Kapitola 2: Seznámení s učitelem

Cheng Qian odešel s Muchun Zhenrenem.

Jeho pán byl hubený až vychrtlý a připomínal větev, na kterou někdo narazil starý roztrhaný klobouk. Vedl Cheng Qiana za ruku, jako když si vedoucí potulného souboru vede nově naverbovaného herce. 

Chlapec možná vypadal jako dítě, ale měl srdce mladého muže.

Kráčel mlčky, ale nakonec se přece jen ohlédl. Tak naposled spatřil svou matku s košem na zádech, s tváří umazanou od slz. Jeho mladší bratr v tom košíku nejspíš tvrdě spal. Viděl i svého otce, stojícího tiše ve stínu, s očima upřenýma do země, jako by vzdychal.

Cheng Qian rychle odvrátil zrak, protože nebyl důvod se utápět v minulosti. Cesta před ním byla nejistá, jako by kráčel ve tmě.

V podstatě existovaly dva způsoby, jak cestovat. Dalo se mluvit o „putování“, nebo o „potulování se“.

Cheng Qian následoval svého pána a utápěl se v jeho promluvách o kultivaci, ve slovech plných jinotajů a rafinovaností. Cesta byla horší než jen obyčejné potulování se. Jíst vítr a spát v rose[1] teď bylo chlapcovým každodenním údělem.

Když už mluvíme o kultivaci a hledání Tao, Cheng Qian o tom už něco málo věděl.[2]

Kdysi žilo obrovské množství vrtošivých lidí, kteří se nadchli pro kultivaci.

Za vlády zesnulého císaře začaly po celé zemi jako houby po dešti vyrůstat sekty všech velikostí. Každý Wang, Li a Zhang,[3] pokud byl obdařen potomky, využíval všech svých konexí, aby do takových sekt poslal své děti učit se kultivovat. Jenže nikdo nikdy neslyšel o nějakém opravdovém úspěchu, snad kromě triků, jako bylo rozbíjení kamenů o hruď.

V té době bylo víc alchymistů než kuchařů, lidé víc meditovali, než hospodařili, a nikdo nečetl učené knihy a nepraktikoval bojová umění. Zato na šarlatány bez pořádné práce se dalo narazit na každém rohu. 

V době největšího rozkvětu kultivace v jediném kraji, který neměl od východu k západu víc než deset li, údajně vzniklo i dvacet sekt. Ve jménu kultivace shromažďovali nepoctivě nabyté bohatství a verbovali učedníky. Překupníci s falešnými knihami o kultivačních metodách si mnuli ruce.

Kdo ví, jestli by je nebeská brána dokázala všechny pojmout, kdyby všichni naráz vystoupali k nesmrtelnosti.

Dokonce i lupiči šli s proudem a jejich bandy se přes noc změnili ze „Společenství černého tygra“ a „Bratrství hladových vlků“ na „Chrám vánku“ a „Síň prozřetelnosti“. Ještě horší bylo, že před přepadením předváděli triky jako „chrlení ohně“ a „vytahování věcí z vroucího oleje“, čímž své oběti často vyděsili do té míry, že se nechaly okrást dobrovolně.

Zesnulý císař byl především voják s jednoduchým přístupem. Cítil, že tímto tempem se země brzy zhroutí. Vydal proto edikt, aby byli všichni „nesmrtelní“ řádící na venkově zatčeni a zařazeni do armády. Ať už praví nebo falešní.

Než se tento světem otřásající edikt dostal z paláce, dozvěděli se o něm ministři císařského dvora. Hluboce zděšení vylezli z postelí a ještě tu noc se seřadili před audienčním sálem. Vepředu nízko postavení úředníci, vzadu ti vysoce postavení. Všichni byli připraveni demonstrativně ukončit své životy údery hlav o sloupy před sálem. Chtěli s nasazením života napomenout císaře, aby neurazil nesmrtelné a nezničil tak dlouhověkost dynastie.

Císař by je pochopitelně nikdy nenechal zemřít tak krutou smrtí. Kromě toho, Dračí pilíře paláce by nemusely tyhle nárazy unést.

A tak byl nucen edikt odvolat. Následujícího dne nařídil Úřadu astronomie, aby zřídil novou pobočku, nazvanou „Úřad nebeského věštění“ a pozval několik skutečných nesmrtelných, kteří se ujali jejího vedení. Dále stanovil, že od této chvíle mohou všechny sekty, ať velké nebo malé, přijímat žáky pouze pokud projdou ověřením Úřadu nebeského věštění a prokážou se železnou destičkou, symbolizující jejich schválení. Zakládání sekt bez povolení bylo zakázáno.

V tak velké a rozlehlé zemi, která se rozkládala na území devíti států, nebylo pochopitelně možné kontrolovat dodržování každého příkazu. Nedokázaly se prosadit jednoduché vyhlášky, natož takové plošné edikty.

Císařský dvůr byl zaneprázdněn likvidací lupičů a únosců, jak by mohl mít čas starat se o záležitosti sekt?

Navíc skuteční nesmrtelní si císaře nikdy nevšímali. Byli stejně jako předtím zaměstnáni vlastními záležitostmi. Samotní šarlatáni se trochu krotili, ale jen do určité míry – nakonec odlít si vlastní železnou destičku nebylo zas tak komplikované.

Naštěstí snaha zesnulého císaře nevyšla úplně naprázdno. Po opakovaných kontrolách a čistkách se vášeň pro kultivaci mezi lidmi výrazně snížila. Navíc stále se nevědělo o nikom, kdo by dosáhl nějakých pozoruhodných úspěchů, takže se lidé místo stavění vzdušných zámků vrátili k zemědělství a nikdy nekončícímu pastevectví.

Když na trůn nastoupil současný císař, popularita kultivace sice ještě chytala poslední dech, ale hlavní nápor už odezněl. Císař dobře znal přísloví, že „ryby nepřiplují, pokud je voda příliš čistá“[4], proto nad těmi podvodníky, ohánějícími se kultivací, přivíral oči. Dokud je nikdo nenahlásil, úředníci se s vyšetřováním nenamáhali.

Cheng Qian už tyto příběhy slyšel dříve od starého Tongshenga. Jeho pán pro něj nebyl ničím víc než obyčejnou vytáhlou větví… nebo přinejlepším větví, na které sice nebylo nic úctyhodného, ale aspoň mu dávala najíst.

Větvovitý Muchun si pohladil povislý knír a pokračoval ve svých nesmyslech: „Naše sekta se jmenuje Fuyao.[5] Víš, co je Fuyao, ty malé stvoření?“

Starý Tongsheng takové věci trpce nesnášel a přirozeně na ně nechtěl plýtvat dechem. Jelikož byl Cheng Qianovým prvním učitelem, byl jím chlapec ovlivněn. Proto byl vůči Muchunovi plný opovržení, ačkoliv s nechutí předstíral, že poslouchá.

Muchun zvedl ruku a ukázal kamsi dopředu. Jako kouzlem přilétl náhlý závan větru, zavířil uschlou trávou a vznesl se až k nebi. Na stéblech se zaleskl odraz ostré žluté čáry, když oblohou projel blesk.

Chlapec se zarazil, podivně oslněný.

Také Muchun na chvíli strnul, sám něco takového nečekal. Když si však uvědomil, že toho navenek přátelského, ale v srdci chladného spratka konečně něčím zaujal, rozhodl se toho využít.

Zastrčil si ruce do protějších rukávů a spokojeně se pustil do přednášení svých vědomostí: „Když bájný orel cestuje k Jižnímu oceánu, za dobu trvající šest měsíců uletí nad vodou deset tisíc li a za vichřice se vznese až do výšky devadesát tisíc li. Bez hranic a zábran krouží s větrem, noří se z mořských hlubin a stoupá na nekonečnou oblohu. To je ‚Fuyao‘, rozumíš?“ [6]

Cheng Qian pochopitelně nerozuměl. V jeho malém srdci se neoddělitelně proplétal obdiv k nadpřirozeným silám a nesouhlas s pokřivenými triky. Přikývl, zmítán směsicí pohrdání a úcty, a zařadil si Muchuna někam k ošuntělé magické lampě u nich doma.

Muchun spokojeně vystrčil knír a chystal se v proslovu pokračovat, když jako by dostal facku – po zahřmění následoval silný vítr, který uhasil jejich táborák a začal zuřivě foukat. Hromy a blesky cvičily své hlasy jako zpěváci a společně svolávaly od západu mračna, plná zlých úmyslů.

Muchun nechal všech svých triků. „Zatraceně,“ zavolal. „Bude pršet!“

S tím vyskočil na nohy. Jednou rukou popadl jejich zavazadla a hodil si je na rameno, druhou zvedl Cheng Qiana. Kmital rákosovitýma nohama a pospíchal krátkými kroky jako bažant s dlouhým krkem.

Bohužel, liják přišel rychle, takže ani dlouhokrký bažant neunikl proměně na bažanta promočeného.

Muchun si svlékl mokré roucho a přikryl jím malého chlapce na své hrudi. I to bylo lepší než nic. „Ale zatraceně, takový prudký déšť! Musíme si najít úkryt,“ křičel za běhu do rachotícího deště.

Během svého dětství na vesnici Cheng Qian jezdil na mnoha ptácích a zvířatech, ale tohle bylo bezpochyby to nejodrbanější a nejupovídanější.

Zvuky větru, deště a hromu se mísily s hlasem jeho pána. Pod pláštěm skoro nic neviděl, ale cítil těžko popsatelnou vůni dřeva.

Jeho mistr si ho rukou přidržoval na hrudi a druhou mu zakrýval hlavu. Ten stařec byl celý kost a kůže, takže to docela bolelo. Přesto jeho hruď a ochrana před deštěm nebyla v žádném případě falešným projevem náklonnosti.

Přestože ten dlouhokrký bažant před chvíli velkohubě přeháněl a dělal si z něj legraci, Cheng Qian se mu najednou toužil přiblížit.

Zahalený do záhybů látky, nesměle vyhlížel škvírou v rouchu svého pána, skrz na skrz promočeného deštěm. Poprvé v životě si užíval zacházení, které si každé dítě zaslouží. Na krátkou chvíli se uvolnil a ochotně uznal toho nespolehlivého muže za svého mistra. Dokonce se rozhodl: strpí i jeho přehánění a řeči plné nesmyslů. 

Mistr s chlapcem v náručí konečně narazili na úkryt v podobě zchátralého chrámu.

Hromadné čistky za vlády zesnulého císaře způsobily zkázu mnoha nepovolených sekt, ale některé jejich chrámy přetrvaly. Staly se místem odpočinku pro žebráky a pocestné, kteří jinde nesehnali nocleh.

Cheng Qian vystrčil hlavu z Muchunova roucha a zrak mu padl na hliněnou sochu, zobrazující chrámového boha. Zarazil se. Ta socha měla vyzývavý vzhled: tvář s kulatým obličejem bez krku, na obou tvářích nanesenou růž, vlasy stažené do dvojitého pevného drdolu, divoce vyhlížející ústa a pokroucený úsměv, odhalující křivé zuby.

Ani mistrovi neunikla. Spěšně mu zakryl oči a vztekle sochu oslovil: „Jak můžeš mít tu drzost užívat si obětiny, když vypadáš tak oplzle a neslušně! Taková nestydatost!“

Vzhledem ke svému nízkému věku a velmi omezeným znalostem byl Cheng Qian ohromen i zmaten zároveň.

„Aby se člověk mohl kultivovat, měl by očistit ducha, omezit své touhy a být obezřetný ve slovech i činech,“ prohlásil Muchun přísně. „Je hanebné oblékat se jako operní herec!“

Cheng Qian znal slovo „hanebný“, ale zrovna teď zvažoval, že jeho význam poněkud přehodnotí.

Ze zadní části chrámu k nim přilétla vůně masa a přerušila otcovský výklad o čisté duši.

Muchun bezděčně polkl a nějak nedokázal pokračovat. S nejistým výrazem vedl Cheng Qiana za tou vůní. Objevili žebráka, odhadem o jeden či dva roky staršího než Cheng Qian.

Ukázalo se, že mladému žebrákovi se podařilo vykopat v zadní části chrámu díru a zrovna v ní upekl žebrácké kuře.[7] Ve chvíli, kdy roztloukl zapečenou hlínu kolem kuřete, celý chrám se naplnil vůní.

Muchun znovu polkl.

Nebylo snadné skrývat své pocity, když byl člověk vychrtlý jako on. Například když ho přepadl hlad – okamžitě ho prozradil natažený krk.

Položil svého žáka na zem a předvedl malému učedníkovi lekci o tom, co znamená „kultivující musí být obezřetný ve slovech a činech".

Nejprve si otřel vodu z obličeje a nasadil půvabný úsměv pravého nesmrtelného. Neuspěchanými, vrávoravými krůčky se přesunul k žebrákovi a zahájil dlouhou, vábivou řeč. Načrtl obraz sekty za mořem, kde lidé nosí zlaté a stříbrné šperky a nemají žádné starosti s jídlem a oblečením. Neuvěřitelné, ale ono to fungovalo! Sladká slova podnítila zájem žebráka s velkou hlavou a malým tělem.

Muchun pokračoval v povídání s opravdovým zápalem: „Jak vidím, jsi obdařen velkým nadáním. Jednoho dne se můžeš povznést až k nebi a prozkoumat hlubiny. Vidím v tobě velkou budoucnost, chlapče! Jak se jmenuješ?“

Cheng Qian měl pocit, že ta slova znějí nějak povědomě.

Malý žebrák musel být lstivý, když se živil potulným způsobem, ale stále byl mladý, takže nebylo těžké jej zlákat. S usmrkaným nosem se nevinně představil: „Malý Hu.[8] Příjmení nemám.“

„Dobrá, tak já ti dám příjmení Han, stejné, jako mám já.“ Muchun si pohladil knír a zcela přirozeně stvrdil jejich vztah mistra a žáka. „Co se jména týče, co takhle jediný znak – Yuan?“[9]

Cheng Qian jen zamrkal.

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--          --Další kapitola--

---

[1] Jíst vítr a spát v rose, idiom znamenající vytrvalost utrpení, náročnou cestu.

[2] Tao (z taoismu) může mít význam „cesty“, myšleno cestu duchovní, ale zároveň je to narážka na předchozí zmínku o druzích cestování, asi nepřeložitelná - obzvláště z anglického překladu, který to nereflektoval.

[3] Tohle mi dává. Anglický překladatel použil do očí bijící „každý Tom, Dick a Harry“, tak jsem to nahradila třemi nejčastějšími čínskými příjmeními.

[4] Ryby nepřiplují, pokud je voda příliš čistá – člověk by neměl trvat na absolutní poslušnosti/čistotě.

[5] Fuyao, čteme Fu-jao. Fuyao je údajně vichřice z pasáže příběhu/melodie Xiaoyao Yu (Siaojao jü), hrané na qin (čchin), čínskou citeru. Ta melodie je součástí… ale ne, to je na dlouho. Pokud se chcete potrápit, tak tady: http://www.silkqin.com/02qnpu/16xltq/xl130xyy.htm.

[6] Citát z výše zmíněné knihy Xiaoyao Yu. A víte co? Mám k tomu vysvětlující komiks: 

[7] Žebrácké kuře, něco jako náš Settonův hrnec. Celé kuře se naplní vším možným, zabalí do listů, obalí v jílu či hlíně, vloží do vykopané díry, kde už hoří oheň. Díra se zasype a po několika hodinách vytáhnete měkkou a aromatickou pochoutku.

[8] XiaoHu, čteme Siao-Chu.

[9] Han, čteme Chan, Yuan, čteme Jüan. Yuan znamená v čínštině prostě platidlo. A celé jméno, Han Yuan, má stejnou výslovnost jako „utrpět křivdu“, přímo „snášet falešná obvinění“. Muchun se s tím opravdu nezatěžuje.