Kapitola 17: Ve svatyni Pu Qi, podivné příběhy z průsmyku Ban Yue 1

San Lang se na něj podíval. „Na chvíli se vzdálím.“

Po tomto nenuceném prohlášení se otočil na patě a odešel. Logicky vzato by ho Xie Lian měl následovat a zeptat se na důvod, ale uvnitř cítil, že když mladík řekl „na chvíli“, tak nebude pryč dlouho. Určitě se vrátí. A tak se Xie Lian vrátil do svatyně.

Přehraboval se ve věcech, které se mu podařilo nasbírat při včerejších toulkách městskými uličkami. Levou rukou vytáhl kovový hrnec, zatímco pravačkou vylovil kuchyňský nůž. Pohlédl na hromádku ovoce a zeleniny na stole s obětinami a vstal.

Asi po jedné vonné tyčince se zvenčí svatyně Pu Qi skutečně ozvaly kroky. Tyto kroky nebyly ani tiché, ani kvapné – byly to zkrátka kroky, při kterých si člověk představí nenuceně kráčejícího mladého muže.

V Xie Lianových rukou se mezitím ocitly dva talíře z obětního stolu. Podíval se z jednoho na druhý a přelétl pohledem vše, co se na nich nacházelo. Dlouze si povzdechl. Neměl už chuť cokoliv vymýšlet, tak vykoukl ven, a jak čekal, spatřil tam San Langa.

Mladík stál před svatyní. Snad za to mohl ostrý sluneční žár, že si sundal červený svrchní šat a ležérně si jej uvázal kolem pasu. Na sobě měl jen tenkou, bílou halenu s vyhrnutými rukávy. I v ní vypadal upraveně a elegantně. Pravou nohou si přidržoval obdélníkový kus dřeva a levačkou se oháněl mačetou s hákovitě zahnutým ostřím.[1]   

Pravděpodobně si ji vypůjčil od některého z vesničanů. Zdála se tupá a těžká, ale v jeho rukou přesto působila lehce. Každým úderem odsekl San Lang z dřevěného prkna několik tlustých hoblin, jako by pracoval s tím nejlepším ostřím.

Zvedl oči a spatřil přicházejícího Xie Liana. „Něco vyrábím.“

Princ přišel blíž a uvědomil se, že San Lang vlastně vyrábí dveře. Velikost byla tak akorát. Díky vynikajícím řemeslným dovednostem svého tvůrce byly úhledné a s hladkým povrchem. Vzhledem k pravděpodobnému mladíkově původu Xie Lian očekával, že jako bohaté dítě nejspíš nikdy nepracoval, natož aby rozeznal rýži od pšenice.[2] Kdo by byl řekl, že bude tak šikovný?

„San Langu, tos nemusel,“ ozval se Xie Lian v rozpacích.

Mladík se usmál a nijak to nekomentoval. Odhodil mačetu a šel dveře upevnit na jejich místo. Několikrát na ně zaklepal. „Když už chceš kreslit talismany, proč si k tomu nevybereš vhodnější místo? Nejsou dveře lepší než závěs?“

Po těch slovech zmíněný závěs nonšalantně nadzvedl a vešel dovnitř.

Zdálo se, že obranný talisman mu ve vstupu nijak nebrání. San Lang jako by jej ani nevnímal.

Xie Lian nově vyrobené dveře zavřel, ale pak neodolal a otevřel je, jen aby je mohl znovu zavřít. Otevřel a zase zavřel. Několikrát to zopakoval a při každém otevření a zavření obdivoval, jak dobře jsou zpracované. Teprve po chvíli mu došla dětinskost jeho počínání.

San Lang už se v domě posadil. Xie Lian nechal dveře dveřmi a přinesl talíř s prostými, v páře vařenými bochánky, které byly dnešní obětinou vesničanů. Položil je na obětní stůl.

San Lang na ně pohlédl. Neřekl ani slovo, ale zase se začal tiše smát, jako by prohlédl nějaký skrytý záměr. Xie Lian dělal, jako by si ničeho nevšiml a nalil jim dvě misky vody. Zrovna když se chystal posadit, všiml si, co má San Lang pod vyhrnutým rukávem. Předloktí mu zdobila řada drobného, velmi zvláštního tetování. San Langovi ten pohled neunikl, shrnul rukávy a se smíchem vysvětlil: „To mám už dlouho.“

Protože tetování schoval, znamenalo to, že se o něm už nechce bavit. Xie Lian to přijal. Posadil se a zvedl hlavu, aby se znovu pokochal pohledem na portrét. „San Langu, to je opravdu dobré, ty jsi studoval kresbu?“

San Lang zkusil do několika bochánků píchnout hůlkami. „Nikdo mě to neučil. Kreslil jsem jen pro vlastní zábavu.“

„Jak jsi vůbec věděl, jak má portrét ‚Korunního prince Xian Le, který potěšil bohy‘ vypadat?

„Neříkal jsi sám, že umím všechno? Samozřejmě že jsem věděl, jak ho nakreslit.“

I když to byla poněkud nestydatá odpověď, San Langův postoj byl tak bezstarostný, jako by ho ani netrápilo, že vzbudí podezření – natož aby se obával dalšího výslechu. Xie Lian se na něj v odpověď usmál a nechal to být. A přesně v tu chvíli se zvenčí ozval šum. Oba naráz zvedli hlavy a podívali se na sebe.

Zvenčí se ozvalo zuřivé zabušení na nové dveře. „Veliký nesmrtelný! U všech bohů, to je strašné! Veliký nesmrtelný, zachraň nás!“

Xie Lian otevřel dveře a spatřil dav lidí, shromážděných na dvoře. Správce vesnice se zaradoval: „Veliký nesmrtelný! Ten člověk vypadá, jako by měl každou chvíli zemřít! Prosím, musíš jej zachránit!“

Jakmile uslyšel, že jde o něčí život, Xie Lian se spěchal podívat. Zjistil, že osoba v kruhu vesničanů je taoista s rozcuchanými vlasy a špinavým obličejem. Oblečení a obuv měl zašlé a potrhané, jako by byl už mnoho dní na útěku. Vypadalo to, že omdlel teprve před chvílí. Xie Lian potřásl hlavou. „Nepanikařte. Není mrtvý.“

Sehnul se, aby dotyčného zkontroloval. Všiml si, že muž má u sebe několik účinných zaklínacích nástrojů, mezi nimi osm trigramů[3] a železný meč. Zdálo se, že k nim nezavítal jen obyčejný jianghu.[4] Srdce se mu sevřelo zlou předtuchou.

Netrvalo dlouho a taoista se probral. „Kde… kde to jsem?“ zeptal se chraplavým hlasem.

„Tohle je vesnice Pu Qi,“ napověděl správce vesnice.

„Podařilo se…,“ zamumlal ten muž. „Konečně jsem odtamtud utekl.“

Rozhlédl se kolem a oči se mu rozšířily. „P-pomozte, prosím! Pomozte!“

Xie Lian podobnou reakci čekal. „Příteli taoisto, co se děje? Komu mám pomoci? Co se stalo? Nespěchej, uklidni se a vše mi jasně pověz.“

Vesničané přikyvovali. „Správně, žádný strach! Máme tu Velikého nesmrtelného, ten určitě vyřeší všechny vaše problémy.“

Princ jen zamrkal.

Přestože ho nikdo z nich neviděl provádět žádné zázraky, byli o jeho božství pevně přesvědčeni. Xie Lian nevěděl, co na to říct, protože věta „vyřeší všechny vaše problémy“ rozhodně nebyla něčím, co by mohl zaručit.

„Odkud jsi přišel?“ zeptal se místo toho.

„Já… přišel jsem z průsmyku Ban Yue.“[5]

Po těch slovech se všichni začali otáčet na sebe navzájem. „Kde je průsmyk Ban Yue?“

„Nikdy jsem o něm neslyšel!“

Ozval se Xie Lian: „Průsmyk Ban Yue se nachází v severozápadní oblasti. Je odsud nesmírně daleko. Jak ses ocitl až tady?“

„Jen za velkých obtíží… se mi podařilo dorazit až sem.“

Mluvil nesouvisle a jeho myšlenky se zdály být zmatené. V takové situaci pro něj bylo mluvení tím těžší, čím více lidí se kolem něj tísnilo. Protože všichni mluvili naráz, nebylo možné hovořit jasně a nebylo ani dobře slyšet. Xie Lian ukázal ke dveřím. „Promluvíme si vevnitř.“

Pomohl muži opatrně vstoupit a pak se otočil, aby promluvil k vesničanům. „Mohli byste se prosím všichni vrátit do svých domovů a nechat jej odpočívat?“

Jenže vesničané byli stále pohlceni vším tím vzrušením.

„Veliký nesmrtelný, co se mu stalo?“

„Ano, co se mu stalo?“

„Pokud bude třeba, všichni se spojíme a pomůžeme!“

Čím větší bylo jejich nadšení, tím víc klesala jejich schopnost skutečně pomoci. S pocitem bezmoci se Xie Lian rozhodl pro drobnou lež. Ztišil hlas a obřadně prohlásil: „Mohl by být posedlý.“

Nadšení zmizelo jako mávnutím proutku a vesničané se zhrozili. Posednutí nebylo nic, o čem by bylo radno žertovat. Nebylo bezpečné se ani přibližovat. To je nakonec přesvědčilo k odchodu. Xie Lian, zároveň pobavený i zoufalý, konečně zavřel dveře. San Lang stále seděl vedle obětního stolu a pro zábavu točil hůlkami mezi prsty. Přimhouřenýma očima si muže prohlížel zkoumavým pohledem. Xie Lian mu pokývl. „O nic nejde, můžeš klidně dál jíst.“

Usadil taoistu a sám zůstal stát. „Příteli taoisto, jsem mistrem této svatyně a mohu být také považován za kultivujícího. Neměj strach. Pokud se stalo něco vážného, můžeš mi to říct. A pokud dokážu pomoci, rád poskytnu i tu trochu síly, kterou mám. Předtím jsi zmínil Ban Yue, co se tam stalo?“

Muž se nadechl. Zdálo se, že přechod do klidnějšího místa a laskavá slova ho konečně uklidnila „Nikdy jsi o tom místě neslyšel?“ zeptal se prince.

„Slyšel. Průsmyk Ban Yue je oáza uvnitř pouště Gobi. Noční krajina průsmyku Ban Yue je nesmírně malebná a její výhledy lze označit za oslnivou scenérii. Odtud také pochází její jméno.“

„Oáza? Malebná? Tak možná před dvěma staletími. Teď by se průsmyku mohlo říkat Ban Ming.“[6]

Xie Lian byl mírně zmaten. „Nerozumím.“

Taoistova byl tak bledý, až se o něj princ trochu obával „Protože bez ohledu na to, kdo do průsmyku vstoupí, dobrá polovina všech cestovatelů a obchodníků beze stopy zmizí. Nebylo by proto vhodnější nazývat ho „průsmykem Ban Ming?“

To bylo ohromující tvrzení. „Od koho jsi to slyšel?“

„Od nikoho. Byl jsem svědkem na vlastní oči.“ Muž se posadil a pokračoval. „Jistá karavana měla přes ten průsmyk cestovat. Věděli o zlu, které se tam odehrává, tak požádali celý náš oddíl o doprovod. Nakonec…“ jeho hlas byl náhle plný smutku. „Nakonec jsem zůstal jenom já.“

Xie Lian mu gestem naznačil, aby se příliš nerozrušoval. „Kolik lidí bylo ve vaší skupině?“

„Karavana i s mou sektou měla dohromady asi šedesát lidí.“

Kolem šedesáti lidí? Když ženský duch Xuan Ji páchal během jednoho století svoje zvěrstva, palác Ling Wen spočítal počet obětí na necelé dvě stovky. Ale podle taoistových slov docházelo v průsmyku Ban Yue k podobným událostem už stovky let! Pokud se pokaždé ztratila třeba jen polovina cestovatelů, nešlo by po sečtení obětí o žádnou maličkost!

„Kdy se v průsmyku poprvé začaly dít takové věci?“

„Asi před sto padesáti lety. Tehdy se to místo dostalo pod nadvládu zla.“

Xie Lian se chtěl podrobně vyptat na vraždu jeho skupiny a na celou tu nadvládu zla. Jenže od začátku se mu zdálo, že na celé věci není něco v pořádku a nedokázal zcela potlačit podezření, usazené na hrudi. Svraštil čelo.

V tu chvíli se zapojil San Lang. 

„Ty jsi utekl až z průsmyku Ban Yue?“

„Ano! Ah, bylo to opravdu těsné.“

San Lang ze sebe vyrazil zvuk chápavého „aha“ a víc už neřekl. Přesto si Xie Lian díky této jediné otázce uvědomil, co se mu na celé věci nezdá.

S vřelým úsměvem na taoistu pohlédl. „Tak to musíš mít po tak dlouhé cestě žízeň.“

Muž se zarazil, ale Xie Lian už před něj postavil misku. „Tady máš trochu vody, můj taoistický příteli. Proč se nenapiješ?“

Tváří v tvář takové výzvě se muži na tváři objevil nepříjemný výraz. Xie Lian stál a tiše čekal, ruce založené v rukávech.

Pokud by tento muž skutečně přišel ze severozápadu a celou tu dobu byl na útěku, musel být vyprahlý a hladový. Podle toho, jak vypadal, měl cestou těžko chvíli na pořádný odpočinek.

Co se probral z bezvědomí, v jednom kuse mluvil, ale ani jednou nepožádal o jídlo nebo vodu – a to přesto, že před ním stál stůl plný obětin. Neprojevil touhu ani přání se občerstvit, dokonce se tím směrem ani nepodíval.

Nevypadlo to, že jde o živého člověka.

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Mačeta s hákem, viz obrázek. Sice nevím, jak s tím jdou vyrobit dveře, ale...

[2] Krásný idiom pro popis člověka, který nezná běžné věci a není schopen fyzické práce. Zkrátka člověk, nepoužitelný na duchu i na těle.

[3] Trigramy jsou součástí věštecké metody, kdy se hází mincemi, každá strana mince je buď jing nebo jang a podle toho, jaké kombinace padnou, se zapisují trigramy.  Samotný trigram je symbol tří čar nad sebou, přerušovaných nebo rovných (podle toho, jak mince padly). Osm trigramů je osm takových zapsaných symbolů. Zajímavost na závěr – tyhle čárky a poločárky byly inspirací ke vzniku binární soustavy.

[4] Jianghu, čteme tian‘ g-chu je termín, označující ve wuxia románech člověka ze společenství praktikujících bojová umění. V současné době se ten termín užívá i pro členy nezákonných spolků, jako jsou triády.

[5] Ban Yue, čteme Pan Jüe.

[6] Slovní hříčka. Ban Yue 半月 znamená "půlměsíc", zatímco Ban Ming 半命 znamená "půl života".