Kapitola 20(II): Tisíce li jedním krokem, ztraceni v písečné bouři 1

 Bylo známo, že se jedná o velmi cennou zbraň. Ačkoliv nedokázala vymítat duchy ani zabíjet démony, magickému zrcadlu meče nemohl uniknout žádný nadpřirozený tvor. Pokud čepel vytáhl kdokoliv jiný než člověk, postupně se zbarvila do ruda a odrážela skutečný vzhled toho, kdo ji tasil. Ať se jednalo o bytost třídy Zuřivý nebo Zhoubný, nikdo nemohl uniknout!

Mladí lidé se vždy zajímali o vzácné meče a rychlé koně, a málokdy odolali možnosti si je prohlédnout. San Lang viditelně nebyl výjimkou. Dlouze vydechl a zdálo se, že je zbraní fascinován. „Podívám se.“

V jedné ruce svíral pochvu s mečem, druhou uchopil jílec, a pomalu zbraň vytahoval. Nan Feng a Fu Yao téměř nedýchali. Meč, vysunutý necelý chi,[1] byl oslnivý a zářil jako zrcadlo. O chvíli později se San Lang zasmál. „Gege, tví dva sluhové se mnou žertují?“

Xie Lian si lehce odkašlal. „Eh, San Langu, už jsem to říkal. Nejsou moji sluhové.“

„Kdo si myslíš, že s tebou žertuje?“ ohradil se Nan Feng svým obvyklým chladným tónem.

San Lang se zasmál. „Tak jak se mám podle vás bránit se zlomeným mečem?“

S tím zbraň zatasil a hodil zpět na stůl. Nan Feng překvapivě povytáhl obočí. Prudce meč popadl a vytrhl ho z pochvy, jen aby uslyšel kovové zařinčení. V ruce držel meč… zlomený meč s mimořádně ostrou čepelí. 

Čepel Hong Jingu byla zlomena jeden chi od jílce!　

Nan Fengův výraz se změnil, obrátil pochvu a vysypal z ní množství úlomků roztříštěné čepele, které se zařinčením dopadly na stůl.

Hong Jing dokázal odhalit všechny třídy démonů a duchů, o tom nebylo sporu. Nikdo nikdy neslyšel o tom, že by cokoliv uniklo jeho moci – ale také nikdo neslyšel o čemkoliv, co by dokázalo rozlámat jeho čepel na drobné kousky.

Nan Feng i Fu Yao zaráz ukázali na San Langa: „Ty…“

Mladík se pobaveně zasmál a naklonil se dozadu tak daleko, až se černými botami zapřel o stůl. Vzal úlomek Hong Jingu a pobaveně si s ním chvíli pohazoval v ruce. „Předpokládám, že jste mi zlomený meč nedali schválně. Musel se zlomit cestou sem. Ale nemějte strach, dokážu se bránit i bez něj. Jen příště byste si měli své věci lépe hlídat.“

Xie Lian na ten meč nedokázal ani pohlédnout. Tato cenná zbraň, Hong Jing, byla původně součástí sbírky Nebeského císaře Jun Wu. Po svém prvním vstoupení na Nebesa šel Xie Lian jednou do Síně bojových bohů a meč tam spatřil. Ačkoliv nebyl příliš praktický, měl své kouzlo a Jun Wu mu ho později daroval.

Když byl princ vyhoštěn, nastaly mu opravdu těžké časy. Nebylo možné si meč ponechat, takže poprosil Feng Xina, aby jej dal do zástavy.

Opravdu, do zástavy!

Takto získané peníze stačily oběma na pár dobrých jídel a pak… pak už raději nic. Za ty roky zastavil Xie Lian příliš mnoho věcí, takže se rozhodl, že bude lepší na všechno zapomenout – jinak by mu z těch vzpomínek krvácelo srdce.

Teď ho napadlo, že Feng Xin na tu zbraň nejspíš nezapomněl ani po svém vzestupu na Nebesa a protože nechtěl nechat takovou vzácnost v říši smrtelníků, vypravil se ho získat. Nabrousil jej, vyleštil a uložit do paláce Nan Yang, odkud ho Nan Feng přinesl sem.

Při pohledu na ten meč cítil Xie Lian jen tupou bolest vzpomínek. Navíc to vypadalo, že mezi trojicí se znovu schyluje k boji, proto rezignovaně obrátil svou pozornost k počasí venku. Tušil, že změny větru předpovídají písečnou bouři. Měli by vyrazit i za cenu toho, že si později budou muset hledat úkryt před větrem, jinak hrozí, že by se jim cesta mohla ztratit.

V tu chvíli se před budovou na zlatém písku mihly stíny dvou lidí.

Xie Lian se okamžitě narovnal.

Jedna z těch postav byla oblečená v bílém a druhá v černém. Působily nenuceně, dalo by se říct až uvolněně, přesto se pod nimi vířily obláčky prachu, což naznačovalo, že se pohybují neobvyklou rychlostí. Postava v černém byla vysoká a štíhlá, zatímco druhá byla úřednice v bílém, s dlouhým mečem na zádech a s fuchenem, metlou z koňských žíní, spočívající v ohbí paže. Když míjeli hostinec, postava v černém hleděla před sebe, zatímco úřednice v bílém se otočila, aby se na něj usmála. Ten úsměv byl stejně prchavý jako siluety těch osob. Z neznámého důvodu ho to naplnilo zlou předtuchou.

Zatímco byl Xie Lian svědkem této zvláštní scény, ostatní dvojici jen letmo zahlédli. Neměli možnost si všimnout jakýchkoliv detailů. Nan Feng vstal. „Kdo byli ti lidé?“

„Nevím, ale rozhodně nikdo obyčejný.“ I Xie Lian si stoupl. Chvíli si pro sebe něco mumlal a pak se k ostatním obrátil: „Měli byste si přestat hrát, zdá se mi, že vítr sílí. Pospěšme si a vraťme se na cestu. Ať urazíme jakoukoliv vzdálenost, pořád se to počítá.“

I když se jeho společníci chvílemi chovali jako poletující kuřata a vyděšeně poskakující psi,[2] jakmile došlo na vážné záležitosti, dokázali se vzpamatovat a táhnout za jeden provaz. Přestali se vzájemně urážet, sebrali střepy z Hong Jingu a spěšně opustili malou budovu.

Nějakou dobu kráčeli proti větru. Za čtyři hodiny chůze nedokázali ujít ani polovinu toho, co předtím. Písečná bouře byla čím dál silnější, vichřice je bičovala pískem a na tváři a pažích jim zanechávala zarudlé stopy. Čím déle šli, tím namáhavější byl pochod. Kolem uší se jim proháněl vítr a všudypřítomný písek bránil v rozhledu. Xie Lian si přidržel bambusový klobouk a zakřičel do větru: „Ta písečná bouře se chová velmi podivně!“

Ani po další chvíli se mu nedostalo odpovědi. Ohlédl se přes rameno, zda se ostatní neopozdili, ale byli stále těsně za ním. Nejspíš ho přes ten hluk jen neslyšeli. Písečná bouře byla příliš silná, a jakmile někdo promluvil, doslova mu odtrhávala slova od úst. Nan Feng a Fu Yao přirozeně jeho starostlivost nepotřebovali. Vytrvale kráčeli proti změti větru a písku a tvářili se přímo vražedně. San Lang ho následoval ze vzdálenosti asi pěti kroků, ani příliš rychle, ani příliš pomalu.

Uprostřed žluté oblohy plné písku zůstával jeho výraz nerušený. Bez jediné vlnky emocí si jen tak vykračoval s rukama zkříženýma za zády. Oblečený od hlavy až k patě v rudém, s účesem nakřivo a vlasy poletujícími v jakémsi chaotickém tanci vypadal, jako by na něj nápor písečné bouře neměl žádný vliv.

Nijak se neodvracel a navíc ani jednou nemrkl, přitom Xie Liana už z toho písku bolel celý obličej. Vidět San Langa jednat s takovou bezohledností k sobě samému prince skutečně znepokojilo. „Dávej si pozor, aby se ti písek nedostal do očí a pod oblečení,“ poradil mu. Už v tu chvíli si nebyl jistý, co to vlastně povídá. Přesto došel rovnou k němu a pomohl mu upravit šaty kolem krku. Pevně mu utáhl límec a zabránil tak pronikání větru a písku. San Lang vypadal zaskočeně.

Mezitím je dohonili zbylí dva společníci. Konečně se slyšeli. „Všichni buďte opatrní,“ nabádal je Xie Lian. „Ta písečná bouře přišla příliš náhle. Něco se mi na ní nezná a obávám se, že by mohla být způsobena něčím zlým.“

„Vítr a písek jsou prostě silnější než obvykle,“ ozval se Fu Yao. „Co by za tím mělo být?“

Xie Lian jen zavrtěl hlavou. „Vítr a písek jsou v pořádku. Bojím se jen toho, aby s pískem nepřišlo něco dalšího.“

Právě v tu chvíli mu silný poryv větru strhl z hlavy bambusový klobouk a chystal se s ním zmizet ve vířícím zlatém písku. San Lang zareagoval bleskově. Natáhl ruku a zachytil klobouk předtím, než mohl uletět. Vrátil ho princi a ten si připevnil pokrývku hlavy zpět na její místo. „Nejlepší by bylo,“ navrhl, „kdybychom si našli místo, kde se dá bouři vyhnout.“

Fu Yao měl opačný názor: „Pokud by s tou bouří skutečně bylo něco v nepořádku, pak je motiv jasný – zabránit nám v dalším postupu. Je-li to tak, máme o to větší důvod pokračovat.“

Xie Lian nestihl odpovědět, protože San Lang se hlasitě zasmál. Fu Yao se zamračil. „Co ti přijde vtipné?“

„Úmyslně jdeš proti každému, kdo ti zkříží cestu,“ konstatoval San Lang a s úšklebkem si založit ruce na hrudi. „Uspokojuje tě jednat proti zažitým zvyklostem?“

Xie Lian si už předtím všiml, že ačkoliv se San Lang stále usmívá, ne vždy je poznat, zda jde o upřímnost nebo skrytý výsměch. Tentokrát nebylo nad čím přemýšlet – v jeho úsměvu nebyla ani špetka dobromyslnosti. Fu Yaoův výraz ochladl a princ raději zvedl ruku. „Měli byste toho nechat. Pokud se chcete hádat, nechte si to na později. Jestli vítr ještě zesílí, mohl by se stát nebezpečným.“

Fu Yao musel mít jako vždy poslední slovo: „Jako třeba, že by někoho vynesl až na Nebesa?“

„No, popravdě to není až tak nemožné…“

Nestihl domluvit. Trojice před ním byla najednou pryč.

Nebo spíš on byl tím, kdo jim zmizel. Písečná bouře ho skutečně obklopila a vymrštila vzhůru.

Přišlo tornádo.

Korunní princ se ve vzduchu prudce otáčel. Rychle mávl rukou a zavolal: „Ruoye! Zachyť se něčeho pevného a stabilního!“

Bílé hedvábí švihem vyletělo z rukávu. O chvíli později Xie Lian ucítil, jak druhý konec Ruoye klesl a napjal se. Nejspíš se kolem něčeho omotal. Princ si ho s velkými obtížemi přitáhl a konečně získal ve vzduchu jakous takous rovnováhu. Pohlédl dolů a došlo mu, že ho větrný vír skutečně vynesl dobrých deset zhangů od země.

Momentálně byl jako drak, tažený na provázku přivázanému k zemi. Uvnitř náporu míhajícího se písku se Xie Lian ze všech sil držel Ruoye a zároveň se snažil zjistit, k čemu se přichytil. Pátral a snažil se prohlédnout skrze písečnou bouři, až konečně rozeznal záblesk červené. Zdálo se, že druhý konec Ruoye je omotaný kolem zápěstí mladíka v rudém!

Požádal Ruoye, aby se chytil něčeho pevného a stabilního, a on si našel San Langa?

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Pro připomenutí. Chi, čteme čchi, je něco přes třicet centimetrů.

[2] Poletující kuřata a poskakující psi - čínské rčení, označující opravdový chaos.