Kapitola 3 : Nehybná skála a neposedná opice

Protože Cheng Qian byl Muchunovým učedníkem dříve než Han Yuan, stal se mladý žebrák jeho mladším čtvrtým bratrem i přesto, že byl starší. Cheng Qian si užil pochybnou pozici „učedníka za zavřenými dveřmi“ [1] jen několik dní a už z něj byl Han Yuanův „starší“ bratr.

Vypadalo to, že dveře do sekty Fuyao jsou otevřeny pro každého.

Co se týkalo žebráckého kuřete, přirozeně si většina z něj našla cestu do žaludku jeho mistra.

Ale ani jídlo nedokázalo Muchuna umlčet. „Odkud to kuře bylo?“ zeptal se s plnou pusou. Zdálo se, že se schyluje k dalšímu kázání.

Han Yuan byl v obírání kuřete velmi obratný. Ani nepotřeboval k ohlodávání kostí používat ruce, prostě ji vložil do úst, několikrát našpulil tváře a pak chvilku žvýkal chrupavku. Nakonec z kuřete zbyla jen čistá a neporušená kost.

„Pche.“ Nevychovaně kost vyplivl. „Ukradl jsem ho ve vesnici nedaleko.“

„Žvýkej se zavřenými ústy, lež mlčky,“ připomenul mu ten vychrtlý Konfucius.

Cheng Qian váhal, zda se má po vzoru mistra pustit do jídla. Žebrácké kuře bylo jistě vynikající. Jenže poté, co se dozvěděl o jeho původu, odhodlaně stáhl ruku a začal beze slova okusovat tvrdé placky.

Jakou chuť může mít kuře, jehož kuchař byl tak nestoudným člověkem?

Z tohoto pohledu byly jeho vlastní kultivační zásady navzdory mladému věku pevnější než u jeho neschopného pána.

Tomu totiž Han Yuanova odpověď zjevně chuť nijak nezkazila. Jen se na chvilku odtrhl od jídla a zavrtěl hlavou. „Brát bez ptaní, to dělají zloději. Jak bychom my, kultivující, mohli krást? To se nesluší. Už to nedělej.“

Han Yuan mumlavě souhlasil. Nevěděl nic o slušném chování, tak se neodvážil cokoliv namítat.

Cheng Qian si sarkasticky pomyslel, že krádeže jsou sice zakázané, ale podvody budou evidentně v pořádku. Jenže pak si vzpomněl na ohleduplnost, kterou mu před chvíli jeho mistr v lijáku prokázal, a mohl si jen sklesle povzdychnout. Asi to tak má být.

Čtvrtý mladší bratr měl malý nos a předkus. Hleděl na svět okolo sebe úlisným pohledem, což ho činilo poněkud nesympatickým.

Cheng Qianovi se na první pohled nelíbil. Nejenže byl nevzhledný, ale navíc si přivlastnil titul „mladšího bratra.“ A k čemukoliv, co se týkalo „bratrů“, si Cheng Qian vypěstoval přirozený odpor. Svou nechuť však ukryl hluboko v sobě a navenek předstíral přátelskost a přívětivost. S taktem už se tolik neobtěžoval.

V jeho rodině nosil starší bratr nové šaty a mladší jedl samé slazené mléčné kaše. Zato jemu se dobré věci vyhýbaly, naopak na něj zbyla většina práce. Cheng Qian neměl shovívavou povahu a v jeho srdci přirozeně zakořenila zášť. Zároveň s tím měl v paměti slova starého Tongshenga: „Otec by měl být laskavý, syn poslušný, a dobří bratři by měli projevovat lásku a úctu.“ Kvůli tomu měl pocit, že jeho zášť není oprávněná.

Byl příliš mladý na to, aby se dokázal zcela ovládat, proto raději předstíral, že k tématu kuřete nemá co říct.

Po přijetí do sekty Fuyao se role „bratra“ na dlouho nezbavil. Nezbývalo tedy, než se s ní smířit a snažit se ji plnit, jak dokáže nejlépe.

Vydali se na cestu. Kdykoliv se vyskytla nějaká pochůzka, běžel on, starší bratr. Pokud bylo nějaké jídlo, nechal svého mistra, aby si vzal první, mladšího bratra jako dalšího a sebe naposled. Nebylo to snadné. Cheng Qian se musel často kontrolovat a napomínat, aby náhodou nepoškodil svou těžce budovanou umírněnou, laskavou, zdvořilou, zdrženlivou a velkorysou podobu.

Od mala na sebe kladl přehnané nároky. Jeho otec byl celý život chudý a zbědovaný. Byl to hrubý a podrážděný člověk a na Cheng Qiana byl zlý. V souladu se slovy starého Tengshenga se otce neodvažoval vysloveně nenávidět, tak ho alespoň vnitřně litoval. Když se někdy v noci probudil ze snů, říkal si, že by bylo lepší zemřít, než se stát někým, jako byl jeho otec. 

Proto nechtěl za žádnou cenu ztratit svou křehkou důstojnost, zmítanou v úzké skulině mezi zmatkem a útrapami – ať už se dělo cokoliv.

Cheng Qian však brzy zjistil, že ačkoliv se docela snaží, mladší bratr skutečně není hodný jeho péče. Měl nejen odpudivý vzhled, ale i nepříjemnou povahu.

Zaprvé, byl opravdu velký mluvka. Před jeho příchodem to byl mistr, kdo neustále hlučel. Oproti Han Yuanovi se náhle zdál docela tichý.

Malý žebrák dokázal na základě mistrovy poznámky o krádežích dokonce překroutit svou původní historku. Vznikl tak příběh o tom, jak porazil lasičku, dlouhou celý jeden zhang, a vyrval jí kuře z tlamy.[2]

Vesele gestikuloval a vymýšlel příběh, dobře podaný a plný dějových zvratů. Nevynechal úvod, napětí, vyvrcholení ani závěr. Každý detail vyprávění zdůrazňoval jeho vlastní moudrost a velkolepost. 

"Jak může být u všech všudy lasička dlouhá jeden zhang?" pokusil se to Cheng Qian zpochybnit.

„To musel být lasiččí duch! Mistře, může se lasička změnit na ducha?“ Han Yuan cítil, že je vyzván a bránil se se zdviženou bradou a vypnutou hrudí. 

Během vyprávění o lasiččím duchovi se zdálo, že se to jejich mistra nějak dotklo. Tvářil se, jako by ho bolel zub. Chvíli mlčel, než beze spěchu a trochu nepřítomně odpověděl: „Všechny přírodní objekty mají duši. Obecně tedy lze říct, že se všechny mohou změnit na duchy.“

Han Yuanova zvednutá brada v tu chvíli připomínala nafoukaného kohoutka. „Starší bratře, divíš se, protože jsi toho viděl málo,“ prohlásil rozvážně. „Jestliže se lidé mohou povznést na nesmrtelné, zvířata se mohou pochopitelně stát duchy.“

Cheng Qian neodpověděl, ale v duchu se ušklíbl.

Pokud by skutečně byla zhang dlouhá, pravděpodobně by své tělo na čtyřech nohách jen stěží unesla a břicho by při pohybu vláčela po zemi.

Je možné, že by si démonický zvířecí kultivující dal práci s proměnou, jen aby mohl svým ocelovým robustním břichem drhnout o zem?

Cheng Quan neměl tušení, o co usilují démoničtí kultivující, ale moc dobře věděl, o co usiluje Han Yuan.

Ten malý žebrák byl urputný jako pijavice v kanálu – jakmile ucítil krev, bezohledně se přisál. Han Yuan se mu snažil ukrást přízeň jejich mistra.

Malý žebrák chňapal po každé příležitosti, aby předvedl svou statečnost, a mezitím nezapomínal zostudit svého „slabého a zranitelného“ staršího bratra. Cheng Qianovi připadalo zábavné sledovat, jak Han Yuan pobíhá kolem a o takové zostuzení se pokouší. Podle slov starého Tongshenga si o něm v duchu udělal svůj úsudek: „Ušlechtilý muž je pevný v neštěstí, zatímco darebák se vydá napospas zlu.“

Ty malý bastarde, co jsi to za veš!

Po vyprávění o boji s lasiččím duchem dostal hned druhý den příležitost být na vlastní oči svědkem „hrdinského činu“ toho bastarda, jeho mladšího bratra. 

Mistr si zdřímnul pod stromem a Cheng Qian si četl starou knihu, kterou našel v Muchunově zavazadle. Text byl obtížně srozumitelný, protože chlapec se učil číst jen velmi povrchně. A tak se s většinou spisů „setkal, aniž by se navzájem znali.“ Přesto se nenudil a našel ve čtení zalíbení – ať už tam stálo cokoliv, byl to koneckonců jeho první delší kontakt s knihou.

Ze dvou Muchunových učňů byl jeden klidný jako skála a druhý neposedný jako opice. Kamenný Cheng Qian byl klidný a opičí Han Yuan se nedokázal zastavit ani na vteřinu.

V tu chvíli nebyl opičák nikde k nalezení a Cheng Qian byl rád, že jeho uši mají chvíli klid. Dobré věci však netrvají dlouho. Han Yuan přiběhl s pláčem.

„Mistře…“ vzlykal jako rozmazlené dítě.

Odpovědí mu bylo jen tiché a ničím nerušené chrápání.

Han Yuan dál vzlykal a zároveň střelil pohledem po Cheng Qianovi.

Ten nepochyboval, že po takovém humbuku se mistr sice probudil, ale stále předstírá spánek, aby mohl pozorovat, jak spolu bratři vycházejí. A když si tu mladší bratr vyplakával oči, nemohl sten starší předstírat, že si ničeho nevšiml. Cheng Qian tedy odložil knihu a s laskavým a vlídným výrazem se na něj usmál. „Co se děje?“

„Před námi je řeka. Chtěl jsem chytit pro mistra a pro tebe nějakou rybu, ale na břehu byl pes!“

Cheng Qian si pro sebe povzdechl. I on se pochopitelně bál zlých psů. Ale Han Yuan stále těkal očima kolem sebe a vysvětloval, jak mu ten strašlivý pes ubližoval jen proto, že pro ně chtěl chytit ryby. Teď žádal svého staršího bratra o pomoc. Copak by mohl odmítnout?

Zvedl tedy velký kámen, potěžkal ho v ruce a vstal, stále s milou a příjemnou tváří. „Dobře. Půjdu s tebou.“

Cheng Qian měl plán. Kdyby náhodou potkali psa, udeří mladšího bratra tím kamenem do hlavy a postará se, aby praskla jako rozbitý meloun. Pak ho psovi předhodí. 

K jeho smůle než dorazili ke břehu, byl pes pryč, a zanechal po sobě jen řadu stop.

Cheng Qian je chvíli studoval. Usoudil, že „zákeřný“ pes měřil méně než jeden chi[3] a pravděpodobně se jednalo o malého toulavého psíka.

Han Yuane, ty parchante! Zbabělče! Hlupáku! Chvástale! A darmožroute! Nemáš ani trochu studu a neumíš nic jiného, než se před mistrem vytahovat!

V duchu mu vynadal a dal si ruku s kamenem za záda. Zahleděl se na svého nic netušícího mladšího bratra, ale neměl už ani chuť jej udeřit – natož se obtěžovat s nějakým hněvem.

Když se vrátili s rybami, jejich mistr byl „vzhůru“ a díval se na ně s vlídným zadostiučiněním.

Než stačil cokoliv říct, Han Yaun se k mistrovi plaše obrátil. Předložil vyšperkovaný příběh o tom, „jak starší bratr chtěl chytit ryby, proto musel porazit psa s hlavou velkou jako býk, a jak pak skočil do řeky a ty ryby nachytal.“

Cheng Qian nestačil zírat a nevěděl, jestli nad talentem svého mladšího bratra plakat, nebo se smát.

….

Takhle cestoval se starým šarlatánem a mladým chlubilem něco přes půl měsíce.

Nakonec dorazili do sekty Fuyao.

Bylo to poprvé, co se Cheng Qian ocitl tak daleko od domova. Díky společnosti svého podivínského mistra a mladšího bratra poznal takové aspekty lidské povahy, že jeho vyrovnanost by nezviklal ani pád celé hory přímo na jeho hlavu. Očekával, že sekta Fuyao bude nanejvýš ošuntělý chrám na opuštěném místě, kde bude muset pálit vonné tyčinky a klanět se zakladateli sekty, vždy řádně oblečenému a usměvavému.

Skutečnost předčila všechna Cheng Qianova očekávání.

Sekta Fuyao zabírala celý vrcholek hory, ze tří stran obklopené vodou. Když se na ni díval z úpatí kopce, měl dobrý výhled na zelené, vlnící se pole trávy a koruny stromů, tančící ve větru.

Cvrlikání ptáků a hmyzu se mísilo s křikem jeřábů. Občas mohl na obloze letmo zahlédnout jejich bílé siluety a cítil zvláštní magickou auru, která se nad horou vznášela.

Od úpatí k vrcholu se táhly kamenné schůdky, zřejmě často zametané. Podél nich stékal průzračný potůček a do daleka se neslo jeho zurčení. Když Cheng Qian stoupal po schodech na úbočí hory, matně nad sebou rozeznával nádvoří a domy.

Došli k majestátní, staré kamenné bráně porostlé mechem. Bylo na ní napsáno dvěma znaky „Fuyao“, v energickém, ale půvabném stylu, připomínajícím draky a tančící fénixe.

Cheng Qian nedokázal určit, zda je text napsán správně nebo ne. Pouze cítil, jako by ty dva znaky měly co nevidět ožít a vyletět z brány, aby se mohly se vší vznešeností vznést do nebe a ponořit do hlubin.

Tohle místo sice nebylo nebeskou horou, vzdálenou lidskému světu, zahalenou mlhou a mraky, kde by lidé neměli světské starosti… přesto se v ní skrývala nevýslovná krása. Jakmile tam Cheng Qian vstoupil, měl pocit, že je s každým nádechem lehčí a lehčí.

Přes mezery v zeleném listoví se mu naskytl nevelký výhled na oblohu velikosti dlaně. Zaplavila ho nesmírná rozlehlost, jakou může cítit člověk, pozorující nebe ze dna studny. Naplnila ho taková úleva, že se mu chtělo z celého srdce smát.

Cheng Qian se ovládl. Doma se neodvažoval hlučet, aby ho otec nezbil. Ani teď to neudělal, nechtěl riskovat ztrátu důstojnosti, kterou si pracně udržel při poslouchání svého opovrženíhodného bratra.

Mistr své dva učedníky poplácal po hlavách. „Teď se běžte vykoupat, převléknout se a zapálit kadidlo,“[4] prohlásil vlídně. „Pak vás vezmu na návštěvu za vaším…“

Cheng Qian si v duchu lhostejně doplnil „usměvavým zakladatelem sekty“.

„…za vaším nejstarším bratrem,“ dokončil mistr.

--Předchozí kapitola--            --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

[1] Učedník za zavřenými dveřmi je termín pro posledního mistrova učedníka, toho, kterému se dostává nejvíc pozornosti.

[2] Tady toho bude víc. Zhang, čteme čang, 3,333 metru. Pak je tu ještě narážkan a krádež, protože původní čínské slovo doslova znamená „krást kuřata a psy“ a používá se i pro lasičky (protože je kradou). Takže Han Yuan jen vzal stejné slovo, které předtím řekl, a použil ho v jiném „lasiččím“ smyslu. 

[3] Jeden chi, čteme čch´, je něco přes třicet centimetrů.

[4] Kadidlo se někdy zapaluje jako příprava na slavnostní příležitost.