Kapitola 21(I): Tisíce li jedním krokem, ztraceni v písečné bouři 2

 Xie Lian nevěděl, zda se má smát, nebo plakat. Chtěl přimět Ruoye, aby to zkusil znovu, když v tom napjaté hedvábí povolilo. Prince se zmocnil strach.

To uvolnění nebylo způsobeno tím, že by Ruoye svůj cíl pustil. Stalo se něco horšího.

Záblesk rudé se začal přibližovat. Zanedlouho byl na dosah ruky.

San Lang se nechal vtáhnout do písečné bouře!

Chtěl na něj zakřičet, aby nepropadal panice, ale jak otevřel ústa, naplnila se mu pískem. Vzhledem k vývoji situace si začínal na takový jídelníček zvykat. 

Jakmile se mladík ocitl ve vzduchu, Ruoye se začal zkracovat a přitáhl je k sobě.

Xie Lian měl možnost si prohlédnout San Langovu tvář. Jeho výraz byl na hony vzdálen jakémukoliv zděšení a vypadal tak uvolněně, jako by si uprostřed písečné bouře mohl otevřít knížku a pustit se do čtení. Samozřejmě za předpokladu, že by s sebou nějakou knížku měl. Prince napadlo, zda se San Lang nenechal do vzduchu vtáhnout úmyslně.

Ruoye se jim mezitím několikrát obtočil kolem pasu a svázal je k sobě. Xie Lian San Langa objal a zavolal na bílé hedvábí: „Ještě jednou! Tentokrát se nechytej žádného člověka!“

Ruoye vyletěl znovu a chytil se… Nan Fenga a Fu Yaoa.

Míra Xie Lianovy trpělivosti v tu chvíli klesla na samé dno. „Když jsem řekl, aby ses nechytal člověka, myslel jsem i bohy!“

Pokusil se jejich směrem zakřičet: „Nan Fengu, Fu Yao! Držte pevně! Ať se děje cokoliv, musíte nás udržet!“

Ne že by se o to nesnažili. Zapřeli se nohama, ale marně. Písečná bouře zuřila s nevídanou silou. Trvalo to jen chvíli a do tornáda vletěly další dvě postavy.   

Všichni čtyři se divoce točili ve vzduchu. Mezi temně zlatou oblohou a tmavě zlatou zemí se tornádo podobalo šikmému písečnému sloupu, podpírajícímu nebesa. Pruh bílého hedvábí ty čtyři točící se postavy spoutal k sobě. Čím rychleji se otáčeli, tím výš je to vynášelo. Xie Lian se snažil křičet s plnou pusou písku: „Jak to, že vás to odneslo sem nahoru?“

Písek měli i v očích a v uších jim hučel vítr. Nebyla jiná možnost, než na sebe z plných plic křičet. Fu Yao pohrdavě vyplivl písek. „Zeptej se svého stupidního hedvábí! Co to s ním je?“

Xie Lian to hloupé hedvábí uchopil oběma rukama a bezmocně pronesl „Ruoye, ach Ruoye, všichni čtyři na tebe spoléháme. Prosím, tentokrát se nesmíš chytit ničeho špatného. Leť!“

S pocitem marnosti pustil jeho konec.

„Na tuhle věc už nespoléhej!“ křičel do větru Nan Feng. „Vymysli něco jiného!“

Jenže v tu chvíli Xie Lian ucítil, jak se Ruoye napíná. Nálada se mu zvedla. „Počkej, dej mu ještě šanci! Něčeho se chytil!“

„Doufám,“ zašeptal „že to není nějaký další cestovatel. V takovém případě ho raději hned pusť!“ Nahlas by to neřekl, ale přesně něčeho takového se obával.

Několikrát za Ruoye zatáhl, ale druhý konec se ani nehnul. To ho konečně uklidnilo. „Ne, tentokrát ne! Je uchycen pevně! Ruoye, stáhni se!“

Hedvábí je bleskově vytáhlo z tornáda a čtyři postavy se rychle vzdalovaly od větrného sloupu. Uprostřed zlatého písku pod nimi zahlédli černý obrys čehosi půlkruhovitého.

Bylo to mohutné a velké asi jako malý chrám. Ruoye byl kolem té věci omotaný. Jak se blížili, došlo jim, že se jedná o obrovský kus skály.

V písečné bouři takové síly byl jako pevnost, která jim poskytne vynikající úkryt před větrem a pískem.

Během své cesty podobný kamenný útvar nezahlédli, takže těžko říct, kam přesně je podivné tornádo zaneslo. Jen co se dostali na zem, okamžitě se za skálu schovali. „Tohle je opravdu požehnání z nebes,“ pronesl potěšeně Xie Lian.

Ukázalo se totiž, že na závětrné straně je úzký a vysoký otvor. Pokud dospělý člověk sklonil hlavu, mohl se do něj bez potíží vejít. Otvor byl poněkud křivý a vypadalo to, že nevznikl přirozenou cestou. Pravděpodobnější bylo, že jej někdo neuměle vytesal.

Vstoupili dovnitř a zjistili, že se nachází uvnitř jeskyně, vyplňující téměř celou skálu. Prostor byl tmavý a zdál se velmi rozlehlý. Xie Lian se nejdřív u vchodu posadil do kousku světla, proudícího zvenčí, očistil Ruoye od písku a ovinul si ho zpět kolem zápěstí.

Nan Feng a Fu Yao plivali písek. Měli ho v ústech, v očích i uších, o záhybech šatů ani nemluvě. Když ze sebe shodili oblečení a zatřásli s ním, zůstávaly pod nimi hromádky písku a kamínků.

Z celé čtveřice byl San Lang písečnou bouří ovlivněný nejméně. Poté co vstoupil do jeskyně, oprášil pár smítek prachu ze svého oděvu – a víc nic. To gesto působilo spíš jako projev zdvořilosti vůči obtížím ostatních. S výjimkou věčně rozcuchaných vlasů a účesu nakřivo nebyl jeho vzhled jakkoliv poznamenán, navíc za ten křivý účes mohl sám Xie Lian.

Nan Feng si otíral obličej a doprovázel to proudem nadávek. Xie Lian vysypal písek z bambusového klobouku a povzdechl si. „Ehm, opravdu jsem nečekal, že vás to také vynese do vzduchu. Proč jste nepoužili techniku Tisíce jin?“[1]

Nan Feng vyplivl zbytek písku. „Použili. Nefungovalo to.“

Fu Yao zlostně zatřásl svrchním rouchem a bokem si odplivl. „Copak nevíš, kde jsme? Vypadá tohle jako území mého generála? Jsme na severozápadě. Sever patří mladšímu generálovi z rodiny Pei, území na západě zas Quan Yizhenovi.[2] Pochybuji, že bys v okruhu několika set li našel jediný chrám Xuan Zhena!“

Je třeba poznamenat, že v říši smrtelníků platilo přísloví: „Ani mocný drak nemůže rozdrtit hada v jeho starých lovištích.“ Protože generál prvního z nich měl na starost jihovýchod a generál druhého jihozápad, podléhala jejich moc na území jiného boha občasným omezením.

Oba menší bohové vypadali dost podrážděně a otráveně. Nejspíš se jim stalo poprvé, aby byli vyneseni poryvem větru do oblak a nedokázali se sami dostat zpět. Xie Lian se pokusil o chlácholivý tón. „Vedli jste si opravdu dobře.“        

Nevypadali, že by to příliš ocenili.

San Lang se usadil vedle něj a podepřel si tvář. „Zůstaneme tady a počkáme, až ustane písečná bouře?“

„To je asi naše jediná možnost. Ať je tornádo jakkoliv silné, není pravděpodobné, že by smetlo i tuto skálu.“

„Mimochodem, je to přesně tak, jak jsi říkal,“ prohlásil San Lang. „Ta písečná bouře je opravdu zvláštní.“

„San Langu, mám otázku!“ Xie Lian si náhle na cosi vzpomněl.

„Ptej se.“

„Ten Císařský preceptor Ban Yue, byl to muž, nebo žena?“

„Nezmínil jsem se o tom? Žena.“

Princ přesně takovou odpověď očekával. „Když jsme odpočívali v tom opuštěním hostinci, všimli jste si dvou postav, které procházely kolem? Šly ladně, kráčely pomalu, ale přesto se pohybovaly velkou rychlostí. Rozhodně to nebyli smrtelníci. Navíc ta úřednice v bílém byla žena.

Fu Yao na něj skepticky pohlédl. „Jen podle oděvu je těžké poznat, zda to byli muži nebo ženy. I jejich postavy byly vyšší, než ženy obvykle bývají. Nemohl ses splést?“

„Viděl jsem je zcela jasně, omyl je vyloučen. Jen jsem přemýšlel, zda ta žena nebyla právě Císařským preceptorem Ban Yue?“

„Je to možné, ale kdo pak byla ta osoba v černém po jejím boku?“ zamyslel se Nan Feng.

„Těžko říct. Nicméně se pohybovala se ještě rychleji, takže schopnosti musela mít přinejmenším stejné.“

„Mohl by to být další ze Dvou démonických kultivátorů, Státní preceptor Fang Xin?“ navrhl Fu Yao.

„Pokud jde o tohle…“ Princ zaváhal. „Myslím, že důvod, proč se jim říká Dva démoničtí kultivátoři je v tom, že sudá čísla se lépe pamatují. Podobně jako je to v Říši duchů se Čtyřmi katastrofami. Ve skutečnosti jsou tři, ale lidé si je stejně doplnili na čtyři.“

San Lang se po princových slovech hlasitě zasmál, a když zachytil jeho pohled, jen mávl rukou. „To nic, jen si myslím, že jsi to trefil. Koneckonců, jeden člen Čtyř katastrof je tam skutečně jen do počtu.“

Xie Lian kývl a pokračoval. „Ti Dva démoničtí kultivátoři spolu nemají nejspíš nic společného. Něco málo jsem o tom Státním preceptorovi Fang Xinovi slyšel. Byl královským učitelem v říši Yong’an. Mezi jeho působením a příchodem Císařského preceptora Ban Yue je rozestup nejméně sto let.“

Fu Yaovi to připadalo zvláštní. „Neznal jsi Čtyři katastrofy Říše duchů, a přesto víš o Státním preceptorovi Fang Xinovi, z království Yong’an v říši smrtelníků?“

„Mhm. Občas jsem pár věcí zaslechl na místech, kde jsem zrovna sbíral odpad. V Říši duchů jsem nic takového nedělal, tak jsem o Čtyřech velkých katastrofách samozřejmě nemohl vědět.

Zvuk větru zvenčí jeskyně mezitím trochu zeslábl. Nan Feng stál u vchodu a několikrát udeřil do skály, aby zjistil její podstatu. Chvíli se soustředil, sklonil hlavu a zamyšleně pronesl. „Proč by v této skále někdo vyhloubil tak velkou jeskyni?“

Nejspíš mu to připadalo nepřirozené. Xie Lian ukázal kolem sebe. „Dřívější obyvatelé království Ban Yue někdy potřebovali úkryt právě před písečnou bouří, například když pásli dobytek a nestihli se včas vrátit nebo když potřebovali dočasně přenocovat… proto vytvářeli takové skrýše. Některé z nich byly vytesány, jiné vyhloubili je pomocí výbušnin.“

Nan Fenga to moc nepřesvědčilo. „Jak by mohli v poušti pást dobytek?“

„Před dvěma sty lety to nebyla jen poušť, naopak, všude kolem se rozkládala oáza.“

V tu chvíli ho oslovil San Lang. „Gege.“

„Co se děje?“

San Lang ukázal prstem. „Zdá se, že na kameni, na kterém sedíš, je něco napsáno.“

„Cože?“ Xie Lian natáhl krk a pak teprve vstal. Zjistil, že sedí na kamenné stéle. Jakmile z ní setřel prach, skutečně spatřil text. Písmo se táhlo od shora dolů a část kamene byla nejspíš zahrabaná v písku.  Text byl vyryt poměrně mělce a kvůli temnotě nešlo nic přečíst.

Znaky vzbudily jejich zvědavost a rozhodli se je prozkoumat. Xie Lian se obrátil k Nan Fengovi a Fu Yaovi. „Mám málo duchovní síly. Mohl by někdo z vás vytvořit Plamennou dlaň a pomoci mi to tu osvětlit? Moc děkuji.“

Nan Feng luskl prsty. Na dlani se mu okamžitě objevil plamen. Xie Lian se bezděčně zadíval na San Langa. Mladík se nezdá být kouzlem jakkoliv udiven. Nakonec, byl už svědkem pole Překročení tisíce li, takže ať si navzájem odhalí cokoliv, žádný velký údiv se konat nebude.

Xie Lian ukázal na nápis a Nan Feng přistoupil blíž. Oheň v jeho dlani ozářil podivně nakloněné znaky, nejvíc ze všeho připomínající náhodné dětské čmáranice. „Co to je za text?“ zajímal se Nan Feng.“

„To jsou samozřejmě znaky království Ban Yue,“ poučil ho San Lang.

„Myslím, že Nan Feng se ptal spíš na význam těch slov. Podívám se.“ S tím Xie Lian očistil kamennou stélu od písku a našel začátek textu. Několik prvních znaků bylo větších než ostatní a nejspíše šlo o název nebo jméno. Kromě toho se tytéž znaky opakovaly na mnoha místech v textu. I Fu Yao si na dlani vytvořil trochu světla. „Ty umíš číst písmo Ban Yue?“ zajímal se.

„Upřímně řečeno, než se objevil démonický kultivátor Ban Yue, sbíral jsem chvíli smetí i tam.“

Fu Yao na něj upřel nečitelný pohled.

„Děje se něco?“

„Nic. Jen by mě zajímalo, na kolika dalších místech jsi takhle sbíral.“

Princ se usmál, sklonil hlavu a pokračoval ve čtení. Náhle pronesl:

„Generál!“

Nan Feng a Fu Yao současně zvedli hlavy: „Co?“[3]

--Předchozí kapitola--      --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Jin, čteme Ťin. Něco přes půl kila. Laskavý čtenář odpustí, v překladu bylo původně použito slovo libra… leč nejsem fanda nekonzistence, a když u většiny délek/času/vah uvádí staré čínské jednotky, pak by měly být všude. K originální čínské novele jsem se neprokousala, tak jsem zvolila jin, který je nejblíže právě jedné libře.

[2] Quan YiZhen, čteme Čchüan I-Čen

[3] Generál! Pozor, následuje spoiler! Takový nádherný spoiler, který do textu vložila sama autorka. Jenže v češtině nejde přeložit tak, aby dával smysl. Ono totiž to „generál“ je v angličtině pochopitelně i oslovení, tedy „generále“. Teď už to následné "Co?" obou menších bohů dává smysl, že? :)