Má se té ruky chytit, nebo ne?
Xie Lian zůstával
klidný a vyrovnaný. Ještě dokonale nepromyslel, jakou reakci má předstírat. Měl
by se tváří tvář těžkostem chovat statečně a odhodlaně? Nebo má hrát
novomanželku vyděšenou k smrti a snažit se o útěk?
Majitel té elegantní
ruky byl trpělivý. Xie Lian se ještě nepohnul, tak se nepohnula ani ruka. Jen
čekala, jak se rozhodne.
Po delší době, skoro
proti své vůli, korunní princ ruku přijal.
Vstal a chystal se odhrnout
látku na dveřích nosítek. Osoba venku byla rychlejší a závěs mu nadzvedla.
Dotyčný svíral jeho dlaň jemně, jako by se bál, že mu nechtěně ublíží.
Vytvářelo to iluzi zdánlivého bezpečí.
Xie Lian sklonil hlavu,
pomalu vystoupil z nosítek a nechal se vést. U svých nohou zahlédl hromadu
vlčích mrtvol a těla nižších otroků, které hedvábný Ruoye uškrtil. Trochu
klopýtl a s vyděšeným zaúpěním začal padat.
Dotyčný mu okamžitě
položil ruku na záda a podepřel jej, takže se mu podařilo Xie Liana uchránit
před pádem. Korunní princ okamžitě využil této příležitosti, opřel se o jeho
paži a přitlačil mu dva prsty na zápěstí. Místo kůže však ucítil jen cosi
studeného a tvrdého. Ukázalo se, že ona osoba má na předloktí několik širokých,
stříbrných náramků.
Připomínaly nádherné
a precizně vyrobené nátepníky. Byly ozdobeny vyrytými javorovými listy, motýly
a obrysy divokých šelem. Působily tak odlišně od šperků ze středových plání,
jako by šlo o exotickou starožitnost nějakého cizího kmene. Náramky elegantně
obepínaly obě zápěstí a dávaly vyniknout mrtvolně bledým dlaním. V nočním
svitu se ty ruce jevily téměř ledově stříbrné. Vypadaly bez života, ale zároveň
jako by v sobě ukrývaly něco temného a krutého.
Xie Lian svůj pád
předstíral s úmyslem vycítit dotekem podstatu druhé osoby. I když se mu to
nezdařilo, ještě tu byl Ruoye, skrývající se v jeho rukávu. Pomalu se obtáčel
kolem zápěstí a vyčkával na vhodný okamžik k útoku.
Ta osoba jej znovu
vzala za ruku a vedla od nosítek.
Korunní princ měl přes
oči rudý závoj, takže neviděl úplně zřetelně. Zároveň chtěl získat čas, proto schválně
kráčel velmi pomalu. Dotyčný jej stále podpíral, jako by se bál, že by mohl
znovu upadnout.
I když byl Xie Lian
nesmírně ostražitý, po takové starostlivosti si pomyslel: „Jestli je ten člověk
opravdu přízračný ženich, pak jeho ohleduplnost zachází do krajnosti.“ A
mimoděk na jeho hru přistoupil.
Jejich chůzi
doprovázelo jemné cinkání a opakovalo se s každým krokem. Korunní princ
zrovna přemýšlel nad tím, co ten zvuk vydává, když se z lesa okolo nich ozvalo
přidušené zavrčení.
Divocí vlci!
Kňučeli strachem a
krčili se před jeho průvodcem, jako by se báli i utíkat.
Xie Lianova zvědavost
zesílila. Kdo je ta osoba? Víc než cokoliv toužil stáhnout závoj a prohlédnout
si jej. Podvědomě však věděl, že to ještě není dobrý nápad. Chtěl vědět, kam
jej vede. Proto se musel spokojit s nahlížením škvírkou v látce, aby si
poskládal alespoň částečný obrázek tam, kde mu celý obraz unikal.
Ze všeho nejdřív
uviděl lem rudého roucha a pod ním pár černých kožených bot. Ten člověk kráčel
s jistou bezstarostností a občas si lehce a svižně poskočil. Vypadalo to
na chůzi čilého mladíka. Zároveň byla v tom kroku znát jistá neústupnost,
jako by měl před očima určený cíl a běda tomu, kdo by se ho pokusil zastavit.
Xie Lian si netroufal jen podle té chůze cokoliv usuzovat. V duchu se
zaobíral svými dohady, když se v zorném poli před ním objevila jakási bílá
věc.
Byla to lidská lebka.
Princ strnul
v půli kroku.
Na první pohled
poznal, že nejde o obyčejnou lebku. Kolem ní se mihotala přízračná energie a v jejím
umístění byl jasný záměr. Pravděpodobně šlo o okraj silného duchovního pole.
Xie Lian tušil, že stačí jediný jeho dotek a celé pole se obrátí proti němu.
Váhal, jestli má onoho muže varovat.
Ozvalo se zapraštění.
Xie Lian nechápavě
sledoval, jak noha v černé botě rozšlápla lebku a rozdrtila ji na padrť.
Pak, jako by si
ničeho nevšiml, dotyčný lhostejně setřepal z boty úlomky a pokračoval
v chůzi.
Xie Lianovy došla
slova. Tahle osoba právě jediným krokem rozdrtila celé duchovní pole na
nepoužitelný prach?
Mladík na chvíli
zastavil a něco zašustilo. Xie Lianovi se rozbušilo srdce. Chystá se zaútočit?
Zastavení však trvalo sotva vteřinku a už ho dotyčný znovu pobídl vpřed. Nad
jejich hlavami se ozvalo tiché bubnování, jako když déšť naráží na papírový deštník.
To bylo ono zašustění, které slyšel. Mladík otevřel deštník a teď ho držel nad
jejich hlavami.
Nebyla sice
nejvhodnější chvíle, přesto ho v duchu pochválil za jeho ohleduplnost.
Zároveň mu to přišlo zvláštní. Copak pršelo i předtím?
Samovolně se napjal a
Ruoye na jeho zápěstí zareagoval zavlněním. Dotyčný vycítil jeho váhání a
dvakrát jej lehce poplácal po ruce, jako by Xie Liana utěšoval a zaháněl strach.
Byl to neskutečně jemný pohyb.
Vlci se mezitím
vzdálili. Uprostřed temného lesa, v tichých hlubinách horského pásma, začala
vlčí smečka zoufale výt na měsíc. Xie Lianovi přišlo, že tím oplakávají svou
porážku.
Celá scéna byla až
démonicky krásná. Mladík jednou rukou držel deštník, druhou jemně tiskl jeho
ruku a vedl jej kupředu. Kráčeli zvolna a jejich procházka působila romanticky
a něžně, jako by byli nerozlučnou zamilovanou dvojicí.
V chladném
vzduchu byl cítit slabý pach krve.
Podivná přeháňka
přešla stejně rychle, jako se zjevila. Zvuk dešťových kapek, dopadajících na
papírový deštník, se vytratil.
Mladík se zastavil a
odložil deštník. Konečně pustil Xie Lianovu ruku, přistoupil k němu o krok
blíž a lehce se dotkl jeho závoje. Zvolna ho nadzvedl.
Na tento okamžik
čekal Xie Lian celou cestu. Stál nehnutě a vyčkával, zatímco se rudý závoj před
jeho očima rozplýval.
Ruoye se pohnul
první.
Nebylo to proto, že
by z mladíka vycítil zlý úmysl. Xie Lian měl zkrátka v plánu převzít
iniciativu a zaútočil jako první. Na milý rozhovor přijde čas, jen co se ten
druhý nebude moci hýbat.
Jak hedvábná látka
Ruoye vylétla z princova rukávu, rozvířila vzduch a přinesla s sebou ostrý
závan větru. Šarlatový závoj vylétl mladíkovi z ruky, zamířil vzhůru a zvolna
se snášel k zemi. Xie Lian stihl zahlédnout jen siluetu muže v rudém
oděvu.
Ruoye zaútočil
V ten okamžik jako by z mladíka vybuchlo stříbrné světlo a on se roztříštil na tisíc zářivých motýlů. Jak mávali stříbrnými křídly, působilo to, jako by kolem sebe vířili oslnivě jasný hvězdný prach.
Xie Lian couvl o dva
kroky. Navzdory celé situaci si nemohl pomoci a žasl nad tou úchvatnou podívanou.
Byl to nádherná, oslnivě stříbrná scenérie, jakou člověk vídá snad jen ve svých
snech.
Jeden motýl chvíli poletoval
před ním, ale než si jej stačil lépe prohlédnout, proletěl kolem něj a začlenil
se do třpytivého vánku svých druhů. S mávnutím křídel všichni motýli
vzlétli a proměnili se ve stříbrné světlo, vyplňující oblohu.
Teprve po delší době
se Xie Lian konečně probral z omámení. Přemýšlel, jestli jeho průvodce přece jen nebyl přízračným ženichem.
Nakonec dospěl
k opačnému názoru. Pokud ano, vlci na hoře Yu Jun by jej měli poslouchat. Místo
toho se krčili strachem. A pak tu bylo duchovní pole, které přízračný ženich
postavil. Tento mladík… tento mladík pole jen tak mimochodem rozdrtil botou.
Pokud přízračným ženichem nebyl, tak proč si přišel pro nevěstu? Připadalo mu to čím dál
podivnější. Hodil si hedvábný obvaz Ruoye na ramena a rozhodl se prozatím to
nechat být. Pořád tu byla nepatrná pravděpodobnost, že se sem jeho průvodce
dostal náhodou. Teď musel vyřešit to, kvůli čemu přišel.
Konečně se rozhlédl.
V dálce stála jakási kamenná budova. Přestože byla velká a poměrně mohutná,
díky svému umístění splývala se skalami okolo.
Když už sem byl
přiveden, alespoň může budovu prozkoumat.
Udělal několik kroků
vpřed a zastavil se. Chvíli přemýšlel, pak se vrátil a zvedl svatební závoj,
ležící na zemi. Otřepal jej a znovu se vydal k budově.
Vysoké zdi byly
postaveny z červeně zbarvených cihel, jaké se dříve používaly na stavbu
starých městských chrámy. Xie Lian odhadoval, že má před sebou chrám nějakého
bojového boha.
Zvedl hlavu a spatřil
tři velká slova, vyrytá do kovové desky nade dveřmi.
Chrám Ming Guang.
Bojový bůh severu,
generál Ming Guang. To o něm se Ling Wen zmínila v komunikačním poli.
Generál Pei, jehož vonné tyčinky hořely na severu po tuctech. Nebylo divu, že
vesnici místo jeho chrámu objevili jen svatyni Nan Yanga. Ming Guangův chrám
byl postaven na hoře Yu Jun a už dlouhé roky se skrýval za ochranným duchovním
polem. Byla snad mezi přízračným ženichem a generálem Ming Guangem nějaká
spojitost?
Z toho, co
věděl, byl generál Pei typickým představitelem bojového boha, pyšného na své
úspěchy a arogantního díky své moci a postavení. Xie Lian pochyboval, že by se
tak slavný a hrdý nebeský úředník dobrovolně zapletl s podlou bytostí,
jakou byl přízračný ženich. Nedivil by se, kdyby generál neměl ani tušení, že
jeho chrám obsadilo něco takového. Lepší bude vyvozovat závěry až potom, co se
podívá dovnitř.
Vrata do chrámu byly zavřené,
ale povolily, jakmile vzal za kliku. Bylo odemčeno. Prošel dovnitř a do nosu ho
uhodil podivný, nasládlý zápach.
Nebyla to zatuchlina
dlouho neobývaných prostor. Ne, dobře poznal slabý zápach rozkládajících se
těl.
Xie Lian za sebou vrata
zavřel. Uprostřed hlavního sálu stál oltář na obětiny a na něm socha zobrazující bojového boha severu, generála Ming Guanga.
Předměty
s lidskými tvary, až už šlo o sochy, loutky nebo portréty, byly snadným
cílem zlých sil. Proto Xie Lian ze všeho nejdřív přistoupil k soše a
pečlivě ji prohlédl.
Umělec odvedl
vynikající práci. Tvář byla pohledná, postoj působivý a impozantní. V ruce
držela dvoubřitý meč a pas jí zdobil nádherně provedený opasek z nefritu.
Ne, se sochou bylo
vše v pořádku. Navíc zdroj hnilobného zápachu vycházel odjinud. Xie Lian zamířil
do zadní části sálu.
Nedošel daleko. Oči
se mu zúžily a na místě ztuhl.
Před ním stála strnulá
skupina žen v karmínových svatebních šatech a závojích.
Právě od nich se
linul ten nasládlý zápach.
Přinutil se ke klidu
a začal ty ženy počítat. Jedna, dvě, tři, čtyři… napočítal do sedmnácti. Měl
před sebou sedmnáct nevěst, které se ztratily kolem hory Yu Jun!
Všechny byly oblečené
v podobně střižených šatech. Ty více vzadu měly rudou látku na oděvu
vybledlou, zašlou a místy dokonce potrhanou. Nejspíše se ztratily jako první.
Oproti tomu svatební šaty prvních nevěst vypadaly zcela nové. A právě
z jejich těl vycházel onen nasládlý, hnilobný zápach. Xie Lian jedné
z nich odhrnul závoj.
Hleděla na něj
nesmírně bledá tvář. Měla tak sinalou pleť, až se zdála téměř nazelenalá.
Měsíční světlo dodávalo
té tváři strašidelný vzhled. To nejhorší však byl její nepřirozený úsměv. Po
smrti se ženiny svaly na tváři stáhly a zkroutily, ale ona se dál usmívala.
Xie Lian sundal závoj
další dívce. I její ústa byla zkřivena do úsměvu. Všechny mrtvé ženy byly oděny
do svatebního roucha a zkroucenými úsměvy napodobovaly šťastné tváře
nevěst.
Jakby odnikud mu
vedle ucha zazněl zase ten dětský hlas, zpívající svou zvláštní píseň. „Nová
nevěsta, nová nevěsta. Nová nevěsta na červených svatebních nosítkách... kráčí přes horu, oči zalité slzami...pod závojem se nesmí usmívat."
Zvenku se chrámu k němu
dolehly podivné zvuky.
Byly opravdu zvláštní
a nevěděl, k čemu je přirovnat. Vzdáleně to připomínalo dvě paličky,
bubnující o podlahu, které předtím někdo obalil tlustou látkou. Ten zvuk zněl
nejdřív z dálky, ale rychle se přibližoval. Ať už jej vydával kdokoliv,
vypadalo to, že za sebou s obtížemi vláčí něco těžkého. V mžiku se to
přiblížilo ke dveřím chrámu. Se zaskřípáním se vrata otevřela.
Ať už to byl člověk
nebo netvor, s největší pravděpodobností šlo o přízračného ženicha. A
právě teď se vrátil domů!
Na konci hlavního
sálu nebyl jiný východ a Xie Lian se neměl kam ukrýt. Na okamžik se zamyslel a
pohlédl na stojící nevěsty. Okamžitě si hlavu zakryl závojem, postavil se mezi ně
a znehybněl.
Kdyby těl bylo méně,
těžko by někomu jedna nevěsta navíc unikla. Ale mezi sedmnácti mrtvolami bylo
snadné se ztratit, dokud je dotyčný jednu po druhé nespočítá, jako to udělal
Xie Lian.
Sotva se zařadil mezi
nevěsty, zaslechl, jak si něco klopýtavě razí cestu do místnosti. Princ nehybně
stál a mohl se pouze domýšlet, kdo se to blíží. Znělo to trochu jako lidské
kroky, ale jaký tvor chodí takovým způsobem? Rozhodně ne jeho průvodce. Kroky
toho mladíka byly neuspěchané, lehké a doprovázelo ho cinkáním zvonečků.
V tu chvíli si
něco uvědomil. Je to špatné! Jeho výška je špatná!
Všechny mrtvá těla
patřila ženám, ale on byl muž. Přirozeně byl mnohem vyšší, a i když se mohl
ztratit v jejich počtu, těžko mohl skrýt, jak nad ostatní vyčnívá!
Rychle se rozhlédl po
nevěstách okolo a poněkud se uklidnil. Byl sice vysoký, ale Malá Ying mu vlasy
upravila do jednoduchého účesu. Naproti tomu zbylé nevěsty byly vyparáděné.
Vysoko účesy stoupaly téměř k Nebesům a fénixové korunky pod rudými závoji
jim zvedaly temeno o obrovský kus nahoru.
Bylo to
v pořádku. Dívky byly sice mnohem menší, ale ozdoby ten rozdíl vyrovnaly.
Klapavý zvuk se přiblížil a zastavil, nemohl být od něj dále než dva zhangy. [1]
Znovu klapání. A
znovu blíž.
Konečně mu došlo, co
přízračný ženich dělá. Zvedal závoje nevěst jeden po druhém a prohlížel si tváře
mrtvol!
Když na něj nezaútočí
teď, kdy bude lepší příležitost?
Prásk!
Hedvábná látka Ruoye
vylétla ven a narazila do přízračného ženicha.
Ozval se hlasitý zvuk
a místnost se zaplnila černou mlhou. Netušil, zda není jedovatá a bez duchovní
síly se nedokázal ochránit. Proto okamžitě zadržel dech a rukou si zakryl nos a
ústa. Zároveň s tím pobídl Ruoye, aby se roztočil a vytvořil vítr, který
mlhu co nejrychleji rozptýlí.
Klapavé zvuky se
ozvaly znovu. Xie Lian přimhouřil oči a všiml si, že vstupními dveřmi prochází
drobný a nízký stín. Jakmile se vrata chrámu otevřely dokořán, hrouda černé
mlhy se vyvalila ven směrem k lesu. Rozběhl se.
Nestihl doběhnout
daleko, když skrz temné větve spatřil záblesky jasných světel. Dolétly
k němu vzdálené výkřiky plné zuřivosti. „Rychle!“ Zvučný mladý hlas se
rozléhal nocí. „Chyťte tu nestvůru! Chyťte ji a zbavte svět zla! Odměnu si
rozděláme rovným dílem!“
Xie Lian poznal
mladého vůdce svatební skupiny před čajovnou. Tehdy říkal, že chtějí prohledat
horu a k jeho překvapení skutečně dorazili. Chrám mělo ukrývat ochranné
duchovní pole, ale to skončilo rozdrcené pod botou jeho průvodce. Ti muži tak
objevili přízračného ženicha, jako když slepé kočky narazí na mrtvou myš.
Směr, ze kterého se
ozývali… ano, vypadalo to, že tím směrem utíkal i přízračný ženich.
Xie Lian popadl
hedvábnou látku Ruoye a rozběhl se k nim. U toho se rozkřikl: „Zůstaňte na místě a nehýbejte se!“
Všichni přítomní se
s překvapením zarazili. Xie Lian toho měl na srdci víc, ale vůdce svalovců
se k němu vrhl s rozzářenýma očima: „Mladá paní, vás zajal přízračný
ženich? Donutil vás jít na horu Yu Jun? Jak se jmenujete? Přišli jsme pro vás, už
se nemusíte bát!“
Princ čekal ledacos,
ale tohle bylo k smíchu. Teprve po chvilce mu došlo, že má na sobě stále
dívčí svatební šat. V chrámu Nan Yang nebylo zrcadlo, aby si prohlédl
výsledek snažení malé Ying, ale podle všeho byla opravdu dobrá.
Jen co mezi muži
pominulo první překvapení, začali se k němu chovat jako k opravdové
nevěstě. Nejspíše doufali, že je onou poslední ztracenou nevěstou a před očima jim
cinkaly slíbené peníze.
Jenže ať měli
jakékoliv plány, Xie Lian nemohl dopustit, aby mu tady zmateně pobíhali nějací
vesničané. Navíc netušil, kam se přízračný ženich poděl. Naštěstí pro něj sem
zrovna běžely známé, černě oděné postavy. „Nan Fengu, Fu Yao, rychle mi pojďte
pomoct!“
Oba dva se ohlédli po
zvuku a chvíli na něj nechápavě zírali. Zaráz couvli o dva kroky. Xie Lian
musel zavolat ještě několikrát, než zareagovali. „Vy jste přišli odtamtud, že?“
ukázal. „Nevšimli jste si cestou něčeho zvláštního?“
„Nevšimli,“ reagoval
Nan Feng.
„To je dobře. Fu Yao,
rychle seběhni po cestě dolů a prohledej ji. Rozhlédni se všemi směry a ujisti
se, že přízračný ženich neutekl.“
Fu Yao se okamžitě
otočil a odběhl. „Nan Fengu, ty hlídej zde a postarej se, že odsud nikdo
neodejde. Pokud Fu Yao nenajde ženicha v horách, pak se nejspíše skrývá
mezi námi.“
Vývoj situace skupinu
mužů zaskočil. Jejich vůdci už došlo, že před sebou nemá žádnou nevěstu, a začal
se zvedat. „Co tím myslíš, že nikdo nemůže odejít? A proč bychom tě jako měli
poslouchat? Copak v téhle zemi neexistují žádné zákony? Hej, přece
nebudeme…“ Ještě ani pořádně nestál, když Nan Feng prudce pohnul dlaní. Vysoký strom
opodál se zlomil v polovině a spadl na zem.
Přítomní muži už měli
tu čest poznat Nan Fengův zvyk ničit věci dřív, než někdo dokončí větu. Odměna
se najednou nezdála až tak lákavá vedle představy, že dopadnou stejně.
Vůdce to ještě
zkusil. „Říkáš, že přízračný ženich může být mezi námi? Nemožné! Znám jméno
každého z nás! Jestli mi nevěříš, pojď sem a posviť na naše obličeje.
Prohlédni si nás jednoho po druhém!
Na princův pokyn vzal
Nan Feng jeho pochodeň a začal jednoho po druhém obcházet. Světlo ohně
se odráželo na zpocených čelech. Někteří byli napjatí, jiní vypadali vzrušeně a
další se tvářili poněkud rozpačitě.
Xie Lian přešel do
čela skupiny. „Prosím, poslouchejte. Odpusťte mi náš předchozí spor. Zranil
jsem přízračného ženicha a ten utekl. Nemohl se však dostat daleko. Moji dva
mladí přátelé ho cestou k vám nepotkali, takže mám obavu, že se může
skrývat zde. Nerad vás obtěžují, ale prosím, abyste se na sebe pozorně
podívali. Důkladně si prohlédněte obličeje všech kolem sebe a ujistěte se, že
zde není nikdo cizí."
Po těch slovech jim zatrnulo,
ale neodvážili se neposlechnout. S vykulenýma očima se začali dlouze
prohlížet. Vypadalo to jako podivná hra „ty se podíváš na mne, já se podívám na
tebe.“ Po všem tom zírání někdo staženým hlasem vykřikl: „Co ty tu děláš?“
Xie Lianovi poskočilo
srdce a rychle přikročil. „Kdo tu je?“
Mladík zvedl louč a posvítil komusi do tváře. „Tahle ošklivá holka!“
Tou osobou byla ve
skutečnosti Malá Ying. V matném světle vypadal její obličej s křivým
nosem a šikmýma očima trochu pitoreskně. Jako by nemohla to jasné světlo snést,
zvedla ruku a zakryla si tvář. „Já… já jsem prostě nemohla vydržet doma, chtěla
jsem se podívat, co se tu děje…“
Celá se kroutila
strachy. Xie Lian sebral tomu mladíkovi pochodeň a otočil se k ostatním.
„Našli jste něco?“
Všichni začali
kroutit hlavami. „Není tu nikdo, koho bychom neznali.“
„Nikdo cizí.“
Nan Feng zamyšleně
přimhouřil oči. „Mohlo to něčí tělo posednout?“
Xie Lian nad tím
chvíli přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. „Nepravděpodobné. Ta věc měla pevnou
formu.“
„Nezapomeň, že má
hodnostní stupeň Hněvivý,“ připomněl mu Nan Feng. „Je tu možnost, že svou formu
dokáže měnit.“
Oba dva tu možnost
zvažovali. Vůdce skupinky si mezitím dodal odvahu. „Přízračný ženich mezi námi
není! Viděl jsi to sám, tak nás nech jít!“
Ostatní začali
opakovat jeho slova. Xie Lian je přelétl pohledem. „Všichni prosím zůstaňte
před chrámem Ming Guang a nikam nechoďte.“
Nan Fengův vážný a
přísný výraz uťal reptání v zárodku. V tu chvíli se vrátil Fu Yao. „V
okolí po něm není ani stopy.“
Xie Lian se zadíval na muže před chrámem a pomalu si kývl. „V tom případě… musí být přízračný ženich skutečně tady.“
[1] Jeden zhang má zhruba 3,3 metru.
Žádné komentáře:
Okomentovat