Podzimní déšť v Qudu od korunovace nového císaře neustával. Pod starými černými taškami visely vysoko bílé smuteční lampióny. Kdyby někdo stál na vrcholu hradeb a shlížel na město, viděl by, jak skličující chlad zahaluje každý kout města.
Po událostech podzimního ovu byly všem příslušníkům Brokátové gardy odebrány jejich úřední odznaky. Všichni v páté hodnosti a výše, jako například Ji Lei a Qiao Tianya, byli uvězněni. Společně s Hua Siqianem a Pan Ruguim měli stanout před společným soudem Tří justičních úřadů.
Xue Xiuzhuo byl přeřazen z Úřadu pro kontrolu příjmů a povýšen na asistenta ministra u Soudu pro soudní přezkum. Tato nová pozice se na první pohled zdála mít menší pravomoci než hlavní dozorčí tajemník Úřadu pro kontrolu příjmů, ale ve skutečnosti mu tahle pozice otevřela cestu k ústřední správě Tří soudních úřadů. Nyní měl nejen pravomoc přezkoumávat veškeré soudní případy, ale také moc účastnit se porad a vyvracet návrhy ministerstva spravedlnosti a hlavního dozorčího úřadu.
„Xue Xiuzhuo.“ Císařovna vdova Hua ležela na lenošce a lhostejně klepala černým nefritovým kamenem weiqi o desku stolu. „Před událostí v loveckých revírech Nanlin jsem o tomto dítěti nikdy neslyšela. Kým je pro klan Xue?“
Teta Liuyiang, ovívající kadidlo, odpověděla: „Vaše Veličenstvo, je to třetí syn prostého původu. Tahle podřízená o něm také nikdy neslyšela, a proto se na něj šla speciálně vyptat.“
„Zdá se, že klan Xue našel důstojného zástupce,“ řekla císařovna vdova. „Po všechny ty roky to byl právě Yao Wenyu, kdo si získával slávu. Myslela jsem, že ten starý lišák Hai Liangyi, nakonec toho chlapce doporučí do Velkého sekretariátu. Kdo by čekal, že místo toho prosadí nenápadného Xue Xiuzhua?“
„Tento Xue Xiuzhuo nejprve spojil síly s provinčním správcem Juexi Jiang Qingshanem, aby tajně shromáždil důkazy, a poté si zajistil podporu tajemníka Velkého sekretariátu Haie,“ řekla teta Liuiang. „Jako hlavní dozorčí tajemník Úřadu pro kontrolu příjmů měl plný přístup k šesti ministerstvům. Nyní, když byl povýšen na asistenta ministra Soudu pro soudní přezkum, bude projednávat případ našeho staršího sekretariátu Hua. Obávám se, že je odhodlán dotáhnout věci do konce. Jen tak se té záležitosti nevzdá.“
„V tuhle chvíli nemohu ven.“ Císařovna vdova vypadala zamyšleně. „Pokud chce Xue Xiuzhuo vyšetřovat, ať vyšetřuje. Klan Hua je v kritickém bodě. Jdi říct mému bratrovi, že musí být připraven oželet ztráty, pokud máme mít jakoukoliv naději na návrat.“
Teta Liuxiang zamumlala na souhlas a tiše se vzdálila.
***
Shen Zechuan oklepal z deštníku dešťové kapky a posadil se na zchátralou verandu opuštěného nádvoří. O necelou hodinu později se pod deštníkem objevila monumentální postava Xi Hongxuana, který rázným krokem prošel kulatým obloukem měsíční brány a přiblížil se.
„V těchto dnech se to jen hemží špehy. Sotva se mi podařilo vyklouznout,“ řekl Xi Hongxuan, upravil si mokré šaty a zamračil se. „Volal jsi mě sem kvůli něčemu naléhavému?“
„Xi Gu‘an je ve vězení,“ řekl Shen Zechuan. „Tvé dlouholeté přání se brzy vyplní, přesto jsi nepodnikl žádné kroky, abys zajistil své vítězství. Čekáš, až se uchýlí k zoufalému činu a zmaří tvé plány?“
„Jeho rozsudek smrti je prakticky jistý,“ řekl Xi Hongxuan. „Jakýkoli další krok by teď byl stejně zbytečný jako kreslit hadovi nohy.“
„Na tomto světě není nic jisté,“ na Shen Zechuanově bílé tváři nebyla ani stopa úsměvu. „Čím kritičtější situace, tím méně si můžu dovolit být nedbalý. Dokud žije, existuje šance, že to přežije.“
Xi Hongxuan zkoumal jeho profil. „Případ frakce Hua už byl předán Třem soudním úřadům. Jak hodláš za tak bedlivého dohledu cokoli podniknout?“
„Já nic nepodnikám.“ Shen Zechuan se na něj letmo podíval. „Xi Gu’an je už léta poskokem klanu Hua a jeho zločinů v úřadu je tolik, že se nedají spočítat. Ale jen pokud budou ty správné předány Soudu pro soudní přezkum, bude jeho smrt vytesaná do kamene.“
„Nosit zbraně před císařem, obklíčit a pronásledovat následníka trůnu… Nestačí tyto činy samy o sobě k tomu, aby byl odsouzen k smrti?“
„Jako vojenský komisař Osmi velkých praporů má právo nosit zbraně před trůnem. Hon na korunního prince s ním nemá nic společného. Mohl by prostě tvrdit, že se vrátil do hlavního města pro posily, když viděl, že se věci vyvíjejí špatně. Nový císař je vůči císařské armádě obezřetný. Sice svrhl klan Hua, to ano, ale právě teď potřebuje pomoc a spolupráci s Osmi velkými klany. V tomto ohledu je bojácný, ale čím déle se to bude táhnout, tím těžší bude odsoudit Xi Gu’ana na smrt,“ ušklíbl se Shen Zechuan. „A dokud bude Xi Gu’an žít, ty zůstaneš, pane Xi, druhý v pořadí, který nikdy nevystoupí na světlo.“
Po dlouhé odmlce se Xi Hongxuan zeptal: „Co plánuješ?“
„Xi Gu’an byl přidělen k Osmi velkým praporům ve čtvrtém roku vlády Xiande. Za ty roky obdrželo Osm velkých praporů celkem devět milionů taelů na vojenské prostředky a proviant. Přesto je vyúčtováno pouze sedm milionů z těchto výdajů. Co se stalo se zbývajícíma dvěma miliony?“ zeptal se Shen Zechuan. „Zmizely poté, co prošly rukama Xi Gu’ana.“
„Audit účetních knih byl vždy prací Xue Xiuzhua,“ pokračoval. „Jakmile to prověří, velmi pravděpodobně odhalí ještě více chybějících prostředků. Pan Rugui a Hua Siqian by si tak velkou sumu možná vzali pro sebe. Jsou chamtiví a zkorumpovaní. Ale Xi Gu’an si nemohl dovolit být jen chamtivý nebo zkorumpovaný. Držel otěže Osmi velkých praporů, jejichž hlavním úkolem je hlídat a bránit Qudu. Pokud nedokáže vysvětlit, kam peníze zmizely, musí ho člověk obvinit ze zpronevěry prostředků na vybudování vlastní soukromé armády pod záštitou Osmi velkých praporů.“
„Vlastní soukromá armáda.“ Xi Hongxuanovi přejel mráz po zádech.
„Stojí u lůžka Syna nebes. Jaký jiný důvod by měl pro budování takové armády?“ řekl Shen Zechuan.
„To ne!“ zamítl to Xi Hongxuan. Otřel si pot z čela. „Myslíš si, že jsem šílený? Pokud jde jen o otázku spolčení s frakcí Hua, zemře jen on. Ale pokud jde o velezradu, zemře celá moje rodina! To je zločin trestaný vyhlazením celého klanu!“
Shen Zechuan se nahlas zasmál a pak ztišil hlas: „Změna panovníka přináší změnu ministrů. Toto je pro tebe vzácná příležitost, jak se vyznamenat před novým císařem. Xi Gu’an ti dává svůj život jako dar k tvému povýšení.“
„Chceš, abych…“ Xi Hongxuan zíral na Shen Zechuana a vypukl smíchy. „Ty jsi skutečně bezohledný. Císařovna vdova ti dvakrát zachránila život. Ty si vážně nevážíš prokázané laskavosti?“
„Laskavost, že?“ Shen Zechuan zvedl svůj deštník. „Není pozdě jí to splatit až po popravě. Kromě toho, tohle je mocenská hra mezi klany Xiao a Hua. Co je mi do toho?“
S těmito slovy otevřel deštník, kývl na Xi Hongxuana a vykročil do deštivé noci. Xi Hongxuan zůstal na verandě stát sám a sledoval, jak Shen Zechuan mizí. Když se dotkl svých zad, zjistil, že je má celé promáčené studeným potem.
***
Obvinění z vytváření politických frakcí vyvolalo mezi státními úředníky na Šesti ministerstvech menší paniku. Všichni, kdo někdy navštívili sídlo klanu Hua nebo přijali doporučení od Hua Siqiana a Pan Ruguie, se ocitli pod drobnohledem. Nespočet úředníků se horečně snažili předložit pamětní spisy kritizující Hua Siqiana a Pan Ruguie, přičemž každý z nich doufal, že se vášnivým vyjádřením loajality vyhne zapletení do případu.
Bohužel pamětní listiny jakéhokoliv druhu způsobovaly Li Jianhegovi bolest hlavy. Nikdy nebyl typem člověka, který by dokázal dlouho sedět v klidu. Přesto se v době státního smutku neodvážil nic podnikat. Viděl, jakým způsobem Hai Liangyi onoho večera konfrontoval Hua Siqiana, a měl kvůli tomu z toho muže strach.
Tajemník Velkého sekretariátu Hai byl strohý a nepoddajný. Jeho úhledně zastřižený vous vždy visel spořádaně před druhou sponou na přední straně roucha. Jeho koruna byla vždy perfektně usazená na hlavě a vlasy pečlivě učesané. Během úmorných letních veder si nikdy nenechal rozhalené roucho, ani ve vlastním domě a v nejchladnějších zimních měsících si při cestě ke dvoru nikdy nezahříval ruce v opačných rukávech. Když stál, byl jako vysoká borovice na horském hřebeni, a když kráčel, byl jako prudký vítr vanoucí klidným údolím. Ve své práci nebyl nikdy nedbalý a dokázal naslouchat podrobnostem případu tři dny a tři noci, aniž by projevil sebemenší známky únavy.
Li Jianheng trávil všechny své dny lenošením a poflakováním. Při pohledu na takto vzpřímené a vzdělané ministry se mu podlamovala kolena.
Kvůli případu frakce Hua ho ale Hai Liangyi neustále vyhledával, aby mu hlásil nejrůznější podrobnosti. Li Jianhengovi připadal dračí trůn v síni Mingli tak tvrdý, že ho z dlouhého sezení bolelo pozadí, a tak nařídil přinést několik vrstev měkkého polstrování. Když to Hai Liangyi uviděl, důrazně ho pokáral a radil mu, aby zůstal ve svém charakteru neochvějný.
Omamné vzrušení z moci, kterou měl na dosah, bylo pomíjivé jako sněhová vločka. To, co následovalo, byla lavina odpovědnosti. Li Jianheng shledával obtížné držet krok s nekonečnými ranními soudními slyšeními. Každý den shlížel z dračího trůnu, ale často nechápal, o čem se lidé pod ním přou.
Žádné peníze? Tak vyberte daně! Zabijte pár zkorumpovaných úředníků. Tím by se peníze daly získat zpět, ne? O čem je tedy potřeba se dohadovat?
Li Jianheng se neodvážil odhalit tyto své myšlenky. Bál se Hai Liangyiho a ještě víc se obával těchto státních úředníků a vojenských velitelů. Nechápal, o co bojují, ani proč frakce Hua nemůže být okamžitě popravena, a už vůbec ne, proč mu císařovna vdova každý den posílá pochutiny. Schoulil se na dračím trůnu, jako by to všechno byl jen sen.
„Je Jeho Veličenstvo nemocné?“ Xiao Chiye, který byl na cestě k předvolání, vstoupil do paláce a přímo před síní Mingli narazil na císařského lékaře.
„Jeho mysl je sužovaná starostmi a dolehl na něj podzimní chlad,“ sdělil lékař. Až spatříte Jeho Veličenstvo, musíte mu poradit, můj pane.“
Xiao Chiye odložil Vlčí zub a vykročil do síně Mingli.
Li Jianheng právě dobral lék a zíral do prázdna. Když uslyšel, že přišel Xiao Chiye, kvapně si nazul boty a nechal ho vstoupit.
„Ce’ane,“ řekl Li Jianheng, „přicházíš právě včas. Pekárna později pošle nějaké tygří oko zabalené v hedvábí. Zkus ho, měli jsme ho na té úřednické hostině před pár lety.“
Xiao Chiye se poklonil až k zemi. „Děkuji za dar, Vaše Veličenstvo.“
Li Jianheng, oblečen do císařských šatů, na moment zmlkl. „Posaď se, Ce’ane.“
Xiao Chiye se posadil a služebnictvo postávající po stranách síně se vzdálilo. Li Jianheng vstal a neklidně se na místě několikrát v kruhu otočil.
„Ce’ane, proč ještě Hua Siqianovi neusekli hlavu? Soud pro soudní přezkum mluví o novém procesu… Co je třeba víc zkoumat? Ach!“
„Soud pro soudní přezkum musí každý případ třikrát prověřit,“ vysvětlil trpělivě Xiao Chiye. „To je pravidlo, které má zabránit justičnímu omylu. Důkazy proti Hua Siqianovi jsou nevyvratitelné. Není pochyb, že bude popraven ještě před novým rokem.“
„Dlouhá noc je plná snů, když něco protahuješ příliš dlouho, nastávají komplikace,“ řekl nervózně Li Jianheng. „Císařovna vdova mi nepřipadá, že by panikařila. Víš, ona mi každý den posílá pochutiny. Co tím chce dosáhnout? Chce mě otrávit?“
„Klan Hua je terčem veřejného odsouzení, takže císařovna vdova jen hraje divadlo mateřské lásky.“ Xiao Chiye, když zahlédl Li Jianhengův zmatený výraz a tmavé kruhy pod očima, se zeptal: „Vaše Veličenstvo nemůže dobře spát?“
„Jak bych mohl spát?“ řekl Li Jianheng. „Dokud oni žijí, jak bych mohl zamhouřit oči? Ce’ane, jdi mým jménem říct Hai Liangyimu, aby přeskočil ten nový proces a rovnou vykonal popravu!“
Ale jak by mohl něco takového udělat? Xiao Chiye byl vrchním velitelem císařské armády. Neměl se Třemi soudními úřady nic společného, jak by tedy mohl zasahovat do soudního procesu? Navíc, po událostech podzimního lovu byl osobou, která představovala další největší nebezpečí. Civilní úředníci v čele s Hai Liangyim nebyli ochotni nechat Xiao Chiyeho jen tak být. I Xiao Feangyu se v posledních dnech doslechl o tomto postoji.
Nikdo nebyl ochoten v této záležitosti riskovat. Jen s Xiao Chiyem v bezpečně Qudu se dalo na Libei spoléhat. Neutěšená situace šesti prefektur Zhongbo zůstávala bolestivým místem. Xiao Jiming mohl Qudu zachránit jednou nebo dvakrát, ale mohl by ho zachránit nesčetněkrát a bez výhrad? I kdyby přísahal, kdo by tomu věřil?
Xiao Chiye by se měl v tuto chvíli rozhodně vyhnout jakýmkoliv sporům s ministry.
I když to Li Jianheng řekl, věděl, že to nebude fungovat. S každou minutou byl skleslejší. Když konečně služebníci přinesli tygří oko zabalené v hedvábí, zběžně si do něj párkrát kousl, ale nic necítil.
Poté, co Xiao Chiye odešel, Li Jianheng se rozvalil na lenošce a přemýšlel, jak mizerné to je být císařem.
Eunuch Shuanglu, který mu sloužil od jeho nástupu na trůn, poklekl u jeho nohou a zašeptal: „Vaše Veličenstvo, co kdyby vás tento poddaný doprovodil ven na procházku?“
„Nikam nejdu,“ odvětil Li Jianheng. „Jsme unavení.“
Eunucha náhle napadla myšlenka. „Pak proč nepozvat slečnu Mu Ru, aby zahrála na loutnu?“
Li Jianheng se otočil a podíval se směrem k otevřeným dveřím síně. Když nikoho neviděl, váhavě se zeptal: „Nepřipadá ti to nevhodné? Národ je zahalen smutkem. Navíc je stále v sídle Pan Ruguie. Nebyli bychom obviněni za to, že jsme ji teď přivedli do paláce?“
Shuanglu se uchichtl. „Vaše Veličenstvo, vy jste císař. Vy máte v paláci poslední slovo. Jak by ti vnější úředníci mohli vědět, co se ve vnitřním paláci děje? Uděláme to tajně.“
Li Jianhengovi se okamžitě zvedla nálada. Odložil sladkost a zeptal se: „Tajemník Velkého sekretariátu Hai se o tom nedozví?“
„Nikdo se to nedozví.” Shuanglu se posunul po kolenech blíž. „Vy jste náš císař, ne on. Když my pokorní služebníci vyřizujeme nějaké záležitosti, a Vaše Veličenstvo si nepřeje, aby o nich někdo věděl, nikdo se to nikdy nedozví.“
„Skvělé!“ Li Jianheng tleskl rukama. „Výborně! Konečně nějaká příležitost. Jdi rychle, čím dřív, tím líp. Přiveď Mu Ru. Pan Rugui brzy zemře, a pobyt v tom sídle jí přinese jen smůlu!“
Když Xiao Chiye opouštěl palác, znovu pršelo. Cítil se rozmrzelý, i když nedokázal říct proč. Zápal a odhodlání, které měl před podzimním lovem, jako by se přes noc rozplynuly. Ani neměl chuť tasit svůj meč.
Cheng Yang a Zhao Hui ho přijeli vyzvednout a Xiao Chiye kráčel deštěm přímo ke kočáru. V polovině cesty Xiao Chiye náhle odhrnul závěs a řekl: „Vyřiďte mému otci a bratroci, že se dnes večer nevrátím.“
Aniž by čekal na odpověď, vyskočil z kočáru a zamířil k ulici Donglong.
Zhao Hui vystoupil z kočáru za ním. „Zase šel pít,“ řekl Cheng Yangovi. „Ty se vrať a informuj prince a následníka. Já ho budu sledovat. Nevypadalo to dobře, kdyby se opil a začal dělat scény během státního smutku.“
„Už jste ho ztratil z dohledu,“ řekl Chen Yang. „Jeho Excelence nechce, aby ho někdo následoval. Bude lepší, když ho necháte být.“
Xiao Jiming vychoval Zhao Huiho jako svého zástupce, zatímco Xiao Chiye zase Cheng Yanga. Snad nebylo překvapením, že Zhao Hui byl spíše jako starší bratr. Ačkoliv byli oba členy klanu Xiao, objekty jejich zájmů byly v konečném důsledku odlišné. Zhao Hui se otočil, a skutečně, déšť už smyl jakékoliv stopy po Xiao Chiyem.
***
Brokátová garda, které byly odebrány úřední odznaky, byla dočasně přidělena k císařské armádě na hlídky. Shen Zechuan právě dokončil svou noční obchůzku a vracel se domů uličkou za vilou Xiangyun v ulici Donglong. Pršelo jen lehce, ale on se neobtěžoval otevřít ani deštník.
Zepředu náhle zaslechl dávivý zvuk. Kurtizána v dřevácích a bez ponožek vyběhla ven, aby svého zákazníka následovala, ale shrbený muž v uličce ji jemně odehnal. Xiao Chiye se opřel o zeď a ukázal směrem k zadním dveřím, čímž ženě naznačil, aby se vrátila zpět. Kurtizány z vily Xiangyun dobře znaly jeho zvyky. Věděla, že když je opilý, nenechá se nikým osahávat, a tak jen složila kapesník a položila ho stranou. „Vrať se, až ti bude lépe, Druhý mladý pane. Připravím ti trochu horké polévky,“ řekla tiše.
Xiao Chiye neodpověděl. Když zvuk dřeváků v dálce utichl, dřepl si. Žaludek se mu nesnesitelně obracel. Takhle by měl člověk žít. Jíst, pít a veselit se, dokud neupadne do bezvědomí. Byla to jeho jediná cesta ven.
Najednou pocítil na zádech tíhu.
Xiao Chiye se ohlédl přes rameno s pohledem tak chladným, že by dokázal zmrazit krev v žilách. Když uviděl, kdo se ho dotkl, chvíli přemýšlel, než řekl: „Proč jsi do mě kopl?“
„Nekopl jsem,“ odvětil Shen Zechuan bez mrknutí oka.
Xiao Chiye sáhl dozadu, dotkl se vlastních zad a pak zatahal za vlastní oblečení. Tvrdohlavě trval na svém: „Tohle je důkaz tvé viny!“
Shen Zechuan si ho prohlížel. „Opil ses do hlouposti, pane Xiao?“
„Vypadám snad jako hlupák?“ dožadoval se Xiao Chiye. Aniž by čekal, sám si odpověděl: „Nejsem hlupák.“
Shen Zechuan, cítící z něj víno, řekl: „Nezastupuj mi cestu, chci jít taky domů.“
Shen Zechuan se už chtěl zasmát, když zaslechl, jak pokračuje: „Jestli já nemohu domů, pak můžeš zapomenout, že půjdeš ty.“
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -
Žádné komentáře:
Okomentovat