„Ty! Co přesně jsi zač…“ Ji Lei letmo pohlédl na Shen Zechuanův úsměv a rychle couvl od mříží. „Co po mně chceš!“
„Ty se ptáš mě? Řekl Shen Zechuan vesele. „Ty se ptáš mě?“ Shen Zechuanův pohled zlověstně ztěžkl, když pokynul Ji Leiovi. Ten zůstal jako přimražený. Přitiskl záda ke zdi a odmítl se posunout k Shen Zechuanovi byť jen o kousek blíž.
„Vězni jsou jako dobytek čekající na porážku,“ pronesl Shen Zechuan. „Jak se vůbec odvažuješ se mě ptát?“
„Co mi vůbec chceš udělat?“ opáčil Ji Lei. „Zabít mě?“
„Jen zřídka se nám naskytne příležitost, abychom se takhle spolu setkali jen my dva. Kdy jsme na to měli naposledy čas, tak jak bych tě mohl zabít tak rychle?“ Shen Zechuan přejel palcem po mřížích a ztišil tón. „Držíš jazyk za zuby, protože si myslíš, že tvá tajemství jsou tvojí záchranou. Dokud si je necháš pro sebe, nikdo nebude riskovat, aby na tebe vztáhl ruku. Tvé dny ve vězení budou o to pohodlnější a nemusíš se starat o každodenní potřeby ani se strachovat o život. Společnost ti bude dělat Pan Rugui a budeš mít spousty volného času. Bezstarostný a šťastný život.“
Ji Leiovo čelo se orosilo studeným potem. Zůstal přitisknutý u zdi a dál se vyhýbal Shen Zechuanovu pohledu.
„Ale i šťastné dny bývají pomíjivé. Dokud jazyk stále slouží svému účelu, nemělo by příliš záležet na tom, jestli bude chybět noha, paže, nebo budou vydloubnuty oči. Před několika měsíci mě eunuch pohostil pečeným oslím masem. Tehdy jsem ho nestihl ani ochutnat, ale my dva máme před sebou dlouhou noc, a ta je jako stvořená k hostině.“ Shen Zechuanovi se mezi prsty objevila čepel a zaťukal s ní o mříže. „Ji Lei, pojďme hodovat.“
„To…jsi…šílený!“ Ji Lei natáhl krk a každé slovo důrazně vyslovil. „Shen Zechuane, ty ses úplně pomátl!“
„Jsem šílený,“ souhlasil Shen Zechuan a nepřetržitě na něj hleděl.
„Neodvážíš se na mě sáhnout ani prstem!“ zavrčel Ji Lei. „Císařovna vdova drží tvůj život ve svých rukou. Neopovažuj se mi zkřivit jediný vlas!“
Zdálo se, že to Shen Zechuana opět pobavilo. Úsměv se mu vrátil na tvář. „Dnes večer jsi tak legrační. Kdo si myslíš, že mě sem poslal?“
Ji Lei, rozzuřený do běla, zavrčel: „Ani nemysli na to, že mě obelžeš…“
„Shen Wei je mrtvý. V den, kdy se upálil, jsem slyšel, že panství prince z Jianxingu v Dunzhou shořelo spolu s ním. Jeho tělo bylo spálené k nepoznání, když ho Brokátová garda vynesla z trosek a pověsila na městské hradby. Neviděl jsem to na vlastní oči, ale v průběhu let jsem se pokoušel si to představit. Poté, co jsem si to v mysli převracel tam a zpět, mi konečně něco došlo.
Ji Lei naprázdno polknul.
„Jeho velkolepý plán tajně spolupracovat s nepřáteli slavil úspěch. Nebylo by výhodnější přeběhnout před bitvou? Dunzhou už padlo. Kdyby vyvedl své vojsko z města, aby přivítalo dobyvatele s otevřenou náručí, mohl spojit síly s jezdci Biansha a svrhnout Qudu dříve, než libejská obrněná kavalerie překročila Ledovou řeku. Přesto tak neučinil, místo toho se strachem ustoupil.“ Shen Zechuan vstal. „Pokud jeho cílem bylo vydat Zhongbo nepříteli, už tak učinil. Vepředu byla jediná cesta ven, ale on se stahovat dozadu znovu a znovu. I kdyby byl hlupák, musel vědět, že ústup povede k jeho zkáze.“
„Protože na to neměl koule,“ odvětil Ji Lei hlasem protkaným odporem. Těžce oddychoval. „Kdo z dvanácti kmenů Biansha by se o něj staral? V okamžiku, kdy zradil svou zemi, to byl mrtvý muž!“
Shen Zechuan hodil východní perlu do cely, kde se valila a kutálela, až narazila Ji Leiovi do nohou. Sledoval, jak jeho tvář postupně ztratila veškerou barvu.
Zasmál se.
Ji Leiovi se třásly ruce. Zíral na onu perlu a s velkými potížemi ze sebe vyrazil: „Ne… to není možné…“
„Císař Xiande je mrtvý,“ naklonil se Shen Zechuan dopředu. „A Shen Wei taky.“
Ji Lei odkopl perlu. „Ty prohnaný hade, ať tě ani nenapadne mě klamat!“
„Hua Siqian spáchal sebevraždu ukosnutím jazyka,“ pronesl Shen Zechuan vesele. „Kdo bude další? Ty nebo Pan Rugui? Budeme losovat? Ty první.“ Mezi prsty si pohodil dvěma dalšími tenkými čepelemi a podal je Ji Leiovi skrze mříže. „Když bude jedna poškrábaná, zabijeme Pan Ruguiho, pokud ne, nakrmím tvým masem psy. Neboj se a vytáhni si jednu.“
Ji Lei pohlédl na studený záblesk čepelí. Rty se mu otevíraly a zavíraly. „Směšné…“
„Císařovna vdova mě požádala, abych si pospíšil,“ zíral na něj Shen Zechuan. „Přesto tě nechám si vybrat. Dokud jsi naživu, je tu šance, že se věci obrátí k lepšímu.“
Po dnech mučení byl Ji Lei už napůl v deliriu. V této bizardní situaci ho Shen Zechuanova slova zmátla natolik, že nedokázal rozeznat pravdu od lži. Upřel oči na obě čepele. Nakonec, jako by byl k tomu donucen, zvedl ruku. Když se jeho třesoucí se prsty dotkly tenké zbraně, uviděl, jak se koutky Shen Zechuanových úst pomalu zvedají k úsměvu.
„Ach,“ pousmál se Shen Zechuan s předstíranou lítostí. „Zapomněl jsem, že jsem si dnes s sebou vzal nové čepele. Ty poškrábané už jsem vyhodil.“
Ji Leiho zaplavil pocit hanby z toho, že s ním někdo takhle manipuloval. Konečně ztratil kontrolu, vrhl se kupředu a hystericky ječel, zatímco cloumal mřížemi: „Tak si posluž a dělej si, co chceš! Zabij mě, rozsekej mě na kousky! Z toho, co chceš vědět, neřeknu ani slovo! Tak dělej, zabij mě!“
„Omyl,“ Shen Zechuan zůstal v klidu. „Já nejsem ten, kdo tě chce zabít.“
„Ale jsi!“ Ji Leiovi sevřel mříže ještě pevněji. „Jsi to ty!“
„Já?“ Východní perla se zakoulela zpět mezi mříže. Shen Zechuan do ní drcnul špičkou boty, než na ní stoupl. S chladným pohledem upřeným na Ji Leie znovu zopakoval otázku: „Jsem to opravdu já?“
Ji Lei se chytil za hlavu a rval si rozcuchané vlasy. Svezl se po mřížích dolu a stále dokola opakoval: „Ty… jsi to ty…“
„Shen Wei zabil korunního prince,“ pronesl náhle Shen Zechuan.
Ji Lei na něj v hrůze pohlédl. Třásl se, jako by spadl do ledové vody. „Ty – “
„Ty a Shen Wei jste společně zabili korunního prince,“ pokračoval Shen Zechuan.
„Já ne!“ Ji Lei se křečovitě chytil za vlasy. „Já ne! Byl to Shen Wei, kdo zabil korunního prince!“
„Spolčil ses s ním, abys korunního prince obvinil z velezrady,“ pokračoval rychle Shen Zechuan a slova mu proudila z úst jako voda. „Ty jsi byl ten, kdo zfalšoval dokumenty. Tvoji lidí zahnali korunního prince do Chrámu pokání. Chtěl vidět císaře Guangchenga, ale ty jsi tasil meč a zabil ho.“
„Já ne!“ Ji Lei šílel. Zuřil tváří v tvář Shen Zechuanovu neúprosnému výslechu. „Nebyl jsem to já, kdo tasil meč! Byl to Shen Wei. Shen Wei trval na tom, že ho zabije!“
„Proto je Shen Wei mrtvý,“ zopakoval Shen Zechuan. „Shen Wei se sám podpálil a shořel k nepoznání. A teď jsi tu zbyl jen ty.“
Ji Lei se krčil pod tíhou těchto obvinění, až v jeho mysli zůstalo jediné slovo: smrt. Stále jasně viděl tvář bývalého korunního prince v okamžiku, kdy ho popravili. Tenkrát stál přesně tam, kde teď Shen Zechuan, a shlížel na korunního prince shora, jako by se díval na dobytek. Dnes se vlivem osudu jejich pozice obrátily. Cela v něm vyvolávala pocit uvězněného zvířete. Stal se mravencem pod Shen Zechuanovou botou. Jediné, co mohl dělat, bylo natáhnout krk a čekat na porážku.
Nechtěl zemřít.
Jeho touha přežít ještě nikdy nebyla tak silná. Bušil čelem o mříže. „Všichni jsme jen plnili rozkazy. Neměli jsme na vybranou! Chceš pomstít Shen Weie? Můžu ti pomoct! Shen Wei zabil korunního prince a získal titul prince z Jianxingu. Utekl do Zhongbo!“
Ji Lei se proměnil v ubrečenou trosku zmítanou v záchvatu vzteku a slz. Neměl tušení, odkud se ten strach bere. Bylo to, jako by se opravdu stal dobytkem vydaným na milost a nemilost čepeli svého pána. Zvrátil hlavu dozadu, aby vzhlédl k Shen Zechuanovi. „Já korunního prince nezabil, chtěl jsem ho zachránit! Ale můj otec nečekaně zemřel,“ pokračoval bezmocně. „Můj otec zemřel a oni to chtěli hodit na mě! Kdybych vzal vinu na sebe, můj nejstarší bratr by mě zabil, a Ji Gang taky. Co jsem mohl dělat? Prosil jsem Pan Ruguiho o pomoc! Výměnou za jeho ochranu jsem musel zfalšovat dokumenty. Byl jsem v pasti. Chtěl jsem jen žít!“
„Jak zemřel Ji Wufan?“ zeptal se náhle Shen Zechuan.
„Nemám ponětí, jak zemřel. Onemocněl, protože Ji Gang odešel. Synové, které zbožňoval, byli pryč.“ V tom okamžiku se Ji Lei opět proměnil v nelítostného netvora, jehož nenávist dosáhla vrcholu. „Byl jsem to já, kdo s ním zůstal až do konce! Přesto řekl, že jsem prohnilý až do morku kostí. Považoval Ji Ganga a Zuo Qianqiua za vlastní syny a předal jim techniky duševní kultivaci, ale mně ne. Moje příjmení je ale také Ji. Neudělal jsem nic špatného. Jak se ke mně mohl takhle zachovat!
„Shen Wei nemohl v noci spát poté, co zabil korunního prince. Bál se. Když jsme chodili pít, říkával, že cítí, jak ho někdo selduje. Tvrdil, že uprostřed noci slyší někoho chodit po střeše jeho panství. Utvrdil jsem ho v tom, že to nebyl nikdo z Brokátové gardy, ale co by se v hlavním městě mohlo skrýt před jejich očima? Předpokládal jsem, že v gardě jsou zrádci. Muži z Osmi velkých praporů byli všude.
„Klan Hua byl již u moci, takže jsme museli být opatrní, ale Shen Weiovu podezíravost to jen zhoršovala. Chtěl utéct, a tak podplatil Pan Ruguiho s nadějí, že bude moct opustit Qudu. V těch letech byla Libei rostoucí silou, se kterou se muselo počítat. Císařovna vdova neměla kromě Osmi velkých praporů žádnou armádu. Aby se chránila před klanem Xiao, dostal Shen Wei titul prince z Jianxingu. Odjel do Zhongbo, do prefektury, přes kterou musí člověk projít při cestě mezi Qidongem a Libei, a mezi Libei a Qudu. Císařovna vdova z něj udělala svého hlídacího psa, který měl sledovat jak Libei, tak Qidong.“
Ji Lei mluvil s rostoucí naléhavostí. „Kdo by byl čekal, že Shen Wei zradí? Vždyť si koledoval o smrt! Schovával veškerou korespondenci s Qudu. Kdyby ty dokumenty padly do rukou Libei, Xiao Jiming by nepropásl příležitost zasadit Qudu těžkou ránu! Shen Wei se musel sám upálit! Chápeš to? Shen Wei se obrátil k nepříteli, protože už odmítal být pod kontrolou. Tehdy měl klan Hua syna neurozeného původu. Podle císařovny vdovy by po dosažení plnoletosti toho dítěte nebylo třeba, aby Zhongbo spravovali cizinci. Shen Wei spáchal v Qudu jménem klanu Hua tolik ohavných činů. Pokud by ho Zhongbo už nepotřebovalo, nebyl by ničím víc než odhozeným pěšcem. Byl zahnán do kouta, ale nikdo nečekal, že to tak vymkne kontrole. Pustit dovnitř jezdce Biansha a nechat je vyvraždit celá města… to byla jeho pomsta! Byla to pomsta Qudu, císařovně vdově a naší Dazhou!“
Ji Lei zaryl sevřel mříže a prosil: „Řekl jsem všechno, co vím. Císařovna vdova byla tou, která dohnala Shen Weia k smrti. Byla to také ona, kdo zahubil korunního prince. A císař Guangcheng, císař Xiande, Hua Siqian… Ti všichni byli jen figurkami, které císařovna vdova odhodila! A teď má i tebe v hrsti. Podívej se na mě. Neřekl jsem jí, že ses už spolčil s klanem Xiao. Tuhle noc jsi zachránil Xiao Chiyeho, že? Ale klan Xiao ti nepomůže. Dokud je Xiao Chiye v Qudu, klan Xiao nehne ani prstem. Sotva se dokážou postarat sami o sebe, proč by jim záleželo na tobě!“
Chtěl dokázat svou užitečnost, ale po tomto přiznání jeho strach jen narostl. Jeho obrana se zhroutila. Byl poražen, a čím méněcennější se cítil, tím vyděšenější byl.
Shen Zechuan mu přes mříže položil poslední otázku. „Před pěti lety manželka mého mistra zemřela, když Dunzhou padlo. Nikdo o tom nevěděl, tak jak to, že o tom víš?“
V hrozivém tichu stékal Ji Leiovi po zádech studený pot, když pohlédl do Shen Zechuanových očí.
Xi Hongxuan čekal tak dlouho, až usnul. Probudil se až ve chvíli, kdy ho do hrudi praštil stoh papírů. Popadl hozené listiny a rozložil je, aby se na ně podíval. I v šeru byly otisky prstů na samém okraji sytě červené. Vydal ze sebe smích. „Ty jsi vážně talent.“
Kolem Shen Zechuana se vznášel slabý kovový zápach. Usmál se a pronesl: „Zda tohle doznání bude možné předložit na nejvyšší místa, závisí na tom, co si o tom myslí náměstek staršího tajemníka Hai.
„To mi prokazuješe pořádnou laskavost,“ poznamenal Xi Hongxuan. „Jistě to nebylo zadarmo?“
„V Brokátové gardě slouží muž jménem Qiao Tianya,“ řekl klidně Shen Zechuan. „Umí to s širokým mečem. Chci ho.“
„Žádný problém.“ Xi Hongxuan na okamžik zaváhal. „Promluvím si s Yanqingem.“
„Děkuji za ochotu,“ odvětil Shen Zechuan. „Je pozdě, měl bych už jít.“
S těmito slovy otevřel dveře a rozloučil se.
Byla deštivá noc. Xi Hongxuan měl v úmyslu pozvat Shen Zechuana, aby se sním svezl v kočáru domů, ale náhle si to rozmyslel. Blesklo mu hlavou, že všechno proběhlo až příliš hladce. Listoval v doznaních listech znovu a znovu. Usoudil, že by ho měl nejprve ukázat Xue Xiuzhuovi, a tak řekl svému sluhovi: „Jdi. Vytáhni Ji Leie ven a pošli ho zpátky.“
Sluha přijal jeho rozkaz a šel otevřít dveře cely. Udělal jen jediný krok dovnitř, než vyděšeně ustoupil, spadl na zem a ječel, jako by spatřil ducha.
Když se Xi Hongxuan podíval skrz otevřené dveře, spatřil Ji Leie. Žaludek se mu obrátil naruby, zakryl si tvář a ustupoval zpět, přičemž zběsile odhazoval stoly a židle stranou. Vyřítil se ven do deště a prudce se pozvracel.
Shen Zechuan si drhl ruce, až je měl celé odřené, a pak si je otřel do kapesníku. Jeho bílé roucho nebylo potřísněné, ale zápach krve stále přetrvával. Chytil přední lem svých šatů a se zamračením si k němu přičichl.
Odporné.
Bez ohledu na déšť se i Shen Zechuan přikrčil na břehu vody a téměř okamžitě byl celý promáčený. Pomalu zvedl tvář k bezhvězdné obloze a zíral vzhůru, dokud ho nebolelo za krkem. Pak vstal a vydal se na cestu zpět.
Když Shen Zechuan dorazil do uličky, kde sídlil úřad Císařské armády, uviděl u vchodu čekající postavu. Zahalený v temnotě se Xiao Chiye opíral o dveře se zkříženýma rukama a sledoval ho jako gepard.
V jednu chvíli začal s deštěm padat i sníh a jeho vlhký chlad pronikal až do morku kostí.
--Předchozí-- -Kapitoly- - Další -
Ďakujem 🍀
OdpovědětVymazat