na tom, s kým ho srovnáváš. Hm, Taoisto, myslím, že ti
něco upadlo na zem, můžeš se podívat?“
Teprve tehdy si princ
uvědomil, že celou dobu stojí v útočném postoji, a přitom šlo jen o další
nedorozumění. Jeho hněv se rozplynul a on spěšně stáhl ruku. „Promiň, San
Langu, omlouvám se. Opravdu mě to mrzí. Byl jsem příliš zbrklý a znovu jsem tě
špatně pochopil…“
San Lang se klidně
sklonil, aby cosi zvedl. „Nic se neděje. Taoisto, neupustil jsi něco?“
Prohrabal se troskami na
podlaze a zvedl zlatý list. Pravděpodobně vyklouzl princi z rukávu, když
se předtím rozčiloval. Xie Lian se chystal promluvit, když uviděl San Langa,
jak přikládá list zkoumavě k očím. „Hm, tenhle kousek zlata je mi trochu
povědomý.“
Poté vytáhl ze záhybů
roucha další zlatý lístek, úplně stejný jako ten princův.
„Takže je tvůj!“ vyhrkl
princ.
„Ano, opravdu jsem něco ztratil
a vrátil jsem se to hledat…“
Xie Lian se bál, že bude
špatně pochopen. „San Langu, dovol mi to vysvětlit…“
„Nemusíš být nervózní,
rád si tvé vysvětlení poslechnu.“
„Je to takhle,“ začal
s úlevou princ, „právě jsem ten list a pár dalších mincí našel
v uličce, sebral jsem je a čekal jsem, až se majitel vrátí, ale nikdo
nepřišel po celé dvě hodiny, a já jsem opravdu…“
Trochu se zastyděl a
sklonil hlavu. „Takže jsem… jednal z vlastní vůle a jeden z nich jsem
si vzal, abych si koupil něco k jídlu. Byl to ten napařovaný bochánek,
původně jsem plánoval ho vrátit, ale pořád platí, že jsem si ho vzal bez
dovolení. Je mi to líto.“
San Lang se usmál.
„Taoisto, proč se chováš takhle? Je to přece lidská přirozenost, nemluvě o tom,
že jsem tě chtěl pozvat na víno a nakonec jsem ti tu dušenou housku snědl.
Nedělej si z takové maličkosti hlavu. Shodou okolností jsi našel věc,
kterou jsem ztratil. Nejspíš je nám opravdu souzeno se setkat.“
Princi spadl kámen ze
srdce. „Ale San Langu, musíš být opatrný, ztratit takové bohatství a nevšimnout
si toho… nesmíš být tak lehkomyslný.“
V tom okamžiku se do
debaty znovu zapojili postávající číšníci. „Zákazníci, už jste se uklidnili?
Pokud ano, pojďme vypočítat cenu za rozbitý stůl!“
Xie Lian oněměl.
Dřív by pro něj nebyl
problém zaplatit jakoukoliv částku, ale teď neměl ani na dušenou housku.
Naštěstí zareagoval San
Lang: „To nic není, postarám se o to.“
Byl to princ, kdo zničil
stůl a kdo se na San Langa obořil, a přesto se teď on chopil iniciativy a
pomohl mu urovnat účet za věci, které rozbil. Xie Lian byl jeho laskavostí a
ohleduplností dojatý tak, že nemohl ani mluvit. Nasucho polknul, až se mu
pohnul ohryzek. „Ty…“
Prodavači sice nevěděli,
co se mezi nimi děje, ale dostali tolik, že jim s radostí pomohli sehnat
ještě nádhernější stůl a usadili je k němu. Xie Lian se nemohl ubránit
vděčnosti a pocitu viny.
„Taoisto, z toho, co
jsi říkal, jsem získal dojem, že něco skrýváš. Co se děje? Někdo ti něco
udělal?“
Jak mu mohl princ něco
takového prozradit? Jeho nově klidná tvář znovu získala rudý odstín. „Nic…
nic,“ vykoktal.
„Jestli ti to nevadí, rád
bych, aby ses mi svěřil. Kdo ví, třeba ti dokážu pomoci.“
Měl dobré úmysly, ale až
příliš na prince tlačil. Nedokázal v klidu sedět a bezmocně se ošil:
„Opravdu nic, San Langu, prosím, už se neptej…“
Bylo pro něj těžké na to
jen myslet, ale San Lang už ho dál nenutil. „Dobře. Kde jsme to předtím byli?
Chceš jít za Hua Chengem, že?“
„Ano. Víš, jak na to?“
„Samozřejmě, že vím.
Nicméně v nejbližších dnech to nebude možné.“
„Proč?“
San Lang naaranžoval
zeleninu na talíři do tvaru širokého usměvavého obličeje. „Slyšel jsem, že jeho
milovaná osoba je trochu nemocná, takže chce být s ní. Kromě toho má
mnoho povinností.“
Xie Lian si pomyslel, že
Hua Cheng musí být vážně charakterní a sentimentální muž, a jeho obdiv
k němu vzrostl. „Aha. Tak jak dlouho budu muset čekat?“
„Ne víc než pět dní,
nejméně tři. Nemusíš se bát, taoisto. Navrhuji, aby sis po tu dobu odpočinul
v pokoji.“
Princ si uvědomil, že
nemá kde bydlet, ale vtom uslyšel San Langa pokračovat: „Jestli nemáš kde
bydlet, proč nepřijdeš ke mně a chvíli si tu neodpočineš? Můj dům je velký a
moc lidí tam nebydlí.“
To už prince skutečně
dojalo: „San Langu, jsi opravdu… opravdu dobrý člověk.“
Bylo to poprvé, co někoho
pochválil tak přímočaře, a byl z toho trochu v rozpacích. Jenže
nenašel jiná slova, kterými by popsal své emoce.
San Langovi to neuniklo.
„Zapomněl jsem se zeptat ještě na něco, taoisto. Kolik je ti letos let?“
„Sedmnáct.“
„Aha? To jsi mladší než
já.“
Opravdu, San Lang vypadal
tak na dvacet let. „V tom případě bys mi měl říkat gege – starší bratr.“
Xie Lian byl členem
královské rodiny a Jeho Výsost korunní princ. Těšil se nesrovnatelné úctě a
původně neměl v plánu nikoho oslovovat „gege“, ostatně jen málo lidí by
toho bylo hodno. Nicméně San Lang zanechal velmi dobrý dojem, takže se usmál.
„Takže je to gege San Lang.“
Těžko říct, jestli se mu
to zdálo, ale po takovém oslovení se San Langův úsměv stal jaksi zvláštním.
Bylo opravdu těžké to
popsat, ale San Langovo levé oko najednou žhnulo takovým žárem, až měl princ
pocit, že mu propálí díru do kůže.
Zamrkal a zeptal se: „Co
se děje?“
„Neděje se nic, jen jsem
moc šťastný. V mé rodině není nikdo mladší, takže mi tak nikdy nikdo
neříkal.“
„Jestli to nevadí, mohu
ti tak říkat já.“
San Langovy oči se
usmívaly, ale jeho ústa stále váhala: „Ale samozřejmě nevadí, rozhodně ne.
Záleží ale na tom, zda to nevadí tobě, taoisto.“
„Nevadí mi to, proč by
mělo. Gege San Langu, jdeme teď zpátky k tobě domů, nebo?“
San Lang odložil hůlky.
„Tak tedy pojď se mnou.“
Jeho sídlo bylo mimořádně
rozlehlé a nádherné. Když Xie Lian vstoupil, mnoho míst mu připadalo podobných
jako některá zákoutí v královském paláci Xian Le. To ho ještě víc utvrdilo
v tom, že San Lang není obyčejný člověk.
Té noci, zatímco ležel
sám na posteli, se pořád neklidně převaloval a vrtěl.
Neustále měl pocit, že mu
něco chybí, a tak sebou dál házel a přetáčel se sem a tam. Navíc se ležení jeho
tělu moc nelíbilo. Když byl na zádech, bolelo ho v pase. Když se otočil a
lehl si na břicho, jako by ho tlačila záda.
V omámení se mu
zdály chaotické sny. Chtěl se pohnout, ale někdo ho pevně držel a šeptal mu
cosi do ucha. Někdy to byl muž, někdy mladík. Někdy ho oslovoval pořád dokola
gege, gege, jindy Vaše Výsosti. Říkal mu „Vaše
Výsosti, neměj strach!“
Bylo to nesmírně něžné,
nesmírně bolestivé, ale také nesmírně dojemné.
Probudil se celý
promáčený potem, lapal po dechu a zatínal pěsti. Vztekem a bezmocí několikrát
praštil do postele, prsty si prohrábl zvlhlé vlasy a pomyslel si: „Kdybych tak
na to dokázal zapomenout! Až chytím toho nestoudného parchanta…!“
V tom okamžiku zjistil,
že vedle jeho polštáře někdo v neznámou chvíli položil oblečení. Také bylo
bílé, ale jiného stylu. Líbilo se mu. Princ měl pocit, jako by se tou změnou
mohl vykoupit. Spěšně se vydal do zadní části domu, aby se vykoupal.
Poté, co se svlékl a
ponořil do vody, najednou zjistil, že má kolem krku tenký stříbrný řetízek, na
jehož konci se třpytil průsvitný prsten.
Nevěděl, jak dlouho ho má
u sebe, v každém případě si to vůbec neuvědomoval. S podivným pocitem
si pomyslel: „Já někdy měl takový šperk?“
Ten prsten byl opravdu
nádherný a dlouho byl pohledem na něj fascinován, neztratil však bdělost.
Najednou však vedle sebe ucítil záblesk stříbrného světla. Okamžitě vykřikl:
„Kdo je tam?“
Plácl do vody, která se
rozstříkla, až kapky silou ocelových kuliček narazily do zdi. Netrefil však
jimi člověka, ale… zbraň?
Xie Lian popadl jílec šavle
a cítil se poněkud zmateně. Najednou se na jílci objevila tenká stříbrná
prasklinka, z níž se stalo otevírající se oční víčko, a pod ní spatřil
protáčející se oční bulvu.
Princ šokovaně zíral.
Co to bylo za divnou věc?
Zakřivená šavle byla
štíhlá a jako by žila vlastním životem, nadšeně se mu vrhla do náruče.
Zaskočený Xie Lian vykřikl a otřásl se.
Jenže od zbraně necítil
žádný zlý úmysl, naopak instinktivně vnímal, že mu není nebezpečný. Kromě toho,
že byl poněkud dotěrný, nechtěl viditelně udělat nic horšího než ho plácnout.
V tom okamžiku se
kolem mihl rudý stín, vytrhl mu šavli z rukou a melodickým hlasem
prohodil: „Takže tady jsi!“
Xie Lian spatřil San
Langa, stojícího u okraje bazénu a svírajícího onu šavli. Přestože se stále
usmíval, na čele mu vystupovaly slabé linky modrých žilek. Velmi hrubě šavli
pleskl a pokračoval: „Neříkal jsem ti, že tu teď nemáš co dělat?“
„San Langu, ta zbraň je
tvůj… hm, duchovní zařízení?“
San Lang se k němu
otočil a hněvivé žilky z jeho čela okamžitě zmizely. Klidným hlasem
pronesl: „Je to jen zbytečná věc.. Obtěžoval jsem tě s takovou hloupostí…“
Xie Lian byl naopak
naplněn hlubokou úctou. Oči se mu rozzářily, když zachytil cíp červeného
roucha. „Ne, ne, kdepak, gege San Langu, jsi opravdu úžasný! Dokážeš zdokonalit
duchovní zařízení tak, aby mělo vlastní vědomí!“
Šavle, která po obdržení
San Langovy výchovné rány lítostivě mhouřila oči, poté chvále doširoka otevřela
oko a spokojeně s ním zatočila. Vzápětí se znovu nenápadně pokusila otřít
o Xie Liana, ale San Lang mu uštědřil další ránu.
Tentokrát už to šavle
nevydržela. S žuchnutím dopadla na zem a kutálela se sem a tam. Byla jako
dítě, které za trest udeřil dospělý, a teď se s pláčem válí po zemi. Princ
měl pocit, jako by se mu to kvílení zabodávalo do srdce. Rychle vstal: „Počkej
chvíli, gege San Langu… zapomeň na to, už ho nebij. Myslím, že to byl jen malá
darebnost, se kterou chtěl projevit svou náklonnost. Není třeba být tak drsný.“
S těmi slovy vstal
z vody, ale vzápětí mu došlo, že je vlastně nahý a tvář mu z nějakého
důvodu zrudla. Neohrabaně se ponořil zpět.
San Lang se však sám
velmi diskrétně otočil a odešel.
Díky tomu mohl princ
vylézt ven a převléknout se do nových šatů. Materiál jeho spodního prádla byl
velmi jemný, takže se konečně se cítil příjemně i přes odřenou kůži.
Vyšel ze svého pokoje a
dorazil do elegantní haly, určené k přijímání hostů. San Lang už na něj
čekal.
Xie Lian netušil, jakou
lekci své šavli uštědřil, ale teď mu poslušně visela u pasu. Když nedělala
takové hlouposti, vypadala ve skutečnosti velmi nebezpečně a tvrdě, až měl
problém spojit si ji s tím předchozím rozmazleným chováním.
San Lang si princova
příchodu všiml a usmál se. „Jsi vzhůru? Vyspal ses dobře?“
„Nevím proč, ale půlku
noci se mi pořád něco zdálo…“ odpověděl po pravdě Xie Lian. „Ale druhou půlku
noci už to bylo dobré.“
„Musel jsi být velmi
unavený.“
Ti dva si zbytek dne
nezávazně povídali, a než se nadáli, den byl znovu u konce. Xie Lianovi by
nevadilo strávit takto dobu, po kterou bude čekat na Hua Chenga.
V noci ležel Xie Lian
sám na lůžku a znovu měl ten horký a znepokojivý sen. Převaloval se a vrtěl, až
se nakonec celý propocený vzbudil. Rozzlobený a bezmocný se dokázal jen
zvednout a jít se ven projít, aby se uklidnil. Pak ale zaslechl ze vzdálené
místnosti na druhé straně chodby nějaké zvuky.
Byl to San Langův pokoj.
Ve skutečnosti měl dobrou zvukovou izolaci, takže zvuk byl extrémně tichý, ale
Xie Lianovy bystré smysly ho dokázaly zachytit. Zadržel dech a tiše vyšel
z pokoje. Když nahlédl škvírou ve dveřích San Langova pokoje, spatřil ho
sedět uprostřed místnosti se štětcem v ruce. Zdálo se, že píše, a jeho
výraz byl úplně jiný, než když stál tváří v tvář princi. Zrovna se
k němu skláněl jakýsi muž v černém s maskou ducha na tváři a
něco mu tiše hlásil.
Ten muž byl ve skutečnosti
velmi nenápadný i přes princův přímý pohled, a kdyby se na něj nesoustředil,
možná by si ho ani nevšiml. Své hlášení už skoro dokončil, takže i když se princ
snažil zaslechnout, co říká, podařilo se mu zachytit jen útržky vět, jako „Ta
nestvůra už dlouho způsobuje potíže“ a „Možná se mu ta nehoda stala, když šel
vyřídit modlitby“ a „Tohle je místo, kde se nachází“ a podobně.
Snažil se ty informace
zpracovat, když zaslechl San Langovu odpověď: „Musím se mu teď věnovat a nemůžu
teď odejít. Chyťte tu nestvůru a přiveďte mi ji do zítřejšího večera.“
Muž s maskou kývl. „Ano,
pane. Mám to přivést živé?“
San Lang odložil štětec a
letmo si prohlédl, co napsal. Se zjevnou nespokojeností papír zmačkal do
kuličky a odhodil, a teprve pak zvolna odpověděl: „Dopřej mu ještě pár soust a
pak ať to vyplivne. Pak mu tu jeho
bezcennou hlavu rozdrť na prach. Pomalu a bolestivě.“
Ta slova pronesl mrazivým
hlasem a s krutým výrazem, ale Xie Lian se překvapivě necítil ani
znechuceně, ani znepokojeně.
Muž s maskou ducha
se zvedl k odchodu, takže princ rychle uskočil a schoval se. Když se
vrátil do pokoje, už se mu nedařilo usnout, přecházel sem a v duchu se sám
sebe ptal: „Kdo je vlastně San Lang? O jakém monstru to mluví?“
Znělo to, jako by mu už
dlouho dělala potíže a spolkla něco důležitého. San Lang byl dost rozzlobený,
ale protože mu musel dělat společnost, nemohl jít a té nestvůře rozbít hlavu
sám.
Princ se při tom
pomyšlení cítil hrozně. San Lang k němu byl tak vstřícný a zdvořilý!
Najednou mu hlavou
probleskla myšlenka. Proč by tu měl sedět a nic nedělat? S Hua Chengem se
teď stejně nějakou dobu nemůže setkat, a takhle by měl možnost pro svého
dobrého staršího bratra San Langa něco udělat. Může mu pomoci tu nestvůru
chytit!
Jakmile se princ rozhodl,
okamžitě začal jednat. Zanechal po sobě dopis, v němž stálo: „Gege San
Langu, neboj se, brzy se vrátím“ a další podobné věty. Pak velkolepé sídlo
potichu opustil.
Místo, které muž
v masce ducha předtím nahlásil, nebylo těžké najít – stačilo jít mnoho li
na jih k jedné konkrétní hoře a najít v ní jeskyni. Xie Lian si byl
jistý, že jeho rychlosti se žádný člověk nevyrovná, takže tam určitě dorazí
dřív než San Langův podřízený.
A skutečně, když o dvě
hodiny později dorazil k dotyčné hoře, vyrazil přímo nahoru. Hlava nehlava
bojoval s každou nestvůrou, na kterou narazil, takže cesta k jeskyni
byla za chvíli lemována naříkajícími duchy a přízraky.
Ačkoliv nestvůra
předvedla docela působivou ostražitost, když nechala u vchodu do jeskyně
hlídkovat tři nebo čtyři stovky svých poskoků, pro Xie Liana to bylo, jako by
tam stáli tři nebo čtyři. Nejdřív byl opatrný, protože se obával protivníkovy
síly, ale po trpělivém sledování okolí se z drbů poskoků dozvěděl, že
nestvůra má za sebou několik velmi těžkých dní.
„Jo jo, Shanzhou měl
opravdu potíže, když se snažil uniknout z rukou toho odporného
kultivujícího. Byl k smrti vyděšený! Nejdřív se zraněný vrátil do své
staré jeskyně, ale byl tak podělaný strachy, že utekl sem.“
„Aha, už chápu! Zajímalo
mě, proč nás sem všechny svolal. Takže on se bojí, že se mu ten kultivující přijde
pomstít!“
„A ty se mu divíš? Shanzhou
od toho chlápka schytal pěkných pár ran, pořád je trochu mimo.“
„Jak by se mohl nebát?
Shanzhou je proslulý staletí starý yao, ale ten kultivující se zjevil jako
odnikud a pár ranami ho sundal k zemi! Kdyby ten kultivující nebyl
oslabený zraněním, Shanzhou by nedokázal utéct a byl by dočista ztracený.“
„Sakra, odkud se ten
kultivující vzal? Jak to, že je tak silný?“
To už Xie Lian naznal, že
je čas se ukázat. Vynořil se, vykročil k nim uvolněným krokem a přívětivě
je pozdravil: „Zdravím.“
Poskoci nadskočili.
„Kdo jsi?“
„Odkud se tu vzal ten
pěknej mladík?“
Xie Lian se na ně usmál a
ani se neobtěžoval s vysvětlováním – rovnou si to zamířil dovnitř. I bez
duchovních sil přitom zvládl jednoduchými a rychlými chvaty odhazovat poskoky
několik zhangů daleko. Opět za ním zůstala cesta z křičících, vyděšených
hromádek přízraků.
„Co je s tím pěkným chlapíkem?
Vypadá tak jemně, proč je takový surovec?“
Xie Lian prošel skrz
poskoky k jeskyni bez jediné překážky, jako by jen vytrhával plevel. Byl
připraven na bitvu s obrovským proslulým yao, ale uvnitř uviděl jen
nestvůru v lidské podobě, která se válela po zemi, sténala a s pláčem
si držela břicho.
Nejdřív si myslel, že to
jen hraje, ale bližší pohled ukázal pravdu – břicho měla extrémně nafouklé,
jako by něco děsivého spolkla.
„Co se děje?“ přidřepl si
k ní princ.
Stvůra byla bolestí
nejspíš úplně mimo sebe. Jakmile Xie Liana spatřila, vykřikla: „Ty! Perfektní
načasování! Už to nechci jíst, už se neodvážím! Už to nikdy neudělám! Vrátím
ti, co jsem spolkl, nedá se to strávit!“
„Myslím, že si mě
s někým pleteš, nespolkl jsi nic mého, tak co bys mi vracel?“
Stvůra se však dál
svíjela v agonii a nebyla schopna odpovědi. Poněkud zmatený Xie Lian
nakreslil talisman, protože předpokládal, že nestvůru bude nejlepší nejdřív ji
zajmout a zapečetit. Když však talisman na stvůru připlácl, k jeho úžasu
se proměnila v komicky vyhlížející panenku s nezvykle velkým břichem.
Prince to sice
překvapilo, ale zároveň mu to přišlo vtipné. Pohlédl na talisman, který napsal,
a trochu ho zmátlo, že jeho kouzlo dopadlo zrovna takhle. Udělal snad chybu?
Naštěstí se nic nestalo, celá ta bitva byla jen hračka a on mohl horu opustit,
když mu ještě nad hlavou svítilo ranní slunce. Zastrčil panenku do rukávu a
spěchal zpět k městu.
Konečně pro San Langa
něco udělal! V dobré náladě už přemýšlel nad tím, jak se mu chycenou
stvůrou pochlubí. Bude muset trochu krotit svůj potěšený výraz, pokud ho chce
překvapit.
Po celé noci dřiny byl unavený,
a tak si našel nejbližší pouliční stánek s občerstvením, kde si dal misku
čaje.
Sotva se napil, zaslechl
za sebou volání: „Xie Lian!“
Okamžitě misku
s čajem položil. Kdo byl tak opovážlivý, že vyvolával jeho jméno na ulici?
Bylo jen velmi málo těch, kteří by se zachovali tak neuctivě, a to i mezi členy
královské rodiny. Kdo byl ten člověk, který ignoroval jeho plný titul, úctu a
respekt, které mu jako Jeho Královské Výsosti korunnímu princi náležely?
Když se ohlédl,
překvapilo ho, že mluvčím je prostý občan. Kráčel dlouhými kroky a na zádech
nesl velkou dřevěnou truhlu.
„Počkej, zadrž!“ volal
ten muž. „Zapomněl jsi na Xie Liana! Vezmi ho taky s sebou!“
Takže on nevolal na něj,
ale na někoho se stejným jménem! Jenže prince to zmátlo ještě víc – i když se
nikdy nestaral o královské tabu ohledně jmen, stejně ho šokovalo, že někdo mohl
mít stejné jméno jako on.1
Brzy však pochopil, že ten „Xie Lian“, o němž se mluví, není člověk.
Poblíž prince totiž seděl
u stánku urostlý člověk a muž s truhlou se šel posadit rovnou k němu.
„Přinesl jsem Xie Liana,“ prohlásil a poplácal truhlu. „Nezapomeň ho dnes
přidat k tomu druhému, kterého uctíváš. Neodmítej to jako pověru, pokud
nebudou umístěni společně, přinese to velké neštěstí!“
„Samozřejmě, to dobře
vím.“
Princ už se nedokázal
udržet. „Omlouvám se…“
Oba muži na něj pohlédli.
„Že jsem tak troufalý, co
je v té truhle?“
„Vždyť už jsem to říkal,
ne? Je tam Xie Lian.“
„Ale… cožpak není Xie
Lian Jeho Výsost korunní princ?“ ujišťoval se zmateně princ.
Těm dvěma to očividně
přišlo směšné. „Nikdo neříká, že to není korunní princ, samozřejmě, že je.
Podívej!“
Otevřel truhlu a Xie
Lianovi se rozšířily zorničky. Uvnitř byla malá svatyně a v ní stála
zaprášená božská soška – kultivující v bílém, který měl na zádech
bambusový klobouk. Ta socha mu nic neříkala a vůbec to nechápal.
„Chcete říct, že ta
božská socha je korunní princ Xian Le, Xie Lian?“
„A kdo jiný by to byl?“
Kolem nich se začal
shromažďovat dav. Většinu přilákala novinka, kterou tenhle nevědomý cizinec
představoval. „Ty jsi ale zvláštní mladý muž. Vypadáš, že jsi také kultivující,
jak to, že nevíš takovou samozřejmost?“
Druhá polovina davu se
přišla podívat na božskou sošku.
„Páni! To je docela
slušné provedení Nesmrtelného sběrače šrotu! Vypadá dost depresivně.“
„Jo, podívej, jaký je
zkroušený a skleslý! Očividné ztělesnění smůly!“
„Velmi dobře, skvěle! Čím
hůř vypadá, tím lépe se bude vyjímat, až mu ten druhý pomůže se osvobodit!
Výsledky uvidíte nejpozději za týden!“
Xie Lian byl naprosto
ztracený. „Nesmrtelný sběrač šrotu? Co tím myslíte, že je to nesmrtelný sběrač
šrotu?“
„Taoisto, ty jsi opravdu
zvláštní!“ volali lidé v davu. „Xie Lian byl přece původně sběrač harampádí,
víš?“
Xie Lian nebyl člověk,
který by se snadno rozzlobil, ale právě teď začal cítit mírné podráždění. Nikdo
by nechtěl, aby ho ostatní titulovali sběračem harampádí.
Vyskočil na nohy a temně
pronesl: „Někdo tu má něco proti královské rodině Xian Le? I kdyby ano, zdá se
vám vhodné kvůli tomu takhle urážet korunního prince?“
Lidé si vyměnili vyděšené
pohledy, ale pak se rozesmáli. „Co to říkáš? Vhodné podle standardů jaké země? Xian
Le padlo před více než osmi sty lety!“
…
I o dvě hodiny později se
princi stále točila hlava. Bezcílně bloumal ulicemi a snažil se zpracovat to,
co se dozvěděl. Bylo to však až příliš děsivé.
„Jak mohlo být království Xian Le zničeno? Otec i
matka jsou přece v pořádku. A jak mohou říkat, že to já ho zničil? Prohrál
jsem válku? Zničil vlastní zemi? Byl jsem dvakrát vyhnán z Nebes? Stal jsem se
sběračem odpadu?“
Procházel si to znovu a
znovu a pořád dokola si opakoval: „Nemožné!
Absolutně nemožné!“
Chtěl sám sebe
přesvědčit, že to není pravda, že to všechno zosnoval nějaký zlý strůjce. Ale
všechny ty drobné nesrovnalosti – zvláštní dialekt, oblečení lidí, místní
architektura, dokonce i podivný vzhled Feng Xina a Mu Qinga – to vše mu říkalo,
že to není ani sen, ani iluze. Neexistovalo žádné stvoření, které by dokázalo
seslat tak obří a realistické kouzlo.
Opravdu uplynulo osm set
let. Jak mohlo uplynout osm
set let? Jak mohl po osmi stech letech skončit takhle? Království Xian Le
padlo, jeho rodiče byli mrtví, Feng Xin a Mu Qing vystoupali na Nebesa a on… on
se stal sběračem odpadu!
Jak se mohly věci takhle
zvrtnout? Princ šel rychleji a rychleji, až se rozběhl, jako by mu byla
v patách nekonečná temnota, hrozící ho pohltit.
Náhle se před ním mihl
rudý stín a před ním se zastavila vysoká a štíhlá postava. „Taoisto, kam jdeš? Všude
jsem tě hledal.“
Byl to San Lang se svým
věčným úsměvem. Přiblížil se k němu a pokusil se ho vzít za ruku, ale Xie
Lianovi se teď při pohledu na něj ježily vlasy hrůzou.
„Nepřibližuj se ke mně!“
vykřikl.
San Lang zaváhal, ale
stále si udržel klidný výraz. „Co se děje?“
Xie Lian zatínal pěsti a
chladně se zeptal: „Kdo přesně jsi a co mi chceš?“
„Myslel jsem, že jsme si
včera tak pěkně popovídali a rozhodli se, že o těch malých detailech nemá cenu
diskutovat?“
„Lhal jsi mi,“ obvinil ho
princ.
Po krátkém tichu se San
Lang zeptal: „Už jsi to zjistil?“
„Ano! Současnost je…“
O osm set let později.
Běžně by si všech těch náznaků a špatných věcí všiml dřív, ale tento muž ho
záměrně držel v nevědomosti, díky čemuž ho zmátl. Jak by mu jinak mohlo
zjištění pravdy trvat celý den?
San Lang udělal krok
kupředu. „Vaše Výsosti…“
Xie Lian o několik kroků
couvl. „Nepřibližuj se ke mně!“ vyštěkl. „Ještě jeden krok a udeřím tě!“
Celý se třásl vztekem.
Nebál se nějakého pekelného ducha, ani se nebál tohoto muže, který se zdál být ďábelský
i božský zároveň – děsil ho tento cizí svět. Tady neměl ani svou pýchu ani
slávu, ani podřízené, ani milující rodiče, ani své království, ani věřící,
kteří by ho uctívali. Neměl nic, nic, nic!
San Lang přesto udělal
další krok k němu. „Vaše Výsosti, neměj strach.“
Xie Lianova tvář se
změnila. Náhle si vzpomněl na muže ze svých roztříštěných snů, který mu do ucha
šeptal stejná slova: „Neměj strach.“
Jak si toho mohl
nevšimnout! Ten tón, ten hlas, bylo to úplně stejné!
Roztřásl se hněvem:
„Takže jsi to byl ty! Ty jsi byl ten, kdo…“
Ten muž ho oklamal a
nechal ho v nevědomosti, přiměl ho plakat vděčností, naplnil ho dobrými
pocity a nechal se od něj oslovovat „starší bratře“. Už jen ta myšlenka
vyvolala v princi tak silnou vlnu záště, že okamžitě zaútočil.
„Ty lháři!“
Jeho rána zasáhla San
Langa přímo do hrudi. Když se ho však princ pokusil zasáhnout znovu, nedokázal
pohnout ani svalem. Zastavilo ho jeho vlastní tělo!
Xie Lian naprosto
nechápal, co se to děje, když ho San Lang za ruku chytil. „Nedotýkej se mě, ty
lháři! Lhal jsi mi! Už nikdy ti nebudu věřit, ty–„
„Vaše Výsosti, věř mi,“
řekl San Lang vážně.
„Nevěřím, já…!“
Ale stejně jako předtím
nemohl zaútočit podruhé, teď mu slova „nevěřím ti“ odmítla přejít přes rty.
Starost a bolest v očích druhého muže byly skutečné a opravdové, beze
stínu klamu. Nikdo, kdo by takový výraz viděl, by nemohl pochybovat o jeho
upřímnosti.
Nakonec si ho San Lang
přitáhl do náruče, jako by ho chtěl ochránit před tím cizím světem, ze kterého
měl takový strach. Přitiskl rty k jeho hlavě a jemně a měkce ho líbal do
vlasů, zatímco šeptal: „Vaše Výsosti, neměj strach. Všechno už je to minulost.
Vaše Výsosti, všechny ty věci jsi už překonal.“
Trvalo dlouho, než Xie
Lian přestal jeho obětí klást odpor a ochabl.
Když odsunul stranou své
pochybnosti, pak byla pravda, že hlas, který ho v jeho snech volal, byl
vždy nesmírně jemný a bez špetky nátlaku. Pokud jde o něj samotného… ačkoliv
tam byly nějaké prosby a pláč, poznal, že ani v nejmenším nekladl odpor.
Jediným důvodem, proč si
to doteď neuvědomil, byl fakt, že tomu prostě nechtěl čelit. Teď konečně
pochopil, proč nemohl jinak než tomu muži na první pohled důvěřovat. Vztah mezi
ním a San Langem v době o osm set let později pravděpodobně nebyl tak
docela jednoduchý.
Vzdal snahu bojovat se
svým tělem a podvolil se přáním svého srdce. S tváří zabořenou do jeho
hrudi se začal vyptávat:
„My dva jsme…“
„Mhm,“ zamumlal souhlasně
San Lang.
Xie Lian dlouho mlčel.
„Proč jsem zapomněl všechno, co se za posledních osm set let stalo?“
„Byla to moje chyba,“
přiznal San Lang. „Před dvěma dny jsi uprostřed noci náhle přijal modlitbu.
Odešel jsi tak narychlo, že jsem neměl příležitost obnovit tvé duchovní síly
ani tě varovat, že pokud tě nestvůra kousne, pohltí tvé vzpomínky.“
„To vůbec nebyla tvoje
chyba. To já to pokazil.“
„Vaše Výsost nikdy nic
nepokazí.“
Xie Lian se chabě usmál,
než sklesle pronesl: „Takže, San Langu… jak jsem… jak jsem mohl odpustit, aby
bylo království Xian Le zničeno?“
Tak moc miloval svůj lid!
Kdysi měl dokonce vznešenou ambici zařídit, aby království Xian Le vydrželo
deset tisíc let.
San Lang ho objal
pevněji. „Nebyla to tvoje chyba.“
„Ale jak jsem mohl
selhat? Jak jsem se mohl stát takovým?“ mumlal princ.
Kdo by nechtěl dokázat
velkolepé činy, které by otřásly světem a zanechaly stopu v historii? Možná ani
jeden z milionu, ale Xie Lian vždy pevně věřil, že on bude tím vyvoleným.
Možná proto mu San Lang nechtěl dovolit uvědomit si, že se nachází o osm set
let v budoucnosti.
„Neselhal jsi,“ zopakoval
San Lang.
„Ale já už nemám žádné
věřící.“
„Máš.“
Už jen ta myšlenka prince
rozesmutnila. „Jsem nesmrtelný sběrač šrotu, sběrač odpadků. Nemám žádné věřící
a nikdo mě nepovažuje za boha. Kdo by respektoval boha sběračů harampádí?“
Bylo to tak odlišné od
vize, kterou kdysi měl.
„Cožpak jsem ti to
neříkal? Máš jednoho věřícího,“ trval na svém San Lang.
Když Xie Lian vzhlédl,
dostalo se mu úsměvu. „Vaše Výsosti, říkal jsem ti, že se brzy budeš moci
s Hua Chengem setkat. A teď ses s ním setkal.“
Princ mu pohlédl do tváře
a zkoumavě si ho prohlížel. Pak se s nádechem pobavení zeptal: „San Langu,
ty… kdy jsi mě potkal poprvé?“
„Před dlouhou dobou,
ještě před tvým vystoupáním na Nebesa,“ odpověděl Hua Cheng.
Xie Lian zamrkal.
„Vaše Výsosti, možná to
tvé já, kterým jsi právě teď, považuje své budoucí já za selhání. Možná jsi
zklamaný a nedokážeš to přijmout, ale prosím, věř mi, když ti říkám, že to není
pravda.“ Jeho jasné levé oko na Xie Liana upřeně zíralo a světlo v něm
bylo stejně omamné jako jeho hlas. „Zachránil jsi mě. Vždycky jsem tě
následoval. Je nespočet lidí, kteří dosáhli většího úspěchu než ty, ale žádný
z nich mě nezachránil tak, jako ty, a žádný by nedokázal to, co ty.
V mém srdci jsi jediným bohem.“
„A ty budeš navždy mým
nejoddanějším věřícím,“ dokončil Xie Lian.
Trvalo dlouho, než vytáhl
z rukávu panenku, v níž se proměnila ta stvůra. Zdálo se, jako by se
k něčemu odhodlával.
„To byl ten netvor, který
spolkl mé vzpomínky?“
Hua Cheng mu ji vzal
z rukou. „Takže to jsi byl ty, Vaše Výsosti, kdo vtrhl do jeho nového
doupěte.“
Xie Lian kývl. „Pokud
chceme získat zpět mé vzpomínky, budeme muset začít tady, že?“
Panenka, sedící na Hua
Chengově dlani, otevřela ústa dokořán. Z otvoru vyletěl oblak jisker,
které jako světlušky zamířily k princi a tančily kolem něj.
„Vaše Výsosti, pokud se
jich dotkneš, získáš zpět vzpomínky na uplynulých osm set let,“ řekl Hua Cheng.
Princ ke světlům natáhl
ruku, ale těsně před nimi se zastavil. Obnovit osm set let vzpomínek bylo jako
jimi znovu projít, znovu prožít všechnu agonii, kdy mu stokrát probodli srdce,
ponížení z naprosté porážky, zuřivost z bezmoci. Ačkoliv věděl, že to
potrvá jen prchavý okamžik, konečky prstů se mu chvěly.
Hua Cheng stál za ním a
díky tomu měl princ pocit, jako by se opíral o pevnou zeď.
„Vaše Výsosti, neměj
strach,“ uslyšel Hua Chengův hlas, a jeho paže se mu obtočila kolem pasu. „Bez
ohledu na to, jak dlouho to potrvá, já na tebe vždycky počkám. Znovu se
shledáme. Věř mi.“
Ano. Setkali by se znovu.
Xie Lian natáhl ruku
k jiskrám. Tečky bílého světla se rozpustily v konečcích jeho prstů,
jeho zrak pomalu zahalil jas, jako by se k němu blížilo něco horkého.
Předtím však stihl Hua
Chengovi říct: „Jsem tak šťastný, že jsem tě potkal.“
Jiskry pronikly do jeho
těla a zmizely. Xie Lian se pomalu sesunul dopředu a Hua Cheng ho zachytil.
Nějakou dobu trvalo, než znovu nabyl vědomí, ale jakmile otevřel oči, uslyšel starostlivé:
„Gege?“.
Na princově tváři
rozkvetl hřejivý úsměv, natáhl ruku a pohladil Hua Chengovu tvář. „Znovu se setkáváme.“
Hua Cheng mu úsměv
oplatil. „Říkal jsem, abys mi věřil.“
Xie Lian si povzdychl.
„Počítá se tohle jako další vzájemné čekání po dobu osmi set let?“
„Což pak jsem neříkal, že
na tebe počkám, bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá? Ale…“
Hua Cheng vytáhl prince
na nohy, a když si ti dva stanuli tváří v tvář, usmál se. „Ale právě teď
se nechci odloučit ani na chvilku.“
Minulost nebylo možné
změnit.
Před osmi sty lety
sedmnáctiletý Xie Lian, miláček Nebes, netušil, co si pro něj budoucnost
připravila. Osud mu dal dvoje dveře a on otevřel oboje – ten úchvatný první
dojem na Hlavní ulici bojových bohů i setkání zla a božství na mostě Yinian.
Zůstal bezmocný
v burácejících vodách zoufalých časů a probojovával se dlouhými,
strašlivými staletími. Bolest, hněv, nenávist, zoufalství, šílenství. Jeho
srdce shořelo na popel – jen aby bylo znovu zažehnuto.
Ale to všechno už byla
minulost.
„Vítej zpět, gege.“
„Mhm.“
„Vidíš? Říkal jsem ti, že
se znovu setkáme. Nelhal jsem ti.“
Xie Lian vrhl na Hua
Chenga pohled. „Aha? Opravdu?“
„Samozřejmě,“ ujistil ho
Hua Cheng s úsměvem. „Kdy jsem Vaší Výsosti lhal? Koneckonců, jako tvůj
gege…“
Princ sáhl do jeho roucha
a vytáhl list papíru a četl: „Nemám jak oplatit tvoji péči, proto jsem ochoten
udělat vše, co je v mých silách, abych zmírnil tvoje starosti, gege. Na
nějakou dobu odcházím, ale neměj strach, San Langu, brzy se vrátím.“
Hua Cheng povytáhl obočí
a beze slova tam stál s rukama za zády.
Xie Lian dočetl a podíval
se na něj. „San Langu, gege, ó jak ty jsi hodný!“
Hua Cheng se rozesmál.
„Copak gege nevíš, jak moc hodný jsem?“
Princ se začervenal.
„Vůbec nevím, o čem mluvíš. Každopádně jsi v posledních dnech překročil
hranici. Zamysli se nad svým chováním.“
„Gege, nebuď takový. Za
posledních osmačtyřicet hodin jsem byl tak zdvořilý, jako nikdy. Bylo velmi
těžké se ovládat.“
„Jak přesně jsi byl
zdvořilý?“ opáčil Xie Lian. „Zcela jasně jsi… jsi…“
Zcela jasně se bavil tím,
že si z něj utahoval. Když si princ vzpomněl, jak poslední dva dny
strávil… Jak se vrátil do podoby nevinného, naivního, hloupého a rozmazleného
sedmnáctiletého idiota, se kterým si Hua Cheng opakovaně pohrával… sotva se
dokázal podívat do očí sám sobě.
Hua Cheng s vážným
tónem oponoval: „Je to pravda. I když jsi na mě gege křičel, nazýval mě
opovrženíhodným, bezostyšným a zvrhlým, ani jednou jsem si nepostěžoval!“
Princ na něj zíral.
„Gege, pokud jsi ale
nespokojený, můžeš na mě křičet znovu. Nevadí mi to.“
To už princ odmítl
poslouchat. Otočil se na patě, přitiskl si ruku na čelo a než se Hua Cheng
nadál, kráčel pryč.
„Gege! Neutíkej! No tak
dobře, mýlil jsem se! Gege!“
Žádné komentáře:
Okomentovat