„Ach,“ řekl Shen Zechuan.
To nebyla odpověď, kterou Xiao Chiye očekával. Nechápavě se na něj podíval a zeptal se: „Proč se nehádáš?“
Shen Zechuan otevřel svůj deštník. „Tam, odkud pocházím, nemám rodinu, ani přátelé. Proč bych se tam chtěl vracel?“
Xiao Chiye pozvedl kapesník, otřel si déšť a pak se zvedl. „Pravda. Už se zbavili sídla prince z Jianxingu v Dunzhou. Vzhledem k tomu, kdo jsi, celá prefektura by tě proklela, kdybys tam vkročil.“
„V tomhle životě,“ Shen Zechuan se na něj na okamžik tiše podíval, „musíš trpět za to, že ses narodil do špatné rodiny.“
Xiao Chiye se na něj ani nepodíval a setřel si kapky deště z čela. „Tak proč jsi ještě naživu?“
Shen Zechuan se usmál. „Milióny lidí chtějí, abych byl mrtvý, ale jak bych mohl v klidu spočinout, kdybych se podvolil přáním druhých?“
„Pokud chceš přežít, měl jsi zůstat v Chrámu pokání.“
Shen Zechuan udělal dva kroky, aby se vyhnul louži, a odpověděl: „Kdybych tam zůstal, stejně by ses pokusil nechat mě popravit. Xiao Chiye, i když se to snažíš skrýt, jsi zvyklý shlížet shora. Nejsi o nic lepší než lidí, kteří na tebe pohlížejí s opovržením, i když tě všechny ty pohledy jistě trápí.“
Zasmál se a poplácal Xiao Chiyeho po zádech. „Já bojuji o život. Ty naopak usiluješ o smrt. Klan Xiao mě kdysi uvěznil a teď to samé s tebou dělá rodina Li. Nejsou cesty osudu podivné? Pták v kleci touží po svých lesích, zatímco ryba v rybníce postrádá hlubinu. Tvůj osud v životě byl předurčen od samého začátku. Pokud nemůžeš jít domů, nejsi nic víc než schránka s prázdnými ambicemi. Tou nejcennější věcí na světě je vycvičit vlka na psa. Jak dlouho ti ještě zůstanou ostré tesáky?“
Xiao Chiye se za ním otočil. „Sledoval jsi mě během podzimního lovu a zachránil mi život, a to jen kvůli tomuhle okamžiku uspokojení?“
„Jsem jen bezvýznamná nula,“ řekl tiše Shen Zechuan. „I kdybych se tam neobjevil, přežil bys.“
„O co se snažíš?“ Xiao Chiyeho opilost byla ta tam.
„Splácím dluh vděčnosti.“ Stáli tak blízko, že okraj Shen Zechuanova deštníku chránil i Xiao Chiyeho. „Splácím všem to, že jste se smilovali a nezabili mě.“
Xiao Chiye náhle popadl Shen Zechuana za límec. „Myslel jsem, že jsi činil pokání a začal znovu.“
„V čem přesně jsem udělal chybu?“ záblesk v Shen Zechuanových očích byl najednou chladnější než podzimní déšť. Přistoupil blíž a téměř se přitiskl na Xiao Chiyeho. „Jaký je můj zločin?“
„Copak jsi nepohlédl na města Duanzhou, když jsi se vyškrábal z propasti Chashi?“ Xiao Chiye zesílil sevření. „Osm měst bylo vyvražděno. Když naši koně cválali městskými branami, krev, která odstřikovala z pod jejich kopyt, byla lidská.“
„Vojska Shen Weie byla poražena.“ Shen Zechuan konečně strhl svou masku a odhalil svou spalující nenávist. „Třicet tisíc mužů ze Zhongbo bylo pohřbeno v propasti Chashi! Ten samý den jsem přišel o staršího bratra a mistrovu manželku! Proč bych měl být na vině já?“
„Shen Wei si zasloužil smrt!“ Xiao Chiye také ztratil sebekontrolu a odstrčil Shen Zechuana. „Shen Wei si zasloužil zemřít! Jsi Shen! Jak můžeš být bez viny?“
Deštník z voskovaného papíru spadl na zem, když Xiao Chiye přitiskl Shen Zechuana ke zdi, který se sotva prsty dotýkal země. Pozvedl koleno a kopl Xiao Chiyeho ho hrudi.
Xiao Chiye bolestí ustoupil o pár kroků, ale sevření nepovolil. Znovu si Shen Zechuana přitáhl za límec a mrštil jím o zem.
Poprchávání se rychle změnilo v prudký lijík. Z temné uličky se ozvala série třesku, jak se různé předměty převracely a byly drceny pod nohama. Uvnitř vily Xiangyun ten povyk vylekal kurtizány, které čekaly na Xiao Chiyeho. Přimkly se ke dveřím a s dřeváky v rukou vyhlížely ven.
„Co se to tu děj!“ Xiangyun, paní domu, si kvapně přehodila přes rameno roucho, nazula si dřeváky a přispěchala. „Moji drazí pánové! Pojďme se chovat civilizovaně! Nestojí to za to, abyste se prali!“
Shen Zechuan obkročil Xiao Chiyeho a zasadil mu ránu, která mu smýkla hlavu stranou. Xiao Chiye popadl Shen Zechuana za zápěstí a prudce ho k sobě přitáhl. Jazykem přejel po zakrvácených zubech a řekl: „Ani jeden z nás nemůže snít o tom, že bude mít klid!“
Xiangyun už zavolala své sluhy, kteří společnými silami oba muže odtrhli. Xiao Chiye se jim vyškubl, až těm urostlým mužům málem utrhl ruce. Přesto už znovu na Shen Zechuana nezaútočil. Prsty přejel po rozseklé kůži na tváři a řekl: „Vypadněte.“
Xiangyun viděla, že se situace vymkla kontrole a rychlými gesty pokynula sluhům, aby si pospíšili pro pomoc do princova sídla. Ale dřív, než se stihli pohnout, Xiao Chiye řekl: „Zlámu nohy každému, kdo se odváží upozornit mého otce!“
Xiangyun se přizpůsobila a zjemnila hlas: „O co tu tedy jde? Druhý mladý pán vždy prokazoval něhu vůči ženám, tak proč jste dnes večer dámy vylekaly Je běžné, že pánové mají po pár drincích neshody, ale zakopejme válečnou sekeru s úsměvem, ano?“
Xiao Chiye vstal, svlékl si špinavé svrchní roucho a hodil ho Xiangyun. „Jdi dovnitř.“
Xiangyun, svírající látku, se ho pokusila znovu přesvědčit. „Druhý mladý pane, venku je taková zima…“ Avšak její hlas utichl, jak jí ubývalo odvahy. Nenápadně mávla rukou na kurtizány a odvedla je dovnitř. Dveře zůstaly pootevřené a dívky se tísnily u škvíry a u parapetů oken, aby se tajně podívaly ven.
Shen Zechuan zvedl deštník. Jeho oblečení bylo špinavé od bláta, a prameny tmavých vlasů měl mokré od deště, až se mu lepily na tvář a světlou tvář mu činily ještě bledší.
„Příště,“ začal Shen Zechuan, „až mě budeš hledat, přijď k mým dveřím. Tuhle uličkou neprojdu ani za osm let.“
„Kdybych věděl, že tudy půjdeš,“ odsekl Xiao Chiye, „raději bych se vyzvracel vevnitř, než abych lezl ven.“
Shen Zechuanse ušklíbl. „Svět je skutečně malý, když se nepřátelé setkají v tak úzké uličce.“
„Když se dva setkají na úzké cestě, zvítězí ten schopnější,“ Xiao Chiye udělal krok k němu. „Odteď tě budu bedlivě hlídat.“
„Sotva se dokážeš postarat sám o sebe, a přesto si najdeš čas dělat si starosti o mně?“ Shen Zechuan pozvedl deštník, aby mezi nimi vytvořil odstup. „Hmyz se stovkou nohou nespadne ani po smrti. Myslíš si, že po jednom podzimním lovu jsi srazil klan Huan na kolena? Jsi skutečně naivní.“
„Měl bys raději přemýšlet o tom, jak si zachránit vlastní život,“ Xiao Chiye přitiskl hruď k okraji deštníku a skepticky si ho prohlížel. „Jak dlouho dokážeš přežít bez podpory císařovny vdovy?“
„Na císařském dvoře vládne nový pán,“ řekl Shen Zechuan. „Není snad čas změnit tyto staré předpoklady o tom, kdo drží moc?“
„Ale ty nikoho zabít nemůžeš,“ odvětil Xiao Chiye. „Ti, kteří ti ublížili, jsou jezdci Biansha a Shen Wei.“
„Jak myslíš.“ Shen Zechuan opět shodil masku poddajnosti. Stáhl deštník zpět a jemně k Xiao Chiyemu pronesl: „Budu tě poslouchat, dobře?“
Ten nevyzpytatelný vztek v Xiao Chiyeho nitru znovu vytryskl. „Jistěže budeš. Proto se mnou dnes v noci zůstaneš.“
„Spíš pod baldachýnem postele sladké, něžné dámy,“ řekl Shen Zechuan, „a přesto ho chceš sdílet s dalším mužem? Promiň, ale takové choutky nemám.“
Ať se Xiao Chiye na Shen Zechuana díval jakkoli, tenhle muž neměl za lubem nic dobrého. „Takže teď utíkáš? Co se stalo s tím, že mě budeš poslouchat na slovo!“
„Jsi vůbec,“ Shen Zechuan si poklepal na čelo, „při smyslech?“
„Všichni z Brokátové gardy jsou pod velením císařské armády,“ připomněl mu Xiao Chiye. „Takže kdo z nás dvou není při smyslech?“
Shen Zechuan se na okamžik odmlčel, než odpověděl: „Co by si Vaše Excelence přála, abych udělal?“
Rudý otisk Shen Zechuanově dlaně byl stále jasně viditelný na Xiao Chiyeho tváři. Vráska mezi jeho obočím polevila a on nasadil výraz líného povaleče. Otočil se, posadil se na vyvýšenou plošinu po římsou a ukázal na své boty.
Koutky Shen Zechuanových rtů se zvlnily: „Jistě.“
***
Brzy druhý den ráno, když si Chen Yang přišel pro Xiao Chiyeho, zůstal jako opařený, když u vchodu do vily Xiangyun v ulici Donglong spatřil Shen Zechuana, jak objímá Vlčí zub.
Shen Zechuan, který se opíral o dveře, se narovnal a uklonil se na pozdrav.
Chen Xang okamžitě pocítil nepříjemný pocit. „Shen… Co tady dělá Rudá kavalérie?“
„Ji Lei zůstává ve vězení a ještě nebyl odsouzen,“ řekl Shen Zechuan. „Brokátová garda dočasně slouží jako součást císařské armády na rozkaz vrchního velitele.“
Při pohledu na jeho klidný výraz pocítil Chen Yang mrazení na zádech. Mírně kývl hlavou a vyběhl po schodech nahoru. Shen Zechuan sledoval, jak odchází, a ve stejnou chvíli sešla dolů Xiangyun s lemem sukně v ruce.
„Ještě jste nejedl, že?“ zeptala se soucitně. „Ani jste se nepřevlékl z těch špinavých šatů. Ling Ting-“
Žena nahoře se opřela o zábradlí a unaveně řekla: „Proč pořád voláš Ling Ting? Ta dívka už svůj dluh splatila a byla vykoupena.“
Xiangyun to při těch slovech došlo. „No, prostě jsem zvyklá na ni volat! Přineste něco k jídlu proto tohoto pána v Rudé kavalérie.“
Nahoře v patře byl Xiao Chiye rozvalený na lenošce a spal, takže ho nikdo neobsluhoval. Chen Yang vstoupil a tiše zavolal: „Můj pane?“
Xiao Chiye si rozespale zabořil obličej do přikrývky a ještě chvíli podřimoval. Pak se náhle posadil. „Proč jsi tady? Kde je Shen Lanzhou?“
„Hlídkuje dole…Vaše Excelence, co se vám stalo s tváří?“ zeptal se Chen Yang v úžasu.
„Dostal jsem ránu, když jsem lovil,“ Xiao Chiye vstal a protáhl si paše a ramena. „Poslal tě pro mě bratr?“
„Byla to Jeho Výsost princ,“ upřesnil Chen Yang. „Brzy ráno jsme obdrželi informace. Bianshští jezdci v noci přepadli obchodní trhl Shaqiu. Musíme do paláce a projednat tuto záležitost podrobně. Tajmeník Velkého sekretariátu Hai svolal ministerstvo války a ministerstvo financí. Libei bude muset znovu vyslat vojska.“
Xiao Chiye si zběžně otřel obličej trochou vody a vykročil ze dveří. Jak scházel schody, uviděl Shen Zechuana stát s jednou kurtizánou. Pár posledních schodů přeskočil, natáhl se mezi ně po malém talířku, a pak si strčil pečivo do úst.
Shen Zechuan vzhlédl. „Zpomal. Nikdo tě nezachrání, když se začneš dusit.“
Xiao Chiye pokl sousto a ušklíbl se na něj. Přehodil mu ruku přes rameno a vyvedl ho ven. „Ach, Lanzhou…“
Shen Zechuan na něj upřeně hleděl.
„Zášť tě přes nos neopustila?“ zeptal se Xiao Chiye a nádechem melancholie. „Po dobrém nočním spánku jsem na to všechno zapomněl. Pojď. Druhý mladý pán tě vezme na trochu zábavy.“
Shen Zechuan odstrčil Xiao Chiyeho ruku pryč. „Druhý mladý pane, nezneužívej situace k tomu, abys mi mohl sahat na šíji.“
***
Síň Mingli byla plná.
Li Jianheng zůstal sedět na dračím trůnu a neodvážil se ani pohnout jediným svalem. Jeho oči nejprve spočinuly na Hai Liangyim ve snaze prozkoumat jeho výraz, než pohlédl na ostatní. A to vše při jeho nejlepší snaze vypadat důstojně a impozantně.
„Vzhledem k tomu, že pozice ředitele pro spisy na úřadu pro slavnostní události je neobsazena, předložím já, tento starý poddaný, účty jednotlivých ministerstev přímo Jeho Veličenstvu, jakmile budou zaslány Velkému sekretariátu, a to ještě před tím, než je podepíšete,“ začal Hai Linangyi. „Co si Vaše Veličenstvo myslí o včerejších účtech?“
Li Jianheng strávil strávil poslední noc poslechem hudby loutny s krásnou ženou v náručí. Když se mu Hai Liangyi uklonil, až k zemi, provinile se zavrtěl na trůnu a řekl: „Vypadají dobře, všechno je v pořádku!“
Xue Xiuzhuo, který bez výrazu klečel za Hai Liangyim, nakrčil čelo.
Hai Liangyi čekal, ale když bylo jasné, že Li Jianheng nemá v úmyslu cokoli dalšího dodávat, obrátil se k Xiao Fangyuovi. „Tento podzim je chladný a mráz přichází rychle. Pokud má Libei vyslat vojska, musí předem nahlásit Qudu potřebné vojenské výdaje a zaopatření. Vaše Výsosti, kolik toho tentokrát potřebujete?“
Xiao Fangxu se usmál. „Již nějakou dobu jsem nemocen a mimo službu, a veškeré vojenské záležitosti jsou již dávno svěřeny Jimingovi. Jimingu, řekni tajemníkovi Velkého sekretariátu Hai, jaké peníze nám chybí.“
Xiao Jiming se uklonil až k zemi. „Bianshské kmeny právě teď zaútočili n trh, jelikož se blíží zima. Různým klanům došly zásoby obilí, a tak drancují obchodní cesty a trhy. V minulých letech nám vojenské zásoby stačily k zajištění zásob a Libei tak nepotřebovala pomoc s vojenským zásobováním. Avšak vzhledem k nedávné smrti císaře, kmeny Biansha pravděpodobně plánují využít naší zranitelnosti. Pokud zmobilizujeme vojsko, musíme je nejen vyhnat z našeho území, ale také být připravení střežit hranice tak dlouho, jak bude potřeba. Již jsem předložil požadovanou částku ministerstvu financí.“
Nově jmenovaný ministr financí předložil pamětní listy a Suanglu je podal Li Jianhengovi.
Li Jianheng se na ně chvíli díval. „Jeden milion dvě stě tisíc taelů. Co je na tom tak těžkého? Důležité je, aby naši vojáci neměli hlad a nebyla jim zima.“
Ministr financí Qian Jin vypadal rozpačitě. „Vaše Veličenstvo si to možná neuvědomuje, ale… stále jsme nenahradili loňský deficit. Státní pokladna nemůže tuto částku uvolnit s tak krátkým předstihem.“
„Pak,“ řekl Li Jianheng, „by měl stačit jeden milion taelů, ne?“
Qian Jin se uklonil až k zemi. „Během podzimního lovu stála mobilizace Osmi velkých praporů dvě stě třicet tisíc taelů a pohřeb zesnulého císaře… si vyžádal pět set čtyřicet tisíc taelů. Zbývající prostředky ve státní pokladně musí být použity na doplacení nedoplatků a na platech úředníků v Qudu. Konec roku se rychle blíží a všichni státní úředníci potřebují oslavit Nový rok. Rozhodně nemáme milion taelů, Vaše Veličenstvo. Máme jen šest set tisíc taelů, které můžeme dát libejské obrněné kavalérii.“
Li Jianheng skutečně nikdy nečekal, že jako císař bude chudý. Chtěl Libei prokázat laskavost a tím si usmířit Xiao Chiyeho, kdo by si však pomyslel, že bude tak na mizině? Tohle náhlé odhalení ho dostalo do tak trapné situace, že se chtěl nejraději schovat pod stůl. Místo toho ze sebe vydal jen několik neurčitých nesouhlasných zvuků.
V síni Mingli zavládlo ticho.
Byl to Xie Xiuzhuo, kdo promluvil: „Vaše Veličenstvo, tento poddaný má návrh.“
Li Jianheng se na něj podíval, jako by spatřil svého spasitele. „Mluvím. Prosím, mluv.“
„Když byla frakce Hua u moci, stanovili ceny za výnosné funkce a vítali každého, kdo mohl zaplatit,“ začal Xue Xiuzhuo. „Úplatky za ‚ledové pozdravy‘, které každý rok vybírali, tvořili obrovské částky, a Pan Rugui zneužíval mezer v zadávání zakázek, aby nahromadil bohatství pro sebe. Oba muži jsou nyní ve vězení. Proč tedy neprohledat sídla Hua a Pan a nekonfiskovat jejich majetek, aby se zafinancovala tato vojenská akce? Pokud jde o klan Xi, jejich druhý mladý pán Xi Hongxuan již učinil kroky, aby napravil škody, a právě včera předložil zprávu Soudu pro soudní přezkum, v níž obvinil Xi Gu’ana z držení vlastní soukromé armády. Dokonce pronajal sídlo klanu Xi v Qudu, aby splatil peníze, které zmizely z Osmi velkých praporů během funkčního období Xi Gu’ana.“
Když Li Jianheng uslyšel tento nápad, okamžitě projevil zájem, a dychtivě řekl: „Jistě! Já – my jsme to chtěli udělat už dávno!“
Hai Liangyi zaváhal. „To by bylo nevhodné. Nový proces u Soudu pro soudní přezkum ještě neskončil. Jak můžeme obejít zákon a vynést rozsudek?“
„Je to stav nouze,“ opáčil Xue Xiuzhuo. „Nemáme na výběr. Qudu může čekat na nový proces, ale bianshští jezdci nebudou. Nemůžeme nechat Obrněnou jízdu Libei válčit ve válce s prázdnými žaludky.“
Hai Liangyi stále váhal, ale Li Jianheng již dal svůj souhlas. Když nakonec opustil síň, Xiao Jiming se zeptal Qi Zhuyin, která celou dobu mlčela: „Jak se drží velitelství Bianjun?“
Qi Zhuyin se podívala na kapající dešťové kapky z římsy. „Dokud je Lu Guangbai v Bianjun, kmeny Biansha se tam neodváží. Ale Libei chybí hlavní velitel, což pro vás věci komplikuje.“
Xiao Jiming na okamžik zůstal stát a povzdechl si. „Talent na bitevním poli se hledá těžko.“
„Bez ohledu na to, co se děje v Qudu, poviností velitelů a generálů je chránit svůj domov a bránit svou zemi,“ řekl Qi Zhuyin. „Jimingu, talent se hledá těžko, ale ještě těžší je ho vypěstovat. Libei je důležitá pevnost střežící hranici Dazhou a potřebuje nástupce. Bude ti jen ke škodě, když budeš s volbou nadále otálet.“
Každý z nich kdysi toužil být udatným generálem své země, nedobytnou pevností říší Dazhou. Ale i generálové nakonec zestárnou. To, že se osudy celé armády upínají na jednoho muže, se dá ještě pár let přehlížet, ale pokud by to trvalo deset let nebo více, proměnila by se libejská obrněná kavalérie v jednotku, která by nemohla bez Xiao Jiminga fungovat.
Kdyby obrněné jezdectvo z Libei jednoho dne ztratilo Xiao Jiminga a nemělo jasného nástupce ve velení, co by se stalo s tímto vojskem a jeho skvělou pověstí, která na bitevním poli vládla desítky let?
„Vím, že do A-Yeho vkládáš velké naděje,“ Qi Zhuyin sešla ze schodů a otočila se, aby se na něj podívala. „Ale jemu je souzeno z Qudu nikdy neodletět. Čím větší očekávání od něj doma máš, tím větší bolestí bude procházet. Libei pro něj není křídly, ale klecí. Jimingu, ty a já jsme přátelé mnoho let. Dovol mi jednu radu: vyber si někoho jiného.“
Žádné komentáře:
Okomentovat