Kapitola 5: Diskuse tří bláznů v nočním chrámu Ju Yang 2

Xie Lian se slabě pousmál jejich výrazu. „To je poprvé, co vidíte pravé prokleté okovy?“

Prokleté okovy, jak název napovídal, byl druh kletby v podobě otisku okovů.

Degradovaným a vyhnaným nebeským úředníkům byly na tělo otištěny jejich hříchy, což se dalo považovat za symbol nahromadění nebeského hněvu. Ten otisk měl podobu pásku připomínajícího okovy a blokoval duchovní silu. Byla to trvalá kletba, které se nedalo zbavit, podobně jako se nešlo zbavit tetování nebo vypáleného cejchu. Prokleté okovy sloužily jako trest a zároveň varování, které bylo pro svého nositele věčným zdrojem hanby.

Jako člověk dvakrát vypovězený z Nebe, měl pochopitelně i Xie Lian na těle prokleté okovy. Oba nižší bohové o této skutečnosti museli vědět, ale něco jiného je spatřit takovou věc na vlastní oči. Xie Lian jejich upřené pohledy chápal. Prokleté okovy byly symbolem hanby.

Xie Lian chtěl původně vyklouznout ven a jít se projít pod záminkou, že si musí obstarat nový svrchní oděv, ale Fu Yao rázně zavrtěl hlavou. „Bylo by vrcholem neslušnosti, kdyby ses procházel ulicemi polonahý.“ Tím jeho starost skončila.

Nakonec to byl Nan Feng, který pro Xie Liana našel v chrámu nějaké oblečení a překazil mu jeho „neslušný“ plán.

Všichni se posadili. Po předchozích událostech byla atmosféra poněkud rozpačitá.

Proto Xie Lian vytáhl svitek z paláce Ling Wen. „Chcete se na něj ještě jednou podívat?“ zeptal se.

Nan Feng natáhl krk, aby do svitku nahlédl. „Není tam nic, co bych už nečetl. To Fu Yao by se potřeboval podívat lépe.“

„Jak to myslíš, že bych se měl lépe podívat?“ naježil se dotyčný. „Ten svitek neobsahuje žádné podrobnosti a je naprosto bezcenný. Není žádný důvod si ho znovu číst!“

Xie Lian v duchu politoval civilní bohy z paláce Ling Wen. Ti ubožáci psali jeden svitek za druhým, až jejich tváře zešedly, a tenhle nižší bojový bůh označí výsledek jejich snažení za bezcenný. Z myšlenek ho vytrhl hlas Fu Yaoa, který se teprve dostával do ráže.

„Kde jsme to skončili? Ach ano, ten důvod, proč má Nan Yang tolik uctívaček!“

Nu dobrá. Xie Lian odložil svitek a začal si mnout pulzující místo mezi očima. Bylo mu jasné, že dnes večer se už ke čtení nedostanou. Pokud není šance udělat nějakou práci, alespoň se vyjasní tato záležitost.

Ukázalo se, že důvod k takovému množství žen v chrámu je známý všem bohům kromě Jeho královské Výsosti korunního prince, neboť poslední stovky let strávil paběrkováním v říši smrtelníků. Nan Yang Zhenjun Feng Xin byl v minulosti krátkou dobu znám pod jménem Ju Yang[1], což znamenalo „Obrovská mužnost“. On sám si to jméno protivil a přišel k němu nedopatřením, když došlo k záměně způsobu psaní čínského znaku Ju. Původní význam jména zněl „Dokonale zářící“.[2]

Fen Xin si s tím jménem zažil své a celé to byla hrozná nespravedlnost. Stalo se to tak:

Před mnoha lety nechal jeden panovník renovovat chrámy ve své zemi. Aby dokázal svou zbožnost, osobně napsal jména bohů na každý chrámový štít. Když však přišlo na Ju Yanga, panovník se v prvním slově nějak spletl.

Úředníka, zodpovědného za záležitost renovace, málem trefil šlak. Nedokázal tomu přijít na kloub. Změnilo Jeho Veličenstvo název záměrně? Nebo si nedal pozor a udělal chybu? Pokud to bylo schválně, proč nevydal výnos a změnu neohlásil veřejně? A pokud to úmysl nebyl, jak se mohl splést v tak jednoduchém slově? Těžko mohl za císařem přijít a říct něco jako „Vaše Veličenstvo, tady jste to popletl.“ Co kdyby to považoval za výsměch? Možná by si dokonce pomyslel, že úředník podceňuje jeho znalosti a považuje ho za hlupáka! Navíc ten nápis byl vytvořen pomocí tajného císařského inkoustu. Měl by snad být vymazán?

To nejtěžší, co se dá ve světě odhadnout, jsou záměry mocných. Úředník se zmítal v pochybnostech. Nakonec se rozhodl, že je lepší způsobit trochu nepříjemností Ju Yang Zhenjunovi, než aby se Jeho Veličenstvo cítilo ukřivděně.

Bylo třeba uznat, že to rozhodnutí bylo správné. Když císař zjistil, že se Ju Yang „Dokonale zářící“ změnil na Ju Yanga „Obrovskou mužnost“, neřekl ani slovo. Místo toho si nechal pozvat celý zástup učenců a začalo zuřivé listování ve starobylých textech. Objevili nespočet drobných odkazů, zdůvodňujících změnu jména, napsali na toto téma mnoho svitků a ze všech sil se snažili dokázat, že nový zápis je vlastně ten pravý a původní. A tak se stalo, že po této události všechny chrámy Ju Yanga v celém národě přepisovaly jméno Dokonale zářící na Obrovská mužnost.

Feng Xin, který tak nečekaně přišel k novému božskému titulu, žil v blažené nevědomosti skoro deset dalších let. Nikdy předtím neměl důvod prohlížet si znamení svých vlastních chrámu. Postupně mu to začalo být divné. Proč do jeho chrámu chodí víc a víc žen? Proč se navíc všechny tak usilovně modlí s tvářemi rudými studem? A o co že to prosí, když zapalují kadidlo?

Jakmile vše pochopil, vyběhl na vrchol nebeské klenby, postavil se tváří v tvář žhnoucímu slunci a nekonečné obloze, a vychrlil ze sebe proud nadávek.

Nutno říct, že tím šokoval všechny přítomné bohy.

Co mu ale zbývalo jiného, než se dostatečně vynadávat? Pokud ho věřící chtěli uctívat, musel je nechat. Copak mohl těm zbožným a modlícím se ženám dělat problémy? A tak se obrnil a dál a dál poslouchal jejich poněkud netradiční modlitby. Tak to pokračovalo nějakou dobu, dokud i sám ctihodný panovník smrtelné říše neměl pocit, že titul Ju Yung, Obrovská mužnost, je přece jen trochu skandální a změnil ho na Nan Yanga.

Jen jeho věřící nezapomněli a ženy si dál chodily pro požehnání a ochranu. Ostatní bohové i bez dalších řečí pochopili, že před Nan Yangem to staré jméno nesmí už nikdo vyslovit. A zároveň se shodli, že Nan Yang Zhenjun je prostě dobrý.

Alespoň do chvíle, než začal nadávat. 

Po tomto vyprávění Nan Fengova tvář nabrala odstín dobře uzrálé jahody. Fu Yao se nechal unést a zrovna s přehnanou výslovností deklamoval: „Přítel dam, nejúčinnější modlitby za syna, zázračný podporovatel mužské plodnosti, Nan Yang, jemuž vděčíme za děti…“ S tím se hlasitě rozesmál. 

Xie Lian chtěl nechat božské soše Nan Yanga alespoň trochu úcty a tak odolal nutkání se usmát.

Nan Feng už to nevydržel. „Přestaň se tady chovat tak hloupě!“ obořil se rozzlobeně. „Jestli nemáš co na práci, žádný strach, můžeš třeba zametat!“

V tu chvíli změnila barvu i Fu Yaova tvář. Pokud byl palác Nan Yanga háklivý na jeho předchozí jméno, u palácové síně Xuan Zhena to byly narážky na zametání podlahy.

Důvodem bylo Mu Qingovo původní zaměstnání v chrámu Huang Ji. Celý den roznášel čaj Jeho Výsosti korunnímu princi Xie Lianovi a po zbytek času zametal nebo stlal jeho postel. Jednoho dne, právě při zametání podlahy, Xie Lian uviděl, že si u práce odříkává kultivační mantry. Princ byl hluboce dojat tím, jak Mu Qing bojuje s nepřízní osudu, jen aby mohl studovat. A právě tato situace jej přiměla požádat taoistické ministry o přijetí Mu Qinga mezi žáky

Celá ta záležitost s úklidem se mohla brát různými způsoby. Mohla to být bezvýznamná kapitola v minulosti, nebo třeba důležitý mezník. Dotyčný ji mohl vnímat jako zahanbující, anebo tomu nemusel přikládat žádný význam. Nicméně Mo Qing se domníval, že je to ta nejvíc ponižující věc, kterou kdy v životě zažil. Tak ponižující, že i bojoví bohové z Mo Qingova paláce byli připraveni se pohádat se s každým, kdo jen naznačil cokoliv o této části života jejich pána.

Fu Yao nebyl výjimkou. Sice se na chvíli zarazil, když pohlédl na nevinného Xie Liana, jak mává rukama a snaží se eskalující spor uklidnit, ale odpověď si neodpustil. „Když už o tom mluvíš,“ pronesl sarkasticky, „jeden by čekal, že právě bohové z paláce Nan Yanga se budou moci přetrhnout, aby pomohli Jeho Výsosti korunnímu princi.“

„Říká někdo, jehož generál by svého dobrodince klidně nakopal do zubů!“ Nan Feng se ušklíbl. „Co víc říct?“

„Ehm…“ Xie Lian se chystal vmísit do jejich hádky, ale Fu Yao ho přerušil smíchem. „Ha, ha! Váš generál je jako připálený hrnec, který vytýká konvici, že je černá. Co tě opravňuje k takové drzosti?“

Xie Lian měl dost toho, jak se oba ohánějí jeho jménem jako klackem a navzájem s ním uráží své generály. „Počkejte, prosím! Přestaňte s tím!

Nikdo mu pochopitelně nevěnoval pozornost. Vrhli se na sebe. Xie Lian netušil, kdo zaútočil první, ale přistáli na obětním stole a ten se pod jejich vahou rozlomil na dvě poloviny. Mísa s ovocem spadla a její obsah se rozkutálel všude po podlaze. Xie Lian dospěl k názoru, že nemá cenu se je snažit zastavit a s rezignovaným povzdechem se posadil do kouta. Zvedl malý, v páře připravený bochánek, který se dokutálel až k němu. Otřel ho, oddrolil špinavé části a chystal se ho sníst.

Nan Feng to musel koutkem oka zahlédnout, protože se bleskově natáhl, aby mu knedlíček vyrazil z ruky. „Nejez to!“

To zastavilo i Fu Yaoa. „Ten knedlík se vyválel i v popelu!“ v hlase se mu mísila nevíra s pohrdáním. „A ty bys ho pozřel?“

Xie Lian využil příležitosti a znovu zamával rukama. „Dost, dost. Chci vám něco říct.“

Jakmile byli oba bojoví bohové dost daleko od sebe, začal smířlivým tónem: „Zaprvé, ten korunní princ, kterým se tu oba oháníte, jsem já. A já jsem proti nikomu neřekl ani křivého slova, takže mě přestaňte používat jako zbraň k vzájemnému osočování.“ Na chvíli se odmlčel. „Věřím, že vaši generálové by se takto nikdy nechovali. Když ztratíte veškerou slušnost, co zbyde z jejich pověsti?“

Výraz obou bohů se změnil. Xie Lian pokračoval. „Zadruhé. Jste tu, abyste mi pomohli? Tak jak to tedy je, máte poslouchat vy mě, nebo já vás?“

Chvíli to trvalo, ale nakonec odpověděli: „Máme tě poslouchat.“

Jejich tváře sice vyjadřovali spíš „nech si o tom zdát“ než nějaký souhlas, ale Xie Lian byl s odpovědí spokojen. Tleskl rukama. „Dobře. A konečně třetí a nejdůležitější věc. Pokud se chcete něčeho zbavit, prosím, zbavte se mě. Ale nikdy nevyhazujte jídlo!“

Zvedl napařovaný bochánek a chystal se ho schovat do kapsy na později. Nan Feng mu ho vyrazil z ruky a s posledním zbytkem trpělivosti na něj zakřičel: „Když to spadne na zem, tak to prostě nejez!“

Druhý den v malém čajovně Náhodné setkání

Číšník dle svého zvyku zase seděl u dveří s překříženýma nohama a odpočíval. Z dálky viděl, jak se k němu pomalu blíží tři postavy. Vepředu šel taoista v prostém, bílém oděvu a bambusovém klobouku, zatímco za ním kráčeli dva vysocí mladíci v černém.

Taoista šel s rukama volně založenýma na prsou a působil ledabylým dojmem, dokonce ještě ledabyleji než číšník sám. I jeho hlas zněl ledabyle, když číšníka oslovil. „Pane, omlouvám se za nepříjemnosti, ale mohu dostat tři šálky čaje?“

„Samozřejmě, hned to bude!“ Číšník se široce usmíval. V duchu si však říkal: „Ti tři hlupáci jsou zase tady. Jeden vypadá důstojněji než druhý, ale těžko říct, kdo je z nich víc na palici. Pořád mluví o tom či onom nesmrtelném bohu, o takovém a makovém nebi. Všichni tři jsou vyšinutí. Možná se tváři důstojně, ale co je jim to platné? Taková škoda!“

Xie Lian si vybral stejný stůl vedle okna jako minule.  Jen se usadili, ozval se Nan Feng. „Proč jsi chtěl jít zrovna sem? Můžeš se nějak postarat, aby nás nikdo neposlouchal?“

„To je úplně jedno,“ odpověděl vlídně Xie Lian. „I když nás uslyší, co udělají? Jen je napadne, zda nejsme duševně nemocní.“

Oběma bohům došla řeč.

Xie Lian pokračoval. „Abychom tu nemarnili čas jako předtím, přejdeme k věci. Když už jste se oba uklidnili, přišli jste na nějaký plán, jak dál postupovat?“

Fu Yaovi se rozzářily oči. „Zabijeme to!“

„Nepovídej,“ odfrkl si Nan Feng.

„Nan Fengu, není potřeba být nepříjemný. Fu Yao má pravdu. Základní způsob, jak řešit podobné problémy, je zabít jejich původce. Jenže kde otázkou je, koho máme zabít? Kde a jak? Navrhuji…“

V tu chvíli k nim z ulice dolehl zvuk bubnů a píšťal. Všichni tři se vyklonili z okna.

Ulicí znovu kráčela skupinka příbuzných, doprovázejících nevěstu. Někteří jeli na koni, jiní šli pěšky, ale všichni bez výjimky vydávali co nejhlasitější zvuky. Bubnovali a pokřikovali, někteří dokonce řvali, jako by se báli, že je nebude dost slyšet. Nan Feng se při pohledu na tu scénu zamračil. „Nepsalo se na svitku, že místní lidé kolem hory Yu Jun se neodvažují na svatbu upozorňovat hlukem a bojí se pořádat velké oslavy?“

V tom průvodu kráčeli samí silní, statní a opálení muži. Měli napjaté výrazy a zaťaté svaly, zatímco na čelech se jim perlil pot. Vypadalo to, jako by místo nosítek plných radosti vláčeli popravčí meč, který jim co nevidět usekne hlavu, zmocní se jejich duše a přivodí jim smrt. Xie Lian si říkal, jaká osoba v těch svatebních nosítkách sedí.

Přemítal nad tím a už se chystal vyjít ven, aby se podíval zblízka, když se kolem něj přehnal závan studeného větru. Závěs na jedné straně nosítek se v tom poryvu zvedl a chvíli se třepotal nahoře.

Žena v nosítkách zaujímala velmi zvláštní pozici. Ležela nakřivo, hlavu podivně stočenou, a pod svatebním závojem odhalovala přehnaný úsměv šarlatově rudých rtů. Nosítka se zatřásla, závoj sklouzl na stranu a odhalil pár kulatých očí, nehybně hledících jejich směrem.

Vypadalo to, jako by nevěsta měla zlomený vaz a jen se jim bezhlesně smála.

Těžko říct, zda za další událostí stála vratká nosítka, nebo se nosičům příliš třásly ruce. Každopádně došlo k silnému škubnutí. Zároveň s tím sebou škubla i hlava ženy a chvíli se kymácela na krku. Kymácela se, kymácela…a pak se s tupým žuchnutím skutálela na ulici.

Trup bez hlavy se také převážil.

Na ulici s hlasitou ranou dopadl i zbytek těla.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Ju Yang, čteme Ťu Jang.

[2]Jméno Ju Yang je složeno ze dvou slov, Ju znamená v první verzi dokonalý, Yang značí mužskou část celku Jing a Jang, ale zároveň slunce (potažmo záři v aj překladu) a život. V druhé verzi ono Ju znamená obrovský a spolu se znakem pro Yang, tedy mužský element, je eufemismem pro penis.