Kapitola 7: Duch pořádá svatbu, korunní princ nasedá do svatebních nosítek 2

 Svatební nosítka byla celá potažená karmínovým saténem. Pestrobarevnými nitěmi k nim byla přišita nádherná výzdoba v podobě půvabných květin, měsíce, draků a zářivých fénixů. Nan Feng a Fu Yao šli každý po jedné straně nosítek a hlídali, aby se nenaklonila. Uvnitř seděl Xie Lian a pohupoval se v rytmu chůze nosičů.

Jejich doprovod zahrnoval osm vysokých a silných mužů. Všichni to byli vynikající vojáci, ovládající bojová umění. Aby takové muže našli, vydali se Nan Feng a Fu Yao přímo do sídla otce poslední nevěsty. Vysvětlili mu svůj plán na průzkum hory Yu Jun. Onen úředník jim bez dalších otázek půjčil skupinu vojáků. Nevzali je sebou proto, že by potřebovali vojenskou pomoc. Chtěli mezi nosiči pouze bojovníky, kteří se o sebe dokáží postarat a utéct, až se Hněvivý přízrak začne bránit.

Naopak tito vojáci neměli o celé trojici valného mínění. V úřadu byli všichni prvotřídními důstojníky. Vedli své muže a patřili k těm nejlepším. A teď si museli nechat šlapat po hlavách od dvou pohledných chlapců a jejich jediný úkol bylo držet nosítka. Všichni byli krajně nešťastní, ale příkazy pána se plnit musí. Své pohrdání dobře skrývali, jenže pocit ukřivdění vedl k hněvu, a ten se ovládá hůř.  Proto čas od času „náhodou“ uklouzli, takže se nosítka třásla a poskakovala ze strany na stranu. Zvenku to nevypadalo tak strašně, ale pokud by uvnitř seděla osoba s choulostivým žaludkem, už by letěl jeho obsah ven. 

Nosítka se znovu s trhnutím naklonila. Vojáci museli slyšet Xie Lianův tichý povzdech a naplnilo je to příjemným zadostiučiněním.

„Mladá dámo,“ neodpustil si Fu Yao ledově, „proč ty vzdechy? Vdáváte se v tak pokročilém věku, to jste dojatá až k pláči?“

Bylo pravdou, že mnoho budoucích nevěst si nemohlo pomoci a ve svatebních nosítkách si s pláčem otíraly slzy. Xie Lian nevěděl, jestli se má té otázce smát, nebo brečet. Proto mu odpověděl jemným a uhlazeným tónem: „O to nejde. Nemůžu se vdát. Našemu svatebnímu průvodu totiž chybí jedna důležitá věc.“

Nan Feng se zamračil. „Co nám chybí? Měl jsem za to, že jsme připravili všechno potřebné.“

„Přece moje služebné,“ odpověděl Xie Lian s úsměvem.

Oba nižší bohové si vyměnili pohledy. Těžko říct, co jim vytanulo na mysli, ale zároveň se otřásli. Fu Yao se ozval první. „Předstírej, že je tvoje rodina chudá, takže nemáš dost peněz na nákup služebných. Budeš si muset vystačit sám.“

„Co mi zbývá.“

Vojáci, kteří byli svědkem jejich improvizované komedie, se neubránili úsměvu. To pobavení rozehnalo trochu nespokojenosti v jejich srdcích a hned cítili, že k těm třem mají o něco blíž. Díky tomu se i nosítka náhle stala mnohem stabilnější.

Xie Lian se znovu opřel. Přestože seděl vzpřímeně, zavřel oči, aby si trochu odpočinul.

Jenže po krátké chvíli se mu u ucha ozval dětský smích.

Byl plný krutého veselí, křečovitý a výsměšný.

Ten smích se s chvěním šířil údolím mezi horami. Zněl nepřirozeně a velmi zvláštně. Nosítka nezpomalila a stále pokračovala ve vytrvalém postupu. Dokonce ani Nan Feng a Fu Yao nereagovali, jako by si nevšimli ničeho zvláštního.

Xie Lian otevřel oči a tiše zavolal: „Nan Fengu, Fu Yao.“

„Co se děje?“ ozval se Nan Feng z levé strany nosítek.

„Přišlo to.“

V té době už se jejich „svatební průvod“ nacházel hluboko na území hory Yu Jun.

Bylo naprosté ticho. Dokonce i skřípání dřevěné stoličky nosítek, dech nosičů a křupání suchého listí pod jejich nohama se v tom tichu zdálo příliš hlasité.

Do toho ticha se ozýval dětský smích. Někdy zněl z dálky, jako by přicházel až z nitra hory, podruhé to vypadalo, jako by vycházel zpoza nosítek.

„Nic neslyším.“ Nan Fengův výraz se stal vážnější.

„Ani já ne,“ potvrdil chladně Fu Yao.

Ani nosiči nevypadali, že by si čehokoliv všimli.

„Potom je záměrem, abych smích slyšel jenom já.“

Skupina vojáků byla díky svým schopnostem původně plná sebevědomí. Navíc věděli, že přízračný ženich si vybírá nevěsty náhodně, takže podle nich nebyl důvod k obavám. Teď jim však na mysli vytanul osud jejich čtyřiceti druhů, kteří zmizeli s předchozí nevěstou. A na čele jim vyrazil studený pot.

Xie Lian si všiml, že jejich kroky zpomalují. „Nezastavujte se. Dělejte, jako by se nic nestalo.“

Nan Feng pokynul vojákům rukou, aby pokračovali. Xie Lian se znovu ozval: „Zpívá.“

 „Co zpívá?“ zeptal se Fu Yao.

Korunní princ chvíli pozorně naslouchal dětskému hlasu a začal opakovat píseň slovo po slově: „Nová nevěsta, nová nevěsta. Nová nevěsta v červených svatebních nosítkách…“

Trochu ospalým hlasem odříkával slova písně. V nočním tichu to znělo strašidelně. Vojáci měli pocit, jako by opravdu slyšeli dětský hlas, zpívající ten podivný popěvek spolu s princem. Tuhla z toho krev v žilách.

„Kráčí přes horu, oči zalité slzami. Pod závojem… Hm, pod závojem se nesmí usmívat… přízračná nevěsta… To myslí přízračného ženicha? Nebo něco jiného?“

Na chvíli se odmlčel. „Tohle nepůjde. Teď se pořád směje, takže slova nejdou rozeznat.“

Nan Feng se zamračil. „Jaký to má smysl?“

„To byl doslovný význam. Říká tím novomanželce v nosítkách, že se už nikdy nebude smát."

Nan Feng svou předchozí otázku poopravil. „Chtěl jsem tím říct, jaký má smysl, že zpívá takové věci jen tobě?“

Jako vždy, Fu Yao musel mít jiný názor. „Třeba se mu nesnaží nic říct. Možná je jeho záměrem přimět nevěsty lstí k pláči, protože zachovat si úsměv je jediný způsob, jak odsud dostat. Těžko říct, třeba mu ty minulé naletěly.“

Korunní princ zavrtěl hlavou. „Představ si, že takový hlas uslyší uprostřed cesty obyčejná nevěsta. Obávám se, že místo nějakého předstírání by se k smrti vyděsila. Navíc ať už by se rozplakala nebo usmála, co nejhoršího by se mohlo stát?“

„Unesli by ji,“ odpověděl Fu Yao.

„No a není naším cílem právě tohle?“

Fu Yao si odfrkl, ale dál se nehádal. Princ pokračoval. „Také si myslím, že bych vám měl něco říct.“

„Co by to mělo být?“

„Od chvíle, kdy jsem vstoupil do nosítek, jsem se nepřestal usmívat.“

Sotva to dořekl, svatební nosítka sebou tvrdě trhla.

Vojáci se přestali soustředit a začali se vyděšeně rozhlížet, což způsobilo, že nakonec nosítka položili úplně.

„Přestaňte panikařit,“ napomenul je Nan Feng.

Xie Lian zlehka nadzvedl závěs. „Co se stalo?“

„Ale nic. Jen smečka nějakých zvířat,“ odpověděl Fu Yao lehkým tónem.

V tu chvíli noční ticho prořízlo truchlivé vlčí zavytí. Cestu jim zastoupila dobrá stovka vlků!

Xie Lianovi to nepřišlo běžné. „Mohu se zeptat, zda se po hoře Yu Jun často potulují tak obří smečky vlků?“

Jeden z vojáků si pospíšil s odpovědí: „Nikdy jsem o tom neslyšel! Co by dělali vlci na hoře Yu Jun?“

„Pak jsme na správném místě.“

Pro Nan Fenga a Fu Yaoa nepředstavovalo několik vlků žádný problém. Ostatně ani pro vojáky, kteří tráví polovinu dne trénováním boje, by to nemělo být nic děsivého. Ale v tu chvíli měli hlavy plné strašidelné písně přízračného ženicha a zdáli se vyděšení k smrti.

Z lesní temnoty na ně zíralo množství nazelenalých, zářících očí. Vlci začali vycházet z lesa jeden po druhém a rozmístili se okolo nich.

Kdyby si měl člověk vybrat protivníka mezi smečkou šelem, cenících zuby při představě kořisti, a tou záhadnou neviditelnou smějící se věcí, nebylo nad čím váhat. Vojáci se vzpamatovali, jeden po druhém si začali vyhrnovat rukávy a připravili se na boj.

Bohužel, to nejhorší mělo teprve přijít. Zpoza vlků se z temného lesa ozval šustivý zvuk a hlasy, který nepřipomínaly ani zvířecí, ani lidské.

Jeden z vojáků poplašeně vykřikl: „Co je to?! Co to je za věc zač?“

Nan Feng reagoval obvyklým proudem nadávek. Xie Lian pochopil, že se venku cosi změnilo, a chystal se vstát.

„Zůstaň uvnitř,“ vykřikl okamžitě Nan Feng.

Pod Xie Lianem se zakymácelo dřevěné sedátko. Vypadalo to, jako by se o dveře nosítek něco opíralo. Podíval se dolů a škvárou v závoji spatřil zátylek jakési věci.

Něco se snažilo vlézt dovnitř!

Ta věc tam zatím prostrčila jen hlavu a ruku, a už ji někdo zvenčí tahal ven.

„Do prdele!“ Nebylo pochyb, to křičel Nan Feng. „To je nižší otrok!“

Xie Lian pochopil, že přicházejí problémy.

Podle řazení paláce Ling Wen byl nižší otrok netvor, který nedosáhl ani hodnostního stupně Divoký. Kdysi prý byli nižší otroci lidmi. I nyní vzdáleně připomínali lidskou postavu, ale jaksi znetvořenou. Měli sice hlavu a obličej, ale podivně neurčitý a mlhavý. Jejich ruce a nohy byly příliš slabé, aby dokázali silně udeřit. Měli i ústa a zuby, ale trvalo by jim celou věčnost někoho k smrti ukousat. Přesto by se většina lidí raději utkala s netvorem v řádu Divoký nebo Silný, než právě s nimi.

Důvod byl prostý. Nižší otroci ve většině případů spolupracovali s jinými duchy a netvory. Když byla kořist zaměstnaná bojem s nepřítelem, objevili se a pomocí svých propletených rukou se ji snažili chytit. Chodili ve velkém počtu, beze strachu postupovali vpřed a vinuli se kolem své oběti jako šlahouny vinné révy.

Nebyli silní, ale nesmírně houževnatí a velmi obtížně se zabíjeli. Bylo dost těžké je setřást a ještě těžší je všechny pozabíjet. Člověk při boji s nimi vyplýtval mnoho sil a nezřídka o ně v tom chumlu jednoduše zakopl. Dřív nebo později tak došlo k okamžiku nepozornosti, díky kterému jejich spojenci uspěli. 

Poté, co se silnější přízraky a netvoři podělili o kořist, posbírali nižší otroci, co zbylo. S chutí jedli utrhané ruce a nohy, hryzali a okusovaly maso a kosti, dokud nebyly plné děr. 

Nižší otroci byli odpornou nechutnou existencí. Nebeskému úředníkovi z Vyššího nebe samozřejmě stačilo vypustit božské světlo a vytáhnout zbraň, aby je donutil k ústupu. Pro nižší bojové bohy ze Středního nebe to nebylo vůbec tak snadné.

Odněkud z dálky se ozval Fu Yao hlasem plným odporu a odsekával jednotlivá slova zároveň s mácháním meče: „Já! Je! Nenávidím! Ze všeho nejvíc! Jestlipak ti o nich… řekli v paláci Ling Wen!“

„Neřekli.“

„K čemu tam vůbec jsou!“

Do této debaty se nechtěl Xie Lian zaplést. „Kolik jich tu je?“

Tentokrát odpověděl Nan Feng. „Kolem stovky, možná o něco víc! Nechoď ven!“

Čím víc bylo nižších otroků, tím se stávali silnějšími. S deseti bylo nesmírně těžké se vypořádat, ale víc než sto? To už stačilo utahat k smrti kohokoliv. Nižší otroci obvykle dávali přednost místům, kde žili lidé, proto nikdo nečekal, že se jich na opuštěné hoře Yu Jun objeví tolik. Xie Lian se zamyslel, pozvedl ruku a odhalil napůl obvázané zápěstí.

„Jen do toho,“ zašeptal.

Sotva to dořekl, z ruky mu začaly samy od sebe sjíždět bílé hedvábné obvazy. Prosmýkly závěsem nosítek, jako by byly živé.

Xie Lian se opřel a jemně přikázal: „Uškrť je.“

Nocí jako by prolétla bílá zmije.

Když měl Xie Lian to tenké hedvábí omotané kolem zápěstí, zdálo se dlouhé sotva několik chi.[1] Když však jako blesk vlétlo mezi bojující, zdálo se nekonečně dlouhé. Ozývaly se zvuky nepříjemného praskání a drcení. Bílé hedvábí v mžiku zlomilo vaz desítkám divokých vlků a nižších otroků.

K zemi popadalo i šest nižších otroků, bojujících s Nan Fengem. Ten vymrštil dlaň a poslal do vzduchu posledního z nich. Navzdory tomu, že nebezpečí pominulo, Nan Feng se neuvolnil. Místo toho se vrhl k nosítkům a nevěřícně zařval: „Co je to za věc!? Vždyť jsi bez duchovní síly! Neměl bys být schopný aktivovat magické artefakty!“

„Je součástí pravidel, že všechno má své výjimky…“

Nan Fenga to rozzuřilo ještě víc. Udeřil ze strany do nosítek. „Xie Liane! Řekni mi jasně, co je to za věc!“

Ta rána málem nosítka rozbila. Xie Lian musel podepřít dveře rukou. Trochu ho to vylekalo a zároveň si na něco vzpomněl. Když totiž Nan Feng takhle křičel, připomínal mu Feng Xina, kdykoliv se v minulosti rozčílil.

Nan Feng stále čekal na odpověď. Fu Yao na něj nepřátelsky houkl: „Jestli se hodláš vybavovat, co takhle se nejdřív postarat o novou vlnu nepřátel?“

Co mohl dělat jiného než se znovu vrhnout do boje. Xie Lian se rychle probral ze zamyšlení. „Nan Fengu, Fu Yao, musíte odejít!“

„Cože?“

„Když zůstanete u nosítek,“ vysvětloval, „přijdou další a další nepřátelé Boj nikdy neskončí. Vezměte ostatní a odejděte, já se zatím setkám s přízračným ženichem.

Nan Feng se už nadechoval k dalšímu proudu nadávek. „Ty…“

Fu Yao mu skočil do řeči. „Vzhledem k té jeho hedvábné látce se o sebe dokáže nějakou dobu postarat. Když máš tolik času na dohadování, nechceš nějaký strávit i zabíjením nepřátel? Já odcházím.“

Fu Yao byl sebevědomý a klidný. S tím se pojila jeho přímočarost, takže když řekl, že odchází, skutečně to bez ohlédnutí udělal. Nan Feng zaťal zuby. V hloubi duše věděl, že má pravdu. Otočil se ke zbývajícím vojákům. „Následujte mne!“

Když se boj od nosítek vzdálil, nepřátel přestalo přibývat. Dva nižší bojoví bohové chránili zbylé čtyři vojáky a sestupovali z hory. Během boje se Fu Yao ozval nenávistným tónem. „Je to směšné. Kdyby nebylo mne…“ Nedokončil. Oba se na sebe podívali velmi zvláštním pohledem. Fu Yao zbytek slov spolkl a odvrátil pohled. Prozatím nevyřčené téma odložili a místo toho pokračovali v boji.

Zem kolem nosítek zatím pokryly mrtvoly. Hedvábný Ruoye[2] už uškrtil všechny zbylé nižší otroky a vlky, kteří se pokusili Xie Liana napadnout. Když byl klid, hedvábí přiletělo zpět a začalo se jemně navíjet na princovo zápěstí.

Xie Lian ve tmě tiše seděl ve svatebních nosítkách. Všechno ztichlo. Šumění větru, šepot stromů i výkřiky příšer. Vše vystřídalo smrtelné ticho.

Pak zazněl smích. Vypadalo to, jako by se jedním hlasem zároveň smál mladík a zároveň dospělý muž.

Xie Lian dál seděl mlčky.

Hedvábný Ruoye se mu vinul kolem zápěstí, připravený jednat. Pokud by ta osoba měla sebemenší nepřátelské úmysly, okamžitě by udeřil s desetinásobnou silou.

Jenže nepřišel žádný prudký útok ani výbuch vražedného hněvu. Přišlo něco docela jiného.

Závěs se mírně nadzvedl. Přes trhlinu v rudém závoji Xie Lian uviděl, jak k němu ta osoba natahuje ruku.

Byla to štíhlá ruka s dlouhými prsty a výraznými klouby. Kolem prostředníčku měla uvázanou červenou niť. Na té útlé ruce to vypadalo jako zářivě rudý uzel osudu.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Chi čteme Čch'. Stará délková jednotka, zhruba kolem třiceti centimetrů.

[2] Ruoye čteme Žuo-jie. Ruoye se píše 若邪, tedy Ruoxie, čteno Žuo Sie, ale autorka si poznamenala, že Ruoye je v tomto případě správný zápis výslovnosti. Jedná se o jméno Xie Lianova hedvábného obvazu. Znamená to ruo = jakoby, podobně, xie = démonický, zlý.