Kapitola 16: Šaty červenější než javor, kůže bílá jako sníh 3

 Xie Lian s překvapením zjistil, že mladík, ač štíhlý a útlý, s klidnou rozvahou nese obrovský vak plný odpadu. Nemohl si pomoci, cítil trochu výčitky. San Lang kráčel několik kroků před ním. Chtěl ho následovat, ale vzpomněl si, že starý vozka stále leží v bezvědomí.  Vrátil se k vozu a poklepal mu na několik míst na těle, aby se probral. Opakovaně ho upozornil, že nikomu nemá říkat nic z toho, co se dnes večer odehrálo. Jak mohl starý muž odporovat, když byl svědkem princových schopností? Rázně pokýval hlavou a prohlásil, že by ho něco takového ani ve snu nenapadlo. Zatahal za otěže starého Huanga a spěchal domů.

Z Xie Lianových věcí zbyla k odnesení už jen bambusová rohož. Nahodil si ji na záda a vydal se za San Langem, stoupajícím zvolna do kopce s pytlem smetí přehozeným přes rameno.

Mladík se zastavil před pokrouceným vstupem do svatyně. Naklonil hlavu a upřímně se rozesmál, jako by spatřil něco zábavného. Xie Lian přišel blíž a zjistil, že důvodem k jeho veselí je cedule „zchátralá svatyně, přispějte na obnovu“. Lehce si odkašlal. „Vidíš? To je důvod, proč jsem říkal, že ti to asi nebude vyhovovat.“

„Je to naprosto v pořádku.“

Dřív to byl vždy Xie Lian, kdo ostatním opakoval „to je v pořádku, to je v pořádku.“ Dnes to bylo poprvé, co ta slova řekl někdo jemu, a zanechalo to v něm těžko popsatelný pocit.

Protože původní dveře svatyně Pu Qi byly dávno shnilé, Xie Lian je před svým odchodem nahradil závěsem. Teď zvedl jeden roh a vešel. „Pojď dál.“

San Lang vstoupil těsně za ním.

Vybavení malého domku se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Byl tu jen dlouhý, obdélníkový stůl na obětiny, dvě malé dřevěné stoličky, drobná modlitební podložka[1] a schránka na dary. Xie Lian vzal od San Lang pytel a začal z něj nejdřív vyndávat nakoupené věci: nádobu na věštění, kadidelnici, štětec na kaligrafii, papír a další různé předměty, které pokládal na stůl.

Zapálil červenou svíčku, kterou mu nejspíš někdo nechtěně přihodil ke smetí, a místnost se okamžitě rozzářila. San Lang nedbalým pohybem zvedl nádobu s věštbami a než ji postavil na zem, zatřásl s ní.

„Tak, kde je tu postel?“ dotázal se.

Xie Lian přešel do rohu a beze slova hodil na zem bambusovou rohož, se kterou se vláčel nahoru. Pak na ni ukázal.

San Lang zvedl obočí. „Jen jedna?“

Protože princ na mladíka narazil až při návratu z města, přirozeně ho nenapadlo koupit druhou. „Jestli ti nevadí, že se budeme večer mačkat, navrhuji se podělit.“

„To by šlo.“

Zatímco San Lang se procházel po místnosti, Xie Lian vzal koště a znovu se dal do zametání podlahy. Mladík se k němu otočil. „Bratře Daozhangu, nechybí ti v chrámu něco?“

Princ dokončil zametání a přikrčil se na podlaze, aby mohl bambusovou rohož rozložit. „Myslím, že kromě následovníků mi tu nechybí nic.“

San Lang si přidřepl a podepřel si bradu rukou. „A co zobrazení boha?“

Teprve teď si Xie Lian uvědomil, že opravdu zapomněl na to nejdůležitější – vyobrazení boha![2]

Svatyně bez takového obrazu nebyla svatyní. Ačkoliv tu byl bohem on sám, nedalo se přece očekávat, že by zastoupil roli obrazu a každý den vysedával na obětním stole.

Chvíli přemýšlel nad řešením. „Ve městě jsem si koupil kaligrafický štětec a papír. Nakreslím portrét a zítra ho vyvěsím.“

Nakreslit pro sebe svůj vlastní portrét a pak si ho pověsit ve svém vlastním chrámu… kdyby se to rozneslo po Nebesích, smáli by se mu nejméně deset let. Ale zaplatit za vytesání přesné sochy by znamenalo plýtvat drahocennými prostředky a časem. Měl-li volit mezi penězi a posměchem, těch deset let byla jasná volba.

K jeho překvapení se ozval San Lan. „Kreslit?“ nabídl se. „Umím kreslit, chceš s tím pomoct?“

Zaskočený Xie Lian se zasmál. „To ti musím poděkovat. Ale obávám se, že ani nevíš, jak korunního prince Xian Le zpodobnit. Téměř všechny jeho sochy a portréty byly před osmi sty lety spáleny. Pokud nějaké přece jen zůstaly, vidělo je jen velmi málo lidí.“

„Samozřejmě, že to vím. Když jsme seděli na voze, přece jsme se o něm bavili.“

Xie Lian si na to skutečně vzpomínal. Na cestě sem řekl něco jako „Asi jsi o něm neslyšel,“ ale San Lang neodpověděl. Teď ho hloubka mladíkových znalostí překvapila. Urovnal poslední záhyb na rohoži a narovnal se. „Opravdu o něm něco víš?“

„Opravdu.“ San Lang se na rohoži usadil.

Kdykoliv promluvil, jeho tón i výraz tváře byl čímsi zvláštní. Často se usmíval, ale bylo těžké odhadnout, zda jsou jeho úsměvy opravdové a upřímné, nebo se jen skrytě vysmívá intelektuálním nedostatkům protistrany. Po celou dobu cesty na voze Xie Lian poslouchal, jak zasvěceně hovoří o všem možném i nemožném, takže ho docela zajímalo, jaký má názor na něj samotného. Posadil se vedle. „A co si tedy o korunním princi Xian Le myslíš?“

Seděli tváří v tvář v mihotavém světle červené svíce. San Lang seděl ke svíci zády a kvůli tomu nebylo možné prohlédnout výraz jeho černých očí. Po chvilce odpověděl: „Myslím, že Jun Wu ho musel opravdu nesnášet.“

Takovou odpověď Xie Lian neočekával. „Proč si to myslíš?“ zeptal se trochu zaskočeně.

„Proč by ho jinak dvakrát svrhl z Nebes?“

Po těch slovech se Xie Lian slabě usmál a pomyslel si něco o rychlých úsudcích mládí. Sklopil hlavu, zvolna si rozepnul opasek a přitom promluvil: „To věc se svržením… Jestli se nám někdo líbí nebo ne… to spolu nijak nesouvisí. V tomto světě je mnoho záležitostí, které nelze vysvětlit pouhým „mít a nemít rád“.

„Aha,“ opáčil San Lang.

Princ se otočil, stáhl si bílé boty a pokračoval ve svém proslovu. „Kromě toho, pokud člověk udělá něco špatného, musí být za to potrestán. Nebeský císař v obou případech pouze plnil svou povinnost.

„Možná.“

Xie Lian si svlékl svrchní oděv, úhledně poskládal oblečení a chystal se je položit na stůl pro obětiny. Měl v úmyslu k tématu ještě něco dodat, ale všiml si, že San Lang se zvláštním výrazem hledí na jeho nohu.

Ten pohled se dal popsat jako ledově chladný a zároveň spalující. Mrazil, a přesto z něj byl cítit žár. Princ naklonil hlavu, aby zjistil důvod toho pohledu, a okamžitě pochopil. San Lang se díval na černé prokleté okovy, omotané kolem jeho pravého kotníku.

První prokleté okovy mu pevně obepínaly krk, zatímco druhé mu svazovaly kotník. Obě pouta byla umístěna tak, aby je nebylo možno přehlédnout. Když se na ně v minulosti někdo zeptal, Xie Lian si vymyslel náhodnou odpověď. Například tvrdil, že jsou nutná k procvičování jeho umění. Něco mu však říkalo, že San Lang se nenechá tak snadno oklamat.

Naštěstí pohledem uhnul a nijak to nekomentoval. Ani princ se do takového tématu nechtěl zaplétat a tak si lehl. Mladík si lehl vedle něj, stále oblečený. Xie Lian hádal, že nejspíš nebude zvyklý spát svlečený na podlaze. Asi by si měl opravdu pořídit postel.

„Pojďme si odpočinout,“ navrhl.

Lehkým fouknutím zhasil plamen červené svíčky.

Když Xie Lian následujícího rána otevřel oči, San Lang už vedle něj neležel. Zvedl hlavu, rozhlédl se, a srdce se mu zachvělo.

Nad stolem s obětinami se objevil portrét.

Představoval muže, oděného do nádherného oděvu a zlaté masky, který v jedné ruce třímal meč a v druhé držel květinu. Energičnost tahů štětce byla vynikající a použité barvy skvostné. Byl to skutečný portrét „korunního prince Xian Le, který potěšil bohy.“

Uběhlo mnoho let, co Xie Lian vidět takový obraz naposled. Chvíli na něj zíral, pak konečně vstal a odhrnul závěs. San Lang odpočíval před svatyní ve stínu a opíral se o zeď. Pro zábavu točil koštětem, zíral na oblohu a vypadal neuvěřitelně znuděně.

Vypadalo to, že nemá sluneční světlo příliš v lásce. Propaloval nebe pohledem, jako by přemýšlel, jak slunce strhnout a rozdupat na kaši. Vedle něj se vršilo spadané listí, úhledně smetené na hromádku. Xie Lian vyšel ze dveří. „Odpočinul sis včera dobře?“

San Lang jen otočil hlavu. „Nebylo to zlé.“

Xie Lian přišel blíž a vzal mu koště z ruky. „San Langu, ten portrét ve svatyni jsi nakreslil ty?“

„Mhm.“

„Vystihl jsi ho velmi přesně.“

San Lang neodpověděl, ale koutky úst se mu zvedly. Vlasy měl rozcuchané. Možná to bylo tím, že spal na zemi, ale jeho vlasy se zdály ještě víc rozčepýřené než včera. Tu a tam mu vyklouzl volný pramen. Ve skutečnosti mu to velmi slušelo. Nedbalý, ale ne neuspořádaný účes, dodávající mu půvabu. Xie Lian mu na účes ukázal. „Chceš, abych ti pomohl?“

San Lang přikývl a oba se vrátili do svatyně. Posadil se a Xie Lian mu vlasy rozvázal, promnul je mezi prsty a pečlivě si je prohlížel.

I kdyby duchové dokázali dokonale napodobit linie dlaní a otisky prstů, vždy tu byla věc, která je prozradila. Vlasy živého člověka se nedaly spočítat, každý pramen byl jemný a výrazný. Nešlo je snadno napodobit. V důsledku toho vypadaly vlasy duchů a přízraků jako černý mrak, případně měli prameny slepené dohromady, jako by šlo o pruhy látky. Někdy se jich vzdali úplně a vytvořili si podobu s pleší. 

Xie Lian si už včera potvrdil, že San Langovy otisky prstů a linie dlaní jsou bezchybné, a polevil v ostražitosti. Po spatření svého portrétu si nemohl pomoci a mírné podezření se vrátilo.

Copak mohl obyčejný člověk vědět, jak nakreslit jeho portrét?

Prsty jemně hladil San Langovy černé vlasy, zkoumal je a ujišťoval se, že jsou hladké, dlouhé a bez jakýchkoliv abnormalit. San Lang se po chvilce zasmál, snad proto, že ho to lechtalo. Mírně naklonil hlavu, aby na něj koutkem oka dohlédl. „Gege, snažíš se mi pomoct s účesem, nebo bys raději dělal úplně jiné věci?“

Dlouhé, rozpuštěné vlasy San Langovi neubíraly na kráse, naopak, dodávaly mu téměř ďábelskou auru. Jeho otázka zněla škádlivě, tak se Xie Lian v odpověď jen usmál. Zamumlal: „Dobře, dobře,“ a vlasy mu rychle svázal.

Když se San Lang podíval na svůj odraz v nedalekém vědru, otočil se a zvedl obočí. Po takové reakci si Xie Lian lehce odkašlal.

Předtím měl vlasy rozcuchané. Po jejich opětovném svázání a úpravě byl účes stále nakřivo.

I když San Lang neřekl ani slovo a jen se na něj díval, Xie Lian měl pocit, že takhle trapně mu bylo naposled před několika sty lety. Spustil ruce a chystal se mu říct, že to zkusí znovu, když se zvenku rozlehlo jakési rámusení. Ze všech stran se blížily kroky a ozývalo se volání: „Veliký nesmrtelný!“

Xie Lian se polekal, vyběhl ven a spatřil dav, blokujících vchod do jeho svatyně. Všichni měli vzrušením zarudlé tváře. Správce vesnice se vrhl dopředu, chytil ho za ruku a zvolal: „Veliký nesmrtelný, to, že do naší vesnice přišel živý bůh, je až příliš úžasné!“

Princ strnul.

V mžiku ho obklopil zbytek vesničanů. „Veliký nesmrtelný, vítej v naší vesnici Pu Qi a díky za to, že ses tu usadil!“

„Veliký nesmrtelný, mohl bys mi požehnat, abych si našel ženu?“

„Veliký nesmrtelný, požehnej mému příbuznému, aby si pospíšil a zplodil dítě!“

„Veliký nesmrtelný! Mám tu čerstvé vodní kaštany! Chceš je sníst? Mohl bys mi také požehnat, abych měl letos dobrou úrodu?“

Vesničané byli až příliš nadšení, tiskli se na něj ze všech stran a nutili ho neustále couvat. Jeho srdce hořce křičelo. Ten stařec ze včerejšího večera byl pěkný mluvka! Jasně mu zdůraznil, jak je důležité neříct o něm živé duši, a za úsvitu už o tom věděla celá vesnice!

Ačkoliv ze začátku netušili, kterému bohu je svatyně zasvěcena, všichni důrazně žádali o možnost zapálit vonnou tyčinku. Vlastně nezáleželo na tom, komu je zasvěcen. Bůh je pořád jenom bůh a modlitba nikdy neuškodila. Xie Lian původně očekával, že svatyně bude zcela opuštěná, bez jediné duše v dohledu, a že po celý rok se k jeho dveřím přiblíží sotva hrstka lidí. Měl proto jako gesto dobré vůle připravený pouze malý smotek kadidla. Kdo mohl čekat, že mu po jednom ránu vymetou všechny jeho zásoby? Malá kadidelnice ze všech stran hustě napěchovaná kadidlem. Vůně kadidla silně prostupoval vzduchem. Vzhledem k tomu, že Xie Lian neměl už pěkně dlouho možnost vdechovat takovou vůni, málem se jí opakovaně zadusil.

Zatímco lapal po dechu, snažil se vesničanům odpovídat. „Kucky kucky, strýčku, opravdu tě nemohu obdarovat poklady a bohatstvím, opravdu ne. Kašli kašli, prosím, v žádném případě se nemodlete za bohatství! Mohou se vyskytnout nepředvídatelné následky… Omlouvám se, prosím, neptejte se ani na manželství. Ne, ne, ani vám nemohu požehnat, pokud se jedná o plození a výchovu dětí…“

San Lang se přestal starat o své nakřivo svázané vlasy a sedl si hned vedle skříňky na dary. Jednou rukou si podpíral bradu a druhou si líně házel do úst kaštany. Několik vesničanek si jej všimlo a tváře jim zrůžověly jako karmínové obláčky. Popošly ke Xie Lianovi. „Um…on, šlo by…“

I když nevěděl přesně, na co se chtějí zeptat, intuice mu napověděla, že tohle musí zarazit. „Ne!“ vyrazil ze sebe rázně.

Nakonec se dav přece jen s velkými obtížemi rozešel. Na stole zůstaly obětní dary v podobě ovoce a zeleniny, ale i bílé rýže a dalších věcí. V dobrém i zlém se mu konečně dostalo záplavy obětin. Xie Lian zametl smetí, které po vesničanech před chrámem zbylo.

San Lang vyšel za ním. „To kadidlo je docela pěkné.“

Xie Lian zametal a u toho si vrtěl hlavou. „Za běžných okolností by uběhlo deset dní až půl měsíce, aniž by si pro požehnání přišel jediný člověk.“

„Hm?“

„Když o tom přemýšlím… možná se trochu tvého štěstí přeneslo i na mě.“

Vzpomněl si, že chtěl vyměnit závěs na dveřích. Vytáhl z rukávu kus látky, který si připravil, pověsil ho na dveře a couvl o dva kroky, aby si své dílo mohl prohlédnout.

San Langovi to neušlo a náhle se zastavil. Xie Lian se za ním ohlédl. „Děje se něco?“

Mladík si závěs zadumaně prohlížel a princ si uvědomil, že látka je popsaná zaklínadly.

Xie Lian před časem nakreslil na látku talismany. Jedno vedle druhého ji pokrývaly překrývající se kouzla. Taková obrana byla velmi silná. Měla sloužit k odhánění zla, dokázala odrazit jakéhokoliv útoky zvenčí a bránila zlu ve vstupu.

Vzhledem k jeho smůle, bylo možné, že by jeho dílo mohlo přitahovat i neštěstí? Těžko říct. Jenže svatyně neměla dveře a bylo bezpečnější mít alespoň závěs s nakreslenou řadou kouzel.

Když však viděl mladíka, nehybně stojícího před ním, něco se v něm pohnulo. „San Langu?“

Co když mu nakreslením talismanu zabránil ve vstupu?

                      --Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] V buddhismu se jedná o polštářovou podložku, na které se věřící modlí.

[2] Vyobrazení boha musí mít každý chrám, ať už jde to sochu nebo obraz.