Kapitola 1: Světlá budoucnost

Kapitola 1: Světlá budoucnost

Cheng Qianovi bylo podle tradičního počítání deset let, [1] ale na svůj věk byl velmi malý.

Kolem poledne nanosil dříví z nádvoří do hlavního pokoje. Protože neunesl mnoho, naběhal se dvakrát tolik. Když byl hotov, setřel si pot z čela a vrhl se do vaření.

Jeho otec byl v těchto dnech zaneprázdněný přijímáním hostů, takže na něj zbyly všechny povinnosti. Štípání dříví, rozdělávání ohně, vaření a mytí nádobí, všechno padlo na jeho bedra. To vědomí jej hnalo do práce a on se ani na chvíli nezastavil.

Ačkoliv už vyrostl natolik, aby dosáhl na kuchyňskou desku, stále nebyl dost vysoký, aby mohl vařit ve velkém hrnci. Proto si vzal z rohu stoličku a vylezl na ni.

Každá noha stoličky byla jinak dlouhá. Cheng Qian se začal učit vařit v šesti letech a pokaždé přitom balancoval právě na této stoličce. Nesčetněkrát byl blízko tomu, aby přepadl do hrnce a sám se přidal k bujónu, ale nakonec se mu vždy podařilo udržet jakous takous rovnováhu.

Jeho starší bratr se vrátil zrovna ve chvíli, když na kývající se stoličce přiléval do hrnce vodu.

Staršímu z bratrů bylo patnáct let a vyrostl z něj mladý muž. Ještě celý zpocený vešel tiše do hlavního pokoje, zvedl mladšího bratra ze stoličky a dloubl ho do zad. „Udělám to,“ nabídl mu tlumeným hlasem. „Můžeš si jít hrát.“

Cheng Qian ven rozhodně nechtěl. „Velký bratře!“ zvolal a vypadal u toho ohromně roztomile. Hned poté si přidřepl a začal foukat do měchu.

Nejstarší bratr Cheng [2] se na něj podíval zamyšleným pohledem a nechal to být.

Uvědomoval si, že svému sourozenci už těžko může říkat „druhý Cheng“, protože brzy odejde kamsi daleko a tato přezdívka ztratí smysl.

Předešlého dne je navštívil jakýsi taoista, jehož jméno neznal. Bez uzardění o sobě mluvil jako o „Muchun Zhenrenovi“. [3] Soudě podle jeho vzhledu, dost pravděpodobně nevládl žádnými skutečnými schopnostmi. Měl řídkou kozí bradku, pár přivřených ptačích očí a hubené nohy, zakryté záhyby povlávajícího roucha. Spíš než nesmrtelného s nadpozemským vystupováním připomínal falešného věštce, živícího se blafováním a podvody.

Zhenren jednoho dne procházel kolem jejich domu. Přišel si říct o misku vody a vůbec nečekal, že se setká s někým jako prostřední Cheng.

Ten zrovna přiběhl domů – ve vesnici totiž vyučoval Tongsheng,[4] učitel, který opakovaně neuspěl u císařských zkoušek. Přijímal studenty a učil je číst. Na to, že byl jen velmi povrchně vzdělaný, požadoval dost velké odměny. Ohrnoval nos nad domácími uzeninami, ovocem a zeleninou, a přijímal pouze zlato a stříbro. Navíc zvyšoval částky – jakmile se mu peníze rozkutálely, natahoval ke svým studentům ruce pro další.

Byl to člověk se špatným chováním a naprosto se nehodil na učitele, který by měl předávat moudrost, vědomosti a vysvětlovat nejasnosti. Jenže jinak to nešlo, protože pro děti na venkově nebylo snadné získat vzdělání. V okruhu sta li[5] jiný učitel nebyl. 

Vzhledem k rodinným poměrům si Chengovi nemohli dovolit platit svým synům školné. Zdálo se však, že hlavně prostředního syna zajímají všechna ta dlouhá slova a těžko vyslovitelné archaismy. Protože chodit do školy nemohl, nezbývalo mu než pravidelně odposlouchávat.

Podle názoru starého Tongshenga bylo každé jeho slovo a každá jeho slina krystalizací hlubokých znalostí – a to rozhodně nebylo zadarmo. Proto se často v půlce přednášky vydával na obchůzku.

Prostřední Cheng se proto schovával na nádvoří starého Tongshenga, zalezlý jako opice v koruně vysokého stromu čínského učence.[6] Teorie „sebekultivace, rodinné harmonie a světového míru“ ho uváděla do transu.

Včera večer v takovém transu podal hostu na otcův pokyn misku s vodou. Ten si ji kupodivu nevzal. Místo toho natáhl ruku, hubenou jako větev bez listí. Neprohmatal kosti prostředního Chenga, ani nepoužil žádnou zvláštní kultivační metodu. Prostě jen zvedl chlapcovu hlavu a zahleděl se mu přímo do očí. Mladý chlapec se usilovně snažil nasadit vzorný výraz.

Vypadalo to, jako by Zhenren jen z toho pohledu něco vyčetl. Pokýval hlavou a důležitě pronesl: „Pokud se mne ptáte, tenhle chlapec je obdařen velkým nadáním. V budoucnu možná dokáže vzlétnout k nebi, potápět se do hlubokých moří a snad ho čeká i velké štěstí. Není to žádný obyčejný člověk, dotáhne to daleko!“

Nejstarší bratr byl u toho, když Zhenren vyslovil svůj úsudek. Protože se vyučil obchodníkem, setkával se s lidmi a cestoval na jih i na sever. Považoval se za člověka velmi znalého a zkušeného, ale nikdy neslyšel o tom, že by někdo dokázal posoudit nadání druhého jen pouhým pohledem.

Chtěl tomu šarlatánovi odporovat, ale než stačil otevřít ústa, zdálo se, jako by jeho otec tomu nesmyslu skutečně uvěřil. Další vývoj událostí jej šokoval.

Rodina Chengů nebyla nijak bohatá, zvláště poté, co matka na přelomu roku porodila nejmladšího bratra. Byl to těžký porod a od té doby byla tak slabá, že musela zůstávat v posteli. V důsledku toho přibyla v rodině namísto pracující ženy nemocná matka, žijící z léků.

Navíc se v tom roce nedařilo na poli. Po celé měsíce nezapršelo a schylovalo se k velké neúrodě. Jejich rodina si nemohla dovolit uživit tři syny.

Nejstarší bratr přesně věděl, na co jeho rodiče myslí. Rok a půl sloužil jako učeň, zhruba za rok by mohl své učení splatit, začít vydělávat vlastní peníze a stát se nadějí rodiny. Nejmladší bratr byl ještě v plenkách a pro rodiče by bylo přirozeně těžké se s ním rozloučit. Co se týkalo prostředního bratra… ten byl poněkud přebytečný. Možná by bylo lepší, kdyby odešel kultivovat s taoistou. 

Kdyby měl štěstí a uspěl, bylo by to úžasné. A kdyby ne… bylo by jedno, jestli by se živil věštěním nebo podvody, hlavně že by nějaké živobytí měl. Oba způsoby nabízely jeho vlastní životní cestu.

Muchun Zhenren a zaslepený pán rodiny dosáhli po několika rozhovorech dohody. Zhenren mu dá stříbrný ingot a prostřední syn půjde s ním. Od té chvíle přestal být „druhým synem“ a stal se Cheng Qianem. Dnes dopoledne se chystal přetrhat pouta s rodinou a vydat se na cestu s novým pánem.

Nejstarší bratr byl o několik let starší než jeho mladší sourozenec. Moc spolu nemluvili a rozhodně si nebyli blízcí. Chang Qian byl už od útlého věku rozumný, bezdůvodně si nestěžoval a nevyvolával žádné problémy. Nosil oblečení po svém bratrovi, jedl to, co jedla jeho matka a mladší sourozenec a když přišlo na domácí práce, věděl si rady. Nikdy si nestýskal.

I když to nejstarší Cheng nikdy nedal najevo, na bratrovi mu záleželo a z celého srdce ho miloval.

Přesto mu nemohl pomoci. Rodina byla příliš chudá, aby mohla vychovat tři děti. Ačkoliv byl nejstarší bratr své rodině oporou, při takovém rozhodování neměla jeho slova žádnou váhu.

Přesto, vždyť šlo o jejich syna! Vlastní tělo a krev, jak jej mohli bezohledně prodat?

Čím víc o tom přemýšlel, tím hůř se cítil. V hlavě mu uzrál nápad, že by tomu starému šarlatánovi omlátil o hlavu velkou železnou naběračku, ale nakonec nesebral dost odvahy. Ostatně kdyby takovou odvahu měl, sotva by byl obchodním učedníkem. Copak se rabováním a drancováním nevydělává mnohem více peněz?

---------

Pokud šlo o plány rodičů a beznaděj staršího bratra, nic z toho Cheng Qian nevnímal.

Upřímně řečeno, věděl, že není žádné zázračné dítě, které skládá básně v sedmi letech. Nemohl se ani rovnat těm, kteří ve třinácti získali jmenování ministra, zkrátka nebyl nijak předčasně vyspělý. Snad jen trochu přecitlivělý.

Otec pracoval od svítání do soumraku, starší bratr odcházel do práce, když hvězdy ještě zářily na obloze a domů se vracel za svitu měsíce. Matka měla oči jen pro jeho bratry, takže ačkoliv ho nikdo nebil ani mu nenadával, zároveň si ho nikdo ani nevšímal. Cheng Qian si toho byl dobře vědom a byl natolik taktní, že na sebe neupozorňoval a nevyhledával problémy. Největší drzost, které se dopustil, bylo vylézt na strom Tongshenga a poslouchat, jak „učenec“ vysvětluje žvásty ze svatých knih. 

Cheng Qian pracoval svědomitě a pilně. Považoval se za sluhu, dělníka, číšníka – ale nikdy ne za syna.

Dítě by mělo být někdy upovídané a neklidné, ale Cheng Qian výsadu takových rozmarů neměl. Byl zvyklý zadržovat své nejniternější pocity a nemluvit o nich. Vše, co nemohlo být vypuštěno ven, pronikalo dovnitř a proráželo v jeho srdci spoustu malých děr. [7]

Chlapec s tisíci dírkami v srdci věděl, že ho rodiče prodali. Kupodivu se cítil překvapivě klidný, jako by věděl, že ten den stejně jednou přijde. 

Před jeho odchodem se Cheng Qianova matka ještě naposled zvedla z postele.

Třesoucím se hlasem si ho zavolala stranou a se zarudlýma očima mu podala balíček. Bylo v něm několik kusů oblečení a asi tucet placek. Netřeba dodávat, že oblečení bylo přešité po jeho starším bratrovi a placky upekl otec předchozího odpoledne.

Přes to všechno byl chlapec její vlastní krev. Při pohledu na něj si matka nemohla pomoci, sáhla do rukávu a roztřeseně vysypala šňůru měděných mincí. Hrbolaté a zašlé mince se dotkly Cheng Qianovy citlivé struny. Byl jako malé, zraněné zvířátko, opatrně nasávající matčinu vůni ve světě sněhu a ledu.

I jeho otec ty mince zahlédl. Nahlas si odkašlal a matka je se slzami v očích musela znovu schovat.

Její vůně, prchavá jako květiny v zrcadle a odraz měsíce na vodě, se rozplynula dřív, než si Cheng Qian stihl podruhé přivonět.

„Pojď sem, synu.“ Matka ho vzala za ruku a odvedla do vnitřní místnosti. Už po několika krocích se začala zadýchávat.

Byla vyčerpaná a nechala ho přinést lavičku, aby si mohla sednout. Ukázala na olejovou lampu, visící ze stropu. „Synku, víš, co to je?“ zeptala se slabě.

Zavrtěl hlavou. Ta lampa nevýrazného vzhledu byla dědictvím rodiny, prý součástí věna jeho prababičky. Byla velká jako dlaň a neměla knot ani olej. Ve starém, ebenovém držátku bylo vyřezáno několik řad taoistických magických obrazců, s jejichž pomocí lampa sama svítila a navždy osvětlovala čtverec o straně zhruba jednoho chi.[8]

Cheng Qian nikdy nepřišel na to, k čemu je to harampádí dobré, krom toho, že v létě přitahuje brouky.

Jenže vzhledem k jeho magickému původu nebylo praktické využití nutností. Pro venkovany byl hlavní fakt, že se předává z generace na generaci jako poklad a dá se jím pochlubit při návštěvě sousedů.

Jako takzvaný „magický nástroj“ se označovalo cokoliv, v čem byly vyřezané talismany „nesmrtelných“. Pro obyčejné lidi bylo nemožné je napodobit – existovala široká škála magických nástrojů s ještě širší škálou využití, například lampy, nespalující olej, papír, který nehořel nebo postele, které v zimě hřály a v létě chladily.

Jednou se po kraji potuloval vypravěč příběhů. Podle něj byly v rušných městech velké domy, postavené z „nesmrtelných cihel“. Ve slunečním světle vypadaly jako potažené sklem a zářily nádherně jako královský palác. A mísy, které používali bohatí, měly na vnější straně napsané kouzelné formule od nesmrtelných vysoké úrovně. Takové misky se dokázaly vyhnout jedům a vyléčit nemoci. Jen jejich jediný úlomek měl hodnotu čtyři liangy[9] zlata! Přesto po nich byla velká poptávka.

„Nesmrtelní“, neboli kultivující. Říkalo se jim také „Daoren“[10] nebo „Zhenren“. To první se obvykle používalo k oslovení sebe sama na znamení pokory.

Legenda pravila, že začali pohlcováním qi[11] z okolního světa. Jak se jejich kultivační jádro zlepšovalo, stávali se tak mocnými, že mohli odmítat jídlo, vystoupit na nebesa a sestoupit zpět na zem. Těšili se věčnému mládí, nakonec prošli nebeskými soužením[12] a stali se nesmrtelnými… Jenže skutečné nesmrtelné nikdy nikdo neviděl a legendy tak zůstávaly legendami.

Nesmrtelní se rádi potulovali a nedalo se s jistotou říct, kdy na ně člověk narazí. Kvalitní magický nástroj byl proto opravdu vzácným pokladem, o který se přetahovali všichni vysocí úředníci i vznešení pánové.

Cheng Qianova matka se sklonila a pozorně si jej prohlédla. „Až se vrátíš, vytvoříš pro mě věčný oheň, že ano?“ V jejím mírném tónu zazněla nenápadná touha.

Cheng Qian  neodpověděl. Zvedl víčka, upřeně se na ni podíval a nevděčně si pomyslel: „O to ti jde? Ode dneška, ať uspěji nebo ne, ať zemřu nebo ne, ať už se stanu čímkoliv… už se k tobě nikdy nevrátím.“

Jeho matka strnula. Najednou si uvědomila, že chlapec se nepodobá na svého otce ani na ni. Místo toho v něm spatřila svého bratra.

Její starší bratr se narodil s požehnáním předků. Byl krásný jako obrázek a vůbec nepřipomínal venkovana. Rodiče ho ze všech sil podporovali ve studiu a on naplnil všechny naděje do něj vložené. Složil císařskou zkoušku na úrovni prefektury a v jedenácti letech získal titul Xiucai.[13] Lidé o něm říkali, že je Hvězdou moudrosti, sestupující z nebes.[14]

Hvězda moudrosti se pravděpodobně nechtěla zdržovat na světě příliš dlouho. Zemřel na nemoc dřív, než mohl složit tříletou provinční zkoušku na titul Juren.[15]

Cheng Qianova matka byla v té době velmi mladá, takže některé vzpomínky měla rozmazané. V tento okamžik si vybavila, jak moc připomínal Cheng Qiana – své vzrušení i zuřivost dával najevo pouhým nenuceným pohledem, jako by nic nemohlo narušit jeho dokonalý klid. Kamenný výraz bránil ostatním, aby se s ním sblížili.

Cheng Qianova matka pustila synovu ruku téměř proti své vůli. Cheng Qian hned nenápadně couvl o půl kroku dozadu.

Tímto mírně a zároveň jasně ukončil rozloučení matky se synem.

V jeho mysli to nebyl akt nenávisti. Vlastně ani neměl důvod rodiče nenávidět – dali mu život a vychovali ho. I když se ho vzdali jen napůl, jejich zásluhy tak nějak vyvážily jejich chyby.

Podíval se na své ruce a řekl si, že lhostejnost rodičů, ani fakt, že jej prodali taoistovi s ptačíma očima, vůbec nic neznamená.

--Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

[1] Cheng Qian, čteme Čcheng Čchien. Když jsme u toho, rovnou vysvětlím ten „tradiční věk“. Počítání roků podle východoasijského způsobu znamená, že dítě od narození po konec kalendářního roku je už jednoleté. Vždy na Nový rok se jeho věk zvyšuje o další rok. Ve výsledku takového počítání je každý oproti západnímu způsobu o rok až dva starší. No prostě mu bylo asi devět. J

[2] V čínské rodině rodiče často říkají nejstaršímu synovi Da Lang (čteme Ta-lang, význam je první syn), prostřednímu Er Lang (druhý syn) a nejmladšímu San Lang (třetí syn). Já se to pokusila přeložit tak, aby to pasovalo do textu.

[3] Muchun (čteme mu-čchun) by měl být velmi starý strom, Zhenren (čteme Čen-žen) je titul pro taoistického mistra vyššího postavení (pověsti, schopností atd. Tím titulem bude oslovováno více lidí v této knize.)

[4] Tongsheng (čteme Tchung Šeng). Jedná se o název nejzákladnější a nejnižší císařské zkoušky, tzv. „dětské zkoušky“ v dynastii Ming a Qing.

[5] Li, jednotka vzdálenosti, cca 0,5 km.

[6] Toto je skutečný název původně čínského stromu jménem Jerlín japonský.

[7] Čínský idiom, zdůvodňující Cheng Qianovu přecitlivělost – takový člověk má „spousty malých děr v srdci.“ Jiná fráze říká, že ze spousty malých děr v srdci vznikají velké díry.

[8] Chi (čteme čch´), zhruba 30 cm.

[9] Liang, jednotka hmotnosti zlata nebo stříbra, jeden liang má asi 31 gramů.

[10] Daoren, čteme Tao-ren. Asi nejlepší překlad, co jsem dohledala, je oddaný taoismu.

[11] Qi, čteme čchi. Překládá se jako "vitální životní síla", ale význam je mnohem složitější. Podle klasické čínské filozofie je qi síla, která tvoří a spojuje všechny věci ve vesmíru. Je to paradoxně všechno a zároveň nic. V češtině se používá výraz či, nebo chi, ale přijde mi, že jednorázové použití české transkripce by udělalo jen zmatek.

[12] Nebeské soužení, pokud neznáte z jiných románů, je to finální zkouška před povznesením na nebesa, kterou Nebesa sesílají na kultivující. Takové prolomení se na vyšší úroveň. Není výjimkou, že skončí smrtí.

[13] Xiucai, čteme siou-cchaj. V překladu význačný talent, absolvent druhé úrovně císařských zkoušek.

[14] Legendární bůh, který měl na starosti císařské zkoušky a literaturu.

[15] Juren, čteme ťü-žen. Třetí stupeň císařské zkoušky.

---

[7] Čínský idiom, zdůvodňující Cheng Qianovu přecitlivělost – takový člověk má „spousty malých děr v srdci.“ Jiné přísloví dodává, že ze spousty malých děr v srdci vznikají velké díry.

[8] Chi, čteme čch´, něco přes 30 cm.

[9] Liang, jednotka hmotnosti zlata nebo stříbra, jeden liang má asi 31 gramů.

[10] Daoren, čteme Tao-ren. Asi nejlepší překlad, co jsem dohledala, je oddaný taoismu.

[11] Qi, čteme čchi. Překládá se jako "vitální životní síla", ale význam je mnohem složitější. Podle klasické čínské filozofie je qi síla, která tvoří a spojuje všechny věci ve vesmíru. Je to paradoxně všechno a zároveň nic. V češtině se používá výraz či, nebo chi, ale přijde mi, že jednorázové použití české transkripce by udělalo jen zmatek. Nehledě na to, že chi je i jednotka délky.

[12] Nebeské soužení, pokud neznáte z jiných románů, je to finální zkouška před povznesením na nebesa, kterou Nebesa sesílají na kultivující. Takové prolomení se na vyšší úroveň. Není výjimkou, že skončí smrtí.

[13] Xiucai, čteme siou-cchaj. V překladu význačný talent, absolvent druhé úrovně císařských zkoušek.

[14] Hvězda moudrosti - legendární bůh, který měl na starosti císařské zkoušky a literaturu.

[15] Juren, čteme ťü-žen. Třetí stupeň císařské zkoušky.